Tři

Pomalu kráčel k zakázané zóně, nemohl si pomoci, zvědavost byla větší. Tichem se nesl zvuk jeho kroků, necítil strach, jen vzrušení z toho, že se to konečně děje. Od dětství toužil vstoupit na tato místa. Studium začal ještě v době, kdy byla pro paleontology volně dostupná. Než dostal titul a možnost pracovat ve výzkumném týmu, stala se celá oblast zakázanou zónou. Friego se nevzdal, svou cestu nasměroval právě sem, k této chvíli. Došel k uzavřené stěně, ještě si pamatoval, když v přímém přenosu ukazovali, jak ji vztyčují nad celým výzkumem. První, co ho tehdy napadlo, že chtějí něco rychle skrýt, ale co? Jen ho to víc hnalo vpřed v jeho úsilí se tam dostat. Položil na ni ruku v několikavrstvé rukavici, nemohl by popsat všechny pocity, které prožíval.

„Friego!“

Prudce se otočil.

„Arkile?“ překvapeně na příchozího upíral pohled.

„Snad sis nemyslel, že si to užiješ jen ty? To mi nemůžeš udělat.“

Uculil se. Na rozdíl od Friega neměl žádný ochranný oblek. Proč taky, patřil k Rivorim. Rase, která se s lidmi spojila. Pro jejich i svůj prospěch. Přinesli technologie, o nichž lidé neměli tušení, i v jiných oblastech vědy dopomohli k nevídaným pokrokům. Přesto je lidé nedokázali přijmout, jejich vědomosti a vše, co nabídli ano, je ne. Byli o mnoho vyšší, málokdo tak třímetrové postavy přehlédl. Jinak se docela podobali lidem, ale dvě srdce tak odlišná od lidských, a i jiné maličkosti… žili na zemi a přece v ústraní.

Friego byl zabrán do studia, když mu jako nového spolubydlícího přidělili Arkila, byl spíše zvědavý. Mladík, který se na prahu pokoje objevil, ho hned překvapil svou výškou. Byl malý, dva metry dvacet to bylo hodně málo na Rivorim. Jak později zjistil, dost si od svých užil, že se tak liší, a protože Friego neměl mnoho přátel, spojilo je to. Poznávali se, začali se svěřovat, jejich přátelství rostlo a upevňovalo se. Zanedlouho všichni věděli, že tito dva drží při sobě. Pár posměváčků dostalo svoje, od té chvíle byl klid. Okolí si zvyklo, že jejich dvojice je nerozlučná.

Teď se tedy díval na nejbližšího přítele, který s obřím vakem na zádech přicházel k němu. Na bratra.

„Víš, že z toho může být a asi i bude pořádný průšvih. Můžu přijít o titul a to bude asi ten nejmenší problém.“

„Jo vim, ale jdu s tebou. Konec diskuze,“ usmál se na něho Arkil.

„Tak jo,“ skoro s úlevou si oddechl Friego.

Cítil se dobře, že jsou na to dva, oni dva. Zvedl laserovou pilu, začal řezat. Arkil se opřel svalnatými pažemi kousek od místa, kde se laseru materiál podvoloval, tlačil na stěnu vší silou. Velkou, mnohem větší, než by kdy dokázal vyvinout člověk. Povrch se jim pomalu poddával, až se ozvalo prasknutí a před nimi zel otvor dost velký, aby vešli. Ještě jednou se na sebe podívali, pak vstoupili do neznáma.

Arkil před ně poslal robota, který skenoval vnitřní prostory.

„Počkej, Friego, nespěchej. Nejdřív to musí načíst, podíváme se, co bude v záznamu, a pak uvidíme.“

Čekali, nebylo to moc dlouho, ale Friegovi se to zdálo jako věčnost. Dočkal se. Malá obrazovka se vysunula, přidřepl si, svaly se mu nervozitou chvěly. Arkil se díval taky, oba hltali každý záběr. Předměty běžného života, každá maličkost byla fascinující, snad ani nemrkli.

„Arkile…,“ vydechl prst namířený na světle oranžovou skvrnku.

„To není možný. Ne, Friego, ne…,“ nedokázal ho zastavit.

Muž vpadl do místnosti, ze které ten signál, tepelný signál pocházel. Dusil se, špatně se mu dýchalo, cítil čůrky potu stékající mu po zádech, srdce se mu mohlo rozskočit. Nic z toho nebylo projevem námahy, ale vzrušení. Je tu někdo živý, neuvěřitelné, nemožné. To všechno mu letělo hlavou a pak ho oblil chlad. Studený pot měl úplně všude, díval se na kapsli, na níž blikaly kontrolky. Ať už je uvnitř kdokoliv, je naděje, že žije. Jak dlouho? Jak mohli uzavřít celou oblast, když tu je někdo naživu? Arkil k němu doběhl, opatrně se prsty dotýkal tenkého kovového rámu, studoval kontrolky.

„Někdo sem musí chodit obnovovat zásoby.“

„Čeho?“

„Kyslíku a energie, čeho asi. Sakra o co tu jde? To není dobrý, měli bysme vypadnout.“

„Asi jo,“ odpověděl mu přítel.

Ale neměl se k odchodu, naopak. Strhl si rukavice, začal něco nastavovat, vlastně vypínat kryt.

„Neblázni, nevíš, co se stane.“

„A to, že tu je někdo takhle, ti přijde normální?“ odsekl mu Friego.

Nedočkal se žádné reakce, oba je přerušil zvuk uvolňujícího se víka, které samovolně a velmi pomalu vystoupalo nahoru. Jejich pohledy se zaměřily na ležící, snad spící postavu. Ani jeden nebyl mocen slova. Člověk, chlapec. Jak dlouho asi spí, tady? Kroky. Rychlé, hlasité, někdo si byl jistý, že se může volně, bezpečně pohybovat. Arkil se sehnul, velmi jemně vytáhl všechny jehly, hadičky z mladíkova těla. Vzal ho do náruče a rozběhl se pryč, Friego ho následoval.

***

Divně malátný pocit, sen a napůl bdění, bolest, hlad, zima. Občas světlo, které vnímal přes zavřená víčka. Náhle prudká bolest, někdo ho držel a divně s ním třásl, asi běží, napadlo ho. Pak ztratil vědomí nebo se zase jen propadl do bolavého snu, ze kterého se chtěl i nechtěl probudit. Pokaždé to byla stejná bolest a malinká naděje, že se probudí, že se to změní.

***

Vběhli do domu, nemuseli říct vůbec nic. Znali se dokonale, opravdoví bratři, společný byt jim přišel úplně normální. Sehraní jako dobře fungující stroj, dělali, co bylo potřeba. Jakmile byli doma, Friego strhnul deku a polštáře z přítelovy postele a ve své vytvořil i ze svých přikrývek oválné a snad i dost teplé lůžko, do něhož Arkil bezvládné tělo uložil. Poslední pokrývkou ho přikryli. Hrudníky se jim prudce zvedaly, jak rychle dýchali dílem od divokého úprku, své v tom hrála i nervozita. Těžko říct, co víc.

Arkil se opatrně ke spícímu naklonil.

„Dýchá hodně mělce, netušíme, co mu všechno dávali, ale nebude to sranda. Může být mimo pořád nebo se taky vzbudit a poprat se s následky nuceně narušené hibernace.“

Jemně urovnal kaštanově hnědé vlasy chlapce, s bolestí a strachem ho i nadále sledoval.

„Sakra, Friego, co se to děje? Vůbec by mě nenapadlo, že najdeme živého člověka,“ vztekal se.

Friego ze stolu vyndal injekce, odebral chlapci krev.

„Pohlídej ho. Teď se nám hodí, že mám přístup do laborky, musím udělat testy. Potřebuju vědět, co všechno mu to lili do těla.“

Bez toho, aby čekal na přítelovu odpověď, odešel.

„No prima,“ odfrkl si Arkil, ale když pohledem sklouzl ke spícímu, pohled mu zjihl. Jemná chlapcova tvář byla bledá až nezdravě bílá, rty působily bezkrevně, studeně. Dotkl se ho, byl jako kus ledu. Neměl ho čím ohřát, rychle si sundal oblečení, zůstal jen v kalhotách. Opatrně s obavou i ostychem se položil vedle mladíka, objal ho a přitiskl jeho záda na svou hruď. Projel jím chlad, tisíce nožů bodalo do jeho těla, začal se lehce třást. Nepouštěl chlapce, i tak jen doufal, že mu trochu pomůže.

Zvláštní teplo mu hřálo záda, bylo to příjemné, nové, s tím teplem se mu do těla vracel život. Pokusil se pohnout prsty na rukou, jen trošku, ale šlo to. Začínal víc vnímat sám sebe a bylo mu zle, strašně zle. Cukl sebou, vnitřnosti ho zradily a nebýt neznámých, silných paží, asi by se sám udusil.

Arkil chlapce držel v předklonu, snažil se mu poskytnout oporu, zatímco on se svíjel v křeči a dávil všechno, čím ho někdo krmil a utlumoval kdoví jak dlouho, na podlahu vedle postele. Do toho se přihnal Friego. Dvě hodiny mu trvalo udělat všechny rozbory, ale díky tomu mohl vzít potřebné léky, aby mohli mladíkovi pomoci. Teď spatřil do půl těla nahého Arkila, v jeho rukou cukající se, křečí pokřivené tělo. Ještě chvíli a snad by mu i kosti začaly praskat.

Položil na stůl kufřík, vylovil malou ampulku se zlatavou tekutinou, jen trochu nabral do speciální injekce.

„Arkile, drž ho pevně, musím mu to píchnout do srdce.“

Podívali se sobě do očí. Medvědí stisk znehybnil tělo mladíka, Friego přiložil injekci a aplikoval látku. Arkil uvolňoval sevření, chlapec se pozvolna zklidňoval.

Myslel, že umře, zima, bolest, zvracení, pak ho někdo nebo něco sevřelo, že se nemohl pohnout. Skoro neznatelné štípnutí na hrudi. Náhle všechno přestalo jako kouzlo, které vše změní. Zima mu byla stále, ale už se mu nechtělo zvracet, dýchal klidněji, zkusil otevřít oči. S výkřikem je zase rychle zavřel, světlo ho bolestivě bodalo.

Friego si všiml jeho reakce na osvětlení v místnosti, rychle všechno ztlumil. Arkil se od chlapce nehnul, hlídal ho. Ne, aby jim něco neudělal, aby se nestalo něco jemu.

Mladík znovu zvedl víčka, rozhlížel se. Vyděšený, naprosto mimo. Friego se mu podíval do očí, projela jím vlna nevole. Temně hnědé oči bez zorniček. Děsivé. Opanoval své pocity, poklekl k chlapci.

„Jsem Friego.“ Ukázal na Arkila: „Můj bratr Arkil,“ neměl chuť ani čas vysvětlovat, byl jeho bratr a hotovo.

Nedostal odpověď.

„Jsi promrzlý, připravím koupel, ano?“

Nic, mladík se nepohnul. Friego pomalu vstal, aby ho snad nevylekal, rovnou šel do koupelny. Když bylo vše nachystáno, odvedli do ní s Arkilem chlapce, pak odešli. Nechali sice otevřené dveře, nenahlíželi. Mlčky se na sebe podívali, mají problém, mega problém a řešení v nedohlednu.

Teplá voda byla neskutečná, voňavá, přestával věřit, že se to děje. Měl strach, že je to nějaký sen, vize, která zmizí, místo ní zůstane zima a bolest. Nabíral do dlaní pěnu, její vůně a hebkost se vpíjela do jeho pokožky. Nechtěl zavřít oči. Vidět věci kolem sebe, každou drobnost, bylo tak neskutečné, hezké. Slzy mu stékaly po spáncích. Až tohle skončí, bude mnohem horší smířit se…

„Copak je, jsi v pořádku?“

Vešel ten modrooký blonďák, co se představil jako Friego. V jeho očích byla obava, zdála se upřímná. Co když to není sen? Odvážil se věřit tak neskutečné myšlence.

„Trion.“

Jeho hlas mu zněl divně vzdáleně, cize, tak dlouho neslyšel sám sebe pronést jakékoliv slovo.

„Hezké jméno,“ Friego měl zvláštně hebký hlas, moc hezký, hladivý. On se mu zdál celý hezký. Modré oči, jaké nikdy nespatřil, světlé vlasy, které vypadaly, že se v nich zachytilo slunce, kůže trochu opálená, ale ne moc. Pružné, pevné tělo. Byl krásný. Trion si to uvědomoval a snažil se obraz toho muže zapamatovat. Může na něho myslet, až mu zase bude zle. Obava z bolesti musela být vidět v jeho tváři.

„Copak je? Neboj se, jsi v bezpečí,“ znovu se dožadoval Friego odpovědi.

Přidřepl si k okraji vany, začal mu pěnu vtírat do vlasů, pak ji jemně omyl. Lehké doteky byly neznámé, něžné, opatrné, mladík je vstřebával celým tělem.

Náhle se objevil jeho bratr, tak jiný. Vysoký, svaly mohutné a vzbuzující respekt. Černé oči však byly plné něhy a černé vlasy padající mu na ramena nějak zjemňovaly celý obličej. Pokožka zvláštně zlatavé barvy.

„Je ti už teplo?“

Lehké přikývnutí.

Oba bratři odešli, mladík se usušil do připraveného ručníku, oblékl župan, na nohy teplé ponožky. Vyšel z koupelny, čekali na něho. Chvíli stál nehnutě, bál se pohnout. Friego k němu přišel, jemně ho vzal za ruku, posadil na postel.

„Trione, víš, kde jsme tě našli?“

„Ne.“

Popsal mu to, chlapec ho udiveně, s bolestí ve tváři poslouchal.

„Jak dlouho jsem tam byl?“

„Já nevím,“ sklopil své modré oči muž. „Ale asi dlouho podle toho, co všechno máš v krvi. Myslím roky,“ oči k němu nezvedl.

„Proč si nic nepamatuju?“

„Vzpomeneš si, postupně. Potřebuješ čas, hodně času,“ pohlédl na něho těma modrýma očima. Trion zatoužil, moc chtěl, aby se na něho díval stále.

„Nemyslíš na to, co mě teď napadlo, že ne, brácho?“ řekl Arkil, ale vlastně se neptal. Při pohledu na ně dva měl jasno.

„No potěš, jdu balit.“ Odešel z pokoje, kde je dva zanechal, pustil se do nutných příprav.

Friego se mladíkovi snažil říci všechno, co mohl. Jaký je rok, kde se nacházejí, kdo jsou oni dva. Bylo toho moc, hodiny letěly, aniž si to oba uvědomili, byli najednou těsně u sebe. Trion měl ruku vloženou v té Friegově, opíral se o něho a pomalu ho ovládala únava. Jenže on se bál usnout. Měl strach, že se neprobudí nebo procitne na nějakém hrozném místě. Friego jako by mu četl myšlenky.

„Dám ti nějaké léky a vitamíny, trochu si zdřímneš, až se probudíš, budu tady. Ano?“

„Dobře, ale nenecháš mne samotného? Prosím,“ teď on sklopil oči. Jemné prsty mu jen konečky pohladily tvář.

„Nehnu se od tebe, slibuju.“

Arkil je sledoval. No to je teda něco. Tak dlouho se Friego srovnával s rozchodem a teď se mu zamiluje do Triona.

„Brácho, brácho, budu si vás muset ohlídat oba,“ pomyslel si a uvelebil se v křesle před pokojem, v němž Trion pomalu upadal do poklidného snu, poprvé po nezměrně dlouhé době. Za ruku ho držel Friego, nespouštěl z něho oči a sám nakonec usnul, natažený vedle mladíka. Tehdy se k nim potichu přiblížil Arkil, opatrně je přikryl a znovu zaparkoval v křesle na stráži. Počítač na klíně, hledal, kde se objeví zprávy o prolomení Zakázané zóny. Vůbec se mu nelíbilo, že nikde nenašel ani slovo. Využil své on-line kontakty, zlatí hackeři, a tak se dostal alespoň k nějakým střípkům. Radost mu to neudělalo, ale alespoň trochu tušil, v čem to lítají. Nebude to teda kdoví jaká zábava. Nepřestával pracovat, občas pohledem překontroloval pokoj, kde ti dva spali.

Barevné, milé sny, plné slunce, v nichž Friego hrál hlavní roli. Začal se probouzet, nechtěl se snů vzdát, ještě chvilku. Strach ho začínal pohlcovat, nechtěl se probudit, bál se co uvidí. Pak ale oči otevřel. To, co spatřil mu, vykouzlilo úsměv ve tváři. Spící Friego, pevně držící jeho ruku poklidně oddechoval. Nemohl od něho odtrhnout pohled. Chtěl svou ruku opatrně uvolnit, Friego ve spánku ztuhl, jen ji pevněji stiskl. Trion vůbec nevnímal, že ho po celou dobu pozoruje Arkil.

Díval se na chlapce, přemýšlel, jak mu říct všechny informace, které přes noc vyšťoural díky šikovnějším a schopnějším, no prostě počítačovým mágům. Teď mu ta magie dělala víc než těžkou hlavu.

„Dobré ráno.“

Vytrhl ho z myšlenek Friegův hlas. Pozdrav ale patřil Trionovi. Arkil couvl, raději se vydal dokončit přípravu snídaně. Nemusel na své společníky čekat dlouho. V tichu se najedli, jen sem tam se jejich pohledy setkaly. Každý v zajetí svých myšlenek. Arkil si naléval pití, když je prudké klepání, vlastně bušení na dveře, přimrazilo na místě.

„Okamžitě otevřete dveře! Jsme ozbrojeni, nenuťte nás použít zbraně.“

Friego se postavil, zcela instinktivně stáhl Triona za svá záda. Arkil si však ochranitelského gesta všiml. Obešel ty dva, vpustil nezvané hosty, vlastně hosta. Couvl, očima odhadoval příchozího. Vysokého muže v černém ochranném obleku s neznámou zbraní v rukou. Měřil si Friega s Arkilem tvrdým pohledem.

„O co vám jde, okamžitě ho vraťte, stejně vám k ničemu nebude! Kde ho máte, museli jste ho přece na něco napojit? No tak sakra bude to!“

Vztekal se a pak zavrávoral. Zpoza Friegových zad na něho vykoukl Trion, pohled na mladíka ho šokoval.

„Ani se nehněte,“ rychle se vzpamatoval, zbraní na ně stále mířil, v jeho tváři se zračily všeliké pocity.

„On žije, jak to, že je… To není možný…, co se to…“

Pomalu začal sklánět zbraň, oči upřené na Triona. Arkil nezaváhal, vrhnul se na něho, bez potíží muže odzbrojil a přirazil ho ke zdi.

„Zpívej ptáčku, zpívej, ať ti nemusím zakroutit krkem!“ syčel vztekle.

„Arkile, dusíš ho, neřekne ani slovo, i kdyby chtěl,“ křikl na něho Friego, zároveň rukou držel Triona za sebou, ten se rozhodně nebránil. Arkil povolil sevření, neznámý se sesul na podlahu, rozepnul oblek, kašlal a držel si hruď. Chvíli mu nechali, než položili první otázku, začal sám mluvit.

„Dost z toho, co máme, už nestačí. Nepomáhá na nové nebo zmutované nemoci ani s pomocí Rivorim. Už delší dobu běží výzkum, máme dílčí úspěchy, ale výsledky jsou slabé. Před deseti lety se do toho přidala skupina, která se snaží prodloužit život… oni,“ zvedl pohled, snažil se spatřit postavu, pečlivě skrytou za neznámým mužem.

„Řekli nám, že se narodili nedostatečně vyvinutí, neschopni života a tak…“

„Ty prase, i kdyby to tak bylo, kdo vám dal právo na nich dělat testy, to je…“

Friego se chvěl, vztek jím nezadržitelně lomcoval. Měl určitou představu, co se Trionovi stalo, ale nikdy by ho nenapadlo, že byl tak, jak ho našli, možná od dětství. Dvě ruce se ho chytily kolem pasu, chlapec se přitiskl k jeho zádům. Friego nepřestával zuřit, jen se nehýbal, i když by na toho parchanta skočil nejraději hned. Arkil se nerozpakoval. Pár ran dopadlo, pak muže postavil na nohy.

„Jak jsi nás našel tak rychle? A kdo jde za tebou? Netvrď mi, že jsi sám.“

„Jsem sám. Měl jsem lab na starost, chtěl jsem ho dostat zpět, než na to ostatní přijdou. Má čip na krku.“

Friego se na mladíka otočil, Trion se k němu automaticky otočil zády, lehce sklonil hlavu. Friego mu jemně nadzvedl vlasy, prsty prohmatával kůži na krku, nic ale nenašel.

„Kde?“ pronesl ledovým hlasem, který i v Arkilovi vyvolal zachvění.

„Vyndám ho,“ nabídl se neznámý.

„Ani na něj nesáhneš,“ vrčel Friego.

„Jestli to dokážeš, udělej to sám, ale pospěš si. Běží nám čas, vám i mně,“ odsekl mu.

Trion se začal třást, strach a první vzpomínky, útržky, které se najednou odkudsi z daleka vynořily.

„Nechci tam zpátky, prosím, já už tam nechci,“ šeptal.

Friego sklopil hlavu, rezignoval během vteřiny. Ani o tom nemusel přemýšlet, udělá pro něho všechno.

V životě neoperoval na kuchyňském stole. Trion, mladík kterému vyndával čip, se nechtěl nechat uspat. Dostal tedy lokální anestetikum, on mu teď vytahoval čip. Očima a rukama se věnoval vyndání čipu. V mysli ale měl zmatek. Tolik jich tam ještě je, jestli jsou jako Trion… Zvedl se mu žaludek. Mučí je. Ještě si dokázal sám v sobě ospravedlnit pokusy na tělech, jejichž mysl byla mrtvá. I to už bylo daleko za hranicí všeho, co si kdy dokázal připustit, že v zájmu vědy, možná lidstva udělá. Tohle ale bylo děsivé. Čeho se to stal součástí?

„Mám ho.“

Vytáhl čip, odložil do misky, hned ránu zašil. Friego ho okamžitě od Triona odstrčil. Pomohl chlapci vstát, podpíral ho celou cestu do pokoje, kde si Trion sedl na kraj postele a se zavřenýma očima prudce oddechoval.

„Už je to dobrý, neboj se,“ zašeptal Friego.

„Na něco jsem si vzpomněl,“ odpověděl mladík.

„Na co?“

„Když jsem byl malý,“ zatřásl hlavou, „to je jedno. Co teď bude?“

„Musíme pryč. Nemůžeme čekat, kdo další přijde. Nebyl jsi tam sám. Arkil se už spojil s lidmi, co jsou v on-line světě jako doma. Pustí informace o Zakázané zóně ven, všude se to ukáže.“

„Co se ukáže?“ nechápal Trion.

„Nahrávka, kterou náš robot pořídil při vstupu. Když jsme utekli, nechali jsme ho tam, vůbec nám to nedošlo. Poslal spoustu dalších záběrů, je to…“

„Je jich hodně takových jako já?“ naprázdno polkl při vzpomínce na mlhavý, bolestný svět, v němž se ještě před pár hodinami nacházel.

„Ano, je. Neboj se, když to dostaneme ven, etické komise a další organizace se o to začnou ihned zajímat. Nepůjde to skrýt. Arkil odstranil všechno, na čem jsme já, on a ty.“

„Když ale odejdeme, přijdete o všechno, svůj život a…“

„Není tak jisté, že by náš život byl nadále takový, pokud bysme zůstali. Nebudeme na to čekat. Pojď se obléct, půjdeme hned.“

Arkil probodával pohledem doktora, který před chvilkou vyoperoval Trionovi čip. A teď dal návrh, o němž on uvažoval a hodnotil ze všech stran.

„Ať už to bude jakkoliv, moc dobře nedopadnete,“ nadhodil.

„Já vím.“

„Copak, najednou máte svědomí. Co když nás jen chcete obalamutit, zachránit si kůži, nás udat a chlapce dostat zpátky?“ odsekl mu.

„Těžko můžu podat jakýkoliv důkaz. Selhal jsem, a navíc v jejich očích zradil. Vy můžete ten čip využít. Zbavit se mě jako jediného svědka.“

„Jste blázen? Nikdo nechce nikoho zabít, ježíši, co jste to za člověka?“ odfrkl si Arkil.

„Řekněme, že přijmu. Jak si to představujete?“ nakonec Arkil dal najevo ochotu si ho alespoň vyslechnout.

Muž vydechl úlevou, přednesl jednomu z Rivorim svůj návrh. A on to přijal. Najednou čas letěl nezadržitelně. Ležel na zemi v místnosti, kde ještě před chvílí byli čtyři. Držel v ruce čip, se zavřenýma očima vnímal jen sluneční paprsky, dotýkající se jeho těla. Čekal a pro zkrácení chvíle si už před hodinou pustil vysílání zpráv. Na všech kanálech se na něho valily informace o zneužití pravomocí, mučení, týrání, nezákonných pokusech a dalších zvěrstvech, do nichž byl on sám zapleten. Jedno už, jestli vědomě nebo se nechal ukolébat řečmi, které měly ospravedlnit…

„Co jsme to provedli?“ plakal.

„Můžeš mi říct, kam to jako jedeme? Arkile?“

„Kam bys řekl? Někam, kde nikdo neví, že to místo vůbec existuje, mysli, brácho.“

A Friegovi se rozsvítilo. Je to už hodně let, co naprosto zabloudili a zcela náhodou našli jeskyni. Nedalo jim to, pokusili se ji prozkoumat. K jejich překvapení jeskyně nebyla přírodní útvar, byl to vstup do zasypaného, nikým neobjeveného domu, spíš paláce. Nebylo možné ho přiřadit k nějaké konkrétní civilizaci, jako by se v něm snoubili všechny, z každé kousek. Nikomu o svém objevu neřekli. Doufali, že jednou jim to dopomůže ke slávě. Velcí objevitelé. Teď je to jejich bezpečný úkryt, alespoň na čas, než se vše přežene. Než bude možné bezpečně vystoupit ze stínu.

Šli pěšky a docela dlouho, Trion ani náhodou neměl na něco takového sílu. Arkil ho nesl, Friego táhl bagáž. Takto po několika hodinách dosáhli cíle. Jakmile byli uvnitř, vydal se Arkil zabezpečit vchod.

Friego se postaral o chlapce.

Šel se podívat, jaký je čeká den. Počasí jim přálo, dnes si dají celý den venku. Trion už zesílil, tělo se mu uzdravilo nečekaně rychle. S duší to bylo horší. Friego se bezhlavě zamiloval a Arkil s obavou sledoval, jak tohle dopadne. Takže když je jednou zahlédl přitisknuté k sobě v objetí, jak se líbají, spadl mu ze srdce obří balvan. Věřil, že všechno dobře dopadne, už podle zpráv, které se k nim dostaly, tomu měl i důvod věřit.

„Friego?“

„Hmmm“

„Nevadí ti… moje oči?“

Leželi k sobě zády a muž ještě napůl spal. Teď se rychle přetočil k chlapci, objal ho, tvář přitiskl k jeho zátylku. Jemně políbil hebkou kůži, jazykem začal klesat podél páteře. Trion se zachvěl, Friego věděl, jak mladíka pozlobit.

„Miluju tě takového, jaký jsi. Každý kousek tvého těla, zákoutí tvé duše. Jsi dokonalý.“

„To nejsem,“ vydechl Trion.

„Pro mne ano.“

Chlapec se přetočil čelem k muži. Friego ho zachránil, ve všech ohledech, jak jen člověka zachránit lze. Vzdal se pro něho všeho a čekal, trpělivě čekal, jen mu stále dával najevo svou náklonnost. Trion si nejdřív myslel, že je to přátelství a pak…, když mu došlo, že ho Friego miluje…, mohl i on vyjevit své city. Všechno bylo dokonalé, krásné a vůbec nevadilo, že jsou skryti před světem. Naopak, dost si to soukromí užíval. I teď Friega políbil, přitiskl se k němu celým tělem, na zádech cítil jeho ruce klesající k zadečku. Přehodil muži nohu přes bok, aby měl snadný vstup, tam kam mířil. Za okamžik už vzdychal a sténal do Friegových úst.

Arkil se usmál, když nepřicházeli, bylo jasné proč.

„Dobře, jdu se projít sám, až se odpoledne vyhrabou z postele, budou potřebovat i trochu jídla.“ S úsměvem na tváři vyrazil na lov.