Omyl - 2.

„Mám to!“ dovnitř vpadne Libor. „Mají tu vše. Hele!“ Na stůl mrskne notebookem a natočí nejdřív k babičce, potom k Idirovi. „Tak jakej jsem?“

„Objednej to, Liborku, ano.“

Idir na něj se dívá. „Dvakrát, prosím.“

„Eh, jistě.“ Hned nacvaká požadavek a potom se na ně opět vítězoslavně podívá. „Tak a je to.“ A tenhle cizinec se konečně ztratí z jeho života.

„Liborku, pan Idir tu zůstane.“

„Cože?“

„Nemá, kam jít,“ opáčí babička přísně. „Nemůžeme ho vyhodit, když jsi jeho situaci zavinil.“

„Náhodou. Eh, no to jo, ale co penzion?“ Kurva, tady s ním? To ne! Řve v něm všechno. To by byla katastrofa. Úplně zapomene, že Idir v něm čte jako v otevřené knize. Pobaví ho to.

„Liborku! Co jsem tě to naučila?! Vyhazovat hosta? Ještě k tomu jsi to zavinil, tak vezmi na sebe zodpovědnost jako chlap. Mazej povléct peřiny. Omlouvám se, ale město ho úplně zkazilo.“

Libor splaskne a vypadne. Vůbec se na ně neotočí. „Ještě že pozítří odjíždím,“ zamumlá si pro sebe. Pak se zastaví. „Babi, a kde je povlečení?!“ křikne. Ta se s heknutím zvedne.

„Hned tu budu.“ Idir napřáhne ruce a babička se narovná. „Nemusel jste mě léčit, ale děkuji. Bylinky mají moc, ale nedokážou vyléčit stáří.“

Idir přikývne. Jeho léčitelská moc je velmi omezená a tímhle přišel o hodně své moci, ale musel jí pomoct. Nic na světě nedokáže vyléčit stáří. I on jednou zemře jako všichni na světě. Zachmuří se. Ani nemůže dát cenzorovi zprávu, proč zmizel. Taky co se stane s jeho konkubínou? Je to všechno k ničemu. Musí se vrátit do svého světa, ke svým povinnostem. Snad někoho napadne vyslat do jeho kraje náhradníka, ale bude vůbec nějaký? I u nich je lidí s krví čaroděje vzácnost, a pokud se takový nějaký narodí, je ihned odveden k učení a jeho rodina má vystaráno nadosmrti. Stačí malý talent, ale on pochází z dlouhé linie čarodějů. K tomu má určitě povinnosti svázané s jeho darem. Co ví, nikdo ho nemá tak silný jako má on. Bude to zlé, pokud se něco stane a budou potřebovat jeho pomoc. Taky pochybuje, že zjistí, že tu je. Určitě zapečetí jeho dům, sloužící odejdou, konkubína si najde někoho jiného… Povzdechne si.

„Už to bude. Uvidíte, vrátíte se velmi brzy,“ říká, ale sama v to moc nevěří. „Jestli chcete, zítra můžete obejít vesnici a podívat se po kopřivě. Zrovna roste a její síla vzrůstá.“

„Vyrazím hned za svítání. Velmi děkuji za poskytnutí přístřeší.“

„Babi, už je to hotové.“

„Děkuji, Liborku, a prosím tě, zítra doveď pana Idira na sběr kopřiv. To víš, kdyby se náhodou tamty ukázaly nedobré.“

„Ale já musím odjet.“

Babička svraští čelo. Přemýšlí.

„Tak já tu ještě jeden zůstanu. Jen zavolám rodičům, že přijedu později.“

„Hodný.“

Libor vytáhne telefon a najde maminčino číslo. „Ahoj, mami. Jo, bylo to jako vždy. Nevadí ti, když se vrátím pozítří? Babička tu chce s něčím pomoc. Jistě, ano. Ahoj.“ Zavře telefon a spokojeně se zahledí na babičku. Nechce, aby opět spustila, jakou katastrofu způsobil. „Tak je to vyřízené.“ Jindy by zůstal u ohně ještě dlouho, ale dneska chce zmizet a toho chlapa nevidět. „Půjdu do pokoje.“

„Tak dobře. Jen ještě doveď pana Idira do pokoje.“

Zatracený chlap! pomyslí si. Kéž by ho pohltilo peklo. „Tak tady to je.“ Otevře dveře do pokoje, kde už nebyl nikdo snad sto let. Tedy většinou tu spí mamka s taťkou, ale ti tady byli naposled před dvěma roky.

„Děkuji. To úplně postačí.“

„Jo. Ehm, dobrou.“

Idir si ho přitáhne a políbí na čelo. „Dobrou.“ Chutná jako sladký med, pomyslí si a nechá šokovaného Libora venku. Ten si sáhne na čelo a začne si je drhnout. Sakra, co to udělal?! Je to úchylák, usoudí v posteli nad počítačem, ale jak na FB, tak všude pomlčí, co se mu stalo. Rozhodně v blázinci nechce skončit. K jedné hodině zívne a odloží počítač. Zachumlá se do pokrývek. Zívne a propadne se do snů.

Buch buch! Buch buch!

Libor se zavrtí, přetáhne si pokrývku přes hlavu, jak mu celé tělo vysílá do mozku, že je ještě brzy.

Buch, buch! Buch, buch!

„Kurva, nechte toho!“ zařve, odhodí pokrývku a malátně jde ke dveřím. Nehnutě zírá na vysokého muže. Kdo to je? ptá se jeho otupělý mozek.

Idir se zadívá na polonahého mladíka jen ve skrovném oděvu, který zakrývá jeho přirození a i zpod toho vykukuje trochu chloupků. Nebýt toho, že je v cizí zemi, ihned by si ho odvedl do ložnice, ale musí nasbírat bylinky. Podle některých indicií, zde jsou úplně jiné mravy i v namlouvání nebo v sexu.

„Kdo jsi?“ optá se rozvláčně. Chce se mu spát. Celá situace mu říká, že má být ještě v posteli.

„Idir, čaroděj a máš mě doprovodit sbírat kopřivy.“

„Kopřivy?!“ podrbá se v rozkroku. „Kolik je?“

„Pět hodin.“

„Pět,“ zamumlá, aniž si uvědomuje, že se Idir už dávno nedívá na jeho obličej, ale na zřetelně se rýsující boulí. „Pět?“ opět mohutně zívne. „Jdu spát.“

„Máš mi pomoc v hledání,“ zadrží ho nekompromisně.

„V pět hodin mám půlnoc,“ už řekne zřetelněji, protože se jeho tělo probouzí. Opět zívne. „Jdu ještě spát. Na kopřivy můžeme jít někdy jindy. Například odpoledne.“

Idir si povzdechne, když shledá, že ten mladík jde opravdu do postele. Napřáhne ruku a najednou je Libor mokrý od hlavy k patě.

„Co to děláš, vole?!“ zařve.

„Probudíš babičku,“ řekne tiše Idir, opět něco zamumlá a Libora obklopí něco teplého, co ho rychle osuší. I podlaha je najednou suchá. Libor už dokonale probuzený tu stojí.

„Sakra!“

„Ano?“

„Nic. Jdu se umýt a najít baterku. V noci nevidím,“ řekne kousavě. Odstrčí ho vztekle ode dveří a cukne, jak do něj vystřelí sto voltová jiskra. „Kurva práce,“ zamumlá a zmizí v koupelně. Idir s úsměvem naslouchá zvukům a tře si ruku. Ten mladík je slepý jako novorozené štěně. Vůbec nevidí, že se přitahují, ale nebylo by dobré, kdyby si s ním něco začínal.

„Vypadni!“ zasyčí Libor, když se kolem něj opatrně protáhne. Další ránu nehodlá inkasovat. Určitě má na zasaženém místě červený flek.

„Proč?“

„Chci se převléknout.“

„Aha.“ Ani se nehne a dívá se na vyšpulený zadek. Je to těžké pokušení, pomyslí si.

Libor vyhrabe oblečení, když zjistí, že tu ještě stojí. „Vypadni, blbe!“ A zabouchne mu dveře před nosem. Idir jen tak tak stihne se uhnout. Libor se opře o dveře. Kruci! Tohle vypadá na pořádný problém. Rychle se nasouká do džínů, vezme triko s dlouhým rukávem a mikinu navrch. Pořádně si zívne.

„Tak jdeme.“

„Jistě,“ usměje se, až Libor skončí v zavřených dveřích. „Do prdele!“ řekne unaveně. Dneska – ne – od včera se celý jeho krásný život posral.

„Mohu se optat, co vaše slova v posledních deseti minutách znamenají?“ význam, který v jeho hlavě nachází, je značně nelichotivý.

Libor opět sprostě zakleje při hrabošení se v zásuvce u kuchyňské linky. Někde tu byla, to ví na sto procent. „Ta slova jsou nadávky.“

„Chápu.“

„To mi to nedokážete z hlavy vyčíst?“ zapne baterku. Svítí. „Jdeme.“

„Našel jsem pouze nelichotivé významy. Proto nechápu, proč je používáte, ale raději si své domněnky ověřím.“

„Sakra, co je ti do toho?“ zavrčí bezmocně. Už aby byl pryč. „A ty jsi až moc slušný. Tebe neštve celá ta situace? Mě sere a důkladně.“ S každým dalším slovem a zakopnutím i přes baterku je mu hůř a hůř. Proč jen nedával větší pozor? Proč zrovna on musel mít takový pech, že ho přivolal? Komu co udělal?

„Kurva!“ zasykne bolestí. „Mám toho dost. Jak to, že vidíš?!“ vyštěkne, když pochopí, že jeho protějšek ještě nezakopl a vidí jako ve dne.

„Protože je to jedna ze schopností čarodějů. Hodně bylinek se sbírá právě v noci. Pobíhat s pochodněmi není zrovna nejšikovnější.“

„Bože, kde to žijete? Ve středověku? To nemáte elektřinu?“ zamává baterkou.

„Ne, nemáme, za to máme jiné věci.“

„To by mě zajímalo… Hele, tady to je,“ ukáže na nízkou zídku, o které si pamatoval, že tu jsou kopřivy, protože je jako malí sbírali a používali v hezkém účelu na holky.

Idir si klekne a prohlíží kopřivy. Nakonec dvě vybere a jemně se je snaží i s kořeny uvolnit. „Nepotřebuji, abys svítil.“

„Zatraceně, jsme tady! Tady se používají baterky, ne svítící oči a já chci svítit a budu svítit!“ vykřikne rozčileně. Nechápe sám sebe, protože ještě takový vztek nezažil, co si pamatuje. Idir usoudí, že je rozumnější nic neříkat, protože jinak asi Liborova reakce by byla dost nepředvídatelná. Dál uvolňuje kopřivy ze země a Libor dál zarytě svítí baterkou na kopřivy.

„Hotovo.“

„To jsem rád. Jdeme domů.“

„To nestačí.“

Libor se nechápavě podívá na zbytek rostlin. „No a co tyhle?“ mávne.

„Nevhodné. Jsou už příliš staré. Musíme rychle nebo vyprší hodina, kdy mají svou největší sílu.“

Libor jadrně zakleje a pochoduje k dalšímu místu. Zapíchne skoro baterku do země. „Bude to stačit?!“ Co si pamatuje, tak tady to bylo nejhorší. Pořádně velké kopřivy. Se zadostičiněním si představuje, jak je rozhrnuje a jak ho budou pálit. Obličej se mu protahuje, když pochopí, že mu to nic nedělá. Je to bastard kreténská, usoudí. „Tak stačí to?“ zavrčí. Nerad, ale pocítí jistý obdiv, když vidí, jak z toho doslova křoví kopřiv vylézá.

„Ano, stačí. Teď je zpracujeme. Půjdeme?“ optá se tázavě Libora.

„Ano. Slunce už skoro vyjde.“ Mohutně zívne. Až přijde domu, zaleze do postele.

„Stihli jsme to na poslední chvíli.“

Libor vykročí k silnici, po jejímž okraji jde k babiččinu domu. Za sebou cítí jeho přítomnost. V hlavě má zmatek. „Už vypnete to čtení myšlenek? Stejně zítra odjedu.“

„Ano. Velmi děkuju.“ Dožene ho, nahne se nad něj a jemně ho políbí na čelo.

„Nechte toho!“

„Proč? Je to výraz poděkování.“

„Nejsem mimino. Můžete říct díky. To fakt stačí.“ Nasupeně jde cestou. Nechápe, proč v něm vyvolává takové pocity. Vztek, depresi a pár dalších.

„Dobře. Co studujete?“

„Já? Farmaceutiku.“

„Co je to?“

Libor se zamyslí. Vypnul už to své čtení myšlenek? „To je něco jako nauka o léčivých rostlinách, ale v tomto případě je to spíš nauka o chemii. Tvoříme léky například na bázi rostlinných a vůbec vytáhněte si to z mé hlavy.“ Nechce mu vykládat o sobě. Pokud zůstanou několik kilometrů od sebe, bude jenom dobře.

„Našli jste je, Liborku?“

„Ano, babi, našli.“ Zmizí ve svém pokoji. Má toho dnes dost. Když se to tak vezme, mohl by odjet už dnes. Podívá se na hodinky. Nestihne to. Než si zabalí, než mu dá babička věci pro rodiče, tak autobus ujede a další nestihne, protože… „K čertu!“ zavrčí. Vyjde ven do kuchyně, aby se podíval, co tam provádějí. Opře se o kuchyňskou linku. Po chvilce si vytáhne jogurt, který pojídá, a pozoruje Idira a babičku, jak prohlížejí rostlinky.

„Teď je jenom správně nasekat.“

„Pojď se dívat, Liborku. Na té tvé škole se ti to jistě bude hodit.“

Kolikrát má babičce vysvětlovat, že tam berou jiné věci než sekání nějakých bylinek? „Kořen se musí nasekat na dlouhé vlasy. Listy zas na drobné tímto způsobem. A stvol na drobné kostičky. Stvol a kořen se musí usušit na prudkém slunci a listí v polostínu, aby neztratily svou moc úplně.

„Obávám se, že je tam podstatně zataženo. Na slunce to nevypadá,“ řekne se škodolibým uspokojením. Cha a máš po ptákách. S otevřenou pusou hledí, jak jen napřáhne ruku a objeví se slunce.

„No doprdele!“ zvolá. Tak tohle je konec.

„Děkuji. Maličkost.“

„No…“ Najednou pochopí, jakou má sílu. Kam se na něj hrabe s nějakou elektřinou, když dokáže udělat, že se změní počasí. Ještě je fajn, že zítra odjíždí, jinak by přišel o rozum.

„Jdu si zabalit.“

„Dobře. Potom ti něco zabalím domů.“

„Ano, babi.“ Ví, že nemá cenu se hádat. Zadívá se na cizince v tunice a copu. Má chuť ho za něj zatáhnout. S úsměvem jde a provede to, aby vzápětí zmizel jak pára nad hrncem.

„Omlouvám se. Je to ještě nevycválané dítě.“

„Ano, to je.“ Bohužel sexy dítě, pomyslí si kysele na Libora. To dítě ho tím přivede do hrobu. Ještě teď cítí to potáhnutí až někde v konečcích prstů.

Druhý den ráno se loučí s babičkou a Idirem. Ten by tu nemusel být, ale kvůli babičce ho přetrpí. Ovšem jakmile mu dá pusu na čelo, vztekne se. „Nejsem mimino,“ zavrčí. „Ahoj babi.“

„Ahoj Liborku. Uvidíme se v létě.“ Libor se nadšeně usměje, když vidí autobus. Poznámku o létě ignoruje. Konečně zmizí z jeho dosahu. Nastoupí a svalí se na sedadlo. Do uší si dá sluchátka a začne přikyvovat do taktu hudby.

„Jestli rozumím, tak tu mají prázdniny. Co je to přesně?“

„Aha.“ Babička zavře vrátka. „To je, že mají volno a není škola.“

„Chápu. Pak tu jistě bude?“

„Asi tak na dva týdny. Zbytek prázdnin jezdí po brigádách a vydělává si.“

„Rozumím.“ Pousměje se. Tak dva týdny. To je čtrnáct dní. To je hodně dlouho.

Léto

„Liborku, a kdy chceš jet za babičkou?“ optá se ho máma, která stojí u žehlicího prkna a zrovna skládá jeho tričko. „Jezdíš tam každé léto a letos nic. Máš to tam přece rád a babička bude ráda, když jí trochu pomůžeš.“

A je to tu.

„Brigádu na poště máš skončenou a druhá ti začíná později, ne?“

„Právě jsem o tom přemýšlel.“ Popravdě nechce se mu tam. Na konci semestru babičce zavolal. Dobře si uvědomoval, že je zbabělec, ale měl takové zlé tušení a ono se splnilo. Idir stále oxidoval v babiččině chalupě. Hned na něj vybalila, že ty bylinky, které objednal, jsou naprosto k ničemu a nehodí se, čímž v něm vyvolala vlnu provinění, jako by za to mohl on. Ihned mu došlo, co to znamená. Další slova to potvrdila. Měl pocit, že jejich celý rozhovor je o tomhle. „Idirek udělal tam to. Opravil tamto. Pomohl s tímhle a jel tamhle a sbírá mi bylinky.“ Idirek, ten hajzl, jiné slovo nemá, byl všude. Proto začal uvažovat, že pojede s kluky na kemp. Jednoduše kamkoliv jinam než do vesnice Polná, kde bydlí jeho babička.

„Taky volala babička.“

Libor zpozorní a přestane okusovat tužku, s kterou luští křížovku na nějaký vele recept pro mamku. „Babička volala?“ Babička volá málokdy. Nemá ráda telefony. Jak říká, bojí se, že se dovolá k někomu jinému, což je samozřejmě nesmysl. Má nad telefonem připíchnuto jen několik čísel a jejich je první.

„Ráda by tě viděla. Taky potřebuje pomoc.“

„Pomoc?“ hlesne. To by mohlo být to slovo v křížovce. Ale jakou? Má pocit, že ten Idirek tam snad i nablýskal plůtek.

„No ano. Tak co? Pojedeš?“ vezme kalhoty a žehlička zasyčí párou.

Bude muset. Babička ho volá a v maminčině hlase zní nekompromisní tón. Jsi mladý, babička stará a potřebuje tvou pomoc. Jednoduchá rovnice, kterou chápe i on.

„To víš, už není nejmladší a my tam nemůžeme jet. Víš, kolik máme práce, a teď, zvláště v této době, si tu práci musíme udržet.“

„Chápu, pojedu tam. Zítra?“ Malý odklad vidět toho chlapa. Za celou dobu se mu nevykouřil z hlavy. Nebyl snad den, kdy by si na něj nevzpomněl. Dokonce párkrát se mu o něm zdálo. Sny, které by raději vyškrtl. Kdyby byl na Marsu, nevadilo by mu to. Prostě je jako veš v kožichu. Člověk ho z něj… úhledně doplní do políčka s názvem Jméno parazita slovíčko veš.

„Dobře. Zabalím ti pro ni pár věciček.“

„Dobře, mami.“ Ověšený jako taškový stromeček přepravuje věci na obě strany. To mu rozhodně nevadí, ale jak si teď uvědomuje, rodiče nic o Idirkovi nevědí. Takže babička ho zatloukla, protože zapomenout na něj se nedá. Uchechtne se. Osobně by se o něm taky nešířil.

„Děje se něco?“

„Nic mami. Vůbec nic. Jen ta křížovka.“ Maminka přikývne a pustí se do triček jeho ségry Kláry, kterou má svým způsobem rád, ale někdy by ji uškrtil. Má alergii na cokoliv, takže k babičce moc často nejezdí. A pak ona dovede říct Ne. Možná by se to měl naučit, uvažuje o tom druhý den v autobuse, kdy stále přemýšlí o tom stejném. Proč tam, sakra, jede a proč neumí říct Ne.

Konečně je tu. Připraví si tašky, dveře se syčivě otevřou a on postupně vyhází tašky na asfaltku, část do příkopu.

„Díky!“ houkne na řidiče, který je tu snad věčný.

„Zdravím.“

„No doprdele!“ vyrazí ze sebe, když uvidí vysokou postavu své noční můry.

„Tak jak se dívám, tvůj jazyk se nezměnil.“

„Bože, zač mě trestáš?!“

„Máte hodně ve zvyku se dovolávat boha? Moc tomu nerozumím.“ Vezme dvě tašky do ruky, jako by nic nevážily.

„Ne. To je jenom zvolání. Nic důležitého.“ Hodí si na záda krosnu narvanou potřebnými věcmi, ale hlavně noťáskem, bez kterého nemůže žít. Nebýt jeho, tak tu nepřežije.

„Vítej.“ Idir se nahne a políbí ho na čelo.

„Přestaň s tím! Kolikrát ti to mám říkat?“ vyštěkne, jako by to bylo včera a ne před třemi měsíci.

„Stejně jako ty nadáváš, tak tohle jsou moje zvyky. Tvá babička řekla, že ti mám přijít naproti.“

„Jak se má?“

Idir se zadívá k vesnici. „Možná kdybys častěji, to no zavolal, tak bys to věděl.“

Libor se nasupí, protože cítí, že ho popichuje. „Já náhodou volám!“ Je pravda, že teď méně, ale k čertu je to kvůli němu. „A nelez mi do hlavy.“ Idir nevzrušeně pokračuje k svému momentálnímu domovu. „Nelezeš mi tam, že ne?“ dožaduje se odpovědi. Idir mlčí. Libor si skousne ret. Je to parchant. Věděl to od začátku.

Idir se za ním ohlédne. Když ho viděl, jak vystupuje z autobusu, všechno se v něm zaseklo. Měl pocit, že se opravdu nedá dýchat. Vypadal jak ta nejhříšnější konkubína. Košili rozepnutou a jenom nějaké šortky, které odhalovaly snad ještě víc. Jak takhle může jezdit bez újmy, nechápe. V jeho době by už dávno byl u někoho. Na druhou stranu se mu to líbí. Je jiný než jeho konkubína, kterou zanechal doma. Možná tím, jak se vzteká, nebo neví čím, ale přitahuje ho neskutečně.

„Babi, jsem doma!“

„Liborku, to jsem ráda, že jsi přijel. Musíš nám pomoci.“

Já to věděl, že to pozvání není jen tak. Povzdechne si a posadí se k třešňové bublanině. Miluje ji a babička ji dělá přímo božskou. Zají pachuť slova pomoci a nám. „Co potřebuješ, babi?“ Pochybuje, že tu pomoc potřebuje ona.

„Podívej se, ty bylinky, však víš sám, nebyly nic moc. Jen jsem zbytečně vyhodila korunky do luftu. Začal kvést vřes.“

Kurva! Zakleje nevybíravě, protože si vybaví, že ty bylinky byly čtyři. Jeho slovník od té doby, co sem přišel Idir, je v katastrofálním stavu.

„Tady samozřejmě v okolí nekvete. Mě tam vždy zaveze soused. Dělám mu mastičku na kolena a pomáhá mu. Potřebuji, kdybys tam vzal tady Idira, aby mohl vřes nasbírat.“

„A kde to je?“

„Tak dvacet kilometrů odtud, ale musí se sbírat večer.“

„Květy nejvíc do sebe nasají slunce a uchovávají. V tu chvíli je nejlépe ho sebrat.“

„Aha. A jak se vrátíme?“

„To jsem taky vymyslela. Tomášek nám půjčil stan. Jistě tam někde půjde rozbít a přespat.“

„Cože?! No to… Tak dobře.“ Já chci umět říct NE! Hlavně babičce a mamince, zařve v duchu.

„Hodný Liborek,“ řekne laskavě a poklepe ho po rameně. Libor to nesnáší. Není nějaké dítě. „Jsem ráda, že Idirovi pomůžeš. Moc mi pomáhá. Nejen ledacos opraví, ale i učí mě dělat různé mastičky. Nebýt tebe, nemusel by tu být,“ dodá, jako by to nevěděl, ale této skutečnosti si je moc dobře vědom. Jen by mu to nemusela pokaždé předhazovat. Ví, že to není naschvál, ale má pak pocit viny, což nesnáší.

„Vyrazíte zítra, ano?“

„Jasně,“ řekne nadšeně. Mít jinou možnost, tak by nejel ani za nic na světě. S ním v jednom stanu, to bude katastrofa. Snad se nepozabíjejí. „Jen si vybalím, zajdu za kamarády a večer přijdu.“ Jen ať jí pomáhá Idir, když se sem tak vetřel, vtěrka jedna, pomyslí si. Rychle zmizí. Vrátí se v tričku a kraťasech, protože venku je úpal. „Mějte se!“ zvolá, ještě popadne kus buchty a zmizí. Konečně pryč od toho strašidla. Kruci, proč ho nemůže nechat na pokoji? Copak za ten omyl nezaplatil hodně? Musí platit ještě víc?

„Čau, Libore!“

„Čau, Tome. Jak to jde?“

„Hele, odkud je ten tvůj bratranec? Všechny holky po něm jedou. Kromě Barči, jasně.“

„Bratranec? Myslíš Idira?“

„No a koho jiného? Je to exot.“

Tome, to jsi vyjádřil přesně. „Ale od taťkovy strany. Takový týpek, kterého zajímají bylinky, esoterika a podobné krávoviny. A co je tu nového?“

Tom vede kolo a povídá mu o novinkách, které se staly od čarodějnic. O dost později, prakticky už večer, se Libor plíží do svého pokoje, když uvidí světlo vykukující zpod škvíry u dveří. Babička ještě je vzhůru? Tiše otevře dveře.

„Liborku, proč jsi nepřišel na večeři? Udělala jsem kuře na bylinkách.“

„Promiň, ale kluci mě zatáhali do hospody a trochu jsme tam zůstali. Jsi v pořádku?“ přijde k ní a políbí ji na vrásčitou tvář.

„To víš, že jo. Rozhodla jsem se vrátit k pletení. Nejde to tak rychle jako za mlada, ale stále jsem to ještě nezapomněla. Máš to kuře v kastrůlku, jestli máš hlad, a pořádně se vyspi.“

„Neboj se. Dám si určitě.“ Hlad má, protože těch pár sáčků s brambůrkami, to bylo nebylo nic. Jde do kuchyně a ohřeje si to v mikrovlnce.

„Babička si dělala starosti, kde jsi.“

„Sakra! Vyděsil jsi mě! Co je ti potom?!“

„Páchneš jak odpadky.“

Libor protočí oči. „Hele, nejsi můj táta, nejsi moje máma ani babička, takže mě tu nepoučuj, co mám dělat a co ne. Když chci jít do hospody, tak tam půjdu. Buď tak laskav a nestarej se o to, co dělám. Je ti do toho asi jako do mého hovna!“ vyrazí ze sebe vztekle. Nesnáší ten jeho káravý tón. Vyndá jídlo a pokrouceně si sedne k stolu. Pustí se do kuřete, které je opravdu vynikající.

Idir přemýšlí, proč na každou jeho větu je tak vzteklý. Myslel to dobře. Sedne si naproti. Libor si ho nevšímá a láduje se jídlem. „Jak to zítra bude probíhat?“ optá se smířlivým tónem.

„Ráno vstaneme. Sbalíme se a v deset nám jede autobus. Pěšky nejdu. Je to hodně kilometrů. Potom vystoupíme na místě určení a najdeme místo, kde rozložíme stan. Nevím proč stan, když by stačily jen spacáky.“ Odfrkne si. „Potom půjdeme najít ten vřes. Nasbíráme ho, přenocujeme a ráno zase pojedeme nazpátek. To je asi tak vše.“

„Musíme jet?“

„Určitě. Podívej se. Kdybychom šli pěšky, tak tam dojdeme uřícení a nebyli bychom tam jeden den, ale dva dny.“ V žádném případě! Ani minutu navíc s tímhle šovinistou!

„To by ti tolik vadilo být se mnou delší dobu?“

Libor dojí kuře. Podívá se na něj. Spadl z višně nebo co? Copak nechápe, že by byl raději, kdyby byl v Moskvě? „Jasně, že vadilo. Jdu spát a tobě to doporučuji taky.“

Idir se dívá, jak dává nádobí do dřezu a odchází. Krásný zadek. Pevný tak akorát ho polaskat. Proč ho tolik nesnáší? Nerozumí tomu. Libor se zatím zachumlá pod pokrývku, ale brzy ze sebe stáhne pyžamo a spí jen v trenýrkách.

Ráno po zvoněním budíku se protáhne a zívne. Vyhrabe se z postele, dojde na záchod, pod sprchu a jde balit. Za chvilku uslyší ťukot.

„Otevřeno!“

„Mám už zabaleno.“

„Určitě?“

„Ano.“

„Tak jdeme. Ještě vezmeme ten stan a spacáky.“ Nepodívá se na něj a jde pro dotyčné věci. Stan schová do krosny a vejde se tam i jeden spacák. Však nejedou na týdenní pobyt.

„Liborku, jídlo. Nebudete tam utrácet peníze.“

„Ale babi, to jsi nemusela. Tak děkuji. Musíme jít, nebo nestihneme autobus.“

„Tak se tam mějte,“ řekne jim ustaraně babička. Dívá se, jak jdou na zastávku, což už je jenom tyč, na které kdysi dávno byla značka. Ale všichni dobře vědí, že tu staví autobus a v kolik.

Libor už z dálky vidí malý autobus. Čeká, až před nimi zastaví. Koupí dva lístky a zamíří úplně dozadu. Nikoho si moc nevšímá. Pak si všimne podivného Idirova vzezření. „Děje se něco?“ Vypadá dost zvláštně. Kdyby to nebyl čaroděj, řekl by, že se bojí, ale kdo by se bál autobusu?

Idir se posadí. Není tu rád, jelikož má pocit, že je uvězněn. Všechno se na něj tlačí. Nejraději by vystoupil, jenže to nejde. Bude to muset vydržet. Když se dveře se sykotem zavřou, trhne sebou. Tohle je zvláštní. Autobus se rozjede a on zavře oči. Za chvilku ho ty stěny rozmáčknou, ale když se nic neděje, otevře je. Pohlédne ven. Tak tohle je rychlost, když sleduje, jak ubíhá krajina. Po chvilce, kdy zjistí, že je vše v pořádku, se uvolní. Potom se zájmem podívá na Libora. Řekl by, že podřimuje a něco má v uších. Dotkne se ho. Oba dva trhnou.

„Hele, nech toho. Nemám to rád!“ Tře si postižené místo.

„Tohle děláš i ty. Je to vzájemné.“

„Blbost.“

„Co to je?“

„To? Hudba. Chceš si poslechnout?“ Idir přikývne. Libor mu dá jedno sluchátko, které si Idir vloží do ucha. Lekne se, jak mu zařve přímo do mozku nějaká melodie, ale za chvilku si zvykne a vnímá jen hudbu a Liborovou blízkost. Krásně voní, uvědomí si.

„Moc pěkné.“

„Jo.“ Vrátí si sluchátko do svého ucha a zavře oči. Idir pochopí, že se s ním nechce bavit, a tak pozoruje krajinu.

„Vystupovat, konečná!“ houkne řidič.

„Sakra, usnul jsem.“ Vezme bágly a vyjdou ven. Libor si nasadí sluneční brýle. Rozhlédne se kolem, když zpozoruje cukrárnu s velkou tabulí: Vanilková, čokoládová, míchaná zmrzlina. Zamíří si tam. „Jakou máš rád?“ když se nedočká odpovědí, tak řekne. „Dvakrát velkou, míchanou. Na.“ Podá mu kornout. Začne ji lízat. „Chutná?“

„Moc dobrá. Co je to?“

Libor pokrčí rameny. „Zmrzlina. Vanilkovo čokoládová. Neřekl jsi, jakou máš rád, tak jsem ti vzal míchanou.“

„U nás nic takového není.“ Tak tohle je opravdu vynikající, pomyslí si. Osvěžující lahodné. Možná by se daly dělat i jiné příchutě.

„Aha. To vyjasňuje vše.“ Otočí se na prodavače. Počká, až obslouží rodinku a přistoupí k němu. „Nevíš, kde by se tu dalo kempovat? Klidně i zaplatíme.“

„Jo, oficiální kemp u skal. Tamhle začíná. Jděte po žluté a dorazíte na místo. Asi tak půl kiláku. No a druhý po modré pak po červené, ale je to dál, ale zas na druhou stranu je to u písáku. Ten je neoficiálně, ale v létě se tam normálně kempuje. Dva až tři kiláky.“

„Díkajs. Tak kam?“

„Tomu nerozumím.“

„Aha. Máme dvě možnosti. Buď písák, který je vzdálený dva až tři kilometry, nebo kemp vzdálený půl kilometrů, jenže bez vody.“

„S vodou.“ Má ji rád, protože uklidňuje, což Libor potřebuje.

„Super. Rád se vykoupu.“ Vykročí k jednomu domu, kde jsou podivné dřevěné šipky. Idir přemýšlí, proč tady, ale zřejmě Libor moc dobře ví, kam jít. Jdou hezkou chvíli, když zpozorní.

„Podívej se, vřes.“

„Tak ho jdeme sebrat.“

„Ne, až večer. Musí být nasáklý sluncem.“

„Ach jo. No už to nebude daleko. Sotva to dořekne, les skočí a objeví se modrá plocha. Idir konečně pochopí, co myslel tou vodou. Libor ožije a jde k vodě. Současně se rozhlíží, kam zapíchnout stan, jenže všude je jako naschvál narváno. Nakonec najde místo poblíž borového lesíka. Shodí bágl, tričko. Idir to udělá po něm.

„Tak jdeme stavět.“ Vytáhne stan, kolíky, tyče a začne montovat. Idir přihlíží. Libor si povzdechne a začne mu vše důkladně vysvětlovat. Za chvilku stan stojí. Otevře zip, přehodí přední díl a vleze dovnitř. „Podej mi věci!“ křikne. Za chvilku rozloží spacáky. Netuší, proč babička trvala na stanu, ale hádat se s ní nechtěl. Do kouta dá bágly. Potom vytáhne jídlo, opalovací olej a plavky, které si ihned natáhne. Do večera ještě je nějaká doba. Před stanem rozloží deku.

„Nechceš se svléknout? Není ti horko?“

„Nejsem nějaká konkubína,“ zabručí nevrle, ale horko mu je.

„Jak myslíš.“

Libor vytáhne olej a klidně se jím začne patlat. Letos se ještě vůbec nestihl opálit. Ovšem teď má čtrnáct dní volno. Bude u vody den co den. Idir ho s rozšířenýma očima pozoruje. To už není normální, to už je nebezpečné. Cítí, že v něm roste vzrušení. Ještě dobře, že má tuniku, jinak by se ztrapnil.

„Namažeš mi záda? Nechci se spálit.“

„Aha.“ Tak konečně ví, co to dělá. „Vy se sluníte? Proč?“

„Proč? Netuším, asi že je to módní, zdravé, ale hlavně to vypadá moc dobře. Sexy.“

„Zřejmě tady celý život podřizujete jenom sexu.“

Libor se zarazí. Jeho ruce jsou na jeho pokožce velmi příjemné. „Možná máš pravdu. Díky, to stačí. Tak co tu máme dobrého?“ Vytáhne dózu s okurkou, rajčaty a ředkvičkami. Chleba. „Tohle sníme teď, zbytek na večeři. Snad tu někde je stánek,“ prohodí jakoby nic. Idir v jeho hlavě vidí stánek s alkoholickými i jinými nápoji. Zvláštní. Překvapeně sleduje, jak se zvedá a jde k vodě. Skoro vyskočí, když do ní vklouzne a plave pryč. Potom se posadí. Tady to asi zřejmě berou jako kratochvílí. Opravdu. Země, která je posedlá sexem a potěšením. Zavrtí hlavou. Schová jídlo a sedí. Pozoruje Libora, jak plave nazpět. S úžasem se dívá, jak vychází ven. Polkne. Ty drobné kapičky na mladém těle, to jak kloužou dolů, a ty kalhoty, jak se lepí k svalnatým stehnům a ukazují veškeré jeho přednosti… Chce ho. Určitě, když se takhle ukazuje, nebude mít nic proti troše rozkoše.

Libor se zatím vedle něj svalí. „Paráda. Měl bys to zkusit taky.“

„Ne, děkuji.“ Zírá na půlky, které jsou zvýrazněny mokrými plavkami.

„Tady je to normální, že takhle plavete?“

„Jo. U vás ne? Brr, tam žít bych nechtěl. Je léto, je vedro a nic lépe člověka neosvěží než pořádná koupel.“

„Dobře.“ Lehne si vedle Libora, loví jeho dech, vůni, ale i ostatní zvuky jako je zpěv ptáků, brouků. Zjistí, že se mu pod tím klíží oči. Zívne.

„Jo, tohle dokonale člověka uspává.“ Zívne si taky a natáhne se pro pití. Napije se. Potom se zahledí na obzor. Červánkoví beránci, jak jim říká babička, se začínají objevovat. „Budeme muset jít a najít ten vřes.“

„Dobře.“ Idir se zvedne. Libor vše cenné vezme. Potom požádá nedaleké sousedy, zda by to pohlídali. Ti kývnou. Vyrazí hledat vřes.

„Sakra, snad tu nebudeme muset zůstat delší dobu!“

„Tam určitě bude!“ řekne Idir s přimhouřenýma očima. Libor tím směrem vyrazí. Je nejvyšší čas. „Je tu!“

Idirovi se uleví a jde k němu. „Počkej, takhle ne. Musíš opatrně, abys ani jeden kořínek nepřerušil. Chce to čas a trpělivost. Nádherně voní, že?“

„To jo.“ Dívá se, jak je tahá ze země. Má krásné dlouhé prsty. Jako prsty nějakého hudebníka. Zjistí, že se na ně fascinovaně dívá už nejméně pět minut.

„Hotovo. Děkuji.“ Chce ho políbit na čelo, ale Libor hbitě uhne a pusa skončí na rtech. Oba se na sebe překvapeně podívají.

„Jdeme,“ řekne zrudlý Libor. Uhne očima. Vykročí směrem ke kempu. I Idir je ohromený, ale poslušně vyrazí za ním. Takhle prudkou reakci jen na dotek ještě nezažil. Bude se s ním muset opravdu uvolnit, protože to jeho tělu nedělá dobře. Od jeho příjezdu myslí jenom na milování s tímhle vzpurným mladíkem.

Dorazí nazpět k písáku a Libor je rád, že tu stan se všemi věcmi ještě stojí, i když ho asi takhle zkazilo město. Dřív takto neuvažoval. Vykoupe se, když tu je. Je nádherně, voda je teplá, prostě paráda. Zaleze do stanu, že se převlékne. Vystrčí hlavu a strne. Polkne. Má pocit, že vidí přelud, protože před jeho nosem je nádherné pozadí s dlouhýma nohama, nádhernou křivkou zad a zvláštním tetováním na kříži. Pochybuje, že něco tak skvostného ještě spatří. Zírá a nemůže se od toho pohledu odlepit. Až po hodné chvilce si uvědomí černé vlasy a komu ta skvělá postava patří. Idir!

Ten se v tu chvíli otočí a dívá se přímo do Liborových očí. Vypadá v šoku, ale poprvé od svého příchodu sem mu nemůže přečíst myšlenky, protože je má v takovém chaosu prázdnoty, že by lépe přečetl červa. „Stalo se něco? Libore, stalo se něco?“

Libor omámeně zvedne hlavu a opět je v chaosu, když je před ním napůl vzrušený penis. Je dlouhý! objeví se v chaosu první myšlenka, kterou Idir dokáže zachytit. Zprvu netuší, čemu patří, ale když vidí jeho pohled, dojde mu to. Pochopí, že mu nic není.

„Jdu se vykoupat.“

Libor se vzmůže jedině na: „J… asně,“ zakoktá, jenže to už dávno před ním nikdo nestojí. Vysouká se ze stanu. Pohlédne na modrou hladinu. Měl by se zchladit, i když popravdě nechce se mu. Nakonec si jenom opláchne tělo, které ho trochu osvěží. Osuší se a čeká, až Idir připlave. Nechápe, jak to, že mu všechno prochází. Když se přiblíží ke břehu, prudce vstane a zaleze do stanu. Jistota je jistota, pomyslí si, když se souká do spacáku. Zabalí se až po uši, i kdyby ho to mělo zabít.

Napjatě čeká, až sem Idir vejde, ale dlouho nic není slyšet. Snad se mu něco nestalo a začne se hrabat ze spacáku, když se najednou jeho hlava objeví uvnitř. Rozhlédne se kolem sebe a podívá se na ztuhlého Libora, který je napůl venku.

„Jsem v pořádku. Takhle jsem ještě nespal.“

„Neříkej, že tam nemáte stany? Tomu neuvěřím. Ty byly už v prehistorii.“ Nemůže se obléknout, a když si představí jeho nahý zadek venku…, tak to musí být podívaná. „Co zalézt do stanu?“

„To ne. Máme, jen ne takové.“ Nasouká se a lehne si jen tak na spacák.

Krucinál a zalézt do něj nemůže? „V tom spacáku spíme. Takhle.“

„Je moc horko. Takhle stačí. Kdyby přišla zima, což nepřijde, tak se přikryju.“

Libor si nasupeně přikryje i hlavu, ale brzy nemůže dýchat, tak ji vysouká zpět. Copak ho nemůže nechat na pokoji? „Nepotřebuješ je nařezat?“

„Cože?“

„Ten vřes. Nasekat nebo něco takového?“

„Aha. Ne. Zabalil jsem ho do vlhkého hadru, aby neuschl nesprávně. Zítra ho zpracuji.“ Nahne se nad něj a políbí ho na čelo, než stačí něco udělat. Pobaveně řekne. „Dobrou noc.“

Libor vylítne ze spacáku jako čertík. „Ty zmetku, už jsem ti říkal, nedělej to!“

„Hezké. Příjemné. Ani ti to člověk nemusel říkat.“

Libor dokrvava zrudne, protože si uvědomí, že na něm sedí a ruce má kolem Idirova krku. Nechápe vůbec, jak se tam dostal, ale jedno si uvědomuje zřetelně. Svou pozici, kdy mu sedí na klíně a jeho vzrušený penis se otírá o jeho klín a břicho. Chce slézt, ale Idirovy ruce na zadku mu to nedovolí. Naopak stáhnou mu šortky ještě níž. Libor mimoděk zasténá, když mu hněte zadek.

„Můžeš toho nechat a pustit mě?“

„Proč? Líbí se ti to.“

Ten zmetek má pravdu. Taky ho už ani tolik kolem krku nedrží. Polkne, když se zadívá do jeho jantarových očí. Už ty oči prostě člověka dostávají do kolen. Chci to, chci se milovat. Položí dlaně na jeho hruď. Idirovy oči ještě víc ztmavnou a úsměv se ztratí. Hraje si, nebo to myslí vážně? Zadrží jeho ruce. Neví, proč vůči němu má tolik ohledu. U nich doma by se neptal. Možná proto, že je to vnuk staré paní, nebo proto že je v jiné zemi, netuší to.

„Jestli to nemyslíš vážně, nech toho.“

Libor polkne. Jeho ruce kolem něho jsou žhavé jako ohnivá pouta. Chci to? Jednou… „Chci to.“

Idir nic neřekne, pustí jeho ruce, aby vyšly samy na průzkum. Nepátrá v jeho hlavě, i když má sto chutí. Libor se zavrtí a hladí jeho hruď. Nebude to poprvé, ale s někým takovým to je jako poprvé. Prsty se dotknou bradavek a zmáčknou je.

Idir zasykne, ale nechá to být. Rozkoš, bolest, čert to vem. Pod jeho doteky se stávají citlivějšími, že to skoro bolí, jak se jich dotýká. Moc zkušeností nemá, usoudí. Ne jako profesionální konkubíny, což je jenom dobře, protože ho to rozpaluje ještě víc. Jeho ruce sklouznou na zadek a hladí ho. Libor se nadzvedne, takže šortky, v kterých spí, jsou staženy. Idirovy ruce toho využijí a jedou po rýze dolů až k otvoru. Zadívá se do Liborových očí, zda souhlasí, ale nalezne tam jen rozkoš a soustředění. Najednou je pryč a dívá se, jak stahuje si šortky úplně. Předehra mu asi moc neříká, když se skloní a vezme jeho úd do úst. Rukou mu zajede do měkkých vlasů. Má je hebčí než jeho kočka a to je co říct. Slastně zasténá a odsune ho. Libor na protest zakňourá, ale podřídí se. Idir se usměje. Líbí se mu to a jemu taky.

Pro změnu ho vezme do úst on, i když nemá ve zvyku tímto způsobem uspokojovat svou konkubínu, ale jeho vzdechy a třes mu dělají nesmírně dobře.

„Už…,“ vyvrcholí a odvrátí tvář. Kruci, chtěl vydržet déle, jenže to už ho Idir šikovně převrátí na záda. Zmuchlá spacák a naznačí mu, že mu chce udělat pohodlí. Zrudlý Libor ho nechá. Napjatě očekává, co bude dál, i když to ví. Ještě nikdy nezažil to co s ním.

Idir se skloní k jeho zadku a olízne sametovou pokožku. Sklouzne níž. Dobře si uvědomuje, že potřebuje na jeho vpád připravit. Nikdy v sexu, na rozdíl od některých čarodějů, neměl rád surovost. Nasliní okolí dírky. Dráždí ji střídavě jazykem a prstem. Když vklouzne dovnitř, málem se udělá.

Libor se soustřeďuje na to, co s ním ten čaroděj provádí. Jestli by tomu dosud nevěřil, tak teď určitě ano, protože tohle snad člověk nedokáže. Ucítí na sobě jeho váhu. Je to příjemné.

„Neboj se, nebude to bolet.“

„To je fuk, chci to…,“ říká pod napětím, kdy do něj konečně vstoupí. Kdyby ho netížil, nejspíš by se rozklepal. Idir se rozesměje a vstoupí do něj. Libor udiveně zjistí, že ho to opravdu nebolelo. Idir chvilku jen vnímá teplo, Liborovo tělo. Nikdy se tak dobře neměl. Skoro celý z něj vyklouzne a opět zajede, až co nejhlouběji to jde. Zrychlí tempo, až vyvrcholí. V tu chvílí nic nevnímá, jen ohňostroj barev. Potom se ztratí i ty a on si lehne na Libora, ale aby ho moc netížil. Ještě chvilku v něm chce být. Líbá ho a laská za poskytnutou rozkoš, ale s údivem zjišťuje, že opět mohutní. Potěšeně se zazubí a vyhoupne se nad něj.

„Je mi nepohodlně,“ zavrčí Libor, když zjistí, že Idir chce pokračovat.

„Tak se nadzvedni.“ Libor vystrčí zadek a Idirova ruka vklouzne mezi jejich těla a sevře Liborův úd. „Lepší?“ zašeptá mu.

„Jo!“ vykřikne, když vystříkne. Idir si olízne prsty. „Pochoutka.“ Liborovy tváře se potáhnou červení. „Víš, že semeno je velmi žádanou složkou některých lektvarů a mastí?“

„Radši to nechci vědět,“ zasténá pod jeho přírazem. „Jak to, že ještě můžeš?“

„Protože jsem čaroděj,“ zašeptá mu do ucha a prsty ho pevněji sevře. Ráno se Libor vzbudí na nahém Idirově těle. Zamžourá a uvědomí si, kde jsou. Ach bože, provedl jsem to, ale takový sex neměl v celém svém životě a zřejmě nebude mít.

„Máme čas?“ ozve se smyslný hlas. Libor se zadívá do jantarových očí. Pak se podívá na hodinky. „Trochu,“ připustí, i když moc dobře ví, co to znamená. Ani neví jak, ale už na něm sedí a pomalu dosedá na jeho úd. „Ty…“

„Souhlasil jsi. Jsi moc pěkný. Mít tě doma…“

„Jo, byl bych tvou konkubínou. O tom už ses zmiňoval. Nezájem.“

„Možná.“ Libor zasténá a zavrtí se, aby se dostal ještě hloub. Má pocit, že jeho zadek je tím večerním sexem tak roztažený… Zrudne a raději se začne pohybovat. Rukama se opírá o Idirovou hruď, zatímco ten mu v pravidelném rytmu přejíždí penis. Když vyvrcholí, cítí, jak do něj proudí jeho semeno a vzápětí on skropí Idira. Povzdechne si a natáhne se pro ručník.

„Dneska mě navštívíš.“

„Cože?“ Ručník zůstane bez hnutí mezi nimi.

„Tím chci říct, že dneska večer přijdeš do mého pokoje. V noci. Co je na tom nepochopitelného?“

Libor z něj sleze. Nevšímá si, že mu ze zadku vytéká semeno. Otře a hodí mu ručník.

„Budeš se mít dobře a budu opatrný.“

Libor si natáhne boxerky a obléká se. „Nepřijdu.“

„Proč? Sex nám jde báječně.“

Libor ho konečně přetáhne. „A co se zeptat mě?“

„Nemusím se ptát. Chceš to. Celé tělo to říká,“ řekne samolibě. Libor otevře pusu k námitce, když Idir pokračuje. „A teď rychle, nebo nestihneme ten autobus. Je zábavné jím jezdit.“

Libor se zamračí. To zrovna. Jeho tak poslechne. Nikam nepůjde. Jen ať si uvědomí, že nebude pokaždé po jeho. Celou cestu mlčí až prakticky do Polné.

V pořádku dojedou k babičce. „Ahoj babi.“

„Máte to?“

„Máme. Jdu za kluky.“

„Dobře a dávej na sebe pozor.“

„Neboj se!“ Idir se na něj dívá. Co mu zase přelítlo přes nos? Večer čeká, až k němu přijde. Převrací se sem a tam. Je dost daleko, tak nedokáže zachytit jeho myšlenky. Jeho síla oslabuje a jen doufá, že se nevytratí celá.

Ráno ucítí, že nad ním někdo stojí. Otevře oči. Libor? Pootočí hlavu. Je šero. Libor se nad něj vyhoupne. „Já si určím, kdy přijdu, rozumíš?“

Idir se zamračí, potom přikývne. Má dost vůle, aby sobě i jemu odmítl, co oba chtějí. Je tvrdohlavý a vzteklý. Přesně takové konkubíny nemají být. Jenže s nimi sex nikdy nebyl tak dobrý jako s ním, pomyslí si, když najednou do něj vstoupí. Nakloní se k němu. „Jen si nemysli, že bude ve všem po tvém.“

„To je fuk, hlavně mi to udělej!“ odsekne a zasténá pod jeho přírazem.