Pomsta - 1. díl

Na Ostrově je klid. Už pěkných pár měsíců náš tým řeší jenom drobné potyčky ostrovanů, kdy žádná z nich neznamená výraznější narušení bezpečnosti zdejšího pokojného ráje.

Parťáci jsou z toho nadšení. Jsme elitní, aniž bychom se příliš nadřeli.

Jenže, abych pravdu řekl, já z toho moc odvázaný nejsem. Po všech mým zkušenostech z pevninského života mi to spíš připadá jako pouhý klid před bouří.

V tomhle nevysvětlitelném napětí mi ulevují chvíle, jako je právě tahle. Tahám Daka za trencle a kochám se okamžiky, kdy mu z nich občas vyklouzne některý z kousků všech jeho zahalených rozkošností. On se u toho snaží uplácat něco ke snídani, ale já mám úplně jiné chutě. Vejce nechci mít umíchaná, ale hezky z ostra natlačená na jeho překrásnou prdelku.

Sedím u stolu, kousek od kuchyňské linky, právě tak daleko, abych ho mohl takhle škádlit a hrát si s ním.

I můj překrásný čokoládový kocourek je z toho hezky rozhicovaný a nadržený. Ohon mu šponuje spoďáry a vytahuje jejich nohavičky, kterými se mu kulky sypou ven na stehna. Dako se snaží jednou rukou kvedlat pánví, aby jedny vejce nepřipálil, a druhou držet trenýrky, ve kterých chce ty svoje ještě chvíli udržet.

Chechtá se na celou kuchyni a já s ním. Je u toho rozkošný, až se to skoro nedá vydržet.

Já jsem nahý, co jsme vylezli z postele, proto mi ocas trčí v klíně jako kolík, na který bych si Daka rád co nejdřív posadil.

I on to chce, ale moc dobře ví, že čím víc mi během předehry vzdoruje, o to víc si pak užije. Stává se ze mě zvíře.

Daří se mi ho odtrhnout od sporáku a posadit si do klína. Varlata i macka mi hezky přisedává, a zvýšuje tím tlak, který v nich už delší dobu cítím. Rošťák se po mně trochu vozí, sem a tam, a masíruje mi nářadí.

Trenky mu zezadu zdobím pořádnou dávkou předmrdky. Žalud šponuju výš, abych se dostal až nad gumu, ke kůži na zádech. Ukazovákem si ji odtamtud stírá a rovnou strká do pusy.

„Ty čuně!“ Provokuje mě dál.

Chytám ho pevně oběma rukama, objímám ho zezadu a tisknu si jeho hebkou kůži na tu svou.

„Nejsem čuně. Ale tvůj Toro, přeci!“ snažím se mu šeptáním do ucha nastínit, co ho v následujících chvílích čeká.

Špičkou prstu nabírám čerstvý výron mazadla a rovnou ho zasouvám Dakoušovi do trenclí, mezi půlky a přímo tam, kam patří. Bříškem namazaného prstu si užívám pevnost jeho svěrače, který mě ochotně chvílemi pouští dál a dál.

Několik jeho táhlých zasténání a nasednutí si na můj šátrající prst prozrazuje, že nastala ta správná chvíle.

Dakovy spoďáry letí na podlahu a mně je konečně při dobývání jeho spanilosti dovoleno použít i to, co je macatější a šťavnatější než prst.

Pacholek si ho ale odmítá zasunout. Jenom si mi sednul na klín, aby měl můj klacek podélně mezi půlkami, a tímhle stylem mi ho teď lehce sjíždí, tře a dráždí. S každým odtažením mi mačká kulky a působí blaho v tříslech. Dlaně má zapřené o má stehna a já se těmi svými zas snažím narážet si ho na ptáka čím dál tím zuřivěji. Brzo bych byl rád v něm. Až po koule.

Jenomže ten rošťák se najednou zvedá, natahuje si zase trencle a přísně se na mě dívá ze dveří:

„Měls to v noci a taky už musíš do práce, stejně jako já.“

„Ale…!“ nezmáhám se na nic víc, opuštěný v kuchyni s trčícím a tekoucím mackem.

Na což mi k uším doléhá z chodby od vstupních dveří:

„Aspoň se budeš těšit domů!“ A prásknutí s nimi mi ze žaludu vytlačuje další masivní kapku rozbujelé touhy.

„No, to si nejsem jistej, že to až do odpoledne udržím v koulích, hochu!“ tiše posílám za ním ven.

Jasně! Mohl bych si pořádně plivnout do dlaně, hezky pevně si s ní obejmout klacek, po celé délce ho promáznout, promnout a dát mu za uši, že by z něho mrdka cákala až do dřezu.

Ale to by nebylo ono. Když jsem nadupaný jako stepní býk, Dako si to vždy užívá mnohem víc a já vlastně taky.

Proto se teď žádné uvolňování samčí energie ani mrhání semenem konat nebude. Budu hodný boreček a vydržím to. Nechám si tuhle várku šťávy pro mého čokoládového kolouška.

Je to ale dřina. Mnohem větší, než něco v práci udělat. Přesto se snažím o plné soustředění, aby mi v pravidelných hlášeních od strážníků z terénu neutekl jediný detail. Nic, co by předznamenávalo bouři, kterou očekávám.

Konečně padla. Domu peláším po svých. Dako miluje, když se na něho vrhnu hned po fyzickém výkonu, bez sprchy.

Což dokazují i dokořán otevřené vstupní dveře našeho domku. Nechce, abych se zdržoval třeba jenom odemykáním. Už se mě nemůže dočkat. A já jeho taky. Ohon se mi začal nalévat někde v půli cesty a do baráku vbíhám už v plném nasazení, připravený dobývat, prznit a znásilňovat. Přesně tak, jak to můj Dako zbožňuje.

Ložnice je prázdná. Rošťák bude nejspíš ve sprše. Tam jsme si to užili taky nesčetněkrát.

Jenomže můj Dako není ani tam, ani v kuchyni, ani na terase. Prostě, kamkoliv nakouknu, je tam pusto a prázdno.

Vybíhám na zahradu. Třeba…

Do oka mi okamžitě padá soused Thobias, který se sluní u bazénu. A to už delší dobu. Což prozrazuje hodně osahaná šampuska v jeho v ruce a prázdná flaška pod lehátkem.

„Dako? Počkej, musím si…! Jo! Už vím. Před chvilkou vyběhnul jen tak nalehko. Vypadalo to, že si jde asi jenom na chvilku zaběhat na pláž.“

U vody pár kluků je, ale stačí mi jedno přelítnutí pohledem přes celou zátoku, abych okamžitě věděl, že mezi nimi můj koloušek není. Tu jeho rozkošnou kebuli poznám mezi tisícovkou jiných a na první dobrou.

Začíná se mě zmocňovat cosi jako strach. Přistupuju k metodě, kterou jsem zatím nepoužil, abych mu nezkazil případné překvápko. Už to ale přestává být zábavné. Na svých hodinách proto v rychlých předvolbách odklikávám Dakovův čip, aby mi svým pípnutím prozradil, kde se jeho majitel schovává.

Jenomže ani po několika zopakování se jeho identifikátor nehlásí. Zapínám dálkovou lokaci. Vytřeštěně zírám na display hodinek, na němž se pomalu zmenšuje vyhledávací perimetr. Ještě neskončil, ale už teď je jasné, že Dakovy hodinky jsou pod vodou, přibližně někde za přístavním molem, asi 50 metrů od něj, dál v moři.

Tak rychle jsem se snad ještě nikdy nesvléknul. Instinktivně ještě tisknu SOS na svých hodinkách a už po molu peláším vstříc vlnám.

Těch pár metrů uplavu, o to obavy nemám, ale jak ho budu v té hloubce hledat?!

Přesto mě nemůže nic zastavit. Nesmí. Dako je v úzkých.

Poslední prkna a už se po hlavě vrhám do vody.