Kocour – výročí

Kocour vyskočil na betonový sloupek plotu, usadil se a nastavil hřbet jarnímu sluníčku, které už nabíralo sílu a hřálo, a začal lehce poklimbávat. Z idylického podřimování ho vyrušil zvuk přijíždějící motorky. Věděl už, že tohle je zvuk nepřítele. Vyhrbil hřbet, prsknul a seskočil na zem. Mezerou mezi plaňkami plotu sledoval motorku, která projela okolo a vzdalovala se od vesnice. Vyskočil zpátky na plot, rozhlédl se, seskočil na cestu a vydal se na obchůzku vesnicí.

Ptáci v korunách morušovníků na návsi spustili povyk. Kocour se tvářil, že si jich nevšímá. Ptačí halas svědčil o tom, že o něm vědí. Pomalu náves obešel, vydráždil ke štěkotu několik psů za ploty a s pocitem dobře odvedeného díla se pomalu vracel domů.

Zrovna přicházela návštěva, Tomášova matka. Kocour se vedle ní protáhl brankou a odkráčel do stodoly do svého pelechu.

Návštěva vešla dovnitř a pozdravila.

„Dobrý den, Kamilko,“ odpověděla babička. „Posaď se, dáš si kafe, viď, hned to bude… Já si dám s tebou, mám na něj docela chuť.“

Babička zalila dva turky, přinesla je na stůl a vrátila se pro cukřenku a krabici s mlékem. Hodila si do hrnku dvě kostky a zalila mlékem. Zamíchala a usrkla a pak trochu naklonila hlavu, čímž naznačila, že poslouchá.

Tomášova matka se napila a zaškaredila se: „Já si to kafe zapomněla osladit…“

Osladila si kávu, zamíchala a nadechla se: „Jsem tu vlastně kvůli těm Tondovejm padesátinám. S chlapama z vesnice to oslaví ve Vojanově v hospodě, to nic. Oslavu s rodinou bysme udělali doma u nás a chci se dohodnout, jak to uděláme. Ono nás nakonec nebude moc. Volala jsem si s Álou, ta nebude moct přijet, nedostane v práci volno. Zkoušeli jsme se dohodnout na nějakém termínu, ale prostě nebude moct…“

„To jí nepustěj na bráchovy narozeniny?“ ptala se smutně babička.

„Je ráda, že má slušnou práci. A od Frankfurtu to nemá sem jen tak na víkendovou otočku. Přijedou s rodinou na pár dní v létě, aby se s váma taky viděli, ale teď fakt nemůžou. Takže přijede naše Marcela s manželem a dcerou a to vlastně bude všechno…“

„Ještě Tomík, ne?“ počítala babička.

Matka neodpověděla. Sklopila oči. Vzor na igelitovém ubrusu ji zřejmě zaujal, protože ho začala pomalu obtahovat prstem.

„Počkej, on nechce přijet na tátovy padesátiny?!“ podivila se babička.

Matka uhnula očima a zatvářila se kysele: „Chce…“

„A co je teda problém?“

„Nechce přijet sám… Měla jsem s ním docela dlouhej hovor. Prostě chce přijet s tím svým… Já si to nedokážu představit, jak bych je uložila. Tondovi je to jedno. Já jsem nakonec řekla, že dobře, že se zkusím dohodnout s váma, jestli byste toho…, no, toho jeho tu neubytovali na ten pátek a sobotu. Tomáš ale řek, že nevidí důvod, proč by měl bejt u vás, když můžou bejt v jeho pokoji. Řekla jsem mu, že nemůžou, protože je tam jen jedna postel, a on mi na to řek, že stejně se Zdeňkem spěj v jedný! Když si představím, že budou u nás, v jedný posteli, spolu, pod naší střechou! A co se tam může dít! Už jsem si i říkala, jestli by nebylo lepší, kdyby nepřijel…“

„Ale to jsi nemyslela vážně, viď?“ zkoumala babička. „Tondovi bude padesát, nemůže mu přijet sestra s rodinou, a že by mu nepřijel ani syn? Řekla jsi, že Tondovi je to jedno. Jsou to jeho narozeniny, tak to skousneš, ne? Nekaž mu je…“

Matka dopila kávu, ušklíbla se, protože jí trocha lógru zůstala na rtech, utřela to kapesníkem a zvedla se: „Dobře. Já snad něco vymyslím…“

Babička ji vyprovodila ke dveřím. Dívala se, až zapadla branka, a zavrtěla hlavou.

Macek vykoukl zpod vrat stodoly a šel se babičce otřít o nohy.

„Chceš dovnitř? Tak pojď, Macku…, počkej, nemotej se, ať o tebe nezakopnu… To jsem zvědavá, co vymyslí…“

***

„Ahoj, to se vám schůzování zase protáhlo, co?“ zeptal se soustrastně Tomáš.

„Jo, Tolaš se zase vykecával, víš, jak se rád poslouchá. Mám pocit, že abychom se někam hnuli, tak by nesměl přijít.“

„To si dokážu představit,“ ušklíbl se Tomáš. „Ale jestli jste se chtěli dohodnout zase na nějaké změně výuky, tak mi to zase tak moc nevadí, že jste se nikam nedostali. Bůhví, co byste na nás chudáky studenty ušili!“ zasmál se. „Hele, neměl jsem moc času, takže k večeři máme buřtguláš, nevadí ti to?“

„Nevadí, mám hlad jako vlk.“

Najedli se, Tomáš vyskládal nádobí do myčky.

„Zdeňdo? Volala máma. Nakonec s náma na tátovy narozeniny počítá s oběma a i vzala to, že budeme v mým pokoji spolu. Já si říkal, že to nakonec vzdá, že to uhádám…“

„No jo, ty jsi taková moje nátlaková jednotka. Trvalým soustavným tlakem dostaneš to, co chceš, viď?“

„To si piš, že dostanu to, co chci!“ blýskl očima Tomáš.

„A jéje, teď nevím, jestli mám mít strach, nebo se těšit!“

Tomáš udělal výhrůžný obličej: „Těš se… Jdu se vysprchovat!“

Vystřídali se v koupelně a zalezli do postele.

Tomáš se přimáčkl, co mohl nejvíc: „Hele, u našich ale je poloviční postel, než máme tady. Budeme se v ní takhle tísnit…“

Zdeněk otočil oči v sloup: „Dvě noci to takhle snad vydržím.“

„To bude hrůza, co? Možná bude nejlepší, když si lehneš na záda, takhle, a já si na tebe vlezu, to bude prostorově nejúspornější,“ uvelebil se Tomáš na Zdeňkově hrudníku. „To není špatný, ne?“

Zdeněk si trpitelsky oddechl a složil ruce za hlavou.

Tomáš se otřel tváří o jeho hrudník, jemně ho kousl do bradavky a začal si s ní hrát jazykem. Ruce mu pomalu sjížděly po Zdeňkově hrudníku, pase a zajely pod gumu trenýrek, kde se pevně zaťaly do zadku.

Dvě paže ho objaly a přitiskly: „Obráceně by to možná taky nebylo marný.“

Zdeněk Tomáše překulil pod sebe, nadzvedl a vytřepl ho z trenek snadno jak cukrátko z kornoutu. Pak pomalu stáhl svoje: „Myslím, že si s nedostatkem místa poradíme…“

Tomáš se uchechtnul: „Taky si myslím!“ Zvedl nohy, chytil je v podkolenní a pak…, pak už ani jeden z nich nemyslel na to, v jaké budou posteli.

***

„Tak za chvíli jsme u našich. Budeš mít možnost se seznámit s částí rodiny. Babičku s dědou jsi ještě neviděl, teta Ála nemůže přijet, ale bude tam mámina sestra Marcela s manželem a malou Marcelou. Ta mi vždycky pila krev. Říkám pořád malá, ale je jí už sedmnáct. Hele, tady už můžeš vypnout navigaci, tady už bych trefil potmě a se zavázanýma očima. Tamhle doleva a hned doprava na náves. Pamatuješ si to od Vánoc? A jsme tu. Jo, koukám, že teta se strejdou taky, stojí jim tu auto. Já vystoupím a otevřu vrata a vjedeš na dvůr…“

Tomáš otevřel vrata, zaparkovali auto. Dveře se otevřely a vykoukl otec. Pozdravili.

„Ahoj, dobrý den,“ pozdravil otec. „Máma je v kuchyni, je to ještě horší než na Vánoce. Chce mít všechno dokonalý. To jsou už skoro mezinárodní vojenský manévry. Bacha na ní, mohlo by to bejt i s ostrou střelbou. Jiný už to asi nebude…“

Nakoukli do kuchyně a pozdravili.

„Dobrý den,“ odpověděla matka. „Pokoj jsem vám už připravila, večeře bude v sedm!“ A dál se motala okolo hrnců.

„Co je na mým pokoji k připravování?“ podivil se Tomáš. Vyšli po schodech, vešli do jeho pokoje a Tomáš vyprsknul smíchy. U knihovny stálo staré rozkládací spartakiádní lehátko a na něm polštář a peřina. Zavrtěl hlavou: „Máma prostě musí mít aspoň pocit, že spíme každý zvlášť…“ 

Hodil na zem tašku a začal vybalovat oblečení, které strčil do skříně.

„To jsi mohl nechat v té tašce, ne? Jsme tu jen na dvě noci…“

„To jo, ale z tý tašky by to bylo zmuchlaný a navíc přehrabovat se tam, než najdeš, co chceš vytáhnout, takhle je to přehlednější. Nechceš si zatím chvilku dáchnout před večeří? Musíš bejt unavenej…“

Zdeněk se svalil na postel, protáhl se, strčil si pod hlavu malý polštářek, natočil se na bok a rukou zaplácal na matraci, jako když ukazuje psovi, že si tam může vyskočit.

Tomáš se přikulil a podepřel si hlavu rukou. Zdeněk si ho přitáhl, chvilku klimbal a pak otevřel oči: „Vysloveně cejtím, jak mě pozoruješ. Co se děje?“

„Nic. Jsem prostě rád, že jsi tady. Ještě si chvilku zdřímni, na večeři tě vzbudím.“

Tomáš mu přejel prstem po nose a políbil mu špičku nosu. Zdeněk se usmál: „Taky jsem rád, že jsem s tebou,“ řekl a usnul.

Vzbudil ho pocit, že mu po tváři leze moucha. Natáhl ruku, že ji zaplaší, a pocit zmizel. Nechal ruku klesnout a moucha znovu zalechtala. Zavrtěl se a otevřel oči. Tomáš ho lechtal na tváři řasami.

„Vstávej, za chvilku bude jídlo.“

Zdeněk vstal a protáhl se: „Tak jo. Jen si opláchnu obličej a půjdeme.“

Sešli dolů. V obýváku připravený stůl, Tomáš Zdeňka seznámil s tetou Marcelou (o pět let mladší sestra matky, docela sympatická), s jejím mužem (nenápadný, zapomenutelný) a jejich dcerou, mladou Marcelou (frackoidně působící holka, která dělala vědoucí ksichty). Trochu trapné ticho pak přerušila matka, která je vybídla ke stolu.

Pustili se do jídla, řeč trochu vázla. Matka se pokoušela zachránit hovor dotazem na Zdeňkovu práci. Tomáše to rozesmálo: „To je od tebe hezký, mami, ale strašně riskuješ. Jednak vím, že tě to vlastně moc nezajímá, a navíc tě varuju. Je to ve svým oboru trochu fanatik, takže tou otázkou riskuješ hodinovou přednášku, které nebudeš rozumět a která odrovná všechny u stolu. Nechceme nadhodit nějaký neutrální téma? Třeba jestli už začaly růst houby?“ zašklebil se.

Rodiče se po sobě podívali: „Ani nevím, nebyli jsme teď docela dlouho v lese.“

„Moje babička vždycky touhle dobou sbírala májovky,“ zavzpomínal Zdeněk. „Dělala z nich vždycky skvělou omáčku, mohl jsem se po ní utlouct.“

„Tyhle prašivky mi nesměj přes práh,“ vyjelo z matky, až se sama lekla a přikryla si pusu rukou.

„Naše matka uznává jen ty houby, který maj na spodku takovej ten molitan, lupenům nevěří. Někdy si myslím, že nevěří ani kupovanejm žampiónům. Nevěří, že jsou z pěstírny,“ zasmál se Tomáš.

„Bodejť,“ utrhla se matka. „Bůhví, co jim mezi tím může vyrůst.“

Všichni se zasmáli a přes debatu o houbách se přece jen nějaký hovor rozproudil. Večeře se trochu protáhla (matka se opravdu snažila předvést). 

Zdeněk jí pochválil jídlo: „Mnohokrát děkuju, bylo to opravdu vynikající. Ale myslím, že si už půjdeme lehnout, ať jsme vyspalí na zítřek.“

Tomáš se zvednul, popřáli dobrou noc a vydali se do pokoje. Ještě na schodech zaslechli matku, jak tiše syčí: „Teď ne, ještě nás můžou slyšet.“

Zdeněk se uchichtnul: „Myslíš, že nám bude zvonit v uších? Budeme nejspíš teď dole probíraným tématem.“

„Je mi to jedno,“ odpověděl Tomáš. „Jdu první do koupelny!“ Rychle si sbalil věci a vyrazil. Vysprchoval se, vyčistil si zuby a vrátil se do pokoje: „Máš volno, můžeš.“ Zdeněk ho vystřídal.

Dole mezitím zřejmě vyčerpali témata hovoru a ukončili sezení a rozešli se.

Teta Marcela šla po schodech od kuchyně a nesla si láhev s vodou. Člověk se v noci vzbudí, má žízeň a bloudit do kuchyně v cizím baráku…

Dveře od koupelny se otevřely a vyšel Zdeněk. Marcela se zarazila a zírala na něj. Měl na sobě lehký krátký župan bez rukávů, vlastně jen takový přepásaný kabátek, který mu dosahoval do půli stehen. Sakra, fakt pěknej chlap…

„Dobrou noc,“ usmál se na ni a zašel do Tomášova pokoje. Chvilku zírala na dveře a pak šla do jejich pokoje. Povzdechla si. Nebylo by špatné si dneska v noci trochu užít, ale je s nima v pokoji i malá Marcela, tak užívání si bude tak leda ve snu.

Zdeněk za sebou zavřel dveře od pokoje a zvedl hlavu. Uprostřed stál Tomáš. Ruce v bok, nahý a v pozoru. Přistoupil ke Zdeňkovi, rozvázal mu pásek a ruce zajely pod župan.

Zasmál se: „Přemejšlel jsem o tom, že bysme si vlezli na to lehátko. Pokud se pamatuju, tak mu vždycky příšerně vrzala péra. To by o nás věděl celej barák a zajímalo by mě, co by na to máma, jestli by se tloukla do hlavy, co to sem dala. Ale blbý vždycky bylo, když se chtěl člověk posadit na okraj, tak ho ta péra občas hnusně štípla do stehna. A navíc nevím, v jakým stavu je už to plátno, když bysme na něm byli dva, jestli by se neprotrhlo…“

„Vždycky mě překvapí, jak takovej čistě a nevinně vypadající tvor dokáže vymyslet takový záludnosti,“ usmíval se Zdeněk.

„To víš…“

Tomášovy ruce jely po břiše, přes hrudník na ramena a stáhly ze Zdeňka župan. Tomáš se k němu přisál, objal ho rukama kolem krku a vyskočil, aby se nohama zachytil kolem Zdeňkových boků. Ten ho chytil pod stehny, přitiskl na dveře skříně a pomalu do něj vstoupil. Tomáš zasténal. Zdeněk začal přirážet, pořád rychleji, Tomáš se ho držel jako klíště a sténal mu do úst, než Zdeněk vyvrcholil. Pomalu a opatrně Tomáše pustil na zem. Políbil ho. Přesunuli se do postele. Přimáčknutí k sobě. Zdeněk se díval na Tomáše, kterému blýskaly jiskřičky v očích: „Čemu se směješ, ty šotku?“

„Nic, jsem šťastnej.“ Otřel se mu obličejem o hrudník a zasmál se: „Mimochodem, všiml sis, jak je ta skříň rozvrzaná?“

Zdeněk vyvalil oči: „To mi nedošlo. Ty jsi fakt záludnost sama. To tě napadlo dopředu?“

„Ne, to ne, to bych si přišel blbě, jako bych tě využil. Jen mě to pobavilo. Přemejšlím, koho jsme nenechali usnout. A baví mě přemejšlet o tom, co si asi myslej, že se tu dělo.“

„Myslím, že vědí, co se tu dělo. Asi to poznáme ráno,“ řekl Zdeněk a přitáhl si Tomáše pevně do náruče.

Ráno se vzbudili současně. 

Tomáš se protáhl: „Co si dáš k snídani? Snídaně bude samoobsluha, nají se ten, kdo zrovna je vzhůru, a vezme si to, co tam je. Udělám míchaný vajíčka, jo? Kafe si můžeš dát akorát turka, ale myslím, že tam máma bude mít i nějaký filtráky, co přes ně cedí použitej olej, tak ti kafe přefiltruju…“

Dal Zdeňkovi pusu, vstal, natáhl trenky a triko, zaklaply za ním dveře. Seběhl do kuchyně, postavil vodu na kafe, vytáhl vajíčka a ukrojil chleba. Zahrabal ve skřínce s nádobím a přišel na filtrační papír. Zalil kafe, Zdeňkovi ho přefiltroval. Vylovil pánvičku a začal připravovat vajíčka, když dorazil Zdeněk.

„Akorát včas,“ konstatoval Tomáš, přesunul míchanici na talířky, sedli si ke stolu a pustili se do jídla.

Do kuchyně se přišourala malá Marcela, bez pozdravu. Vlekla si krabici s müsli, kterou si musela přivézt, protože matce něco takového nesmělo do kuchyně. Našla misku, nasypala do ní müsli, v lednici nalezla krabici s mlékem a zalila obsah v misce. Vytáhla šuplík, vzala si lžičku a svalila se na židli u stolu. Lžičkou promíchávala obsah misky a přimhouřenýma očima těkala po Tomášovi a Zdeňkovi.

„Vyspinkaný?“ zeptala se po chvilce.

„Ale joo,“ odpověděl jí Tomáš.

„Já myslela, že nemůžete spát a převalujete se, takový vrzání…,“ ušklíbla se Marcela a začala ujídat z misky.

„Ty myslíš, že ve svým pokoji si nemůže člověk vrznout?“ zakřenil se na ní Tomáš.

Marcela vyprskla, až jí müsli letělo i nosem, a rozkašlala se. Tomáš ji se starostlivým výrazem vyrazil bouchnout do zad a nijak ji nešetřil.

Marcela se vzpamatovala a oddychla si: „Ty vole…“

„Rádo se stalo,“ šklebil se dál Tomáš.

Marcela si natočila sklenici vody, napila se, beze slova dojedla müsli, misku odložila do dřezu a vypadla. Tomáš se zvedl, umyl její misku a odložil na odkapávač.

Zdeněk ho sledoval: „Vy se fakt nějak moc nemusíte.“

„Nemusíme,“ přisvědčil s úsměvem Tomáš. „Máš dojedeno? Ukaž, já to umeju.“

Umyl talíře, vzal utěrku a utřené věci uklidil.

„Dobré ráno,“ ozval se otec, který vstoupil do kuchyně. „Už jste po snídani?“

„Jenom dopijeme kafe, dobré ráno.“

„Jestli vám můžu něco poradit, tak se do oběda někam zdekujte, tady půjde o nervy.“

„Ale my kdyžtak můžeme s něčím pomoct,“ nabídnul Zdeněk.

Otec se na něj podíval jako na podivné exotické zvíře: „Radši ne, prosím. Matce by bylo blbý vás něčím zaúkolovat, navíc je přesvědčená, že nikdo jiný než ona nemůže provést něco dobře. Všechno by po vás předělávala. Za ty nervy to nestojí.“

Zdeněk pokrčil rameny: „Tak se můžeme jít projít. Třeba do lesa, jestli už rostou houby,“ zasmál se. Zvedli se, umyli zbytek nádobí a odešli. Do kuchyně dorazila matka: „Ještě spěj?“ Byla na ní vidět nervozita a napětí.

„Ne, už jsou po snídani a snad vyrazili na procházku.“

„Ježíšmaria, oni se šli producírovat po vesnici?“

„Ne, co by tady viděli. Tom to tu zná a nevím, co by tu docentovi ukazoval. Myslím, že šli do lesa.“

„Aspoň tak…“

Tomáš se Zdeňkem šli po cestičce k lesu: „Tady je odbočka k jezírku… Do lesa půjdeme rovně.“

Vyškrábali se do stráně, Zdeněk se rozhlížel po houbách: „Něco tu je, ale neznám to…“ Chvíli prolézali mezi stromy. 

„Tohle je docela hezkej hájek…“

Tomáš v lese nebyl od návratu z nemocnice. Teď si najednou uvědomil, že je na stejném místě, kde se setkal s Fandou…

„Co se děje? Ty jsi úplně zblednul… Je ti špatně?“

Zdeněk se rozhlédl, udělal pár kroků…

„To odsud jsi spadnul?“

Tomáš zakýval hlavou, bledý jak stěna. Zdeněk se znovu rozhlédl, podíval se na Tomáše a přitiskl ho k sobě. Držel ho v náruči, hladil mu vlasy a drtil mezi zuby: „Ne, tohle přece ne…, tohle nejde…, odsud nejde jen tak spadnout…, když ti k tomu někdo nepomůže…“

Tomáš objal Zdeňka v pase, hlavou se mu opřel o hrudník a mumlal mu do trička: „Ty seš strašně chytrej, víš… Nech to bejt, zapomeň na to, je to pryč, teď chci na tohle místo mít jen hezký vzpomínky, když jsem tu s tebou…“

„Kdo?“ procedil Zdeněk.

Tomáš zavrtěl hlavou: „Nech to bejt. Je to pryč. Půjdeme pomalu domů?“

Zdeněk kývl: „Já vím, že když nechceš, tak to z tebe nedostanu…“

„Je to pryč, k tomu se nikdo nebude vracet, ano?“

Pomalu se vraceli domů. Zdeněk přemýšlel. Jestli mu to nechce Tom říct, tak mu to neřekne. Ale pomyšlení, že tu je někdo, kdo mu chtěl ublížit… Bezděčně otevíral a zatínal pěsti. Tomáš si toho všiml. Vzal ho za ruku, přitáhl si jí k puse a políbil ji: „Zapomeň na to, ano?“

Zdeněk ho objal. Dlouhý polibek.

„Víš, že jsme už na dohled od vesnice?“ zasmál se Tomáš.

„Je mi to jedno…“

Dorazili domů, tam už byla babička s dědou. Další představování… Atmosféra při obědě už uvolněnější, i dva lidi navíc rozptýlí hovor. A navíc se matka snažila s jídlem ještě víc překonat.

Na konci přinesla dort s padesáti svíčkami, za mohutného hlaholu je otec sfoukl.

„Tati? Máme pro tebe dárek, ale radši bychom ti ho dali na zahradě.“

Otec se podivil, ale sebrali se všichni a šli za dům na zahradu. Tomáš se Zdeňkem přivlekli společně veliký balík.

„Co to je?“ ptal se otec trochu vyděšeně.

„Tak se podívej.“

Otec strhl papír.

„Akumulátorová sekačka?“

„Já jsem měl vždycky hrůzu, když jsem viděl, jak vyrážíš na trávník s tou elektrickou, nastavený nejmíň tři prodlužovačky a já čekal, kdy některej kabel přesekneš…“

Otec si nadšeně dárek prohlížel.

„Hele, dneska to nech na pokoji,“ ozvala se matka. „Vidím ti na očích, že to chceš hned ozkoušet.“

„Tak ne,“ řekl trochu smutně otec. „Pojďte, dáme si panáka. A rovnou můžem zůstat na zahradě, máme tu připravenou grilovačku, je hezky…“

Dali si panáka, matka na zahradní stůl přinesla tácy s nadělanými chlebíčky.

„Tak jo, chlapci, ještě do druhý nohy, ať popojedem,“ pobídl je otec.

***

Zdeněk zamžoural: „Bolí mě hlava…“

„Aby tě nebolela,“ zašklebil se Tomáš. „Musím říct, že ses včera sťal jak docent. Ale byl jsi zábavnej, rozjel ses, malá Marcela koukala s otevřenou hubou. Doufám, že si pamatuješ, že si s tátou tykáte. Z táty dokonce vypadlo, že ho nenapadlo, že nějakej docent může bejt fajn chlap. Tak toho máš v kapse. A máma už tě bere jako nutný zlo, takže se s tím smířila.“

Tomáš natáhl ruku a pocuchal Zdeňkovi vlasy: „Hele, mám ti udělat dvojnásobný kafe? Nebo prej na opici pomáhá kafe s citrónem…“

„Brrr,“ otřepal se Zdeněk. „Dvojitý kafe bude stačit. Tohle se mi už hodně dlouho nestalo, mít vokno. Vůbec nevím, jak jsme šli spát.“

„Já jo,“ zakřenil se Tomáš.

„Bože. Vyváděl jsem něco?“

„Ne. Jen jsi v posteli tvrdil, že chceš před spaním lízátko, že si chceš pohrát. Teda tvoje hra na lízátko mi vůbec nevadila. Večer ti jí oplatím, chceš?“

Zdeněk zrudnul.

„Já teda chci, už se těším. Jdu udělat to kafe, zkus si zatím dát studenou sprchu.“

Studená sprcha zapůsobila přece jen resuscitačně, takže do kuchyně přišel už celkem svižně. Kafe připravené, na stole ještě nějaké chlebíčky ze včerejška. Zdeněk držel velký hrnek oběma rukama a usrkával. Tomáš ho pozoroval s trochu zlomyslnou zvědavostí a zároveň ustaraně: „Šoufl ti není?“

Zdeněk zavrtěl hlavou: „Ne, mně nebejvá. A to bolení hlavy už taky ustupuje. Já si potom dejchnu, ať vím, kdy budeme moct jet, a uvidíme.“

„Co si dejchneš?“

„Vozím s sebou alkoholtester.“

„Proč, proboha?

„Hodí se. Když jsi třeba na kongresu, tak tam jsou někdy dost bouřlivé společenské večírky, možná by ses divil. To se druhej den tester hodí. Ostatně přemýšlel jsem, že bych tě na podzimní kongres vzal s sebou do Plzně, co ty na to?“

Tomáš na něj chvilku zíral: „Jestli mě fakt chceš s sebou… Já budu moc rád…“

Do kuchyně se vplížil otec: „Ahoj.“

„Ahoj,“ odpověděli oba.

„Myslím, že se to včera docela povedlo, co myslíš, Zdeňku?“

„Mají ten pocit všichni?“

„Aha, ty myslíš mámu… Ale jo, myslím, že je taky spokojená. Nechcete, pánové, přijet o prázdninách aspoň na týden? Nebo s klidem na dýl… Jak budete chtít…“

Zdeněk se podíval na Tomáše, který se zašklebil a pokrčil rameny.

„Myslím, Tondo, že bychom se na nějakém týdnu dohodnout mohli.“

„Tak fajn,“ rozveselil se otec, otevřel ledničku a ze sklenice vylovil kyselou okurku.

Zdeněk si došel pro tester, fouknul, vytáhl mobil a chvilku na něm počítal: „Dobrý, před polednem můžeme vyrazit.“

„Počkej, máma s váma počítá na oběd!“ ozval se otec.

„To je hodná, ale my pojedeme. Užije si nás, až přijedeme v létě,“ zasmál se Zdeněk.

Na pokoji vrátili pár kusů oblečení do tašky, tašku do auta…

Marcela s manželem a mladou už se taky balili.

Tomáš se Zdeňkem se rozloučili a vyrazili.

Vyjeli z vesnice. Po chvíli mlčení se ozval Zdeněk: „Musím říct, že jsem z toho měl trochu strach, když jsi na ně tlačil, že musím přijet taky.“

„Já vůbec.“

„Jak to?“

„Protože vím, že zvládneš všechno.“

Zdeněk se zasmál: „To je hezký, taková důvěra… A teď něco praktickýho. Co si dneska uděláme k večeři?“

„Nic. Myslíš, že by nás máma nechala odjet jen tak, když jsme nezůstali na oběd? V kufru je taška s řízkama.“

Zdeněk se zasmál.

Tomáš mu pohladil nohu: „To abys věděl, že to tu v létě nebudeš mít úplně jednoduchý…“

„Tak večeři máme vyřešenou. A jak tak začínám poznávat tvoji matku, tak tuším, že tam bude i kus dortu.“

„Samozřejmě že tam je. Ale já si ho už dneska nedám.“

„Proč ne?“

Tomáš se podíval na Zdeňka a přivřel oči: „Protože já se dneska strašně těším na lízátko…“