Křehká – Matěj

„Víš co? Mám tě dost. Jsi hroznej, to se už nedá vydržet.“

Muž se zvedl, ze skříně vytáhl kufr, začal si do něho balit oblečení. Ve spěchu, se skládáním se neobtěžoval. Mladík se na něho díval s bolestí v očích, rudé tváře.

„Hroznej? Honzo, co se stalo? Miluju tě, to přece…,“ hlas se mu chvěl, slzy nezadržitelně padaly po tvářích.

„Podívej se na sebe. Vaříš, uklízíš, dokonalá hospodyňka. Tohle nechci, já chci chlapa.“

Věděl, že Matějovi ubližuje a neprávem.

„Chceš říct, mám chlapa,“ neudržel se, vlastně to tušil a bál se takové chvíle.

„Když to musíš slyšet, tak jo. Byla to chyba.“

„Co přesně?“ zalkal.

Muž se zastavil, podíval se na plačícího mladíka. Štíhlý, krásně tvarovaná ústa, čokoládově hnědé oči, odrostlé hnědé vlasy, které si dával do gumičky. Byl přesvědčený, že ho miluje, všechno bylo skvělý a pak v posilovně potkal Tomáše. Uragán, jehož síla vše smetla. A najednou mu začalo na Matějovi všechno vadit.

„Promiň, nezlob se,“ popošel k němu, ale chlapec couvl.

„Neměl by ses zdržovat,“ pokusil se udržet klidný hlas, nic moc.

„Ahoj!“ ještě se ozvalo ode dveří. Zůstal v bytě sám. Než se úplně sesypal, udeřil ho do nosu zápach, kapr. Vyděšeně se vrhnul k troubě, jen ji otevřel, vyvalil se na něho oblak černého dýmu. Vše šlo rovnou do koše. Myl si ruce, zvedl pohled, kartáček na zuby, který tam Honza nechal, byl poslední kapka. Sesul se na zem, ruce opřené o umyvadlo, voda stále tekla. Nemohl se pohnout několik hodin. Honza byl v posledních týdnech jiný, hrubší, ale ne přímo zlý. Odtažitý, chodil pozdě a pak se vymlouval. Podvědomě cítil, že se něco děje, snažil se vydržet, dával ze sebe všechno, nestačilo to.

Velmi pomalu si zvykal na samotu, měsíce plynuly. Nechtělo se mu domů, kde ho nikdo nečeká, a tak zůstával déle v práci. Při jednom opožděném odchodu z práce ho přilákal nový obchod. Přišel blíž, prohlížel si ozářenou výlohu. Skleničky přelétl očima, co ho zaujalo, byly figurky. Malé, skleněné a nádherné. Malý ježeček, vůbec ne s jablkem, tenhle byl jak opravdový. Hned vedle něho jezevec, sedící černá kočka olizující si tlapku, králík s mládětem – asi matka a potomek, netopýr zavěšený na skleničce, jako by spal. Byl okouzlen, omámeně vešel dovnitř. Spatřil muže sedícího u pracovního stolu, proti němu trčela tenká trubka připojená k bombě. Z ní vycházel modrý plamen, ve kterém nahříval různobarevné tyčinky skla a vytvářel ta úžasná zvířata. Soustředil se, pozdravil, ale hlavu nezvedl. Nejdříve dokončil, co měl v úmyslu, pak teprve na příchozího pohlédl. Mile se usmál.

„Přejete si?“

„Jen se dívám, děkuju,“ potichu odpověděl, neschopen odpoutat pohled od temně modrých očí.

„Můžu zkusit vyrobit, co budete chtít.“

„Třeba dudka?“ Matěj vyslovil to první, co ho napadlo, a sám se toho lekl, rychle se rozloučil a odešel.

Doma zavřel dveře, zadýchaný jako by běžel maraton. Další dny se krámku vyhýbal. Pak už to nemohl vydržet, znovu stál před výlohou a hned ho spatřil. Nádherný dudek s korunkou na hlavě, drobný, dokonalý, do všech detailů vyvedený, malý skvost. Vešel, muž byl u svého stolu. Tentokrát vzhlédl, když Matěje spatřil, roztáhla se mu tvář v úsměvu. Vypnul hořák, vstal.

„Zkusil jsem toho dudka, líbí se vám?“

„Ano,“ popravdě odpověděl.

„Chcete ho?“

Mladík přikývl.

Doma se na skleněného ptáčka díval, pak mu našel místo na poličce, kde dřív míval Honza knihy. Ty jsou teď ve sklepě, spolu se vším ostatním, co zapomněl. Takže místa bylo dost. Před odchodem dostal otázku, co by si ještě přál. Vzpomněl si, jak táta pěstoval kaktusy. Moc se s ním nevídal, máma se odstěhovala, zájem na bodu nula. Táta se znovu oženil. Zval ho k sobě, ale jeho žena neviděla Matěje ráda. Sama měla kluka z předcházejícího vztahu a syn otci nechtěl přidělávat starosti. Někdy byly kvůli tomu, že přijel, strašné hádky. Nakonec ho táta přestal zvát. Matěj byl skoro rok sám, než potkal Honzu. To už teď brzo bude taky rok, jen na to pomyslel a slzy se mu zase svezly po tvářích.

Prostě mu v krámku uklouzlo: „Kaktus.“

Když po několika týdnech zase zastavil u výlohy, byl v šoku. To nebyl jeden kaktus. Viděl Gruzona, vedle Mamilárie, Opuncie, Burrita a další druhy. Tentokrát se tmavě modré oči zjevily za výlohou, upřeně se na něho dívaly a on nemohl nic jiného než vejít dovnitř.

„Musel jsem si najít podrobnosti, o kaktusech jsem toho moc nevěděl. Zkusil jsem ty, co se mi líbily,“ usmíval se.

„Jsou nádherný,“ upřímně ho Matěj pochválil.

„Co to bude příště?“ usmál se.

„Příště?“ překvapeně reagoval mladík.

Díval se na vysokého, svalnatého muže, který ho svou odpovědí dokonale odrovnal.

„Kvůli mně sem bohužel nechodíte, musím se snažit, abych vás nalákal alespoň na tohle,“ rukou ukázal na křehkou krásu kolem sebe.

Matěj cítil, jak se mu hrne krev do obličeje, musel být rudý jak rajče. Sklopil pohled.

„Sluší vám to, když se červenáte,“ nedal se majitel obchodu.

„Ten gruzonek se vám povedl,“ zašeptal a vyběhl z krámu.

Znovu se vyhýbal lákavé výloze. Zvědavost mu však nedala, po pár týdnech se tam zastavil. Kaktusy se rozrostly o další kamarády. I jiných figurek bylo víc. Zaujal ho malý vánoční stromeček, asi deset centimetrů vysoký. Na větvích měl ořechy, perníčky. Vešel. Muž ho obezřetně pozoroval, vyčkával.

„Prosil bych ten vánoční stromeček.“

Prošel kolem Matěje, mladík vdechoval krásnou vůni. Uhranutě se díval na velké tlapy, jak jemně balí křehký stromek do malé krabičky. A tu podal Matějovi.

„Kolik stojí?“ zeptal se mladík, protože nepadla žádná částka.

„Řekni mi, jak se jmenuješ?“ upřímný pohled temně modrých očí ho hladil i svazoval.

„Co… cože?“

„Těším se na to, až přijdeš, někdy mne necháváš čekat pekelně dlouho. Jen mi řekni tvoje jméno, prosím. Moje znáš, mám ho na dveřích do obchodu.“

„Radši bych…“

„Jenom jméno. Kolikrát ses představil lidem, kteří tě neznali a nezáleželo jim na tobě. Mně na tobě záleží.“

Polkl na prázdno. „Matěj.“

Muž se zářivě usmál: „Moc hezký jméno.“

Chlapec couval ke dveřím.

„Matěji,“ zavolal na něho, „stromeček.“ Podával mu malý balíček.

Vrátil se.

„Děkuju,“ natáhl ruku.

Muž mu krabičku vložil do dlaně: „Mě se nemusíš bát.“

Rychle vyšel ven, pršelo a ani vítr se zrovna neflákal, na deštník to ale neviděl. Ohrnul si límec kabátu, ruku s krabičkou vsunul do kapsy. Až doma ji vytáhl, položil na skříňku u dveří. Po chvilce, už převlečený a zachumlaný v teplé mikině, ji znovu vzal do ruky. Cestou do pokoje ji otevřel, ztuhl na místě. Uvnitř byl stromeček, ale nebyl sám. Vedle něho byl malinkatý, moc krásný kaktus s drobnými kvítky. Přesně takovými, jaké má mít. Opatrně si do středu kulatého stolu postavil oba dva.

„Mně na tobě záleží.“ Stále slyšel slova, která mu Olda řekl.

Samozřejmě si už dřív přečetl, jak se jmenuje. Celý večer upíral pohled na dvě malé, křehké radosti a bylo mu krásně.

Druhý den odpoledne se chtěl za sklářem stavit, poděkovat mu a taky ho chtěl vidět. Plány mu ale překazil Honza, když mu nečekaně zavolal.

„Máš dnes čas? Ještě u tebe mám pár věcí,“ rychle se zeptal.

„Já vím, jsou v krabici ve sklepě, tak si je vezmi, k tomu mou asistenci nepotřebuješ,“ snažil se s ním Matěj nesetkat, byla v něm malá dušička, „klíče pak dej, prosím, do schránky.“

„Jak chceš,“ položil Honza telefon.

Nelíbil se mu ten tón, jakým to řekl. Raději to vzal rovnou domů. Klíče našel opravdu ve schránce, trochu ho to uklidnilo. Ne na dlouho. Když otevřel, nevěřil svým očím. Všechno bylo rozházené po zemi. Knížky, lampa, zíral na tu spoušť. Pohled mu padl na převrácený stůl, stromeček a kaktus, lekl se. Za chvilku je našel na zemi, rozbité. Proč, proč to Honza udělal? To on opustil jeho, za co se mu takhle mstí? Opatrně sesbíral střepy, dal je do krabičky, měl ji schovanou v šuplíku. Rozhodl se a zašel do krámku. Olda ho uvítal úsměvem, který mu rychle zmizel.

„Matěji, co se stalo?“

Vysypal na pult střepy.

„Rozbil jsem je, omylem. Promiňte, chtěl jsem vám jít poděkovat a…,“ uhnul před pohledem očí, které ho upřeně pozorovaly.

Olda si byl jist, že tak to úplně nebylo, neptal se.

„Na opravu to není, ale udělám nové. Neboj, do Vánoc je budeš mít.“

„Zaplatím to, jen bych je chtěl mít… včas,“ pohlédl do tmavě modrých očí, vážných a zkoumajících. Okamžitě zrudnul.

„Zítra nemůžu, jedu pracovně do Prahy, ale ve čtvrtek už bych mohl přijít.“

„To už budu mít dovolenou, ale co kdybych ti to poslal, to by šlo?“

Chvilku váhal. „Tak jo,“ souhlasil.

Olda si zapsal jeho adresu. Matěj by se rád ještě zdržel, nějak se mu najednou nechtělo domů. Muž se usadil k práci, sem tam mu věnoval pohled, úsměv, jinak se soustředil na své ruce. Mladík se za chvíli rozloučil a šel. Jakmile byl z dohledu, Olda vstal, zatřásl hlavou, jako by z ní vyháněl nepatřičné myšlenky, promnul si oči. Přitáhl malou krabičku k sobě. Pozná, jestli věc upadla nebo jí někdo mrštil o zem. Rád by věděl, jestli to byl Matěj. Měl pocit, že ne. Pak tedy kdo? Proč?

Byt už byl v pořádku, moc toho naštěstí na vyhození nebylo. Ze strachu si nechal vyměnit zámky. Protože majitel krámku měl podle svých slov dovolenou, nechodil tam. Ale netrpělivě očekával balíček.

Když mu pípla smska, že ho daný den obdrží, měl radost. Pak už přišlo zvonění u vchodových dveří. Vyběhl s peněženkou v ruce, na vrcholku schodiště ztuhnul, za sklem dveří spatřil Oldu. S krabičkou v ruce stál v chumelenici, čekal. Matěj pomalu sešel, odemkl, neschopen slova na muže koukal.

„Nesu ti tvůj balíček,“ podával Matějovi krabičku.

„Máte dovolenou,“ hlesl chlapec.

„Nemám, jen jsem nevěděl, jak se k tobě dostat blíž. A bál jsem se, že mne někdo předběhne.“

Matěj znovu rudnul. Kdyby tušil, jaký ohňostroj emocí v Oldovi vyvolával pohled na jeho reakce, asi by se mu rozklepala kolena. I tak k tomu neměl daleko.

„Chtěl jsem ti to dát osobně.“

Uvnitř sebe cítil chlad, který ho pohlcoval, a nemělo to nic společného s tím, že je prosinec, sněží a mrzne. Matěj se mu nepřiblíží ani o píď. Nevěděl co dělat, jeho odstup snad i strach, Matěj byl pro něj vábivá, křehká bytost. Byl k němu přitahován jako můra k lampě. Tohle byl pokus, asi špatný.

„Nebudu zdržovat, hezký Vánoce a…“

„Vařil jsem rybí polívku, nechceš… nechcete ochutnat?“

Skoro nemohl uvěřit.

„Rád. A tykej mi.“

Se zájmem si prohlížel malý, efektivně a vkusně zařízený byt. Větší místnost spojená s kuchyňským koutem, jemuž dominoval kulatý, dřevěný stůl. Velká část stěn byla plná poliček s knihami. Obrázky krajinek a velký, bílý lapač snů.

„Je prostřeno,“ ozvalo se mu za zády.

Seděli proti sobě, Olda si s velkou chutí dal teplou a naprosto vynikající rybí polévku. Byl dnes tak nervózní, že toho přes den moc nesnědl. A teď nad voňavým talířem si uvědomil, jak velký má hlad.

„Děkuju, byla výborná,“ nešetřil chválou, když dojedl a podával mladíkovi prázdný talíř.

„Mám rád, když se do Štědrého dne rozleží, je pak ještě lepší,“ zarazil se Matěj. Nečekaná vzpomínka ho zaskočila. Najednou měl v očích slzy, pustil utěrku a zbaběle utekl do koupelny. Olda naprosto nechápal, o co tu jde, ale že nejde jen o polívku, bylo jasný. Bez okolků za mladíkem šel, opatrně zaklepal na dveře.

„Matěji, jsi v pořádku?“

„Jo,“ plačtivá odpověď.

Olda se nadechl, pomalu vzal za kliku, nebylo zamčeno, vešel. V koupelně byla tma, kužel světla z otevřených dveří se rychle rozlil po kachličkách, mladík seděl na okraji vany. Dvěma kroky byl u něho. Opatrně zvedl sklopenou hlavu dvěma prsty, slzy na tvářích ještě nezaschly a stále se připojovaly nové.

„Matěji?“ zmučeně zašeptal.

Mladík strašně potřeboval obejmout, alespoň na chvíli potřeboval blízkost druhého člověka, jeho teplo. Vstal a k muži se přitiskl, silné paže se okamžitě ochranitelsky ovinuly kolem jeho těla. Mlčeli. Olda cítil, že žádná slova teď nemají smysl. Navíc se dělo přesně to, o čem už měsíce snil, nechtěl porušit tu chvíli. Když se chtěl chlapec odtáhnout, jen nerad ho pouštěl ze své náruče.

„Posmíval se mi, že jsem hospodyňka a…, promiň. Jen vzpomínka, ale…“

Olda ho bez varování znovu objal a políbil do vlasů. Nechal v nich vnořenou svou tvář, vdechoval jejich vůni, Matějovu vůni. Musel, to už nešlo vydržet.

Matěj byl překvapený, trochu zmatený a… bylo mu dobře. Pocit bezpečí, ochrany, lásky ho zaplavil jako teplá vlna. Všechno bytí se zkoncentrovalo v této chvíli.

„Oldo,“ poprvé muže oslovil. Zvedl k němu svou tvář a on se sklonil a políbil ho. Něžně se otřel o mladíkovy rty, pak na ně jemně přitiskl své. Matěj bezděčně vzdychl, v odpověď mu do úst vnikl hbitý jazyk, přivítal ho svým. Přitiskli se k sobě, jak nejvíce to šlo a i to jim bylo málo. Muž zvedl mladíka ze země, otočil se kolem své osy, sedl si na vanu, Matěj byl usazený na jeho nohách. Pevně Oldu objal kolem krku, nedovolil mu odtáhnout rty od těch svých. Když se odpoutali, ztěžka oddechovali, očima hledali toho druhého.

Matěj se svezl z jeho klína, chytil Oldovu ruku a vedl ho do pokoje. Na gauči se muž nechal vmanévrovat do sedu a okamžitě si chlapce přitáhl k sobě. Polibky byly náruživější, doteky odvážnější. Olda věděl, že moc neschází, aby se přestal ovládat.

„Matěji,“ pokusil se vše ještě ukočírovat. Místo odpovědi přišel o mikinu a tričko, nenasytné rty se přitiskly na jeho krk. Přinutil mladíka pohlédnout mu do očí.

„Nechci spěchat, ublížit ti, ale jestli nepřestaneš, neručím za sebe. Nevíš, kolikrát jsem si tuhle chvíli představoval a co všechno se mi honilo hlavou, když jsem pro tebe vyráběl ze skla tvoje přání.“

Matěj opřel čelo o jeho hruď, pomalu se zklidňoval, vnímal divoce bijící Oldovo srdce. Stulil se do jeho náruče. V přítmí pokoje, bezpečí Oldova objetí mu řekl o Honzovi. Muž byl ještě dlouho ticho po tom, co skončil svou zpověď. Bezmyšlenkovitě přejížděl prsty podél chlapcovy páteře, hladil záda. Náhle se ozval zvonek. Nečekaný zvuk je prudce vytrhl z myšlenek.

Matěj se neochotně vymanil z Oldovy náruče. Cestou ke dveřím se podíval na hodinky, skoro půl deváté, kdo to asi je?

Jakmile otevřel, zjistil to.

„Ahoj,“ nesměle ho pozdravil Honza. Vypadal smutně, unaveně.

„Ahoj,“ dostalo se mu odpovědi.

„Nezlob se za tu spoušť minule, omlouvám se. Byl jsem naštvanej, vytočenej do běla. Ne na tebe, na sebe, jak sem to všechno zvoral, já… promiň,“ sklopil trochu hlavu.

Mladík se nepohnul, šílená situace. Jeho bývalý partner, s jehož odchodem se tak dlouho snažil srovnat, tu stojí na prahu dveří bytu. Bytu, v němž na gauči čeká Olda.

„Matěji, můžeme si, prosím, promluvit?“ zkusil ještě Honza, i když moc nadějí si nedával.

Než mohl mladík odpovědět, objevil se za jeho zády neznámý obr. Honza ho sjel pohledem. Byl to teda kus chlapa, ramenatý, ne přehnaně svalnatý. Když ale majetnicky ovinul ruku kolem Matějova pasu, pevné svaly na ruce se zavlnily. Políbil chlapce do vlasů. Honzu probodl nedůvěřivým pohledem.

„Všechno v pořádku, lásko?“

„Jo, neboj, jen…“

Honza si nemohl nevšimnout ruměnce v Matějově tváři ani toho, že obr si ho tiskne k nahé hrudi. Nevěděl ani, co čekal. Teď ví, co už je nenávratně pryč. Nemá to cenu, už Matěje ztratil dávno, jen teď si to musel přiznat.

„Jsem rád, že máš přítele, Matěji. Chtěl jsem se ti omluvit a popřát hezký svátky,“ pomalu couval z bezvýchodné situace.

„Děkujeme,“ odpověděl neznámý a pomalu začal zavírat dveře.

Honza kývnul, že rozumí, otočil se na patě a odešel.

Olda se nehýbal, držel Matěje u sebe, vyčkával na jeho reakci. Mladík se k němu otočil, pátravě se mu zadíval do tváře. Pak se šibalsky usmál.

„Lásko?“

„Promiň, nemohl jsem mu tě nechat na pospas.“

„Jenom to?“ vyzvídal mladík dál.

„Ne. Prostě…“

„Co?“ zašeptal Matěj a natáhl se pro polibek. Olda neotálel, všechny zábrany, opatrnost byly ty tam.

Skončili v posteli. Mladík se bezostyšně vydal na průzkum. Bylo jasné, kam míří, cestu si ale prodloužil na neskutečně dlouho. Olda se zavřenýma očima a zatajeným dechem vstřebával každý dotek. Překvapeně otevřel oči, když se Matěj vyšvihl obkročmo a bez zaváhání dosedl do jeho klína. Sevřel útlé boky, cítil slastné teplo objímající jeho ocas i chlapcovo chvění. Chlapec se několikrát nadzvedl, každé dosednutí Oldovi vyslalo vlnu horka do celého těla. Opatrně ho položil do peřin, zamkl Matějova ústa polibkem.

Vnímal každým pórem, buňkou svého těla Oldovu přítomnost. Když se muž začal pozvolna pohybovat, hlasitě zasténal rozkoší, kterou mu to působilo. Pohyb se zastavil.

„Ne… nepřestávej, prosím,“ vybízel Oldu k pokračování, vpíjel se pohledem do tmavě modrých očí. A muž se nenechal pobízet. Za okamžik už stržen vlastní touhou si Matěje podmanil.

Probíral se z extáze, která mu na chvíli odpojila mozek od těla. Matěj oddechoval přitisknutý k jeho tělu v pevném sevření jeho rukou. Jazykem něžně slízával kapky potu perlící se na Oldově hrudi, jakoby mimoděk se sem tam špičkou dotkl citlivého hrotu bradavky.

„Tyrane,“ sykl muž.

„Oldo?“

„Hmmm,“ znovu se prohnul pod dotekem jazyka.

„Máš tu dovolenou nebo ne?“

„Mám,“ stáhl ho pod sebe.

Okamžitě se mu ovinuly ruce kolem krku. Políbil sladká ústa, která ho zlákala k ochutnání. Mladík se pokusil vysmeknout, jen si vysloužil pevnější sevření.

„Pusť,“ zaprosil.

„Jsem na řadě,“ zavrněl, sehnul se a stiskl mladíkovu bradavku.

Líbila se mu Matějova reakce, pokračoval vytrvale dál. Moc jim nechybělo a znovu se propletli v milostném spojení.

Pozdě večer, vykoupaní, zachumlaní pod peřinou, se vyznali jeden druhému. Matěj se uvelebil na boku, zády přitisknutý na Oldovu hruď. Chráněný jeho tělem, spokojeně usínal. I muž, který ho držel v náruči, se pomalu propadal do snů. S myšlenkou na to, jak může být a je lidská duše křehká. Matěj ho uhranul, ale cítil jeho odstup. Bál se mu ublížit a zároveň toužil mu být nablízku, přitiskl si ho silněji k sobě. Chlapec se ve spánku pousmál, Olda to neviděl, sám už usínal. Byli šťastní, odhodlaní svou zrozenou náklonnost a lásku pěstovat a chránit.