Omyl - 1.

Mladík zaklepe na sklíčko hodinek. Čelo pod hustými kudrnatými vlasy je svraštělé. Štíhlé vysoké tělo oblečené do trika, mikiny a džínů je ohnuté jak paragraf. Šedé oči se odevzdaně dívají na čas.

„Sakra, už zase se zastavily!“ bručí. Kolik asi je? Sáhne do zadní kapsy pro mobil. „Sakra!“ zakleje znovu, protože čas mu ukazuje skoro sedmou. Přesně šest hodin třicet minut. Za chvilku zapálí oheň. Ne, že by se na něco takového těšil, ale jsou tam všichni z vesnice, takže tam musí být i on, protože každé Velikonoce tráví u babičky. Dřív se tu nic nedělo, ale od té doby, co se přestěhoval do města, je to jiné.

„Hej, Libore!“

„Ahoj, Tome!“ pozdraví kamaráda na kole, které vedle něj prudce zabrzdí. Ten, na rozdíl od něj, to se klidně vsadí, zapálení ohně stihne. „Jdeš taky?“

„Ty vole, to nemohu vynechat! Budou tam všichni kromě těch, co nemohou. Letos se sebralo dost věci na pálení!“ řekne s nakažlivým úsměvem. Prohlíží si jeho postavu s taškou. „Co v tom máš?“

„Ale babička mi dala, ať tam něco hodím. Taky špekáčky.“ V duchu se olízne. Popravdě jen kvůli tomu tam jde.

„Tak to si budeš muset pospíšit a víš co? Vlez dozadu a pevně se drž.“

„Díkajs!“ řekne s úsměvem Libor. Vyšplhá se na kolo a pevně chytí kamaráda za ramena. Zakymácí se, ale vyrovná to. Za chvilku už sviští po silnici s větrem ve tvářích. Široce se usměje. Už z dálky slyší řev hudby.

„Hej, letos je i hudba! To loni nebylo!“

„Starosta se vytáhnul!“ zařve Tomáš v odpověď. Najednou zabrzdí, až Libor narazí do Tomáše a jdou dolů jedno klubko.

„Ty vole, to byla šlupka!“ tře si postižená místa. „Musíš se naučit parkovat!“

„S tebou za zadkem sotva. Ale stihli jsme to, ne?“ odsekne Tomáš, oči mu svítí nadšením. Pohodí kolo na hromadu dalších a jdou k ohni. Po cestě se zdraví s přítomnými. Koutkem oka zmerčí místní dívčí celebrity. Mají před sebou kolu a decentně ji ucucávají, ale dobře vědí, že za chvilku před ně přistane i něco ostřejšího. Tomáš se uculí.

„Neříkej, že stále pálíš za Barčou.“

„No a? Má pěkný kozy a je fajn. Tady to stačí. Ty máš větší výběr, ty študáku.“

„Nech toho.“ Má toho dost, protože s tím do něj ryjou už nějaký pátek.

„Tak jaký to tam je? Dvě piva!“ zaplatí. „Zvu tě na to první.“ Připojí se k ostatním, kteří čekají, až zapálí oheň. Libor si pomyslí, že vůbec netuší, co tu dělá. Takové zábavy dřív považoval za něco extra, ale teď je to trochu jiné. Město člověka kazí, pomyslí si. Upije piva a poslouchá, co si ostatní povídají. Za chvilku se přiloudají holky. Usměje se na Barču. Tomáš má pravdu. Je to fajn holka, co nenosí frňák nahoru. To Eva je jiná. Už od základky si myslí, že bude hvězdou, protože byla nejlépe oblékána a její matka stříhá kdekoho.

„Už to je! Ustupte!“ Někdo hranici štědře polije benzínem a pak do toho hodí zápalku. Menší výbuch poleká i jeho. Psi se zuřivě rozštěkají.

„Kterej blbec!“ zařve statný muž v hasičském, který přiběhne ze záchodu. „Kterej to byl? Tak bude to?!“ nepříčetně řve.

„Ale no tak, každý rok to děláme!“ ohradí se někdo z davu. Spousta se ušklíbne.

„A každý rok říkám to stejné! Co kdyby to bouchlo, vy zmrdi!“ zařve na ně. Kolem se proplete dívka v čarodějnickém klobouku a hábitu. V ruce má hůlku. Za ní další a něco křičí, co v praskání ohně zanikne. Kolem se začne šířit nezdravý smrad, takže všichni ustoupí.

„Vy hovada, kdo dal tam pneumatiku?! Bude to?!“ zařve, sotva ucítí pach spálených pneumatik. Ti, co jsou po větru, se raději klidí z dosahu té vůně.

„Netušíme,“ pokrčí Tomáš. „My to rozhodně nebyli,“ brání se. Libor by hádal, že to byl právě on, kdo to provedl, ale říct to na sto procent to zas ne. Povzdechne si. Hudba dál ryčně vyhrává český hity, občas střihne nějakou cizáckou z osmdesátých let. Na parketě nikdo není a dost dlouho nebude, pomyslí si. Hádal by tak asi pět piv, než na něj holky vytáhnou mužskou polovinu. Potom si možná někdo dá říct. Okolo hospůdky, kterou vlastní starosta a kde se akce koná, jsou dřevěné stoly plně obsazené. I klády s pařezy jsou obsazené. Ti zkušenější si přinesli svá vlastní sezení.

„Jestli na to přijdu, potom zaplatí mastnou pokutu!“ vyhrožuje dál hasič.

„My to fakt nebyli, šerife!“

„Já to nebyl,“ přidá se Libor. Svědomí má čisté. Přinesl sem na podpal hnusnou židli.

„Tobě věřím,“ poznamená šerif, jinak Antonín Karlov, dlouholetý místní hasič a dohlížeč na takové akce. Většinou se vyřádí a odejde. „Vy vy…“

Dochází mu pára, pomyslí.

„Tak jak je na vejšce?“ optá se Eva a obejme ho. Vymaní se jí. Nemá ji rád a netuší proč.

„Jde to. Dřina.“

„To mu tak budeme věřit! Hele, příští týden je tu zábava. Nechceš na ni přijít?“

„Odjíždím,“ řekne úlevně. Podívá se, kde jsou kluci. „Jdu si opéct špekáčky.“ Vzal si je z domova, protože moc peněz nemá, ale k čertu to jediné mu ve městě chybí. Najde si klacek, na který nabodne dva špekáčky. Olízne si rty v předtuše slasti z mastnoty. Trpělivě je opéká nad žhavým polínkem, protože vložit je do ohně by znamenalo přijít o klacek i o buřty. Vedle něj se posadí Tomáš s Jirkou.

„Stále rád špekáčky?“

„Miluji je,“ přizná se. „Co Barča?“

„Jdeme spolu příští týden na zábavu.“

„To je super, ne?“

„Jo a mně je vedro!“ prohodí nerudně Jirka. „Jdu pro pivo!“

„Jasně. Dones mi jedno.“

„Koukám, že jsi vybavený.“

„No jo, znáš babču,“ broukne a sleduje, jak tuk kape na dřevo. Nebýt toho ohně, potom by slyšel, jak se škvaří. Ještě, že vítr fouká na druhou stranu. „Ou!“ vezmou nohy na ramena, protože vítr se právě v tu chvíli změnil. Stihnou zdrhnout jen tak tak.

„A je po špekáčku!“ zakleje, jak se na konci houpe napůl opečený špekáček. „Do prdele!“ zakleje.

„Později si uklohníš ještě nějaký. Teď je to šílenství!“ Libor přikývne. Okouzleně zírá do ohně. Musí být vidět pěkně daleko. Koutkem oka zmerčí, že se už tancuje. Zaúpí, když vidí Evu, jak si to k nim míří. Popostrčí ji do dráhy Tomáše. Rychle se posadí na kládu a zakousne se do nedopečeného jídla. Zašklebí se. Je to lepší než být v Eviných spárech.

„Nejdeš tancovat?“

„Jím. Za chvilku jo?“ Netuší, jak se jí tu vyhne, když je tu asi jenom sto lidí, ale nějak to provést musí.

„Já bych šel!“ nabídne se Jirka nadšeně. Ta si ho přejede zkušeným pohledem a už jdou tancovat.

„Záchrana v posledním okamžiku.“

„Ty vole, co vyvádíš? Nejhezčí holka a ty ji vodkopneš!“

„Nesnáším ji,“ zamumlá a pak raději by si zatancoval s Tomášem nebo Jirkou než s Evou. Když ještě žil s mamkou tady u babičky, tak hodně dlouho nevěděl, že je na kluky, ale jak se přistěhoval do města, něco se změnilo. Možná i proto se tu už necítí tak dobře. Přece jen anonymita města je něco jiného. Tam se nemusí tolik hlídat. Bojí se přiznat, že se mu líbí kluci, už jen proto, že má strach, že se od něj odtáhnou jak od prašivého psa.

„Jsi cvok!“ usoudí Tomáš. „Nebo… Máš nějakou kočku, co?“

„Co blbneš? Nemám! Kde bych na ni našel čas?“

„Co já vím? Prej vejška je pěkná ulejvárna.“

„Nech toho,“ řekne unaveně. „Už je tu zase. Zachraň mě!“

„Co blbneš? Zatancuješ si a je to. Dá pak pokoj,“ radí mu, jenže to už Libor vezme tašku a jde k ohni. Tomáš sleduje houpavou chůzi Evy. Nechápe, jak nad ní může Libor ohrnovat nos. Ten zatím vytáhne věci z tašky a hodí je do ohně.

„Jdi pryč!“ zařve a vrhne se k malému klukovi. Chytí ho a skulí, když najednou už nastupující noc ozáří modré světlo vycházející z ohně. Otočí hlavu a udiveně zírá, jak se plameny rozdvojují. Objeví se v nich vysoká postava s dlouhými černými vlasy spletenými do copu.

Kromě hudby všichni umlknou, když modrá záře pohasne a muž vstoupí na trávník, jako by se nic nestalo. Rozhlédne se kolem. Libor má pocit, že jeho oči žhnou ohněm.

„Kdo mě přivolal?!“ zahřmí. „Kdo?“

Je ticho. Muž natáhne ruku a sevře ji. Všichni mají pocit, že nemohou dýchat, zatímco neznámý si je prohlíží.

„Ty!“ otočí ruku k Liborovi. „Proč jsi mě zavolal?“

„Ni… nikoho…“ Muž pochopí a jeho temné oči zledovatí. Otevře ruku a všichni se nadechnou. Pomalu opíše oblouk a zamumlá něco v neznámé řeči.

Libor udiveně zírá, jak všichni se otočí od muže a dál si ho nevšímají, jako by byl neviditelný, ale on ho vidí a psi taky! Snaží se odplazit z jeho dosahu, jako by měl lepru nebo se ho báli. Klučinu už dávno pustil a sám se snaží zdrhnout, ale všechny údy v těle má ohromené. Vyděšeně sleduje toho neznámého, jak se k němu přibližuje.

„Nechte mě!“ zařve a před obličej si dá ruce.

„Proč jsi mě zavolal? Jak jsi toho dosáhl?“ Muž v černém oděvu si dřepne k tomu vyděšenému mladíkovi. Nechápe, proč je hrůzou bez sebe. Naopak jeden jeho známý čaroděj mu říká, že je málo děsivý, že by se měl snažit víc.

„Mluvím snad tvým jazykem nebo mi nerozumíš?“ Povzdechne si, když se nedočká žádné odpovědí. „Nehýbej se!“ ale zrovna v tu chvílí se pohne, a tak ho muž spoutá neviditelnými pouty. Natáhne ruku a dotkne se jeho čela. Libor zařve, aniž by ho něco bolelo. Muž si povzdechne. V mysli sleduje stopy toho, co se vlastně stalo, ale vůbec tomu nerozumí. Ten mladík musel něco hodit do ohně. Něco magického a zakřičet jeho jméno, ale nevyslovil je. Zvláštní.

„Jmenuji se Idir a jsem čarodějem.“

„Nech mě!“ vyrazí ze sebe, když opět získá hlas. „Nic jsem neudělal!“

„Bože, to jsou tu jenom sami zbabělci? Co teď?“ Všechny očaroval, aby si nepamatovali jeho příchod. Podle počtu lidí se tu zřejmě koná nějaký sraz. Z myslí vyčetl přesně, kde je. Vesnice Polná. Nezná žádnou takovou. V jeho době žádná taková neexistuje. Všechno je jiné. Takže je to budoucnost? Je to možné. Nebo dokonce jiný svět. Jediný, kdo si teď něco pamatuje, je tenhle mladík a ten se tu klepe jako ratlík. Čeká, až se vzpamatuje. Mezitím zírá na oheň, který pomalu skomírá.

„Už jsi v pořádku?“

Libor se nadechne. Co má dělat? „Ano.“

„To jsem rád.“ Zbaví ho pout. Otočí se k mladíkovi, který se posadil. Má na sobě zvláštní oblečení. Takové divné a vše odhalující. U nich doma si muži rozkrok zakrývají. Jen ti, co se živí tělem a konkubíny, si ho tak nestoudně odkrývají. Tady ti ho odkrývají všichni. Tak nějak nepředpokládá, že by všichni byli k dostání.

„Co se stalo?“

Idir si povzdechne. „Přivolal jsi mě.“

„Není možné. Nikoho jsem nevolal.“

„To už vím. Moje jméno nefiguruje ve tvé paměti. Rád bych pochopil, co se stalo. Co jsi dělal těsně před mým příchodem?“

„To je nemožné. Bože, to je jako ve snu nebo v knize.“

„Umíš číst?“

„Jistěže. Umí to všichni.“

„Zvláštní země.“ U nich je to výsadou jen některých lidi.

Libor se konečně osmělí podívat na toho cizince, který přišel z ohně. Stále tomu nemůže uvěřit. Kdyby byl na nějaké show, potom by to chápal. Byl by to podivuhodný trik, ale zde v malé vesnici Polná? Mozek mu odmítá to přijmout. „Jak?“

„Jsem čaroděj. Zde neexistují?“

Libor polkne. Je snad opravdu ve snu nebo co? Copak někdo takový může existovat? Vysoký, vyšší než on a že je dost vysoký, dlouhé černé vlasy spletené do copu. Jantarové oči se na něj naléhavě dívají. Výrazné rysy se smyslnými ústy a orlí nos. Na sobě má tuniku černé barvy něčím vyšívaným, ale netuší čím. Je mu po kolena, k tomu volné kalhoty a boty. Chybí ještě plášť a je jako z Harryho Pottera.

„Neznám toho pána. Není asi příliš známým čarodějem.“

Libor málem dostane hysterický záchvat, když mu dojde, že mu čte myšlenky. Rozhodně to nepronesl nahlas. „Je to knižní čaroděj.“

„Aha. Pak chápu správně, že zde nejsou čarodějové. Teď rozumím tvému děsu. Musí to být dost nezvyklé.“

„Ne… nezvyklé?“ přeskočí mu hlas. „To je prostě mimo chápání! Noční můra! Sen!“

„Klid!“ zakročí už s netrpělivostí Idir. Má toho kluka, který to celé zpackal, dost. Libor ztuhne. Jenom oči se na něj bezmocně dívají a pak ho vztekle zabíjejí. „To je lepší. Podívej se. Nejsem nadšený celou situaci. Chci se dostat nazpátek. Budeš tak hodný a budeš už klidný?“ Uvolní mu hlasivky, které mu zamkl. Nechápe, že s ním je tak těžké pořízení.

„Ano.“

„Výborně,“ řekne potěšeně. „Podobáš se mé konkubíně, ale stará se o sebe víc.“ Libor zrudne a všechno se v něm vzbouří. Jak nechutí, tak rozkoší z toho slova i co vše představuje.

„Nejsem!“

„Já vím, ale takhle neslušně chodí jen konkubíny nebo ti, co se živí tělem. Ale podle oděvu ostatních je to tu obvyklý oděv.“

Libor zrudne. „Nejsem nějaká děvka!“ vyjede.

„Konečně máš v sobě trochu života. Tak mi řekni, co jsi dělal těsně předtím, než jsem sem přišel.“

„Opékal špekáčky a nelezte mi laskavě do hlavy.“

„Věz, že to nemám ve zvyku, ale taky jsem ještě nebyl v takové situaci. Až to nebude potřeba, nebudu ti tam lézt.“

„OK.“ Taky co má dělat. „Opékal jsem špekáčky, to je jídlo, když se zvedl vítr. Jeden mi spadl.“ Idir nad tím vycítí lítost. „Pak přišla Eva, zda s ní nechci tancovat, ale já nechtěl.“ Idir se otočí a zadívá se na smyslnou tmavovlásku. Nechtěl? Divné. U nich doma, jakmile jsou dospělí, pak nikdo jim nebrání v tom, co chtějí dělat. „Tak jsem si vzpomněl, že jsem zapomněl hodit do ohně babiččiny věci.“

„Vy pálíte věci?“

„Staré nebo rozbité,“ upřesňuje Libor. „Sakra, nechcete mě už pustit, cítím se jak svázané kuře a proč nás všichni míjejí?“

„Nevidí nás,“ řekne s klidem Idir, „ale nemohu to tak udržovat do nekonečna. Nemám zde zdroj své moci a měl bych šetřit magickou mocí.“

„Fajn, tak si dělejte, co chcete!“

„Jsi drzý na to, že jsi mládě. Co to byly za věci?“

Libor se nadechne k peprné odpovědi, ale nechá toho. Stejně s tím kamenem nehne. „Pár bylinek, pár…“

„Bylinek? Myslíš rostlin s mocí?“

„Eh, co?“

Idir zvedne oči v sloup. Ještě tak natvrdlého člověka neviděl. I dítě ví, co jsou to rostliny s mocí. „To je například tohle, ale se sílou, která umožňuje provádět věci, které nejsou běžné.“ Tedy v téhle zemi. Utrhne kousek trávy.

„Aha. Netuším.“

„Tak dobře a kde žije tvá babička?“

„Na kraji vesnice.“ Idir se rozhlédne. To může být kdekoliv. Potom se podívá na mladíka. Je hezký. Klidně by mohl být konkubínou i samotnému cenzorovi, ovšem nejdřív by se musel řádně chovat a vyučit, jak ho tělesně uspokojit. Pochybuje, že o tom má nějaké povědomí.

„Půjdeme tam. Snad se ještě dá něco zachránit.“

„Ale…“

„Ano? Není tu zvykem pomoct osobě v nouzi a pak jsi vinný tím, že tu jsem.“ Pohne rukou.

„Kde jsi by… To je kdo?“ optá se udiveně Tomáš.

„Jsem jeho učitel. Právě jsem přijel na jeho pozvání, abych se zúčastnil tradičního svátku.“

„Ee… No, tak jo. Eva tě shání, tak jdeme. Pořád do mě hučí, kde jsi.“

Libor se vzepře. To raději bude dělat doprovod tomuhle chlápkovi než dělat společnost Evě. „Mám tu hosta, Tome. Nemohu se jen tak zdejchnout.“

„No jo, ty vole. Pozdě už sem šmajdá.“ Libor udělá krok a vrazí do Idira. Ten ho chytí za paže.

„Je to jenom žena.“

„A co má být?!“ zvolá málem hysterický. „Nesnáším ji.“

„Tedy fakt… A já ti nevěřil.“

„Zřejmě nějaký průvodní jev z minulosti.“

„Kašlu na to… Evo.“

„Kdo je to?“

„Můj ehm…“

„Učitel.“

Ta si ho prohlédne a usměje se. „Dobrý den. To jste vážil tak dlouhou cestu jen proto, abyste viděl Libora?“

„Libora? Vlastně ano. Vyprávěl mi, jak je tu krásně. Tak jsem si řekl, že zanedbám učení a přijedu se podívat.“ Spočine na ní zrakem. Eva polkne. Tedy ten chlápek je sexy! „Nebude vám vadit, když si ho na chvilku přivlastním?“

„Ech vůbec ne a zdržíte se tu dlouho? Nebo jste tu jenom na pálení čarodějnic?“

Libor cítí, jak se kolem jeho paží sevřou ruce. „Pálení čarodějnic? Jak odporné. Ale netuším. Musíme jít!“ obrátí Libora jako hračku a vede ho pryč. Libor by málem vyl bolestí, jak se mu zařezávají prsty do svalů.

„Bože, to je chlap!“

„Cože? Vždyť je starej a divnej. Jen ten jeho hábit!“

„Pitomče! Ty se tak vyznáš!“ Tomáš vyfasuje herdu od Evy. „Tohle je poslední móda.“

Tomáš na ní kouká, potom na vzdalujícího Libora. Vypadá tak nějak divně. Člověk by řekl, že se Libor snaží od toho chlapa dostat pryč. Ale proč, když je to jeho učitel?

„Do prdele, to bolí! Pusťte mě!“

„Pálení čarodějnic? To mi vysvětli!“ zavrčí, ale pustí ho. Čelo má zamračené a oči se na něj naléhavě dívají. „Jak je to možné?“

„K čertu, to je minulost! Církev je prostě upalovala na hranicích. Tohle je jenom zvyk. Jenom pálíme staré věci a blbneme. To bolelo.“ Masíruje si ruku.

„Chápu, proč je to tu jiné. Takže jste upalovali nositelky čarodějů,“ zafuní nelibě. Prsty si projede vlasy a zadívá se na měsíc. „Obloha je stejná jako u nás, ale vývoj se někde musel oddělit.“ Vědí o existenci tohoto světa, protože občas zasáhne i jejich, ale nikdy by netušil, že se sem dostane. V první chvíli pomyslel o cizím světě, ale že je paralelní s jejich, to by neřekl. Povzdechne si.

„Fajn, fajn! Jdeme za babičkou. Ta ti řekne, co tam bylo.“ Mimoděk přejde na tykání. Ovšem Idira to nepobaví, spíš rozpálí. Ten mladíček vůbec nemá tušení, s čím si zahrává a jak na něj působí jak on, tak ty jejich zvyky. „Bydlí v tamtom domě. Dřív to bylo velké hospodářství, ale jak tu nemá kdo na tom pracovat, tak to chátrá. Hodláme to zbourat a postavit tam bazén,“ snaží se to celé zamluvit. Prostě ta situace je tak divoká, že je lepší kecat než si připustit, že vedle něj jde někdo, kdo má moc číst myšlenky, procházet ohněm a dělat věci, které nejsou přirozené. „Je to pěkný kus, ale snad vám to nevadí.“

„Cestuji buď pěšky, nebo koňmo. Není to pro mě problém.“

„Ne přenosem nebo jako pták?“ Zamává rukama. Ví, že vypadá směšně, ale nedovede se ovládnout, jinak by se nejspíš zbláznil.

„Ano, i tak se dá, ale proč se kazit o nádherný zážitek? Pták vnímá zemi jinak než člověk, a když letíš, musíš ptáku dát přednost. A pak nemám rád myši nebo drobné hlodavce.“

„Aha. Tak to jo. Tam bydlím.“ Zamíří si to rovnou k brance. „Babi, babi, spíš už?“ zakřičí.

„Taková neúcta,“ zamumlá Idir. On by svou babičku se takhle budit neodvážil. Nejspíš by jednu dostal.

„Kdepak, Liborku. Dívám se na televizi. Dneska je Ordinace.“

„To je televizní seriál na pokračování,“ vysvětlí mu Libor. Hrne se do obýváku, kde babička sedí v starém ušáku s dekou přes klín.

Vejdou dovnitř.

„Někoho ti vedu, babi.“

„Kdopak to je… Oh,“ prohlíží si dotyčného. Muž si ji prohlíží. Usměje se. „Ty jsi přivedl domů… Dlouho jsem vás neviděla.“

„Neviděla?“ podiví se Idir. Zná je snad?

„Jednou. Těsně po válce. Jen krátce. Chtěl po mně byliny. Tehdy jsem o nich nevěděla naprosto nic.“

Muž skloní hlavu. „Požehnání tvému domu, Nositelko.“

„Přesně tak mě oslovil. Hned to vypnu.“ Vypne televizi, přehodí přes ni krajkový ubrus a postaví na ni kytičku ve váze.

„Babi, ty ho znáš?“

„Jeho ne. Tamten měl plavé vlasy stejně spletené jako on,“ kývne k němu. „Byl velmi zdvořilý. Měl i podobný oděv, jen zlatistý spíš možná smetanový. Taková zvláštní látka. Nikdy jsem podobnou neviděla.“

„Cenzor.“

„To je kdo?“

„Nejvyšší mistr našeho cechu. On rozhoduje, zda jsme se provinili nebo ne. I když jsme mocní, pak je nás menšina a musíme dodržovat určitá pravidla. Ovšem moc snadno stoupá do hlavy. Jeho sílou je řád.“

„Byl moc hezký, ale já tu melu páté přes deváté a vy jste o hladu.“ Ihned odkvapí do kuchyně. Za chvilku už nese bábovku štědře pocukrovanou a nůž. „Hned udělám bylinkový čaj.“

„Děkuji.“

„Nerozumím tomu.“

Idir na něj se podívá. Mohl by mít nějaké schopnosti, když je potomkem čarodějnice, i když s tak řídkou krví? Kdo ví, ale on nedokáže rozeznat dary. Místo toho si vezme kus toho těsta a ukousne.

„Výborné.“

„Děkuji. Tady. Tak co se stalo, Liborku?“ Laskavě pohlédne na svého vnuka. „Proč se tu objevil?“

„Váš vnuk mě zavolal. Prosím, nechtěně, ale potřebuji se dostat nazpátek. Bez důvodu zde nesmím zůstat.“

„Chápu, ale jak jste se sem dostal?“

„Pochopil jsem, že jste vnukovi dala spálit nějaké byliny. Tím mě přivolal. Taky zavolal větu a zřejmě oheň zkomolil výslovnost na mé jméno a já poslechl.“

„To je mi líto. Hned vám ty byliny…,“ začne se hrabat v sáčcích. „Počkat. Libore, které jsi to vzal?“

Libor by nejraději zdrhl. Když babička začne tímto tónem, potom to nevěstí nic dobrého. „Ty na kraji. Přece jsi říkala…“

„Zase jsi nedával pozor. Říkala jsem ti, že máš vzít ty z mísy.“

„Och, eh… promiň,“ zamumlá.

„Malá mýlka,“ zastane se ho kupodivu Idir.

Babička zavrtí hlavou. „Velká mýlka. To byly poslední bylinky, které jsem měla. Tamty byly špatné, k ničemu a já je pálím. Tak jsem tomuhle,“ jednu mu pořádně přiloží, „dala za úkol, aby je hodil do ohně, abych nemusela rozdělávat oheň tady. I tak malou věc pokazí.“

„Ale, babi…,“ namítne, ale uvnitř je sklíčený jejími výčitky.

„Dají se někde sehnat?“

„Ve vesnici ne. Neznám nikoho, kdo by je mohl mít.“

„Zkusím internet. Když tak je objednám!“ Libor je rád, že může něco udělat.

„Sedni a neplaš!“ poručí mu babička. Libor schlípne. Povzdechne si. „Jsem už opravdu stará. Problém je ten, že bylinky, které jsi spálil,“ Libor se přikrčí, jako kdyby byl malý, „byly sbírány v určitých ročních obdobích. Takové nebudou mít lékárny nebo jen tak někdo.“

„Ale na netu je všechno, babi.“

Ta se nad ním slituje. „Tak se můžeš podívat.“ Libor vyskočí. Je rád, že babička už ho nepere za tu chybu. Není to tím, že by křičela, ale spíš má pocit, že ji zklamal. To je horší než cokoliv jiného.

„Co to byly za byliny?“ optá se Idir, který se dívá žhnoucím pohledem za Liborem. Ten je rád, že může od toho čaroděje utéct. „Podle tvého výrazu soudím, že to nebude tak jednoduché.“

„To ne,“ povzdechne si. „Kopřiva, vřes, jmelí a mandragora. Vše sesbírané v určitém období za určitých podmínek. Netušila jsem, že mají takovou moc, aby tě přivolaly z takové dálky.“

„Jaro, podzim, zima, léto. Je to správně? Nemohu tu zůstat tak dlouho.“

„Je jaro. První kopřivy už vylezly ven, ale může se najít ještě pár, které začínají rašit. Pak jen pohlídat… omlouvám se za svého vnuka. Jistě tě nechtěl přivolat.“

„Já to vím.“ Vstane a přechází po obývacím pokoji. Starší žena ho s obavami pozoruje. „Jaká je šance, že získáme byliny z jiných zdrojů?“

„Mohli bychom je koupit, problém je, že netuším v jaké kvalitě a jak silné,“ povzdechne si. Obličej se jí zkrabatí ještě víc.

„Dobře, získejte je tím internetem. Jestli nebudou dostatečně silné, pak tu budu muset zůstat!“ prudce se otočí a zadívá se na čarodějnici.

„Budu ráda, když u mě zůstaneš. Jsme tvými dlužníky.“ Muž jednoduše přikývne. Tak to má být.