Křehká – Honza

Rychle vyběhl z bytu, schody bral po dvou a až hodně daleko od domu se zastavil. Jeho odhodlání odejít zakolísalo při pohledu na plačícího Matěje. To, co k němu cítil, ještě stále bylo v jeho srdci. Zabolelo ho vidět slzy v jeho očích, tu bolest. Chtěl počkat přes svátky a nakonec takhle vybouchne. Unaveně si promnul oči. Vydal se do služebního bytu, který si zařídil. Od ledna už tam bydlí oficiálně, ale nic se nestane, když tam bude už od 24. prosince, těch pár dnů se nezblázní.

Cestou zavolal Tomášovi, který nadšeně souhlasil, a ještě večer přišel k němu. Jako vždy to bylo neuvěřitelné a divoké. Ráno ale spěchal, měl něco důležitého. Honza si konečně z tašky vybalil své věci. Pár drobností jako kartáček na zuby a knížky nechal u Matěje. To mu ale nevadilo, později mu zavolá a vyzvedne si je.

Od ledna měl v práci co dělat, změny a reorganizace ho plně zaměstnaly. Co nejvíce to šlo, snažil se trávit volno s Tomášem. Ten se ale ne vždy mohl uvolnit, a když, tak na rychlou akci. Honza si myslel, doufal, že teď, když už je volný a mohou spolu být, jak chtějí, využijí každou chvilku. Pracovní shon mu odpadl skoro za tři měsíce a on si začal uvědomovat, že se mu Tomáš vyhýbá. Pokud dorazil, byla z toho divoká jízda, ale skoro nikdy u něho nepřespal, nestál o něžnosti, nezajímal se. Honza si nepřipouštěl nebo spíše nechtěl připustit, že všechno není tak, jak si představoval. Měsíce přijímal stav věcí, jak jsou, ale nakonec nevydržel. Když jednou zase leželi na Honzově posteli, zpocení a zadýchaní, zeptal se Tomáše:

„Co kdybychom bydleli spolu?“

Tomáš na něho pohlédl, v očích zvláštní výraz.

„Ale no tak, Honzo. Přece ti muselo být jasný, že mi nejde o vztah. Jsi pěknej, a jak jsem si myslel, i dobrej v posteli. To je všechno.“

Honza se posadil, pot na jeho těle se změnil v ledové kapičky, skoro se otřásl.

„Děláš si srandu? Odešel jsem od Matěje kvůli tobě…“

„No tak to prr, hochu. Nic takovýho jsem po tobě nechtěl. Tvoje rozhodnutí jdou za tebou. Hele, na scény nejsem zvědavej. Chápu to tak, že dneska to bylo naposledy,“ ušklíbl se, „škoda, jsi fakt dobrej.“

Než se Honza vzpamatoval, byl Tomáš pryč. Seděl na posteli, ztuhlý, necítil nic, alespoň tak se mu to zdálo. Vynořil se mu v mysli Matěj, byl vždycky hodný, i když on na něho ke konci už ne. Staral se, byl tak něžný. Honza se rozbrečel.

„Co jsem to provedl,“ zalkal a zhroutil se do peřin.

Trvalo mu to dlouho, než se srovnal a rozhodl. Moc šancí nemá, asi žádné, musí to zkusit, třeba… Ale Matěj byl v telefonu odtažitý, neochotný se s ním sejít. Honza vybouchl. Jeho bolest, smutek, samota, to vše se vzedmulo jako vlna vzteku, která bohužel smetla všechno u Matěje doma. Při odchodu mu naštvaně hodil klíče do schránky, ale doma už se na sebe nemohl ani podívat do zrcadla. Všechno ztratil vlastní vinou.

„Ty jsi takovej kretén,“ nadával sám sobě. Nejdříve ho ovládl strach, tohle je průser. Jenže dny běžely a nic se nedělo, Matěj se neozval, ani se neobjevil někdo, kdo by si to s ním chtěl vyřídit. Uplynulo několik týdnů, po dlouhém váhání se rozhodl alespoň pro omluvu. A v koutku duše doufal, že mu možná dá Matěj šanci.

Když se Matěj objevil ve dveřích, srdce se zastavilo, hlas se mu chvěl. Vyslovil omluvu, ale dál se nedostal. Polonahý muž mu dal svým chováním i tím, jak mladíka objal a držel u sebe, najevo, že je ze hry a není vítán. Vycouval.

Domů se mu nechtělo, bezcílně coural uličkami s vánoční výzdobou. Jedna ho dovedla na náměstí plné barevných stánků, vánoční trhy. Procházel mezi lidmi, na nabízené zboží se nepodíval. Skoro už byl mimo všechen ruch, když ucítil známou vůni. Spatřil stánek, kde nabízeli svařák a horkou medovinu. Dal si medovinu, dvojitou. Držel ji v dlaních, příjemně hřála, do srdce se to teplo nedostalo, ale alespoň něco. Loknul si horkého, moc dobrého nápoje, zavřel na chvilku oči.

„Je moc dobrá, mám už druhou,“ ozvalo se mu za zády.

Otočil se a setkal se s ocelově šedýma očima, nad nimi husté obočí, úsměv rámovaný vousy. Muž kolem čtyřicítky v dlouhém, krémovém kabátě skoro na zem. Rukama v kožených rukavicích svíral stejný kelímek jako on. Usmíval se na něho zpod hustých, černých vousů. Honza nevěděl co říct.

„Přišel jste se zahřát?“ dostal hned otázku.

„Asi,“ odtušil a znovu se napil medoviny. Sklouzla mu horká a na lačno do žaludku, její teplo ho objalo a za chvíli taky rozvázalo jazyk. Bez zábran se vyzpovídal ze svého trápení neznámému muži, který ho pozorně poslouchal, aniž by dal najevo své pocity. Když skončil, sklopil Honza oči. Co to dělá, proč mu to vypráví? Než si srovnal myšlenky, muž ho jemně chytil za bradu, pozvedl mu tvář, zpříma se mu díval do očí.

„Každý se můžeme spálit, udělat chybu, znám to. Jedno vím jistě, kdybys byl můj, nenechal bych tě jen tak odejít. Tomu věř.“

Honza udiveně zamrkal, „byl můj“, o čem to mluví? Ale něco uvnitř něho se pohnulo.

„Spěcháš?“ zeptal se neznámý.

„Ne,“ hlesl.

„Projdeme se?“

„Ano,“ vydechl.

Zdálo se, že jdou bez zjevného cíle a docela dlouho. Honzovi se do těla zakousla zima, neodhadl dobu, po kterou bude venku, vzal lehčí bundu, než by bylo vhodné. Přemek, tak se mu neznámý představil, se zastavil.

„Co to máš za bundu?“ zlobil se a nebylo to jen na oko. „Zmrzneš, nebo to odstůněš.“

Rychle si sundal svůj dlouhý kabát, který Honzovi vnutil. Chabé výmluvy odbyl mávnutím ruky. Prostě ho do kabátu zabalil, jeho bundu si hodil přes ruku. Honzu objalo teplo a vůně, vdechoval ji, pomalu se začal zahřívat.

„Ale teď bude zima vám,“ nemohl odtrhnout pohled od širokého hrudníku v huňatém svetru.

„Neboj, to zvládnu,“ usmál se na něho Přemek.

Ještě chvíli kráčeli uličkou mezi vilkami, když se u jedné Přemek zastavil.

„Zvu tě na čaj, potřebuješ se zahřát,“ vytáhl z kapsy kalhot klíče, odemkl branku. Přivítali je dva mastifové. Očichali Honzu, a protože páníček byl v klidu, oni taky.

„Pojď,“ chytl ho Přemek za ruku.

U vchodových dveří si Honzu držel za ruku, druhou odemkl a vtáhl ho dovnitř. Honzovi těkaly oči od jednoho k druhému, obrazy, nábytek, porcelán… Nejvíc ho zaujalo schodiště, které se v nižších částech rozšiřovalo jako vějíř. Krásné zábradlí, ornamenty složené z květin a lístků. Odhadoval, že je to růžový mramor.

Hostitel mu jemně sundal kabát z ramen, otočil pohled k jeho tváři. Muž ho spaloval pohledem, Honzovi bylo najednou víc než horko.

„Děkuju, nevím, jestli…“

Přemek si stoupl těsně k němu, byli stejně vysocí a pán domu si už sundal i svetr. Honza sjel pohledem po svalnatém těle. Široká ramena a hrudník, zpod lemu trička vykukovaly tmavé chlupy. Vybavil se mu medvěd stojící na zadních, se vší svojí silou, nebezpečností a dravostí. Přemek se k němu nahnul, Honza skoro couvl, ale silná paže se mu ihned ovinula kolem pasu.

„Kampak?“

„Jaký čaj?“ vystřelil Honza otázku.

„Můžeš si vybrat,“ odpověděl Přemek. Usmíval se a nic nenasvědčovalo tomu, že se má k něčemu, jako je vaření čaje. Po chvíli vzal Honzu znovu za ruku, vedl ho do kuchyně, Honza s ním poslušně šel. Zíral na místnost, která byla, jak si uvědomil, větší než celý jeho byt. Přemek postavil na nejspíš mramorovou desku linky, tentokrát šedou, konvici na čaj. Krásnou porcelánovou konvici zdobenou drobnými modrými kvítky. Voda se začínala vařit a Přemek Honzovi předložil nepřeberné množství čajů.

„Asi to nechám na tobě,“ povzdechl si Honza, „nikdy jsem si čaj moc nevařil.“

„Už si tykáme, to se mi líbí,“ usmál se Přemek. Nabral lístky čaje a zalil horkou vodou. Dva šálky, které připravil, byly stejně krásně zdobené. Za chvilku se z nich kouřilo. Hostitel konvici a šálky s čajem postavil na dřevěný podnos a s ním v rukou pomalým krokem vyšel z kuchyně. Honza ho následoval. Obývací pokoj, kde postavil podnos na stůl, byl zařízen dřevěným nábytkem a celý laděný do tmavě hnědé barvy. Honza tam stál, díval se kolem sebe a pokoušel se srovnat si zmatek, kterým mu vířila mysl. Ještě před chvílí stál u dveří Matějova bytu a nyní je v bytě naprosto neznámého člověka. Navíc má pocit, že tak to je správně, tak to má být. Obrátil se k velkému oknu zakrytému jemnou záclonou, po jejíž linii stékaly vyšité drobné kapky. Kolem pasu se mu ovinula silná paže, byl přitisknut k Přemkovu hrudníku.

„Hezký výhled. Taky se rád dívám,“ pevněji si Honzu přitiskl k sobě.

„Honzo,“ zašeptal těsně u jeho ucha.

Mladý muž v jeho náruči zaklonil hlavu, opřel se mu o rameno, zavřel oči. Přemek si jemně natočil jeho tvář ke své, víčka se nepohnula. Přitiskl své rty na Honzovy, napětí těla v jeho rukou povolovalo. Jazykem se probojoval k jeho a on mu odpověděl. Vlna touhy mu sevřela vnitřnosti. Honza ho zaujal na první pohled, když se setkal s jeho něžnýma, modrýma očima, nemohl ho nechat odejít. Teď je u něj doma. Mysl mu přestávala fungovat. Tiše vydechl, když se jejich rty oddělily.

Konečně se na něho Honza podíval. Ach ne, modré oči ho sežehly plamenem, který se mu nezadržitelně rozlil žilami. A pak se k němu otočil čelem, jeho ruku nechal ovinutou kolem svého pasu.

„Proč?“

„Proč co?“ snažil se Přemek soustředit, šlo to ztuha.

„Proč jsem tady?“

Přemek ho pohladil jemně po tváři. Dovedl Honzu ke gauči, stáhl ho vedle sebe… Díval se mu do těch neskutečných očí a poprvé nahlas vyslovil, co myslel, že nikomu nikdy nepoví. Řekl mu všechno, nic nezamlčel.

„Důvěřivej, naivní pitomec,“ zakončil svou zpověď. „Od té doby jsem ke všemu přistupoval věcně, racionálně. I s tím jsem si pořádně nabil hubu. Dalo mi to se srovnat. Dneska se mi nechtělo být celý den doma sám a horkou medovinu si dám fakt rád. Říkal jsem si, že už by se to všechno mohlo zlomit, že už snad svůj díl smůly mám vybranej. A pak ses objevil ty, podíval ses na mě těma tvejma studánkama…,“ trochu se zadrhl.

„Co?“ dožadoval se Honza pokračování.

„Napadlo mě, že když tě nechám odejít, promarním svou šanci.“

Honza ho upřeně pozoroval. Ocelově šedé oči ho s obavou sledovaly a on měl najednou strašnou chuť ho obejmout. Sám pohnojil, co mohl, nechtěl být sám, proto šel ven mezi lidi. Žádné dárky nečekal, tak možná…

Seděl tak blízko, jak to jen šlo, stáhnul si tenký rolák, lehce zaklonil. Přemek fascinovaně sledoval, jak Honzovi naskočila husí kůže na nahém těle, bradavky se vztyčily. Jeho kamarád na to zareagoval okamžitě, kalhoty se napnuly k prasknutí. Neodolal, políbil ho, prsty si začal pohrávat s bradavkami.

Bylo to, jako by Přemek věděl, jak a kde se ho dotknout. Ústa mu zkoumal dravě jazykem, mezi prsty mnul citlivé bradavky. Aby se udržel, musel ho Honza chytit kolem krku. Než se vzpamatoval, ležel na zemi zabořený v měkkém koberci. Muž tyčící se nad ním si taky stihl sundat horní část oblečení. Honza přejel rukama po hustém ochlupení na hrudi, představa medvěda se mu vrátila. Pod prsty cítil svaly pevné jako skála, zatímco Přemek mu nedopřál ani nádech navíc. Třeli se rozkroky o sebe. Netrvalo dlouho, oba byli nazí, propletení, pak Honza ucítil tlak. Přemek ho nešetřil, až mu při jeho průniku vyhrkly slzy. Bolest se vytratila, s každým pohybem milencova těla se víc a víc propadal do osidel slasti. Nedokázal vnímat nic víc než doteky, polibky, stisky a dráždivá skousnutí na svém těle. Sténal i prosil a nevědomky zatínal nehty do svalnaté hrudi.

Zanořený v jeho těle, slíbával slzy, které se zatřpytily na Honzových víčkách. Klesal na krk, hruď a znovu se vrátil k bradavkám. Olízl jednu, vzal ji mezi rty a ne surově, ale dost silně stiskl zuby. Honza zaskučel a prohnul se proti němu. Začal se pohybovat. Milencovy vzdechy a steny mu zatemnily mysl. Osamělost a smutek se přetavily v dravou touhu. Pevně Honzu sevřel, než je smetla vlna extáze. Když se začal probírat, slyšel těžký Honzův dech. Uvědomil si, že ho zalehl plnou vahou. Nadzvedl se na lokty, zadíval se mu do tváře.

„Promiň, jsi v pohodě?“

Modré oči hořely, na břichu cítil jeho tepající, tvrdý ohon. Znovu se zmocnil jeho rtů, moc času na nadechnutí mu nenechal. Stiskl pevné půlky, zvedl se s Honzou v náruči, ten mu instinktivně omotal nohy kolem boků. Pevně si ho k sobě tiskl, s jasným úmyslem ho nesl do koupelny.

Mohutné tělo chvějící se v doznívající slasti ho vtlačilo do koberce. Ztěžka popadal dech, uvnitř sebe cítil Přemkovu tepající chloubu. Bylo mu neskutečně, neskutečně dobře. Takhle mu ještě nebylo, nikdo se s ním nemiloval s takovou dravostí. Náhle se nad ním muž zvedl, Honza se nadechl a Přemek ho umlčel svými rty. Zvedl ho ze země jako peříčko, svaly na těle se mu napjaly, u toho ho nepřestával líbat. Aby se udržel v tom těsném sevření blízko jeho těla, přimkl se k němu, nohama se zaklesnul kolem jeho boků, ruce ovinul kolem krku. Toužil po něm, chtěl víc, všechno, co mu bude Přemek chtít dát.

V koupelně, ze které nevnímal vůbec nic, ho Přemek posadil na vyvýšený odkládací pultík. Jen zaslechl zvuk padajících flakónků a ještě něčeho, jak z pultíku všechno, co na něm bylo, smetl. Přemek poklekl, měl tak jeho klín před očima. Teplá voda v příjemném dešti omývala jejich těla, Honza si to skoro neuvědomoval, protože mužův zvídavý jazyk a rty mu laskaly slabiny a pokračovaly ve své pouti za poznáním jeho těla. Honza svíral okraje nezvyklého sedátka, chvěl se při každém doteku. Přemek se nenechal rušit, když ho konečně vzal do úst, už Honzovi moc nechybělo. Plnil Přemkova ústa, zmítal se v neskutečném orgasmu, u toho málem sklouzl, silné paže ho podržely. Jakmile začal zase vnímat, stáhl ho Přemek k sobě do náruče. Sebral ze země sprchový gel. Voňavou pěnu Honzovi pomalu roztíral po těle, on mu to oplácel. Než ze sprchy vyšli, byl Přemek připraven na druhé kolo, Honza taky. Sám mu podal ruku, nechal se odvést do ložnice, které vévodila obrovská postel. Muž vtáhl Honzu do pokrývek a vzápětí ho překvapil. Poklekl na čtyři, chvíli si s ním jazykem a rty hrál. Pak se otočil, přes rameno se na Honzu vyzývavě podíval. Nebylo třeba slov.

Probudil se a hned věděl, že je v cizí posteli, taky mu okamžitě došlo v čí. Pán domu u něho nebyl, vysoukal se z peřin, omotal prostěradlem, nic jiného nenašel a vydal se na průzkum. Když nic jiného, musí najít svoje kalhoty a rolák. Našel Přemka v obýváku, seděl na gauči, četl si nějakou knihu, na sobě pohodlné domácí a v jeho případě velice slušivé, oblečení. Honza se díval na gauč, kde včera seděli, na koberci před ním se milovali. Začal uvažovat, zda je tu vůbec místnost, kde nebyli.

„Dobré ráno nebo spíš poledne,“ přivítal ho s milým úsměvem ve tváři hostitel.

„Dobré,“ vykoktal.

Přemek odložil knihu, pomalu se k němu přibližoval, oči neproniknutelné. Honza ztuhl. Byla to ta nejúžasnější noc, jakou kdy zažil. Jako by k Přemkovi patřil, znali se roky, byli spolu roky.

Muž k němu došel, něžně pohladil Honzovu tvář, přitáhl si ho k sobě. Sjel dlaní po odhalených zádech.

„Jestli mi tu budeš chodit takhle, neudržím se.“

„Já, nevěděl jsem, kde mám věci, obleču se a…“

„A?“ Jedno písmenko a bylo v něm obsaženo vše.

Honza nic neřekl, objal Přemka, hlavu položil na mohutnou hruď. Odpovědí mu bylo těsnější objetí.

„Nemusíme spěchat, ale nelhal jsem. Nepustím tě ze svého života, ne.“

Modré oči se na něho podívaly s takovou něhou, touhou, až se mu sevřelo srdce. Musel Honzu políbit, prostě musel, kdo by odolal.

Epilog

Věděl, že Přemek bude bručet, ale chtěl mít vše hotové před dovolenou. Tři týdny ani neví kde. Prý ať si vezme hlavně sportovní oblečení a boty. Těšil se na společné volno, kde, mu bylo vlastně jedno.

„Tak jak jsi na tom?“ Přemek stál ve dveřích jeho kanceláře. No jak jinak, netrpělivý a nespokojený, když nebylo po jeho. Muž za stolem se usmál, už věděl jak na něj. Byl to obr, chlap jak hora, vzbuzoval respekt. Jenže pod tou tvrdou slupkou byla skrytá něha, křehká duše muže, který si od života vyžral svoje a Honza byl první, komu dovolil po strašně dlouhé době proniknout za jeho obranné valy.

„Jen to dopíšu a jdu, minutu, slibuju.“

„Každou minutu mi vynahradíš,“ pokusil se muž vyhrožovat.

„Tak to abych to moc neuspěchal,“ mrknul na něho Honza.

Šedé oči zahořely, Honza se usmíval, má ho. Zaklapl desky, všechno pozavíral, zvedl se. To už stál Přemek u něho, majetnicky si ho přitáhl k sobě, políbil.

„Vím, o co ti jde, lásko, a moc se mi to líbí, ale dokončíme ten rozhovor až na chalupě, jedem do Krkonoš,“ se zájmem čekal na Honzovu reakci.

„Tos nemohl říct dřív?“ povzdechl si Honza, ale srdce mu poskočilo při představě tří týdnů v chalupě, ve dvou, o tom nepochyboval.

„Rád tě napínám, překvapuju, rozmazluju.“

Honza se k muži přimkl. Ano, rozmazluje ho neskutečně, hýčká ho vším možným, zvedl k němu tvář, pohledy se setkaly. V Přemkových očích spatřil všechnu lásku, něhu, oddanost.

„Pojď už,“ jemně ho vedl za ruku pryč, Honza se nebránil. Když nasedali do auta, Přemek jako vždy řídil, položil si Honza na jeho stehno ruku.

„Copak?“ zeptal se Přemek.

„No, když mě nechceš pustit, musím se tě přece držet. Ale jestli chceš, můžu tu ruku dát o kus výš,“ culil se.

Přemek po něm střelil pohledem: „To nedělej, nebo se vybouráme.“

„Tak já se budu těšit na tu chatu,“ řekl, zavřel oči, pohodlně se opřel. Za chvíli usnul. Přemek se na něho s láskou podíval. Měl štěstí, nevýslovné štěstí, že se potkali. Nenechá si ho vzít. Pohladil spícího Honzu po vlasech. Pak už se soustředil na řízení.