Kafe II.

Natáhl si boxerky a kalhoty. Otočil se k lince, bezmyšlenkovitě znovu zapnul rychlovarku. Zavřel oči, znovu viděl Toma, jak ho polyká. V kalhotách měl okamžitě těsno. Ksakru, to, že nenosí košile, ale trička, mu teď fakt nepomáhá. Pokusil se soustředit, zalil vodou oba hrnky, alespoň nebude tak blbě vypadat, že někam jde. Hrnky v rukou a klid ve tváři, to dá. Není to přece poprvé. Tak jo. Vydechl a vyšel z kuchyňky.

Zak měl kliku, nikdo nic nepotřeboval, takže volným krokem došel na konec chodby, po schodech nahoru a dveře zasedačky měl před sebou. Uculil se pro sebe, to, co mu Tomáš předvedl, se mu líbilo, sakra jo. Teď je na řadě on. S tou myšlenkou si otevřel loktem, bylo zhasnuto. Postavil hrnky na zem, zamknul. Oči se rychle přizpůsobily na pološero, uviděl ho. Stál u okna a díval se ven, zdálo se, že o něm neví.

„Tome?“

Otočil se, měsíční světlo mu dopadlo do tváře. Usmál se na Zaka, ale zůstal na místě.

Sledoval Zaka, když k němu pomalým krokem šel, cítil lehké chvění. Chtěl ho a zároveň se toho bál. To, co se odehrálo v kuchyňce, neplánoval, vážně šel požádat jen o trochu kafe. Když se na něj pak Zak otočil a podíval se mu svýma modrýma očima do těch jeho, najednou se nemohl udržet. Opřel se o něj a bylo vymalováno. Sakra, neměl by, ví to a přes to nemůže přestat.

Teď tu stojí v zasedačce, kde se běžně vedou porady. Dívá se na Zaka, jak k němu pomalu jde s jasným úmyslem, a on sám ho k tomu vyzval. Co vyzval? Nemohl odolat a ochutnal ho, tohle měl vždycky rád. Ještě cítí na jazyku jeho chuť. Nepohnul se a čekal.

Došel k němu, pohladil mladíka po tváři, za bradu mu pozvedl tvář. Znovu se setkal s jeho očima, Zak se sklonil a políbil ho. Pomalu si otvíral cestu do Tomových úst, jazyky se dotýkaly. Přivinul se k muži, polibek se prohloubil, kůží mu pronikalo teplo Zakova těla. Vpíjelo se do něj. Rukama přes tričko hladil jeho ramena, přejel přes prsní svaly až na pevné břicho. Konečky prstů mu brněly, když pod látku vsunul ruku, stoupal po odhalené kůži, na hrudníku se zastavil v jemných chloupcích. Hladil je a přitom vnímal Zakův jazyk ve svých ústech. Jazyk, který mu posílal lehké chvění do celého těla. Na krátkou chvilku se odtáhl, jen aby mu tričko přetáhl přes hlavu. Rty se hned zase spojily. Tomáš se k němu tiskl. Zak ho levou rukou objímal kolem pasu, držel si ho pevně u sebe. Pravou jel po linii páteře až ke krku, zabořil prsty do vlasů.

Natiskl mladíka na zeď, ten se zachytil jeho krku, rukama sjel na hrudník, jemné chloupky Tomáše přitahovaly. Ani Zakovy ruce nezahálely, přes krk, přes křivku ramen se dostal k pasu. Cílevědomě mladíka svlékal, nahé rozechvělé tělo držel za boky, očima klouzal po hladké pokožce, znovu se sklonil, lehkými polibky pokrýval hrudník.

Horké rty na kůži a studená zeď chladící mu záda. Tomáš se prohnul, vnímal laskání na své kůži, bříšky prstů mu kreslil Zak po zádech stopu, která jako by zůstávala. Lisovaný svalnatým tělem, znovu spojen polibkem s jeho rty.

Vzal Zakovu tvář do svých rukou, podíval se mu do očí. Do očí, které ho zasáhly jako první, když ho poznal. Měl pocit, že pohledem pronikne až do jeho srdce, vidí na dno jeho duše. Palci přejel po zarostlé tváři, pohladil ramena, sklonil hlavu a čelem se opřel o Zakovu hruď. Zavřel oči. Cítil tlukot jeho i svého srdce.

Změna v Tomášově chování ho na chvilku zadržela, nevěděl, co se v něm odehrává, čekal. Mladík se nepohnul. Něžně ho pohladil, velmi jemně zvedl tvář, znovu si hleděli do očí. „Tomáši?“

Hřejivé hnědé oči, byl v nich smutek. Než o tom začal přemýšlet, přitiskl se k němu, objal Zaka kolem krku, na který ho začal líbat. Jednou rukou ho hladil na hrudi, už si všiml, že tohle se Tomášovi hodně líbí. Zak pomalu klesal jemnými polibky po krku, hrudi a bříšku. Mladík sledoval, jak klesá na kolena před jeho rozevřené nohy, stáhnul mu kalhoty, dech se mu zrychloval, jazykem si přejel po rtech. Zak se věnoval jeho klínu. Tomáš vnímal každý dotek, cítil chvění v podbřišku, Zakův horký dech a jeho jazyk, který ho přiváděl k vrcholu. Zachytil se jeho ramen, když ho sevřely slastné stahy orgasmu. Vzpamatoval se a pohlédl na něho. Žhnoucí modré oči a mnohoslibný úsměv v jeho tváři ho přitahovaly. Chtěl ho políbit, Zak měl ale jiné plány. Opět svým dechem a jazykem laskal jeho chloubu. Tom prudce oddechoval, když se nad ním vztyčil v celé své mužnosti a síle. Pomalu přejížděl svým vztyčeným mužstvím po rozpáleném klínu, levou rukou si hocha přitáhl k sobě. Vášnivě se líbali a Zakova pravá ruka laskala bradavky.

Vstoupil do něj prudce, nečekaně. Uchopil ho znovu za pevné půlky, zvedl a opět opřel o zeď. Cítil jeho vůni, horký dech, nemohl se soustředit na nic než na Zaka. Při každém jeho přírazu se zdálo, že je o kousek hlouběji v něm, zavřel oči. Milovali se divoce, zvířecí chtíč ovládal jejich smysly, Tomáš se rukama dotýkal jeho kůže, pod kterou cítil napínající se pevné svaly. Ztrácel kontrolu nad svým dechem i steny, které Zak tlumil svými rty.

Leželi na zemi, na koberci v zasedačce, u dveří už studené kafe. Muž držel chlapce v náruči, ten se k němu tiskl. Ale Zak cítil, že není všechno v pořádku, chvění, které neustávalo, přešlo v pláč. Prudce se posadil, ale Tomáše držel u sebe, takže mu zůstal sedět v klíně.

„Tomáši, co ti je? Něco tě strašně moc trápí, už tenkrát na Moravě jsi se zničehonic zhroutil do sebe.“

Mladík skryl tvář pod Zakovým krkem, ten ho pevně držel, nechal mu čas, než se zklidnil. Nemluvil, ani Zak ne. Ticho nebylo tíživé, spíš jako by byli mimo realitu, v jiném, svém světě. V bezpečí.

Tomáš se na něho podíval, pořád byl sladký a k zulíbání, bolest v jeho očích byla děsivá.

„Tome?“

„Promiň, nezlob se.“

Znovu mu stékaly slzy po tvářích, chtěl to skrýt, ale Zak ho nenechal. Něžně ty slzy setřel.

„Neublížím ti, neboj.“

Mladík prudce vstal, rychle se oblíknul.

„Promiň,“ a byl venku ze dveří.

Zak si natahoval kalhoty a triko, snažil si v hlavě srovnat ten prudký přechod nálad. Rozhodl se na Tomáše netlačit. Je to na něm.

Došel do hlavní místnosti, chlapec už tam nebyl, čekal to.

Druhý den nepřišel do práce, to už se mu líbilo míň. Celý týden byl mimo, neschopenka mu přistála na stole. Několikrát chtěl napsat zprávu nebo zavolat, už měl telefon v ruce, ale neudělal to. Ale když se Tomáš neukázal i druhý týden, už se neudržel. Vytáhl si ze seznamu zaměstnanců jeho adresu, odpoledne po práci sedl do auta. Na místě byl za půl hodiny. Rychle našel zvonek, měl nepříjemný zvuk.

„Ano,“ Tomáš zněl hrozně.

„To jsem já, Zak, pustíš mě nahoru?“ chvíle ticha, nedostal odpověď, jen bzučák mu byl znamením.

Stoupal po schodech a četl jmenovky, ve druhém patře našel dveře Tomášova bytu. Zaklepal, zvonek už použít nechtěl. Čekání bylo nekonečné, zabušil silněji. Dveře se otevřely, rychle vstoupil. Prázdná místnost, na zemi matrace, na ní prostěradlo a peřiny. Na zemi vedle ní na tácku léky a termoska s čajem. Zima jak v lednici. Mladík byl v pyžamu, vyhublý a vypadal všelijak, jen ne zdravě. Muž se bez okolků vydal do kuchyně, v lednici nebylo vůbec nic, na stole pytlík se dvěma rohlíky.

„Proč jsi přišel?“ zeptal se jeho hostitel.

„Co bys řek?“ zavrčel naštvaně. „Tady se neuzdravíš ani za rok.“

„To bude dobrý, příští týden už do práce přijdu,“ zíral do země, muži se do očí nepodíval.

Zak došel k jedinému kusu nábytku, skříni, otevřel ji. Na dně velmi příhodně ležel kufr, dal do něj Tomovo oblečení. Kalhoty a bundu mu podal.

„Obleč se, dělej.“

„Nikam nejdu,“ řekl tichým hlasem, nebyla v něm ani špetka odporu.

„Nenuť mě, abych to na tebe narval násilím, tady tě nenechám, zapomeň.“

V chlapcových očích nebyl vzdor, nebylo v nich nic a to bylo mnohem děsivější. Než se do těch pár kousků nasoukal, donesl Zak kufr do auta. Rychle se vrátil. Díval se na Tomáše, zrovna si pokoušel zavázat tkaničky, moc mu to roztřesenýma rukama nešlo. Kleknul si a udělal to. A pak, aniž by se ptal, ho zcela samozřejmě vzal do náruče, i se zamčením té studené nory, si poradil. V autě mu oblékl ještě svoji bundu.

Zajel do garáže malého domku, jeho domku. Pracoval na něm roky, měl to rád. Plánování do posledního detailu, pak realizace. Teď se pouštěl do zahrady. Tomáše donesl do koupelny.

„Vysprchuj se nebo nalož do vany, jak chceš. Přinesu ti čistý pyžamo,“ mladík na něho jen koukal. „Tomáši?“

„Jasně.“

Pomalu k němu došel.

„Jsi u mě doma. V bezpečí. Nic se ti nestane, nemusíš se bát,“ malý záblesk, teplý plamínek, prohřál mladíkův pohled.

Zak ho nechal v klidu se umýt.

Chtěl mu připravit něco k jídlu. Nakonec se rozhodl pro lososa pečeného v troubě a bramborovou kaši. Slyšel napouštění vody, no vida, vana. Alespoň se zahřeje. Přihodil pár polen do krbu v obýváku, v ložnici všechno připravil.

Cvaknutí dveří přitáhlo jeho pohled. Tom byl v jeho pyžamu utopený a neskutečně roztomilý. Jeho výraz už nebyl tak prázdný. Zak nedokázal odolat, došel si pro objetí, znovu vzal chlapce do náruče a rovnou ho donesl do postele, kam mu i přinesl jídlo. Sám si vzal taky talíř. Seděli v peřinách pomalu jedli, beze slov.

„Bylo to moc dobrý, děkuju ti,“ řekl Tomáš.

„Nemusíš děkovat, jen mi dovol se o tebe postarat, pomoct ti.“

Vzal mu z rukou talíř, položil svůj i jeho na zem. Stáhl si hocha do náruče, hladil mu záda, čechral vlasy. Tomáš se k němu přitiskl a začal mluvil.

Byl to dlouhý příběh, na jehož konci se otec alkoholik, po krk v dluzích, vloupal do bytu svého syna.

„Přišel jsem domů, všechno bylo pryč, nábytek, klavír, všechno. I tu matraci jsem si musel koupit novou. Teď taky, byl jsem doma s angínou, tak jsem se chtěl vyležet, nějací chlapi mi bušili na dveře, táta je poslal, dal jsem jim všechny peníze, co jsem měl. A pak se bál, že se vrátí.“

„Měl jsi zavolat.“

Jejich pohledy se setkaly, Tomáš se cítil dobře víc než dobře. Takhle mu už měsíce nebylo. Položil si hlavu na Zakovu hruď, ten ho stále jemně hladil. Najedený, zachumlaný v peřinách v mužově náruči, usnul.

Vzbudil se za tmy a Zak tam pořád byl. Po celou dobu, jako by se od něho nehnul. Zavrtěl se.

„Jak je ti?“

„Líp,“ nelhal.

Dostal horký vývar v misce, pomalu ho vypil.

Další dny byly jen o něm. Jídlo, sprcha, postel. Na kontrolu k doktorovi ho vzal Zak autem, až teď si uvědomil, že si musel v práci vzít volno. Konec neschopenky a pokárání, aby jedl.

Po návratu do práce si je pár kolegů dobíralo. Než stačil Tomáš něco říct, čím by zarazil vtipkování, vzal ho Zak přede všemi kolem pasu.

„Vadí to snad někomu?“ ticho by se dalo krájet.

Ale dobrá parta se projevila v tom nejlepším světle. Krom pár vtípků a to ještě míněných opravdu v dobrém, to všichni vzali jako fakt. Chodí spolu, patří k sobě a hotovo. Tomáš se chtěl trochu zlobit, alespoň na oko, ale nemohl. Bylo mu úžasně.

Za tmy a jako poslední vycházel z budovy, auto s nastartovaným motorem, Zak za volantem. Čekal na něho, na něho. Zrychlil krok.

„Tomáši.“

Ztuhnul, ze stínu vyšel otec, opilej na mol.

„Musíš mi půjčit,“ vrávoravým krokem se k němu vydal.

„Už jsem ti dal všechno, včetně toho, co jsi mi ukradl.“

„Co si to dovoluješ, ty spratku,“ obořil se na něho.

„Potřebujete něco?“ konverzačním tónem položená otázka opilce zastavila, protože ji pronesl dvoumetrový chlap s pronikavým pohledem.

„Všechny dluhy už máte splacené, Tomáš kvůli vám prodal i svůj byt, aby za vás vše zaplatil. Nechte ho na pokoji, nebo toho budete litovat. Rozumíte?“

„Je to můj syn, já si můžu…“

„Rozumíte mi, nebo chcete ještě pádnější argumenty?“ Zak byl v ráži, vypadal hrozivě a sexy, napadlo mladíka, který se k němu přitiskl zády.

Nedostalo se jim odpovědi, jen oslovený chvilku couval, pak se otočil a odešel. To bylo naposledy, kdy svého tátu Tomáš viděl.

„Pojď,“ vzal ho Zak za ruku.

Když byli v domě, hned se ho ptal:

„Co si dáš k večeři? Máme tu noky se špenátem a smetanou, nebo rýžový nákyp.“

„Nemám hlad.“

„To nezkoušej.“

„Vážně ne.“

Mladík slyšel kroky, jak se k němu blíží, neotočil se. Za chvilku se nad ním Zak tyčil. Vzal do rukou Tomášovu tvář, políbil ho. Něžně a pomalu, když se k němu mladík přitiskl, vrazil mu jazyk do pusy. Vnímal jeho touhu, cítil, že tohle je to, co teď potřebuje ze všeho nejvíc. Majetnicky hocha líbal, svlékal a tlačil ho k posteli. Tom mu sjel konečky prstů po páteři až k zadku, věděl moc dobře, jak Zaka rozpálit. A to chtěl. Chtěl toho divokého hřebce, který si bez okolků bere, co mu patří.

„Neprovokuj, nemusíme spěchat,“ řekl muž tiše.

Podíval se do hnědých očí, žhnuly chtíčem. Zaka polilo horko, jeho neřestný milenec. Mladík se vymanil z objetí, poklekl a zadečkem se mu zavrtával do klína. Muž se k němu přitiskl, vnikl do roztouženého těla, sevřel štíhlé boky. Tom zasténal, prohnul se. Svět kolem nich se zastavil.

Epilog

Tomáš seděl u pracovního stolu. S velkým sebezapřením se prokousával horou papírů. Dnes to bude na celý den. Odevzdaně vzal další lejstro.

„Že jsem to bral na plný úvazek,“ zanadával si v duchu.

Na stole mu přistál hrnek. Horký nápoj svou vůni zahalil vzduch kolem něj. Mladík zvedl pohled k modrým očím, které šelmovsky zasvítily.

„Právě jsem si vařil čerstvý kafe, říkal jsem si, že si třeba dáš.“

Tomášovi zacukaly koutky.

„Moc rád, dík.“

Zak se sklonil, vtiskl mu letmou pusu na tvář a vydal se ke svému stolu. Díval se za ním. Právě proto to vzal. Byli spolu už rok, bydleli spolu a Tomáš byl po dlouhé, strašně dlouhé době šťastný. Nový začátek, nový život a budoucnost vedle Zaka. Miluje ho.

Právě v tu chvíli se Zak otočil a mrknul na něj. Odpověděl stejně, klíč od zasedačky měl v kapse kalhot.