• Kashttan
Stylromantika
Datum publikace14. 2. 2020
Počet zobrazení911×
Hodnocení4.64
Počet komentářů9

Matyáš

Filip už spí. Potichu si lehnu do postele a nařídím si budíka. Za pět a půl hodiny vstávat, paráda. Zavřu oči, ale nemůžu usnout. Ještě před pár dny by mi to přišlo naprosto neuvěřitelné a vlastně mi to tak přijde i teď.

Ráno se mi na prkno vůbec nechce, ale Filip vypadá tak nadšený, že musím jít. Vzpomenu si na Účastníky zájezdu, jak se každý loučil s mořem jinak. Už mám konečně sbaleno, obleču se a začnu si obouvat boty. Filip je brzda, přehrabává tašku, protože neví, jestli si už sbalil nabíječku nebo ji má někde v pokoji. Zazvoní mi telefon. Že by si na mě matka vzpomněla? Ne, Max.

„Ahoj,“ zvednu telefon.

„Ahoj, pojď dolů.“

„Co?“

„Přijď ven,“ oznámí mi a zavěsí.

Nevěřícně koukám. Něco zablábolím směrem k Filipovi, ale ten má stejně jiný starosti, a vyběhnu z pokoje ven.

Rozhlídnu se po parkovišti.

„Tady jsem,“ ozve se zpoza rohu.

„Ahoj,“ pozdravím ho s úsměvem.

„Ahoj.“

„Co ty tady?“ zeptám se.

„Přišel jsi mi včera nějaký smutný a nechci, abys tak odjížděl. Mám tě rád a chci, abys byl šťastný.“

„Ale já jsem šťastný… asi,“ pokrčím rameny.

„Je to zvláštní,“ zamyslí se.

„To mi povídej,“ ušklíbnu se.

Chytne mou ruku, sáhne si do kapsy od kabátu a něco studeného mi vtiskne do dlaně. Otevřu ji. Je to přívěšek, malá skleněná kulička, uvnitř které se leskne duhový snowboarďák. Vezme ji a připne k mému náramku.

„Děkuju,“ zašeptám.

„Je to jen maličkost,“ pokrčí rameny.

„Ale potěší.“

„Už bych měl jet.“

„Já bych taky měl jít za Filipem.“

Rychle mě políbí a odchází pryč.

Vrátím se zpátky.

„No, kde se flákáš?“ ptá se mě Filip. Hned pochopí. „Jo, aha.“

„Tak jdeme na prkno?“ zavedu řeč jinam, aby se neptal.

„Jo, jasně.“

Na sjezdovce je docela sranda, na chvíli zapomenu na to všechno v mojí hlavě a jen si tak užívám sněhu i sluníčka. Ale jen chvíli, potom se musíme vrátit na hotel, převléct se, vzít si věci a vyrazit na autobus. Sednu si k okýnku a sleduju, jak mizí všechno to krásné. Nejdřív mi zmizí z dohledu sjezdovky, potom projedeme kolem baru, a nakonec se místo sněhu objeví nejdřív břečka a potom tráva.

 

Cuknu sebou a otevřu oči. Uvidím Vltavu a za ní nekončící domy. Tak a jsem doma. Mlčky čekáme s Filipem na metro. Přijdu si, jako bych se vrátil z Narnie. Skácím se na sedačku a nacpu si sluchátka do uší.

Filip mi zaťuká na rameno, zvednu se a posbírám si věci. U výstupu se rozloučíme. On odchází domů a já jdu čekat na tramvaj.

Proč jsme si kupovali tak velký dům, když v něm stejně věčně nikdo není? Tašku hodím doprostřed pokoje, vytáhnu z ní jen noťas a nabíječku. Tak a co teď? Dojdu zkontrolovat ledničku. Jasně sobota, takže už je skoro prázdná. Podívám se z okna, venku se setmělo a já fakt nějak nemám náladu táhnout se ještě do obchodu. Ještě jednou prohledám zásoby. Nakonec vyhrajou palačinky, mouka a mlíko se najdou vždycky. Dojdu si pro noťas a udělám si svou obvyklou vařící pohodičku.

Trochu jsem to přehnal s těstem, takže se na talíři kupí slušný komín palačinek. No co, aspoň mám pár dní co jíst. Ještě rozpustím čokoládu, protože marmeládu ani nutellu nemůžu najít. Vezmu talíř s palačinkama a vidličku, protože fakt nesnáším umaštěný ruce, dojdu se vším do pokoje a utábořím se na koberec.

Uf. A jsem po večeři. A co teď? Půl sedmý, trochu brzy na to jít spát. Lehnu si s noťasem do postele. Už jsem dlouho nebyl na fejsu. Pustím si písničky a kouknu, co je kde novýho.

Ale já prostě nejsem princ, místo očí otazník
Vážně nevím, v čem jsem jiný, lepší než ti ostatní,
Ale jestli chceš vědět všechno, tak ti to prozradím,
Ale otázkou je, jestli nás to sblíží nebo oddálí
A možná ještě, jak má tenhle vztah daleko do lásky,
Řekni, jestli něco cítíš pokaždé, když odcházím
Je mi s tebou fajn, ale nevidím ti do hlavy,
A nechci znovu šlápnout vedle, mockrát jsem se popálil.

Ležím a zírám do zdi. Sakra ne! O nic nešlo, ani jednomu z nás. Nic se nestalo, jen jsme si párkrát pohonili ptáky a takhle nad tím přemýšlet je nanejvýš trapný. Celý je to trapný a já nejsem teplej. Zaklapnu noťas a zhasnu světlo. OK, radši jdu spát. Zavřu oči. Jsem docela unavený, možná i usnu.

Dlouho se převaluju, ale potom konečně začnu upadat do spánku. Zvonek.

„Kdo to kurva…“

Pomalu se vyhrabu z postele a jdu ke dveřím.

Otevřu a… venku stojí Filip.

„Můžu dál?“ zeptá se.

„Eh, jo jasně.“

Filip vyběhne po schodech a já za ním zavřu.

„To se ti po mně začalo tak rychle stejskat?“ konečně se trochu proberu.

„Ne, jen… mně je to takový trapný,“ na chvilku se zasekne. „Proč jsi mi to neřekl?“ vychrlí ze sebe.

„Co?“ vyjeveně na něj zírám.

„Mně to přeci může být jedno, že jsi teplej.“

„A jak jsi na tohle přišel?“

„Jedna kamarádka dělá číšnici tam, co jste včera večer byli.“

Paráda.

„O nic nešlo, jen jsme si je párkrát honili, to je celý.“

„Na tom přeci nesejde, o co šlo. Jsme kámoši, Maty, mně můžeš říct všechno. Nemusíme před sebou hrát divadlo. Mně můžeš říct, co se děje.“

„Ale já nevím, co se děje…, chápeš to? Chápeš to? Já to nevím!“ hystericky na něj ječím a slzy se mi derou do očí.

„Maty, Maty,“ obejme mě a snaží se mě utěšit.

Hlasitě vzlykám a moje slzy stékají až na Filipovo tričko.

„To bude dobrý,“ šeptá, „všechno bude dobrý,“ uvidíš.

 

Filip odejde až pozdě v noci, nabízel mi, že se mnou zůstane, ale mně to najednou přišlo nějaký blbý.

Probudím se v pravé poledne. A zítra do školy. Nechce se mi, ale po týdenních prázdninách, které jsme si s Filipem udělali, bychom tam asi měli jít. Podívám se na rozvrh. Máme jednu volnou hodinu. Asi bych si měl půjčit nějaký sešit a dopsat si ho, když budu mít čas, ale vím, že to stejně neudělám. Promnu si oči. Sakra. Vůbec nevím, co se se mnou poslední dobou děje.

Telefon. Kdo zase, co kurva… Max?

„Ahoj,“ zakoktám se.

„Ahoj,“ pozdraví mě.

Chvíli oba mlčíme, potom začne něco křičet na psy.

„Hele, mě tak napadlo,“ začne, když zpacifikuje situaci na druhém konci vodítka, „co kdybych přijel v pátek na výlet do Prahy? Pak bys mohl jet na víkend ke mně. Teda, jestli už něco nemáš.“

„Oh,“ nevím co říct.

„Takže?“ zeptá se.

„Jo, jo, jasně,“ začnu drmolit.

„Není ti něco?“ zeptá se.

„Ne, jsem v pohodě.“

„Tak to jsem rád. Heleď, já musím končit. Zavoláme si večer, jo?“

„Ahoj,“ rozloučím se s ním.

„Ahoj.“

Rozplácnu se na postel. Usmívám se jako trouba. Možná to není ztracený, možná to půjde i na tu dálku.

 

Poslepu se snažím najít mobil a vypnout budík. V 6:35 to je normální pokus o vraždu. Ještě chvíli zůstanu v teplé posteli a málem se mi podaří usnout, ale nakonec se začnu pomalu hrabat ven. Dopotácím se do kuchyně. Z ledničky vyndám talíř s palačinkama. Měl bych je dojíst, ale nějak mě dva dny starý, a ještě k tomu suchý palačinky nelákají. Radši si něco koupím po cestě.

Praha hladoví, asi bude válka. Pražané se tísní ve frontách a čekají na něco… na něco. Krutý je návrat do reality. Uklidňuje mě jen všudypřítomný signál wifi. Právě mi ujela poslední tramvaj, kterou bych stihl dojet do školy včas, ale sladké čerstvé snídaně se nevzdám.

Beze slova zapluju do lavice. Na otázky naší angličtinářky, která je sotva o pár let starší než já, vážně reagovat nehodlám. Propaluje mě pohledem.

„Sooo,“ začne větu jako obvykle, „where were you last week?“

Ještě k tomu jsem si nevypnul zvuk na mobilu. Dělám, že ta smska vůbec nepřišla mně. Teď už na mě kouká vážně nenávistně. Nemám náladu se s ní bavit, nemám náladu přemýšlet nad nějakou blbou anglickou větou. Nahodím výraz úplnýho blbečka.

„Do you understand me?“

Nakrčím čelo, jakože fakt nemám tušení. Chvíli se ze mě snaží pohledem něco vydolovat, ale nakonec to vzdá a jde se bavit s někým jiným.

Vytáhnu mobil z kapsy. Jen blbá zpráva na fejsu a ještě k tomu od Filipa. Nechápavě se na něj podívám, ale on dělá, že poslouchá angličtinářku. Rozkliknu zprávu. Ó bože, takovej sloh. Hromada kaše o tom, jak neví, jestli se něco stalo, ale přijde mu, že jo, a nechce, aby se něco změnilo…

„Půjdeme po škole na kafe,“ odepíšu.

Vykašleme se na poslední hodinu a zalezem do kavárny. Z nebe padá hustá břečka, takže program na odpoledne je jasný. Oba s Filipem děláme, že jsme hrozně zaneprázdněný usrkáváním kafe. To ticho je vážně trapný. Rozhodnu se, že nejlepší bude dělat, že se nic neděje.

„O víkendu asi jedu na hory,“ začnu.

„Takže ho chceš?“

„Asi jo.“

„Ježíííš, ty jsi tak roztomilej, když se tak zamilovaně usmíváš.“

„Heej.“

„No co. Není to pravda?“

„Já nevím, je to všechno nějak moc rychlý. Chápeš? Kluci.“

„No, já to chápu.“

„Ale napadlo by tě to… jakože u mě.“

„Upřímně, jsi sladkej, když na mě takhle koukáš.“

„Nedělej si z toho srandu.“

„Já to myslím vážně. Jako byl jsem zrovna, kdy to bylo, asi minulej tejden s jedním klukem a ten na mě koukal jako pořád, jenže jenom jedním okem. On byl celkově hroznej. Horšího jsem snad nepotkal, vlastně potkal, to je tak měsíc…“

V tomhle jsem Filipa nechápal. To já bych prostě nedokázal podnikat takovýhle lovy. On zvládnul za týden klidně tři čtyři kluky, který už potom nikdy v životě neviděl, protože podle něj byli všichni hrozní. Aspoň, že s nima se všema nespal.

„To jinak nejde?“ zeptal jsem se.

„Jak jako jinak?“

„No jinak žít, bez těhle schůzek.“

„Jo, jako buzna.“

Protočil jsem oči v sloup.

„Určitě jde, ale já nevím jak. Třeba se ti to povedlo,“ povzbudivě se na mě usměje. „Takže si jedeš na víkend užívat, jo?“

„Asi jo,“ pokrčím rameny.

„No, nestyď se. Vyprávěj.“

„Jako o čem?“ hned mi to dojde z jeho výrazu. „Tak na to zapomeň, o tom se s tebou fakt bavit nebudu.“

„Ježiš, ty jsi fakt suchar. Zamilovanej suchar, co?“ začne se smát.

 

Jsem šťastný. Život je krásnej, bezstarostnej. Měl bych být ve stresu ze školy, z tohohle uspěchanýho města, z toho, že jsem teplouš. Mně je to všechno jedno. Ležím v pokoji na koberci, víčka přivřený a před očima mám čistý horský sníh a na něm se najednou objeví on.

I was born in the city…

Usnul jsem. Kde mám telefon? Než ho najdu, přestane zvonit. Max. Zavolám mu zpátky.

„Ahoj,“ pozdravím ho.

„Ahoj. Ty tam někoho máš?“

„Ne, proč?“

„Že nebereš telefony.“

„Ne, já jsem spal.“

„To už jsi spal. Kolik je… jedenáct.“

„To už je jedenáct, jejda. Já jsem usnul, víš.“

„Aha, tak to se máš. Co ten víkend?“

„Co s ním?“

„Pojedeš?“

„No to je snad jasný. Už se těším.“

„Jo? Jen jestli nekecáš.“

„To teda nekecám.“

„Akorát nevím, jak na tom budu s časem v sobotu přes den, tak jestli si vezmeš prkno nebo tak…“

„No… tak mě napadlo, že bych si někde mohl půjčit běžky a někde se tam projet, jestli mě teda hodíš někam nahoru.“

„Jo jasně. Nebo pojedeš autobusem, jak budeš chtít.“

„Já myslel, že dopoledne žádnej nejede.“

„Jasně, že jede. Od Vánoc snad co půl hodiny.“

„Aha a neříkal jsi tehdy, že nejede nic.“

„No, přeci jsem tě nemohl nechat jen tak odjet, ne?“

„Aha, tak to jo.“

„Nebuď naštvaný. Vždyť to dobře dopadlo.“

„Vždyť já nejsem naštvaný.“

„To je dobře, broučku. Tak se mi hezky vyspinkej a já jdu taky spát.“

„Dobře, tak dobrou.“

„Dobrou, ahoj.“

Jen se svlíknu a přesunu do postele a pokračuju ve spaní.

 

Pátek, pátek, pátek. To jediný mi leží v hlavě. Ve středu, když přijdu ze školy, se doma najednou objeví otec, ale druhý den už je zase pryč. Máti bude v Egyptě, nebo kde to je, a ještě skoro tři týdny bude. To hnusný ticho už mě štve, takže už aby byl pátek… pátek, pátek. Ach jo, jsem jako nějaká puberťačka. Vždycky sebou fláknu na koberec nebo do postele a jen se vznáším.

Konečně je tu pátek. Max vyrazí, zatímco já ještě sedím ve škole. Už se nemůžu dočkat, až skončí ta nudná poslední hodina, já dojedu domů, vezmu si batoh a hurá na víkend. Pokusím se Maxovi vysvětlit, jak se ke mně dostane, ale nakonec mu radši nadiktuju adresu, protože s GPSkou to bude jistější.

Za pár minut už mi volá.

„Ahoj, už jsem asi tady. Stojím před bránou.“

„Jo, já už běžím,“ položím telefon.

Hodím batoh na záda, rozhlídnu se po pokoji, jestli jsem tam něco důležitýho nenechal, a vyjdu ven. Dojdu k bráně, snažím se být klidný. Třeba to celé je hloupost. Nebuď zklamaný, přikážu si.

Max sedí v autě a kouká do mobilu. Otevřu dveře u spolujezdce.

„Ahoj,” pozdravím ho.

„Ahoj,” usměje se na mě.

Sotva dosednu a zavřu dveře, pejsci vzadu se můžou zbláznit. Max na ně nadává, že bude mít chlupy všude. Jim je to ale úplně jedno. Naskáčou za mnou dopředu a já nevím, kterýho mazlit dřív.

 

Eh. Možná jsem na chvíli usnul. Škubnu sebou a opatrně zjišťuju, jestli mi třeba nevisí od pusy slina.

„Dobré ráno, Růženko. Jsme tady.”

No jo, mezitím se setmělo a my stojíme před barem. Zívnu si a začnu se hrabat ven. Sakra, vážně jsou chlupy všude. Rychle zavřu dveře. Vždyť já za to vlastně nemůžu. Chvíli postáváme venku a čekáme, až se psi proběhnou. Potom Max odemkne a už stoupáme nahoru po schodech k němu. Nejsem tu poprvé, ale dneska je to prostě jiný. Sednu si na gauč, batoh hodím na zem ke stolku. Co bude? Když jsem plánoval, jak sem pojedu, vlastně mi trochu nedošlo, jak to bude divný.

„Dáš si něco k jídlu?” začne Max vyjmenovávat, co mi může nabídnout.

„Je mi to jedno,” řeknu neurčitě.

Což je odpověď, která ho nejspíš akorát vytáčí. Nachystá teda něco pro nás oba. Cpu se jako prase.

„Můžeš jíst v klidu, dám ti najíst i zítra. Nebudu tě celej víkend týrat hlady.”

Trochu zpomalím. Nebudu mu vysvětlovat, že sám umím uvařit tak akorát vajíčka, a ještě jsem neskutečně línej chodit nakupovat. No jo, jenže neměly by nakupovat mámy? Nekašlou na tebe, tomu nevěřím. Vzpomenu si na jeho slova. Heh. Ale co, teď jsem tu s ním. On se o mě stará.

Sklidí nádobí. Já se mezitím povaluju na gauči.

„Musím vyřídit jen pár mailů, jo?” sedne si ke mně s notebookem. „Klidně zapni televizi a něco vyber.”

Nakonec překvapivě najdu ucházející film. Vydržíme se na něj dívat až do konce. Max po filmu odběhne do koupelny a já se sním potom vystřídám. Vysprchuju se. Prohlížím si svoje tělo v zrcadle a přemýšlím. Je to divnej pocit, jako bych tu zase byl poprvé. Natáhnu na sebe boxerky. Vím, že za chvíli budu svlečený, ale na to vyjít ven nahý prostě nemám. Max leží v posteli a pozoruje, jak scházím dolů.

„Chyběl jsi mi,” pohladí mě.

Ty mně taky, chci říct, ale nějak se mi tahle postelová romantika sekne v krku. Jemu to nejspíš nevadí. Políbí mě. Jeho jazyk plný elektrických výbojů. Nabíjí mě napětím. Ani se mýho klína nedotkl a stejně mám pocit, že stačí sekunda a vybuchnu. Stáhne mi boxerky ke kotníkům. Péro mi plácne o břicho. Jemně ho uchopí do svých prstů.

„Pomalu, prosím,” zašeptám, „moc dlouho nevydržím.”

Hladí mě po hrudníku, palcem dráždí vzrušenou bradavku, čímž tomu moc nepomáhá. V dlani promne koule a prsty zajede až za hráz. Škubnu sebou.

„Nebudu dělat nic, co nechceš. Slibuju.”

„Já, chci,” vydechnu.

Natáhne se k nočnímu stolku. Vytáhne z šuplíku tubu a trochu si dá na prsty. Krouží kolem mýho svěrače a najednou jeden prst zmizí uvnitř. Uh. Připadám si plně a divně. Trochu si s ním hraje. Masíruje mi svěrač, to je příjemné. Přidá druhý prst. Natáhne se ke mně, aby mě mohl líbat. Najednou je to milionkrát krásnější. Odsune se. Vysvleče se. Je tak vzrušený, že nepotřebuje žádnou přípravu. Nanese ještě víc gelu na můj svěrač. Klekne si ke mně. Naznačí, abych se přizvedl, a pod zadek mi vsune polštář. Potom si dá gel i na svoje péro. Přiloží ho k mýmu svěrači. To se do mě nikdy nemůže vejít. To je trochu rozdíl oproti dvěma prstům. Na co jsem to zase myslel, když jsem na to kývnul. Nakloní se ke mně. Políbí mě zlehka, nevtíravě.

„Uvolni se,” pomalu se do mě pokouší dostat. Nepřestává mě líbat. Au, au, au. Chtěl bych úpět, ale jsem ticho. Chci to, když už jsme to začali, jednou to přijít muselo.

„Už to je, už jsem v tobě.“

Musí vidět, jak jsem v křeči. Chvilku se nehýbe. Cítím se plný, ale nebolí to, ani to není moc příjemné. Spíš takový zvláštní pocit. Pomalu začne přirážet. Bolí to, ale zároveň najednou jako by do mě ten elektrizující výboj proudil oběma způsoby. Nepřestává mě líbat. To je jediný, co mě vytahuje z tý bolesti. Pohladí mě po ležícím penisu. Vezme ho do ruky, hýbe s ní v rytmu svých přírazů. Moje tělo mě zrazuje. I přes to všechno cítím, jak už dlouho nevydržím. Max pomalu přiráží, moje péro se napíná. Cítí, že už budu. Trhaně dýchám. Zrychlí pohyb svojí ruky a za pár okamžiků ze mě vymáčkne všechno. Zadek i péro v jedný extázi. Hlasitě vydechuju. Och, bože. Přestane mi ho honit. Opře se rukama o moje boky. Najednou to tření tak pálí, chci, aby skončil a zmizel ze mě, ale neřeknu nic. On zrychlí svoje přírazy, přivře oči, soustředí se. Šuká mě v rychlým tempu. Och, au. Ležím pod ním. Konečně se jeho obličej zkroutí. Zafuní a odkulí se ode mě. Beze slova odejde do koupelny.

„Promiň, já musím vždycky hned po,” omlouvá se. „Dobrý?” ujišťuje se.

„Jo,” kývnu. Moje mladý pružný tělo jako by to všechno nepříjemný hned zapomnělo.

 

Což se bohužel nedá říct ráno.

„Huh,” zaskučím.

„Dobrý?” otočí se ke mně Max.

„Jo, asi jo,” stáhnu půlky a snažím se zjistit, jestli je všechno v pohodě. „Jen to tak divně… je to citlivý.”

Nakloní se ke mně. „Odpanění vždycky bolí,” políbí mě.

„Nechceš si to teď zopakovat, že ne?”

„Až večer,” zasměje se.

Huh.

Dám si ranní sprchu, abych zjistil, jestli je fakt všechno v pohodě, ale zdá se, že jo.

„Tak jaký máš na dnešek plány?”

Nevím, jestli jsem dneska schopný nějakýho sportu, ale nechci se celej den jen válet, když už jsem tady.

„Asi zkusím ty běžky.”

„Mám teď dopoledne chvilku, hodím tě k půjčovně a pak někam ke stopám.”

Vyberu si v půjčovně ucházející běžky. Snažím se nechodit jako kachna. Jsem fakt zvědavej, kam dneska dojedu. Max mě hodí i s běžkama na parkoviště.

„Neztratíš se, že ne?” ujišťuje se.

„Mám mobil, a nejsem blbej.”

„Dobře, počkej ještě,” nakloní se ke mně. Není to žádná pusa na rozloučenou, líbá mě, rukou mě hladí po stehně. Tady na parkovišti mi ho asi nevyhoní. Snažím se mu co nejrychleji vytrhnout.

„Tak fakt dík,” skloním hlavu ke svýmu rozkroku. Elasťáky nejsou zrovna ideální oblečení při erekci. Hodím běžky na zem, skloním se k nim a dělám, že vyhrabuju z vázání sníh, který tam není. Ve skutečnosti se pokouším trochu si srovnat péro v kalhotách. Po pár minutách je erekce pryč, bolest mého těla zapomenuta a já na nic nemyslím. Jen na vyrolbované vroubky ve sněhu pod lyžemi.

 

Zpátky dojedu autobusem. Max mi přijde naproti se psama. Ani se k němu nepřibližuju. Hodím jen rychlou sprchu a padnu na gauč, asi jsem to trochu přehnal. Vzbudí mě vůně jídla. Co? Jak dlouho jsem spal? Venku je tma. Kouknu na mobil. Eh, dobrý. Akorát na večeři. Vlastně jsem celej den pořádně nejedl, i když, to je u mě normální. Zvednu se a jdu zkoumat ke sporáku, co bude dobrýho.

Po večeři se svalím k televizi.

„Kolik jsi toho dneska ujel?”

„Nevím, dost.”

„Doufám, že nejsi moc unavenej.”

Líbá mě. Rukama krouží po mém těle pod tričkem, než se ho rozhodne ze mě sundat.

„Kdybys dneska nechtěl, tak řekni a můžeme se jen mazlit,” řekne mi, aniž by čekal na odpověď.

Oba v boxerkách, nalehne na mě, naše rozkroky se třou o sebe. Ležím bezvládně pod ním, jestli bude ještě chvíli pokračovat vystříkám se do trenek. Opřu ruce o hrudník a pokusím se ho odtlačit. Odkulí se do sedu, sáhne někam za sebe a vytáhne tubu s gelem. Doufám, že dneska to bude lepší. Pomalu si mě připravuje. Dráždí mě. Snažím se uvolnit, nemyslet na nic. Víš přece, jaký to je. Víš, že je to příjemný. Chytne mě za kotníky, moje nohy si položí na ramena. Nemá, čím by si mě podložil, tak se ke mně špatně dostává. Uvolnit se v týhle pozici, to se snadno řekne. Pomalu se do mě tlačí. Nádech, výdech. Sleduju jeho přivřený oči. Dostane se do mě. Nakloní se ke mně. Málem se rozlomím. Svoje kotníky u svých ramen.

„Ty seš tak úžasně úzkej,” začíná přirážet.

Honí mi ho pomalu, spíš tak jemně masíruje ve dlani. Dokud se nevystříkám, tak je to hezký. Myslím na to, snažím se vydržet co nejdýl, ale normálně si ho honím aspoň třikrát denně. Nemám moc šanci.

„Už,” zachroptím.

Jen trochu zrychlí.

Naposledy přirazí a dál už nevnímám. Zůstane nehybně ve mně. Pomaličku ze mě vyklouzne. Přitiskne se ke mně. Líbá mě.

„Lepší?” zeptá se.

„Jo.”

Vklíním mezi nás svoji ruku, abych našel jeho péro.

„Nemusíš.”

Nemusím, ale chci.

Ráno vymyslí, že pojedeme do Budějovic. Vlastně ani nevím, jestli tam něco potřebuje nebo jen jestli chce. Ležel bych celej den, jen se válel, nic nedělal, koukal na telku a jedl něco nezdravýho. Ale on asi nevydrží nic nedělat. Ale co. Dnů už jsem promarnil dost. Dáme procházku po nábřeží, kafe, oběd.

„Kdybys dneska odpoledne neusnul, mohli bychom vyjet někam nahoru a projít se,” navrhne.

„No, jenže já mám zítra školu.”

„Chceš jet už dneska, ne ráno?”

„V kolik bych musel jet zítra?”

„V půl pátý, abys byl v Praze před osmou.”

Přemýšlím, v hlavě se se mnou pere nechuť ke vstávání, ale stejně vím, co odpovím.

„Pojedu zítra.”

Max večer ještě něco pracuje, takže vyjíždíme stejně tak pozdě, že jsem se mohl klidně prospat. Teda, ne že by se mi chtělo. Když projíždíme kolem spodního parkoviště, akorát odjíždí auta z večerního lyžování. Vyjedeme až nahoru.

„Promiň, ale mě to sem nějak vždycky táhne,” vysvětluje mi. Míříme k horní stanici lanovky, nijak mi to nevadí. Ten výhled si musí zamilovat každý. Mám rád noc i v Praze, ale tady je to úplně jiný. Ticho a tma, jen vítr se občas děsivě prožene kolem. Nad námi v průsmyku mezi stromy miliony hvězd, tak jasných, a přitom spousta z nich už je mrtvá. Přesto tady jsou s námi. Na konci úzké cesty se před námi rozprostře bělostně jiskřivá sjezdovka plná jemných vroubků, kvůli kterým jsem už tolikrát vstával, abych stihl párkrát sjet dolů, než je ostatní úplně zničí. Lampy osvětlují prázdnou plochu. Vykročíme směrem k lanovce, když v tom najednou v jediné vteřině, tma. A pod hvězdnou oblohou se rozprostřou další stovky malých souhvězdí, každé z nich je jedna vesnička, pár desítek domů, pár stovek lidí. Tady nad nimi jsme my dva. Sníh nám křupe pod nohama. Snažím se našlapovat lehce, abych moc nezničil vytlačené vlnky tomu prvnímu zítra ráno. Sedačky jsou dnes zastavené, takže z žádné, která je nízko, není hezký výhled.

„Vylezem nahoru?” zeptám se Maxe a ukazuju na visící sedačku přímou jednoho ze sloupů.

„To nemyslíš vážně, že ne?”

„Sám si říkal, že jste tam lezli.”

„Párkrát, před dvaceti lety, spíš na sloupy teda, ale to jsme byli fakt vypatlaní.”

„Tak pojď aspoň na sloup,” táhnu ho za ruku ke sloupu.

Když k němu dojdeme zjistíme, že žebřík začíná tak vysoko, aby se na něj nedalo vylézt. Sakra. Podívám se nahoru. No, možná mě to zas tolik nemrzí.

„Myslíš, že bych se zabil, kdybych skočil dolů?”

„Kdybys skočil šikovně, tak určitě, musel bys trefit to zábradlí,” balancuje po tlusté kovové trubce ze snowparku, která je hned pod sloupem jako na kladině. „A kdyby ne, asi se dost hnusně zmrzačíš.”

Tak fajn, už se mi nahoru nechce vůbec.

„Je mi zima. Půjdeme?”

„Jasně, máme toho dneska ještě hodně v plánu,” políbí mě na moje ledový rty.

Když se vrátíme zpátky, musíme ještě vyvenčit pejsky. Naštěstí jsem se v autě trochu zahřál. Oba vyletí jako torpéda.

„Pojď sem,” začne řvát Max až hystericky na většího ze psů, který něco zavětřil u silnice. Pes se po třetím zavolání zastaví a pomalu se vrací zpátky. Sleduju Maxe. Jako jo, běžel k silnici, ale řvát tady v noci jako na lesy… Když se vrátí k němu, chytí ho a vysvětluje mu, že tohle nesmí dělat, jako by to bylo dítě. Cože? Max konečně vstane. Ohlídne se ke mně.

„Ještě než jsem měl jeho, mýho prvního psa přímo tady srazilo auto. Měl jsem ho tří týdny, nebyly mu ještě ani tři měsíce a umřel.”

Chápal jsem ho. Když jsem byl malej, vždycky jsem brečel, když babičce auto přejelo kočku. Teď už babička žádný kočky nechce. Neřeknu mu na to ale nic. Radši se rychle vrátíme dovnitř.

„Kde jsme to skončili tam nahoře?” přitulí se ke mně. „Musím si tě ještě pořádně užít, než mi odjedeš za jinýma.”

„Hej,” skočím po něm.

Chytne mě za zápěstí, převalí si mě pod sebe a ruce mi přišpendlí k posteli.

„Dneska seš ještě můj.”

Nechám ruce za hlavou. Líbá mě po těle, níž a níž až ke gumě od boxerek. Nosem šimrá můj podbřišek. Vrátí se k bradavce, kmitá přes ní jazykem rychleji a rychleji, stiskne ji mezi zuby. Mám chuť ho vzít za hlavu a zatlačit ji do svýho rozkroku, ale neudělám to. Och. Udělal bych se, aniž bych se dotkl svýho péra? Někdy bych to chtěl zkusit, ale dneska bych se asi zbláznil. To už naštěstí bere za gumu boxerek a stahuje mi je pod zadek. Penis mizí mezi jeho rty a znovu a znovu. Sakra. Uh. Už, už. Zpomalí, špičkou jazyka objíždí můj žalud, dráždí dírku na vrcholu. Za moment moje péro opět zmizí v jeho puse. Napne se, v koulích mi zaškube. Zavřu oči a užívám si doznívající stahy mýho penisu. Tisknu se k Maxovi. Nepouštěj mě. Líbej mě. Objímej mě.

Hraju si s jeho pérem. Vím, že nemá smysl si unavovat ruku, vydrží toho hodně, a tak jen lehce přejíždím prsty přes hebkou kůži. Vytrvale ho dráždím, kdo ví, kolik času uplynulo. Sesunu se dolů k jeho nohám. Mužský péro v mojí puse. Jak se to mohlo stát? Kde je ten Matyáš, kterýho jsem znal před měsícem? Proč mi s každým Maxovým vzdechem víc a víc tvrdne?

„Pojď sem,” vytáhne mě k sobě, „nebo se tam uděláš do peřin,” tiskne můj penis ve svojí dlani.

Och, jen ať s tou rukou nehýbe.

Jednou rukou si mě připravuje, druhou si ho sám honí. Dráždí můj svěrač. Jednou dvakrát bych přejel rukou nahoru a dolů a byl bych, možná ještě dřív. Pojď do mě. Penisem naléhá na můj otvor. Nakloní se ke mně, políbí mě. Stejně tak jako do mě proniká svým pérem, se dobývá mým jazykem hlouběji a hlouběji, víc a víc agresivně. Šuká mě. Tisknu se k němu, co nejvíc to jde. Chci cítit jeho tělo, tlukot jeho srdce. Odtáhne se ode mě, aby mohl zrychlit.

„Už, budu,” heká.

Tvrdě mě políbí. Snažím se mu jazykem bránit. Stiskne moje péro. Jen jednou přetáhne předkožku přes žalud. Och, zatmí se mi před očima. Padne na mě. Cítím, jak jeho penis ve mě pulzuje. Sakra, asi to začínám mít rád. Vyklouzne ven, stále ještě tvrdý. Cítím, jak to ze mě teče.

„Myslím, že by to chtělo sprchu,” nadhodí.

 

Občas mě něco napadne a říkám si, že to neudělám, ale v nitru vím, že to udělám. Takový malý dárek ode mě, pro mě. Takže jsem do školy samozřejmě nešel. V osm už uléhám v Praze do svojí postele. Vzbudil jsem se až odpoledne. Filip otravoval, co se děje. Slíbil jsem mu, že zítra už do školy půjdu a že odpoledne může zajít, když bude chtít. Nevím proč, ale nějak jsem měl pocit, že mu to dlužím. Nepotřeboval jsem a nechtěl jsem mu nic vykládat o mně a o Maxovi. Sám jsem pořád nevěděl, co se stalo. Co se děje? Kdo jsem? Pustil jsem si porno. Jak jinak to zjistit? Je pravda, že ta holka heká fakt divně. Sleduju spíš péro, kundu nebo kozy? Mačkat prsa bych chtěl, mazlit se s nima, ale vagína mě najednou zas tak moc neláká. Pustím si dva chlapy a dvě holky, trojku tak a trojku zas jinak. A honím a honím. Pomalu, rychle, laskám si koule, prstem si dráždím zadek. Stříkám jednou, dvakrát, třikrát…

Tak takhle to asi budu zjišťovat každej den. Záleží na tom vlastně v dnešní době. Nemůžu si spát, s kým chci? Co na tom, že je to chlap asi o trochu starší, než by měl bejt. Když mě bere. Vzpomenu si na to, jak pohladil poprvý můj ocas u něj v baru a potom doma a já ten jeho, tak nejistě.

Školní týden je trýzeň. Snažím se tvářit zúčastněně, bavit se s Filipem, jako bych byl duchem přítomný, ale moc mi to nejde. Odpočítávám dny do víkendu, i když nejsme s Maxem na ničem domluvení. Ani nevím, jestli bych chtěl jet zas na celý víkend k němu. Asi jo. Ale sám mu to nenapíšu.

Píšeme si, tak nějak o všem a o ničem, každý den. Občas si zavoláme, hlavně, když venčí pejsky. Ale na ničem se nedomluvíme. Až ve čtvrtek mi přijde zpráva: „Co děláš zítra, že bych přijel za tebou?”

Zírám na mobil. Hohoho. Mám skákat na posteli jako na trampolíně? Nebo udělat salto na místě?

„Ok, to by šlo, budu se těšit.”

Sejdeme se v centru, obejmu ho na přivítanou a dostanu od něj pusu. Projdeme se městem, nemám to tu moc rád, mám radši okolí Vltavy, ale s Maxem je mi to jedno. Prolezeme spoustu obchodů, v některých z nich se můžu tak maximálně koukat a nenápadně sledovat cenovky. V Pařížský už můžeme jen koukat oba, i když on by na to možná měl. Potom konečně zalezeme někam na kafe. Už jsem z toho procházení úplně uchozený. Vyprávím mu všechny školní trýzně, co se za celý týden udály.

„Ještě že za týden začínají prázdniny.”

„Jak dlouho budeš mít volno?”

„Týden.”

„Přijedeš?”

„Můžu?”

„No, jasně. Když si přes den zařídíš sám program, tak večer můžeme být spolu.”

„Tak dobře.”

Svět se obrátí vzhůru nohama. I když dneska Max odjede, za týden se zas uvidíme a budeme spolu celý týden. Když vyjdeme ven, už je tma a taky pěkná zima. Brr. Schovám ruce do rukávů. Jdu vedle Maxe a neřeším kam, až dojdeme k jeho autu. To jako už? Vím, že má doma psy, ale stejně. Opře mě o auto, aby mě mohl ještě chvíli líbat. Nejezdi ještě, mám chuť říct.

„Co kdybychom zajeli k tobě?” zeptá se mě.

V hlavě se mi protočí několik myšlenek.

„No, to by asi nešlo,” zvítězí hrůza z toho, že by přeci jen někdo přišel domů a nachytal nás v posteli. To fakt riskovat nehodlám.

„Tak bychom mohli ještě zajet do outletu a já tě pak hodím na metro.”

„Dobře,” přijmu jakoukoliv chvilku, kterou s ním ještě můžu strávit.

„Vaši jsou doma?” zeptá se mě, když nasedneme do auta.

„Ne to ne, máma se vrátí až někdy v týdnu, táta doma taky nebývá, ale může se kdykoliv vrátit.” Vlastně přemýšlím, jestli jsem ho viděl od tý doby, co znám Maxe.

„On je buď na pracovní cestě, nebo přespává v kanclu, nebo u milenky, nebo co já vím kde.”

Max se tomu zasměje, ale mně to moc vtipný nepřijde. Vím to já. Ví to máma. Táta ví, že to všichni ví, ale nějak jim to nevadí nebo já nevím. To už Max parkuje outletu. Jindy nakupuju docela rád, ale s ním je to tak nějak… Za prvý vím, že si nemůžu nic koupit, pokud chci jet za týden na celý týden pryč, a za druhý už jsme dneska asi v tisícátým obchodě. Konečně odcházíme, Max ruce plné tašek. Musím mu nějaké vzít, aby mohl vylovit klíčky od auta.

Myslím, že nejbližší metro je na druhou stranu, ale neříkám nic. Po chvilce odbočíme na nějakou vedlejší cestu. Aha. Max zastaví na odbočce do lesa. Nezdržuje se, nakloní se ke mně. Líbá mě, rukou mi rozepíná kalhoty a dobývá se k mýmu penisu.

 

Když přijdu ve středu domu, všude se svítí, pračka pere, sušička suší. Dům není pustý. Máma stojí v kuchyni.

„Ahoj,” pozdravím ji.

„Ahoj, kdes byl?”

„U Filipa,” odpovím popravdě.

„U toho Filipa?” protáhne obličej.

Párkrát ho u nás viděla a od tý doby ho nemá ráda. Nevím proč, jestli kvůli tomu, nebo jakej to má důvod. Co by asi řekla, kdybych jí oznámil, že s ním spím. Chvíli mám chuť jí to říct, provokovat, vytočit ji k nepříčetnosti, ale pak mi dojde, že bude pohodlnější zalézt si k sobě do pokoje a mít klid.

„Kdy odjíždíš?” zeptám se jí.

„Nejspíš v sobotu, ale ještě to není schválené.”

Fajn, pojedu v sobotu a máma se nic nedozví. Super plán.

Ve čtvrtek, ani nevím proč, jdu rovnou po škole domů. Filip má na Valentýna rande a řeší, jestli to znamená něco víc, řeší to už celý týden a je to pěkně otravný. S Maxem jsme Valentýn nijak neřešili a bylo mi to celkem jedno, nepotřebuju Valentýn, mám jeho. Co kdybych se šel projít, jen tak. Někam, kde není tolik lidí.

„Matyáši,” volá na mě máma.

„Co je?” dojdu za ní do kuchyně.

„Můžeš mi tohle nějak vysvětlit?” ukazuje do počítače. „Jak to, že jsi nebyl celý týden ve škole?”

Beze slova se zvednu a jdu do pokoje.

„Matyáši,” řve na mě.

Vrátím se zpátky, hodím jí omluvňák na stůl.

„Měl jsem chřipku, věděla bys to, kdybys tu byla.”

„To ti mám věřit?”

„Ne, nevěř mi. Stejskalo se mi, tak jsem nasedl do letadla a jel tě hledat do Egypta.”

„Byli jsme v Palestině.”

„Tak proto jsem tě tam asi nenašel.”

Rudne. Kdyby mohla, tak mě zmlátí. Nadechne se k dalšímu útoku.

„A co ty známky? Co ti vychází z matiky? Čtyřka. A dějepis, fyzika čtyřka. Chemie, zeměpis trojka. Ty jsi úplně blbej. Ty nevíš, kde co je?”

„Pololetí bylo před tejdnem, koukáš na starý známky, takže mi nevychází nic.”

„A ty si myslíš, že s tímhle odmaturuješ? Že se dostaneš na vejšku.”

„Na vejšku vezmou každýho debila.”

„Ty jsi debil, Matyáši, ty jsi debil,” řve na mě.

Mlčím, jen ji sleduju. Najednou se rozhodnu.

„Fajn, zítra půjdu odpoledne k Filipovi učit se a zůstanu u něj do soboty.”

Nechci s ní strávit ani minutu navíc. Vidím v jejích očích tu otázku, ale nevysloví ji. Seberu se a odejdu k sobě.

Zavřu se do pokoje. Vím, že za mnou nepřijde. Oba jsme si vybili vztek a teď se musíme uklidnit. Vytočím Maxe, ale nebere mi to. Zkusím mu ještě večer napsat, ale zpráva zůstane bez odpovědi. Nevadí. Překvapím ho, však zítra je Valentýn.

 

Ráno vyběhnu ven dřív, než se máma vzbudí, jdu o hodinu dřív, než bych šel do školy, a mám větší batoh, ale nevím, jestli by to poznala. Vyjdu ven z metra. Na hlavu se mi snáší sněhové vločky. Hudba ve sluchátkách mě příjemně odtrhává od reality mrazivého rána.

Stojím na rozcestí kolejí, linky číslo čtyři,
nad hlavou netopýři, pod nohama krysy,
za zády praskají střepy minulosti, padá sníh,
stíny tramvají mě vítají do nového dne.

Přijíždí autobus. Za chvíli usnu, a až se probudím, budu u něj.

 

Vystoupím ven. Pořád je zima. Tady možná větší, než když jsem vyjížděl z Prahy. Jsem rozespalej, potřeboval bych se probrat, ale záchody v čekárně jsou zavřený. Budu to muset zvládnout cestou k Maxovi. Dal bych si sprchu a pak bychom si ještě mohli na chvíli lehnout.

Zazvoním. Chvíli se nic neděje. Zkusím to ještě jednou a potom mu zavolám. Než stihnu stisknout zvonek, otevřou se dveře.

„Potřebuješ něco?” přede mnou stojí kluk. Nahý, jen kolem pasu má omotaný ručník. Kapky vody mu z mokrých vlasů stékají po hrudníku.

„Maxi,” křikne do bytu.

Max se objeví ve dveřích, stojí za tím klukem, ruku položenou na jeho rameni.

„Měl jsi zavolat.”

Zírám na něj, zírám na ně na oba. To jsem byl vážně tak blbej? Rychle se otočím, než se mi oči zalejí slzami. Běžím pryč, nevím kam, hlavně daleko od něj. Přes slzy stejně nic nevidím.

Nebudu dělat nic, co nechceš. Slibuji.

„Matyáši, Matyáši,” ozývá se za mnou.

Je to blízko, asi běží. Nezpomaluj. Utíkej. Pryč.

„Matyáši,” zařve na mě stejně hystericky, jako tehdy na toho čokla. Neohlížej se. Běž!

Hukot. Náraz. Tma. Zima. Teplo.

 

Max

Opírám se o strom a zvracím. Znovu a znovu. Jel jako hovado. Debilní podnikatel v černým SUVečku. Debilní podnikatel jako já. Chlap sedí ve svým autě a celej se klepe. Auto, kromě pavučiny na skle, snad bez jedinýho škrábance. Chtěl bych mu rozbít hubu, ale nemůžu, zhroutil bych se při prvním kroku. Křečovitě se držím stromu.

„Jste v pořádku?” přistoupí ke mně policajt.

Kývnu.

Netuším, co jsem mu řekl. Poděkuje mi.

„My se vám ještě ozveme, pokud bychom potřebovali doplnit výpověď.”

Dobloumám se domů. Zdeněk už tam dávno není. Obleču se, najdu klíčky od auta. No tak vzchop se. Peněženka, řidičák, občanka. Někde se ve mně sepne automat. Nasednu a vyrazím k nemocnici. Bude to dobrý, zachrání ho, zvládne to. Bude tě nenávidět, ale přežije to. Drtím v rukou volant, nesmím se rozbrečet. Trvalo to tak strašně dlouho, než se vůbec sanitka rozjela pryč. Tak strašně dlouho.

Zmateně proběhnu nemocnicí, než najdu nějakou recepci.

„Matyáš,” chrlím na ní Matyášovo jméno.

„Jste příbuzný?”

„Ne.”

Ona zná mě a já znám ji.

„Matyáš,” zopakuju jeho jméno.

„Transportovali ho letecky do Budějovic.”

Beze slova vyběhnu ven. Dobře to je špatný, ale pořád žije. Žije.

Nasednu do auta. Musím se nejdřív uklidnit, ale netuším jak. Nemysli na to. Nemysli na nejhorší. Nejhorší. Tak jo, nádech, výdech. Vysmrkám se. Je to skoro hodina cesty. To zvládnu.

Netuším kam jít. Pobíhám sem tam. Někdo mě pošle tam a někdo zase jinam. Konečně. Tady jsem snad správně.

„Matyáš,” opakuju znovu a znovu jeho jméno.

„Jste příbuzný?”

„Ne.”

„Tak bohužel.”

Chci na ní křičet, řvát. Neudělám nic. Zhroutím se na pult mezi námi.

„Jste v pořádku?”

Sakra proč se na to lidi ptají mě. Znovu kývnu.

„Přijďte později, až tu budou jeho rodiče nebo jiní příbuzní, můžu vám říct víc. Stejně je na sále, bude to asi trvat.”

Odpotácím se pryč. Projdu jednou chodbou, druhou, třetí. Ztratím se. Sednu si na lavičku.

Kdo ví, kolik času uplynulo.

„Je vám něco?”

Vzhlídnu nahoru. „Ne.”

„Čekáte tu na někoho? Už jdu po několikáté kolem a jste tu opravdu dlouho.”

„Matyáš,” znovu zopakuju jeho jméno.

„Pojďte,” přiloží kartu ke dveřím a beze slova mě vede do útrob nemocnice. Aniž by se ptala. Jste příbuzný? Dovede mě až k pokojům, je do nich vidět skrz roztažené žaluzie. Přede mnou stojí paní. Pláče, muž se jí snaží objetím utišit. Něco jí zašeptá. Zvedne hlavu.

„Ty kreténe. Zabil jsi mi syna!” najednou vyletí a řve na mě, až ji musí Matyášův táta držet.

Podívám se za sklo. Tomu, kdo tam leží, právě vytahujou trubičku z krku. Matyášovi. Potom se žaluzie zatáhnou.

„Vypadni! Vypadni! Co si o sobě vůbec myslíš?” řev propukne v pláč. „Mého jediného syna. Můj chlapeček,” vzlyká manželovi do ramene.

 

Druhý den seženu číslo na Filipa, volám mu, píšu mu. Marně. Čtvrtý den přijde dopis. Úhledně přeložený list papíru. V pátek čtrnáctého února nás náhle opustil náš milovaný… Přitisknu ten papír ke svojí hrudi. To se přece nemohlo stát. Brečím už po tolikáté. Nemohlo. Všimnu si drobného písma na druhé straně:

Na pohřeb, prosím, nejezdi, nikdo tě tu nechce. Následuje stručný popis, kde leží jeho hrob. Místo podpisu pouhé “F”. Jen tolik, abych pochopil.

Svoje oprýskané tělo, nechám ležet na chodníku,
jsem připraven odejít, bez jediného díku,
bez jediné slzy, bez epitafu na pomníku,
vůbec nic se nezměnilo, svět umírá v tichu.

Jeho máma ani nebyla schopná vybrat verš na parte. To Filip. Matyáš by to tak chtěl, ale tohle by žádná máma neměla dovolit. Vždyť to budou číst babičky, dědové. Vlastně ani nevím, jestli nějaké má… měl. Už zase. Schovám parte, nechci ho rozmočit. Slaný proud se valí ven a ani těžká víčka ne a ne ho zastavit. Děti by neměly umírat, ne dřív než mámy, ne dřív než babičky. Ne dřív než přestárlí milenci. Otřu si slzy a znovu si prohlížím ten kus papíru. Milovaný syn, vnuk, synovec, kamarád… Byli tam, všichni.

Pořád budu doufat, že se jednoho dne vrátíš,
pořád budu tady, budu čekat navždy,
s hlavou plnou vzpomínek na den, kdy jsem tě ztratil.
S myšlenkou, že za chyby se platí.

Mé nohy se houpou v děsivém prázdnu. Stačilo by tak málo a byl bych tam s ním. Rozhlédnu se kolem, tady ještě zůstala tma. Až v dáli se mihotají stovky světel. Tak mě to děsilo, když jsem byl malý a svět tak velký. Teď by stačil jediný krok. Sedačka se ve větru zahoupe. Zimou už necítím nohy ani ruce. To on už necítí nic. Slza mi ihned přimrzá ke tváři. Už musím jít. Sklouznu se dolů a bezpečně dopadnu na nohy. Dívám se na sedačku kymácející se ve výšce přede mnou. Jsem sračka. Nedokážu to. Promiň.

…i pro toho druhého, který mi ukázal, že jednostranná náklonost nemusí být vždy trýznivá.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoJustin
Věk21

Já už jsem někde jinde, své nálady dusím v sobě.

A i když cítím bolest, někde ve mě hoří oheň,

který spálí všechny šrámy. Vášeň a odhodlání...

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #9 Odp.: Hlava plná vzpomínek 2/2kuscheltyp 2020-02-24 15:00
Tady už ani nemusím nic říkat, vše bylo v komentech napsáno.

Přidávám se tedy jen krátce: tohle je propracovaná, kvalitní story. I kdyby byla naprosto vymyšlená, celá nebo jen ten gradovaný závěr, tak proč ne. Je z toho znát život.

A já si plně pozornou, ne jen letmou četbu obou dílů nechal na volný den, protože během obvyklého padání na držku nebo do spánku zvládám nikoli nutně méně kvalitní, ale v základním pocitu přece jen o trochu víc light věci. Takový ty v nejlepším slova smyslu "internetový rolovačky" - tohle by možná mělo zabojovat i o objevení se někde na papíře.

Takže: díky, Kashttane, za tvýho Filipa, Matyáše... a koneckonců i toho Maxe, co byl v tomhle případě snad víc blbej než hajzl (protože když pro jeho pragmatický chování budu hledat polehčující okolnosti: proč by si měl ve svym věku myslet, že to s pubošem až z Prahy bude nafurt, žejo).

Jen... teprv až potom pozná, co-koho ztratil. (Kruci, to je klišé. Ale sedí.)
Citovat
+3 #8 Odp.: Hlava plná vzpomínek 2/2zmetek 2020-02-17 21:57
Tma. Zima. Teplo. Oni mají ještě žízeň, to je špatný znamení.Beru to poněkolikátý a musím přiznat, že to je trochu mlejnek na maso zevnitř. Asi to potřeba je, díky. Napsaný skvěle. Ale pořád nevím, jestli si to ukradnu, protože to je tak ....rozdírající.
Citovat
+2 #7 DíkyKashttan 2020-02-16 22:25
Cituji Ron:
Chvilkami jsem se ztrácel v těch dlouhejch rozhovorech, chvilkami mi to přišlo málo akční, ale to je jen můj názor. Celkově je ten příběh výbornej a Maxův zármutek je geniálně napsanej. Když to zkrátím - prostě mi na konci upadla brada a musel jsem to rozdejchat.


Díky moc, i za tu zpětnou vazbu. Ten text je dost dlouhý bez členění na kapitoly, takže to může být náročné se v tom vyznat. Bohužel já sám, jak příběh znám, tak tohle nevidím. Cítím tam hodně toho reálného základu, který tomu dodává ten význam pro mě. Spousta toho je vymyšlené, ale spousta věcí je takových jaké si je pamatuju; činnosti, které se pořád opakovaly, telefonáty o ničem...

Cituji Mirek:
Jen pro úplnost,abych měl na Maxe správný názor : ten kluk u něj byl milenec pro všední dny, nebo příbuzný, který se byl náhodou u Maxe osprchovat?


Nevěděl jsem, jestli bych měl kvůli ostatním, ale vzhledem k plusům u tvého komentáře; byl jedním z mnoha.

Děkuju moc za všechny reakce. Měl jsem z toho velké obavy, protože předtím, než jsem povídku nahrál sem, ji nikdo nečetl, takže jsem se hodně bál reakcí,hlavně u toho konce. Jestli jsem něco nerozepsal málo, jestli jsem neudělal moc velký nebo moc malý drama. Ale věřil jsem, že v tom uvidíte to, co já. Jak jednotlivé postavy fungují a reagují, kdo na koho hází vinnu a kdo s čím bude muset žít po zbytek života.
Citovat
+6 #6 Odp.: Hlava plná vzpomínek 2/2Zdenda tb 2020-02-15 23:38
Drsné, ale krásné.
Citovat
+4 #5 DoplněníMirek 2020-02-15 20:06
Jen pro úplnost,abych měl na Maxe správný názor : ten kluk u něj byl milenec pro všední dny, nebo příbuzný, který se byl náhodou u Maxe osprchovat?
Citovat
+5 #4 Hlava plná vzpomínek 2/2kikiris53 2020-02-15 13:53
Fuj. Vyvolalo to ve mě velmi nepříjemné vzpomínky. Ale i tyto vzpomínky jsou někdy potřeba. Díky za ty nepříjemné ale i příjemné a milé vzpomínky. :roll:
Citovat
+7 #3 Odp.: Hlava plná vzpomínek 2/2Ron 2020-02-15 13:41
Chvilkami jsem se ztrácel v těch dlouhejch rozhovorech, chvilkami mi to přišlo málo akční, ale to je jen můj názor. Celkově je ten příběh výbornej a Maxův zármutek je geniálně napsanej. Když to zkrátím - prostě mi na konci upadla brada a musel jsem to rozdejchat. A takový příběhy mám rád. A taky jsem si to musel přečíst podruhý a potřetí a pokaždý jsem tam našel něco novýho. Za mě za plnej počet.
Citovat
+4 #2 Hlava plná vzpomínek 2William 2020-02-15 10:24
Krásne a smutné zároveň
Citovat
+7 #1 Odp.: Hlava plná vzpomínek 2/2zmetek 2020-02-15 09:41
Čte se to jedním dechem a ten konec ale fakt těžce sejme.
Takže k tomu směřoval ten divnej pocit, co jsem měl po prvním díle...
Citovat