Orel na hrudi: Úsvit

Otevřu oči. Nade mnou je obloha. Posadím se, přede mnou se rozprostírá otevřený oceán. Co se to děje? Postavím se a porozhlédnu. Jsem na pustém ostrově. Malé místo v oceánu, bez flory a fauny. Jak jsem se sem dostal? promítne mi hlavou. Prohlídnu si tělo. Nikde žádné známky po poutech ani odřeniny. Nepřekvapuje mě, že jsem nahatý. Šel jsem spát na Adama. Na chalupě a usnul jsem vedle…

‚Kde je Milan?‘ Rozhlížím se po ostrově. Je spíš vyvýšenina v moři, ale nevidím ho. Podívám se nad sebe. Obloha je průzračná a bez mraků. Všimnu si ptáka, který nade mnou krouží. Chvíli ho pozoruji, zda to není sup. Když se snese níž, uvidím orla. Jen tak si tam létá nade mnou. Orel se střemhlav spustí dolů. Pozoruji jeho počítání. Na co asi míří. Najednou mi to dojde. Loví mě. Popojdu o pár kroků a zakopnu o vlastní nohu. Svalím se zády na písek a orel mi přistane na hrudi. Zatne do mě drápy.

Probudím se v posteli vedle Milana celý zpocený. Jsem na chatě. Oddechnu si. Byl to jen sen. Přitulím se k Milanovi, který ke mně leží zády. Pokusím se ještě usnout.

„Dobré ráno,“ jemné zašeptání do ucha, následované polibkem.

„Dobré ráno, drahý,“ popřeju svému milému a obejmu ho kolem krku.

„Jdu udělat snídani. Rozhodni se, kdy chceš jet domů,“ oznámí mi a odejde z ložnice. Pokud je to na mně, tak domů nechci. Nejradši bych tu zůstal a zapomněl na zbytek světa. Je to jak porno pohádka. Při té myšlence se usměju. Však jsme dva dospělí chlapi, co sex mají rádi. Na tom přece není nic špatného. Nikomu do toho nic není. Naše propojení je úžasné. Každodenní polykání a vystříkávání zadečků je náš způsob, jak si dokazujeme lásku. (Za pár týdnů si budu říkat, jaký jsem byl idiot.) Proč se omezovat? Oba jsme plní sil a elánu, tak proč se krotit?

U snídaně povím Milanovi o svém snu. Jen mávne rukou.

„Zdají se mi děsivější sny a nic si z nich nedělám,“ usměje se na mě a optá se, kdy chci odjet domů.

„Nechci,“ začnu váhavě. „Co takhle vyrazit před obědem a stavit se v restauraci, která bude po cestě?“

„Dobře, to zní fajn.“ Po zbytek snídaně už nemluvíme, jen na sebe házíme laškovné pohledy. Jeden by řekl, že si aspoň v neděli dáme pokoj. No, když musíš, tak musíš.

Po snídani a milostném propojení v ložnici, kde byl Milan divoký a vášnivý, jsme zabalili a vyrazili na cestu. Obědvali jsme v restauraci na půl cesty mezi chatou a bytem.

„Potlačil jsi svůj instinkt, a tak se tě snažilo varovat podvědomí,“ Adalon upil piva, ale ani na vteřinu se mi nepřestal dívat do očí. Docela mě překvapilo, když si objednal pivo. Znám ho jako vinaře. Nad pivem vždy ohrnoval nos. Sedíme v baru. Před sebou na baru mám ve sklenici Bloody Mary. Sedíme tu asi dvě hodiny a Adalon ze mě tahá Milana. Mám ho rád, ale psychologickou konzultaci opravdu nepotřebuji. Vím, že to myslí dobře. Chce mi pomoc jít dál. Nebaví mě bavit se jen o mně. Při každém mém pokusu o změnu tématu mě odbyde. Prý se mi udělá líp, když se vypovídám.

„Adalone, ono toho už moc není. Chodili jsme do práce, žrali, šukali. Občas jsme jeli na návštěvu. Kdyby nebylo jeho ženy, tak jsme spolu doposud. A než začneš, tak na to je ještě čas,“ zarazím kamaráda, než stihne vyzvídat. „Radši mi vysvětli, proč je někdy lepší nechat slunce zapadnout?“

„Protože po slunci přijde měsíc a slunce opět vyjde, až zapadne měsíc.“

To by mě fakt nenapadlo. I když to dává smysl.

„Nechceš si ty své metafory strčit někam?“ optám se s úsměvem na rtech.

„Nechci,“ zamračí se na mě. „Metafory jsou nedílnou součástí života. Chtěl jsem ti tím říct, že každé slunce je příležitost. Každý nový den můžeš poznat nové lidi a naučit se nové věci. Přece nezůstaneš tápat v minulosti. Máš příležitost začíst znovu a poučit se ze svých chyb. Například poslouchat svůj instinkt,“ mluví s klidným hlasem a po tváři se mu mihne úsměv.

„Asi máš pravdu,“ uznám poraženecky. „Jak se mám znova zamilovat, když pořád toužím po Milanovi?“ pronesu smutně, dopiju Bloody Mary a objednám si novou.

„Čas ti pomůže. Bylo by lepší, kdybys na to nebyl sám. Najdi si kamaráda na sex a uvidíš, že to bude lehčí, než ti přijde teď.“ Položí mi ruku na rameno. Cuknu sebou, ale ruku nesundá.

„Neboj se dotyků. Nebo se mě snad bojíš?“ Jeho hlas se zlomí a je smutný.

„Ne, Adalone, tebe ne. Mám tě rád. Jsi můj kamarád a za to jsem vděčný,“ povzdychnu si. „Jen s tebou nechci spát. Nechci zničit naše přátelství.“ To už začnu plakat.

„Přiznávám, že mě láká představa nás dvou,“ řekne s klidným hlasem. „Jsme kamarádi už tak dlouho a nikdy jsme to neudělali. Tak není důvod do toho jít teď.“ Utře mi slzy z tváře. Podívám se na něj. Usmívá se na mě laskavým pohledem. „Pláče už bylo dost. Teď mi prosím řekni, co se stalo.“

Milan odjel za manželkou. Jel tam ohledně rozvodu. V práci mi oznámil, že k ní pojede sám a přijede až v neděli. Chce si užít děti. Nic špatného jsem na tom neviděl. S manželkou se rozvádí, tak čeho se bát. Zavolal jsem mamce. Po práci jsme se rozloučili, a zatímco Milan jel na víkend za dětma, já odjel k mamce.

Parkuju u baráku vedle aut bratra a sestry. Náhoda? Nebo je mamka přiměla přijet? Dorazili i s dětmi a svými drahými polovičkami.

„Kde je Milan?“ optá se mě sestra, která mě obejme kolem krku a vítá jako první.

„Jel za dětma. Přijede až v neděli.“

„Čau brácha, to čumíš, že tu jsme všichni co?“ Můj starší bratr s jeho upřímností mi chyběl. Nejsme moc velcí kamarádi, ale komunikujeme na sourozenecké úrovni.

„To koukám, mamka vás obvolala?“ optám se. Uslyším maminu, jak na mě volá odpověď:

„Ano, vždycky jste tu jen jeden. Tak jsem se rozhodla vás tu mít všechny tři, když už sis konečně udělal čas.“

„Promiň, mami, jen víkendy trávíme na chalupě a v týdnu moc času nemáme.“ To sice není pravda a ani omluva, ale mamka nad tím mávne ruku.

„Hlavně, že jsi tady. Doufám, že tu přespíš. I tvoji sourozenci tu zůstávají na noc,“ zní jak generál.

„Ano, mami,“ sklopím uši a jdu si uvařit kávu.

Bavili jsme se dlouho do noci a vypili jsme pár flašek vína. Nenapadlo mě koupit víno. Nenapadlo mě ani tady přespat. Po půlnoci už jsem seděl v obýváku jen se sourozenci a vyprávěli jsme si, co jsme dělali od té doby, co jsme se viděli naposledy. Bratr vzal svou rodinu do Alp na lyže a sestra jela se svou rodinou do Egypta. Vyprávěli, co vše zažili, když skončili, začal výslech.

Ráno jsme se sešli u snídaně, která byla v devět hodin.

Mamka je pedant a vždy nám říkala: To že chlastáte do večera, neznamená, že na snídani nepřijdete včas. Když jsme bydleli s mamkou, tak si ani jeden z nás nedovolil k tabuli přijít pozdě. Bratr to jednou udělal a druhý den musel vstát s mamkou a pomoci jí se snídaní a obědem. Smáli jsme se mu, a tak jsme vyfasovali nádobí a úklid. Teď když jsme velcí, tak jsme mamce šli pomoc všichni a bez řečí. Užívali jsme si nostalgii a radovali se ze společných chvil. Mamku to dostalo a rozbrečela se.

„Jsem tak moc ráda, že vás tu mám a že spolu takhle vycházíte.“

„Mami, nebreč,“ chlácholíme ji.

„Co takhle společná dovolená v Harachově?“ nadhodí bratr.

„To by bylo super,“ přidá se sestra.

„Dobrá, doma to oznámím Milanovi. Bude rád,“ přidám se. To už bylo na maminu dost a začala ronit krokodýlí slzy. Přiběhla k ní vnoučata a ptala se, proč brečí.

„Jsem šťastná, děti.“

Odpoledne jsem dorazil domů. Odemykám dveře. Vstoupím do bytu a zděsím se. Všechny Milanovy věci z předsíně jsou pryč. Zuju si boty a přes kuchyň zamířím do obyváku. Rozhlédnu se. Rychle zamířím do ložnice a do šatny. Na dveřích je vzkaz. Otevřu je. Milanovy věci nikde nejsou. Vezmu vzkaz:

Je mi líto, že to ukončuji takhle, ale manželka mi dá ještě šanci. Děti jsou u mě na prvním místě a ty si najdeš někoho jiného, kdo ti vystříká prdel. Prosím, nevolej mi. V práci jsem dal výpověď. Sbohem

„Tak to je celé, zbytek už znáš!“ oznámím Adalonovi a dopiju už pátou Bloody Mary. Než položím prázdnou sklenici na bar, už mě čeká další.

„Ano, pamatuju si, jak jsi mi volal,“ řekne smutně a dopije pivo. I na něj čeká nové.

„Jsem rád, že jsem ti dal náhradní klíč. Nebýt tebe, asi bych tu už nebyl,“ upadne mi pár slz.

„Potom co jsi zavěsil, jsem se k tobě hned vydal. Našel jsem tě v obýváku obklopeného flaškami od kořalek. Svlékl jsem tě a odnesl do ložnice. Doteď nechápu, jak jsi mi dokázal zavolat.“

„Vzal jsem si v práci dovolenou. Ještě že šéf zvedá telefony i o víkendu. Začal jsem chlastat v sobotu večer. Pamatuju si, jak do sebe liju jednu flašku za druhou. Pak až jak vedle mě sedíš celý unavený. To bylo úterý,“ zašklebím se nad vzpomínkou.

„Probral ses až ve středu,“ řekne v klidu. „Přijel jsem v pondělí večer. Celé úterý jsi zvracel a spal. Dalo mi zabrat se o tebe postarat. Zrušil jsem si schůzky. Nemohl jsem tě nechat samotného. Bál jsem se. Měl jsem zavolat sanitku,“ zní naštvaně. Ne na mě, na sebe. „Udělal jsem hloupost, naštěstí jsi to zvládnul. Ve středu jsem do tebe dostal česnečku.“

„Ano, to si pamatuju. Seděl jsem nahatý v kuchyni a ty jsi mě obskakoval jak malé dítě.“

„Někdo to musel udělat,“ oznámí mi zostra a naznačí barmanovi, že chce platit.

„Nikdy ti to nezapomenu,“ usměju se na něj a všimnu si, jak sexy barmana zde máme. „Měl jsi pravdu, pomohlo mi se vyzpovídat,“ poplácám kamaráda po zádech. „Ten barman je sexy,“ usměju se.

„Tak ho sbal,“ zašeptá mi do ucha.

„Dohromady, nebo zvlášť?“ To už je u nás.

„Jen to pivo, kamarád tu ještě zůstává,“ oznámí mu Adalon. Podává mu pětikilo a že je to dobrý.

„Děkuji vám, pane,“ usměje se číšník.

„Kamarád si dá ještě Bloody Mary, a když mu budete dělat společnost, tak vám budu zavázán,“ pousměje se, dá mi herdu do ramene a odejde.

„Omlouvám se za kamaráda, jen má povinnosti a nerad odešel,“ usměju se na sexy barmana.

„To nevadí, rád vám budu dělat společnost,“ usměje a ukáže krásně bílé zuby.

„To jsem rád. Vadilo by, kdybychom si tykali?“ optám se se zatajeným dechem.

„Nevadilo. Jmenuji se Pavel.“

„Taky se jmenuji Pavel.“ Zasmějeme se. Dal jsem si ještě další tři Mary a nastal čas zavíračky. Pavel šel ke mně, kde jsme si užili, a další rok jsme spolu. Milana už jsem neviděl a byl jsem za to rád. Díky Pavlovi jsem na Milana zapomněl. Půl roku po rozchodu s Pavlem jsem poznal Toma a po tříletém vztahu jsme se rozhodli, že spolu zůstaneme do konce života. Každý rok se sejdeme se zbytkem rodiny aspoň na víkend.

A Adalon? Ukázalo se, že kriminalista, kterému pomáhá, má o něj zájem. Dohromady se dali na naší svatbě a jsou spolu šťastní.

Někdy se pohádky opravdu splní, a i když to není vždy dokonalé, je to krása. Nevzpomínáme na to těžké, ale na to krásné.

Jak řekl Adalon:

ŽIVOT JE JAKO SLUNCE, NĚKDY JE LEPŠÍ NECHAT SLUNCE ZAPADNOUT.