Kocour - vánoční příběh

„Vy pouštíte kocoura dovnitř?“

„Musel sem nějak proklouznout. Děda ho sem pouští, když je venku hodně velká zima, jinak je ve stodole. Teď se sem možná protáhl, když jsi přišla.“

„Chytíte od něj blechy, já bych ho doma nesnesla. Vyhodila bych ho ven.“

„On se tu vždycky skrčí za kamna a dělá nenápadnýho. Nijak neotravuje. Když chce ven, tak dojde ke dveřím a zamňouká a já ho pustím. Děda ho má rád, tak ho tu strpím,“ usmála se stará paní.

„No, já nevím. Když s tím můžou být problémy, tak jsem radši, když to není doma.“

Stará paní usoudila, že je třeba změnit téma: „A co dělá Tonda?“

„Strojí doma stromek. Jako by se nic nestalo… já nevím, jestli mu to nějak nedošlo, nebo o tom nechce přemýšlet… Prostě strojí stromek.“ Slzy v očích a zavrtění hlavou: „To budou Vánoce…“

„Proč? Dáte si zítra večeři, polívku a dandule, dáte si dárky a pustíte v televizi štědrovečerní pohádku jako každý rok. A na Hod Boží přijdete na oběd k nám jako každý rok. Zdrbneme pohádku, že nestála za nic, popovídáme si…“

„Jenže mně to pořád bude ležet v hlavě! Pořád na to musím myslet. Já to prostě nechápu…“

„Tak tomu nech čas. Vím, jsou Vánoce, tak všechno prožíváš jinak, časem zjistíš, že se vlastně nic hroznýho neděje.“

„Jak, neděje? Vám se to řekne! Děje, jen já nevím co. A možná ani nechci… Já se už teď jen bojím potkat některou z ženskejch, že bude vyzvídat.“

„Tak jim řekneš, že nic nevíš. Taky nevíš, pokud dobře chápu. Ono je to přestane bavit. Uvidíš.“

***

Tomáš vystoupil z autobusu na zastávce ve Vojanově, kousek od kostela. Velkou sportovní tašku hodil přes rameno, rozhlédl se a vyrazil šikmo přes náves na cestu k domovu. Tak letos snad budou konečně bílé Vánoce, jestli tedy ta trocha sněhu vydrží. Mohlo by, je jasno, mrzne… Nebyl tu přes tři měsíce. Když ho pustili z nemocnice, tak vlastně jen pár dní, kdy byl zalezlý doma, a pak se stěhoval na kolej. Měl pocit, že by to tu mělo vypadat trochu jinak, nedokázal si vysvětlit proč. Ne, nezměnilo se nic. Zítra bude Štědrý den. Ustrojí s tátou stromek a budou čekat na večer. Dají si dárky a začne televizní pohádkový maratón, přerušený jen na Boží hod obědem u babičky a dědy. No, nějak to vydrží. Bude muset.

Protáhl krok, ať už je brzy doma, a na sněhovém poprašku mu podjela noha, takže se zapotácel, ale vybral to. Zapomněl, že na téhle cestě se nikdy nesypalo, nestála za to, aby sem zajížděl sypací vůz. Chvilku šel zeširoka a opatrně došlapoval, ale pak si řekl, že bude bezpečnější jít po trávě na okraji cesty. Tam se šlo podstatně líp.

Dorazil do vsi, prošel přes náves se starými morušemi. Byl vcelku vděčný, že nikdo nebyl venku, neměl náladu na nějaké povídání.

Dorazil domů, otevřel branku, došel ke vchodu, zabouchal a otevřel dveře: „Ahoj, jsem tady!“

Zul si za dveřmi boty a bundu pověsil na věšák. Ve dveřích od kuchyně se objevil otec: „Ahoj, přišel jsi do nejlepšího. Mámin každoroční blázinec, zase tvrdí, že nestíhá.“ Protočil oči vzhůru. Z kuchyně se ozvalo zasakrování: „Kruci, to jsou zase mizerný střívka…“

Tomáš nakoukl do kuchyně: „Ahoj, mami!“

Matka u robota plnila do střívek náplň domácích vinných klobás a nadávala jako každý rok.

„Ahoj, Tomášku. Vem si něco k jídlu, nedělala jsem oběd, nic nestíhám!“

Tomáš si ukrojil kus chleba, namáznul máslem, v lednici našel balíček s nakrájeným gothajským salámem, tak přihodil na chleba pár koleček. Vydal se odnést si tašku o patro výš do pokoje.

„Sněz si to tady, jinak cestou všude nadrobíš! Zítra se sice ještě vyluxuje, ale nemusí tu být svinčík. A posaď se s tím, znervózňuje mě, když tu štráduješ. Budeme muset s tátou ještě zajet něco dokoupit, ať nic na svátky nechybí…“

Tomáš se posadil, nad talířem dojedl chleba, umyl a utřel talíř a pak si odnesl tašku do pokoje. Vytáhl a dal do šuplíků pár kousků oblečení a tašku strčil do skříně. Natáhl se na postel a protáhl se. Sluneční paprsek se k němu natáhl přes sklo a pošimral ho na nose. Zavřel oči. Možná by bylo hezké udělat si malou procházku…

„Tomáši?!“ ozvalo se odspoda. Vylezl z pokoje a koukl dolů se schodů.

„Jedeme s tátou ještě něco nakoupit!“

Otec odevzdaně otočil oči v sloup, s háčku sebral klíčky od auta a šel vyjet z garáže. Vánoce bez předvánočního zmatku, ty snad ani neexistují.

Tomáš pomalu sešel se schodů, obul se, natáhl bundu a vyšel ven.

„Zamkni, jestli někam jdeš!“ zavolala na něj z okénka auta matka.

„Zamknu. A vrata zavřu taky!“ odpověděl Tomáš. Otec vděčně kývl a vyjeli.

Tomáš zamknul dveře, zajistil vrata a vyšel ven.

Jen se tak projít. Vyrazil za vesnici směrem k lesu.

Zimní slunce na jasné obloze zářilo a odráželo se od sněhového poprašku a oslňovalo. Na kraji cesty jeřabina, na které zůstaly rudé plody, se hemžila skupinkou hýlů, pro které představovala vítanou zimní hostinu. Ke stromu se opatrně plížil kocour a pošvihával špičkou ocasu. Co kdyby některý z ptáků ztratil opatrnost a slétl na zem sebrat některou jeřabinu, která spadla dolů…

Uslyšel kroky. Přitiskl se do zbytků suché trávy a sledoval, kdo se blíží. Uviděl pomalu kráčejícího Tomáše, vstal a vyběhl mu naproti a začal se mu třít o nohy. Tomáš se sklonil a pohladil ho a podrbal mu kožich. Kocour začal hlasitě příst. Tomáše to překvapilo, kocour ho viděl vlastně jen párkrát a hned se přišel přátelit. Přitom děda říkal, jak je opatrný… Pohladil ho ještě po hlavě a kocour přivřel oči a zatlačil proti ruce. Tomáš se narovnal a pokračoval v cestě a kocour znovu zalezl do trávy číhat na ptáky.

Tomáš vlastně ani nevěděl, proč se vydal cestou k jezírku. Od té události tam nebyl. Taky ani neměl příležitost. Možná to byla potřeba překonat strach vidět zase to místo. V zimě to je snazší, vypadá přece jen jinak.

V ohybu cesty k jezírku uslyšel hlasy. Vybavila se mu scéna z léta. I teď to byl Fanda s Hankou, jen teď samozřejmě nepřipadalo v úvahu koupání.

„Neblbni, Fando, nelez tam, je to ještě tenký.“

„Mrzne už pár dní, to bude stačit. Ty se nechceš sklouznout?“ ozývala se rozesmátá odpověď.

Co tam ten blbec zase dělá?

„Fakt to bude ještě slabý, pojď zpátky…“

„Je to náhodou už dobrý,“ zněla odpověď, ale pokračování už nebylo, protože se ozvalo ošklivé zapraskání a šplouchnutí.

„Pomoooc!“ začala ječet Hanka.

Tomáš, který se původně už pomalu otáčel, že půjde pryč, aby se s nimi nemusel setkat, se rozeběhl k jezírku. Fanda se snažil vyškrábat na led, ale ten se pod ním bořil dál. Sakra, nějakej klacek… žádnej v dosahu.

Tomáš si sundal bundu, položil se na led na břicho, pokusil se pošoupnout blíž za Hančina ječení. Chytil bundu za rukáv a pokusil se hodit směrem k Fandovi. Málo. Ještě kousek… Fandovi se podařilo zachytit rukáv a přitáhnout se, dostat se na led a sklouznout po něm po břiše. Oba se přesunuli na břeh a pomalu vstali. Tomáš špinavý, Fanda navíc mokrý.

Fanda se opřel rukama o kolena a oddychoval: „Já bych se dostal ven i tak. Já nepotřebuju, aby mi pomáhala nějaká buzna…“

Tomáš si ho změřil: „Jo, tak jo. Beru to od tebe jako děkuju. Padej domů, než zmrzneš.“

Fanda se vydal domů pomalým klusem, Hanka pobíhala vedle něj. K Tomášovi se ještě doneslo, jak se zvědavě vyptává: „Co si to řek? On je teplej, nebo co?“ Fandovo přikývnutí, Hančino zvědavé ohlédnutí po Tomášovi, při kterém zakopla a málem upadla, kdyby se nechytla mokrého Fandy.

Tomáš se zvolna vydal k domovu, mokrou bundu v ruce. Nebylo mu zvlášť zima, to zimní sluníčko přece jen trochu hřálo. Doma bundu pověsil na věšák u topení v koupelně a šel se do svého pokoje převlíct.

V pokoji sebou plácnul na postel. Kruci. Neměl sem jezdit. Vlastně sem ani moc nechtěl, ale cítil to jako povinnost být na Vánoce u rodičů, místo… místo toho, aby byl tam, kde by byl raději. Jen jim to bude muset ještě nějak říct. Najít odvahu… Bude jim to muset vyklopit dneska. Tak dlouho přemýšlel jak do toho, až usnul.

„Tomáši!“ ozvalo se zespoda. „Tomáši!“

Vzbudil se, vstal a sešel dolů.

U vchodu matka položila tašky s posledním předvánočním nákupem, nejspíš už stejně zbytečným, protože doma byly skoro válečné zásoby. Sundávala si kabát, který věšela na věšák v zádveří.

„Odnes mi to do kuchyně, prosím, táta dává auto do garáže.“

Tomáš vzal tašky, odnesl je do kuchyně a postavil na zem vedle linky. Mezitím se vrátil i otec.

„Tondo,“ obrátila se matka na otce, „Tomáši, nebudete věřit, jak jsem se teď rozčílila. Vylezu z auta a za plotem na mě volá Michálková. A tvářila se tak soucitně a ptala se, jestli mi to nevadí… Já nevěděla, o čem mluví, koukala jsem na ni jako bulík a ona se mě zeptala přímo, jestli prej mi nevadí, že Tomáš je na kluky!“

Tak vida, Hanka už to stačila roztroubit po celé vesnici a největší drbna neodolala.

„Strašně mě rozčílila! Řekla jsem jí, že máš holku v Praze a že nevím, kde na takovou blbost přišla. Jak jí to mohlo napadnout?“

No, je to tady. Tak do toho.

„Lhát se nemá. Neměla jsi jí říkat, že mám holku v Praze, když to není pravda.“

„A ona takový pitomosti říkat může?“

„Může, když je to pravda.“

Matka kecla na židli s žuchnutím, které židli posunulo po podlaze.

„Cože?“

„Jo, je to pravda.“

Na židli se posadil i otec a začal se drbat ve vlasech: „Nó, teda…“

„To přece nemůže bejt pravda!“ vybouchla matka. „Co by tomu řekli lidi! Jak by se na nás koukali! To tě naučili v Praze? Kvůli tomu jsi na školu nešel!“

„Ne, to mě nenaučili v Praze. To jsem už věděl dřív. Jen jsem nějak nevěděl, jak vám to říct. Za to se omlouvám.“

„Ježíšmarjá,“ chytala se matka za srdce dramatickými gesty, „já z toho budu mít smrt. Něco takovýho… Kdybysme tě tenkrát pod tou skálou nenašli včas, tak bych se tohle nikdy nedozvěděla. A měla bych klid! Klid! Takovou ostudu po vsi… A zrovna Michálková!“

Tomáš zbledl. Vyčíst mu, že je naživu? Otočil se, vyběhl z kuchyně a bral schody po dvou do svého pokoje.

Otec seděl a pozoroval matku. Nadechl se: „Ty si občas fakt do tý huby nevidíš. Tohle si přece nemohla myslet vážně. Vypustit z huby něco takovýho. Mysli, prosím tě, než něco řekneš.“

Matka koukala do země, pak se zvedla ze židle, odešla do koupelny, vzala Tomášovu bundu, hodila ji do pračky, přihodila tabletu prášku a zapnula program.

Tomáš se v pokoji posadil na zem a opřel se zády o dveře, jako by chtěl vlastním tělem bránit, aby někdo vešel dovnitř. Zakloněnou hlavou pozoroval strop – jeho stará metoda, když se nechtěl rozbrečet. Vylovil mobil, chvíli ho přendával z dlaně do dlaně, pak ho postavil jedním růžkem na koberec, na protějším přidržel špičkou prstu a roztočil ho. Mám, nemám? Vzal mobil znovu do ruky a zavolal. Jen krátká chvilka vyzvánění.

„Ahoj. Promiň, chtěl jsem tě jen slyšet… Jo, taky se mi stejská, tak jsem tě chtěl slyšet… Ne, nic, proč myslíš, že se něco děje?“

Příjemný hluboký hlas mu odpověděl a měl pravdu.

Tomáš měl pocit, že mu krk svírá nějaká velká ruka, že není schopný, mluvit, odpovědět… Pokusil se něco říct, ale z krku mu vyletělo jen hlasité vzlyknutí a pak se rozbrečel.

„Promiň, nezlob se, promiň…, nezlob se…, mohl bys…, můžeš pro mě přijet? Mně odsud teď už nic nejede, jinak bych šel do Vojanova na autobus, nezlob se…“

Krátká odpověď.

„Děkuju. Děkuju…“

Seděl a chvíli sledoval ztemnělý displej mobilu. Vytáhl kapesník, otřel si obličej a vysmrkal se. Chvilku ještě počká, pak proklouzne do koupelny si obličej opláchnout, ať není vidět, že řval.

Vytáhl ze skříně tašku, vyndal z ní dárky pro rodiče a položil je na psací stůl a na jejich místo sbalil nějaké oblečení. Jeden ozdobný balíček vyndal z tašky, prohlédl si ho a zase vrátil. Tašku postavil na zem vedle dveří.

Zašel do koupelny, opláchl si obličej, utřel ručníkem. Podíval se do zrcadla – dobrý, oči už nejsou červený, nos taky ne.

Sešel pomalu dolů. Nechtělo se mu, ale tohle prostě bude muset rozetnout.

Vešel do kuchyně, otočil si od stolu židli a rozkročmo si na ni sedl, ruce položil na opěradlo. Jako bych chtěl mezi sebe a ně dát nějaký štít, napadlo ho.

„Běž s tátou zdobit stromek,“ pobídla ho zamračeně matka.

Pomalu zavrtěl hlavou.

„Nezlobte se, ale já tu na Štědrej den nebudu.“

„Co zase blbneš? Kde bys byl?“

„U přítele.“

Matce málem vyklouzla z ruky láhev s olejem, zachytila ji na poslední chvíli.

Otec prodýchával jak rodička kontrakce: „Hele, neměl bys to vybalit najednou? Tohle pomalý dávkování nesnáším. To, že se něco dozvím jako drb, to mi vadí. Chtěl bych to slyšet od tebe. Je mi jasný, že s tím nic neudělám, ale chci to vědět od tebe, ne od někoho cizího. Zvlášť, když se jedná o docela vážnou věc.“

„Dobře, mám přítele a chci strávit Vánoce s ním.“

„Z Vojanova už teď nic nejede a až na vlak tě táta nepoveze, s tím nepočítej, na Vánoce prostě budeš tady!“ vyletělo z matky.

Tomáš položil tvář na ruce na opěradle židle: „Přijede si pro mě.“

Matka se něj v tu chvíli dívala skoro nenávistně.

„Kdo je to?“ zeptal se otec.

„Docent Rykr.“

„Počkej, to je ten, co tě na jaře vyrazil ze zkoušky?“

„Jo, ten.“

„To sis s ním něco začal kvůli tomu, abys tu zkoušku udělal?“ hrozil se otec.

„Ne, za co mě máš?“ zvedl Tomáš hlavu. „Na tu zkoušku jsem se normálně navrčel. Ve špitále jsem měl dost času…“

„Tak proč sis s ním začal?“

„Protože mě asi tejden po zkoušce potkal a pozval na kafe. A já jsem zjistil, že je strašně fajn. Chytrej, zábavnej a pěknej chlap. Tak jsem si s ním, jak říkáš, něco začal. A já se ho budu držet tak dlouho, dokud mě bude chtít, rozumíš? Já jsem do něj zamilovanej, chápeš to?“

„Asi jo, i když nějak těžko. A chvíli mi to potrvá. Ale křičet na mě nemusíš, to si nezasloužím,“ usmál se otec. „Ale nezlob se,“ zvážněl, „není na tebe trochu starej? Nějakej docent?“

Tomáš zavrtěl hlavou: „Je mladší než vy, nebojte.“

Podíval se na hodiny na zdi: „Vždyť ho uvidíte. Měl by dorazit asi za hodinku, to pak domů dorazíme už za tmy…“

„Co, domů! Doma jsi tady,“ vybouchla matka.

„Doma už budu jinde. Tady tomu budu říkat „u našich“,“ zaculil se Tomáš.

Zvedl se ze židle: „Doufám, že mi bunda už uschla. Ale v autě bude stejně teplo, tak bych si ji moh hodit do kufru i vlhkou.“

„Vyprala jsem ji, byla strašně špinavá. Teď je v sušičce,“ řekla zamračeně matka.

„Fajn, moc děkuju,“ usmál se Tomáš. Připadal si najednou strašně lehce, jako by se vznášel. Stav blažené bezstarostnosti, jak z něj všechno spadlo. Lehce vystoupal po schodech do svého pokoje.

Když se před vraty ozvalo zatroubení, které určitě zburcovalo půlku vesnice, chytil tašku a sjel po schodech dolů, bleskurychle nazul boty a rozrazil dveře. Rodiče vyšli ven za ním. Ze škodovky před vraty vystoupil sportovně vypadající čtyřicátník ve svetru a džínách.

Tomáš otevřel branku, pustil ho dovnitř, upustil tašku a objal ho; dali si pusu. Matka to zděšeně pozorovala, ve vedlejším baráku se hnula záclonka za oknem, nepochybovala, že jsou právě atraktivním divadlem pro půlku vesnice.

„Tohle jsou naši,“ představoval Tomáš.

„Rykr,“ představil se a natáhl ruku. Otec ocenil pevný stisk. Matka chvilku s podáním váhala.

Muž se otočil k Tomášovi: „Pojedeme hned, ať stíháme…“

Tomáš se otočil k rodičům: „Dárky jsem vám nechal u sebe v pokoji. Hezký Vánoce.“

Hodil si tašku do kufru auta, zaklapl ho a soukal se na sedadlo spolujezdce.

„Počkejte,“ volala matka, zaběhla do domu a vrátila se s dvěma igelitovými taškami: „Tady máš dárek a tady jsem vám dala pár dandulí na zítra.“

„Děkujeme,“ řekl Tomáš. „Myslím, že my zítra budeme mít kapra se salátem, ale necháme si je na další dny, nemyslíš?“ otočil se na přítele.

Ten zamával: „Děkujeme. Na shledanou!“

Auto se odlepilo od kraje a rozjelo se. Rodiče se otočili a vraceli se domů.

„Co budeme dělat?“ zeptala se matka.

„Já půjdu ustrojit stromek.“

„Jak můžeš mít myšlenky na zdobení stromku? Kluka si odváží nějakej…, když myslím, co budou dělat…, ještě tady zatroubil, aby všichni viděli… Ježíši, to je rána… To se budou ženský vyptávat! Já nevím, co mám dělat!“

„Tak si zaskoč popovídat s mámou. Možná ti to pomůže.“

Auto pomalu projíždělo vesnicí. Přes cestu přeběhl kocour, vyskočil na plot a usadil se na betonovém sloupku.

„Hele, dědův Macek! Tady bydlej tátovi rodiče.“

Ohlédl se po kocourovi, jako by mu chtěl zamávat, narovnal se zpátky a pak sklonil hlavu: „Já vím, teď už je to blbý se ptát, jestli ti to nevadí, když jsem se ti vlastně vnutil…“

„Nabízel jsem ti to už předtím. A kdybych nechtěl, tak bych si pro tebe nepřijel. Víš, že si teď připadám trochu zase jako malej? Vybavujou se vzpomínky. Já se na tenhle Štědrej večer těším. Dostanu skvělej dárek.“

„Jak víš, že bude skvělej? Ty jsi ho už rozbalil?! Říkal jsem, ať ho rozbalíš až pod stromečkem! Já si ten tvůj vezu zpátky, já ho nerozbalil!“

„Ten balíček jsem nerozbalil, myslel jsem něco jiného,“ pohladil Tomášovi nohu.

„Aha,“ zrudnul Tomáš.

„Když jsem byl malej, tak jsem si ten nejlepší dárek, co jsem dostal, brával do postele, abych ho viděl hned ráno, jak se vzbudím. Já se vlastně vracím do dětství. Na Hod Boží se vzbudím a budu mít pořád v posteli ten nejhezčí dárek. Myslím, že vůbec nebudu chtít vstávat. Budou to ty nejlepší Vánoce, to ti slibuju.“

Tomáš se díval před sebe a usmíval se. Určitě. Budou to ty nejlepší Vánoce. Určitě.