Pomsta - 4.díl

Obracím se k plošinovému vozíku, na kterém je popruhová konstrukce s uvězněným Dakem, a pomalu ho před sebou tlačím dál až ven do chodbičky.

V ní se ale zastavuju, aby to ti dva namakanci v zákulisí neviděli, a skláním se k mému spoutanému kolouškovi.

Nevnímá mě. Musel omdlít vyčerpáním. Nechám ho, dokud nedorazí posily.

Moje uši a rozkrok totiž zaznamenaly něco, co mi rezonuje mozkem, a nedokážu se ubránit touze nahlédnout zpátky do miniaturní místnůstky, ze které jsem před chvilkou vypochodoval.

Ten větší úplně nahý svalouš totiž ještě v mé přítomnosti zašeptal menšímu, kterého nepřestával držet pod krkem, namáčknutého na malý kuchyňský pult:

„Ten černoušek mě tak rozhicoval, že nemám pořád dost.“

Nejsem schopný odtrhnout oči. Nemůžu se nabažit pohledu na to, jak třemi prsty zajíždí do sedícího borečka, aby ho připravil na tlustý ohon, který s sebou škube mezi jeho rozkročenými stehny. Mohutný výtok předmrdky se mu jako nitka táhne až k bosým chodidlům.

Pasivák lapá po dechu, ale užívá si to. Paty má zapřené o hranu pultíku a díru vstřícně vyšpulenou. Roztouženě jde dráždicí ruce naproti a skučí slastí. Ze štěrbinky jeho klacku se prodírají lesklé kapky, které si roztírá po žaludu. Klacek má ztopořený jako obušek a kulky si hladí druhou rukou.

Netrvá dlouho a ten agresor jde na věc. Vytahuje prsty a místo nich celkem rychle i bez slitování zasouvá péro až na doraz.

Tlumený výkřik se šíří chodbičkou, ve které se schovávám, a mizí kdesi ve spleti dalších. Bolest asi neustává, protože nabodnotý boreček se tomu mrdajícímu zakusuje do ruky, kterou má teď v puse, aby tolik neřval.

Ačkoliv by si možná oba užili víc, kdyby mohli dát volný průchod chlapáckým projevům.

V rozkroku mám napěchováno. Podívaná je to suprová. Zírám dál.

Jízda nabírá grády. Žilnatý čůrák zajíždí dovnitř čím dál tím brutálněji, až macaté koule pleskají o vyšpulenou zadnici.

Pasivka na lince se kroutí, sténá, heká, ale drží. Občas se dokonce, i přes očividné utrpení, sám nasune na šukající kládu ještě víc.

Rozkročený hromotluk buší jako o život, pere svůj ohon do druhého samečka s takovou razancí, že jsem si už před chvíli spoďáry zmáčel, aniž bych pořádně vytekl.

A stejně tak to prožívá i mrdaný, z jehož klacku létají první cákance semene a přistávají všude kolem na kuchyňský pultík. Aktivák ho pravačkou znovu chytá pod krkem, druhou dlaní se zapírá o kraj linky a začíná divoce mručet.

Jeho finále je impozantní i v tom, že všechno láduje dovnitř a nepřestává u toho zuřivě mlátit nářadím. Našlehaná mrdka po chvíli vytéká ven, jemu na koule, na stehna a líně odkapává na podlahu.

„Sakra! Co tu blbnete!“ objevuje se najednou v závěsu rozlícená hlava.

Což ukončuje špičku nejenom těch dvou naháčů, ale především moji.

„Achim!“ šeptem zlověstně posílám před sebe. Nejvyšší čas přesunout se na záď a modlit se, aby zbytek našeho týmu dorazil včas.

Sice rozčílený, ale snažící se nevzbudit pozornost pomalu sunu vozík se stále omámeným Dakem k zadní nákladové plošině. Jsem naštvaný, že moje intuice funguje tak moc spolehlivě, až se mi to nelíbí.

Díky ní jsem tušil… Ne! Věděl, že za tím bude někdo z bývalých Ostrovanů. Přesto jsem doufal, že se mýlím.

I tak jsem ale rád, že se zkušenosti vyplatily, a já si díky nim u Javiera pořídil falešné háro a kníra. Achim nebo kdokoliv jiný z Ostrova by mě hned na první pohled nepoznal.

A očividně ani můj sešněrovaný čokoládový hezounek.

Aniž bych si všimnul, cestou se probral a začíná sebou škubat. Očekává další nálož bůhví čeho.

Skláním se k němu a on přivírá oči, jako by měl strach, že ho udeřím.

„Hlavně buď zticha!“ šeptám mu.

S křečovitě zaťatými víčky kývá hlavou na souhlas. Ještě mě nepoznal.

„Já to myslím vážně, zlato, hlavně mě neprozraď!“

Tak rychle otevřít oči a vyslat jimi ten nejšťastnější pohled jsem ještě neviděl. I přes široký kožený popruh, který má zaříznutý až do jazyka, je slyšet úlevný povzdech.

Ten můj se dostavuje až za další skoro dvě hodiny. Během nich jsem s ostatními členy posádky pomáhal připravovat zajaté kluky pro nalodění na příslušné menší jachty. Čekalo se jenom na potvrzení plateb od jejich nových nabíječů.

Ani jeden z nich si ale s unesenými překrásnými Ostrovany už nic víc neužije. Maří jim to vpád části našeho komanda v čele s Henrym do nákladového doku největší jachty.

Opět nezklamal.

Jako když střelíte do slepic, se menší plavidla postupně a značně chaoticky vzdalují. Za pár okamžiků všechna mizejí za horizontem i s jejich majiteli a posádkami.

Zbytek týmu se totiž dramaticky objevil i ve společenských prostorách lodi a během zatýkání těch, co si ji pronajali, rozehnal ty, co tam byli jenom za hosty.

V téhle síti zachytáváme nejenom Achima, ale celou jeho bandu kumpánů, kteří si na pevnině chtěli vybudovat velice výnosný obchod s prodejem kluků Ostrovanů. Po jejich božských tělíčkách totiž touží nejeden zámožný kocour z nejrůznějších koutů planety. Je spousta takových, kterým nestačí jenom sledovat videa z Ostrova. Jsou zástupy těch, co jsou ochotní utratit i miliony za to, aby jednoho z překrásných Ostrovanů měli ve svém harému na pevnině.

Achim žil v předsvědčení, že pokud kluky zbaví jejich hodinek ještě během únosu na Ostrově, jsou pro nás nadobro nevypátratelní.

Což by také v rámci dobře střežených soukromých sbírek sexuálních klenotů byla krutá realita.

A málem mu to vyšlo i jako pomsta vůči mně. Dako nebyl v první várce unesených jen tak náhodou.

To už je teď naštěstí jedno.

Henry moc dlouho neřeší, co s těmi darebáky provedeme. Určitě nebudeme čekat na zdlouhavé vyšetřování zločinů spáchaných v mezinárodních vodách. A na sto procent se je ani nechystáme udat v zemi, v níž je velká jachta hlášená. Soudnímu systému banánových republik totiž nikdo z nás moc nedůvěřuje.

Nejspolehlivějším a nejúčinnějším trestem bude, když interiér lodi zdemolujeme tak, že ho její vlastníci nepoznají. Achim, který si od nich tenhle plovoucí luxus pronajal, za to zaplatí i s úroky.

Tedy pokud on a jeho banda přežije nakládačku, kterou jim na hlavní palubě dopřáváme my. A to hned potom, co jsem zavelel BRATAK. Užijeme si tak trochu chlapské zábavy, než se vrátíme na Ostrov.

Ovšem ani ta není nic proti tomu, co dokáží gauneři, kterým jachta patří. Achim vždycky mířil příliš vysoko, nebo možná naopak spíš moc hluboko.

Dakoušovi musím všechny ty útrapy vynahradit.

Jasně, nechal se hloupě vylákat na pláž fingovaným vzkazem, který byl jako ode mě.

Ale omluvou pro něho je, že podle toho vzkazu jsem ho chtěl romanticky pomilovat pod palmami na místě našeho prvního setkání. Kam běžel jako smyslů zbavený, aniž by ho truhlíka napadlo, že to může být past.

Nic lepšího mě při vymýšlení dárku nemohlo napadnout. S druhou diamantovou náušnicí mu to sekne ještě víc.

Navíc jsem si s její pomocí posichroval, kdyby náhodou jeden ze sledovacích čipů zkolaboval. To, co jsme právě zažili, se už nikdy nesmí opakovat. Proto jsem čip v nové náušnici spároval s tím, který je v Dakových hodinkách. Pokud se od sebe vzdálí, okamžitě dostanu hlášku na ty moje.

Víc v klidu a spokojený být nemůžu.

Dako už zase leží nahý u mě a tiskne se mi na prsa. Spí. Je chudáček utahaný, ale zjevně v pohodě. Jako by po mém boku dřímalo kotě, které blaženě přede.

Cítím jeho voňavou pokožku i sálající mládí.

Uplynulo teprve pár hodin, co jsme se vrátili z oceánu. Nechci ho budit, aby pořádně zrelaxoval.

I když bych ho nejradši něžně popadnul, položil na bříško a olízal mu všechny ty jeho poklady. Pak na něj mírně nalehnul, aby si užil váhu chlapa, a pomalu bych mu u toho mezi půlky natlačil svůj zcepenělý ohon. Ale jenom náznakem, abych si mohl jemňounce masírovat tekoucí žalud o jeho svěrač. Občas bych ho přeci jenom přitisknul víc a špičkou proniknul. A potom znova a zase a vždycky o kousek víc, o jedno zasténání hlouběji.

Fantazie se mnou mlátí skoro ode zdi ke zdi. Přesto se v reálu nesmím ani pohnout, abych ho neprobudil dřív, než bude sám chtít.

Jenže jak tak pozoruju, ten můj rošťák už nechrní.

Začíná být hezky vzrušený a klacek se mu nalévá. Rukou si mne koule a za chvilku i ty moje.

Jazykem mi něžně dráždí bradavku a druhou rukou hladí po břiše.

Rozpalovat mě moc nemusí, ohon mi už delší dobu trčí jako hlavní stěžeň plachetnice, která nevydržitelně prahne po zážitkové jízdě.

Rukou se z mého břicha přesouvá na žalud a roztírá mi po něm všechno, co z něho hojně vytéká.

„Neblbni!“ chytám ho za ni. „Vycákám se dřív, než si ho pořádně užiješ.“

Dako se mi mlčky zakusuje do rtů a vylizuje mi pusu, jako by nemělo být žádné zítra. Na chvilku polevuje, tiskne se ke mně a šeptá mi do ucha:

„Bál jsem se jenom toho, že už tě nikdy neuvidím.“

V klacku mi z toho škube tak mocně, že bych se málem udělal. Dako se mi trochu posouvá po břiše a zastavuje se až prdelkou o můj kolík.

Hned mu ji mažu dalším mohutným výronem. On si mě značkuje kapkami touhy na břiše, na které mi tlačí svůj dokonalý ohon, plný rozbouřených emocí, které očividně musejí co nejdřív ven.

Jsme oba vyrajcovaní takovým způsobem, že naše jiskření a žár musí být i vidět.

Mazlení zakrátko měníme v první něžný zásun. Dako se prohýbá, dlaněmi se mi zapírá o hrudník a se zavřenýma očima si užívá dominanci mého klacku.

Moc se mu po něm stýskalo. Jsem si naprosto jistý. Usvědčují ho tři dlouhé táhlé cákance rozohněného semene, které mi posílá na prsa, krk a trochu i do pusy.

Olizuju se a vychutnávám lahodnost jeho mlíčí.

Víc nepotřebuju. Pumpuju do něj nálož svých spematických granátů. Zadečkem by už vůbec nemusel ani pohnout. Přesto se labužnicky utápí ve víru vlastní i mojí extáze a jemně dosedá. Mačká mi koule a ždímá z nich další a další erupce.

Hladím ho po celém těle a nemůžu se nabažit. Nemám pořád dost. Masíruju mu péro o mé břicho a vstřebávám teplo jeho mrdky, která se mi na něj řine a stéká po bocích na prostěradlo.

Dako si mě nechává ještě chvíli v sobě a opět se tulí jako kotě.