• aduška
Stylromantika
Datum publikace3. 3. 2021
Počet zobrazení2581×
Hodnocení4.62
Počet komentářů54

Bylo mi osmnáct, když jsem rodičům přiznal, že jsem gay. Táta, u kterého jsem do té doby nevěděl, že občas „ujede“ a užije si se svým dlouholetým kamarádem, tuto informaci vzal líp než máma. Máma mé přiznání vzala nejhůř a byla doslova nepříčetná, když se dozvěděla, že její věčně tiché prostřední dítko kouká na zadky kluků, a ne holek. Nedokázala to pochopit a durdila se, aby aspoň moje mladší sestra Ivana byla „normální”. U mého postiženého staršího bratra Pavla nějak s milostnými vztahy nepočítala, proto mi možná začala dělat ze života hotové peklo a dohazovat o dost starší kolegyně z práce. Chtěla mi tím ukázat, že se pletu. Prý jak můžu vědět, že jsem na kluky, když jsem si ani nevyzkoušel, jaké to je s holkou. V něčem měla pravdu, zkušenosti jsem u obou pohlaví měl naprosto nulové. Nebudu vám tu vykládat detaily, to by bylo vážně na dlouho. Co vám ale povím, je to, že v ten samý rok započal můj „protest”, který názor mámy nakonec změnil, a to jsem se nemusel ani snažit něco plánovat.

Jako blesk z čistého nebe přišla má první malá velká láska. Byl zrovna konec května a sluníčko dost hřálo. Dokonalé počasí pro vesnickou pouť a rodinnou sešlost u naší babi, dědy a strejdy Mirka. A stejně tak dokonalé i pro seznámení s osobou, která vše tím málem, co se s ní přihodilo, změnila.

Dojeli jsme k babi do sousední vsi, kde měla se strejdou a jeho rodinou velký rodinný dům, kterému zrovna přistavovali další patro. Už týden předem babi volala, aby se ujistila, že nepohrdneme oslavou v zahradní pergole, namísto v domě. Před námi dokonce dojela i má oblíbená teta Evka se strejdou Milanem, mými dvěma bratranci Tomem a Martinem a mou oblíbenou sestřenkou Lenkou. Leňa pro mě byla vrbou, která o mém životě věděla vše. Byla i první osobou, která se dozvěděla, že si bude muset dávat pozor na výběr chlapů, protože ve mně měla konkurenci. Ale teď zase zpátky…

Se všemi jsem se přivítal a stačil s nimi prohodit pár slov, když za mnou přiběhla Leňa a s jiskrami v očích mě objala. Při tomhle pozdravu, kterým mě nijak často nevítá, jen když má něco v plánu, jsem vytušil nějakou kulišárnu – a nespletl se.

„Ahoj Aďo, konečně jste dorazili! Pojď se se mnou kouknout na střechu. Je z ní fakt krásný výhled.“ Stačil jsem jen zamrmlat rychlé ahoj, než mě čapla za ruku a tahala do patra.

„Tady asi někdo zapomněl, že mám strach z výšek, co? Co tam máš tak úžasného?“

Leňa se na mě místo odpovědi jen usmála a šla dál. Moc dobře věděla, že se výšek bojím, i přesto mě na tu střechu táhla, ignorujíc mé otázky a naivní pokusy o úprk.

Po vyšlapání posledních schodů jsme se ocitli na rozestavěné budově plné do práce zapálených zedníků. Leňa se otočila jejich směrem a začala prstem na jednoho z nich ukazovat. Na otázku, co za „krásný výhled“ mě tam navzdory mému strachu asi čeká, měla vážně dokonalou odpověď.

„Ježíš, podívej se na tamtoho zedníka. Že je sexy? Co říkáš, Aďo?“ drkala do mě rukou.

Hned, jakmile mi to docvaklo, jsem se musel začít smát. To dohazování je snad povinná genetická výbava všech žen z naší rodiny. Hlavu jsem tím směrem po chvilce stejně otočil, abych viděl, na koho Leňa ukazuje, a zůstal jsem němě stát. V bandě zpocených dělníků stál totiž ten nejhezčí chlap, jakého jsem zatím viděl. Musel být tak o pět možná šest let starší než já a taky o pár centimetrů vyšší. Měl krátké, neposedně rozházené blond vlasy a ty nejhezčí modré oči, které zářily z jeho mužné, krásně do hněda opálené oválné tváře. O těle nemluvě. To bylo dokonale opálené a z práce lehce vypracované.

Hmmm… Tak ten by vážně za hřích stál.

„Aďo, seš tu?“ šťouchala do mě ta příšera a smála se.

„Jo, jsem tu,“ odpověděl jsem jí zasněně, aniž bych od něj uhnul pohledem.

„Co na něj říkáš? Pěkný, ne? Hodil by se k tobě.“

„No… Jako… nevypadá zle. Jenže všichni pěkní chlapi nemusí být hned na kluky. A tenhle určitě není,“ pohodil jsem k němu bradou poté, co jsem se vzpamatoval, a Leňa vyprskla smíchy ještě víc.

„Prý nevypadá zle. Hahaha… Jak můžeš vědět, že na chlapy není, když ho ani neznáš? Co když ti, Aďo, řeknu, že Marek na kluky je a zrovna nikoho nemá? Předevčírem mi to strejda potvrdil a Marek pak taky, když jsem se s ním o tobě bavila.“

Nastala chvilka ticha, než mi to došlo. Výbuch atomovky hadra.

„Tak moment, Marek? Potvrdil ti to? Mluvila jsi s ním o mně? To jako vážně?!“ potřeboval jsem se ujistit, že jsem ji opravdu dobře slyšel.

„Ano, slyšel jsi dobře. Byla jsem tu v pátek po škole pomoct babi s koláčema. Strejda s Markem zrovna grilovali maso pro celou jejich bandu. No, a když jsem ho uviděla, musela jsem na něj vyzkoušet své „sváděcí“ techniky. Jenže strejda moje nakrucování po pár minutách nevydržel a usadil mě s tím, že u Marka šanci nemám, protože je gay. Pak i Marek sám, když jsme všichni seděli u jídla a kecali, mi to o sobě přiznal. Tak mě napadlo, že pokud Marka nedostanu já, tak ty rozhodně. No a nějak došlo téma i na tebe,“ vymlela ze sebe rychle jak kulomet, ďábelsky sklouzla pohledem ze mě na objekt naší diskuze a začala se řehtat jak kobyla.

Tahle osoba a člověk? Ne, rozhodně není. Manipulátorka a intrikánka to je. Musel jsem se začít smát s ní. Z ničeho nic se však před námi Marek objevil s úsměvem na tváři a přerušil naše ďábelské spiknutí.

„Tady se asi někdo hodně nudí, co, Lenko? Nechcete nám s tvým doprovodem místo koukání pomoct?“

„Ani nás nehne, Marku, my se přišli kochat výhledem, ne pracovat,“ štěkla po něm.

„Škoda, pomoc by se hodila.“

„Snad příště, viď, Adame?“ smála se mu ta trubka, zatímco já se nezmohl na nic. Jen zrudnout jako ta jahoda.

„Takže ty jsi Adam? Marek. Moc rád tě konečně poznávám,“ Marek Lenčinu odpověď zazdil a čekal na mou reakci.

„Huh? J-jo, jsem. Tě-těší mě,“ nedokázal jsem v tu chvíli ze sebe dostat normální odpověď. Tak mi vyrazil dech, že jsem dokonce zapomněl, jak mluvit.

K mému zakoktání se nijak nevyjádřil, jen pobaveně mrkl a otočil se na Leňu s prosbou, jestli může strejdovi vyřídit, že dnes končí dřív, a zeptat se, zda může použít jeho sprchu. Chtěl využít příležitosti zajít se také podívat na pouť a koupit nějakou maličkost svým rodičům a sestrám. Nasadil při tom prosebný štěněčí výraz a pohledem přejížděl z Lenky na mě. No zkuste mu po tom jeho pohledu říct ne.

„Jasně, vyřídím mu to. A klidně můžeš jít s námi. My se tam taky chystáme, viď, Aďo?“ mrkla na mě ta kuplířka.

„Jo, jasně, není problém. Jednoho člena do našeho oddílu ještě přibereme.“

„Oddílu?“ divil se označení.

„No, víš, jdeme asi dva… čtyři… osm… S tebou devět. Prostě oddíl.“

Marek vytřeštil svá modrá kukadla, ale raději nekomentoval. V šoku, který jsme mu způsobili, se na nás opět jen usmál, kývl a následně se rozešel za kolegou, který na něj začal cosi řvát. My se mezitím doplahočili k rodinnému posezení.

Po rozpuštění jejich party a po sprše za námi o půl hodiny později opravdu došel a já tak po něm mohl tajně pokukovat. A že bylo na co se dívat! Pracovní oblečení, ve kterém byl na střeše, vyměnil za riflové tříčtvrťáky, bílé tílko a kostičkovanou košili s krátkým rukávem. Byl sexy, hodně sexy. Jeho opálená kůže v tomhle oblečení mnohem víc zářila a úsměv, se kterým přišel, ten dojem jen podtrhl. Tenhle chlap prostě přesně věděl, jak ten dojem vyvolat. Mně začaly téct sliny, které jsem málem nestačil polykat.

Konečně přišla hodina H a náš oddíl vyšel na pouť v sestavě tří dospělých, čtyř puberťáků a dvou malých dětí. Nálada mezi námi byla dokonale uvolněná oproti té, která panovala mezi rodiči. Ti totiž při našem odchodu otevírali láhve s alkoholem a začali se o něčem hádat. Z toho, co jsem zaslechl, se jednalo o mámu. Jednoduše to byl v tu chvíli pro nás děcka čas k úprku.

Cesta na pouť byla krátká, ale i tak mě během ní stihla překvapit Markova otevřenost. Procházel s námi stánek za stánkem a vyprávěl o své práci, která mu zabrala většinu volného času, takže na nějakou pouť u nich ve městě mohl zapomenout. Vždy totiž byli s partou kdesi na stavbě.

Pouť byla hrozně maličká, proto jsme toho nestihli probrat moc. Markovi navíc neustále utíkali David s Honzou, které mu dala Mirkova žena Barča na starost. Takže jsme to po hodině a půl zabalili a vydali se zpátky.

Po našem návratu z pouti byli rodičové zabráni do rozhovoru a my se opět začali nudit. Ještěže Honza měl doma fotbalový míč. Na cestě před domem jsme tak mohli uspořádat menší vesnický fotbalový zápas. Tom s Markem si zahráli na brankáře, zatímco my ostatní bránili a útočili. Když říkám ostatní, myslím tím i Ivču a Lenku, které si umínily, že budou hrát s Davidem a Honzou proti mně, Tomovi a Martinovi. Marek se postavil do brány k holkám jako morální podpora. Nikdy jsem nevěřil, že holky dokážou být při fotbale vážně kruté. My se je přitom snažili šetřit. Tuhle chybu už neuděláme. Za ty jejich kopance nám to teda nestálo.

Hráli jsme skoro hodinu a půl, když se naši objevili u vrátek s tím, že jedem domů. Nezbylo nám nic jiného než uklidit míč a provizorní branky a jít se rozloučit se všemi členy rodiny. Chystal jsem se nasednout do auta k našim, když se za mnou ozval povědomý hlas, díky kterému jsem od auta odskočil. „Škoda, že je konec a musíte jet. Byla sranda.“

„No jo, co naděláme. Taky jsem si to tu užil, s tebou možná víc než obvykle,“ s rudnoucí tváří jsem se podíval na blonďáka před sebou. Ten se však opět jen usmál a přikývl.

„Tak snad to nebylo naposled. Tady to vidím tak na dva měsíce tvrdé práce. Takže věřím tomu, že se tu ještě potkáme,“ prohlásil potutelně a kývl hlavou k našim. „Asi bys měl jít, nebo ti ujedou.“

„To asi jo, no. Tak zatím čau,“ rozloučil jsem se s ním a konečně nastoupil do auta. Za sebou jsem zaslechl tiché „ahoj“.

Dny ubíhaly, škola se neuvěřitelně vlekla a já o Markovi neměl jedinou informaci. Pořád jsem na něj musel myslet. Na jeho šibalský úsměv. Na náš krátký rozhovor o tom, jak šílený náš strejda občas dokáže být. Na to, jak se vždycky v brance nakrčil a škodolibě usmál, když jsem proti němu vyběhl s míčem, doufaje, že ho tentokrát nechytne. Jen při představě, jak se pro ten míč natahuje, tričko se mu vyhrne a ukáže jeho pevné bříško, se mi udělalo v kalhotách od pyžama těsno, a já tak svému malému kamarádovi musel dopřát trošku uvolnění.

Přišel čtvrtek, který nestál za nic. U babi se prokecla informace, že máma je už několik let tátovi nevěrná, díky čemuž přišel táta ve čtvrtek odpoledne z práce a zase se s mámou začali řádně hádat. Vytáhl jsem proto své dva sourozence za Leňou, která bydlela pět minut cesty od nás. Zatímco brácha se ségrou házeli kačenám u řeky pečivo, mluvil jsem s ní o škole, našich a tak podobně. Jenže když asi po padesáté zazněla jediná pro ni důležitá otázka, které jsem se vyhýbal, „Tak co Marek?“, měl jsem toho už jak obrazně, tak i doslova plné koule, začal jsem Leňu ignorovat a vydal se pak se sourozenci zpátky domů. Nevěděl jsem, jak jí mám vysvětlit, že nevím, kdy se s ním uvidím a jestli se vůbec mezi námi něco vyvrbí.

Večer mi na otázku „Tak co Marek?“ přišla odpověď v podobě smsky od neznámého odesílatele:

„Ahoj, promiň, že se ozývám až teď, ale byl problém z Mirka vymámit tvoje číslo. Díky bohu, povedlo se. Ve vsi budeme až do zítra a v sobotu mám volno. Nechceš něco podniknout? M.“

Po přečtení zprávy se mi okamžitě rozbušilo srdce rychlostí Formule 1. Obratem jsem odeslal odpověď, že pokud má kolo, může se přidat k mému malému výletu po okolí. Od strejdy jsem věděl, že bydlí jen deset kilometrů od nás, a to v Ostravě. Ani ne za dvě minuty mi došla další sms:

„Jasně že mám kolo. Napiš mi adresu, čas, a dojedu.“

Info jsem mu odeslal a začal nadšením skákat po pokoji.

Nemohl jsem se dočkat soboty. Ještěže přišla tak rychle. V domluvený čas byl od garáže slyšet zvonek z kola. Máma, které jsem nic neřekl, za mnou přišla s děsivým úsměvem a ohlásila mi, že si mám pohnout, protože na mě dole čeká Marek. Tuhle reakci jsem vážně nečekal. Ještě před dvěma týdny by mě spíš zamkla v pokoji a nikam nepustila. Co se to s ní proboha stalo?

Neváhal jsem a rychle na sebe navlíkl černé tričko a kraťasy. Rukama jsem párkrát prohrábl své hnědé vrabčí hnízdo, co mi strašilo od rána na hlavě. Pobral jsem batoh s nachystanými věcmi a fičel pro kolo, které mi stálo u kotelny.

Tehdy na pouti jsem si myslel, že nic hezčího vidět nemůžu. Spletl jsem se – a hodně. Marek stál u vrat s jeho blond rozcuchem a v něm stylové sluneční brýle. Na sobě měl šedé kraťasy a lehké bílé tričko, které proti slunci odhalilo jeho úžasné tělo. Musel jsem se nad tím pohledem kousnout do rtu, jinak bych nejspíš zavrněl jak kočka. Očividně se ten pohled zamlouval i mému kamarádovi, který by se nejraději postavil do pozoru. Neušlo mi však, že si mě Marek také letmo prohlédl.

S rychlým pozdravem a ujasněním plánů jsme se vydali na projížďku, na které jsme si vykládali o mé škole, zájmech a dalších věcech. Panovala mezi námi dost přátelská atmosféra. Za ten den jsme najeli nějakých čtyřicet kilometrů a strávili spolu úžasných pět hodin. S ujištěním, že si napíšeme, odjel večer domů.

Psali jsme si sporadicky. Kvůli práci neměl skoro čas a já kvůli škole chodil brzo spát, takže na nějaké noční vypisování jsme mohli zapomenout. Jedno sobotní dopoledne mi nakonec volal strejda, ať k němu přijedu, protože s něčím potřebuje pomoct. Co na mě vymyslel, jsem netušil.

Dojel jsem ve chvíli, kdy Marek stál v montérkách bez trička u grilu a o něčem se s jedním z kolegů bavil. Slušně jsem všechny pozdravil a donutil ho tím otočit se mým směrem. Bože, bez trika je ještě hezčí! Markovy oči se rozzářily a rty se mu rozšířily do úsměvu. Podal grilovací kleště kolegovi a vydal se za mnou.

„No ahoj, konečně jsi dojel! Pojď, skočíš se mnou na benzínku.“

„A-ahoj. To víš, cesta sem není zrovna krátká,“ smál jsem se tomu jeho „konečně“. „Co na benzínce?“ prohodil jsem nechápavě, zatímco si navlíkal tričko.

Za mnou se ozval strýc s tím, že Marka posílal pro nějaké pití a cigarety, jenže ten odmítal jít beze mě. Musel mě teda nějak donutit přijet, a proto si vymyslel to o té pomoci. Smál jsem se jak jelito. Takovou boudu na mě ušít a jen kvůli blonďákovi! Otočil jsem se na patě a vydal se za Markem, který mezitím stihl převzít tašku od tety.

Šli jsme mlčky. On šlapal po chodníku a já po cestě. Nervozitou jsem se hryzal do rtu. Z téhle procházky jsem byl nějak v rozpacích a nevěděl proč. Marek to mlčení však po chvilce nevydržel.

„Co jsi dneska tak zticha? A proč nejdeš po chodníku? Tě ještě něco přejede…”

„Nepřejede. Ještě se vydýchávám z kola.” Věříte tomu, že jo? Hahaha...

„Aha. A já si myslel, že se mě bojíš,” s šibalským úsměvem mě popadl za loket a přitáhl k sobě na chodník, o který jsem zakopl a málem se rozplácl o zem. „Pozor, ať se mi tu nezmrzačíš. Myslím, že si tě radši přidržím, ať zas nezakopneš,” znova se usmál, a jak řekl, tak i udělal. Okamžitě si se mnou propletl prsty a můj už tak vysoký tep vyletěl ještě výš. Cítil jsem, jak mi z toho hoří tváře.

„Já bych to zvládl i sám, ale takhle to možná bude opravdu bezpečnější,” potichu jsem dodal k jeho poznámce a pokračoval jsem s ním k benzínce ruku v ruce.

Marek mi cestou zpátky začal popisovat svůj rozhovor se strejdou. Přiznal se, že se mu líbím, a nevěděl, jak to má udělat, abychom se viděli častěji. Proto strejda popadl telefon a zavolal mi, že potřebuje pomoct. Po tomhle jeho vyznání se mi tváře rozhořely mnohem víc a oblila mě nervozita. Bál jsem se mu podívat do očí. Nakonec jsem i já přiznal, že se mi líbí a rád s ním budu trávit čas, i kdyby to znamenalo dojíždět na kole až ke strejdovi na stavbu.

To jsem v následujících dnech taky plnil a byl u babi skoro pořád. A když jsem netrávil čas tam, trávil jsem ho s Leňou. Takhle to probíhalo až do mých narozenin, které mám v polovině července. Oslavil jsem je v hospodě s mamkou, mou druhou sestřenicí Verčou a jejím přítelem. Shodou okolností se jmenoval také Marek – a jeho a Verču, stejně jako mě a mého Marka, od sebe dělil pětiletý věkový rozdíl. To prostě nevymyslíš…

Abych své narozeniny oslavil pořádně, rozhodl se mě Verčin Mara opít. Se záchranou od mého Marka jsem nemohl počítat, ten teď pár dní na stavbě u strejdy nebyl, jelikož dodělával se šéfem nějaké kanceláře v Ostravě.

Mara přede mě skládal panáky sladkého čehosi a nutil mě je zapíjet pivem. Můj odpor, že bych si dal raději nějaké nealko, byl marný. Možná proto mi o pár hodin později bylo zle, hodně zle. Když mě našli opřeného o záchod, neschopného se postavit na nohy, bylo to pro ně jasné znamení k odchodu. A Mara si ihned začal sypat popel na hlavu, že mě takhle zřídil, přičemž se divil, že jsem těch jedenáct panáků a sedm piv vůbec přežil.

Následující den jsem se probral s bolehlavem a s mamkou vedle sebe. Zrovna s někým mluvila přes můj mobil. Po chvilce zavěsila, usmála se a předala mi pozdrav od mého Marka, kterému bylo hrozně líto, že si mě včera nemohl ohlídat. Předala mi i vzkaz, že zítra mi přijede dodatečně popřát, tak ať si na ten den nic neplánuju. No věřte nebo ne, po téhle informaci mě bolehlav přešel.

Celý den, večer i následující ráno jsem byl jak na trní. Máma si nakonec na dopoledne vymyslela čištění koberce před garáží a zapřáhla i mě. Prý abych přišel na jiné myšlenky. Navíc ségra s bráchou byli na prázdninách u tety, takže nikdo jiný jí po ruce nebyl.

Moje záchrana dorazila kolem jedné odpoledne. Byl jsem k němu zády, zaposlouchaný do hudby z rádia, když na mě huknul a já se lekl tak, že můj zadek skončil na tom mokrém koberci.

„Tak to bych nečekal, že přede mnou kecneš na zadek, sotva se objevím,” smál se ten pitomec.

Já se vztekle postavil a propíchl ho pohledem.

„Ha, ha. Moc vtipné. Jsem rád, že se bavíš…”

„No tak, Adame, nevztekej se. Nemyslel jsem to tak.”

Dřív, než jsem stačil něco odvětit, si mě přitáhl do náruče a pomalu přiložil své rozesmáté rty na ty mé naštvané. Nečekal jsem to a celý se zachvěl. V podbřišku mě zašimralo z toho letmého doteku našich rtů. Polibek byl sice krátký, ale přesto tak intenzivní. Takhle jsem si naši první pusu představoval. Sice ne za takové situace, ale přesně takhle.

„Budiž ti za ten smích odpuštěno,” pronesl jsem rozechvělým hlasem s pohledem upřeným do jeho modrých očí.

„Díky bohu. Nechci, aby ses na mě zlobil. Dnes ne,” usmál se a znovu mě letmo líbnul. Já se mu však po chvíli vykroutil a šel se převléct do suchého. Vymyslel si totiž procházku po městě a já s mokrou prdelí vážně chodit nechtěl.

Procházeli jsme se hodinu kolem řeky, povídajíce si o uplynulých dnech a hlavně o mé skvělé oslavě. Řeka nás pak dovedla k cukrárně, v níž Marek nakoupil zákusky pro naše a nám dvěma k nim přidal točenou zmrzlinu. Užíval jsem si každou chvilku, protože vždy, když nebyl nikdo na dohled, se ke mně buď naklonil, aby mě líbnul, nebo mě chytil za ruku. Víte, jací jsou lidi z malých měst a vesnic. Na jedné straně si člověk prdnul a na té druhé…

Doma jsme po návratu předali zákusky našim a vydali se v plavkách do zahradního bazénu. Marek, aby se předvedl, do něj skočil ukázkovou šipku. Já se s tím ale nepáral a skočil do bazénu takovou bombu, že jsem toho frajírka mého blonďatého málem utopil. To si však nenechal líbit a snažil se za to utopit on mě.

Blbli jsme pěknou chvíli, než si dřepl a opřel se zády o stěnu bazénu. Přitáhl si mě k sobě bokem na klín, položil mi ruku na tvář a se slovy „Všechno nejlepší, Aďo,” mě políbil tak lehce, jako by se snad bál, že mi ublíží. Ruce jsem mu omotal kolem krku, a abych ho víc popudil, pootevřel jsem pusu a vsál jeho spodní ret mezi ty své. To v Markovi okamžitě zapálilo jiskru, díky které se vrhl na mé rty jak hladová šelma.

K sobě přitisknutí jsme snad půl hodiny tančili vášnivý tanec jazyků a bylo nám jedno, jestli se na nás někdo kouká. Dobýval moje ústa s horlivostí jeho vlastní. Naše srdce divoce bila a dech nás obou se stával rychlejší a trhanější. Obrátil jsem se k němu čelem a obkročmo si na něj klekl, aniž bych naše rty rozpojil. Marek mě k sobě víc přitiskl, snad abych mu nevyklouzl a neutopil se v té malé hloubce, a jeho ruce si okamžitě začaly razit cestu po mých zádech až na můj zadek, za který mě pořádně stiskl. Z úst se mi vykradl vzdech a mé tělo se zachvělo. Něco tak vzrušujícího jsem zažil poprvé. Ruce mi mezitím stoupaly od jeho krku výš a zapletly se do těch mokrých blonďatých vlasů. Tím polibek začal intenzivnět a já cítil, že se mi krev nahrnula do klína, a probudila tak mého kamaráda. Marek na tom nebyl líp. Cítil jsem jeho tvrdé mužství dloubající mě do stehna.

Celé to bylo tak intenzivní a dechberoucí, že jsem alespoň na vteřinu musel polibek přerušit, abychom se mohli oba nadechnout.

„Co mi to provádíš, Adame? Takhle na veřejnosti,” zakroutil nade mnou hlavou. „Vážně jsi ještě s nikým nechodil? Protože mně to tak nepřijde,” usmál se vzápětí.

„Já sám nevím, co dělám. A ne, nechodil, to přece už dávno víš. Prostě jsem to risknul,” opřel jsem si čelo o to Markovo a s úsměvem ho sledoval, zatímco se náš dech pomalu uklidňoval.

„Nebudeme na to spěchat, souhlasíš? Ať by se mělo mezi námi stát cokoliv, nechci to uspěchat,” prohlásil s vážnou tváří a já přikývl. Pochopil jsem, kam tím směřuje.

Po chvíli bazénového poflakování a už klidnějšího líbání jsme oba dostali hlad. Vylezli jsme a neustále se pošťuchujíce si sedli ke stolu na lavičku, kam nám mamka donesla něco na zub. Žvýkal jsem svou housku se salámem, když se na mě Marek znova otočil s vážnou tváří.

„Víš, Adame, musím ti něco říct. Nechci tě vyděsit nebo tak něco, jen chci, aby sis mě teď vyslechl a řekl mi na to, co ti povím, svůj názor. Můžeš?”

Ztěžka jsem polkl sousto, přikývl a Marek pokračoval.

„Za dva týdny u Mirka končíme a budeme dělat se šéfem rekonstrukci nějakého hotýlku na jižní Moravě. Ta má trvat snad někdy do ledna. Což pro nás dva znamená mnohem míň času, než jsme doteď měli. Nevím, jak to bude vypadat, kolik volna budu mít a tak. Proto chci, abys věděl, že tě mám rád a tohle je důvod, proč na tebe s ničím netlačím. Nechci si s tebou jen užít, když je velice možné, že spolu nebudeme. Takový já nejsem. Všechny mé předešlé vztahy ztroskotaly právě na nedostatku mého času a já nechci, aby sis tímhle musel projít, chápeš? Nechci ti ublížit a věř mi, že bych se na to všechno kvůli tobě dokázal i vykašlat, jenže nemůžu. Loni jsem zdědil po dědovi byt a snažím se ho dát nějak dokupy. Bez peněz to ale nejde. Takže, co říkáš? Dáš mi šanci být ti nablízku, dokud to jde, nebo to raději ukončíme?”

Zůstal jsem na něj hledět a snažil se utřídit si myšlenky. Byl jsem úplně mimo z toho, jak ke mně byl otevřený a narovinu mi sdělil, co ho trápilo. Já však neměl nad čím uvažovat. Chtěl jsem mu být nablízku, dokud to půjde.

„Musím říct, že tohle jsem teda nečekal. Marku, nemám nad čím přemýšlet. Je jedno, co se stane za týden nebo za měsíc. Chci si ty dny s tebou užít. Jestli to pak nepůjde, tak to nepůjde. Co se dá dělat. To je život, ne?” usmál jsem se a sedl mu na klín, aby pochopil, že to myslím vážně.

„Ty jsi vážně něco. Děkuji ti. Děkuji, za všechno.” Marek zakroutil hlavou a dal mi ten nejsladší polibek, jaký mi kdy mohl dát. Bylo v něm všechno, co mezi námi chtěl zachovat. A já mu ho vřele oplácel s myšlenkou na to, jak dlouho nám naše pohádka asi vydrží…

***

O patnáct let později...

S Markem nám to nakonec moc dlouho nevydrželo. Bohužel nás jeho práce přece jen rozdělila. Od bazénového shledání jsme se viděli zhruba třikrát, pak odjel s šéfem pracovat na jih. Psali jsme si a volali prvních čtrnáct dní. Jeho odpovědi začaly přicházet většinou v pozdních večerních hodinách, kdy s partou docházel po práci na ubytovnu. Pak se na dva měsíce úplně odmlčel. To mu totiž někdo z ubytovny ukradl telefon. Sehnat si, skoro bez peněz, nový mobil se simkou a pak číslo na strýce byl problém, protože jeho šéf si služební telefon nechal v Ostravě a odjel si na skoro třítýdenní dovolenou. Idiot. Já to ale v tu dobu nevěděl. S bolavým srdcem, že se na mě Marek vykašlal a všechno, co říkal, byla lež, jsem nastoupil do maturitního ročníku.

Po těch dvou měsících mi od něj pak přišla zpráva, ve které stálo, že ho to moc mrzí a pochopí, když o něm nebudu chtít slyšet. Nevěděl jsem, co napsat, a odepsal jen, že jsem věděl, že to bude těžké, ale holt nám to není přáno. Konec pro nás už nastal a já se stejně musím zaměřit na maturu a už teď jsem v učení ve skluzu. Odepsal jen, že chápe a bude mi držet pěsti, abych tu maturu zvládl. Tu noc jsem celou probrečel a do školy jsem šel druhý den jako čerstvě vylíhlá zombie. Tak moc mě mé rozhodnutí bolelo, ale nechtěl jsem ustoupit.

Před silvestrem za mnou přijel strejda. Mrzelo ho, co se mezi mnou a Markem stalo. Marek mu volal, aby popřál celé rodině k blížícím se svátkům a svěřil se mu s tím, jaký je idiot, že dal přednost penězům přede mnou. Šéf mu přitom nabízel menší zakázku, díky níž by se mnou mohl být aspoň o víkendech. Tu ale kvůli financím nepřijal a jel nakonec pomoct s rekonstrukcí hotelu. Jenže pozdě bycha honit. A já tuhle ránu nechtěl znova otevírat, i když mi po něm bylo smutno.

Náhoda tomu však chtěla, abychom se s Markem ještě naposled potkali. A to tři roky zpátky. Cestou do obchodu, s očima v mobilu jsem do někoho vrazil. Zvedl jsem pohled, abych se omluvil, když najednou jako by do mě udeřil blesk.

Stál tam v celé své kráse známý vysoký blonďák a koukal na mě stejně vyjeveně. Po chvíli zírání jsme se pozdravili a poodstoupili bokem, abychom nezavazeli kolemjdoucím. Marek se skoro vůbec nezměnil, byl pořád stejný, jen to pevné bříško vyměnil za menší špek.

„A-Adame?“ zakoktal se a já si vzpomněl na naše první shledání, kdy tehdy já ze sebe nedokázal dostat kloudného slova. Taková ironie, že to potkalo i jeho. Ale pobavil mě tím.

„Marku, koukám, že jsi za ta léta začal koktat!”

Marka to pobavilo a konečně se uvolnil. „Ne, to zas ne. Jen… jsem v šoku, že tě po tolika letech potkávám. Vypadáš dobře. Copak, na nákup?” ukázal na tašku v mé ruce.

„Jo, jo. Dík. Nedávno jsem se sem s bráchou přestěhoval a potřebuju dokoupit pár drobností. Co ty tady?”

„Byl jsem na pojišťovně něco zařídit. Jinak pořád v Ostravě. Hele, nechceš si zajít někam sednout, ať nestojíme tady? Spěcháš moc?”

„Můžeme, jen musím nejdřív do toho obchodu, než zavřou. Cestou je pak pěkná kavárna, tam můžeme klidně zajít, je celkem klidná.” Marek po chvilce přikývl a rozešel se se mnou směrem, který jsem určil.

V kavárně jsme si sedli a probrali snad vše, co se dalo. Od minulosti, která nás spojovala, až po přítomnost. Tohle shledání mě opravdu moc potěšilo a řeknu vám, že i když s tímhle již ženatým chlapem nejsem, v mém srdci má pořád své místo.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (45 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #54 Odp.: Ten první…Sinme 2022-04-15 21:36
Toto bolo veľmi milé a uveriteľné rozprávanie. S trochu smutným, ale o to reálnejším koncom. Asi to tak s tými prvými býva.
Citovat
+1 #53 Odp.: Ten první…aduška 2021-03-05 20:51
Cituji nebi:
51 komentářů, ani jsem je nečetla, ale věřím, že jsou pochvalné a je v nich dost takových, co tě prosí o další příběh. K těm všem se přidávám :-)

Díky nebi.. naše milá pohádkářko moc si tvého komentíku cením. Pár takových požadavků tu opravdu je a s jistotou ti řeknu, že pokračování na tuto povídku a ještě první díl nové povídky jsou odeslané do redakce.:) takže se všichni dočkáte :)
Citovat
+2 #52 Odp.: Ten první…nebi 2021-03-05 20:47
51 komentářů, ani jsem je nečetla, ale věřím, že jsou pochvalné a je v nich dost takových, co tě prosí o další příběh. K těm všem se přidávám :-)
Citovat
+5 #51 Odp.: Ten první…HonzaR. 2021-03-05 18:02
Vy duše zlatý, fakt se nemusíte bát, já jsem naprosto v pohodě. :-) Teda až na to, že bych stále ještě spal nejradši 12 - 15 hodin denně.
Takže teď se do pondělí loučím, budu nejspíš mimo. Tak se tu mějte rádi.
Citovat
0 #50 Odp.: Ten první…GD 2021-03-05 17:48
Isi už jsme to jednou probírali. :lol: Redakce chce 1 000 slov ke zveřejnění povídky. Pokud nedošlo ke změně o které nevím. Tak proto. Nenutím se víc než je nutno. :lol: Je to jen takové cosi, tak od toho nečekejte bombu. :D

Honzo no právě! Tobě bude chybět a nám tuplem. Máme tady jeden vzor nekonečného příběhu, bohužel skoro, od nejmenovaného autora ;-) a mohl by mu už konečně někdo konkurovat. :lol:
Citovat
0 #49 Odp.: Ten první…aduška 2021-03-05 17:39
Teď už si Honzo začínám dělat starosti i já :o
Citovat
+2 #48 Odp.: Ten první…Isiris 2021-03-05 17:38
Honzo, to já nevím, jak to máš; někdo sejde z očí a tedy z mysli i za týden, někdo jiný nezmizí ani za pár let... Dělej vše samozřejmě podle sebe; doufám, že tohle nebereš jinak než jako obyčejné pošťuchování a dávání najevo, že některým z nás každotýdenní pohled do života H+D holt chybět bude :-)
Citovat
0 #47 Odp.: Ten první…HonzaR. 2021-03-05 17:27
Achjo, Isi, co Ti na to mám říct? Třeba že čím dřív budu mít SB z krku, tím míň mi D. bude chybět? :-)
Citovat
+1 #46 Odp.: Ten první…aduška 2021-03-05 17:15
Cituji gayděvka:
Isi Přidávám se k Adušce. :lol: Nepíšeš? Tak to teda ne! Maminka musí jít příkladem. :lol:
Jo a aby bylo jasno. Ještě 90 slov a něco malého , okrajového půjde do osobní korekce,... Kde je ovšem vzít? Položme se do otázky. :D

HonzaR Jak z krku? Damianka si tam pěkně nech a starej se o něj hezky. :D Honzíka máš taky na hrbu . Takže pořádně pokračuj a nepřestávej. :D

Aduš ty se teda nezdáš. :-) To je super, že si zase počteme. :-) No redakce víceméně při více povídek od jednoho autora postupuje chronologicky podle vložení (FIFO), pokud vím. Ovšem v kontextu s ostatními autory, toť otázka. Budeme si muset holt počkat, kdy ti něco pustí. :-)

U Isi souhlas... Máma by měla jít dětem příkladem.
U Honzy souhlas... a nevím, co víc k tomu dodat, než to cos sám napsal
U sebe... :D to víš, nakoplo mě odsud pár múz a teď nemůžu přestat.. Jo to zatracené FIFO moc dobře znám. To nás prudí i v práci :D Ale tady mi to nevadí, hlavně že tu ty moje výtvory pak budou ;)
Citovat
0 #45 Odp.: Ten první…Isiris 2021-03-05 17:12
Nebojte, Kamil a Ben jsou ve frontě, někdy příští týden se tu snad objeví. Ale co se týče nějaké další dvojičky, tak zatím čekám, kdo mi zaklepe na dveře :)
Aduš, přesně, jak říká Gayděvka - metoda FIFO :D Jenže pak taky záleží, kdy se s tím popere korektor, kterému tu povídku přiřadí ;-) . Jiný korektor je mezitím třeba rychlejší :-o
Honzo, s tím, jak chceš mít SB co nejdřív z krku, mi děláš starosti :D To Ti nebudou chybět?! Leda by ses už těšil, jak je nahradíš jinou dvojičkou, tou Bouřlivou tokátou, nebo co jsi to psal :)
Pro Gayděvku - ještě 90 slov? To je co za limit? Proč se nutíš do slov, která nepřicházejí sama od sebe? :-o ;-)
Citovat
0 #44 I LOVE YOUGD 2021-03-05 16:59
Isi Přidávám se k Adušce. :lol: Nepíšeš? Tak to teda ne! Maminka musí jít příkladem. :lol:
Jo a aby bylo jasno. Ještě 90 slov a něco malého , okrajového půjde do osobní korekce,... Kde je ovšem vzít? Položme se do otázky. :D

HonzaR Jak z krku? Damianka si tam pěkně nech a starej se o něj hezky. :D Honzíka máš taky na hrbu . Takže pořádně pokračuj a nepřestávej. :D

Aduš ty se teda nezdáš. :-) To je super, že si zase počteme. :-) No redakce víceméně při více povídek od jednoho autora postupuje chronologicky podle vložení (FIFO), pokud vím. Ovšem v kontextu s ostatními autory, toť otázka. Budeme si muset holt počkat, kdy ti něco pustí. :-)
Citovat
0 #43 Odp.: Ten první…HonzaR. 2021-03-05 16:24
Isi, mě popohánět fakt nemusíš. Když doopravdy nechci, tak se mnou nic nehne. Jenže já SB chci. :lol: A nejen já. Hlavně mít ho co nejdřív z krku. :lol:
Citovat
0 #42 Odp.: Ten první…aduška 2021-03-05 16:09
Cituji Isiris:
Marko, Tebe nemusíme nikam brát nebo přibírat; Ty jsi členem už dávno :-*
A na Tvou povídku už se moc těším! :-)
Aduš, to samé i u Tebe; dokonce už jsou z toho až čtyři díly... Super :-)
Waits taky píše, Honza taky jistě píše, Gayděvka má rozepsáno... Bezva, všechno šlape, můžu si pustit seriál :P

Píšu, píšeme, píšete... Ty nepíšeš? :D
Moc se na výtvory vás ostatních těším. No vypadá to tak na čtyři díly. Jinak pokračování k Adamovi dnes dopsáno a odesláno. Takže jsem dneska díky skvělému včerejšímu nakopnutí a dávce paralenu zvládla odeslat povídku číslo tři. Uvidíme, jak se s tím naše redakce popere a co vám sem dá jako první.
Citovat
+1 #41 Odp.: Ten první…Isiris 2021-03-05 16:02
Marko, Tebe nemusíme nikam brát nebo přibírat; Ty jsi členem už dávno :-*
A na Tvou povídku už se moc těším! :-)
Aduš, to samé i u Tebe; dokonce už jsou z toho až čtyři díly... Super :-)
Waits taky píše, Honza taky jistě píše, Gayděvka má rozepsáno... Bezva, všechno šlape, můžu si pustit seriál :P
Citovat
0 #40 Odp.: Ten první…aduška 2021-03-04 23:56
Cituji Marko:
Gratulujem aduška k Tvojej vydarenej prvotine, je to príjemné čítanie, naviac mená hrdinov sú moje obľúbené ;-) A ako tak čítam, teším sa prvý diel novej poviedky :-)
Mimochodom, neskutočne sa bavím čítaním diskusie :lol: , priberá táto netradičná rodina ešte nových členov? Páči sa mi to vaše vzájomné podpichovanie a "kočkovanie", je to milé. A trochu by som sa zastal Isi, skôr ako intrigánka, by som našu maminku (ak ma teda vezmete do rodiny) nazval ako motivačná trénerka :lol: A že je Honza zlatíčko a dobrák, o tom niet pochýb :-) Tak sa držte rodinka, budem sa tešiť opäť na diskusiu pod nejakou vašou alebo čoskoro aj mojou poviedkou (Honzovo jemné virtuálne nakopnutie pomohlo :lol: ) ;-) :-*

Děkuji Marku, věřím tomu, že se ti jména líbí, komu by se nelíbily :D Oba jsou zlatíčka, jak Isi, tak Honza.No snad se bude líbit všem. Opět to bude romantika tak na 3-4 díly podle toho, jak jsem se rozepsala.A k téhle už mám také rozepsané pokračování. Tak uvidíme, jak to všechno dopadne.
Citovat
0 #39 Odp.: Ten první…Marko 2021-03-04 22:53
Gratulujem aduška k Tvojej vydarenej prvotine, je to príjemné čítanie, naviac mená hrdinov sú moje obľúbené ;-) A ako tak čítam, teším sa prvý diel novej poviedky :-)
Mimochodom, neskutočne sa bavím čítaním diskusie :lol: , priberá táto netradičná rodina ešte nových členov? Páči sa mi to vaše vzájomné podpichovanie a "kočkovanie", je to milé. A trochu by som sa zastal Isi, skôr ako intrigánka, by som našu maminku (ak ma teda vezmete do rodiny) nazval ako motivačná trénerka :lol: A že je Honza zlatíčko a dobrák, o tom niet pochýb :-) Tak sa držte rodinka, budem sa tešiť opäť na diskusiu pod nejakou vašou alebo čoskoro aj mojou poviedkou (Honzovo jemné virtuálne nakopnutie pomohlo :lol: ) ;-) :-*
Citovat
0 #38 Odp.: Ten první…aduška 2021-03-04 19:31
Všude sám intrikán. To není možné. A vůbec první díl nové povídky odeslán. :P
Citovat
0 #37 Odp.: Ten první…HonzaR. 2021-03-04 19:11
No, a od toho jsou právě korektoři, aby "yntrykánky" našli a opravili. :lol: I já zcela jistě nějakýho mám.
Citovat
0 #36 Odp.: Ten první…aduška 2021-03-04 19:01
Cituji Isiris:
Aduš, ale furt se snaží :-D
Pro Gayděvku - ono to možná souvisí, že jak není čas, není tak nějak ani chuť nebo múza nebo jak to říct... Chvilku tomu dej, to se zase rozběhne... Do Velikonoc pořád času dost! ;-)
Honzo, neboj, "oblískané" bychom přežili... Až z Tebe začnou ale padat "intrykánci", tak budeme vědět, že je zle :-)
Pro Waitse - není problém :) Nočních můr se nezaleknu ;-)

koukám, koukám, ale to mu jen tak neprojde :D Tak těm "intrykancům" jsem se musela zasmát. To by od něj byl gól a pořádný :D
A pro gayděvku. JJ jak píše Isi výše, dej tomu chvilku. Já tomu dala 10let a kopanec jednomu pošukovi, který se sem tam ozve a dívej, jak mi to teď jde... stačilo jen pár múz :lol:
Citovat
+1 #35 Odp.: Ten první…Isiris 2021-03-04 18:58
Aduš, ale furt se snaží :-D
Pro Gayděvku - ono to možná souvisí, že jak není čas, není tak nějak ani chuť nebo múza nebo jak to říct... Chvilku tomu dej, to se zase rozběhne... Do Velikonoc pořád času dost! ;-)
Honzo, neboj, "oblískané" bychom přežili... Až z Tebe začnou ale padat "intrykánci", tak budeme vědět, že je zle :-)
Pro Waitse - není problém :) Nočních můr se nezaleknu ;-)
+ ještě dodatek - to víš, Honza si nasadil ty nakopávací boty... ale občas omylem odkopne... :-P
Citovat