Pomsta za polovinu duše: Očistec

Muž přivázaný na kříži pozvedne hlavu a rozhlédne se kolem, jako by se něco od posledně změnilo. Není to ani Nebe, ani Peklo. Je to Očistec, kde se nic nemění. Měl by být ohnivý, kde se duše smaží a čekají na konec, který je vysvobodí z jejich prokletí.

Jak se Očistec liší od Pekla? Podle něho moc ne. Jen tím, že duše se může z Očistce za pár let – spíše za několik staletí – dostat do vysněného ráje, kde jí budou odpuštěny hříchy.

Důkladně si prohlíží okolí, doufaje v jakoukoliv změnu, která by narušila jednotvárnost.

Nic.

Stále stejná únavná krajina s odstíny černé a šedé, které zde vládnou. Žádná barevná skvrna, šmouha ani tečka nenarušuje dokonalou popelavost, která tomuto místu vévodí svou děsivou pochmurností. Nad rozpraskanou a vysušenou zemí se prohání nevlídný vítr, který ani nehne se šedými holými větvemi pokroucených stromů, rostoucích ze zničené země a živících se beznadějí duší. V dálce mezi stromy, jejichž větve se lačně natahují po duších, aby je vysály, splývá se stíny budova jako polorozpadlé zdi z jiného světa.

Je slyšet křik, který je tak tichý, že ho nevnímá ušima, ale spíš svou duší. Kolem něho se ti, kteří měli štěstí a nebyli zabiti podobným způsobem jako on, plouží, aby se nikam nedostali. Neustále bloudí sem a tam už celá staletí, aniž by si to uvědomovali. Vzdali se všeho krom bezcílného toulání se, kdy čekají na jediné – na osvobození.

Země je suchá, černá, pokrytá prachem, který vítr zvedá tak vysoko, až se jím člověk dusí. A jemu to i po té době, co tu je, připadá zvláštní. Občas se dívá na sloupy vírů, které se ztrácejí v nekonečnu, a přeje si, aby mohl být tím prachem, který je unášen neznámo kam.

Vedle něho stojí strom. Nelze poznat, zda je starý nebo mladý, protože všechny vypadají stejně. Šedivá kůra i větve pokroucené, čert ví čím, číhají na to, aby se mohly dotknout bloudících duší. A přesto je to jeho jediná útěcha. Je jeho přítelem, i když vysává poslední jiskérky naděje z duší.

Na rozdíl od ostatních nemůže chodit, proto čeká na své vykoupení na kříži.

Obloha je další podivností v této zemi smutku. Právě ona vlastní jediný odstín, který se odlišuje od pochmurné šedi popraskané země. Fialová s jemnými odlesky popelavé hrající až do tmavé. Čas od času oblohou proběhne jiskřivý výboj, který zanechá světelnou brázdu. Blesky, nebo něco jiného?

Copak tady nemůže být něco barevného? ptá se sám sebe, ale hned si i odpovídá. Ne, nemůže, protože pak by se lidé netrápili na této zastávce po cestě utrpení.

Možná jsou to výbuchy vzteku duší uvězněných v této nehostinné krajině, uvažuje dál v jasných momentech, kdy ho nezahlcuje žal. Netuší, že blesky ohlašují návrat vykoupených duší na svět, aby se opět zrodily a napravily chybu, kterou spáchaly.

Jako tolikrát předtím zkusí pohnout rukou, ale nemůže. Duším procházejícím kolem je lhostejné, že zde bezmocně visí bez kousku oděvu. Každý se dívá před sebe a utápí se ve svém smutku, beznaději, bolu…

Všechny emoce se znásobují. I jeho vztek a touha po pomstě rostou. Touží se pomstít tolik, až to bolí. Chce vidět trpět ty, kteří zničili jeho a Luciovo štěstí. Vidět je trpět za to, co provedli tomu, kterého tolik miloval. Co na tom, že to byla zakázaná láska, co na tom, že jeden byl mnich a druhý syn šlechtice. Teď si toužebně přeje vědět jen jedno.

Jména vrahů.

Zacloumá pouty a v očích mu plane touha po pomstě. Chtěl by křičet, ale krajinou se nese jen jeho tichý šepot. Po pomstě lační natolik, že nemůže ani plakat. Jeho mrtvá láska ležící na zemi. Před očima se mu to promítá stále dokola. Obraz, který nejde smazat. Křik, který nejde zastavit, protože je vypálen do jeho nitra. Slyší křičet muže i ženy, kteří házejí kamení na Lucia. Slyší je řvát a vidí jejich nenávistné oči pokřivené slepotou svých činů. A on nemohl dělat vůbec nic. Stejně jako tady, kde jen visí, tam bezmocně stál a díval se. On skončil tady, zatímco oni se dál veselí a žijí svobodně.

Kolem něj projde duše. Jedna z mnoha.

Zmučená jde pomalým krokem. Jeden krok… druhý… tak pomalu se plíží kolem. Má chuť zakřičet, ozvat se, říct alespoň jedno slovo. Slyšet hlas někoho, kdo trpí stejně jako on. Co udělal, co chtěl udělat, proč to udělal. Chce slyšet a pochopit, porozumět skrz něj i svým pocitům, své chuti po pomstě – a možná dojít aspoň trochy klidu. Vyslechnout zbloudilou duši, poradit, dát rozhřešení…

Na to už nemá právo. Ztratil šanci pomáhat lidem ve chvíli, kdy ho našli spát v Luciově náručí. Sloužil a chránil rád. Měl radost, když někomu pomohl, ať slovem útěchy nebo pomocí meče, a teď nemůže nic z toho. Možná ztratil lásku Boha, ale našel jinou – lidskou. Kterou vzápětí ztratil. Jenže jeho otec mu řekl, že milovat je přirozené. Kdo má pravdu?

Nemůže se pomstít, nemůže pomáhat. Chtěl by to všechno vykřičet do světa, a ani to není v jeho silách. Jen bezmocně visí na kříži, na kterém zemřel. Dychtí udělat krok, jeden jediný krok na poskvrněné půdě, ale i to mu bylo odepřeno.

Neustále před sebou vidí, co se stalo, a pořád se k tomu musí vracet. Možná kdyby tehdy udělal něco jiného, možná kdyby tehdy nešel do chrámu, kdyby neodpověděl na první polibek, na objetí, nejspíš by žil. Na druhé straně by nikdy nepoznal rozkoš, slast z něčí náruče, z polibku, ze spojení dvou rtů. Nepoznal by lásku. Zbožní lidé hlásali, že láska je chtíč, je špatná, bezbožná a opovrženíhodná, sloužící ďáblu. Ale on v ní neviděl nic špatného. Spíš mu připomínala ráj na zemi, který mu byl odepřen jen proto, že miloval.

Lucius… Určitě je v Nebi, kam on možná taky jednou dorazí. Tam, kde jsou zelené louky, svěží vzduch a zapomnění.

Avšak je to tak, jak kněží nebe popisují? Není to jinak? Stejně jako tady v Očistci. Krajina topící se v beznaději, smutku a hněvu všech duší, které zde musí trpět a živit se slabou nitkou naděje, že se jednou odtud dostanou a jejich trýzeň skončí. Utrpení, které je možná bezdůvodné. Je jim odpíráno Peklo nebo Ráj jen proto, že spáchali něco v nevinnosti, v nejlepší víře, že dělají správně, a za to je čekalo tohle…

Duše konečně projde okolo. Krok… Další krok a další. Kam taky spěchat? Není kam. A krajinou vane vítr, který se jeho těla nedotkne, jen pohladí kůru vrásčitého stromu a putuje dál do neznáma. Naděje, která je spíš beznadějí.

Neví, jak je tady dlouho. Minutu, hodinu, den, týden, nebo rok? Čas zde nic neznamená. Kolik mu zbývá k odpykání trestu?

Olízne si suchým jazykem popraskané rty, které touží po kapce čisté chladné vody. Netuší, jak vypadá, ale asi stejně jako ostatní duše.

Bezbarvě.

Vzpomíná na dny, kdy se s Luciem setkali a zjistili, že jeden pro druhého znamenají všechno. Na dny, kdy byli zaslepení a neviděli, že se kolem nich svírají zuby pasti člověka, který nenáviděl. A nakonec den, kdy léčka konečně zaklapla a už nebylo možné něco podniknout. Díval se a bojoval s touhou nedat najevo, jak moc ho zranili. Ty krásné jarní dny…

Vzpomíná na jejich setkání, na útěk z města i na vlídná slova otce Austina. Na návrat k Luciovi, první polibek i první objetí. Na Luciův úsměv, zářící oči, tichý šepot, když si leželi v náručí. Touží po něm stále tak, jako když ho poprvé uviděl plížit se v příšeří chrámu.

A pozdější, horší vzpomínky. Na tváře zkřivené krutostí, nenávistí, na nadávky a pak na bití a na Luciovu tvář zalitou krví.

STÁLE DOKOLA.

„Vzpomínky nejsou krásné, co?“ pronese u jeho kříže pobavený, chladný, vypočítavý hlas. „Nechcete se napít?“ zeptá se neznámý, když vidí, jak si Ignacius olízne rty.

Ignacius si odkašle. Toužil po zvuku slova natolik, že mu najednou připadá úplně normální, že ho slyší. „Vzpomínky jsou krásné i ošklivé, ale já mám většinou hezké,“ odpoví přesvědčivě, avšak pořád se dívá před sebe. Celá situace je tak zvláštní, že se ani nepodívá, kdo vedle něho stojí, a klidně mluví.

„Ach, a proto jsi tady? Jak zvláštní, bratře Ignacie,“ opět se vedle něj ozve posměšný hlas.

Ignacius stočí hlavu k jeho majiteli. Menší muž v křiklavém oblečení. Tvář tak neurčitá, že vlastně netuší, kdo to před ním je. Udiveně si ho prohlíží. „Ty jsi démon?“

„A proč ne anděl?“ zachechtá se muž. „Víš, že jsi mne právě urazil? Zaměnit mě s nějakým obyčejným nicotným démonem. Jsem Padlý anděl, Lucifer, Satan, Ďábel, Pán pekla, neřesti, hříchu a všeho zla,“ pronese pyšně.

Luskne prsty a objeví se křeslo potažené červeným sametem, do kterého se pohodlně usadí. V ruce se mu objeví zlatá číše osazená drahokamy všech barev. Napije se.

Ignacius se vnitřně zasměje. Ďábel. „Musím říct, líčí vás trochu jinak. Jako velkou zlou nestvůru a zatím připomínáte…“

„Dost! Ti nahoře mě začínají štvát! Ale nechci být sprostý. Měl bys vidět Boha,“ odplivne slovo do prostoru. „Jak myslíš, že vypadá?“ otáže se vztekle. Pohár s vínem odhodí na zem a ten vzápětí zmizí. Víno se vsákne do země. Jen na okamžik je vidět červená skvrna, která se brzy ztratí pod nánosem jemného prachu.

„V téhle situaci můžete oba vypadat jakkoliv.“

Ďábel se zachechtá. Ignacius si povzdechne. Co tady vůbec dělá?

„I když jsi tady, nechceš si to u toho děduly rozházet. Je už senilní, jinak by zpozoroval, co nám tady visí před očima,“ odmlčí se. „Dost už srandiček. Nechci, aby se mi tady zjevil archanděl Gabriel se svou svitou a sebral mi tě. Slyšel jsem…,“ pronese tajemně.

„Co jste slyšel, vy zplozenče pekel?“ ozve se Ignacius posměšně. Je v Očistci. Co asi tak může ještě ztratit? O to nejdůležitější už přišel. Stále to bolí. Jako ledový střep v srdci, který ne a ne rozmrznout. Spíš víc a víc mohutní.

„Na to, že tady visíš, jsi drzý. Ale abys věděl, já budu hodný. Vidíš, řekl jsem to. Stále se učím. Každý si myslí, že jsem zlý a nikdy nic hezkého neudělám, jenže to není pravda.“

„Docela bych tomu věřil,“ klidně mu skočí do řeči Ignacius.

„Ten tvůj Řád. Nevím, co si myslel, když ho zakládal.“

„Bůh?“

„Ten senilní starouš? Děláš si legraci? Pche… někdo jiný.“ Něco si mumlá pod nosem. „Slyšel jsem o tvé touze po pomstě.“ Postaví se před něj, ruce v bok a pyšně ho pozoruje.

Jako bych byl kus masa na háku, pomyslí si trpce Ignacius. Vlastně má pravdu. Tady je jen kusem masa s bezcennou duší, jenže rozmlouvá s ním nejvyšší z padlých andělů, samotný Vládce Pekla. Ten by neztrácel čas s někým tak bezvýznamným jako on. Něco chce, ale co? Ovšem pokud se nezeptá, tak se to nedozví.

„Přemýšlíš, panáčku? Řeknu ti, vypadáš hrozně. Nenechali na tobě ani kousek kůže! Výborná práce, to dovedu ocenit,“ uslyší zničehonic za sebou.

„Po stu ranách bych se divil, kdyby mi nějaká zbyla,“ suše odpoví Ignacius. „Co chcete, Vládce Pekla?“

„Vládce Pekla. Krásné,“ zatleská a v hlase mu zní potěšení. „Budeme si dobře rozumět, že, Ignacie. Nebude ti vadit, když ti budu říkat starým jménem Desmond Savin?“

„Vadit? Ďáble, vy přece nepotřebujete svolení, nebo ano?“ zeptá se pochybovačně Ignacius.

„Máš pravdu. Vlastně ti mohu říkat, jak chci. A víš co, prokážu ti laskavost.“ Luskne prsty a Ignacius spadne z kříže. „Jejej, já zapomněl, starý brachu,“ podává mu ruku.

Ignacius se posadí, ale ruku ignoruje. „Ne, děkuji, zvládnu to sám.“ To bolí, úpí v duchu. Nechce se vidět… Když tu se zničehonic objeví velké zrcadlo ve zlaceném rámu. Ty škodolibý zmetku, to jsi ho sem musel dát? Prohlíží se v zrcadle. Vypadá jako… Jako by v Očistci strávil několik století. Vlastně jak dlouho zde visel? Chce zrcadlo odstrčit, jenže to stojí jako skála.

„Na Zemi uplynulo toliko deset let. Co chceš? Všechno se mění. Chceš vědět, co se stalo po tvé smrti?“ Ďábel se dívá na tu lidskou trosku. Kůži má pryč a je zřízený, že by ho vlastní matka nepoznala. Jen stříbrný kříž mu zůstal na krku. Nemůže si ho sundat? Nic mu tak nevadí jako ten proklatý kříž s Řádem, který je ve světě zabodnutý jako diamantová osina. Nad ním jediným nemá moc. Pekelný zplozenec, který ho stvořil, pomyslí si s nevolí i obdivem Satan. Jenže on má teď šanci dostat jednoho z rytířů Řádu do svých služeb. Ti nahoře na tu starou zprávu ještě nezareagovali a snad nezareagují, dokud ho nezíská. Učinil opatření, aby si ho nevšimli. Ti ale mají liknavé úřady! Kdyby na ně párkrát použili bič jako on u svých… Však budou trpce litovat. V duchu začne kalkulovat. Taky je tu ten bílý vypelichaný Svědek, který mu rád ztrpčuje život. V dálce zaregistruje temnější bouři s jasnými záblesky. Zdá se, že Svědek už zjistil, že je přítomen. Musí jednat rychle. Jeho služebníci ho nezadrží na dlouho.

„Budu milosrdný, že ti to řeknu. Tvoje tělo je pohřbeno na půdě tvého… ne, tohle neřeknu. Řád – jak já ho nesnáším – pokračuje ve své bohulibé činnosti.“

„A Lucius leží vedle mě?“

„Pořád jen Lucius. Copak ti za to stojí? Je to nula.“ Na rozdíl od tebe. Čím si tě tak asi získal? „Dobře, dobře,“ zavrčí, když zpozoruje jeho pohled. „Je pohřbený vedle tebe. Stačí? Asi jako jediný, kdo tam nepatří, a kvůli tomu ho…,“ do prdele, zakleje v duchu. Začíná být sprostý. Musí si pospíšit. Ta menší past na Svědka nebude působit věčně. „Dobře, přejdeme k tomu, co ti nabízím.“

Ignacius zvedne hlavu. Nabídka? „Co mi tak asi můžeš nabídnout, Ďáble?“ otáže se pochybovačně. Ani si to neuvědomí a postaví sám sebe na stejnou úroveň jako všemocného pána zla, čímž ho málem přivede k výbuchu vzteku.

„POMSTU!“ zvolá vítězoslavně, když spolkne tuhle urážku. Však až ho bude mít u sebe, pomstí se mu za to!

Ignacius podezřívavě strne. „A co za to? Zadarmo to nebude.“

„Jistěže ne. Co čekáš? Ani kuře zadarmo nehrabe, tak proč bych měl zrovna já? Chci…“

„Duši,“ dojde Ignaciovi.

„Polovinu.“ Škoda, že nemohu dostat celou.

Ignacius vytřeští oči. „Polovinu?“ V hlase mu zní úžas a Ďábel se zachechtá.

„Panáček je překvapený? No co, na Zemi se nemůžeš pohybovat bez duše a já tě tam chci mít. Tak co, přijímáš?“

Ignacius přemýšlí. To bude past. Zní to až příliš dobře. Něco za tím je. Vypadá až moc nevinně. To, jak tam sedí, ruce sepnuté v klíně. Ztĕlesnĕný klid. „Zní to až moc dobře. A ty z toho budeš mít jen polovinu duše. Víš, nezní to špatně, ale vždy jsem si myslel, že chceš duši celou.“

„Vidíš. Tam u vás tak strašně lžou… Jsem dobrý, že chci jen půlku, ne? Tak co, souhlasíš?“ vpadne mu do toho, vstane a obejme ho kolem ramen. „Jen se podívej. Budeš na světě a všechny darebáky potrestáš. Vidíš?“ Načrtne do vzduchu obraz budoucnosti: hořící město, ječící a umírající lidé a on mezi tím vším s mečem od krve. „Můžeš cokoliv. Slyšíš? Cokoliv. Jen mi dáš polovinu duše. Taková nicotnůstka. Ani si nevšimneš, že ti chybí.“ Jakmile vykoná pomstu a šlápne vedle – a on šlápne vedle, o to se postará – tak ztratí i tu druhou polovinu duše a on konečně získá vzácnou duši rytíře Řádu. Bude se krásně vyjímat v jeho soukromé sbírce duší, kterou si hýčká pro chvíle odpočinku.

„Co ještě za to chceš? Jistě to neděláš z dobroty srdce.“ Ignacius pořád nevěří, že to je vše.

„Prokoukl jsi mě. Potřebuji za to maličkost. Víš, i já mám menší problémy s poddanými. Někteří démoni jsou…,“ znechuceně si odfrkne. „Zkrátka myslí si, že si mohou dělat, co chtějí. Bohužel, s těmi nahoře…,“ povzdychne si, až se zdvihne prach a Ignacius se rozkašle, „…existují smlouvy, které mi zakazují vyjít na Zem. Stejně tak i Jemu. Jsme vězni.“

„To musí být kruté!“ škodolibě pronese Ignacius.

Ďábel se zakření. „Ani nevíš, jaké je to pro vás štěstí, že si nemůžeme dělat, co chceme.“

„Takže mám honit démony a zabíjet je.“ Ignacius si povzdechne. Mohlo to dopadnout hůř, přesto váhá.

„Zabíjet?! Zbláznil ses, nebo co?!“ zhrozí se Ďábel. „Ztratil jsi rozum?! Víš, jak je dnes těžké sehnat dobrý personál, natož démona? To snad ne, on by je zabíjel. Šílenec,“ zamumlá si ještě, potřásaje hlavou.

„Tak co po mně chceš?“ rozzlobeně se optá Ignacius. Je to hezké, že může s někým mluvit, ale nějak se to vleče a on touží po pomstě.

„Přece je vrátíš do mé otcovské náruče.“ Podívá se na něj jako na idiota. „Samozřejmě je přivítám tak, jak si to zaslouží. Moje drahé dětičky,“ jeho hlas zněžní při myšlence, co s nimi provede. „Dostaneš k tomu vybavení, jaké nikdo nikdy neměl a ani neviděl. Ti nahoře puknou závistí nad mou štědrostí.“ Zarazí se a přemýšlí. Nemá mu dát méně výbavy? Nepřehání to se svou štědrostí?

„Zní to zajímavě, ale co k tomu ještě něco přihodit? Jak dlouho to vlastně budu dělat?“ Nechce se mu vláčet nějakých sto let po Zemi a chytat, jak jim říká Ďábel, uprchlé dětičky.

„Ty… Ty se dohaduješ se mnou? Ty…,“ rozesměje se, načež se zem začne zdvihat a pukat. Utiší se. „Dobře, pobavil jsi mne a já jsem zrovna hodný. Vidíš, jak mi to jde. Dokonce ti dám po takových dvou stech letech druhou polovinu duše. Co ty na to? Mezitím ji budu mít u sebe. Aby se jí nic nestalo. To víš, všude číhá nebezpečí.“

„Po stu letech!“ vyhrkne Ignacius. Dvě stě je hodně.

„Po dvou stech.“

„Sto – a to je mé poslední slovo. Klidně to tady nějak přežiji.“ Pevně stojí za svými slovy.

„Dobře, tak sto, ale duši někomu dám a ty si ji budeš muset najít!“ V duchu zajásá. Je v pasti a tak snadno to šlo!

Ignacius se zamračí. Nezdá se mu to, ale… „Poznám ji?“ zeptá se váhavě.

„Ano, poznáš ji. Tak co, bereš?“ Mám ho. Spadne mi do klína jak zralá švestka a duše bude moje, škodolibě se v duchu těší Ďábel. Čeká, co na to Ignacius řekne.

„Co nějakou záruku? Promiň, nechci se tě dotknout nebo tě urazit, jenže…“

„No ták! Moje slovo platí. Slibuji, že ti polovinu duše vrátím. Umístím ji do někoho jiného, a pokud ji najdeš, budeš volný. Peklo, stejně jako Nebe, své sliby plní,“ dodá klidně Ďábel, když v Ignaciových očích vidí nedůvěru.

„Platí.“ Ignacius mu podá ruku.

Se zahřměním Ďábel osamí. Podívá se na prázdný kříž a na odpornou krajinu kolem sebe. Očistcem se nese Ďáblův smích, Zemí zas potěšené vytí obrovského vlka.

„Očistec je depresivní, Desmonde. Peklo ne, to je příjemné. Není to jako tady,“ rozmáchne se rukou, jako by to někomu ukazoval, ale nikdo tam není. Jen duše, které bloudí bez cíle. V dálce si všimne bílé skvrny. Přicházíš pozdě, vypelichaný Svědku, šklebí se radostně cestou do svého království ohně a utrpení.

A v zemi beznaděje duše dál bloudí sem tam. Čekají na vykoupení ze svých hříchů nebo na smlouvu s Peklem, nebo s Nebem, kterou by zpečetil Svědek.