Ten druhý

Asi vás moc zajímá, jak jsem vlastně po rozchodu s Markem životem putoval dál. Neměl jsem to jednoduché, to se vám přiznám. Máma mívala dost často své šílené stavy, kdy jsme z ní se sourozenci byli na prášky. Její hádky s tátou byly pak na denním pořádku. Vygradovalo to tak, že nás všechny odřízla od babi, dědy, naší tety a dalších členů rodiny. My se ale se sestrou občas snažili si k nim najít cestu. Jenže poté, co jsme babi jeden den navštívili a ona nám vlepila do obličeje, že jsme jen obyčejní nevděčníci, kteří si ničeho neváží, stejně jako naše matka, i když jsme jí k tomu nedali důvod, přestali jsme ji navštěvovat. Najednou vyšlo najevo i to, že jí vadí i má orientace, kterou se sice snažila rozdýchat, ale nakonec to přesto neustála.

Mně se vztahy mezitím vyhýbaly. Nebylo jednoduché najít někoho, kdo kope za stejný tým jako já. Moc mě zajímalo, co dělám tak moc špatně? Od rozchodu s Markem to tehdy byly už skoro dva roky a já jsem byl pořád sám. Maturitu jsem tehdy nakonec zvládl a zjistil jsem, že bych se měl spíš asi přestěhovat do Německa než žít v Česku. Aby Čech měl u maturity z češtiny čtyřku, kdy mě zachránila slohovka, a z němčiny jedničku, to je sakra ironie… Ještě před zkouškami mi nabídla moje němčinářka práci v Německu. Dost jsem nad tím uvažoval. Němčina mi šla skvěle, i když jsem měl problém se slovíčky. Jenže kvůli tomu, že by mi museli cestu tam zaplatit rodiče, byla mamka proti. I když to místo slibovalo naprosto úžasný plat a podmínky, moje matka mi dala jasně najevo, že s tím nemám počítat. Proto jsem po mé maturitě začal pomáhat v jedné menší hospůdce jako číšník. Překvapivě to byla práce pro moji máti, která tu nabídku dostala první. A jelikož se ke mně kvůli nedostatku praxe práce nehrnula, vzal jsem aspoň tohle.

Pracoval jsem tam dlouhé tři roky. Tři roky s volným každým druhým víkendem a pak volnem během výšky. Na tu výšku jsem se dostal s doporučením jednoho známého mamčina strejdy, kterého jsem díky té hospodě poznal. Kdybych tehdy ale věděl, že ten strejdův známý za to bude chtít po čase postelovou službu, nikdy bych na to nekývl. Nebojte se, ani na tu postel jsem nekývl. Úplně jsem toho slizkého hada, který si rád zaexperimentoval a užil s mladými kluky, ze života vymazal. Výšku jsem kvůli finančním problémům nakonec stejně nedodělal. To víte, je těžké živit sebe a svou sestru, která od naší šílené mámy neviděla pomalu ani korunu na autobus do školy, natož na svačiny a školní potřeby. Byla to krutá doba. Kterou osvítila moje druhá velká láska.

Kdo by však jen tušil, že mojí největší láskou a zároveň největším životním trápením se stane o měsíc mladší kluk, který má dodnes komplex z mých úspěchů. Nebo spíš má komplexy ze mě celkově. V našem vztahu byl on ten chlap, který těžko rozdýchával, že se někomu daří víc než jemu. A mně se v některých věcech opravdu dařilo. Navíc jsme oba svéhlaví, což u nás byl největší kámen úrazu.

Nemůžu zapomenout, když u nás doma byl poprvé. Takový blonďák s modrýma očima, tak akorát postavou. Byl to takový doslova vtipný frajírek, který se ničeho nebál. Přijel tehdy s tátovým kolegou Alešem, aby se nám kouknul na počítač, který se rozhodl stávkovat v době, kdy jsem měl psát nějaké referáty do školy.

Vzpomínám si na to, jak se nám pokoušel na počítači zrychlit internet, který jsme v té době ale přitom vůbec neměli.

„No tady tu složku odstraníme – a net vám pojede rychleji.“

„Aha, ale…,“ snažil jsem se mu to vysvětlit.

„Co je s tím netem? Asi nějaký výpadek,“ zkoumal dál náš počítač a my vybuchli se sestrou smíchy.

„Co je k smíchu?“

„No, víš, my internet nemáme…,“ řehtali jsme se mu tak nahlas, že nás za to probodával pohledem a nevěděl, co říct.

Bože, ten výraz, co měl, nikdy nezapomenu. Byla to přesně ta chvíle, kdy jsem se do něj zakoukal.

Jenže tím, že to byl kamarád známého naší mamky a bydlel v jedné vesnici pár kilometrů od nás, kam jsme mimochodem v životě do jisté doby nevkročili, neměl jsem žádnou šanci se s ním během celého roku sejít. Bože, jak já si v duchu přál, abych ho znova potkal. No ano, přiznávám se. Svým vzhledem mi připomínal Marka. Ale Marek to nebyl. To v žádném případě. Tenhle se jmenuje Franta. A jak se zpívá v jedné písničce:

Ať žije láska, když se žena zblázní,
sbalí si saky paky, aby mohla říct:

„Ať žije svoboda!" a odjede do lázní,
vždyť už se s ním nedá žít.
Uúú, Františkovy Lázně, úúú...

Sice nejsem ženská, ale jak já byl vždy rád, když jsem od něj měl na chvíli klid!

Bylo to nějak začátkem července (jaká ironie, že to byla přibližně stejná doba, kdy jsem se seznámil s Markem), když k nám rok po své první návštěvě zavítal znova. Tentokrát, aby s našima a s Alešem poseděli u nějaké té flašky alkoholu. Toho se mi snažila mamka pak taky dohodit, jenže tenhle člověk vážně nebyl můj typ. Byl to takový vyschlý proutek s orlím nosem a sklony k alkoholismu. O vzhled by nešlo, ale kvůli tomu, co se dělo doma, mi šlo o ten alkohol, a to hodně. Franta mu pokaždé, když k nám přijeli, dělal řidiče. Bylo mi ho za to líto. Franta vypadal jako sympaťák a dalo se s ním mluvit. Tehdy by mě nenapadlo, že se se mnou potáhne tolik let až doteď.

No jednoduše dojeli jeden červencový večer k nám dvěma auty plnými jejích přátel. Na naší zahradě se rozjela taková malá párty, která se ovšem neobešla bez problémů. Na jejím konci, když už měli odjíždět, se totiž Aleš navážel do Franty, který seděl za volantem a čekal, než si všichni nastoupí. Nevím, co se přesně dělo, ale nakonec Franta vystoupil, hodil Alešovi klíčky od auta do obličeje a odešel pryč.

Já a má sestra jsme nechtěli jen nečinně stát a po chvilce se vydali za ním. Došli jsme až k řece, u které na parkovišti stály autobusy. Nikde jsme však toho dezertéra nenašli.

„To je divný, nešli jsme až tak dlouho po něm. Vždyť tu musí někde být,“ řekl jsem své sestře rozhlížející se po okolí.

„No jo, ale co když nešel tudy, ale šel přes most na druhý břeh?“

„Nevím, myslím, že bychom ho viděli, ségra. Hele, ale pokud ho najdeme, nebudeme mu říkat, že jsme ho hledali. Nebo že jsem ho já chtěl najít, jasný?“

„Oka,“ odpověděla mi má drahá sestřička a dál se koukala po okolí. Došli jsme na konec autobusu, kolem kterého jsme v době našeho rozhovoru procházeli, když na nás Franta vyskočil.

„Bu… Lekli jste se?“ vystrašil nás tak, že jsme s Ivkou poskočili.

„No, trochu. Co tady děláš?“ zajímal jsem se a s uvědoměním, že musel můj rozhovor s Ivkou slyšet, jsem začal rudnout. Měl takový ten ďábelský výraz, co má člověk, když někoho nachytá při zločinu.

„No co, schovávám se, a když jsem slyšel tebe a Ivku, napadlo mě, že bych vás mohl trochu postrašit,“ začal se usmívat hůř než ten ďábel.

Následně jsme spolu proklábosili celý večer. Nerad to zkracuji, ale nebudu vám tu povídat, o čem všem jsme si vykládali. Důležité totiž je to, že poté, co jsme ho usmlouvali, aby se s námi vrátil k nám, slíbil, že se zase následující víkend zastaví. A on se zastavil. A ne jednou. Vždy to ale byly návštěvy za doprovodu jeho přátel, takže na nějaké sblížení jsme mohli zapomenout. Při jedné z návštěv nám jedna jeho kamarádka, která jezdila s ním, vyklopila, že je Franta bisexuál a k nám jezdí hlavně kvůli mně. Bože, jak já byl nadšen, když mi tohle řekla.

Naše první sblížení přišlo skoro po měsíci, kdy jsem ho utáhl na gumové medvídky. Opět u nás byl se svou bandou, akorát tehdy jsme si hráli všichni na honěnou po městě. Já s Frantou a Ivka s jedním z jeho kamarádů, s Lubošem. Teda já se ségrou jsme se jim pěšky schovávali během cesty z obchodu, zatímco oni nás v autě naháněli, ale nedostali. Byli jsme přece jen u nás a oni o tomhle městě nevěděli nic. Neznali tajné uličky, kterými jsme se s Ivkou dostali domů.

Nechci předbíhat, ale ona se za toho kamaráda nakonec provdala a teď spolu mají mého tříletého synovce Maxe. Ale teď zpátky…

Měli jste Frantu a Luboše tehdy vidět, když nás našli a pak za námi lezli pro medvídky na balkón, který nebyl nijak vysoký. Díky zídce, která byla pod ním, nebyl však problém se na něj dostat. Vážně vtipný pohled, který stál za to.

To hlavní přišlo až týden nato, když za mnou přijel jednou pozdě večer do práce a následně mě odvezl domů, abych nemusel autobusem. Doma jsme si sedli na balkon s dalším balíčkem medvídků. A zatímco mamka občas vykoukla, aby se ujistila, že jsme nespadli, a pustila nějakou hudbu na počítači tak hlasitě, aby byla slyšet ven, táta byl na tom balkoně pečený vařený, haha.

„Nevadí ti, že jsem pro tebe přijel do práce? Měl jsem zrovna padla a nechtělo se mi domů,“ zeptal se Franta s balíčkem medvídků v ruce.

„Ne, nevadí. Autobus bych stejně asi nestihl, když se štamgasti neměli k odchodu,“ podíval jsem se na něj a jednoho medvídka si vzal.

„To je fajn. Je příjemný tě mít jednou jenom sám pro sebe,“ koukl na mě koutkem oka a já byl rád za to, že je tma. Rudý jak rak jsem se podíval na nebe plné hvězd. Byl to krásný večer.

„Hmm, díky. Taky se mi to líbí,“ přitakal jsem jeho rozpoložení. Co jsem ale nečekal, bylo, když se nakonec při jedné pomalejší písničce, kterou máma pustila, zvedl a podal mi ruku.

„Pojď, vstávej!“

„Proč? Co chceš dělat?“ zeptal jsem se a postavil se. On okamžitě položil ruku na můj bok a přitáhl si mě blíž k sobě. Ruku mi ovinul kolem pasu a druhou rukou se natáhl po mé dlani. Instinktivně jsem ji do té jeho vložil a druhou rukou ho objal kolem ramene.

„Zatančíme si spolu,“ bylo jediné, co řekl. A tak jsme se pohupovali v rytmu melodie ani nevím čeho. Byl to nádherný pocit, být mu v náruči, když najednou začal zpívat slova další písničky, která hrála:

I believe I can fly
I believe I can touch the sky
I think about it every night and day
Spread my wings and fly away
I believe I can soar…

Zpíval ta slova s pohledem upřeným do mých očí. Po minutě koukání a po dozpívání posledních slov vzal mou tvář do dlaně a palcem si můj obličej naklonil ke svému. Zavřel jsem oči z té blízkosti a na rtech cítil letmý dotek měkkých rtů. Polibky byly jemné jako dotek motýlích křídel. Po chvilce oťukávání mi jazykem objel spodní ret a donutil mě tím má ústa pootevřít. Okamžitě využil příležitosti a vjel do nich svým jazykem. Trhaně jsem mu vydechl do rtů a zachvěl se. On se mé reakci usmál a polibek ještě víc prohluboval. Plenil má ústa svým jazykem, zatímco jeho ruce sjely na můj zadek, který stiskl. Bože, ten uměl líbat! Přitáhl jsem se k němu blíž a zajel mu pravou rukou do kraťoučkých, na ježka ostříhaných vlasů. Tiskli jsme se k sobě a nechtěli se rozdělit.

Možná bychom se líbali dlouho, kdyby nás nakonec můj táta nevyrušil. Oba zadýchaní, zrudlí pod návalem rozpaků jsme se od sebe odtáhli a věnovali se tomu kazišukovi. Franta po půlhodině oznámil, že pojede domů, aby se na zítra do práce pořádně vyspal. Rozloučil se se mnou tentokrát jen malou pusinkou.

Další dny jsme si pravidelně vypisovali a on za mnou pravidelně přijížděl do práce. Dokonce tak pravidelně, že jsem díky němu málem nakonec zapomněl vyřizovat objednávky. Franta však nebyl jeden z těch, co by se před cizími lidmi chtěl až tak ukazovat, takže jsme si naše pusy nechávali až k jeho autu.

Jednou večer mi volal, že pro mě pošle domů taxíka, tak ať si z práce pospíším. S mou malou sestrou byli u jejího „nápadníka“ Luboše. V té době se teprve oťukávali a byla sranda se na ně dívat. Hlavně, když se k sobě tiskli na jedné úzké matračce a tvrdili, že oni spolu nic, zatímco my se mačkali na posteli se slibem, že před nimi nebudeme dělat žádné prasárničky. To nebylo těžké splnit. Krom líbání k ničemu jinému nedošlo. Já bych to ani nechtěl. Když už spolu mít něco víc, tak jedině o samotě.

Takhle jsme se všichni navštěvovali asi dva týdny. Občas jsme spolu něco malého i podnikli. Když tu se jednu sobotu Franta objevil u nás doma s Lubošem po boku. S Ivkou jsme natěšeně vyběhli ven a šli se s nimi přivítat. A pozor, on mou sestru objal, takže jaképak „my spolu nic“.

„No ahoooj. Co vy tady?“ zeptal jsem se.

„Chyběli jste nám.“ S těmi slovy si mě vtáhl do náruče a políbil mě tak, že jsem zůstal strnule stát. On se jen škodolibě zasmál a opřel se o auto, ve kterém přijeli. Chvíli jsme si tak povídali všichni spolu o zážitcích uplynulých dní. Po nějaké půlhodince se nakonec dohodl Luboš se ségrou, že se zajdou podívat na nějaký film k nám na počítač. My měli dojít za nimi. Jenže sotva se za těmi dvěma zavřela vrata od garáže, Franta si mě znovu vtáhl do náruče a začal mě líbat. Bože, vážně to uměl a já se rád poddával. Líbali jsme se pět… deset minut. Polibky se prodlužovaly a vášnivěly každou vteřinou. Už jsme kašlali na to, že stojíme venku pod balkónem, vrhli jsme se na sebe jak hladové šelmy. A já ho chtěl, tak hrozně moc jsem ho chtěl cítit všude.

„Miluji tě, Adame," zašeptal mi do rtů, když na vteřinu rozpojil naše ústa. Já se zmohl jen na úsměv a pokračování v polibku.

Vášnivěji a vášnivěji jsme jeden druhému opláceli polibky a přitom začali o sebe třít naše roztoužená těla. Franta to nevydržel a přejel rukou po mém zadku, pak ruku povytáhl a zasunul ji pod lem mých tepláků. S divokostí mi začal mačkat a hladit zadek a vzrušil tím nás oba na nejvyšší možnou úroveň. Po chvilce však přesunul ruku dopředu, kde pohladil můj už tak dost tvrdý roztoužený klín. Celým mým tělem běhaly vibrace ze vzrušení a z úst se vykradly tiché vzdechy. Hladil mě tak dlouho, až se mi z toho všeho začala motat hlava a dělaly se mi mžitky před očima. S chvějícími se koleny jsem se od něj odtáhl a opřel se o plot naproti. Nedokázal jsem se nadechnout, dělalo se mi z toho všeho vzrušení mdlo. Proto jsem se omluvil a zašel do garáže a přes ni si to zamířil k vaně, kterou máma měla ve sklepní prádelně. Chvilku jsem tam stál a ovlažoval se, když tu se mi kolem pasu omotala jeho ruka.

„Jsi v pořádku?“ strachoval se.

„Jo, jsem. Jen se mi trochu zamotala hlava, promiň.“

„To nic. Je ti líp?“

„Jo, je. O moc líp.“ S tímhle ujištěním si mě znovu k sobě přitáhl a lehce políbil. Jenže já už nechtěl na nic čekat a vyhrkl ze sebe tu jedinou větu, kterou jsem měl na jazyku.

„Chci tě! Tak moc tě chci.“

„Cože? Vážně? Jako myslíš teď a tady?“ ptal se mě, snad asi aby si ujasnil, co jsem to vlastně řekl.

„Ano, tady a teď!“ s tím jsem ho okamžitě políbil tak, že neměl šanci odporovat.

I když jsem se snažil protestovat, dotáhl mě nakonec zpátky k vaně, kterou, ani nevím proč, naši kdysi nechali ve sklepě zabudovat, a pomohl mi se trochu opláchnout. Při tom oplachování mě stále líbal a pomalu mě začal hladit po těle. To asi aby si udržel mou pozornost. Roztápěl jsem se pod jeho doteky. Byly tak něžné, pečující a zároveň plné vášně. Neudržel jsem se a začal z něj stahovat oblečení. Nepotřebovali jsme víc slov. Oba jsme to chtěli a nedali se zastavit. Franta i ze mě stáhl zbytek oblečení, které jsem na sobě měl, a přitom políbil každou část mého těla. Po chvilce jsem si uvědomil, že máma má v jedné skříni schovanou tenkou přikrývku pro případ, že bychom se sourozenci chtěli stanovat na zahradě. Vytáhl jsem ji ze skříně a natáhl na zem. Franta mě na ni pak opatrně položil. Vtěsnal se mezi mé nohy a začal mě laskat tak, že to nedokážu popsat. Provedl při tom i pořádnou přípravu mého těla, a když už to ani jeden z nás nemohl vydržet, vnořil se do té nikým nedotčené části. Milovali jsme se pomalu a zároveň divoce. Ani jeden z nás nedokázal udržet své touhy na uzdě.

Když bylo po všem, přitáhl si mě do náruče a mlčky mě objímal.

„Jak ti je? Jsi v pořádku? Nebolí tě něco?“ staral se, zatímco jsem se k němu nahý pevně tiskl.

„Je mi fajn. Moc fajn,“ usmál jsem se na něj a políbil ho. I když bychom rádi takhle zůstali co nejdéle, nemohli jsme. Když se ozval šramot z prvního patra, začali jsme se oba v tichosti oblékat. Tak akorát načas, protože se po deseti minutách otevřely dveře a v nich stála mamka s Lubošem. Když nás viděli, nic neříkali. Bylo jim určitě jasné, co se stalo, a asi nechtěli, aby nám bylo nepříjemně.

Po nějaké době, co za mnou jezdil, se k nám nastěhoval, ani nevím, jak. První tři měsíce jsme si žili pohodovým životem. Ta pohoda nám však dlouho nevydržela. Začaly se mezi námi objevovat rozpory. Bylo vidět, že mu chybí jeho svoboda. To, že se vrátí z práce domů k rodičům a nemusí se o nic starat. Najednou bydlel v domě s přítelem a měl tím pádem nějaké závazky. Navíc tu byly naše svéhlavé osobnosti, které k problémům též po čase dost přispěly.

Jak bolestivé však bylo, když mě postupně začal odstrkávat na vedlejší kolej. Já kolem něj s mámou skákal, aby o něj bylo postaráno, a on si na celé dny bez jediného slova odjížděl pryč. Nevěděl jsem, kam jede, kdy se vrátí. Kolikrát jsem doma seděl jak na trní, když se večer po práci neobjevil doma a dojel až ve dvě ráno. Vždy jsem trnul hrůzou, když mi od něj nedošla odpověď na otázku, zda je v pořádku. Ničilo mě to a já najednou po půl roce zjistil, že je konec, když se mi jeho kamarádka přiznala, že celou dobu jezdil za ní a ne jen z kamarádských důvodů.

Mé srdce se okamžitě rozbilo na milion kousků. A to hlavně ve chvíli, kdy o tom, že se chce rozejít, řekl mé matce dříve než mně. Za mnou s touhle informací přijel o dva dny později a odstěhoval se zpátky k rodičům den nato. Utápěl jsem se v žalu pěkně dlouho. Nedokázal jsem přijít na to, co jsem udělal tak špatného, že jsem si od něj tohle zasloužil. Po tomhle jsem se zapřísahal, že s blonďákama končím.

Po nějaké té době jsme si k sobě však zase našli cestu – jako kamarádi. Ta jeho nádhera odjela na několik let pracovat do Holandska. Jenže i když jsme se s Frantou bránili, jak jsme mohli, vzájemné přitažlivosti se nedalo odolat. A tak začal náš kolotoč kamarádství s výhodami. To trvalo docela dlouho, dokud jsme si naivně opět neřekli, že to spolu zkusíme ještě jednou. Nedokázali jsme být od sebe, a jak se později ukázalo, tak ani spolu. Ne nadarmo se říká, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. A já do ní vstupoval tolikrát, až jsem se málem utopil.

Začal jsem k němu dojíždět na kole. Když si našel vlastní byt, pomáhal jsem mu ho dát dohromady. Naše pravidelné scházení došlo tak daleko, že jsem se nakonec nastěhoval tentokrát já k němu. A bylo nám dlouho fajn. Přesněji několik let. Řešili jsme spolu klasické spory všech párů, například co se týče úklidu, vaření a podobně. Přišli jsme časem na to, že jsme oba lajdáci, co se pořádku týče. Avšak každý svým vlastním způsobem. On si udělal z poloviny obyváku soukromou autodílnu, což jsem fakt nesnášel, stejně jako pomývání nádobí. Věčně jsme se ohledně toho hádali. Ale nakonec se vždy usmířili – hezky usmířili.

Kdo čeká další ALE, dočká se právě teď. Do našeho bydlení nakonec začala zasahovat jeho máma, se kterou jsem si sice rozuměl, ale pro svého rozmazleného syna byla schopná udělat první poslední. A to dokonce i řídit bez okolků jeho domácnost. Najednou co jsem udělal já, bylo špatně, a to nejen pro ni, ale po čase i pro něj.

V té době jsem navíc zase musel trpět psychické kolapsy své mámy, kdy mi vmetla do tváře samé odporné věci. Horší bylo, že s mou sestrou jsem se díky mámě také rozhádal. Proto jsem s mámou pak na půl roku přerušil jakýkoliv kontakt, abych se dennodenně nehroutil pod návalem jejích šílených telefonních hovorů. Výlevy Frantovy matky na mě tak začaly být po čase až moc. Měl jsem v té době už jinou práci, ve které jsem byl spokojený a vlastně jsem v ní dodnes. Mohl jsem si dovolit víc věcí než kdysi. Koupil jsem si nové kolo a začal znovu jezdit. Upřímně, až teď si plně uvědomuji, kolika koníčků jsem se vzdal kvůli psychickému nátlaku okolí. Díky novému kolu jsem ale přišel na jiné myšlenky a celkově se srovnal. Zároveň se i usmířil se svou sestrou. Po nějaké době i s mámou, která se mezitím s bratrem a svým novým přítelem odstěhovala od táty, se kterým se v té době už rozváděla.

Jednoho dne jsem přijel z práce domů a místo uvítání v podobě sladkého polibku, kterým mě do té doby Franta vždy častoval, jsem se dočkal ledové sprchy. Franta nikde nebyl. Ne, neodstěhoval se. Jen byl pryč, i když jsme měli naplánované, že zajedeme na nákup a do kina. Když jsem mu volal, nejdřív hovor nebral, a nakonec telefon típal. Nechápal jsem, co se děje. Možná se zdržel v práci déle a nemohl mluvit. Jenže on se stále neozýval a nevracel. Měl jsem hrůzu, jestli se mu něco nestalo. Domů nakonec dojel až v jedenáct v noci. Místo pusy, kterou mi vždy dával, se na mě tentokrát jen podíval a obešel mě i s telefonem do koupelny, kde se zamkl. Bavil se se mnou i víc odměřeně, ale já si myslel v té době, že to je hlavně ze stresu z práce. Měl toho tehdy hodně, protože jim šéf začal dělat trochu peklo.

Takhle to pokračovalo dalších pár dní, možná týdnů. A já o to víc zvyšoval intenzitu svých relaxačních vyjížděk. Potřeboval jsem si zachovat racionální myšlení. Jednou jsem se rozhodl, že se projedu jen tak na blízkou přehradu. To místo mě vždy uklidňovalo. Nikdo tam většinou přes den nebyl, až na pár rybářů a… Franta? V ten moment by se ve mně krve nedořezali. Z toho, co jsem viděl, se mi udělalo zle od žaludku a z mých očí se spustil gejzír hořkých slz. Ležel tam na dece líbaje tu samou kamarádku, kvůli které jsme se tehdy rozešli. Nechápal jsem, co se děje. Bylo mi z něj zle. Bylo mi zle ze mě. Že já pitomec mu znovu uvěřil. Místo nějakých hysterických scén jsem se rozjel domů a čekal.

Dojel pozdě, ale já na něj čekal s neutrálním výrazem ve tváři. Najednou vypadal uvolněně, ale i přesto se mi vyhýbal. Dokonce si bez jediného slova vzal polštář a peřinu a přestěhoval se z naší společné postele do obýváku na gauč. Nastala nám tichá domácnost. A když říkám tichá, tak myslím tak tichou, že mi tím jasně dávala najevo, že je mezi námi konec.

Bohužel jsem v té době neměl dostatek financí, abych si našel něco svého, tak jsem si pro sebe vybavil poslední volný pokoj v jeho bytě a přesunul se do něj. On si tam tu svou kamarádku pak bez okolků začal vodit a já najednou zjistil, že už to ale nebolí tak jako kdysi. Byl jsem proti té bolesti imunní, nebo možná apatický, a snažil se tuhle situaci co nejlíp vyřešit. To za mě udělal jeden jediný smutný telefonát o rok později. Slyšet mámina přítele do telefonu říct: „Adame, moc mě to mrzí. Vaše máma dnes v noci zemřela na infarkt,“ mi už tak bolavé srdce rozbilo ještě na víc kousíčků.

V té době jsme totiž s mámou po dlouhé době konečně vycházeli a máma se mi za své chování omluvila. Její přítel ji změnil rozhodně k lepšímu. Doteď si ale myslím, že tušila, že tu s námi dlouho nebude, a bylo jí líto odejít bez usmíření. Kdo ví?

Po mámině pohřbu bylo ještě třeba udělat jeden razantní krok. Odstěhovat se od toho ničemy a vzít bratra k sobě. Což se mi podařilo a půl roku nato jsem potkal ve městě svou první lásku, Marka.

I když mi bylo trapné o tom mluvit, odvyprávěl jsem mu celý svůj příběh a on udělal to nejhezčí, co mohl. Objal mě a dal mi pusu na čelo. Na víc jsem neměl nárok, protože ten zbytek patřil jeho manželovi Martinovi. Marek a Martin… jak jim ta jména k sobě pasují.

„Neboj se, i na tebe někde venku čeká někdo, kdo za to bude stát. A kašli na toho pitomce blonďatého. Když si tě nedokáže vážit, nezaslouží si tě,“ pobavil mě tou větou, protože on byl též takový pitomec blonďatý. Krom rozloučení to navíc byla poslední věta, kterou jsem od něj slyšel. A vím, že měl pravdu.

S hřejivým pocitem v srdci jsem díky Markovi začal znovu věřit v lepší zítřky. A věřím v ně, i když jsem už rok zase sám, protože můj poslední objev Tom se odstěhoval za prací do USA. Věřím tomu, že někde tam venku je někdo určený jen pro mě, čekající na příležitost se mnou strávit zbytek života. Ovšem už to nebude Franta, který se mi snaží vždy jednou za půl roku ozvat a sondovat, jak moc se můj život změnil od mého osamostatnění se od něj. Já už mu na tohle neskočím. Za ty roky jsem se poučil až moc.