Hlava plná vzpomínek 1/2

Filip

„Hele, jestli jsi mi sem přišel brečet uprostřed sexu, tak to si snad děláš srandu.”

„Promiň, promiň. Já, asi jsem sem vůbec neměl chodit.”

„Vždyť naposled to s tebou bylo tak fajn.”

„Sorry, já už radši půjdu,” oblíkám se rychle do boxerek.

„Ne, já sorry. Jsem nadrženej a nevrlej. Klidně tu zůstaň. Můžeme si povídat, nebo dělat, co budeš chtít, teď už stejně nikoho neseženu.”

Otřu si slzy hřbetem ruky.

„Je to ale na dlouho,” naznačím mu.

„Povídej,” sedne si už oblečený na gauč do tureckého sedu, ruku na opěradle a hlavu položenou na své paži. Sleduje mě svýma hnědýma přivřenýma očima. Ve světle svíčky se lesknou, jako by v nich něco plápolalo, a tak začnu vyprávět. O Matyášovi.

Matyáš

Mám chuť

Těmito dvěma slovy to celé začalo a jak málo stačilo. Jen dvě slova: mám chuť. Sakra, já mám chuť! Hrana snowboardu se zařízne do sněhu, když prudce zastavím. Péro mi v boxerkách stojí. Nejradši bych si na chvilku skočil někam bokem. Ráno jsem zaspal. Vzbudil mě až Filip, když už byl oblečenej. Byl jsem na něj pěkně naštvanej. To bylo pořád samý: pojedeme na hory, sníh, kopce, budeme jezdit na prkně. Pěkný kecy. Nešlo mu o žádný hory, jen si tu domluvil sex. Prošukal snad celý dopoledne, až někdy ve dvě se objevil na svahu a na ty dvě hoďky se ke mně připojil a dělal, jakej je super kámoš. Když jedu sám na sedačce nenápadně si ho přes kalhoty promnu. Ty vole… Ne nejsem prase, na lanovce fakt ne. Trochu ho urovnám na bok a začnu koukat na lidi, abych se zabavil. Sjedu dolů. Mám chuť to fakt zabalit. Jsme tu teprve druhý den, ale samotnýho mě jezdit nějak nebaví. Půl třetí, ještě hodinu a půl. Nebo půjdu na pokoj a budu mít hodinu a půl pro sebe.

„Matyáši.“

Takže nepůjdu. Filip musí najednou všechno dohnat, ještě za dvě minuty čtyři musíme honem rychle dolů, abychom mohli naposled vyjet nahoru. Konečně. Povolím vázání a vyndám z něj boty. Prkno nacpu do vaku a čekám na Filipa.

„Jdu do sprchy první, jsem z celýho dne vymrzlej,“ zamlouvám si koupelnu.

„Trochu teplo na to, abys byl vymrzlej, ne?“

„Někde na pokoji při šukání, jo tam asi teplo je.“

Směje se jako idiot, ale já už jsem na něj fakt naštvanej. Zapadnu do koupelny, shodím ze sebe všechno oblečení a vstoupím do sprchy. Pomalu se namydlím. Po celodenní abstinenci si to chci užít, ne to uspěchat. Pustím na sebe proud příjemně teplé vody. Prohrábnu si koule, palcem obkroužím bradavku.

„Děleeej,“ buší Filip na dveře.

Kurva, kretén.

„Co je?“ zařvu na něj.

„Chtěli jsme jít do toho baru ne? A já se chci předtím taky vysprchovat. Ondra se tu pro nás staví v pět, což je za sedm minut.“

Naštvaný se natáhnu pro ručník.

Filip zaletí do sprchy. Moc se mi nikam nechce, ale třeba se tu najde nějaká holka. Prohrábnu věci, co mám s sebou. No, nic moc. Obleču se a napatlám si do vlasů gel, tak nějak po paměti bez zrcadla. Nepředpokládám, že ještě stihnu koupelnu, jestli teda ten Ondra chodí včas. Kdo to vlastně je? Že by ten Filipovo šuk? To se na něj teda fakt těším.

Filip opustí koupelnu už oblečený.

„Tak jdeme, Ondra už asi dole bude čekat,“ oznámí mi.

„Kdo to je ten Ondra?“ zeptám se.

„Jeden kámoš mýho kámoše. Svezeme se s ním dolů.“

„Kam dolů, to jako nejdeme někam sem?“

„Ne, tady je hovno. Je to kousek, asi sedm kilometrů.“

„Aha a jak se dostanu zpátky?“

„On tě zase hodí.“

„Jo, tomu tak věřím. Hej, já nikam nejdu. Jsem unavenej, půjdu spát.“

„Čau Ondro. Můžeme jít,“ zdraví Filip kluka, co postává u dveří, a táhne mě k němu.

No tak tohle bude zábava.

Nasedneme do totální plechovky a sjíždíme po zasněžený silnici pořád dolů. Za pár minut dorazíme do nejbližšího městečka. Filip mává na kluka, co stojí u krajnice. Když Ondra zastaví, vyběhne z auta rovnou za ním. Lehce ho obejme, potom se začne něčemu smát.

„Hej, jdeš nebo ne?“ probere mě Ondra.

Pořád sedím v autě.

„Jo, jasně,“ začnu se hrabat ven.

Filip jde s tím svým před námi. Jsou jako dvě hrdličky. Už teď si připadám jak pátý kolo u vozu. Jsem deset kilometrů od hotelu a nikoho tu neznám. Můj kámoš se na mě vysral a ten, kdo by mě mohl odvést zpátky, bude asi taky teplej. Vážně skvělý vyhlídky.

Bar je hned o ulici dál. Vejdeme dovnitř. Filip mi ve vteřině zmizí. Paráda. Objednám si kaktusovej džus, i když přemýšlím, že bych vypadl a šel zpátky pěšky. Ale nakonec mě lehká zvědavost přemůže. Třeba se zadaří a nějaká mi dá. Procházím po baru a nenápadně okukuju. Támhleta by šla, ale očividně už je zadaná. Radši se rychle podívám jinam. Nepotřebuju dostat od jejího týpka přes hubu. Když takhle jdu už potřetí, připadám si jak úplnej blbec. Jenže, co jinýho. Všichni jsou tu s někým. Nakonec si sednu úplně dozadu, kde je klid a docela prázdno. Vytáhnu mobil. Super, aspoň, že je tu wifina. Fakt trapák na nejvyšší úrovni, všichni si vesele chlastají a já tu sedím sám a snažím se najít na fejsu někoho, s kým bych si mohl psát.

„Ahoj, co tu tak sám?“ ozve se vedle mě.

Sednul si vedle mě chlápek, mohlo mu být tak třicet čtyřicet, nemám odhad. Nedůvěřivě se na něj podívám.

„Můj kámoš je blbec,“ řeknu první věc, co mě napadne.

„Aha, tak to je to asi špatnej kámoš.“

„Asi ne, já bych se na něj taky vysral, kdyby šlo o sex.“

„Já jsem Max,“ podá mi ruku.

„Matyáš.“

„Můžu tě na něco pozvat, abychom zapili to naše seznámení.“

„No, já moc nepiju.“

„Nevadí, tak třeba později. Tak ahoj Matyáši,“ pozvedne sklenici s vodou.

„Ahoj,“ přiťuknu mu džusem.

Napije se.

„Takže kámoš si tu už našel nějakou a ty nic jo?“

„Ne, kámoš si našel nějakýho kluka ještě předtím, než jsme sem přijeli. Mně je to jedno, ale trávit celej den na sjezdovce sám je fakt zábava.“

„To jo no. Jezdíš na lyžích?“ změní téma.

„Ne, na prkně.“

„Dobře?“

„No asi slušně. Jezdím od mala, ale u nás žádný sjezdovky nejsou. Ty jezdíš?“

„Já moc ne. Občas na lyžích, ale tady jsou sjezdovky všude, takže už mě to moc nebaví.“

„Hm,“ usrknu džus.

„Vypadáš mladě.”

„Eh?”

„To jsi tu bez rodičů?“

„Jo, naši jsou v pohodě. Nebo jsem jim spíš dost volnej. Prostě na mě nemají čas, no.“

„Tak volnej jim určitě nejsi, tomu nevěřím.“

„No, tak věřit tomu nemusíš, když je neznáš. Máma je archeoložka, je pořád někde v Egyptě a tak, a otec manažer. Co děláš ty?“

„Mám bar a tak, znáš to.“

„Aha, a to tě baví chodit po barech, když máš vlastní?“

„No ani ne, já radši sedím v tom svým a povídám si se sympatickýma klukama.“

Sedím a mlčím.

„Nedáme si přeci jen nějakýho panáka?“ zeptá se.

„Jo, možná jo.“

„Co si dáš?“

„Na tom nesejde,“ pokrčím rameny.

„Tak,“ zvedne panáka.

Přiťukneme si a hodíme ho do sebe.

„Ještě jednoho?“ zeptá se.

„Proč ne,“ cítím, jak se mi teplo rozlévá po těle. Moc toho nevydržím, nejsem zvyklej.

Dusím se v záchvatu smíchu. Málem upadnu ve své taneční kreaci. Max mě zachytí. Sakra, co je to za písničku.

„Co je to za písničku?“ křičím na něj se smíchem.

„Nevím, je strašná.“

„Ne, je dobrá.“

Zakroutí hlavou. Začnu se zase smát.

„Jdu se napít,“ ukážu směrem ke stolu.

Sakra pořád mi stojí.

„Ty vole, já mám chuť.“

„Na co?“

„Na nic, já nevěděl, že jdeš za mnou.“

„Já bych měl taky chuť.“

Sedím a mlčím.

„Nechtěl bys třeba…,” naznačí.

„Ty vole, ani náhodou.“

„Proč ne?“

„Nevím, nejsem na kluky.“

„Tak to být nemusíš ne? A na co teda máš chuť?“

„Šukat holku,“ pokrčím se smíchem rameny.

„Ty jsi s klukem nikdy nic neměl?“

„Ne,“ odpovím trochu dotčeně.

„Tak já nevím viď. Mně to přijde docela normální, že to chtějí mladý kluci zkusit, i když jsou na holky.“

Ty vole, je to divný.

„Tak to je tvoje volba, já tě do ničeho nenutím. Můžu si aspoň sáhnout? Přes kalhoty?“

„Tak jo,“ kývnu.

Nakloní se ke mně a svým tělem zakryje výhled ostatním stolům, i když už tu moc lidí není.

„Ty vole, vždyť ti stojí,“ začne mi přes džíny ohmatávat péro.

„Mně stojí pořád.“

„Nechceš si taky sáhnout?“ ptá se mě se svojí rukou pořád v mým rozkroku.

„No…,“ pokrčím rameny.

„Jen si sáhnout,“ chytne mě za ruku a nasměruje ji k bouli v jeho kalhotách.

Jemně stisknu.

„Počkej, ještě nás tu někdo uvidí, půjdeme ke mně.“

Ani nevím jak, najednou stojím u něj v bytě. Co tu sakra dělám?

„Pojď,“ sedne si na pohovku a kývne na mě.

Je malá, akorát pro dva. Sednu si vedle Maxe, nohy máme pár centimetrů od sebe.

„Tobě se třese ruka?“

Dám si ji na svoje stehno, aby zůstala v klidu. Opilost jako by se rázem vytratila.

„Vždyť o nic nejde,“ usměje se na mě. „Stojí ti, trochu ti ho pohoním. Když budeš chtít, můžeš ho pohonit ty mně. Nic víc.“

„Oukej,“ pokusím se o úsměv.

Nakloní se ke mně. Jeho rty se dotknou mých. Honění? Instinktivně pootevřu rty. Maxův jazyk se vetře mezi mé rty. Jeho ruka pohladí moje péro přes kalhoty. Cítím, jak se ještě víc nalévá krví. Jeho prsty se pokusí rozepnout můj pásek. Chvíli se s ním pere. Odsunu jeho ruku a rozepnu si ho sám. Pořád mě líbá, tak nepopsatelně jinak, tak, jak jsem to nikdy nezažil. Rozepne si svoje kalhoty, vezme mou ruku a položí ji na svoje péro. Pohladím ho přes boxerky.

„Jo,“ vydechne.

Svou rukou zajede do mých boxerek. Začnu si sundávat kalhoty. Přestanu ho líbat, abych si mohl stáhnout nohavice. On si mezitím přetáhne tričko přes hlavu.

„Páni,“ prsty přejedu po jeho hrudníku, „dobrý tělo,“ pokračuju v osahávání svalů.

„Ukážeš mi to svoje?“ zeptá se a nadzvedne mi triko.

Sundám si ho.

„Dobrý,“ pochválí mi tělo, i když na tom fakt nejsem tak dobře jako on.

Svojí dlaní pomalu přejíždí přes můj hrudník níž a níž, až se dostane zase k mému stojícímu péru. Políbí mě, pravou rukou sjede až ke koulím.

„Aach,“ hlasitě vydechnu.

Levou rukou obejme moje péro, začne ho honit. Kurva, nevydržím snad už ani sekundu. Ještě přidá na tempu. Jazykem se dobývá hlouběji a hlouběji. V péru mi zacuká a celým mým tělem probije záchvěv.

„Sakra.“

Podívám se na cákance mrdky na mým břichu.

„To bylo docela rychlý,“ prohodí.

„Jo,“ škrábu se nervózně na nose.

Břicho mám celý zalepený. Jemu v boxerkách stojí, mně pořád stojí. Cítím se trochu trapně. Otočí se za sebe, odněkud vytáhne ručník a začne mi utírat břicho.

„Koukám, že ještě nemáš dost,“ řekne, když zahodí ručník pryč.

Vlastně, právě že mám možná dost.

Pomalu přetáhne předkožku přes žalud.

Mým tělem projede jemný záchvěv, který mi znemožní cokoliv dělat.

„Můžeme jít do postele, bude to pohodlnější,“ navrhne.

Zvedne se a zamíří po schodech dolů.

Po chvilce ho následuju. Stojím nahý nad schody a sleduju Maxe. Sedne si na postel, sundá si ponožky a stáhne boxerky. Nahý si lehne, hlavu opřenou o polštář a dívá se na mě. Sejdu dolů.

„Pojď,“ šeptne.

Sednu si na postel a znovu si prohlížím jeho tělo, ale hlavně jeho péro. Zasměje se. Vezme mou ruku a pohladí s ní svoje péro. Vezmu ho do dlaně a začnu pomalu honit a on mi to začne oplácet.

„Podruhé už vydržíš dýl?“ zeptá se.

„Hej, celej den jsem nehonil,“ odpovím naoko naštvaně.

Snažím se vydržet co nejdýl. Sakra. Moc dlouho už to nepůjde.

„Copak, snad nemáš nějakej problém,“ zasměje se.

„Ne, vůbec,“ zrychlím pohyb svojí ruky a políbím ho, nechci už slyšet žádný poznámky.

„Jo,“ šeptne.

Ruka už mě začíná bolet, trochu zpomalím.

„Bolí ruka?“

„Trochu.“

Přestane mi ho honit a políbí mě na podbřišek. Mým tělem projede nový záchvěv. A další, když se jazykem dotkne žaludu. A další a další. Je to skoro až křeč. Prsty na nohou mám zkroucené. Můj penis mizí mezi jeho rty, rychleji a rychleji.

„Aach, uuž, už,“ vyrážím ze sebe.

Ležím na zádech a hlasitě oddechuju. Max si lehne vedle mě. Prsty přejede po mém hrudníku a usměje se na mě. Políbí mě.

V puse má ještě moji mrdku, dojde mi po vteřině.

Rukou mě chytí za krkem, abych nemohl uhnout. Jazykem se dobývá hlouběji a hlouběji. Začnu spolupracovat. Vezme do ruky můj, teď už pokleslý penis.

„To už jako nic nebude?“ zeptá se.

„Musíš mu dát chviličku.“

„Aha a nechceš mi ho mezitím trochu pokouřit?“ zeptá se.

Podívám se dolů na jeho péro. Odsunu se k němu, vezmu ho do ruky a začnu pomalu honit. Přiblížím se k němu svými rty. Pokusím se vzít ho do pusy, co nejhlouběji, moc mi to nejde. Mám pocit, že začnu kašlat. Radši mu jen nemotorně ocucávám žalud a kousek penisu.

„Jo,“ povzbudí mě.

Svoji ruku položí na mou hlavu. Ještě chvíli se pokouším o kouření. Potom už mě bolí panty. Vezmu ho opět do ruky.

„Jo, hoň,“ zašeptá.

Přesunu se do pohodlnější pozice a zrychlím tempo. Podívám se na Maxe. Oči má zavřené, rty maličko od sebe. Vystříkne. Poprvé až za svoje rameno, potom na hrudník a břicho. Vymáčknu poslední kapičku. Po chvíli se natáhne pro ručník. Pokusí se setřít mrdku z prostěradla, utře ji i ze sebe. Potom vezme ručník a odchází z ložnice nahoru. Když se vrátí zpátky, ještě pořád mu trochu stojí. Mně už ne, jsem najednou nějak unavený.

„Půl třetí, asi bysme měli jít spát,“ lehne si zpátky ke mně.

„To asi jo,“ souhlasím.

Přitiskne se ke mně a rukou mě obejme.

Na něco se ptám, ale nedostane se mi odpovědi. Už spí. Zavřu oči a usínám také.

Probudí mě zvonící budík. Není můj.

„A kurva,“ vzpomenu si na všechno.

Otevřu oči. Stojí mi. Rozhlídnu se kolem. Oblečení nikde. Mám ho vedle někde u sedačky. Fakt paráda. Zvednu se a plížím se k oblečení. Rychle popadnu boxerky a soukám je na sebe.

„Dobré ráno,“ ozve se za mnou.

Sakra, kuchyňská linka je hned naproti, toho jsem si v noci nevšiml. Max stojí u linky a něco vaří, stále nahý. Jak jsem se sem v noci dostal? Co jsem to dělal za kraviny?

„Ahoj,“ vykoktám ze sebe.

„Dáš si čaj?“ zeptá se.

„Ne, ani ne.“

Rychle na sebe navlíknu džíny i zbytek oblečení.

„Nevíš, kde mám bundu?“ snažím si vzpomenout.

Bez bundy, kterou jsem dostal k Vánocům, fakt neodejdu.

„Bude asi dole v baru, já tam s tebou pak zajdu, až se nasnídám, stejně půjdu ven s pejskama.“

Skvělý, chtěl jsem vypadnout hned. Najednou se ke mně s vrtícím ocáskem přiřítí pejsek a za ním druhý. Předníma packama se opře o moje nohy.

„Neskákej,“ zakřičí na ní Max.

Bez efektu. Fenka naopak vyskočí ke mně na sedačku a začne mi olizovat obličej. Drbu ji na zádech, aspoň tu nemusím sedět v trapným tichu. I když, už abych byl radši pryč.

„Tak, můžeme jít,“ zvedne se Max po chvíli.

Připne psy na vodítko a obleče si kabát. Sejdeme dolů do baru, vezmu si bundu a vyjdu ven.

„Tak, ahoj,“ rozloučím se s ním.

„Počkej. Jak se dostaneš nahoru?“ zeptá se.

„Nevím. Busem?“ pokrčím rameny.

Koukne na mobil.

„Teď stejně nic nepojede. Dojdeme se s nimi vyčůrat a já tě tam hodím.“

„Dobře no,“ odpovím ne úplně nadšeně. Před chvílí bych šel radši na stopa, ale teď venku už to není tak hrozný, jako vzbudit se v jeho posteli. Co jsem to sakra prováděl?

Obejdeme možná půlku tohohle mini města. Max potom odvede psy domů. Já stojím na ulici a čekám na něj. Už se těším zpátky na hotel. Vysprchuju se, zalezu do postele a zavrtám se do peřiny jako krtek. Max vyjde ven s telefonem u ucha. Vyjede z garáže. Páni. Doklušu k autu. Sednu si na sedačku spolujezdce. Prohlížím si palubní desku – jako v letadle. On se mezitím rozjede, pořád telefonuje. Cesta trvá asi polovinu času než večer.

„Hele, já ti za chvíli zavolám,“ zavěsí telefon.

Stojíme na parkovišti u hotelu. Sedíme v autě a mlčíme.

„Dáš mi aspoň telefon?“ prolomí po chvíli ticho.

„Jo,“ začnu diktovat, ani nevím proč. Už se to znovu nestane.

Uloží si moje číslo. Kouká na mě. Je to divný.

„Tak, tak, ahoj,“ zakoktám se.

„Ahoj,“ odpoví mi tak nějak moc mile.

Rychle vypadnu z auta. Vejdu do hotelu a rychle vyběhnu po schodech do patra.

„Čau, kanče,“ přivítá mě Filip hned, jak vejdu do pokoje.

„Ty se teda nezdáš. Tak, jak sis zašukal?“

Sakra, on to ví, zarazím se.

„Která byla ta vyvolená?“

Uf, uleví se mi.

„Jedna holka odtamtud,“ začnu po chvíli odpovídat a snažím se, aby to dávalo smysl.

„Takže jsi tam spal? Jak ses dostal zpátky?“

„Eee. Stopem,“ vymýšlím si dál.

„Ty seš nějakej divnej. Seš v pohodě?“ poplácá mě po rameni.

„Jo, jasně,“ ubezpečuju ho.

„Tak já pádím. Sejdeme se na sjezdovce,“ oznámí mi, a než stihnu cokoliv říct, je pryč.

Já se pomalu svleču a zamířím do sprchy. Jsem nějaký upocený.

Vysuším si vlasy a lehnu si do postele. Kouknu na mobil, nic se neděje. Napíšu rodičům smsku a potom už se přikryju dekou a zavřu oči. Převalím se na druhý bok a po chvíli zase zpátky. Pak si lehnu na záda a koukám do stropu. Nevím proč, ale nemůžu usnout. Natáhnu se pro mobil. Chvíli hraju nějakou hru, ale nějak mě nebaví. Přemýšlím, co bych mohl dělat. Hlavně, co bych mohl dělat sám. Na sjezdovku se mi nechce, jít sám do bazénu je nuda, možná mám v noťasu nějakej film, ale na ten můžu koukat i doma. Ach jo. Vezmu zase mobil do ruky. Nuda. Páni, ono už je skoro poledne, všimnu si hodin. To bych se mohl jít najíst, aspoň zabiju chvíli času. Zvednu se a začnu hledat oblečení.

„Ne, mami… Jo jasně, že jo… Ne, asi v sobotu… Prosím tě, mně někdo volá, já se ti pak ozvu, ahoj,“ s úlevou jsem položil telefon, nesnášel jsem její záchvaty starostlivosti. Ještě že nebyly moc častý.

„Prosím,“ vezmu hovor.

„Ahoj.“

Poznám ho hned.

„Ahoj,“ odpovím.

„Co děláš?“ zeptá se.

„Byl jsem na obědě a teď nic.“

„Aha, máš něco v plánu na odpoledne?“

„Ne, ani ne.“

„A nechceš jet se mnou do Budějovic?“

„Jo, jasně,“ přikývnu, i když telefonuju.

„Tak jo, tak já za půl hoďky vyrazím a napíšu ti, až vyjedu jo?“

„Jo, jo.“

„Tak jo, ahoj,“ rozloučí se.

„Ahoj.“

Zavěsí.

„Jsem teplej?“ napadne mě.

Představím si Filipa bez trička, to je divný. Představím si Maxe bez trička, to je ještě divnější. Tak jo, radši jdu najít něco na sebe. Oblečení ze včerejška smrdí kouřem, to si asi fakt brát nebudu. Prohrabu se věcma. U kalhot nemám na výběr. Obleču si je a vezmu do každý ruky jedno tričko. To, nebo to? Stoupnu si před zrcadlo. Asi tohle. Přesunu se do koupelny. Nageluju si vlasy. Potom strčím nos skoro až na zrcadlo a zkoumám, jestli se mi na něm neudělal nějakej pupínek. Přijde mi smska.

„Vyjíždím :).“

Rychle ještě všechno zkontroluju v zrcadle a navoním se. Popadnu bundu a vyběhnu z pokoje. Když vyjdu na parkoviště před hotel, Max už přijíždí. Zastaví těsně u mě. Nastoupím do auta.

„Ahoj,“ pozdraví mě.

„Ahoj,“ odpovím.

„Docela jsem si myslel, že se mnou nepojedeš.“

„No, Filip šel pryč, myslel jsem si, že půjdu spát, ale nějak jsem nemohl usnout. Na hotelu je nuda a na prkno se mi samotnýmu nechtělo,“ začal jsem vysvětlovat.

„Snad se se mnou nebudeš nudit.“

Usměju se na něj.

„Co je?“ zeptá se.

„Nic,“ odpovím.

Po chvíli ticha začne vyprávět, co dělal dneska dopoledne a co všechno vlastně tak normálně dělá.

„Povídej taky něco ty,“ řekne mi.

„Co bys chtěl zajímavýho slyšet?“ zamyslím se, „chodím do školy… normálně teda… občas, no a jinak tvrdnu v Praze v bytě, prostě nuda.“

„Teď máš prázdniny?“

„Ne, ty mám až v únoru, teď jsme si jen s Filipem udělali volno.“

„Aha. Spal jsi s Filipem?“ zeptá se.

„Cože?“

„No, jen mě zajímá, jestli spolu spíte.“

„Proč bysme spolu jako měli spát?“

„Tak on je teplej jsi říkal, ne?“

„No, to je, ale já jsem s klukem nikdy nic neměl.“

„Není to trochu divný?“

„Mně nepřijde, tobě jo?“

„No…,“ naštěstí začne parkovat a přestaneme tohle řešit.

Nikdy mě nenapadlo, že bych měl mít něco s Filipem jen proto, že je teplej. I kdyby mě to lákalo, asi bych si našel někoho jinýho, někoho, kdo není můj kámoš, nejspíš někoho, koho bych vůbec neznal.

Když zastavíme, pejsci na zadních sedačkách se hned probudí. Max je připne na vodítko a vyrazíme se projít do města.

„Byl jsi někdy v Budějovicích?“ zeptá se.

„Jo, byl, ale už je to docela dlouho.“

„Tak se zajdeme podívat na náměstí a po cestě zpátky se někde najíme. Pak ještě musíme zajet do Makra, potřebuju něco nakoupit.“

Vydáme se parkem k náměstí. Byl jsem tu už dávno, snad ještě s rodičema nebo se školou? Už si to ani nepamatuju. Max mi pořád něco vypráví nebo nadává na psy.

„Nenudím tě?“ zeptá se.

„Ne, v pohodě.“

„Já jen, jestli bys radši nespal někde na hotelu.“

„Ne, to jsem fakt radši tady,“ ubezpečím ho.

„Tak to jsem rád,“ usměje se na mě.

Uhnu pohledem a začnu se smát. Je to trapný.

„Co je?“ zeptá se.

„Nic,“ pokrčím rameny.

Obejdeme celé náměstí a vejdeme do postranních uliček. Líbí se mi tu, všechny ty domy s podloubími a úzké postranní uličky. V jedné takové se Max zastaví. Přistoupí ke mně a usměje se. Stojím jako sloup. Pohladí mě prsty po tváři.

„Zajdeme si někam na kafe?“ zeptá se.

„Můžeme,“ přikývnu.

„Ten je docela hezkej,“ sleduje Max číšníka.

Mlčím, na to se nedá nic říct. Už jsem si toho odpoledne všiml, že se otočí za každým mladým klukem. A co? Je to jeho věc, mně to může být jedno.

„Promiň, já jsem hroznej, já vím,“ začne se omlouvat.

Usrknu radši kafe.

„Jsem rád, že jsem s tebou jel,“ řeknu mu upřímně, když odjíždíme z Budějovic.

„Tak to jsem rád,“ usměje se.

Pořád mi tohle všechno s ním přijde úplně divný. Jasně odpoledne se vlastně nic nestalo. Ale nějak si prostě nemůžu nalhat, že je všechno při starým. Ty pohledy, ty úsměvy. Na chviličku zavřu oči a vzpomenu si na noc. I když jsem byl dost opilý, většinu si pamatuju docela jasně. Jeho dotyky na mém těle, moje stojící péro… Radši zase otevřu oči.

„Ty nic neříkáš,“ ozve se najednou Max.

Pokrčím rameny a zasměju se, kdyby věděl, na co jsem právě myslel.

„Kdy vlastně odjíždíš?“ zeptá se mě.

„V sobotu.“

„Tak to máme ještě skoro tři dny… a tři noci,“ usměje se na mě.

„To máme no,“ přikývnu.

Najednou mi nějak nevadí představa toho, že bych to s ním zažil znovu. Ale nějak se o tom nechci bavit.

„V sobotu jedete autobusem?“ změní trochu téma.

„Jo, autobusem. V půl druhý.“

„Tak třeba zas někdy přijedeš, jestli se ti tu líbí.“

„Docela líbí,“ přiznám se, ale to už vjíždíme na parkoviště u hotelu.

Max zastaví hned na kraji. Mlčky sedíme potmě. Max se ke mně nakloní a prsty mi přidrží bradu. Svými rty se přiblíží k těm mým. Dá mi pusu, jednu, druhou, třetí, až je z toho líbání. Jazykem se dobývá do mojí pusy. Péro se mi staví. Max položí svoji ruku na moje stehno. Opětuju jeho polibky. Posune ji až k péru.

„Tady je někdo zas nadrženej?“

Zasměju se.

„A jak jsi na tom ty?“ zeptám se ho a rukou si to hned ověřím.

„Asi se mu líbíš,“ zašeptá.

„Tak to ty se tomu mýmu asi taky líbíš.“

„A já se ti líbím?“ zeptá se.

Zasměju se.

Znovu mě začne líbat.

„Už bych měl jet.“

„Tak, ahoj,“ rozloučím se s ním.

„Ahoj.“

Už jsem jednou nohou venku, on se ještě nakloní k mému uchu a zašeptá: „Mám tě rád.“

Vystoupím a zabouchnu za sebou dveře. On na mě mávne a odjíždí pryč. Ty vole. Tak to je fakt divný. Rychle vejdu do hotelu, už chci být v klidu na pokoji.

„Kde jsi, ty vole?“

Aha, takže klid fakt nebude.

„Byl jsem venku.“

„Celej den?“

„No a? Ty máš co říkat.“

„Hej, Maty, co se s tebou děje?"

„Nic,“ mávnu rukou.

„Ale notak káámo, vždyť víš, že mi můžeš říct cokoliv.“

„Já vím, ale nic se neděje, tak co bych ti měl říkat.“

„Dobře no, když myslíš.“

Zapnu noťas a pustím si do sluchátek film, nechci s ním mluvit.

Těsně po večeři mi volá Max, sejdu dolů k recepci, abych nemusel být před Filipem. Sednu si do křesílka a povídám si s ním skoro dvě hodiny. Vrátím se zpátky na pokoj.

„Slečinka má paušál?“ zeptá se mě Filip. Vypadá to, že má docela dobrou náladu.

Zasměju se, když si při slově slečinka představím Maxe.

„Heej, proč se tlemíš, ty debile? Jestli ses tu zamiloval, tak sem teď budeš chtít pořád jezdit a na to já ti kašlu. Ten kluk je totiž pěknej debil.“

Slovo zamiloval zní po jednom honění vážně hodně směšně. Jestli sem budu chtít jezdit častěji? K čemu by mi to asi bylo.

„Půjdeme zítra na prkno?“ ozve se Filip.

„Jo, jasně,“ souhlasím. Konečně budeme zas jeden den spolu.

V noci jsem toho fakt moc nenaspal a už jsem nějaký unavený. Vysprchuju se a padnu do postele. Filip jde taky brzy spát, takže zhasne. Aspoň si ho můžu před spaním v klidu vyhonit. Druhou rukou se u toho laskám po těle a chvílema mi přijde, jako by tu byl a hladil mě on.

Ráno se probudím v půl devátý. Filip už pobíhá po pokoji. Kouknu na mobil. Už tam na mě čeká smska. Popřeju mu taky dobré ráno a pomalu se hrabu z postele.

Konečně je zas Filip v pohodě a já si to s ním na prkně užívám. V poledne dáme dole u stánku smažák s hranolkama a jdeme pokračovat. Filip se předvádí, takže si nakonec rozbije držku. Na chvíli si sedneme do sněhu a on to vydejchává. Zvoní mi telefon, začnu ho hrabat z kapsy, chvíli se peru s helmou, ale nakonec ji sundám.

„Ahoj,“ pozdraví mě, „už jsem myslel, že se se mnou nebavíš.“

„Ahoj, ne, jen jsem měl mobil v bundě a na hlavě helmu.“

„Ty jsi na prkně? Tak to já nebudu rušit. Tak se pak ozvi jo. Ahoj,“ položí telefon.

Tak to bylo rychlý.

„Ty seš nějakej přejetej,“ směje se mi Filip.

„Najednou seš v pohodě, co.“

„Já bych ji chtěl poznat.“

„Chtít můžeš. Pojď, jedeme,“ dopnu vázání, nandám helmu, a než se Filip vzpamatuje, už sjíždím dolů.

Něco po třetí už se na to vykašleme a vrátíme se na hotel. Filip zapadne do sprchy, takže můžu aspoň v klidu zavolat Maxovi.

„Ahoj.“

„Ahoj, tak jak bylo?“

„A jo, fajn. Filip se vykašlal na toho kluka, nebo on na něj. Nevím. Takže byl se mnou, tak byla aspoň sranda.“

„Tak to jo. Co děláš večer?“

„Večer? Nevím, zatím nic.“

„Tak já se kdyžtak ozvu podle toho, jak budu mít čas. Teda, jestli budeš chtít.“

„Jo, jasně a co je v plánu?“

„To záleží na tobě. Hele, mně někdo volá, já se ti pak ozvu. Ahoj.“

Filip vyjde ven z koupelny.

„Tak, co budeme večer dělat?“

„No…“

„Jo aha, ty už něco máš.“

„No, tak nějak.“

„V pohodě, aspoň mi to oplatíš to, co jsem ti dělal já. A stejně mě nepředstavíš co?“

„Ne, zatím ne,“ vykroutím se z toho.

„Fajn, tak se jdeme najíst, nebo jdeš pryč hned?“

„Jdeme se najíst.“

Položím telefon.

„Tobě fakt hráblo,“ směje se mi Filip.

„To říká ten pravej,“ mávnu rukou a soukám na sebe kalhoty.

„Jak jedeš dolů?“ zeptá se mě.

„Já se tam nějak dostanu.“

Štve mě, že mu lžu, ale on by si hned myslel bůhví co. A já vlastně ani nevím, jak to je. Nedokážu to vysvětlit ani sobě, natož jemu. Zavážu si tkaničky a popadnu bundu.

„Tak čau.“

„Čau.“

Když jdu dolů ze schodů, už mi zvoní telefon.

„Ahoj, už jdu.“

„Jo, jo,“ položí telefon.

Vyběhnu na parkoviště. Stojí před vchodem. Usměju se na něj. Nasednu do auta.

„Ahoj,“ pozdraví mě.

„Ahoj. Tak, co je v plánu?“ zeptám se.

„Myslel jsem, že by ti nevadilo zopakovat si tamten večer, ale jak jsem říkal, výběr je na tobě.“

„Ne, vlastně ani nevadilo.“

„To jsem rád,“ usměje se na mě.

Nejdřív jdeme ven s pejskama. Max mi ukazuje město. Když jsem tudy šel včera ráno, nějak jsem to nevnímal. Vážně to bylo včera, přijde mi to nějak dávno. Vejdeme k němu do bytu. Utře pejskům packy. Sundám si bundu a koukám se na něj, jak se svlíká.

„Sedni si,“ ukáže na židli.

Sednu si, jsem trochu nervózní. Trochu? Spíš trochu víc.

„Dáš si něco? Čaj?“ zeptá se.

„Jo, čaj,“ přikývnu.

Postaví přede mě hrnek s čajem. Fouknu do něj. On mezitím někam odejde. Sedím a dívám se po místnosti. Zvednu se a jdu si prohlížet knížky. Jednu vytáhnu a prolistuju.

„Pojď za mnou.“

Ani jsem si nevšiml, že se vrátil. Dojdu k pohovce a sednu si na ní.

„Proč sedíš tak daleko?“ zeptá se.

Pokrčím rameny. Přisedne si těsně ke mně, jednou rukou mě obejme kolem ramen.

„Co je? Děje se něco?“ pohladí mě po tváři.

„Nic, jen, je to trochu zvláštní.“

„Minule se ti to líbilo.“

„Minule jsem byl opilý.“

„Takže to nechceš?“

„To jsem neřekl.“

„Alee, takže někdo je tu přeci jen nadrženej,“ položí mi ruku na péro.

„Ještě nestojí,“ namítnu.

„Tak ho probudíme,“ uklidní mě.

Když se ráno vzbudím, Max ještě spí. Tak a je to tu, poslední celý den. Zítra jedu domů. Těch pár dní mi přišlo mnohem delších, jako bychom se s Maxem znali víc než pouhá tři krátká setkání. Bylo to všechno tak intenzivní. Zavřu oči a vzpomenu si na včerejší večer.

„Vstávej, ospalče,“ zašeptá Max a políbí mě na tvář.

„Já nespím,“ usměju se na něj.

„Ale máš zavřený oči.“

„To mám, na něco jsem vzpomínal,“ konečně je otevřu.

„Jo a na co prosím tě?“

„Na něco krásnýho.“

„Můžu hádat?“ zeptá se a odkryje ze mě deku. „No a je to jasný,“ prohlásí při pohledu na moje stojící péro.

„Uhádl, no,“ přiznám se.

„Co máš dneska v plánu?“

„Ani nevím,“ pokrčím rameny, „asi bych měl být s Filipem. Nechci mu dělat to, co on dělal mně.“

„To chápu. Tak se nasnídáme a já tě pak hodím nahoru.“

Filip se mi střídavě směje a střídavě škemrá, abych mu ji představil. Jo, kámo, kdybys tak věděl. Jinak je ale na svahu stejná pohoda jako včera.

„Zítra domů, co?“

„To jo, uteklo to,“ přikývnu.

„Já se do Prahy docela těším,“ namítne.

„Já ne.“

„Tak tebe chápu. Ty sis tu našel lásku.“

„Heej,“ šťouchnu do něj, až se svalí na záda.

„No co, když za ní takhle běháš, tak to musí něco znamenat.“

„Třeba jsem si chtěl jen zašukat.“

„Ale Matyášku. Tohle tobě vážně nebaštíme, ty jsi přeci milovník. Když milovat, tak z celého srdce,“ směje se.

„Seš blbej.“

Sotva se vrátíme ze sjezdovky, volá mi Max.

„Ahoj.“

„Ahoj.“

„Jak se máš?“ zeptá se.

„Docela fajn.“

„To, že chceš trávit den s Filipem, se vztahovalo jen na den, nebo i na večer?“

„No, na večer ne, ale chtěli jsme jít ještě zítra dopoledne na sjezdovku, takže bych měl asi spát tady.“

„Takže za tebou můžu přijet?“

„To určitě můžeš.“

„Tak to se budu těšit.“

„Já taky.“

„Ahoj.“

„Ahoj.“

„Zase budeš přes noc pryč?“ zeptá se mě Filip.

„Ne, v noci tu budu, abychom mohli jít hned ráno na prkno, ale večer půjdu na chvíli ven.“

„Aha,“ zatváří se ne příliš nadšeně při vidině dalšího večera, kdy tu bude tvrdnout sám.

„Sorry kámo, ale…,“ pokrčím rameny.

„Já to chápu.“

„Od zítra už zas jenom s tebou,“ uklidním ho.

„Ale notááák, nebuď z toho smutnej.“

„Já z toho nejsem smutnej.“

„Ale jsi.“

Nejsem. Nebo jsem?

Vstanu z postele.

„Pojď, jdeme radši na večeři.“

Očividně pochopí, že vážně nemám náladu na jeho srandičky, jindy by do mě rejpal a smál se mi, ale dneska je zticha. Zazvoní mi telefon. Začnu se rychle hrabat z postele. Filip je v dobrý náladě, tlemí se mi, když zakopnu o deku.

„Ahoj,“ pozdravím Maxe.

„Ahoj. Zrovna vyjíždím,“ oznámí mi.

„Děláš si srandu?“

„Ne, proč.“

„Ok, tak dole jo,“ típnu mobil, popadnu první kus oblečení, co uvidím, a začnu ho na sebe soukat.

Vyběhnu ven a zapínám si bundu. Rozrazím dveře a proletím přes chodník na parkoviště.

„Ahoj,“ ozve se za mnou.

Ohlédnu se. Max stojí opřený u dveří.

„Je, ahoj.“

„To bylo jak vichřice.“

„Trochu jsem nestíhal.“

„Já bych počkal. Půjdeme se někam projít.“

„Můžeme, ale nevím, kam tady,“ přiznám se.

„Vyjedeme až úplně nahoru a zajdeme se podívat na sjezdovku ze shora. Já ti to tam ukážu. Jestli teda souhlasíš.“

„Tak jo,“ přikývnu.

Jdeme lesem po zasněžené cestě. Max mi vypráví, co dělal. Nějak na mě začíná doléhat, že zítra jedu domů.

„Co je?“ zeptá se mě.

Pokrčím rameny.

„Ty jsi nějakej smutnej,“ přitiskne se ke mně.

Pohladí mě po tváři a políbí mě.

„Já tě mám rád,“ zašeptá.

Kolem nás projde skupinka lidí, přitiskne mě k sobě ještě pevněji. Když opět osiříme, pomalu se rozejdeme do kopce. Najednou se v lese objeví světlo, sejdeme z cesty a před námi se otevře sjezdovka. Už musí být docela pozdě. Svah je prázdný, jen dole jezdí rolba. Tady nahoře už je urolbováno. Hezky vlnka vedle vlnky. Před námi se rozprostírá celé údolí se spoustou světýlek.

„Pojď,“ kývne na mě Max a rozejde se k lanovce.

Rozejdu se po křupavém sněhu.

Vyhoupne se na jednu sedačku a sedne si na ní. Drápu se za ním.

„Sem jsem chodil často, když jsem byl mladší. Nejdřív s kámošema, ale to jsme tehdy lezli i na ty sedačky, co jsou vysoko, a tam dělali blbosti a chlastali, byli jsme magoři. No a pak tak různě.“

„Tak různě?“ zasměju se.

„Tak mám to tu rád, no. Vždyť se podívej,“ ukáže směrem k údolí, „není to krásnej pohled?“

„Jo, to je, přikývnu.

Začne ukazovat na jednotlivý světýlka a vysvětluje mi, který je jaký místo.

„A támhle někde bydlím,“ ukáže do dálky, „a támhle někde,“ párkrát máchne rukou, „bydlíš ty.“

Najednou lampy podél sjezdovky zhasnou. Jen díky bělavému sněhu nezahalí tma svah úplně. Max mě obejme paží kolem ramen a přitiskne se ke mně.

„Mám tě rád, Matyáši,“ zašeptá do nočního ticha.

Cesta zpět mi přijde nějak delší, hlavně mi začíná být zima. Konečně je před námi teď už úplně prázdné parkoviště.

„Nezajdeme se někam zahřát?“

„To bysme mohli,“ souhlasím.

„No, ale,“ Max koukne, kolik je hodin, „to teda nevím.“

Nakonec se nám podaří najít místo, kde se ohřát a kde mají ještě otevřeno. Sedneme si až úplně dozadu, abychom měli klid, i když už je všude prázdno. Objednáme si kafe. Mlčky sedíme, díváme se na sebe a občas se jeden nebo druhý zasměje. Jako dva pitomci.

„To už tě zítra neuvidím?“ zeptá se mě.

„Já nevím,“ zamyslím se, „my pojedeme tady odtud v půl druhý. Dopoledne jsme chtěli jít ještě určitě na prkno,“ pokrčím rameny.

„Tak to se s tebou budu muset rozloučit dneska.“

O půlnoci nás vyženou ven, a tak jdeme zpět k autu. Posledních pár minut s ním. Už sjíždíme dolů. Na parkovišti u hotelu si dáme pusu a já už ho nikdy neuvidím. Max najednou odbočí do lesa.

„Půjdeme se na chvilku rozloučit dozadu,“ navrhne.

„To bysme mohli,“ usměju se.

Vyleze ven a sklopí zadní sedačky. Než si venku zuju boty, on už si uvnitř svlíká tričko. Pod hlavu si hodí batoh, lehne si a pozoruje mě. Lehnu si k němu.

„Proč jsi oblečený?“ zeptá se.

Svlíknu ze sebe oblečení. Podívám se na nahého Maxe. Už mu stojí.

„Pojď ke mně,“ obejme mě a naše nahá těla se přitisknou k sobě.

Lehce mě líbá, hladí mě po zádech konečky prstů, mým tělem projíždí záchvěvy, péro se mi staví. Svými rty se přesune na mou hruď. Chvíli mi dráždí bradavku a potom pokračuje níž. Schválně se zastaví u podbřišku a nechce ho vzít do pusy.

„Nezlob mě,“ zašeptám.

Zasypává dál podbřišek polibky. Až konečně vezme můj penis do svojí pusy. Pomalu ho kouří, a ne a ne zrychlit. Políbí mě, jsem vzrušený na maximum. Vezmu jeho péro do ruky. Hned od začátku ho honím hezky svižně. Max mezi polibky tiše vzdychá. Že by dnes nevydržel tak dlouho jako předchozí večery? Chytí můj penis. Nehoní, jen ho tak lehce tiskne ve svojí dlani, a i tak se málem udělám. Nezpomaluju pohyb svojí ruky, za chviličku přivře oči, jazykem se dobývá hluboko do mojí pusy. Začne honit moje péro. Vnitřnosti se mi stáhnou. Ruku mám v křeči, ale trhavými pohyby pokračuju dál. Zvrátím hlavu dozadu, stříkám.

„Aaach,“ vydechnu.

Otevřu oči, na svých prsou mám Maxovu mrdku, ta moje je zas na jeho těle. V doznívajícím orgasmu se k němu přitisknu.

Odlepíme se do sebe.

„Chtělo by to sprchu,“ prohodí Max.

„To asi jo no,“ podívám se na sebe.

Max odněkud vytáhne ručník.

„Nic lepšího tu asi nemám,“ podá mi ho.

Snažím se utřít, ale už je to na mě tak nalepený, že to moc nejde. Vrátím mu ručník a obleču se. Vrátíme se zpátky dopředu a vyjedeme z lesa. Za chviličku už stojíme na kraji parkoviště u hotelu. Je čas se rozloučit.

„Nebuď smutný, zas někdy přijedeš. Budu tu na tebe čekat,“ usměje se.

Vím, že to není pravda, ale i tak se pokusím o úsměv. Moc to nejde. Raději Maxe políbím, naposledy, a ještě jednou naposledy, a ještě a ještě… Už bych měl vážně odejít, nemůžeme tu sedět navždy.

Chvíli jen zírám dopředu, až pak konečně otevřu pusu: „Tak, tak ahoj,“ vykoktám ze sebe.

„Ahoj,“ zašeptá Max a pohladí mě po tváři.

Rychle ho políbím na rty, teď už vážně naposledy, otevřu dveře a vystoupím. Obejdu auto a stoupnu si na chodník. Max se na mě ještě usměje a zamává mi. Zvednu ruku, ale to už se rozjíždí pryč. Stojím a sleduju odjíždějící auto.

Pro Maxe. Pro toho prvního, který mi ukázal, že lidé odcházejí znenadání…