O Jakubovi a stříbrné kleci

VAROVÁNÍ: tato sprostá odrhovačka je zveřejněna výhradně na základě rozsudku Nejvyššího Pohádkového Soudu č.j. 48575898/458557Sb. a Pohádková Komise nenese žádnou odpovědnost za případné škody ze zpochybnění víry čtenáře v asexuální existenci pohádkových bytostí a schopnosti čisté nenapěněné lásky kouzla lámat.

Text ve všech bodech porušuje závazné doporučení Pohádkové Komise č.j. 458582F81695884/458455Sb. o doporučeném genderovém zařazení a požadovanému standardu stereotypního zobrazování pohádkových postav a dále zcela ignoruje závěry podvýboru pro ochranu pohádkové víry č.j. 548888G1995884/458147Sb. o vyobrazování a popisování vzájemných tělesných interakcí mezi pohádkovými postavami.

Podle kategorizace pohádkových příběhů se tomu přiděluje označení

FS/k4 - číst pouze na vlastní nebezpečí

ZD/k4 - není určeno pro děti do věku 252 jar

O Jakubovi a stříbrné kleci

V časech tak dávných, že už nikoho není, kdo by na ně vzpomínal, a ani ničeho, co by z nich do našich dnů zůstalo, už není, neb v těch dobách želva, na jejímž krunýři náš svět se nachází, ještě mladá a bujná byla a země se často proto otřásala. V zemičce tak malé a vzdálené, že tehdy ani žádného nezajímala a nikdy její jméno nezapsal, žil v tom čase jeden mladý koželuh. Máma i táta už mu umřeli a on v malém stavení u bujného potoka daleko za městem sám žil a hospodařil. Podle toho potoka mu také lidé Jakub od Potoka říkali.

Z jara vždy okolní vsi objížděl, nevydělané kůže skupoval, přes léto jich vyčinil a k podzimu na trhu prodal. V zimě pak z toho, co po kůžích zbylo, mýdlo vyráběl, aby z jara pro nové kůže s prázdnýma rukama nešel. Mládenec to byl veselý, pohledný a pracovitý, práce ho dobře živila a nejedna matka dceru v té naději vystrkovala, že si jí všimne. Všímal si jich vpravdě často a nejen všímal, sukni žádnou, která se mu nabízela, nezdvihlou nenechal. To se alespoň o něm po čase povídalo, když do ženění se nikdy neměl. Počestnější matky před ním pak dcery schovávat více počaly, než by mu je podstrkovaly, neb nejedna potom musela nějakého mládence rychle hledat, aby vejce kukaččí mu podstrčila a tím od ostudy si pomohla.

Přátele žádné neměl, do nejbližší hospody bylo dvě hodiny přes les a do města cestou mezi poli skorem tři. Jen ten potok s mrzutým kovářem v kovárně na protějším břehu sdílel. Oba k práci hodně vody spotřebovali, jemu na kůže, kovářovi na náhon potřeba jí vždy mnoho bylo. I živnosti své od lidí dále provozovat museli, neb koželužna neustále nelibě voněla a kovář po celý den mnoho hluku a kouře nadělal. Už jejich pradědy prý živnosti takto pospolu svedly, neboť potok jinak bujný a nespoutaný všude byl, jenom tady zátočina malá se nacházela, která jeho zpomalovala. Nepřátelili se, ale ani si neškodili, když jeden nebo druhý někam cestovali, vždy si pomohli, stavení pohlídali, psy a další havěť obstarali, ale přátelé mnoho nebyli.

Kovář nemluvný mohutný chasník neurčitého věku byl, s rukama obrovskýma, hlavu černou a kudrnatou měl, mohutným plnovousem mužným hojně rámovanou. Od sazí a ohně věčně zpocený, umouněný a umaštěný býval. Jménem se mu Tadeáš říkalo, prý předcházejícího mistra byl sestry syn. Starý kovář mu kovárnu přenechal, aby tak v rodině zůstala, sám pak na stáří do města za dcerou odešel. Na tu dceru si Jakubova matka kdysi pro Jakuba myslela, ale děvčeti se na samotě hrubě nelíbilo, tak i když s Jakubem od dětství vyrůstala, nakonec jednoho kupce svedla a s ním do města odešla. Jakub se tím však tak netrápil, jak jeho máti toho želela, až to oplakala a jemu vyčítala, že děvče jít nechal. Tak jí oponoval i uklidňoval, že jistě lásku najde a pak rád se k tomu zaváže, aby s někým natrvalo se sžil. Však jenom z rozumu a bez lásky toho však udělat nechtěl.

Kovář, stejně jak Jakub, sám tam žil i hospodařil a lidí se stranil. Řemeslník to byl ovšem vyhlášený a často k němu z okolních vsí i z města zákazníci cestovali, zboží objednávali i si vyzvedávali. Hřebíky, sekery či radlice od něj vyrobené prý dvojnásobek od jiných vydržely. V kovárně i různé jiné zboží vidět bylo, ostruhy, třmeny, všelijaké přezky i kování, povětšinou umně zdobené a jemně zhotovené, že i zlatník by se za takovou práci stydět nemusel. Povídaly se pak o něm všelijaké věci. Jak Jakub každého jara po okolních vesnicích za kůžemi putoval, často optáván byl, jaký že Tadeáš je a jaké čáry po nocích provádí. Jakub ovšem ničeho takového nevěděl, nikdy žádné podivuhodnosti v kovárně ni kolem kovárny neviděl, ať už za světla, nebo za tmy.

Často sice do kovárny zašel, ale jenom když mu práce dovolila a on zatoužil alespoň člověka uvidět. Tadeáš ho vždy dobře pozdravil, leč od práce se mnoho rušit nedal, byť Jakub vždy pocit měl, že pozorně sleduje ho, když myslí, že se on nedívá. Mluvil však na Jakuba málo, až to jeho mrzelo. Většinou jenom o tom rozprávěl, kdy nějaký zákazník se k němu chystá a zda ho má i za Jakubem poslat, chce-li on mu nějaké zboží prodat. Jakub však jenom málo Tadeášovým zákazníkům prodával, raději s kožešinami a kůžemi na trh sám si došel. Jednak s větším ziskem vždy prodal, a pak povahy veselé byl a často, zda nějaké děvče se s ním nezapomene, zkoušel. Žádnou ale podruhé nikdá nechtěl. Jednou se i Tadeášovi svěřil, že ho žádná nedokáže tak potěšit, aby k ní chtěl znova ulehnout. Tehdá prvně Jakub pocit měl, že pozorně mu naslouchá, sic beztak odhadnout nedokázal, co kovář o tom soudí, neb nic k tomu mu neřekl a z tváře mu toho patrno nebylo.

Jednoho dne pozdního léta na trh do jedné ze vzdálenějších vsí zas se Jakub se zbožím svým vydal. Už skorem po sklizni bylo, sychravý podzim a studená zima za dveřmi se připravovaly a sedláci ještě při penězích dobře byli. To pak nejlepší čas prodat jim jeho zboží vždy byl. Na večer Tadeáše požádal, zda by mu zítra psy nakrmil a slepice do kurníku zahnal, aby je liška neschvátila, a časně z rána kůžemi obtěžkán na cestu se vydal.

Na trh, ještě než desátá odbila, došel a prodáno vše už v časném odpoledni dobře měl. Že ve vsi na noc zůstane, sobě už předem naplánoval, neb jak v jedné z mála tu zájezdní hostinec byl a on chtěl večer trochu dobrého piva užít, a bude-li příležitost, tak i nějakou děvečkou se obveselit. Trh však dnes větší o hodně, než obvykle bývalo, nalezl, a tak sic výhodně a brzy všechno svoje zboží prodal, pak zas mnoho se zdržel, když všelijakých cetek obhlížel a z nich ke koupi vybíral, a také u rejdů kejklířských zevlováním nemálo času ztratil. Korálky a šátek, co nakonec po dlouhém vybírání sobě vzal, večer za nějaké to dívčí potěšení vyměnit v oumyslu tom měl, a kejklíři tuze zábavní byli a on mnoho příležitosti od srdce se zasmát na samotě neměl.

Tak se stalo, že když pozdě odpoledne do hostince přibyl, aby sobě světnici vzal, do plna všechny obsazené byly a i na ležení ve stájích koňských vší chasy už plno bylo. Na ulici spát nemohl, obecní dráb by ho jistě sebral. Noc v šatlavě nijak ho nelákala a ještě by tučnou pokutu platil. Venku na mezi spát se mu také nechtělo. Zklamaně tedy na zpáteční cestu se vydal. Když sobě pospíší, přejít les, než se setmí, najisto stihne a od lesa k jeho stavení už jenom půl hodiny svižné chůze zbývá. Zná pak tu cestu dobře i poslepu, však se jí mnoho nachodil. U lesa opravdu ještě za plného světla odpoledního byl, jak žádného zboží neměl, lehko se mu putovalo, sic od rána z časného vstávání již notně uondaný byl.

Cesta se hlouběji v lese spíš v pěšinu měnila, ale stále dobře zřetelno bylo, kudy pokračovat, když chodec směru znal. Lidé sice o tom lese spoustu nesmyslů vždy navykládali, dokonce les kouzelným často označovali, byť odnepaměti Starý se mu správně říkalo. On tu však od dětství chodil, ještě když otce jako malý capart za obchodem doprovázel, a nikdy tu žádné strašidlo, i ničeho, co by kouzla připomínalo, byť kouskem oka nezahlédl.

Nebyl však ještě ani v půli lesa, když světla náhle nemálo ubývat počalo. Možná jenom slunce pozdního léta příliš nízko již stálo a listím stromů takto neproniklo, když ty v tomto čase ještě mnoho neopadaly, leč pěšina se mu pojednou ztrácet počala, a než si všiml, bylo jí pryč. Někde udělat pár kroků mimo cestu musel, snad ze stezky sešel, když spadané větve obcházel, a jeho oči, dlouhým dnem znavené, již správný směr zpátky nenašly. Ztratil se, i když na čaroděje, divoženky, hejkaly a jinou kouzelnou havěť mnoho nevěřil, i tak nebylo mu právě do zpěvu, i bez takových podivuhodných tvorů les v noci nedobrým místem pro člověka samotného byl. Dosti zvěře divoké zde žilo, která ho obtěžovat mohla a ve tmě se k tomu osmělit, a on ani křesadla u sebe nemá, aby ji ohněm mohl odradit. Vlci tu najisto byli, však jich často za šera vídal i blízko jeho stavení obcházet. Kdyby jeho řádně vycvičených psů nebylo, rádi by si na jeho slepicích a husách pochutnat došli. Možná i několik medvědů a jiné zvěře takové tu žilo, tak i ničeho divného, ani všelijak kouzelného by na tom nebylo, kdyby z takového nočního lesa už by byl nevyšel.

Snažil se ve zbytcích světla směr zachytit a myslel, že se mu to i podařilo. Šel a šel, však konce vidět nebylo, už se i skoro setmělo a slabá naděje, že by východ z lesa potmě našel, se jenom ve věc náhody či štěstí proměnila. Snažil se tak alespoň pořád rovně putovat, ale ani na to se v lese setmělém spolehnout nedalo. Už příliš dlouho šel, aby se k okraji lesa už dávno nepřiblížil, pokud by opravdu stále rovně putoval. Však ničeho ku pomoci mu nebylo, ať uši i oči sebevíce namáhal. Už se i s tím smiřoval, že v temném lese noc stráví, když přece v dálce před sebou nějaké slabé mihotání postřehl, zcela jistě to světlo bylo.

Pokud ho štěstí neopustilo, jsou to kupci snad, kteří se tu k přenocování rozložili. Že by v okolí nějaká banda lupičů v posledku řádila, ničeho neslyšel, a jejich stavení u potoka tak osamocenými jsou, že by je již jistě přepadli, pokud by tu nějací byli. I tak se ke světlu s největší opatrností a tak tiše přibližoval, jak jenom dokázal. Jak blíže a blíže k světlu postupoval, obrysy nějakého stavení více rozeznával, že by v lese kdy nějaké obydlí bylo a že by tu snad být mělo, sic nepamatoval, ale mnoho mu jiného nezbývalo, než zkusit tam o nocleh požádat, pokud nechtěl v lese přenocovat.

Jen na kraji lesa, jak od dětství toho znal, rozvaliny tak staré se nacházely, že nikdo nepamatoval, čím snad kdysi být mohly, jestli chalupou, statkem nebo snad starým hradištěm. Dnes už jenom pár opracovaných kamenů a dvě zídky ani ne dva sáhy vysoké, mechem obrostlé, v tom místě patrné byly. Také pramen tam ze skály vyvěral, říkalo se, že kouzelný. Sic sám si z něj mnohokrát měch naplnil, mnoho kouzelného se mu z toho nepřihodilo. Snad jenom když tou vodou si jednou opruzené místo ve slabinách omyl, mocné údu vztyčení na něj přišlo, až sobě tam na místě musel si od toho pomoci, aby mohl na cestu pokračovat. Často pak ten pokus opakoval, když kolem cestu měl, neb příjemno mu to vždy nad míru obvyklou bylo a ho bavilo, jak mnoho daleko a i co množství velikého mu z oudu do mechu mužské šťávy cáká. Když jinak doma si od pnutí ulevoval, nikdy tak prudko mu to ve slabinách neškubalo, ba ani louže tak veliká po tom nezbývala. Možno v tom prameni vskutku nějaké kouzlo bylo, co jeho mužskou sílu posilovalo.

Nyní však už téměř u toho tu nečekaného stavení byl a docela obyčejně se mu jevilo. Na zpevněném chodníčku se ocitl, co přímo ke dveřím ho vedl. Našlapoval opatrně, ne snad že by nějaké strašidlo tu čekal, ale zvykem obecným bylo, že u každého stavení v okolí nejméně dva a někdy i více psů měli. Nechat se pokousat mnoho se mu nechtělo a vystrašit toho, kdo tu bydlel, též mnoho nechtěl, ať již to kdokoliv byl. Žádného štěkotu ani vrčení ovšem neslyšel, přestože přímo u dveří už stál. Z dálky se snažil oknem zahlédnout, kdo v domě přebývá, ale krom světla nic mnoho nenasvědčovalo, že stavení nějak obydlené by bylo. Uši mocně natahoval, nezaslechne-li nějaké hlasy neb jiný zvuk, ale všude ticho až nepřirozené se nacházelo. Noční čas vždy sebou nemálo všelikých zvuků nesl a téměř všech, jak na samotě od dětství žil, jich znal. Nikdy však nebylo ticha takto úplného, jak tady.

Dveře obyčejné dřevěné, na hrubo hoblované, s mohutným zámkem kovaným, a klepadlo lesklé a notně veliké uprostřed. Podobné klepadlo zdobné, jaká občas u Tadeáše v kovárně vídal. Opatrně do ruky ho vzal a zaklepal, ne mnoho mocně, nikoho přespříliš vystrašit nechtěl. Chvíli se nedělo ničeho, než začal zesilující zvuk šouravých kroků rozeznávat. Bez varování uprostřed dveří okénko co průzor se otevřelo, kterého předtím si nevšiml, těsně pod klepadlem se nacházelo, nízko pro jeho oči v prvním ohledání.

Nejdříve ze všeho ženský hlas uslyšel, jistě starší ženě patřil. “Kdo jste, nikoho nečekáme v takto pozdní hodinu.”

Tak jemně a přátelsky mluvit se snažil, jak jenom dokázal, uctivě pozdravil, mnoho zdůraznil, jak sám putuje, jak pozdě vyrušuje se omluvil. Jak tma ho zastihla, on v lese zabloudil a světlo sem ho přivedlo. “O nocleh prosím, vzácná paní, pokud tak laskavá budete a mě na noc pod střechu přijmete, dobře zaplatím, a hned za světla se na cestu zas vydám. Jsem koželuh, kousek za lesem mám svoje živobytí, možná i jste o mně slyšela, Jakub od Potoka mi říkají.”

Chvíli notnou jenom ticho bylo, k výklenku se tedy více nahnul, aby tvář jeho lépe žena viděla, a i on ji vidět lépe chtěl. Prostovlasou starou ženu s milýma modrýma očima popatřil, usmívala se a prohlížela si ho. “Možná slyšela, možná neslyšela. Řekni mi, jak se tvoje matka jmenuje, třeba si lépe vzpomenu.”

Taková otázka trochu jeho zaskočila, zvykem občas, pravda, bylo tak ptát se na jméno otcovo, to byl jinak Jakub, syn Radima od Potoka, ale co otec zemřel, již jenom Jakubem nebo Jakubem od Potoka byl. Však nebylo na otázce ničeho neuctivého, za rodiče ničeho se nestyděl, a tak po pravdě to odpověděl: “Jakub, syn Radima od Potoka a Magdalény od Velkého Brodu, oba však již na onom světě přebývají.” Matka z početného rodu pocházela, její otec, jeho děd, kterého on mnoho nepoznal, veliký hostinec s přívozem tam provozoval. Vždy jednou ročně, když za kůžemi z jara vyráží, i tam se zastavuje, aby strýce a bratrance pozdravil a tam přespal, pohostit se nechal a s nimi si poklábosil.

“Pak tě tedy znám, Jakube od Potoka, a i déle, než sobě myslíš. Škoda je, že tvoje matka už tu není, dobrá žena to byla.” V jejím hlase lítost zaslechl, i on si na matku často s láskou vzpomněl. Ještě popravdě častěji, když kaši připálil, neb rybu rozvařil. Matka nad míru dobře vařila, však než za otcem k potoku odešla, kuchyni v hostinci u přívozu tam obstarávala. K veliké smůle však to také jeho naučit nikdy ji nenapadlo. Raději by bývala byla, aby se co brzy oženil, a mnoho ji trápilo, že se k tomu neměl.

“Pustím tě tedy dovnitř, Jakube od Potoka, jako jsem tě pustila ven, ale ponejprv musíš mi něčeho slíbit.”

Mnoho tomu nerozuměl, pustí dovnitř, pustila ven, divné řeči ta osoba vede, ale nechtělo se mu noc v lese strávit: “Slíbím, co budete chtít, paní.”

V otvoru se mnohem více světla náhle objevilo, jak žena svícen přiblížila, který on přes malý otvor do té chvíle vidět nemohl. “Tedy, Jakube od Potoka, mám zde schovanku, muži nejsou častými hosty v mém domě, a jak s mužem správně jednat, dosud nezná, vlastně tu žádný muž již mnoho let nebyl, tedy mi slib, že se jí ani nedotkneš.”

Na nějaké dovádění s děvčaty neměl už od setmění ani pomyšlení, čeho jediného chtěl, bylo už pod střechou být, zima mu už byla a hlad také měl. Bez valného rozmyšlení tak vyhrkl: “Přísahám, že žádné ženy se v tomto domě nedotknu, a jestli ano, tak ať už se žádné nedotknu nikdy.”

Stařena se doširoka usmála, všiml si, že nejen jiskřivé modré oči, ale i krásné zuby, jaké by i o mnoho let mladší žena najisto ráda měla, ji zdobí. Přestože musela již nejméně šedesát, ne-li o mnoho více, jar stará být. “Dobře, synku, sama bych to lépe neřekla, pojď tedy dál.”

V překvapivě veliké, ač skromně vybavené světnici ho ke stolu usadila. Všude po stěnách i podlaze množství nádobek, hliněných, z tenkého kovu tepaných, ba i několik skleněných zahlédl, rozličných velikostí od úplně malých až po takové připomínající mu menší soudek. Mnoho svazečků bylin porůznu svázaných na šňůrách viselo, jako se vyprané prádlo rozvěšuje, a nejspíše stejně se tak i sušilo. Přemíru různých vůní vnímal, až se mu hlava z toho zatočila.

Žena mu z kotlíku nad ohněm do hluboké misky hustou polévku nalila a se lžící před něj to postavila: “V hezkého mládence jsi vyrostl, ale byl jsi už jako novorozené dítě nad míru pohledný, tedy se není čemu podivovat.”

Na ni se podíval, nemálo tázavě, než mu už docházet počalo, kdo to je. Znal ji, sic nikdy ji neviděl, však podle jména v kraji každý ji znal. “Vy jste Klára, porodní bába a bylinkářka, však myslel jsem, že ve městě žijete.” Jak pozorně až přepečlivě jeho sobě prohlíží, si povšiml.

“To jsem, Jakube od Potoka, i tobě jsem na svět pomáhala a mnoha dalším z tohoto kraje.” Opět se na něj zeširoka usmála. “Ve městě byliny prodáváme, tam jich však neroste, tady jich je a tak tu i já jsem.” Lžíci do polévky vnořila: “A nyní jez, nechám ti lože připravit. Jsi jistě unavený a dobrý spánek lékem na mnoho neduhů a trápení je.” Jakub již unavený a ospalý vpravdě mnoho byl, časně po rozednění vstával a několik mil chůze za sebou měl. Sic mladý ještě byl, celé tělo ho již bolelo.

Žena se ze světnice dál do domu odšourala a on si teplou polévku vychutnával, kterou mu naservírovala. Její chuť předobrá a povědomá mu mnoho byla. Vzpomínal, že podobnou mu matka vařila. Do poslední kapky té dobroty vyjedl i misku prstem vytřel, mysleje, že se jistě nikdo nedívá. Na okamžik skoro jako kdysi v dětství se cítil, když matka i otec na tomto světě ještě byli a co malý chlapec, bez starostí s nimi žil.

Tu už však žena zpět se přišourala a rukou k němu pokynula, aby ji následoval. Za světnicí mu na jedny menší dveře ukázala: “Tam se můžeš trochu umýt a dveře vedle, tam tvoje ložnice této noci bude, a já už na lože se také odeberu. Dobrou noc, Jakube od Potoka, a ráno mnoho pospíchat z domu nemusíš, vypravím tě ráda k cestě.” Odšourala se do dalších dveří ani na odpověď jeho nečekala.

Vešel ponejprv do menších dveří a ohromen byl, prostor jak by do skály vrůstal, ze které voda do malého kamenného bazénku v podlaze vytékala. Velikostí právě tak dobrého, aby se do něj dospělý muž až po krk ponořit pohodlně mohl. Neodolal, svlékl se a do vody se položil. Ani studená nebyla jako voda z potoka, ve které se doma umýval, však ani teplá, nad všechno, co zažil, osvěžující však byla a ten pocit měl, že mnoho z jeho únavy mu odplavila. Na kamenném sedátku do skály vtesaném velký kus složeného plátna viděl, na omak pak příjemně měkkého. Osušil se, do plátna se zabalil, tak měkké bylo, až mu neuctivé přišlo ten pocit svěžesti a čistoty svými hrubými propocenými svršky pokazit. Do plátna tak zaobalený, se svršky v ruce ven vyšel a do dveří, které mu žena předtím co jeho ložnici přikázala, se vydal.

V místnosti téměř žádného světla nebylo, jenom měsíční svit se oknem mihotavě rozléval. Trvalo, než jeho oči šeru přivykly, byť byl dnes měsíc v úplňku a mnoho bledě zářil. Pak ji uviděl, naproti němu dívka stála a v štíhlých rukách polštář natřásala. Jak jeho spatřila, jemně polštář na postel odložila a on si ponejprve nyní všiml, že je nahá. Na slib a přísahu svou vtom hnedle pozapomněl, jak vzrušení ho polapilo. Plátno, kterým si své nahé tělo kryl, na zem upustil, jako i ostatní ty svršky jeho, co v ruce držel. K dívce na krok přistoupil a obejmout se ji přichystal.

Zimou se zkřehlý probudil, poznal, že v lese na mechu leží, tam, kde pramen ze skály vyvěrá, u kterého on se občas zastavuje, aby sobě z oudu ulevil, nahatý, jak na svět došel. Jenom svršky pod hlavou složené mu to ležení zpříjemňují. Když trochu se rozkoukal z divného snu, který se mu najisto zdál, uviděl, že první světlo ranní se objevilo a stromy k němu procházelo. I pomalu se rozpomínal, proč že v lese takto je a jak ho tu včera tma zastihla. Nejspíše všechen unavený do spánku tam, kde právě byl, se v noci propadl a nyní ho ranní chlad probudil. Možná že pramen nalezl a na známém místě tak hlavu složil, sic proč je tak nahatý hned se úplně nerozpomínal.

Z toho přemýšlení tlak ve slabinách ho vytrhl, v rozkroku notně jeho tlačilo. Však ničeho podivného by to nebylo, každého rána s oudem tvrdým se probouzel a tady ještě i to místo kouzelné tu náturu jeho posiluje. Rukou si mezi stehna zašmátral, že tvrdý úd uchopí a sobě od toho uleví. Sic něčeho notně tvrdého nahmatal, úd jeho to nebyl, místo toho něco hladkého a kovového tam bylo. Vstal tak rychle, jak jen ještě rozespalý dokázal, však myslel, že jenom ten divný sen se mu ještě přehrává, teď ovšem v okamžiku na vše se hned rozpomněl a toho poznal, že jen sen to v jistotě nebyl. Ocas měl v jakési těsné kleci pevně uvězněný, jako ze stříbra a úplně hladká se mu jevila, a nikde ničeho, čím by se uvolnit dala, nerozeznával.

Po prvním úleku rozpomínat se dopodrobna začal, jak včera po setmění stavení uviděl, k němu šel a co se dále k tomu stalo. Pocit takový ho zajal, jako by celé to místo kolem se na něj dívalo a jemu se smálo. Se spěchem sebe oblékl, v rychlosti naznal, že ničeho z jeho majetku nepostrádá, i váček s penězi, které včera za zboží svoje utržil, neporušený mu zůstal. I koukal, jak rychle z lesa ven. Že téměř na okraji, u starých rozvalin se nachází, věděl a z lesa za pár kroků venku byl.

Cestou pak k domu svému více běžel, než by šel, mít ten zakletý les co možná za sebou nadmíru toužil. Stále časné ráno bylo, sotva se plně rozednilo, až když svoje stavení zahlédl, teprv trochu se uklidnil a běh svůj zpomalil.

Již z dálky veselý mužský zpěv se ozýval. Jak se k potoku přibližoval, pohled na Tadeáše, kterak nahý pod náhonem stojí, se mu naskytl. Rukama svoje husté temné vlasy sobě mydlí a proudu z náhonu záda svoje nastavuje. Voda v mohutných stříkancích všude kolem cákala, jak se od kovářových rozměrných ramenou odrážela. Hladinu sotva do půlky mohutných stehen měl a pyj jeho tak Jakub přehlédnout nikterak nemohl. I když voda pod náhonem nemálo studená být musela, zřejmo na jediný pohled bylo, že o nástroj velikosti vpravdě úctyhodné se jedná.

Přestože tak pospolu již několik jar přebývali, Jakub kováře nikdy nahého neviděl. Nejvíce do půle těla vysvlečeného ho občas v teplých dnech při práci pozoroval. Pak jeho mohutnou hruď hojně ochlupenou a břicho ploché stejnou měrou porostlé obhlížel a jemu na trochu to záviděl. Sám postavy více pružné než osvalené byl, jen jeho hýždě opravdu silné byly, jak těžkých kůží při práci často zvedal a je pokládal. Chlupů také pomálu jen měl, rád byl, že nastřádat sobě vousy alespoň na malou bradku trpělivě zvládl. Tadeášův plnovous hustý a mohutný pro něj nedostižným snem navždy jen asi bude.

Nevzpomínal, že by Tadeáše někdy takto se umývat viděl, jenom umouněného a zpoceného při práci ho znal. Nikdy, jak se vlastně umývá, ani se nezamyslel. On sám si vodu z umělého přítoku vždy bral, který už jeho praděd zbudoval a do koželužny tak potok přivedl. V plechové kádi se pohodlně koupal. Takových, rozměrem vhodných, pro svoji živnost hned několik vlastnil a vodu si v zimě pod kádí i ohněm ohříval.

Ani pak nikdy nějak časně nevstával, když se kůže loužily, správného načasování stačilo, aby toho nemusel. Dobytku velkého žádného neměl, a ničeho proto jeho k brzkému buzení nenutilo. Od dětství si rád přispával a spánku měl vždy tvrdého. Však maminka mu vždy se smíchem říkala, že musí stejně poctivě se k práci brát, jako poctivě spí, jinak že stavení i živnost prospí, až tu nikoho nebude, kdo by ho vzbudil. Jestli pak ovšem tolik tvrdě spí, že by ho soused hlasitě pod náhonem každé ráno prozpěvující nevzbudil, to však pochyboval.

Nejspíše se zpěvem potěšil, že tu Jakub není, a ani ho tak časně nečekal. Bude mu muset říci, že se ve zpěvu omezovat takto nemusí. Přijde mu takové probouzení spíše vhod, opravdu pěkně zpívá, i mnohem příjemněji, než kejklíři na trhu ve vsi to provozovali. Mnoho zalitoval, jak málo o něm ví, a to umínil si, že napravit toho musí.

Už téměř k náhonu přišel, než ho kovář zpozoroval, tak byl mytím a prozpěvováním zaujatý. Mýdlo ho jistě i do očí nemálo štípalo, a tak ho pohledem zachytil, až když Jakub téměř přímo před ním se ocitl. Ve zpěvu v té chvíli ustal, jinak však pořád vesele vypadal, ani ohanbí své se zakrývat před Jakubem nepokoušel, naopak beze studu mydlit se tam počal. Až z toho pohledu Jakuba v jeho vlastním rozkroku zabolelo a nechtěný suvenýr, který si z lesního dobrodružství odnášel, se mu tak zpátky připomněl.

“Jdeš nějak časně, snad jsi ze vsi před nějakým podvedeným manželem utíkat nemusel?” Tadeáš mu tím ještě nevědom k trápení přisadil.

“I kdepak, jenom ves plná přespolních byla a na seně ve stájích jsem spát musel, koně mě časně vzbudili a puchu tam většího než v mé koželužně bylo. Raději ještě před svítáním jsem to místo opustil a k domovu se vydal.” Tuze rád byl, jak rychle přijatelné vysvětlení vytvořil a ničeho se neprořekl.

Tadeáše tím zjevně nemálo pobavil. “Tož se pojď také spláchnout, voda skoro teplá už je.”

Zalitoval, že toho udělat nemůže, neb by tím svůj problém odhalil, chuť tu s Tadeášem pobýt a pozorovat veliká ho náhle popadla. Neznámé potěšení z pohledu na nahatého kováře ho přepadlo tak velké, že rozkrok se mu ještě více bolestí připomněl.

“Už tak dost prochladlý z cesty jsem, o trochu teplejší lázně si dopřeju.” Usmál se tak nenuceně, jak mu temné myšlenky dovolily, i tak možná mu kovářova pomoc potřebná bude, ale nejdříve to zkusí nějak sám odstranit, na ostudu bude času ještě dosti, když se mu to samotnému nezdaří. “Prohřeju se a ještě i trochu dospím, odpoledne za tebou se rád zastavím.” Raději spěšně přes lávku, co břehy jejich společného potoka spojovala, se rozeběhl, a až když na své straně byl, směrem k Tadeášovi zavolal: “Džbánek medoviny donesu a napijeme se spolu, dobře jsem prodal, oslavíme toho.”

Kovář mu veselým ”Dobrá!” oplatil a znovu hlasitě si prozpěvovat a ve vodě se mocně cákat začal.

Jakub si vodu v kádi notně ohřál a za pomoci mýdla a vody stáhnout tu nepříjemnost ze svého ocasu všelijak zkoušel. To když Tadeáše sledoval, jak svého ptáka mydlí, jeho napadlo, že by to k užitku mohlo být. Nebylo toho však k ničemu, ta věc na něm jako přikovaná držela. Zkusil si ho do ledové vody ponořit, co přímo z potoka přitékala, ale jak se chladem jeho ocas scvrkával, dělo se to stejné i s tou zpropadenou věcí, jak se mu to alespoň zdálo. Pilníku ani kleští neměl, všechny možnosti svoje tak vyčerpal. Už tak ničeho jiného ho nenapadalo, než že bude muset před Tadeášem s pravdou ven a o pomoc ho požádat. Nakonec vlastně štěstí má, že kovář takto příhodně po ruce s ním žije.

Nepamatoval, jestli s Tadeášem někdy tak zvesela jak dnes ráno pohovořil. Kovář většinou mnoho nemluvil, natož aby se usmíval, vtipkoval a zpíval. Vlastně to skoro divno je, ale v každém pádě doufal, že toho jemu vydrželo, když se džbánkem medoviny namáhavě rovnováhu na lávce přes jejich potok vyrovnával. Nepříjemně foukat započalo, jak k podzimu už se blížilo. Tadeášovi dobrá nálada k Jakubově radosti vydržela. Co na trhu Jakub viděl, se ho mnoho optával, a když mu o kejklířích a taškařicích jejich vyprávěl, dokonce vesele se na celé kolo smál.

Jakub i tak, až bude džbánek s medovinou nejméně z poloviny vyprázdněný, počkal, než nesměle kováře oslovil se svým soužením. “Tadeáši, s něčím se ti svěřit musím, nemálo zvláštního se mi cestou stalo a ráno jsem ti tak docela pravdu neřekl, tvojí pomoci je mi třeba.”

Tadeáš mnoho zvážněl a Jakuba pobídl, aby mu vše po pravdě povyprávěl. Jakubovi alkohol jazyk rozvázal, a tak vše po pravdě vypověděl, ničeho nevynechal. Nijak se nevymlouval, poctivě doznal, že přísahu porušil a potrestán je spravedlivě.

“No tak mi to ukaž, podívám se na to, budu-li s tím umět něčeho udělat a náčiní ti osvobodit.”

Medovina Jakuba už i dost uvolnila, nebyl jí zvyklý mnoho popíjet, ještě na posilněnou jednou si přilokl, kalhoty stáhl a Tadeáše svobodně nechal, aby si vše pozorně prohlédl, a jak za dobré uznal, ohmatal. K údivu jeho to Tadeášovo prohmatávání nemálo ho vzrušilo.

“Ono se to, Jakube, spolu s tvým ohonem zvětšuje, v tom nějaké kouzlo, jak bojím se, bude.”

V Jakubovi by se pro samý stud krve nedořezal, jednak Tadeášovi změny velikosti jeho ocasu a bohužel i té zpropadené klece neunikly, a k tomu i Jakubovy nejčernější obavy nahlas vyřekl. Jakub nevěděl, z čeho má být dříve zmatený, jestli že mu na prohmatávání Tadeášův ocas tak hbitě reaguje, nebo že ta věc je nejspíš nějak očarovaná.

“Pilník přinesu a sundat toho zkusím, pokud souhlasit budeš.”

Jakub samozřejmě souhlasil, ale k ničemu toho nebylo. Pilník po kleci jako po skle klouzal, ať to Tadeáš kdekoliv zkusil, stejné to i s kleštěmi bylo. Tadeáš i Jakuba postavit se ke kovadlině přesvědčil, aby mohl do kleští s kladivem mocně uhodit. Snažil se okruží, co ocas i s koulemi obepínalo, kterým všecko podle něj pohromadě drželo, silou přeštípnout. To se vůbec jako nápad hodně nepovedený ukázalo, jednak se kleště v kloubu zlomily, a k tomu Jakub bolestivě zakřičel, jak mu ocasem rána prošla, jako když blesk uhodí, tak to alespoň Tadeášovi popsal, když po chvíli zas k sobě přišel.

Na to Tadeáš už jenom rezignovaně to, co bylo oběma zřejmé, vyřekl: “Zbavit tě toho nedokážu, aniž bych u toho tvoje vzácné vybavení nepoškodil, o tom mém ani nemluvě.” Jakub si jistý mnoho nebyl, jestli je o jeho ocasu v tom úradku Tadeášově řeči, kleštích nešťastně zlomených, neb případně o bouli na Tadeášových kalhotách, jež se nepochybně před ním objevila.

Každopádně ho to všechno nějak v kombinaci s tou medovinou naměkko dostalo, džbánek byl už dávno prázdný, a on jak malý kluk se rozplakal. Tadeáš ho hbitě objal a s hlavou na tom jeho rozložitém rameni položenou, vyplakat jeho nechal, dokud Jakub opět se k rozumu nevzpamatoval. Když se tak stalo, Jakub si jen tak mimochodem, úplně nesouvisle s prekérní tou situací, ve které se ocitl, toho povšiml, že rameno Tadeášovo přesně v té správné výšce se nachází, aby si na něj někdo jako on mohl pohodlně hlavu položit.

Tadeáš odněkud další džbánek medoviny vykouzlil a do pohárů dolil. Jakuba notně překvapilo, že takový morous něco jako medovinu má, i když on to vlastně vůbec žádný morous není. Je to společník více než příjemný a jemu s ním nad míru je dobře. Pokud by na tu nepříjemnost v rozkroku svém v té chvíli zapomenout dokázal, jeho nejveseleji strávený večer za mnoho jar by to dnes byl.

Když i druhý džbánek skoro prázdný byl a oni stále dokola už notně opilecky Jakubovy možnosti probírali, Tadeáš pevně k němu pronesl: “Do města zítra musíš!” Až skorem jako rozkaz to zaznělo.

Jakub byl po medovině již notně nedovtipný, a tak se namáhavě a ne málo smutně ho ptal: “Co budu ve městě dělat? Jenom nemotorný podkovář tam je, tomu se nesvěřím, a zlatník mi s tím méně ještě než ty pomůže.”

Tadeáš se na něj zakabonil, přesně tak, jak ho Jakub ještě do včera znal, se zatvářil: “Za ní musíš!”

Jakub se pořád nedovtípil, čeho tím Tadeáš myslí. “Za kým bych tak jako měl tam jít?” Slzy už opět na krajíčku měl, tentokrát se mu však objetí ani rozměrného kovářova ramene nedostalo.

“Za ní musíš, za bylinkářkou, přec, že ve městě byliny z kouzelného lesa prodává, ti říkala. Ji odprosíš a ona kouzlo zruší, nebo alespoň jak tě toho zbavit můžeme, poradí.”

Jakub uznat musel, že toho jediného mu ještě zbývá, mělo ho to samotného napadnout, a bez reptání souhlasil.

Nijak neodporoval, ani když mu Tadeáš jít domů nepovolil, svlékl ho a do své postele uložil. “Jsi mnoho unavený, každý jsme po džbánku vypili, takto tě na lávku nepustím, silný vítr tam řádí, jenom tak zbytečně do potoka spadneš. Zahnat slepice a husy k tobě dojdu a narychlo se vrátím.”

Než ještě na pevno Jakub usnul, mohutná postava kovářova pod kožešiny k němu vklouzla, však příliš ospalý a opilý byl, aby o tom nějak přemýšlet chtěl. K němu se přivinul a v okamžiku tvrdě usnul. Pokud by se do spánku hned nepropadl, uvidět by mohl, jak Tadeáš ho ještě notnou chvíli láskyplně pozoruje a šťastně se usmívá.

Podle světla už hodně po deváté být muselo, když Jakub se probudil. Tentokráte sobě hned vzpomněl, proč že ve své vlastní posteli není, z venku k němu pravidelný zvuk Tadeášova kladiva přicházel a tiché jeho pobrukování. Z postele tiše vyskočil, kalhoty si navlékl, halenu do ruky vzal a ven se uchystal, před cestou ještě trochu omýt se chtěl. Ve veřejích se zastavil a notně dlouho, jak Tadeáš se u kovadliny ohání, pozoroval. Stále nemálo zmatený byl, jak se na něj tak nějak vynadívat nemůže a nejen vynadívat, s potěšením a radostí o něm přemýšlí, ba už i jako miláčka svého v mysli ho oslovil.

Nebylo mu však toho rozjímání a pozorování dlouho dovoleno. Tadeáš jeho zpozoroval, a aniž by s prací přestal, zvesela k němu zahalekal: “I dobré ráno, ospalče, slunce bude brzo v půli času na poledne a do města je kus cesty.”

Jakub nutkavou chuť jít ho obejmout mnoho měl, včerejší medovina už z hlavy mu ale vyprchala a ostýchal se. Tadeáš to, co na kovadlině dokončit chtěl, dokončil, záda si protáhl, až Jakubovi se z toho pohledu na zpocené mohutné tělo kovářovo ocas, stále v té zpropadené kleci uzavřený, opět zle připomněl. “Na cestu hned se vypravím, jen trochu se opláchnu, po poledni ve městě budu a před setměním se k tobě vrátit stihnu.” Zmateně svůj zrak před Tadeášovým pohledem sklopil.

“Kdepak, s tebou půjdu, když jsi šel v posledním sám, nejlépe z toho nedopadlo.”

Rád by s ním cestu sdílel, ale až tolik jeho obtěžovat a od práce odtahovat, nebylo mu příjemno. Žádné dítě přec není, aby ho musel do města provázet. “Neboj, cestou žádného lesa není, bez nehody to zvládnu, slibuji ti to, někdo by tu měl přeci zůstat.” I když se v kraji nic zlého mnoho let nestalo, nebylo bezpečné obě stavení bez dozoru nechávat už pro vlky a lišky.

“Opravdu?” Tadeáš husté obočí vyhrnul, až se mu vrásky na čele objevily: “Bojím se, by ses zase někde zapomenout mohl i s takovým slibem.” Jakubovi se znovu do očí slzy nahrnuly, na sebe se zlobil i na Tadeáše, jak pro tu nedůvěru jeho, i že mu to tak zostra připomněl.

Tadeáš v mžiku toho vycítil a ve stejném mžiku už se Jakub v jeho medvědím objetí ocitl. “Jídlo na cestu jsem ti připravil, a prosím, do setmění se vrať, i tak budu mít o tebe strachu dost.”

Jakub po těch slovech ostýchat se přestal a sám rukama i on Tadeáše objal, hlavu si na jeho prsa položil, a než se z objetí uvolnil, na ně ho i políbil. Slaně mu to chutnalo, sic nepříjemné to Jakubovi ani dost málo nebylo, naopak v zádech i podbřišku příjemně ho zamrazilo.

Do města těsně po poledni dorazil, cesta mu snadno uběhla a monotónní chůze mezi poli mu čas přemýšlet dala. Na to myslel, co se mu v lese přihodilo, a ještě více na ten den včerejší, který s Tadeášem prožil, a jak se stalo, že jako o miláčkovi svém počal o něm od rána smýšlet. Nebyl však ze svých pocitů o nic méně zmatený, než když se na cestu vydal.

Dům Kláry bylinkářky snadno našel, stráže u brány optat se stačilo, hned ho správně a nadmíru ochotně poslali, nejspíše i je na svět přiváděla. Do prostorného bylinářského obchodu vstoupil, otevírané dveře zvonek nad nimi rozezněly a Jakub se mezi policemi ocitl, které zaplněny stejnými hliněnými, plechovými a skleněnými dózami, nádobami a nádobkami až ke stropu byly, jaké už v lesním stavení viděl.

Aniž by si toho povšiml, jak vedle něj se objevila, žena tak věku prostředního před ním stála. “Jaké pomoci je ti třeba, chlapče?” Usmívala se, prostovlasá byla s plavými vlasy a jiskřivých modrých očí, jakých už před dvěma dny u stařenky v lese si povšiml. Možná to její dcera by mohla být, uvažoval.

“Kláru, bylinkářku, hledám.”

Stále se na něj usmívala. “Nuž to jsem přece já, co tě k nám přivádí, Jakube od Potoka?” V té chvíli tvář její se změnila a on se na stařenku z lesa díval, sic ani si nepovšiml, jak ke změně té došlo. Vylekalo ho to, i srdce se mu rychleji rozbušilo. “Asi na něco se zeptat chceš, poslouchám tedy.” Jenom její tvář se tak podivuhodně změnila, sametově vlídný hlas stejný zůstal a se zestárlou tváří kontrastoval.

Jakub se v útrobách tím zklidnil a tak pokorně, jak jenom dokázal, se pracně vysoukal: “Vlastně omluvit jsem se přišel a odpuštění požádat, paní.”

Stařena v širokém úsměvu překrásné zuby obnažila. “Potěšil jsi mě, Jakube, že hned nežádáš, bych tě té věci zbavila, i když vím, že proto jsi přišel, tedy tvoji omluvu přijímám a odpuštění ti dávám.” Jakub si do rozkroku nenápadně sáhl, ale jejím očím toho neuniklo, ba ani nemohlo, však to jistě očekávala. “Je mi líto, Jakube od Potoka, tak jednoduché to zase není.” Pravdu v tom zcela měla, ta věc neblahá tam stále byla.

“A jak se toho tedy zbavit mohu, paní?” Trocha z jeho zklamání mu jistě i v hlase slyšet byla.

Pohled blankytných očí pevně ten jeho zachytil a dosud vlídný hlas staré ženy jak by zpřísněl. “Docela snadno, kdybys dávno více svému citu i tělu naslouchal a méně lidským úradkům, mohl sis i cestu ušetřit.“ Její pohled stejně náhle opět ho propustil a hlas znovu změkl a zvlídněl. “Pokud se s někým z lásky pomiluješ, objeví se zámek i klíč.”

Jakub stále nebyl z toho o mnoho moudřejším, než jak přišel. “Jak se mohu s někým pomilovat, když tam té věci mám, toho přece možné není, paní.”

Stařena se zpět v tu ženu, kterou byla, když do obchodu vešel, proměnila, svoje ruce do jeho dlaní vložila a jemně ho stiskla. “Jistě na to přijdeš, možná už to i víš, řekla bych.” Na čelo jeho políbila, tak jak matky na rozloučenou své děti polibkem žehnají. “Víc ti už pomoci nemohu. K vašemu potoku je kus cesty, léta se již připozdívá, slunce čím dál tím dříve zapadá a v noci přijde bouřka, myslím.” V té chvíli se vytratila, stejně jako se předtím objevila, a Jakub v obchodě znovu samotný zůstal.

Ve městě neměl důvod se déle zdržovat, pěkný malý soudek piva koupil, aby Tadeášovi ty kleště a jeho námahu alespoň trochu nahradil, a na zpáteční cestu se vydal. Soudek se mu na zádech i dobře nesl, byl zvyklý s těžkými kůžemi často chodit, soudek sice lehký také nebyl, ale chtěl pro Tadeáše alespoň takovou věc malou udělat, neb mu jeho pomoc včera nad míru milou byla. Mnoho po cestě přemýšlel, jakou to radu a nápovědy dostal. Tak v půli cesty se mu zdálo, že i k správné odpovědi přišel, a i když stále ho to nemálo mátlo, umínil si, že se osmělí a Tadeášovi se svěří. Na mysl mu přišlo, že nikdy mu s nikým tak dobře nebylo a nikdo se k němu tak dobře neměl, co otce a pak i matku na poslední cestu doprovodil.

Tadeáš na lávce nad potokem seděl, až ta se pod jeho váhou prohýbala a z dálky vypadalo, že praskne. Nohavice ke kolenům vyhrnuté, nohy si ve vodě máchal a bezpochyby Jakuba netrpělivě vyhlížel, i když se naoko snažil, aby z toho tak nevypadalo. Jakuba to nadmíru potěšilo a vesele mu z dálky zamával, až ho soudek na zádech skorem převrátil. Do kroku přidal, aby co nejdříve už u něj byl. Tadeáš mu naproti bosky trávou vyšel a ani se neostýchal, na přivítanou ho pevně objal. “Jistě jsi dobře pořídil, Jakube, když ten soudek vidím.”

Jakub si srdcem jistý byl, jen rozum ještě ho trochu zrazoval, myslel, že soudek, tedy jeho obsah, mu s tím na trochu pomůže. “Myslím, že ano, Tadeáši, všechno ti povyprávím, i jakou radu jsem dostal, abych se té věci zbavil. Soudek do potoka chladit dej, já se doma do suchého převléknu, mnoho jsem se zpotil, je dusno, v noci prý bouřka bude. Vrátím se hnedle k tobě, řekneš-li mi, jestli pravdu v tom úradku svém mám.”

Dušička v něm malá byla, když ze stavení vycházel, i když rozhodnutý byl pevně, že Tadeášovi všechno, co se ve městě dověděl a i co v nitru cítí, vypoví. Tadeáš na břehu seděl, soudek už otevřený a k ústům si ze džbánku napěněné pivo přihýbal. Jakub k němu přisedl a notnou chvíli tak pospolu mlčeli. Tadeáš mu jenom beze slov džbánek podal, aby si i Jakub hrdlo pivem svlažil. Než třetí lok do sebe Jakub obrátil, Tadeáš se k němu otočil: “I já bych ti měl něco povyprávět, jistě ses ve městě mnoho podivného dozvěděl, a jak myslím, i nějaké podivuhodnosti viděl. Bál jsem se, že už možná se nevrátíš a do světa utečeš.”

Tak podivně se na Jakuba podíval, až ten se polekal. “Máš pravdu, viděl i slyšel jsem mnoho takového, co jsem myslel, že možné není, ale že bych se k našemu potoku nevrátil, toho mě ani jednou nenapadlo.”

Tadeáš se k němu celý natočil, aby do Jakubových očí viděl, a klidnější už pokračoval. “Tedy, že Klára není jen tak obyčejná bylinkářka, již jistě jsi poznal.”

Jakub rozpoznat nedokázal, zda to Tadeáš jenom tak jemu říká, neb jestli je jím k tomu otázán, a tedy mu odpověděl: “I to jsem snadno poznal, neb ona toho se skrývat nesnažila, i když laskavě se mnou jednala, skoro jako se synem.”

Vidět bylo, že Tadeáš se tou odpovědí potěšil, zhluboka se nadechl, jako by rozmýšlel, jakou stranou začít. “Ona proto je bába porodní, že její prací je jednak s narozením pomoci, jak z profese té vyplývá, leč k tomu i kontroluje, když se dítě narodí, zda je správně na svém čase narozené. Občas se totiž tak stane, že duše na svět přespříliš pospíchají a narodí se tu o menší, tu o větší díl času dřív, než by měly. Není takových naštěstí mnoho, i mnoho zim přejde, než se to zopakuje. Pak ona je musí ze světa viditelného vzít, i když jí toho milého není, a sama vychovat a na život připravit. Až dospějí, pak dokud jejich pravý čas nedojde, čekat musí, aby se do něj zařadili a život správně, tak jak přisouzeno jim bylo, prožili. V tom čase čekání, dostanou pak různých věcí na starost, co jich ve světě je třeba uhlídat. Potoky a řeky v místech nespoutaných, horské průchody a jiná taková místa, aby je ochraňovali a na ně dohlíželi.”

Jakubovi z toho divno bylo, slova Tadeášova trochu pochopil, ale co to s ním do činění má, tomu nerozuměl.

“Mě také vychovala, dávno už tomu je, vyrostl jsem v muže silného, a jako práci, než můj čas přijde, starost jsem dostal, aby žíly rudné řádně skálou a zemí prorůstaly a tam, kde je vhodno, aby na povrch vystoupily a lidem k užitku být mohly. Byla to práce dlouhá, protože jsem o velmi mnoho dříve na svět přišel, matka říkala, že jsem její dychtivý prvorozený. Říkám jí matko, neboť jinou jsem nepoznal, i když vím, že mě neporodila. V tom lese, kterému Starý nebo Kouzelný se říká, jsem domov po celé věky měl. Často jsem tak na cestě lidi pozoroval, je poslouchal a jim záviděl jejich životy prosté a obyčejné, jaro za jarem více a více.”

Stále, jak mluvil, se na Jakuba upřený díval a jeho pozoroval, zda jeho poslouchá. “Nedávno, a věř, že pro mne bylo to dříve než pro tebe lok piva, co jsi před okamžikem sobě dal, zase jsem dva poutníky lesem poslouchal, jak spolu rozpráví a z obyčejného života se radují. Malý chlapec kolem otce svého skotačil, jeho se vyptával na vše, co kolem sebe viděl, a on mu s trpělivostí otcovskou odpovídal a vše vysvětloval, jak nejlépe toho dovedl. Moje srdce a mysl se s ním radovala, jak chlapec se na další a další věci ho ptal, co v lese i na polích a ve vsích viděl. Chodili takto spolu lesem častěji než mnoho jiných, viděl jsem rok za rokem, jak chlapec vyrůstá, jak břemeno otcovo na svoje ramena čím více přebírá, jeho rozprávění jsem poslouchal, když už otce se tolik netázal a sám o světě rozmýšlet začal, až jeho jsem si velice zamiloval. Chlapec ve sličného muže vyrostl a viděl jsem, že otce jeho již více není, chodil pak lesem sám a již nevyprávěl. Smutno mi pak divně bylo za jeho veselým hlasem, i když vždy jsem se radoval, když lesem šel, a duše moje se potěšila i jenom na něj pohledem. Matce jsem se v tom svěřil a ji prosil, aby odejít mi dovolila někam, kde bych mu nablízku být mohl. Matka ponejprv slyšet o tom nechtěla, že jenom soužení z toho mít budu. Nakonec, jak moje trápení den za dnem viděla, i mně prozradila, že to láska mě dostihla, neb můj čas se přiblížil a i mé věci tělesné že se takto probouzejí. Jak pak jsem jí na to odpověděl, když se mě optávala, koho jsem si vyvolil, a tebe jsem jí po pravdě označil. Obměkčila se a tak rozhodla, že bude pro tu dlouhou dobu, co jsem na to čekal, opravdu lépe, abych blíže k lidem žil a na ně si uvykl.”

Jakub v té chvíli teprv pochopil, že o něm Tadeáš tu všechen čas hovoří, byť slzy mu oči zaplavily už tak v polovině toho vyprávění.

Tadeáš však dále rozprávěl, jako by stavidla povolila a on se v té chvíli ze všeho vypovídat chtěl. “Nejsem starého kováře z přízně, kovárnu jsem od něj koupil, protože jsem ti nablízku být chtěl, i když cena byla vysoká. Ne však v penězích, leč mlčet že jsem musel, rozprávět o tom ničeho jsem nemohl, ne že bych nechtěl, ale kouzlem mi to zapovězeno bylo. Tak moc jsem ti chtěl vše už dávno vypovědět, nebo i jenom vyzpívat co píseň smutnou nebo veselou, aby tolik divno to nevypadalo, ale ani toho jsem nemohl.”

Jakub jediné, na co se v sobě zmohl, bylo, že ruce Tadeášovy do svých vložil a všechny ty smutné pohledy za ty tři jara, co tu s kovářem místo sdílel, před očima si přehrál. Zle si sobě vyčetl, jak jenom mohl v té tváři smutné lásku nevidět a jenom za morouse Tadeáše nespravedlivě tak měl.

Miláček jeho, jak o něm už teď napevno smýšlel, potěšit ho chtěl, jak slzy jeho viděl, a tiše doplnil: “I tak jsem se uvnitř radoval, když jsi přicházel a u práce mě pozoroval, vždy jsi mě tím obdaroval, a ty chvíle, co jsem tě v lese pozoroval, jsem si připomínal.”

Jakub si v té chvíli sobě připomněl, co u pramene v lese často s sebou prováděl, a mnoho se pro to začervenal. “A všude jsi mě v lese viděl, i tam, co ten pramen ve skále při okraji je?”

Tu i Tadeáš oči sklopil a jen tak pomálu to pokývnutím stvrdil. “Viděl, pomoci jsem si nemohl, abych se tím pohledem netěšil, odpustíš mi toho, Jakube, žádám-li tě?”

Ještě více se Jakub z takové řeči Tadeášovy začervenal, až stydno mu bylo, ne však z toho už, že tam u toho pramene si tak mnoho ulevoval, ale že Tadeáš takto ho odprošuje. “Málo z toho k odpuštění, však jsem to o své vůli a pro svoje potěšení tam prováděl, jestli jsem tím i tebe potěšil, tak to tak být mělo.”

To už i Jakub poznovu trochu k rozumu přišel a dále k Tadeášovi promluvil, co mu ještě jasno nebylo: “Jak je ale, Tadeáši, možno, že teď o tom všem vyprávět můžeš?”

V té chvíli obličej se Tadeášovi rozzářil a radost jeho dala by se do kornoutů balit a na trhu prodávat. “Včera ráno jsem se pod náhonem koupal a zpívat se mi chtělo, jako v každé té chvíli, co jsem se tam za ty tři jara umýval, ani jsem hned nepostřehl, ale sám jsem svůj hlas uslyšel, jak si vesele prozpěvuje. Kouzlo pominulo, můj čas nastal, od včera jako každý jiný člověk stárnu, a tak jsi mě šťastného po ránu včera zastihl.” Oči u toho se mu slzely, sic tvář jeho štěstím se tetelila. “Nu a vyprávět ti to mohu, protože tě opravdově miluji, kdyby toho nebylo, nebylo by to možno. Jinak nikomu jinému to říci nikdy nemohu než tomu, koho já ze srdce úplně miluji, a jenom ten, kdo mě také miluje, může to vyslechnout, pokud to slyší. Ty mně všechno slyšíš a všechno rozumíš, tedy přání moje se tak vyplnilo.”

Nebylo tak už třeba, aby Jakub o svých pocitech se dohadoval, čeho vědět potřeboval, již Tadeáš za něj vyslovil. Nemálo mu smutno bylo z toho, co po tři jara hloupě neviděl, sic mohl i on toho mnoho ještě sám povídat, namísto takového planého řečnění Tadeáše na záda položil a polibky ho poprvé zahrnul. Jednak pro ten cit veliký, který v sobě nalezl, a taky aby nejlépe co hned té věci v ohanbí svém se zbavil, když už slova bylinkářky se mu tím veškerá objasnila.

Za chvíli ne tak dlouhou ani tak krátkou, co svoje těla prvně poznávali, mohutný kovář, již bez haleny, v náruči své silné muže teď již svého, ale ne tak docela ještě jeho, do domu si odnášel, aby ho stejně jak včera do lože svého položil. Tentokrát však ne k spánku, ale aby si jeho prvně pomiloval, prvně jeho Jakuba tak dlouho z dálky milovaného, a první lásky tělesné v životě svém aby s ním zakusil. Byť časem byl více než věkovitý, nikdy ještě toho nepoznal, mnohokrát si tu chvíli představoval, po tři jara, co tu vedle Jakuba pobýval, si každý den tento představoval a v něj doufal.

Nemálokrát byl neviděným svědkem různého lásky obcování, ať v lese či na jeho okraji, milence obojího pohlaví vídal, když se sobě oddávali, bohužel jen z toho věděl, jak by měl to udělat. I z toho pořízení mnoho se mu to nedařilo. Jakub dlouho se snažil svému miláčkovi v tom snažení nápomocen být, sic ani on muže nikdy nepoznal, věděl však přec, jak se to i takto mezi muži obvykle dělá. Hýždě svoje povoloval, všelijak se nakrucoval, ale nebylo to pořád dosti, mnoho se na sebe proto začal hněvat, jak Tadeášovy silné ruce jeho půlky od sebe roztahovaly a mohutný klacek jeho díru pro tu velikost svou marně dobýval.

Musím mu to dopřáti, on, pokud dobře to rozeznávám, ani neví, jak je rozměrný, i neumí s tím nástrojem ještě mnoho zacházet. Zaslouží však, abych po vůli mu byl a péro jeho dírou svojí uspokojil, bolet mě to jistě bude, ale chci to pro něj vytrpět, neboť jsem ho dlouho já trápil hloupostí svou. Lásku jeho neviděl a mnoho mu tím ubližoval. On od té velikosti své sobě pomoci nemůže, a mám-li ho tedy do sebe dostat, nepůjde to jinak, než že to musím nyní ve všem si snést pro tu lásku jeho. Takto smýšlet začal a na trápení v klíně svém ani si už nevzpomněl.

Miláčka svého na záda přetočil, škvíru svoji těsnou naslinil a na jeho klín prudce nasedl, dokud koule Tadeášovy v posedu svém neucítil. Veliká bolest jím z toho tělem projela, ale už toho nedbal, jako v tranzu jenom na to myslel, aby rozkoší co možná největší miláčka svého konečně obdaroval. Ani snad mnoho času neuběhlo, když jeho zadnice údu mohutnému přec jenom trochu přivykla. Bolesti ubývalo a on začal s ní po mohutném klacku rejdovat, nejdříve opatrně, pak zkusil rychleji a pak ještě více, než se nadál, tak k potěšení svému již hbitě po něm jezdil a rajtoval. Tu už našel i k tomu síly dost, aby se do tváře svého nejmilejšího Tadeáše podíval. Ten o zeď rukama se zapíral, sténal a vzdychal, pod ním se vzpínal a jezdce svého očima o další rozkoš žádal.

Neodepřel mu potěšení žádného, jakého mu poskytnout dokázal, rukama jeho mohutné plece silně prohmatával, bradavky ztvrdlé hrubě třel, zadnici svou tu svíral, tu povolně mu jí po ocasu klouzal, chvíli jen po špičce tvrdý ocas mu svojí bránou zadní masíroval a hned zase celou délku jeho nemalou do sebe pojímal a vší silou svíral. Tu právě když celý ten rozměrný ocas svého milého do sebe opět zas hrubě vrazil, tělo Tadeášovo prudce se vzepjalo a Jakub v té chvíli ucítil, jak útroby jeho se mužskou šťávou plní, dychtivě se sevřel, jak nejvíce toho jenom dokázal, aby o ničeho z toho množství se nepřipravil. Jeho zadnice, dodnes panenská, takovou horkost vášnivou dosud nepoznala. Hrubě zalitoval, jak dlouho o takové potěšení vlastní hloupostí se připravoval, neb on teď ponejprv užívá pro sebe největší té rozkoše, jakou kdy rozpoznal.

Jak tep i vášeň jeho se zklidňovala, teprve sobě všiml, že břicho milencovo, co on od první chvíle vždy obdivoval, je zcela zas jeho šťávou mokré, kterou v okamžicích své rozkoše největší i skrz klec, stále neblaze přítomnou, s miláčkem svým v jedné stejné chvíli tam vypustil. Jak on do nejkrásnější únavy se propadal, jeho nejmilejší Tadeáš sil opětovně nabýval, v té chvíli, kdy se Jakub k odpočinku na jeho tělo položil, on ho pod sebe převalil. Ponejprv váhou svou Jakuba nad míru potěšil, jak mohutně ho zalehl a tíhou svou k rozkoši veliké jeho zatížil. Pak hlavu do rozkroku mu vášnivě zabořil. Té klece, co mu překážela, nedbal a alespoň vůní a sekretem lepkavým přes tu zábranu vypuštěným se oblažoval.

I tu si při laskání Jakubova klína všiml, že v okruží, jenž ohanbí miláčka jeho svíralo, škvírka se objevila a v té škvírce šroubek nahmatal. Zaradoval se převelice, že přání jeho se tak vyplnilo. Spěšně na nohy vyskočil a do dílny své spěchal. Jakub byl přespříliš ve své rozkoši ponořený, než by poznal, že bez pochybností jeho Tadeáš ví, jakého nástroje potřebuje, aby miláčkův klín osvobodit co nejdříve tím mohl. Jen co se v okamžiku vrátil, už kroužek kolem nástroje Jakubova rozevíral a ocas v té chvíli osvobozený ve vousech svých jazykem laskal.

Oba se z toho zaradovali, že tak dobře se ta prekérnost vyřešila, a oni pak se ještě po dvakráte té noci další vášni oddali. Tentokrát zas Tadeáš co mohl, dělal, aby milence svého vytouženého i on nad míru potěšil. Ponejprv i on do svých útrob Jakubovu horkost hustou s převelikou dychtivostí přijal, aby se obě jejich těla takto promísila, a pak oba si ze svých ocasů vášeň v ústech navzájem vychutnali.

Dost se tím nočním bouřením unavili, a tak až skoro před polednem vstali. V potoce se dobře vydrbali, neb Tadeáš rozhodl, že by bylo dobře matku jeho navštívit a tu klec zpropadenou jí vrátit. Jakub mu to sic rozmlouvat zkoušel, že už na věc tu tak zle nenahlíží, protože mu mnoho užitečná byla, aby sám sebe poznal, a rád by si ji ještě na očích ponechal, aby mu toho připomínala. Tadeáš u toho se mnoho ošíval a slyšet o tom ničeho tak napevno nechtěl, až to Jakubovi divné bylo.

Tak zlehka od poledního času k lesu vyrazili. Tadeáš se stále tak podivně táhl, až se ho Jakub ptal, zda se jemu něco hlavou honí a že mu má toho říci, pokud něco ho trápí. Tadeáš stále se cestou jak zimní měsíc vlekl, leč potichu spustil: “Bál jsem se ti ještě něčeho říct, tu věc jsem předvčírem prvně neviděl, hned jsem toho poznal, když jsi mi ji ukázal, že je to, co si matka u mě před časem udělat nechala, i když já jsem ji vyrobil tak, jak teď je. Když na tobě pevně byla, kouzlo v ní bylo, které já do ní nevložil, neb toho neumím, ale i tak nedobře je mi, že jsem bál se ti k tomu přiznat.“

Jakub se více do kroku dal, jako by se zlobil, předstíral, ale hned co o dva kroky před Tadeášem byl, náhle se otočil, až do něj Tadeáš skorem vrazil, jak do země se smutně díval. V té chvíli jeho Jakub pevně objal, na ústa ho políbil a vesele k němu řekl: “To bych měl tedy i tobě poděkovat, protože matce tvojí se toho chystám udělat. Ta věc dobře mi posloužila a k tobě mě na těsno přivedla, tak jsem rád, že od začátku od tebe byla.”

I k lesu došli a už zase Tadeáš k Jakubovi se dobře měl a jeho zvesela postrkoval, tam, co staré rozvaliny byly, jak Jakub a všichni lidé vždy mysleli a je viděli. Nyní Jakub rozlehlé stavení tam viděl a Tadeáš ho k němu s jistotou vedl. Jakub se přec trochu podivil, i když v dnech posledních mnoho podivuhodností zažil. “Jak je možno, že jsem nikdy toho domu neviděl?”

Tadeáš jen rameny pokrčil. “Sám nevím, Jakube, jak je to zařízeno, že pokud by tu jiný člověk stál, jenom pár kamenů mechem obrostlých by uviděl.”

Jakub předem nesvůj pro tu návštěvu byl, ale matka je laskavě přivítala, jídlem a čajem pohostila, jak by dva syny svoje a ne jednoho viděla. Když po jídle byli, teprv se optala, jestli v noci bouřka byla a nemálo se u toho očima usmívala. Tadeáš jen se začervenal a mlčel. To Jakub po pravdě a zvesela jí hned odpověděl: “Byla a ne jedna, ale hnedle tři.” Z kapsy váček vyndal, co mu Tadeáš kázal do něj tu věc vložit, a k matce to podával.

Ta jenom krok od něj naznačila. “Kdeže, to přece tvoje je, však jsem ti říkala, že na cestu tě vypravím, když jsem tě tu ke spánku pokládala.”

Tadeáš stále mlčel jako zařezaný a vidno bylo, že před matkou se přec ostýchá. Jakuba to však dosti potěšilo a hned zas váček k sobě schoval. Nesměle se pak k matce obrátil, že by ještě něčeho od ní si žádal, pokud by to možné bylo.

“I řekni, co ti na srdci ještě leží, ale předem ti musím říci, že tu přísahu, kterou jsi tak neuváženě složil a já ji po tobě nežádala, z tebe sejmout nemohu, právě proto, že jsi ji z vlastní vůle vyslovil a sám sebe s ní zatížil.”

Jakub takovým krásným a dlouhým pohledem Tadeáše opatřil, že ten alespoň trochu studu ztratil, ruku na plece mu položil a na tvář lehce políbil. Ten ruku mu hbitě uchopil, na tu tvář miláčkem políbenou si ji přiložil a k matce s úsměvem pravil. “I s tím já ničeho dělat nechci, to mi žádné obtíže nedělá. Tu přísahu chci rád navždy dodržet, ale to bych se tuze rád dozvěděl, jak ta polévka, co jsem tu u vás měl, se připravuje.”

Nato si matka k němu přisedla, očima plakala, ale ústy se smála. „To ti ráda povím i toho tebe naučím, vždyť to tvé dědictví je, neboť tvoje matka to byla, která mě recept naučila.”

Mnoho si pak ještě hlavně o bylinách a koření povídali, než se k odchodu vypravili. Když se rozloučili, ještě se matka k Tadeášovi obrátila: “Málem bych ještě zapomněla, hejkal po tobě se ráno optával a radu žádal, neb je převelice zakoukán do mladého vody strážce, co jsem ho k vašemu potoku nedávno přidělila, a neví, jak by mu to měl správně říci, ani jak, pokud oslyšen nezůstane, potěšit by ho měl.”

Tadeáš se mnoho rozchechtal: “Hejkala na džbánek pozveme a jistě mu poradíme.”

Když pak už na zpáteční cestě byli, Tadeáš se smíchem Jakubovi vyprávěl, jak toho mladého od vody často při koupeli vídal, že ho z rákosí natajno okukuje a péro sobě při tom rukou hbitě oblažuje. Jakub se na Tadeáše zle podíval, pohledem notně ho zmrazil a hejkala co nejdříve pozvat žádal. I slepý by však uviděl, jak Tadeáš se tím potěšil, že Jakub na něj i žárlit umí. Nahlas ovšem poslušně mu slíbil, že hejkala hned na zítra pozve, aby od vodníka pokoj byl.

Tak tam spolu u toho potoka spokojeně žili, občas i nějaké spory měli a se pohádali, ale každý večer pospolu na lože uléhali a je vždy tam urovnali. Nejednou i přes den, ať v kovárně či dílně, ba i v potoce při koupeli jeden druhému se oddávali. Šťastnějšího muže v tom kraji nebylo, než byl Jakub. Snad jen krom Tadeáše, který z nemluvného a zamračeného morouse na stálo se ve veselého chlapíka proměnil.

Jenom když Jakub do města či na jiné trhy odcházel, vždy Tadeáše o to žádal, aby klícku, kterou na památku si nechali, na cestu mu pokaždé připnul a klíček co zástavu si ponechal. “Nechci míti kroužku na prstu jen takového obyčejného, byť by z nejcennějšího zlata byl, co by ho všichni viděli, ale tohoto od tebe je mi více nad všechno milo, abych vždy jen já věděl, že co v něm je uzavřeno, tobě navždy náleží a nikomu jinému.”

Tento příběh o tom je, jak se ta klec na světě prvně objevila. První je, který o té věci kouzelné vypráví, sic není poslední. Ta věc kouzlem očarovaná časem putuje a někdy se poznovu ukazuje. Možné jistě je, že i vy jste nějakého slyšeli a vyprávět byste mohli.