Pomsta za polovinu duše: Ignacius 2/3

Gregory se sebere ze země a podívá se na Ignacia. „Kdo to byl?“
Ignacius se omámeně dívá na dveře. Nechce věřit, že je vše pryč. Zmizel, aniž zná jeho jméno. „Kdo?“ Pořád stojí v kádi a dívá se na dveře.
„Ten muž přece, Ignacie. Není ti něco?“ Gregory k němu přejde. Ve tváři má starostlivý výraz, když o něco zakopne. Shýbne se a ze země zvedne blýskající se nůž vykládaný drahokamy. Pak si všimne ranky na Ignaciově krku. „On tě chtěl zabít! Ihned vyhlásím pátrání po tom zločinci!“ Chce vyjít ze dveří, rozzlobený jako nikdy předtím. Pokus o vraždu v klášteře. Tak neslýchané, tak… urážlivé. To nesmí nikomu projít, a ještě se to stane hostovi.
„Počkej! Nic mi neudělal.“ Ignacius se posadí nazpět do vody.
Gregory nechápavě zakroutí hlavou. „Byl jsi tady příliš dlouho. Netušil jsem, že tak rád pereš prádlo,“ snaží se odlehčit celou situaci. Ale pak zvážní a důkladně si ho prohlíží. „Bratře Ignacie, to mu nesmí projít. Co když to udělá znovu? Řeknu to otci představenému. Zakročí proti vetřelci, který urazil posvátné pohostinství domu Páně.“
„Ne!“ přeruší ho Ignacius. Nechce, aby ho někdo našel. Rozhodně ne dřív než on. „Vyřídím si to s ním. Vím, kdo to je. Možná.“ Zasní se. Nechce teď tady nikoho mít. Ještě chvilku si chce užívat koupele a vtisknout do paměti každý dotek, každý polibek, každou změnu v jeho očích.
„Dobře. Jak si přeješ, bratře Ignacie. Myslím, že půjdu. Je to zajímavý kříž, který nosíš,“ dodá nesouvisle Gregory, když si všimne slabého lesku kříže na oblečení. Ignacius pod těmi slovy zbledne. On právě… To se nikdy nemělo stát. Gregory si všimne náhle bledosti a paniky v očích. Od ranní mše se Ignacius chová zvláštně, ale na vině může být zranění. Zajde do knihovny podívat se na pár svazků. Možná tam něco najde. S tou myšlenkou vyjde ven.
Ignacius sedí v kádi jak hromádka neštěstí. On je přece rytíř Řádu. Mnich… Zavře oči. Před chvílí Řád zradil. Vše, co jim přikazuje, on zahodil a pošpinil svou chvilkovou slabostí. Poskvrnil slib čistoty, ale hlavně stanovy Řádu, který ho mezi sebe přijal. Musí ihned odjet. Musí – neví co, ale nemůže zde zůstat.
Podívá se na místo, kde ještě před chvíli stál bratr Gregory. Odešel, aniž by si všiml jeho odchodu. Vystoupí z kádě a osuší se plátnem. Klel by jako pohan, kdyby mohl, ale nechce na sebe uvalit další těžký hřích. Obleče se a rychlým krokem jde k ubytovně do přiděleného pokoje. Někdo mu nakonec přece jen donesl kroužkovou košili se zbytkem výstroje. Vytáhne meč z pochvy a dívá se na čepel. Byl tak pyšný, když ho přebíral z rukou mistra zbrojíře. Teď má pocit, že je poskvrněn. Zastrčí ho nazpět do pochvy a zvedne hlavu ke stěně. Poklekne před křížem, ale jeho dřív vroucná modlitba je dnes roztěkaná a bez ducha. Prázdná jako jeho slib, který horoucně skládal pevným hlasem. Musí ihned odjet, nebo se zblázní. Vezme na sebe zbroj, přes ramena přehodí šedý plášť. S vaky a výstrojí zamíří do stáje.
„Pojedeme domů, Šedáku!“ Uklidní se tím rozhodnutím, váhou zbroje a pohyby svého koně. Jako by se nic nestalo, ale jeho rty jsou stále citlivé a srdce i hlava si pamatují každý cizincův dotek.
„Odjíždíš? Nebo utíkáš? Proč?“
Ignacius se otočí za hlasem Gregoryho. Stojí před ním se smutným výrazem ve tváři. V ruce drží váček. Ignacius stočí zrak na hřívu koně. Polaská ho. „Musím jet. Promiň, nemohu tu být déle,“ mluví tiše, ale hlas mu nezní jako jeho vlastní, spíš dutě, prázdně jako jeho duše.
„Dobře. Zřejmě jdeš hledat toho muže. Najdi ho a vrať se. Chtěl jsem si s někým popovídat. Vezmi si na cestu aspoň tohle.“ Strčí mu sáček do ruky.
Ignacius do něj nakoukne. Bylinky a mast. „Děkuji. Byl bych tady rád zůstal déle, ale nejedu za tím mužem. Potřebuji něco probrat se svým otcem a bratry. Nevím, jestli se vrátím, nebo ne, proto nechci nic slibovat.“ Pustí otěže, přistoupí k němu a obejme ho. „Děkuji ti za vše, Gregory.“ Neotočí se za modlícím se Gregorym, který za ním hledí až k fortně s hlídačem, který ji překvapeně otevře. Za bránou pobídne Šedáka do klusu, přestože je ještě ve městě.
Na dláždění zazní podkovy a mohutný kůň se vydá na cestu. Ignacius míjí budovy, ale nevšímá si jich, míjí tváře lidí, ale jeho oči vyhledávají jen tu jednu. Touží ho vidět a zároveň nechce. Za koněm zmizí bohaté měšťanské domy i chudobné příbytky. Nakonec za sebou zanechá stráž a mohutnou, dobře střeženou bránu města, kde Šedáka pobídne. Žene ho, jako by měl za patami ďábla, a ne světlovlasého muže. Pobízí koně k většímu spěchu, až mu vítr osušuje slzy, které nestačí skanout. Musí pryč, než udělá to, co v jeho hlavě pořád víří, co pomalu dostává zřetelnou podobu. Před očima má tvář anděla. Nezná jeho jméno, možná je to lepší nevědět, přitom toho želí. Netuší, jak oslovit někoho, kdo se mu zapsal do srdce.
Chce koně popohnat, ale Šedák nereaguje a až teď si všimne pěny u huby, mokrého krku. Vyčerpaně ho obejme kolem šíje. Teprve teď dovolí slzám, aby stékaly do dlouhé hřívy.
„Promiň mi to, Šedáku! Promiň! Promiň,“ šeptá divoce a tiskne se k němu. „Ty za nic nemůžeš! To já. Já za to mohu. Promiň mi to!“ Neví, komu to vlastně říká. Sobě, jemu, nebo tomu neznámému ve městě. Za chvilku se uklidní, sesedne a s otěžemi v ruce ho vede. Až nyní si uvědomí, že je uprostřed luk, sotva porostlých trávou. Za dva dny ostré jízdy by mohl být doma a tam konečně v kruhu známých věcí a rituálů najde klid. Při pohledu na krajinu si uvědomí, co za hloupost provedl. Skoro uštval koně a v dohledu není žádné lidské obydlí. Mohlo se stát cokoliv. Polaská koně po krku. Jde ještě hodinu, dokud se nesetmí, ale stále nenachází žádné obydlí, ani náznak dýmu, čehokoliv, co by prozrazovalo lidskou přítomnost. Proto rozdělá oheň, přiváže koně ke stromu a zachumlá se do pláště. Pohlédne na zamračené nebe bez měsíce a zadoufá, že nebude pršet. Stáhne kapuci ještě víc do čela. Nechce se mu spát, a tak neklidně zírá do ohně s myšlenkami na koupel, na cizince a na svůj útěk.
Snaží se usnout, nevnímat zvuky přicházející z lesa, ale při táhlém zvuku pomyslí na hladové vlky. Má je rád, i když nikdy nechápal proč, jsou to zabijáci, kteří hubí domácí zvířata. Přitáhne si k sobě úžeji plášť a zavře oči. Ihned se mu vybaví polibek.
„Tak to dál nejde. Nemůže mě přece ovládat!“ zvolá mrzutě. Proč vlastně? Je to muž. Krásný, ano, ale nic víc. Chtěl ho zabít nějaký šlechtický budižkničemu. Ví, že ať si řekne cokoliv, nic to nezmění. Touží po něm.
Další zavytí, tentokráte je blíž. Přihodí dřevo na oheň, až jiskřičky vylétnou do výšky a mýtinu jasněji ozáří lesk tančících plamenů. Půjde spát, nebo bude k ničemu. Šedák ho vzbudí, kdyby se něco přiblížilo. Zaposlouchá se do táhlého vytí, jako by mělo vyřešit jeho problém. Neví, jak reagovat, co dělat? Snad mu otec poradí, ale co řekne jako otec představený? Poslouchá vytí, které ho pomalu ukolébá do Morfeovy říše.
Nevzbudí ho zafrkání koně ani jeho neklidné přešlapování. Nevidí, že ho z houštiny pozorují oči, které se lesknou v záři ohně jak drahé kameny ve světle svic. Plameny pomalu hasnou, ale oči zvířete jsou dál ukryté v temnotě lesa. Nakonec šedý stín zmizí. Z hloubi lesa je opět slyšet zavytí a další v odpověď. Z mraků na chvilku vykoukne měsíc, který prozáří krajinu stříbřitým světlem. Šedák se uklidní, když už ho nikdo nepozoruje.

„Dej pokoj!“ odstrčí těžkou koňskou hlavu Ignacius. Vzbudí se celý rozechvělý. Nevzpomíná si na sen, ale podle vzrušení si domyslí, co se mu zdálo. Nechce se mu nikam jet, ale nakonec se zvedne do šera nového dne. Je vlhko a ranní slunko se snaží svými paprsky prodrat mezi stromy. Ignacius pevně sevře otěže a vede koně sotva viditelnými stezkami zvěře. Zastaví se u potoka a nechá ho napít. A pak se společně proplétají hlubokým lesem.
Konečně, oddechne si. Zkrátil si přes les cestu, i když to bylo nebezpečné. Koleny stiskne boky a Šedák zrychlí do rychlého klusu. Ignacius vnímá vítr ve tvářích, rozhlíží se po prvních příznacích jara. Jede celý den bez přestávky, snaží se ignorovat vše, co by mu bránilo v rychlejší jízdě. Bere ohledy jen na schopnosti koně, kterého má velmi rád. I když je silný, potřebuje si občas odpočinout.
„Ještě jeden den a budu tam,“ zamumlá druhou noc u ohně. Opírá se o strom a poslouchá, jestli uslyší své věrné společníky – vlky. Ale ti tentokrát mlčí a nikdo ho neukolébává ke spánku. S povzdechem se snaží usnout bez vlčího zpěvu. Nevnímá obrovský černý stín, který ho už druhou noc pozoruje z houštin. I Šedák ho už vzal na vědomí, ale tentokrát klidně stojí a nechá ho být. Nezafrká, neupozorní svého pána na toho zvláštního pozorovatele. Stín v houštině se zvedne, protáhne a zadívá se na temnou oblohu bez měsíce, aby zmizel s prvními paprsky slunce. Šedák za ním otočí hlavu, potom šťouchne do svého jezdce. Ignacius otevře oči. Zklamaně si uvědomí, že je to opět Šedákova hlava. Vzápětí se okřikne, protože netuší, co by si bez něho počal. Svižným klusem oba vyrazí z lesa. Po poledni budu doma, kde konečně najdu klid, pomyslí si. V poledne zastaví, aby dopřál oddechu svému koni a mohl se najíst v krčmě, než se vydá na hrad. Potřebuje si ujasnit pár věcí, hlavně co říct otci.
Krčmář potěšeně přiběhne, jakmile zahlédne cíp šedého pláště. Všichni znají hrad, který tomu kousku země vládne. Jsou to dobří páni, kteří je chrání. Pacholek Šedáka vytře do sucha a před Ignacia krčmář položí džbán vody, kus masa a bochník čerstvě upečeného žitného chleba. Ignacius odlomí kus chleba, z boty vytáhne nůž na krájení masa. V klidu jí a občas to zapije vodou, přemýšleje o tom, co se událo.
Vzpomíná na lahodnou šťávu z bylinek, kterou pil u bratra Gregoryho. Možná neměl tak brzy odjet a měl tam zůstat. Neutíkat jak splašený zajíc jen proto, že někdo na něho má takový vliv. V duchu se okřikne. Vliv?! Vždyť si s tebou dělal, co chtěl! Polohlasně zasténá. Odlomí další kus chleba. Neví, jestli udělal dobře, že utekl. Ne, ví, že udělal dobře. Mohlo to skončit hůř než jen polibkem, i když přesně neví čím. Nikdy se o tyhle věci nezajímal. Neví, jak se podívá do očí otce představeného, ovšem poradit se s někým musí. Říct to a nedržet to v sobě. Možná se mu uleví, když to ze sebe dostane, ale zajít za kterýmkoliv duchovním se neodvažuje.
Odsune zbytek masa s chlebem a mlčky se dívá na vydrhnutou dřevěnou desku stolu. Slyší šepot ostatních hostů, ale moc ho nevnímá. Točí pohárkem na vodu a přemýšlí, co má udělat.
Ano, zůstane zde a zapomene na celou příhodu. Nebude to snadné, ale přísahu splní. V Řádu našel smysl života. Nemohl by z něho odejít, jenže muž z chrámu a Řád jsou neslučitelní. Kdyby nebyl… Oči se mu trochu rozšíří, pobledne. Raději nedokončí bezbožnou myšlenku, co by se stalo, kdyby to šlo. Zahledí se z okna, kde už jsou v dálce vidět věže s prapory, na kterých je kříž s kamenem.

Neměl se v hostinci zdržovat, ale potřeboval se rozhodnout. Zastavit se na útěku a rozmyslet si, co chce. I ta malá chvilka u prostého dřevěného stolu mu pomohla. Napřímí se v sedle, aby prošel bránou jako hrdý člen Řádu, a pak nechť se děje vůle boží. Ať se stane, co se stane, on to přijme. Otec je laskavý, proto ho snad nebude soudit příliš tvrdě, i když by si to zasloužil. Přibližuje se k mohutným hradbám s vodním příkopem. Rozhlédne se po hradbách hlídaných strážemi. Vjede na dřevěný most, který se dá v případě obléhání zničit, až dorazí k hlídce před bránou.
„Vítej, bratře Ignacie. Rádi tě vidíme.“
Ignacius se podívá na Leontina a usměje se. Najednou má pocit takové volnosti. Už odtud nikam neodejde. Mohl by zde zůstat po zbytek svých dnů. Jsem doma, řekne si a mír se rozhostí v jeho duši ničené vášněmi. „Zdravím. Dlouho jsem tu nebyl. Stýskalo se mi,“ odpoví. Sesedne z koně a mimoděk ho poplácá po krku. Je zvykem, že žádný z rytířů nikdy neprojel bránou na koni. Nezná důvod tohoto obyčeje, ale dokonce i poslové to pravidlo dodržují. Všichni projdou skrz bránu pokorně pěšky. Vezme do ruky otěže a podívá se na vytesaný kamenný znak nad bránou – kříž s kamenem uprostřed.
„Jsem doma,“ zašeptá a dotkne se kříže na hrudi. Poklekne, krátce se pomodlí. Ostatní se na něho mlčky dívají. Dnes u večeře bude vyprávět a oni rádi poslouchají básně, balady i eposy o slavných činech, ale taky novinky o událostech z dalekých krajů. Každý bratr je zde vítaný, každý má nějakou historku ze svých cest. Jakmile projde bránou, ovanou Ignacia vzpomínky.
Tady u zdi lezl na stromy, na menším nádvoří cvičil svoje první výpady mečem i jak se bránit. V postranní kapli poprvé plakal, když se dozvěděl, že přece jen bude mít otce. Svého prvního koně dostal před stájemi a meč převzal od vrchního kováře v dolním sále. Z hlavního velkého nádvoří prvně odjel na výpravu a v té malé budově… Vzpomínky na něho dotírají z každého koutu hradu. Jsou šťastné, ale příhoda v klášteře je silnější než jakékoliv vzpomínky a brání mu plně si vychutnat návrat domů.
„Bratře Ignacie, vítejte doma!“ Otočí se k vrchnímu stájníkovi, který k němu spěchá. Je statný a oblečený jako vždy. Halena s dlouhým rukávem přepásaná opaskem z kůže, na hlavě hnědá čapka. Usmívá se. Jeho úkolem je starat se o všechny koně na hradě.
„Mervine, postarej se o Šedáka. Má za sebou dlouhou…“
„Je úplně zchvácený, bratře Ignacie,“ vyčte mu stav koně. „Měl byste mu dát konečně slušné jméno. Například Bouře nebo Stín, jak se na válečného koně sluší a patří.“ Převezme otěže, poplácá Šedáka po krku. Ten potěšeně zafrká a dloubne ho do ramene.
„Ale no tak, jméno není důležité.“
Mervin se zamračí nad zjevnou tupostí Ignacia. „Jméno je důležité. Co byste říkal, kdybych na vás volal Rytíři nebo Mnichu nebo…“
„Dost, dost. Máš pravdu, “ Ignacius se rozesměje, „ale Šedákovi to nevadí.“ Pokaždé je to stejné, a je za ten stereotyp rád. Zvážní. „Rád bych si popovídal déle, jenže musím za otcem. Postarej se mi o něj.“
Mervin se dívá, jak s najednou zamračenou tváří spěchá do hradu. Zřejmě se něco děje, když přijel na tak zřízeném koni. „Tak pojď, starouši. Dáme ti najíst, ošetříme tě. Ale víš co, stejně má pravdu. Šedák je hezké jméno a tobě sluší.“ Šedák za ním jemně zafuní. Souhlasí.

Na hradě se za ty dva roky, co zde nebyl, nic nezměnilo. Zdraví bratry, které cestou potká, novicům kývne na pozdrav. Snaží se vypadat, že se nic nestalo, že se jen přijel podívat na domov, pozdravit přátele, otce. Spěchá do jeho pracovny, protože chce mít vše za sebou. Zaťuká na dveře nevšímaje si noviců, kteří před nimi stojí. Je to jen formalita jako spousta věcí tady. I on tady stál na hlídce. V noci zíval, dokonce někdy podepřel stěnu, aby nespadla. Taky za to občas vyfasoval štulec nebo pohlavek. Záleží, kdo ho nachytal.
„Dále!“ ozve se a on vejde dovnitř místnosti. Jako vždy na něj zapůsobí svojí jednoduchostí. Dubový velký stůl, prosté dřevěné židle, sekretář, obrazy na stěnách a hlavně v rohu zdobená skříňka s bulou o založení řádu a s prvním křížem, který byl při jeho založení. Za stolem s brkem v ruce sedí udivený otec představený. Hlavu mu zdobí stříbrem prokvetlé delší vlasy, na sobě má dlouhou tuniku s ozdobným páskem a přes opěradlo leží skvostný bílý plášť, odznak představených Řádu. Modré oči hledí se zájmem i údivem na svého syna.
„Otče!“ Ignacius pokorně poklekne se sklopenou hlavou.
Bratr Austin s údivem pozoruje Ignacia. Něco se stalo? Musí to být vážné, když přijel. V posledním listu psal, že by chtěl jet k moři, jestli se najde karavana, která tím směrem zamíří. Vstane od stolu a přistoupí k němu. Položí mu velkou mozolnatou ruku na hlavu. „Vítej, bratře Ignacie. Co tě přivádí zpět do našich zdí? Pokud vím, říkal jsi, že chceš poznat co nejvíce z Evropy, dokonce jet na jih k moři.“ Ignacius zvedne oči. Jsou tak zmučené, zděsí se Austin. Probůh, co se mu stalo? Rychle ho zvedne a obejme. V tu chvílí převládne láska otce nad povinnostmi představitele Řádu. Ignacius ho objímá a cítí se v bezpečí, jako když byl dítě, které se v noci bálo strašidel. Tady se mu nic nemůže stát. Začíná pochybovat, jestli mu to má říct.
„Tak povídej, Ignacie. Nestůj tady jako sloup a odlož plášť. Řekni, co tě trápí, a večer, to dobře víš, se potěšíme tvými příběhy z cest.“
Ignacius s nejistým úsměvem odloží plášť. Neví, jak reagovat na Austinovu laskavost, když by ho měl naopak odsoudit, odhodit, pokárat, ale ještě to neví. Až se to dozví, tak to udělá. Bude se na něho dívat s hněvem a opovržením. Jako na kus něčeho, co je nepotřebné.
Austin čte v jeho tváři jako v knize. Jeho syn se nemůže rozhodnout, zda mu to má říct, nebo ne, proto to asi bude něco vážného. Rád by viděl jeho kříž, ale nechce o něm pochybovat. Doufá, že je v pořádku, protože by byl nerad, kdyby zklamal Řád. Stal by se jedním z mála, kteří kdy poskvrnili kříž.
„Myslím, že už je to v pořádku,“ Ignacius rychle drmolí, aby to měl za sebou. „Jen jsem potřeboval pobýt doma. Nadechnout se zdejšího vzduchu, setkat se s ostatními bratry, mít klid…,“ hlesne neklidně.
Austin poslouchá Ignaciovu řeč a zkoumá falešný úsměv. Jistě to potřeboval, ale není tady kvůli tomu, aby poslouchal staré dědky. Trpělivě vyčkává, až to z něj vypadne, a přemýšlí, kdy mu dojde dech. Konečně se odmlčel. „Netušil jsem, že jsi zbabělec, Ignacie,“ podotkne Austin. Neví, co dělat, potom se usměje. „Pojď, půjdeme někam, kde je příjemněji.“
Ignacius červený jak rak přikývne. Má pravdu, jako vždy. Je zbabělec.
„Mezitím si pořádně rozmysli, proč jsi tady. I když rád naslouchám tvému vyprávění, rád bych slyšel pravdu,“ řekne nekompromisně. Oba kráčí chodbami, když Ignacius vyhrkne.
„Zhřešil jsem,“ vyrazí ze sebe, bledý jako plátno. Austin pokračuje v chůzi dál. „Slyšíte mě?“ Zatahá ho za rukáv. „Já jsem…,“ zakoktá se, jak se mu to těžko říká.
Austin se zastaví a zvažuje. Je na čase se dozvědět pravdu. „Ukaž kříž,“ odhodlá se i on. Hřích je těžká věc, a pokud by opravdu hřešil, čekal by ho trest, ale hlavně by ho Řád musel vyloučit. Za jeho vedení se to nikdy nestalo, ale jeho předchůdce musel jednomu členu kříž odebrat.
„Proč?“ nechápe Ignacius.
„Ukaž ho!“ Austin se k němu otočí s napjatým výrazem ve tváři. Ignacius vytáhne zpod košile kříž. Austin ho vezme do ruky a zavře úlevou oči. Vše je v pořádku. Položí mu kříž na hruď. „Všechno dobře dopadne, uvidíš. Rád tě vyslechnu, i proč si myslíš, že jsi hřešil.“ Po těch slovech pokračuje v cestě. Nechápe, proč si Ignacius myslí, že zhřešil, ale zatím to neudělal. Kříže jsou sice z obyčejného stříbra, ale kameny v nich mají zvláštní moc. Když jejich majitel složí přísahu, hlídají ho a taky jsou navzájem propojeny. Nechápe, jak se to děje, ale s přijetím úřadu otce představeného se dozvěděl i o této zvláštnosti.
„Otče, proč jsi chtěl vidět můj kříž?“ optá se nesměle Ignacius, který za ním spěchá. Ničemu nerozumí, jenže svému otci slepě věří.
Austin sebou trhne, když uslyší jeho hlas. Je tak napjatý a bledý. Je mu ho líto, ale bude mu to muset vysvětlit. „Řeknu ti to potom a budeš o tom mlčet jako pod nejtěžší přísahou.“ Austin otevře dveře do společenské místnosti rozdělené na několik samostatných koutů a přece tvořící jednu velkou místnost. Ignacius zamíří ke svému oblíbenému místu u krbu. Plane v něm neustále oheň a někdo už na malý stolek připravil pohoštění. Sednou si a Ignacius se dívá do plamenů. Je mu horko. Stejně jako tehdy v lázni.
„Tak vyprávěj, Ignacie. Nikdo sem teď nepřijde, ale měl jsem pocit, že tady se budeš cítit lépe než u mě v pracovně.“ Vezme si kousek pečiva.
„Víš…,“ začne váhavě Ignacius. „Nevím, jestli ti to mám říct jako otci nebo jako představenému Řádu. Stala se mi divná věc, kterou neumím pochopit. A pak jsem utekl jako prachsprostý zbabělec.“ Schoulený na stoličce pozoruje plameny, jak olizují polena. Je krásně teplo a pohyb plamínků ho i přes starosti uklidňuje.
Austin se zamyslí. Musí to být něco zvláštního, protože tak zdeptaného ho nikdy neviděl. Vždy byl rozhodný, vždy věděl, co dělat, co je správné a co nesprávné. Pozoruje Ignacia. Muselo se mu přihodit buď něco strašného, nebo naopak velkolepého.
Ignacius se narovná.
Tak je to tady. Teď mi řekne, co se stalo. Ale je divné, že kámen je čistý, když spáchal hřích. Spáchal ho vůbec, nebo je to jen jeho domněnka?
„Já jsem se asi zamiloval. Líbali jsme se!“ vyhrkne s ruměncem ve tvářích.
Austin si oddechne. Konečně. Už si myslel, že to bude horší, když si vzpomene na řádovou přísahu. Čistota duše a sloužit jen bohu. Chudák malý. Ostatní poznali lásku, nenávist, pocity, které prožívají běžní lidé. Většina bratrů přišla do Řádu, když už něco měli za sebou, jenže Ignacius byl odjakživa jen v tomto prostředí, kde se o těchto věcech nikdo nebavil. Spousta z nich je zde i proto, že chtěla právě na tyto pocity zapomenout. Ignacius nikdy neměl příležitost poznat milování a s ním spojené příjemné věci. I on se kdysi zamiloval, ale zemřela, nebo spíš mu ji vzala horečka, a on zůstal sám. Byla krásná. Havraní vlasy, modré oči, bělostná pokožka. Smála se, že se zvonky rozezpívaly a všichni ztichli. Byla veselá, i moudrá. Jediné dítě obchodníka a on měl to štěstí, že ji získal. Teď není čas na vzpomínky. Musí nějak vyřešit Ignaciův problém. Nemůže říct, že je to normální. Odkašle si.
„A jak se jmenuje?“ vyhrkne a nejraději by si nafackoval, když vidí nechápavý pohled svého syna. V duchu už měl připravenou řeč o povinnosti, a on řekne tohle.
„Neznám jméno.“ Ignacius zrudne ještě víc. Odvrátí pohled.
„Aha, a jak k tomu došlo?“ On je snad ještě menší než před chvílí, kdy se do té stoličky málem vmáčkl. Je menší než trpaslík. Ještě trochu a vleze si do krbu. Chce se mu smát, ale zároveň je mu ho líto. Neumí si představit, jak se Ignacius celou dobu trápil. Je zázrak, že sem dojel ve zdraví. Austina zamrazí z myšlenky na smrt. Ne, jeho syn by si nikdy nevzal život. Ne sám, opraví se. Jsou možnosti…
„Dovedl jsem karavanu do poutního místa bez větších potíží. Ráno jsem šel na mši, pak jsem si nechal připravit koupel.“ Vidí souhlasné přikývnutí Austina. Ignacius polkne. „Horkou koupel.“
Austin se zamračí. „Víš dobře, že nejlepší je studená. Musíš být zdravý, otužovat se. Tak nás to učili starší a je to učili další starší.“ Mračí se čím dál víc. Tohle je vážné, ale je konec zimy, no, snad by mu to mohl pro jednou prominout. „Pro tentokrát ti to promíjím, ovšem padesát otčenášů tě za to nemine.“ Nějaký trest mu musí dát, aby nezapomněl na to, co se naučil.
Ignacius nešťastně přikývne. „Já nerad studenou koupel.“
Austin to dobře ví. Tak a teď je to vyřešeno. „No vidíš, že to zas tak hrozné nebylo,“ Dodá spokojeně Austin. „Nemusel jsi sem kvůli tomu jezdit.“
Ignacius nechápavě vytřeští oči. On sem přece nejel kvůli tomu. „Otče, já myslím ten polibek.“
Tentokrát se zardí Austin. Zapomněl na to jak na smrt. Co teď? Poposedne si. „No, víš, celkem zákonitě to muselo přijít…,“ začne horečnatě přemýšlet, co říct. Něco takového ještě během své působnosti řešit nemusel. Ani se na to nijak nepřipravoval.
„Když já…,“ nevychovaně vpadne do jeho odmlky. „Kudy chodím, tudy na to neustále myslím. Zdají se mi sny, kdy toužím po…“ Cítí, že se červená. „Chci se milovat a…“
Austin si vzpomene, jak se cítil on. Bylo to tak skvělé. V duchu je nadšený, že si Ignacius našel lásku. Konečně pozná to, co zažil on i mnozí z bratří. „Jak vypadá?“ přeruší ho. Je moc zvědavý na krásku, která získala Ignaciovo srdce. Musí být nádherná, když ho dovedla do tohoto stavu.
„Dlouhé světlé vlasy, oči modré se zelenými skvrnkami a řasy krásně černé a pleť hebká a bílá a urostlá postava…,“ popisuje muže z chrámu.
Austin poslouchá ten výlev lásky. Pokyvuje souhlasně hlavou, protože zní moc dobře. Jen ho cosi zaráží a neví co. Něco mu v tom popisu chybí, jen nemůže přijít na to, co to je.
„Pak mě chtěl zabít, ale utekl.“
Austin se zakucká a málem vyprskne víno. Polkne a vzápětí zakleje: „Kruci!“ načež si hned uloží sto otčenášů každý večer po celý týden. „On je to muž?“ Pro jistotu se optá a tím přeruší líčení, jak se ti dva setkali.
„Ano.“ Ignacius opět zčervená. „Nevím, co dělat. Je to tak zvláštní. Je to hříšné, špatné!“ běduje s tváří v dlaních.
Austin mlčky sedí a přemýšlí, co dělat. Není to neobvyklé, že muž má raději muže, jenže samozřejmě se o tom nikde nemluví. Někdy je muž přitažlivější než žena. Jistě, on má rád ženy, a co ví, tak většina taky. Teď už ví, proč přijel, jako by ho honili všichni démoni světa. Jeho svědomí a slib mu musely dát pořádně zabrat. Nejlepší bude, když mu to vysvětlí skrz kříž, který respektuje, ale nejdřív se musí zeptat na zásadní věc. „Chceš opustit Řád?“ optá se opatrně, srdce stažené úzkostí. Nechce, aby Ignacius odešel, ale pokud ano, propustí ho, jak se sluší a patří. Za celou dobu z Řádu ještě nikdo nikdy neodešel. Ignacius zvedne oči. Jsou tak zmučené a zároveň odhodlané, pomyslí si Austin a je mu těžko z toho, co jeho syn musel od toho setkání prožít. Měl zařídit už dávno, ještě dřív než Ignacius složil slib, aby poznal ženu, nebo v jeho případě muže. Proč to neudělal? Byl špatným otcem i představeným.
„Ne, nechci. Už jsem o tom přemýšlel. Jestli mi dovolíš, zůstanu zde. Budu se za ten neodpustitelný hřích kát až do konce svého života.“
Hezké, moc hezké, pomyslí si Austin, jen nepraktické. Kát se? Za co? Za lásku, touhu milovat? Ty výmysly církve jsou… nebezpečné.
„Zůstanu a budu se bičovat každý den. Taky bych chtěl cvičit nováčky, pokud dostanu svolení pomáhat. Budu držet půst a modlit se za odčinění svých hříchů.“ Ignacius se rozhorlí s vidinou svého příštího života. „Jestli mu nebudu nablízku, časem zapomenu, pomine to. Zbude jen vzpomínka. Nic víc,“ dodá o hodně tišeji.
„Jsi si jistý? Ale pravdu.“ Austin ví, jak je něco takového nemožné dodržet.
Ignacius mlčí. Dívá se do plamenů, ve kterých vidí tvář, rty pootevřené k polibku a modrozelené oči zářící touhou. I jeho tak určitě vypadaly. „Ne, nejsem,“ odpoví popravdě. Nemůže ještě ke svému hříchu přidat hřích lži.
Austin si oddechne. „Nezůstaneš tady. Ten čas ještě nepřišel a to dobře víš. Odjedeš k němu. Zjistíš, jestli ho miluješ nebo jestli je to jen chtíč a přechodná slabost těla. Pokud ano, budeš pokračovat ve své cestě za poznáním. Pokud ne a ty ho skutečně miluješ, budeš vědět, co dělat. Jinou radu ti nedám, Ignacie.“
Ignacius zalapá po dechu. „Jenže…,“ zarazí ho vztyčená pravice i rázný výraz v Austinově tváři.
„Ten slib je původní, když se založil Řád. Máme bulu, ovšem čeho si ceníme více, je kříž, který každý z nás nosí. Ví to jen pár bratří, kterým jsem se svěřil, ale je zvláštní.“ Vstane a přechází. Trochu váhá, jestli mu to má říct, jenže nechce, aby se trápil. „Chtěl bys vědět, proč jsem chtěl vidět tvůj kříž?“ Postaví se k němu. Shlíží na něj.
Ignacius k němu s údivem vzhlíží. Přikývne. „Čím je tak zvláštní, otče?“ otáže se napjatě. Cítí, že se dozví jedno z největších tajemství Řádu.
„Má několik zvláštních vlastností. První je, že kromě bratří ho nikdo nemůže nosit. Může ho vlastnit, ale řekněme, že to pro dotyčného není bezpečné. Kříž se na hrad sám vrátí cestami, které neznáme. Za druhé, všechny kříže jsou propojeny. Jestliže jeden z bratří zemře, víme to všichni. Tobě se to ještě nestalo, ale mně ano. Vedou nás kříže, ne bula nebo světské či církevní přikázání. Jsme sice pod ochranou církve a dodržujeme jejich přikázání, avšak taky máme své vlastní zákony, které pečlivě dodržujeme.“
Ignacius s úžasem poslouchá vyprávění. Austin mu položí ruku na rameno. Jemně ho svírá. „Ale to je magie. To není z tohoto světa. A ta přikázání, k čemu potom jsou?“
„Nevím, zda je to boží dílo nebo dílo padlého anděla, ale je pravda, že slouží jen Řádu. Každý kříž je pohřbený s majitelem, přestože časem z něj zmizí kámen. Kam, to nevíme, jen v katakombách se vždy objeví další kameny. Víme jen, že to nejsou ty stejné. I proto předpokládáme, že právě kámen má tu sílu. A ještě něco. Jakmile rytíř zhřeší nebo udělá něco proti Řádu, kříž ztmavne. Čím víc dělá rytíř špatných věcí, tím je kámen tmavší, až úplně zčerná. Já to nikdy nezažil, ale vypráví se, že v tom případě kámen sám zabije nositele. Bratr Taurinus povídá, že byly jen dva takové případy v celé historii Řádu.“ Odmlčí se a dívá se na Ignacia. Vytáhne svůj kříž a drží ho na dlani. Čeká.
Ignacius vezme do své dlaně ten svůj a porovnává ho s Austinovým. Září červeně, jako otcův, a ten nic špatného neudělal. „Ostatní bratři taky někoho milovali?“ optá se váhavě.
„Nevím. Proto se na hradě nosí kříž navrchu. Vidím jejich duši, aniž by věděli, že tomu tak je. Všichni ho mají čistý. Nevím, co dělají mimo náš dům, ale jakmile by něco udělali proti Řádu, kámen by ztmavl. Neporadím ti, co máš dělat. Je to věc tvého svědomí. I já jsem miloval dívku. Dokonce jsem si ji vzal, i když už jsem byl v Řádu. Byla to ohnivá a temperamentní Italka. Zemřela. Co se týče přikázání, je to těžké.“ Natáhne ruce k ohni a drží je blízko tepla. Zamne jimi. „Učíme to, co církev žádá, ale mnoho bratří poznalo světský život, než sem přišli. Popravdě,“ vlídně se usměje, „neřídíme se jejich učením přesně. Důležité je chránit poutníky na cestách ke svatým místům. To je naše práce. Zbytek je věc tvého svědomí a kříže.“
Ignacius svírá kříž a přemýšlí, co z toho pro něj plyne. Chápe, co mu tím jeho otec chce říct, jenže problém je v tom, že neznámý je muž. Milovat se s ním. Jak vůbec? Neví, jak s ženou, natož s mužem.
Austin s úsměvem pozoruje, jak usilovně přemýšlí o tom, co se dozvěděl. „Svět o nás nic neví a tak to má zůstat. V tajemství je velká síla. Dnes budeš všem vyprávět příběh. Víš, já tě odsuzovat nebudu a přijmu tvé rozhodnutí, ale přece jen diskrétnost je asi v tvém případě na místě. Co ten druhý?“ optá se zvědavě. V jisté formě je to pro něj fascinující. Za život toho tolik poznal, že někoho odsuzovat, na to už mu nezbývá ani síla, ani chuť. Spíš lační po poznání.
„Nevím. Neznám dokonce ani jeho jméno. Otče, na lásce přece není nic špatného, že? Bůh přikazuje milovat všechno živé, tak proč nemůžeme milovat někoho o trochu víc? Je to tak špatné?“
Austin si oddechne. Nečekal, že na tu pravdu Ignacius přijde tak rychle, ale vždy byl chytrý, i když bratr Taurinus pořád hořekuje, že svůj dar zahazuje. Vždyť i chtěl Ignacia za nástupce, ale ten si vybral cestování, poznání, boj. „Ne, na lásce není nic špatného. Každý z nás někoho miloval. Více nebo méně. Jedině svatí a andělé milují všechny stejně, jenže my jsme lidé. Jako představený nevím, co ti na to říct, ale teď budu mluvit jako tvůj otec. Zjisti, zda ten druhý tvé city opětuje. Potom se ke mně vrať a vyprávěj. Rád bych ho poznal.“ Sedne si nazpět ke krbu. Neví, jestli udělal dobře, nebo ne. I on svou ženu potkal, když už byl členem Řádu. I on porušil zákon církve, avšak ne Řádu.
„Proč to tedy církev přikazuje a sama porušuje?“ Vzpomene si, co viděl na cestách.
„Nevím proč a popravdě mě to osobně moc nezajímá. Chovají se k nám jako k…“
„Malomocným,“ tiše dodá Ignacius.
Austin přikývne. Ano, bratři jsou stále víc odsuzováni a bojí se, že Řád jednoho dne zanikne. I když možná nezanikne, dokud budou muži, pro které čest a ochrana slabších jsou důležitější než cokoliv jiného. Oba sedí tiše u ohně a dívají se do jiskřivých plamenů.
„Vítej, Ignacie!“
Ignacius zvedne hlavu a usměje se. Vyskočí a obejme Fabiana, svého nejlepšího přítele z dětství. „Ty jsi tady? Rád tě vidím! Jak se ti daří, Fabiane?“ Ignacius poodstoupí, aby si ho důkladně prohlédl, a v očích mu září radost nad setkáním. Nemyslel si, že se tak brzy potkají. Odjížděli ve stejný den, ale Fabian se nezměnil, jenom oči jsou klidnější a tváře bledší. Plavé vlnité vlasy se kroutí na ramena. Jsou delší než v den odjezdu.
„Teď už dobře, i když skoro jsem umíral, když se u mě objevil otec Austin ještě s dvěma bratry. Nechápu, jak se tam objevil, ale bylo to skoro v posledním okamžiku. Vyléčil mě a dovezl sem domů. Až se zotavím, chtěl bych vyrazit na další cesty.“ Ignacius se otočí k Austinovi, který neutrálně pokrčí rameny. „Vypadáš dobře, i když tu vrásku jsi při našem odjezdu neměl.“
„Starosti. Už je mi lépe, když jsem tady, zato ty jsi trochu zhubl. Není vidět, že bys byl nemocný. Vypadáš stejně dobře jako při mém odjezdu.“
„Stalo se něco, Ignacie, že jsi tady? Myslel jsem, že budeš na cestě k moři,“ optá se zvědavě Fabian.
Ignacius se zasměje. Ne, vlastně se nic nestalo. „Teď už nic, opravdu a moře, kdo ví. Jednou určitě k němu pojedu. Myslím, že všichni čekají na můj příběh. Škoda, že jsem zmeškal ten tvůj. Jistě byl plný napětí a odvážných činů.“ Rozhlédne se po bratřích, kteří různě rozsazení a s kříži na hrudích čekají, až se k nim přidá. V rohu sedí s pohárkem v ruce bratr Serge a on si vzpomene na Gregoryho. Zítra za Sergem zajde. A taky za Taurinem, kterého požádá o bylinkářský svitek z knihovny. Uprostřed místnosti je připravené pohodlné křeslo. Jde a posadí se. Kolikrát tady seděl některý z bratří a vyprávěl kouzelné příběhy. Jako malý jim seděl u nohou a dychtivě poslouchal o vzdálených krajích, o hrdinských skutcích, anebo jen o tom, co je nového v cizích zemích. Dnes poprvé se do něj posadí on sám a bude vyprávět. Přemýšlí, co by to mělo být. Tolik toho viděl a slyšel, že najednou neví, co bude vyprávět.

„Hluboko v lesích ardenských můžete potkat vlka, který není obyčejným vlkem, ale samotným poslem Pána mrtvých. Doprovází lidi, kteří přicházejí na zem vykoupit své hříchy…“

Všichni poslouchají pověst o psu–vlku, kterou každý zná trochu jinak, ale všechny mají společný prvek. Obrovský pes nebo vlk je poslem a chrání lidi před nebezpečím.
Čas plyne, oheň pohasíná, přesto všichni dál napjatě poslouchají příběh. Nikdo neodchází, ani poté, co Ignacius skončí. Mlčky přemítají o slovech, která tu před chvilkou zněla.
„Znám pověst o psovi Pána mrtvých, která se hlavně povídá na okrajích temných neproniknutelných hvozdů. Povídá se, že pes–vlk Pána mrtvých nemá jméno, a taky to, že ho může vidět jen člověk, který prý nikdy nezemře, přesto je mrtvý. Co je na tom pravdy, neví nikdo,“ ozve se prošedivělý Taurin. „Krásná varianta příběhu, bratře Ignacie, a zaslouží si být zapsána do naší pokladnice příběhů. Ještě dnes se do toho pustím. Měl bys nás častěji navštívit a vyprávět. A byl bych rád, kdybys mi později řekl, kde jsi ten příběh slyšel. Málokdy něco tak zvláštního slyším.“ Postupně se všichni zvednou, až zůstane jen Ignacius.
„Je pozdě, Ignacie,“ osloví ho Austin, který mu položí ruku na rameno.
Ignacius zvedne hlavu. „Vím to, ale musím si rozmyslet tvá slova, otče. Kéž bych ho nikdy nepotkal,“ řekne žalostně. Opustí křeslo, přejde ke skomírajícímu ohni a prohrábne ho.
Austin přikývne. Každý se s tím musí vyrovnat sám a Ignacius, pevně tomu věří, se rozhodne dobře. Tiše odejde z místnosti, aby ho nechal o samotě.
Ignacius osamí se svými myšlenkami. I přes tlusté zdi je ticho přerušované skučením větru. Má pocit, že tam venku je vlk, který běhá v hlubokých lesích v čele vlčí smečky. Vybaví si, jak ten příběh vyprávěl Algernon u ohně, aby ukrátil hlídku. To vyprávění bylo tak věrohodné, že se otočil, aby zjistil, jestli ho nesledují vlčí oči. Jenže to mu nepomůže vyřešit jeho problém.
Neví, jak se má zachovat. Má se poddat své touze, nebo dál putovat a jen vzpomínat na chvíli, kterou prožil? Možná by bylo lepší se do města nevracet, možná by měl navštívit vzdálené země s cizokrajnými příběhy, vrátit se sem a vyprávět o nich. „Netušil jsem, že jsi zbabělec, Ignacie!“ vybaví se mu otcova slova. Stiskne pevně rty i ruce. „Co vlastně chci? Co chci?!“ zaúpí v duchu. Neví, po čem vlastně touží. Chce být s ním, ale je to muž. Proč to nemůže být žena? Bylo by to jednoduší. K tomu všemu ho ten muž chce zabít.
Sedí tam až do ranních paprsků, které se pomalu začínají prodírat do místnosti. Vstane a protáhne se. Ještě stále neví, co má udělat se svou touhou. Austin říká, že je přirozené milovat a že se má do města vrátit. Jenže nemůže, je to proti všemu, co se kdy naučil.
Vyjde z místnosti a jde do pokoje, ve kterém strávil tolik let. Otevře dveře a usměje se, když si vzpomene na padesát otčenášů za tu horkou koupel. Klekne si před prostým křížem a začne odříkávat otčenáš: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé…,“ odříkává a má pocit, že z něho vše padá, i závěrečný verš, „…neuveď nás v pokušení, ale zbav nás všeho zlého. Amen.“ Dává mu jiný smysl. Neví, jestli dělá dobře nebo špatně, ale copak nemá právo na lásku, i když je mnich? Křesťanské učení říká, že nemá, že se zavázal bohu. Na druhou stranu otec Austin povídá, že je to nejpřirozenější součást duše každého člověka. Komu má věřit?
Po odříkání posledního verše se ještě chvilku modlí, potom se uloží na prostý kavalec. Chvilku se dívá do zdi a nechává myšlenky volně plout.
Rozhodnutí.
Usne, ani si nevšimne jak, ale ve snu se mu zdá o mohutném vlku, který stojí nad ním a tím druhým. Koupou se v krvi, když se to změní a usmívají se na sebe. Objímají se ve spánku a nad nimi opět bdí ten velký pes s očima, které žhnou jako tekuté sklo.
Večer vstane, celý zmatený i vyděšený ze svých snů. Místo dalšího přemýšlení si prohlédne ránu na paži, která vypadá, že je skoro zahojená. Má velké štěstí, že se jeho rány tak dobře hojí. Teď budou společné nešpory, pak večeře, které chce být přítomen. Po nešporech ho zastaví otec Austin. Společně si to zamíří k velké jídelně.
„Jak ses rozhodl, bratře Ignacie?“ Osloví ho jako člena Řádu. Zvědavě na něho pohlédne. Vypadá klidně. Zdá se, že se přece jen rozhodl.
„Pojedu a zjistím, co je mezi námi. Musím to vědět. Mám pocit, že je to něco důležitého. Kdyby se ukázalo, že ano, chci vrátit kříž a…“
Austin se při jeho slovech zastaví. „Ne. Ten kříž je tvůj. I kdybys nebyl členem, pořád ti zůstane. Aspoň budu vědět, kdyby se ti něco stalo. Patříš k Řádu srdcem, Ignacie, ne přísahou nebo něčím podobným. Ať uděláš, co uděláš, patříš k nám až do konce. Odejdeš jedině, pokud tě srdce zradí, rozumíš?“
Ignacius poklekne. „To je velký dar,“ zašeptá. „Větší, než jsem čekal.“
„Ano, to je. Každého zde přivítáme. Sem si najdou cestu jen duše, které Řád potřebují.“
Ignacius s přikývnutím vstane. Jdou na večeři, kde se Ignacius směje a baví jako zastara. Jako by mu otcovými slovy spadl velký kámen z prsou. Austin má pravdu. Srdcem zůstane tady, i když tělem bude jinde a část jeho srdce bude patřit někomu jinému. Vždy se sem může vrátit a bude přivítán. Vrátí se k dotyčnému a pozná to, co tak zbrkle opustil.
Austin ho pozoruje s tichou radostí. Obohatí ho to, získá zkušenosti a konečně svým způsobem dospěje, myslí si. Tiše se usmívá tomu štěstí, které z Ignacia vyzařuje.
„Bratr Ignacius se nám zamiloval,“ řekne Taurinus Austinovi. Sedí vedle něho a sleduje směr Austinova pohledu.
„Ano. Konečně. Mám z něj radost, bratře Taurine. Vy to neschvalujete?“
Ten se podívá na dno cínového poháru. „Moje paní zemřela před dvěma lety,“ podotkne klidně a znovu se podívá na ostatní. „Nebyli jsme oddáni, ale milovala mě a nevadilo jí to. Jen jednoho litovala, a to že mi nemohla dát děti. Vroucně si je přála mít.“ Opatrně si hraje s pohárem, jako by byl ze skla. Na kovovém povrchu se odrazí jeho unavená tvář. „Lituji okamžiku, kdy odešla a není se mnou, bratře Austine.“
„Netušil jsem, že zemřela…,“ Austin se rozpačitě odmlčí.
„Myslím, že je nás zde hodně, kteří mají někde ukrytou lásku.“ Zrozpačití a změní téma. „Zítra Ignacius odejde daleko klidnější. Zahlédl jsem ho, když sem přijel, a byl na tom špatně. V duši ho štvali démoni.“ Taurinus položí pohár na stůl.
„Ano. Zítra odjede, ale bude to pro něho dlouhá cesta. Pro nás všechny.“
Oba sedí, jedí a přemýšlejí o tajemstvích, která každý z nich ukrývá. Zábava pokračuje a spousta bratrů později usedne k deskovým hrám. Leontin brnká na loutnu, oheň tiše praská v krbu. Tlumený rozhovor zní místností, občas někdo vybuchne v smích a to se zvednou hlavy, aby se podívali, kdo to byl.
„Chci se už teď rozloučit, otče, proto prosím o požehnání.“ Ignacius poklekne u jeho židle. Austin se zvedne, položí mu ruku na hlavu a všichni pokleknou s ním.
„Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.“
„Děkuji ti, otče.“
Všichni povstanou a ostatní přijdou k němu. Obejmou ho a každý něco řekne na rozloučenou. Poté spěšně opustí jídelnu a vrátí se do pokoje. Kontroluje věci, když si všimne svitku a malého váčku. Bratr Taurinus si vzpomněl a s ním i bratr Serge – bylinkář, který má na starosti zahradu a s ní i léky a malou nemocnici. Pamatovali si jeho žádost, kterou jim přednesl při večeři, a on jim ani nestihne poděkovat. S klidným pocitem ulehne, a přestože se mu zdá stejný sen, není z něj už tak vyděšený jako poprvé.
Ráno s vaky přes rameno jde k Šedákovi. Teď, když odjíždí, musí projet bránou. Uslyší hluk, proto se otočí, co se děje. Zapomněl na tenhle zvyk. Bratři v čele s Austinem se dívají, jak odjíždí. Pokleknou na dláždění a modlí se za jeho dobrou cestu. Vzpomene si, jak sem přijel hnaný svědomím a běsy, které mu zuřily v srdci, a teď je klidný jako jezerní hladina po ránu. Pobídne koně do klusu, kopyta koně zabubnují na dřevěném mostě.
Vroucí slova z Austinových rtů: „Hodně štěstí a vrať se, synu!“ neslyší.

Pod nohama Šedáka mi ubíhá cesta jako na dávném Pegasu, myslí si s lehkostí v srdci. Za tři dny ostré jízdy stojí před bránou města, kde opět ukáže strážím glejt. Míjí příbytky, rozhlíží se, jestli ho někde neuvidí, ale je možné, že neznámý byl pouhým poutníkem, který už odjel. Možná to byl jen sen. Chrám, lázeň i jeho pocity.
„Lucie, vyřiď svému…“ Zaslechne hrubý hlas, za kterým se mimoděk otočí. Jeho srdce poskočí radostí. Ten muž otočený k němu zády by mohl být on. Delší světlé vlasy, čapka s ozdobou, plášť ke kolenům, štíhlá vysoká postava. Ano, je to určitě ten muž z chrámu. Lucius, převaluje jméno na jazyku. V neděli ho snad opět uvidí v chrámu. Kým je? Jaký je jeho stav a rodina? Při myšlence, že by mohl být ženatý, mu zatrne.
Stojí vedle nich, nešťastný z té myšlenky. Ne! Nejdřív musí vše zjistit a pak se uvidí. Nechá to být a uvidí, co přijde. Naslouchá jejich řeči, i když ji ve skutečnosti nevnímá. Ví, že se to nemá, jenže vše, co se týká toho muže – ne, Lucia – ho zajímá. Jeho duši prostoupí nesmírná radost z poznání jeho jména. Lucius najednou udělá krok a vrazí do Šedáka.
„Nechtěl jsem…,“ začne Lucius, než si uvědomí, kdo na koni sedí. Vytřeští překvapením oči.
„To nevadí. Já se omlouvám, že jsem tu zůstal stát. Šedák…,“ nebude lhát. Cítí, že se červená, a doufá, že je to jen pocit. „Zaslechl jsem něco, proto jsem chtěl vědět víc. Omlouvám se za nemístnou zvědavost. Jsem bratr Ignacius,“ představí se, i když ví, že Lucius jeho jméno zná. Oba muži chvíli rozpačitě mlčí, potom Ignacius pobídne koně k další cestě s jásotem v srdci. Dokázal to. Oslovil ho, mluvil s ním a hlas se mu netřásl.
Spokojený Ignacius dojede ke klášteru. Zabuší na fortnu a jako poprvé ukáže kříž. Už nikdy se na něj nebude dívat tak jako předtím. Bude ho chránit a pečovat o něj tak, aby nikdy neztmavl a on tak neztratil důvěru otce Austina a Řádu. S lehkou nelibostí vrátného je vpuštěn do komplexu klášterních budov, kde jako prvního potká bratra Benedicta.
„Bratře Benedicte, zdravím vás.“ Ignacius se otočí na příchozího. „Je zde bratr Gregory? Rád bych ho viděl.“
„Ano, je. Je nemocný, ale povídal, že to není nic vážného. Pojďte se mnou.“ Vede ho do hloubi kláštera, kde opět uslyší nadpozemský zpěv. Znovu ho uchvátí jako poprvé.
„Pokud by to nevadilo, rád bych zde zůstal pár dní. Doufám, že se bratr Gregory brzy uzdraví. Děkuji za doprovod.“ Ignacius otevře dveře a nechá ohromeného bratra Benedicta za dveřmi.
„Gregory?“
„Ignacie? Jsi to ty? To jsem rád. Vyřídil jsi, co jsi měl… ale podle toho, že jsi brzy zpět, tak vaše sídlo… musí být blízko,“ říká přerývaně.
Ignacius se posadí na prostý kavalec. „Co je ti? Vypadáš hrozně.“ Zděsí se, v jakém stavu je Gregory. Položí mu ruku na tvář. Celý hoří. Copak tady není nikdo schopen se o něho postarat?
„Jen jsem nastydl. Neboj se, není to nic vážného. Zanedlouho budu v pořádku.“ Gregory zakašle. „Můžeš mi podat vodu?“
Zamračený Ignacius mu podá hrnek vody. Má pocit, že tam stojí pěknou dobu. „Jen aby,“ řekne zamračeně Ignacius. „Přivezl jsem něco od bratra Sergeho a Taurina. Hned se podívám, co ti posílá za léky. Taky ti připravím čaj a donesu teplejší pokrývky. Mlč, ano,“ řekne, když se Gregory nadechuje k protestu, a jde shánět věci, protože v místnosti kromě tenké deky nic není. Gregory se za ním dívá a poprvé od jeho odjezdu se usměje. Pokusil se zjistit, kdo je ten světlovlasý muž, avšak podcenil počasí.
Neuběhne ani půl hodiny a Gregory má na sobě horu pokrývek a v ruce horký čaj s něčím voňavým. Poznává meduňku i některé další léčivé rostliny a med. Cítí, že se mu ulevilo.
„Už je to lepší. Vypadáš nějak jinak. Vlastně stejně, jako když jsi přijel. Dobré zprávy?“
„Jak se to vezme. Ano i ne. Hned jak se vrátím z města, budu ti vyprávět jeden příběh.“ Zvedne se a chce otevřít dveře.
„Je v tom ten světlovlasý muž, že mám pravdu?“ Gregory opět zakašle.
Ignacius ztuhne. „Ano. Musím s ním mluvit. Zkus usnout.“ Ignacius za sebou tiše zavře dveře. Má tušení, že Lucius ho bude chtít taky vyhledat, už jen proto, aby ho zabil. Rád by věděl proč. Klidným krokem dojde do ubytovny pro poutníky. Mnich ho zavede do skromného pokoje a opustí. Není jeho povinností se o něj dál starat.
Co tady chce? dumá bratr Benedict, který ho pozoruje zpoza sloupu na nádvoří.
Ignacius nezůstane v pokoji dlouho. Po chvilce váhání se zahalí do šedého pláště a vyrazí do ulic, kterými pochodují pouze městské hlídky s pochodněmi. Prozkoumává město a vtiskává si do paměti každé zákoutí i té nejmenší uličky. Chtěl by vědět, kde Lucius bydlí, ale všechno má svůj čas. Město je velké, proto mu to chvilku trvá. Chvíli z dálky obdivuje chrám a později si zblízka prohlíží měšťanské výstavní domy. Na náměstí stojí velkolepá fontána se třemi ženami držícími v rukách džbány, které chrlí vodu. Když obchází zeď kláštera, aby se dostal dovnitř, objeví malou zamčenou branku. Ihned ho napadne, že by ji mohl využít. Vrátí se do kláštera a prázdnými chodbami spěchá ke Gregoryho cele. U jeho lůžka se pomodlí za jeho zdraví. Po skončení modlitby se jemně dotkne jeho čela, které je chladnější. Necítí k němu to, co k Luciovi, a přesto se mu zdá, jako by ho znal dlouho.
Znovu do města vyrazí až po poledni, aby ho prošel ještě jednou. K večeru se vrátí a hned zajde ke Gregorymu. Má radost, když ho uvidí sedět s šálkem čaje v rukou.
„Cítíš se lépe?“ Ignacius se k němu posadí a vezme ho za ruku. Jak by to bylo snadné, kdyby ho zaujal Gregory.
„Ano. Díky těm bylinkám, co jsi mi donesl, jsem se už téměř uzdravil. I když ještě to potrvá, než vstanu, to nejhorší je za mnou. Musíte mít úžasnou zahradu i lékárnu.“ Gregory i přes úsměv má v očích otázku. „Našel jsi ho?“ optá se nakonec napjatě.
Ignacius zvážní a vstane. Přistoupí ke kříži na stěně a dotkne se ho. „Nenašel. Chtěl bych tě požádat o velkou laskavost.“ Otočí se k němu..
Gregory se zatváří nejdřív odmítavě, potom se zeptá. „Co potřebuješ?“
Ignacius se nadechne. „Potřebuji klíč ke klášterní brance. Jen na pár dní. Nechci rušit zdejší osazenstvo svým pátráním.“ Vidí, jak Gregory váhá. „Prosím,“ dodá tichounce.
„Zkusím to, ale až zítra, ano? Je to vedle mé zahrádky s bylinkami, tak snad by to neměl být problém. Je to určitě k pátrání?“
„Ano. Jakmile ho najdu, klíč ti vrátím. Slibuji.“ Gregory Ignaciovi přikývne. Pokusí se ho získat. „Potřebuješ si odpočinout a já tady zacláním,“ řekne Ignacius a zvedne se, pak ještě jednou se k němu otočí. „Děkuji, Gregory.“
„Raději běž. Jsi unavený stejně jako já.“
Jako předchozí večer dojde do cely. Svlékne se a v kalhotách se položí na kavalec. Přetáhne přes sebe pokrývku. Opět se mu zdá noční sen o vlkovi, když ho vzbudí ruka na rtech. Políbí ji. Nad sebou spíš tuší, než vidí postavu Lucia. Klidně leží, zvědavý, co chce Lucius dělat. Zabít ho?
Lucius se chvějící rukou dotkne teplých rtů. Jsou neobvyklé, měkké, ale i pevné. Uvědomí si touhu po dalším polibku, jenže je to mnich! Je zmatený svými pocity.
Ignacius se ho dotkne s touhou udělat víc, i když neodvažuje se dokončit své představy. Hmatem zjistí, že má na sobě kutnu nebo plášť. Ale jak se sem dostal?
„Zítra ráno… Ne, dnes ráno,“ opraví se Lucius, když si uvědomí pokročilou noc, „pojedeš po levém břehu řeky, až dojedeš k lesu, kde tě budu čekat.“ Odtáhne se a dívá se do míst, kde tuší obrys Ignacia, muže, kterého přišel před několika dny zabít a místo toho ho nechal žít. Ignacius zaslechne dveře, pak už slyší jen svůj dech. Uvědomuje si, že se šťastně usmívá. Nemýlil se, nic se mu nezdálo, nevysnil si toho muže, jeho vliv na něj ani svoji touhu po jeho doteku. Za zavřenými víčky si vybaví Luciův obličej. Krásný… Zítra ho bude držet v náručí. Určitě bude. A klíč už nebude potřebovat. Zasní se, a aniž ví jak, usne.
Ráno vstane s prvním zašimráním slunečních paprsků a rychle se obleče. Přehodí přes sebe šedý plášť a dojde si pro koně. „Musím ho projet, lenocha,“ vysvětlí Ignacius překvapenému stájníkovi.
Snaží se krotit a nejet rychle, jenom pomalu, jako by si pouze vyjel na procházku. Vyjede z městské brány ozdobené hlavou lupiče. Jakmile je z dohledu, povolí Šedákovi uzdu. U řeky, pomalu plynoucí, zahne doleva a vydá se po zarostlých březích k lesu, jako by v lesích neřádili bandité. Čím blíž je lesu, tím mu srdce prudčeji buší. Nemůže se dočkat, až ho uvidí. U prvních mohutných stromů zpomalí a rozhlíží se. Nikde nikdo. Copak lhal? Ne, tomu nechce věřit. Určitě se jen zpozdil nebo ho něco zdrželo. Sedí na koni a rozhlíží se po neutěšené jarní krajině.
„Proč jsi tady? Mohl bych tě zabít!“ Zaslechne za sebou Luciův hlas. Neotočí se a dál se dívá na druhý břeh řeky.
„Kdybys to chtěl udělat, tak bych byl mrtvý už v noci. Proč mě chceš zabít?“ Teprve teď se otočí. Za ním na ušlechtilém černém koni sedí Lucius s vytaženým mečem. „Nemůžeš mě zabít, stejně tak jako já bych nemohl zabít tebe.“ Stiskne koleny koně a popojede k boku Luciova vraníka. Zřetelně vidí každý jeho rys, modrozelené oči, plné rty, hladkou pokožku se strništěm. Dlouhé vlasy mu spadají v jemných vlnách až na ramena. Dívají se na sebe a zkoumají každý svůj rys v plném světle. Ignaciovy oči zněžní. Neodolá, aby ho nepohladil po tváři.
„Proboha, jsi mnich!“
„Tobě to nějak vadí?“ Stáhne ruku.
„Hlavně by to mělo vadit tobě. Vždyť… Pojď někam jinam. Mohl by nás tu někdo vidět a váš řád není ve městě zrovna oblíbený,“ popíchne ho Lucius a obrátí koně ke stezce vysoké zvěře. Ignacius vyrazí za ním.
„Nezáleží mi na těch z města. Záleží mi na tobě a na Řádu, ale to je moje věc. Proč jsi mě chtěl zabít?“ optá se ho, znovu zvědavý, kam ho vede.
„To je zas moje věc!“ Lucius se za ním otočí. Neví, proč se Ignacius usmívá a jede s ním. Je blázen nebo co?
„Dobře. Pojedeme dlouho?“ Odměnou je mu mlčení. Ignacius si povzdechne a taky se odmlčí. Zřejmě na rozdíl od něj nespal. Taky je mu vidět v očích, že není z jeho objevení a pocitů, které představuje, zrovna nadšený. Měl v očích zmatek, když se ho dotkl. Zarazí se nad myšlenkou vzájemného dotýkání. Jak se vlastně muži milují?
Zčervená při myšlence milování. Měl se zeptat Austina, jenže tehdy nad tím nepřemýšlel. Je to hloupost, ale ta nejistota je hrozná. Snad na něco přijde Lucius, který se už s někým určitě miloval. Stezka už dávno zmizela a oni vjedou na mýtinu s dřevorubeckým přístřeším.
Lucius uváže koně. Nevšímá si toho, co dělá Ignacius, a hned vejde dovnitř. Ignacius popleská Šedáka po krku, sesedne a přiváže ho vedle vraníka. Vstoupí za Luciem. Uvnitř ho překvapí útulnost, kterou by nečekal v prostém přístřeší – řekl by skoro přepych. Určitě tu někdo pravidelně přespává. Lucius? Ale jaký má důvod? Možná lov, i když je to nezvyklé, protože být venku v noci je nebezpečné. Na kavalci jsou pohozeny kožešiny, pod oknem stojí jednoduchý stůl se židlemi a vedle polička, na které stojí hliněné nádobí se džbánem. Ohniště, žádný krb, a u něho na zemi kotlík. Uprostřed stojí Lucius a hněvivě se na něho dívá.
„Proč ses vrátil? Co po mně chceš? Chceš se pomstít?!“ vyhrkne na něho, ruce sevřené v pěst.
Ignacius odloží plášť a přemýšlí, kde začít. Stáhne si rukavice, podívá se na mozolnaté ruce od cvičení s mečem. „Proč jsi mě sem přivedl? Co chceš po mně ty?“ optá se v klidu Ignacius.
„Ne to, co ty. Zatraceně, proč jsi vůbec přijel?“ Jeho oči jsou plné vzteku.
Ignacius k němu přistoupí. „Pro tohle.“ Přistoupí k němu s jasným úmyslem – políbit ho. Rty jsou jiné, tvrdé, ne tak vláčné jako v lázních. Dotýká se jich, zatímco uvnitř se chvěje touhou a žádostí. Chtěl by ho svléci, jenže co když neopětuje jeho touhu a city? Ne, odmítne tuto možnost. Potom ucítí, jak zvláční nejdřív jeho rty, nakonec tělo. Ruce kolem krku ho příjemně překvapí. Prohloubí polibek, tak jak to udělal Lucius. Líbají se, nenasytně se k sobě tisknou. Oddálí se od něj a drobnými polibky posévá nejdřív tváře, pak víčka, čelo, aby se nakonec vrátil k pootevřeným rtům, do kterých vklouzne jak do přístavu. Zasténá pod vzrušujícími vjemy. Líbí se mi, jak se k němu tisknu, jak mě dokonale vyplňuje. Těší se z jeho přítomnosti.
„Dost!“ odstrčí ho Lucius. Drží ho od sebe, ruce opřené o hrudník. Hlavu má sklopenou, aby se nedíval do šedých očí. „Jsi přece mnich, to je hříšné. Víš vůbec, co chceš?“
„Ano, vím!“ Odtáhne mu ruce od hrudi a každou políbí. „Ale pokud chceš, nechám tě být. Jestli…,“ Neví, jak říct, že pokud ho nemiluje, ale nakonec se odhodlá. „Miluji tě, Lucie. Pokud mě nemiluješ, zítra zde nebudeš čekat, rozumíš? Pokud necítíš to stejné jako já, zítra nepřijdeš a já odjedu. Budu tu čekat celý den a potom z tvého života zmizím.“ Ignacius pustí jeho ruce. Odstoupí, přestože je mu těžko, jenže musí vědět, zda jsou jejich city vzájemné. On se už rozhodl, jenže Lucius o tom nepřemýšlel jako on.
Lucius couvá ke dveřím a podezřívavě ho pozoruje, když ho zastaví slova toho podivného rytíře – mnicha.
„Lucie,“ chvilku váhá, „máš krásné jméno. Přitahuješ mě. A ještě něco,“ polkne, ale přece není zbabělec. „Nevíš, jak se muži spolu milují?“ Vidí, jak Lucius vytřeští oči, ztuhne a zalapá po dechu. Ignacius se usmívá čirou radostí. Má radost, že je tady, že ho vidí. Je tak… nádherný. Možná se rozhodl moc rychle, jenže v životě ještě k nikomu necítil to, co k tomuto muži. Touhu i chtíč, taky potřebu pečovat o něho, hýčkat ho v náručí a starat se. Líbat a laskat, dát mu celé srdce, dát mu, cokoliv chce. Pozoruje, jak tam nehnutě stojí.
„To myslíš… vážně?“ dostane ze sebe Lucius. Zavrtí hlavou, snaží se přesvědčit sám sebe, že je to sen.
„Ano, myslím, a běž, než si to rozmyslím a nikam tě nepustím.“ Ignacius udělá směrem k němu krok, když najednou Lucius vyběhne ze dveří. Otevřenými dveřmi hledí za černou klisnou. Je rád, že mu neodvedl Šedáka. Zítra tady bude čekat do večera. Pokud nepřijde, odjede k moři, nebo ještě dál. Cesty jsou nesčetné a on může jet po mnoha z nich. Vrátí se pro rukavice a plášť. Venku se ještě otočí po přístřešku. Zítra.