• Tark
Stylklasika
Datum publikace4. 2. 2020
Počet zobrazení1425×
Hodnocení4.42
Počet komentářů3

Ze spánku mě vytrhává ječící alarm na hodinkách. Před usnutím jsem sice levačku zasunul mezi stehna, protože s rukou na varlatech se mi usíná nejlíp a celou noc pak spím jako mimino, přesto do ticha noci i odtamtud neodbytně oznamují, že je čas vstávat.

Během rozkoukávání se snažím probudit mozek. V přítmí ložnice ale jen tupě zírám na siluetu svého ztopořeného ohonu a zatím nejsem schopný nic jiného vnímat. Nařízený několikadenní sexuální půst se mnou dělá svoje a nejradši bych naslinil dlaň, popadnul macka po žaludu, párkrát po něm přejel až po koule a bylo by vystříkáno. Jenže to nejde. Henry minulý víkend zakázal cokoliv i s vlastní rukou a pro ty chápavější nahodil indicii, že chystá nějakou bojovku.

Proto teď večer co večer při usínání tisknu chladné kovové náramkovky na touhou rozhicovanou kůži mého šourku, nejenom kvůli dobrému spaní, ale aby mi při náhodném nočním probuzení připomínaly, že nesmím sáhnout, prohrábnout, naslinit, a pohonit už vůbec ne.

Hlavně jsem ale chtěl zmírnit jekot poplachu, kterým nás Henry svolává na velitelství. Přesně takovýhle způsob jsem od něho čekal a toužil předejít tomu, aby mi o půlnoci jeho lekací nápady ustřelily hlavu. Nepovedlo se.

Už jsem trochu při smyslech a na blikajícím displeji vidím, že je 30 minut po půlnoci.

Dávno jsem odvyknul poplachovým cvičením na kadetce, byl jsem mnohem mladší. Přesto se mi daří celkem rychle dostat se do stavu připravenosti a přesouvám se k nedalekému přístavnímu molu pro nákladní lodě, kam mě naviguje rozkaz, který nám Henry vzápětí po alarmu poslal přes čipovou komunikační appku.

Batoh jsem měl sice prozíravě sbalený a připravený už pár dnů předem, ale velitelská depeše obsahuje ještě pár dalších drobností, které do něho normálně nebalím. Jenomže náš důstojnický vtipálek nedává ospalým mozkům příliš času na to, aby ve svých pospávajících příbytcích všechny ty propriety našly a přitom stihly loď, která na nás všechny už čeká. Proto je závěr rozkazu opatřen vysmívajícím se smajlíkem a poznámkou, že každý si chybějící doplňky bude muset opatřit improvizačním způsobem až na místě.

O něm však nemá zbytek týmu ani zdání. Nikdo ze členů Henryho jednotky netuší, kam uprostřed noci odjíždíme, proč ani co nás tam čeká.

O to je pro mě celá akce lákavější, rajcovnější a už se nemůžu dočkat. Na molo přibíhám jako první z agentů a Henry se na mě zubí tak, že přesně něco takového čekal. Vůbec nic neříká a jen rukou naznačuje, abych se nalodil a posadil na jednu z postranních lavic na horní palubě. Během necelé půlhodiny postupně všechna místa na nich obsazují i ostatní členové našeho týmu. Henry mlčky skáče ke kormidlu, startuje motor a posílá velký člun vstříc neklidné noční hladině.

Vlny s celým plavidlem házejí nahoru, dolu a narážejí do jeho boků, až to chvílemi vypadá, že se převrhneme. Za pár minut divoké platby jsme všichni scákaní a promočení durch, až nám mořská voda vytéká z bot. Motor i rozbouřené moře vydávají takový hluk, že jakýkoliv pokus o navázaní hovoru i s přímo vedle sedícím borcem by byl naprosto zbytečný. Proto se o něj nepokoušíme a jen dlaně všichni zapíráme o sedák lavice, abychom alespoň trochu stabilizovali těla a vyrovnávali brutální výkyvy.

V kmitajícím kuželu světla, které vychází z jediného reflektoru na přídi, se objevují obrysy pevniny a zakrátko i první balvany přístavní hráze. Lodivod přiráží ke břehu. Jsem první na ráně, proto na něj rychle vyskakuju, abych lano našeho člunu mohl obmotat kolem kotevního špalku. Zigy a Jonas mi bleskurychle přiskakují na pomoc, protože udržet takovou loď na zuřící hladině není práce pro jednoho chlapa, i když není žádné tintítko.

Henry vypíná motor, kterým nám pomáhal plavidlo zkrotit, a nepřestává si hrát na tajemnou mlčenlivou princeznu. Přesně tak směšně mi připadá, když na něho koukám, jak si to pyšně štráduje od vody mírných svahem nahoru do kopce, jehož vrchol zdobí silueta nějaké budovy.

Počasí se umoudřuje, vítr polevuje, mračna se značně protrhávají a škvírami mezi nimi svítí měsíc jak rybí oko. Ve skupince přicházíme ke vstupním dveřím, před nimiž je velká vstupní terasa a z ní je možné rozhlédnout se kolem. Jsme na jednom ze satelitních ostrůvků, na které mají právo vstupu jenom vybrané osoby na zvláštní povolení. Kolem hlavního Ostrova je jich několik a většina má nějakou užitečnou funkci. Na každou světovou stranu je vždy jeden obsazen meteorologickou stanicí, na těch nejvzdálenějších od hlavní pevniny jsou majáky a velká část zbývajících slouží jsou základny pro strážní hraniční hlídky. Každé takové zařízení má lidskou obsluhu, která má na daném ostrůvku k dispozici veškeré potřebné zázemí i pohodlí.

„Tak to bude jízda,“ posílám bezelstně vedle stojícímu Zigymu a chytám ho za zadek. Je to sexy kluk a mě si získal, jak mi hbitě a bez rozmyslu podal pomocnou ruku při kotvení člunu.

„To si piš. Takovou jsi ještě nezažil,“ oplácí mi a levačkou jde po mém rozkroku. Jsme oba nadržení, že bychom si to nejraději rozdali rovnou tady na místě.

„Pánové, žádné osahávání, rovnou na kutě a ruce na dekách! Čeká vás perný den,“ ozývá se ode dveří Henry, který tuší, že v hloučku dlouho nestříkajících samců dochází ve velkém k něčemu podobnému, co provádíme my se Zigym.

Jen co jsme se všichni ubytovali v nejprostornější místnosti nevelké boudy, letí promáčené a mořskou vodou nacucané svršky dolů a rovnou na šňůry, které jsou venku na vstupní terase. Celým interiérem se okamžitě rozprostřela vůně urostlých nadržených chlapáků, kteří ač všichni při síle, už dlouho zadržují veškeré touhy uvnitř svých aktivních svalnatých těl. Proto si nejsem úplně jistý, zda-li vydržíme splnit Henryho příkaz. Ten obsahuje i zákaz pyžama nebo čehokoliv podobného. Všichni musíme zůstat nazí.

Jsme jako úl plný testosteronem nadopovaných sršňů. Kdyby mezi nás náhodou spadnul nějaký kolouch, sesypali bychom se na něho jako zdivočelý roj, že by pak nebyl schopný říct, kdo a kolikrát ho píchnul.

Ve vzduchu je krom jiného cítit i napětí a až nelidská sexuální energie, která celou chatou téměř vibruje. Ale přestože je naše společná ložnice napěchovaná dvacítkou brutálně ztopořených ohonů, vyrajcovaných na maximum tak, že hladinka mrdky v jejich koulích do nich samovolně přetéká a z nejednoho se tlačí štěrbinkou ven, neslyším v tichu hluboké noci žádné kmitání ani mlaskání. Nic, co by prozrazovalo jakoukoliv formu masírování některého z nich.

Vypadá to, že sebezapření, sebeovládání a disciplínu máme všichni zakódovanou v DNA a vytvořili jsme perfektní tým superhrdinů.

V tom mi ale najednou na břiše přistává Zigyho ruka. Spí těsně vedle. Přetočil se a nedostatek prostoru mezi jednotlivými lehátky je příčinou, proč mám teď jeho pravačku přehozenou přes sebe. Ve svitu měsíce vidím jeho nádherné tělo a ohon trčící mezi lehce překříženými stehny.

„Sakra, Zigy, to mi nedělej!“ supím šeptem a soustředím se na všechny možné trapasy, které si už delší dobu přehrávám v hlavě. Ležím na zádech a ze vztyčeného ocasu mi na třísla stékají krůpěje rozdováděné touhy.

Z druhé strany mě atakuje Jonas. Ze spánku ještě víc roztáhnul nohy a pravé stehno tiskne na to mé. Cítím jeho hebkou kůži, žár svalnatého těla i chvění, které prozrazuje nějaký hezký sen, odrážející se i v náčrtku jeho zdvihnutého klacku.

„Tak to bude peklo.“ Dalším zašeptáním a novým přídělem nechutností se snažím odreagovat. Přesto jsem nadšený, že zrovna tihle dva se ke mně mají a bez jakéhokoliv mého přičinění se od začátku automaticky drží v mojí blízkosti.

Je to konejšivé a pozvolna mi připadá, že i vůně všech těch chlapů kolem začíná být nějaká omamná a spáneknavozující.

 

„Budíčeeeek! Budíčeeeek! Jedu, jedu, jedu…!“ vříská Henry do dveří našeho provizorního velkokapacitního hřebčína.

Ve stejné hromadně mlčenlivé a tajemné náladě, v jaké jsme na ostrůvek dorazili, i teď následujeme jeho pokyny a postupně se řadíme v koupelně k ranní hygieně a ti už zcivilizovaní se dál přesouvají do vedlejší jídelny. V jejím středu je kruh ze židlí, které zakrátko do poslední obsazujeme.

A pohled je to úchvatný. Všichni jsme po noci nadrbaní ještě víc. Takhle posazení máme dokonalý výhled na všechny krásy každého kolegy. Ocasy nám všem trčí mezi stehny, která nelze kvůli přeplněným koulím dát blíž k sobě. Všichni proto sedíme hezky rozkročmo a většina potřísněna čerstvými výrony předmrdky.

Naše utrpení končí s příchodem Henryho. Ten s sebou přiváží i servírovací stolek. Na něm je jednadvacet vysokých sklenic. Velitel se s ním zastavuje uprostřed našeho kruhu:

„Jsme jeden tým!“ okamžitě na sebe strhává veškerou pozornost. „Každý z nás ho musí dokonale a do detailu poznat. Jeden tým, jeden muž!“

Abychom tohle mohli upřímně říct, musíme se společně propít prvním týmovým úkolem.

Henryho gatě letí k podlaze. Jde to trochu ztuha, při pohledu na nás má extrémně naládováno a ztvrdlý ohon mu brání v bezproblémovém stažení nohavic. Ale daří se a klacek se mu naplno pruží do prostoru. Ze zmáčeného a ulepeného žaludu je poznat, že i on má za sebou několikadenní odříkání. Mocně se za něho chytá a druhou dlaní si podebírá koule. Ze začátku si pomalu přejíždí po celé délce ohonu a lehce u toho pomačkává pytel. Masíruje si varlata a ještě víc v nich burcuje už tak dost rozohněnou mrdku.

Jako správný lídr nás ale motivuje k co nejdokonalejším a nejefektivnějším výkonům i výronům.

Do pravé dlaně si posílá mohutný flusanec a roztírá ho po rozpumpovaném žaludu. Ještě o něco silněji se chytá za šourek a pravačkou mocně kmitá po svém chlapákovi. Ten sebou škube a už na dálku je poznat jeho zvířecí potence.

Během několika sekund nám ji předvádí v nespoutané divokosti, v rámci níž Henry plní jednu ze sklenic až po okraj.

Nechává ji kolovat. Každý upíjíme tolik, aby se dostalo na všechny.

„Ochutnejme se navzájem! Tak nejlíp poznáte, kdo je vám nejbližší, kdo vám sedne nejvíc,“ hřmí Henry ze středu jídelny a ohon mu u toho ještě trochu odkapává na podlahu.

Myslím, že u většiny z nás si tohle divadlo mohl odpustit. Cákáme všichni skoro už samovolně a při představě polykání semene ostatních přítomných nádherných samců se nám jenom sbíhají sliny.

Zigyho i Jonase mám opět po svých bocích a oba se na mě i na sebe navzájem zubí, vyměňují si lačné pohledy a tetelí se nedočkavostí. Mají nádherná těla a perfektně tvarované ohony. Laskají si je, masírují a roztírají po nich vydatné výrony předšťávy.

A nejenom oni. Před sebou mám impozantní podívanou.

Uzavřený kruh jednadvaceti ikonických bytostí. Alegorii mužské krásy. Symfonii vzdechů, okořeněnou ďábelskou esencí chlapské nadrženosti.

Naprosto mě do sebe vtáhla nebeská scenérie s perfektní atmosférou, jíž dominuje andělská souhra sebeukájení a samčí sounáležitosti.

Tu jako první umocňuje Georgie, přímo naproti mně. Hlasitým zasténáním oznamuje svůj orgasmus. První cákanec zvoní o stěnu jeho sklenice a stává se rozbuškou pro řetězovou reakci, která se šíří jídelnou. Náhle jsem svědkem spermatického ohňostroje těch nejkrásnějších a neoriginálnějších forem i provedení.

Už se to nedá vydržet. Jdu do finále. Zigy mě chytá za stehno a pravačkou dává tomu svému nádhernému klacku za uši neskutečně rajcovními pohyby. Láduju do své sklínky a on si při pohledu na mě olizuje rty. Začíná přivírat oči a sténat. I jeho sklenice je za chvilku plná lákavého mlíčí. Vzápětí se hlasité hekání ozývá i zleva. Jonas se tam na mě dívá tak žádostivě, že se tomu nedá odolat. Chytám svoje spermobumbátko mezi stehna, aby do něj špička žaludu mohla dál odkapávat, a uvolněnou levačkou ho něžně hladím po prsou, zajíždím mu něžně i na bříško a třísla. První cákanec se odráží ode dna jeho sklenice a přistává mi na stehně. Neváhám ani vteřinu a ukazovákem si ho dávám na špičku jazyka. To když vidí, nedokáže se ubránit silnému zahekání, zasténání a dalším mocným výstřikům, které už všechny končí v jeho nádobce. Zakrátko je plná.

Jonas ale nepřestává cákat, sklenice přetéká a nadbytečné semeno mu stéká po prstech. Pořád se ho dotýkám, přivádí ho to k super extázi, čímž u mě vyvolává ještě další výron mrdky, který už snad ani nebyl v plánu. Popadám jeho sklínku a upíjím, olizuju i to, co je na ní zvenku, a na oplátku mu na chvilku půjčuju svůj drink. Pak je oba podávám doprava Zigymu. Rychle mu ale usrkávám z jeho produktu, než ho pošle dál vpravo.

Mrkám na něho spiklenecky. Líbí se mi. Před příchodem do Ostrovní komunity pracoval u záchranky, což mi hodně imponuje. Zdravotníci vždycky dokázali moje libido hodně zaktivovat. Chci, aby věděl, že je mým favoritem a že si rád líznu jako první. Očividně z toho má radost.

Moji pozornost odvádí šťouchanec z levoboku. „Sice není moje, ale rád ti kdykoliv nabídnu.“ Jonas mi podává další kolující sklenici. Taky sexy boreček. Povoláním hasič, čemuž odpovídají jeho nádherně vypracované ruce, bicáky a prsní svaly. Utápím se ve vzpomínce, jak jsem je před chvílí hladil a mazlil se s nimi.

„To beru!“ Zvedám semenný drink výš, na znamení přípitku.

Ještě u oběda se všichni lascivně olizujeme a navzájem po sobě lačně pokukujeme.

I Henrymu je jasné, že partičce mladých, zdravých, dobře rostlých chlapů s přehršlí nejrůznějších potentních potřeb nebude jedna snídaňová onanie stačit, třebaže zpestřená spermatickým dýchánkem.

Proto vydává denní povel, kterým povoluje další, již soukromá felační setkání. „Stejně jste si, vy bejci, u snídaně ani nezapamatovali, čí která sklenice byla. Tak si to zopákněte každý s tím, na koho vám ohon nejvíc reaguje.“

Ono to tak nějak stejně samo od sebe vyplývá z přirozeného běhu věcí a už od večerního příjezdu sem se v našich řadách přirozeně vytvářejí dvojice nebo skupinky, na nichž je patrné, že je mezi nimi to správné a žádoucí napětí.

Proto hned po zlikvidování oběda všechny možné místnůstky naší provizorní ubytovny, ale i odlehlejší zákoutí ostrůvku obsazujeme v doprovodu objektů našich tužeb a intenzivně všichni celé odpoledne makáme na jejich uspokojování.

Ve vzduchu ale visí dodatek, který velitel ještě před tím, než jsme se rozprchli, přilípnul k dennímu povelu:

„Ale chlapi, žádný mrdání! Budu kontrolovat a nechci vidět jedinej anální zásun.“

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (16 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (16 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoTark Hölvei
Věk29
Ostrovan

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #3 Mňam :)house boy 2020-02-06 14:39
Mi děláš chutě :)
Citovat
+5 #2 DOKONALÝ TÝM: 1. ROZKAZ - POZNÁVEJ!kikiris53 2020-02-06 12:00
Pane bože, málem jsem se při čtení udělal. Čekám netrpělivě na další pokračování. :P :P :P
Citovat
+4 #1 Odp.: Dokonalý tým: 1. rozkaz - Poznávej!zmetek 2020-02-05 22:38
Tak jo. Na pokračování jsem zvědavý.
Citovat