O Jakubovi a stříbrné kleci

VAROVÁNÍ: tato sprostá odrhovačka je zveřejněna výhradně na základě rozsudku Nejvyššího Pohádkového Soudu č. j. 48575898/458557Sb. a Pohádková Komise nenese žádnou odpovědnost za případné škody ze zpochybnění víry čtenáře v asexuální existenci pohádkových bytostí a schopnosti čisté nenapěněné lásky kouzla lámat.

Text ve všech bodech porušuje nezávazné nařízení čtvrtého Pohádkového koncilu o genderovém zařazení a požadovanému standardu stereotypního zobrazování pohádkových postav a dále zcela ignoruje závěry podvýboru pro ochranu pohádkové víry č. j. 548888G1995884/458147Sb. o vyobrazování a popisování vzájemných tělesných interakcí mezi pohádkovými postavami.

Podle kategorizace pohádkových příběhů se tomu přiděluje označení

FS/k4 - číst pouze na vlastní nebezpečí

ZD/k4 - není určeno pro děti do věku 252 jar

I.

V časech tak dávných, že už nikoho není, kdo by na ně vzpomínal, a do našich dnů ničeho z nich uchováno nezůstalo, neb v těch dobách želva, na jejímž krunýři náš svět se nachází, ještě mladá a bujná byla a země se často proto otřásala.

V jedné zemičce tak malé, že její jméno nikdy nikdo nezapsal, žil byl mladý koželuh. Máma i táta už mu umřeli a on v malém stavení u bujného potoka daleko za městem sám žil a hospodařil. Podle toho potoka mu také lidé Jakub od Potoka říkali.

Z jara vždy vsi okolní s oslíkem objížděl a nevydělané kůže skupoval. Přes léto pak je vyčinil a na podzim s nimi na trhy vyrážel. V zimě zas z toho, co po kůžích zůstalo, mýdlo vyráběl, aby na jaře, když čas nadejde, pro nové s prázdnýma rukama zbůhdarma nešel.

Mládenec to byl veselý, pohledný a pracovitý. Práce ho dobře živila, a tak nejedna matka svou dceru v naději vystrkovala, že by si jí snad povšiml. A povšiml si jich věru často, a nejen povšiml. Jak mezi lidmi se brzy povídalo, málokterou sukni, jež se mu nabízela, nezdviženou ponechal.

K ženění však nikdy žádná ho nepřiměla, a tak, jak roky plynuly, matky dcery své před ním spíše schovávaly, než by mu je samy podstrkovaly. Nebť nejedna mládence dost ochotného a ještě více nedovtipného pak rychle hledat musela, aby mu dceru i vejce kukaččí podstrčila a rodinu tak od ostudy uchránila.

Přátel velikých neměl. Do nejbližší hospody bylo pěšinou přes les hodinu a do města cestou mezi poli bez minuty dvě.

Jen ten potok s mrzutým kovářem sdílel, jenž kovárnu na protějším břehu měl. Pradědy jejich dědů prý už živnosti takto svedly a na tom místě opuštěném usadily. Neb potok všude jinde bujný a nespoutaný byl a jenom zde se malá zátočina nacházela, v níž voda zpomalovala a zkrotit se nechala a jemu na kůže a kovářovi na náhon nikdy ji dosti nebylo.

Nadto i řemeslo své od lidí raději dále nežli blíže drželi. Koželužna v létě a ba i v zimě často nelibě voněla a kovář po celý den hluku a kouře co malé peklo nadělal. Ať z města nebo ze vsi takové jako oni dále jak kata už tehdá lidé vykazovali.

Přes osamění své mnoho se však nedružili, však ani si neškodili. Když jeden nebo druhý na cesty odjížděl, vždy si vypomohli, stavení pohlídali, psy i havěť domácí obstarali. Přáteli však nikdy žádnými nebyli.

Kovář mohutné chlapisko neurčitého věku byl, s rukama obrovskýma a hlavou černou, hojných vlasů plnou a i plnovousem mužným řádně orámovanou. Od sazí a ohně však věčně zpocený, umaštěný a umouněný býval, že tvář jeho v většinu času od čerta jak rozeznat nebylo. Mlčenlivý nadto pak byl jak kámen a těžko bylo Jakubovi s kusem skály se spřátelit.

Jménem se mu Tadeáš říkalo. Prý sestry starého mistra, jenž před ním v kovárně hospodařil, byl to syn. Ten mu kovárnu přenechal, aby v rodině zůstala, a sám na stáří do města se k dceři odstěhoval.

Na tu dceru kdysi Jakubova matka pro něho si myslívala. Děvčeti život na samotě však hrubě se nelíbil, a ačkoli s Jakubem od dětství v přátelství vyrůstala, nakonec jakéhosi kupce svedla a s ním do města odešla.

Jakub netrápil se tím tolik, jak jeho matka toho želela. Ta to oplakala a jemu vyčítala, že děvče odejít nechal. On jí však v dobrém oponoval i ji uklidňoval, že jistě lásku najde a pak s radostí se zaváže, aby s někým natrvalo se sžil. Však jen z rozumu toho učinit nechtěl.

Kovář, stejně jak Jakub, sám tam žil a lidí se stranil. Řemeslník však byl to vyhlášený. Hřebíky, sekery i radlice od něj prý dvojnásobek co od jiných vydržely. A tak k němu často z okolních vsí a ba i z města zákazníci cestovali, zboží objednávali i hotové si vyzvedávali.

V kovárně k spatření pak krom toho i mnohé jiné zboží bylo, ostruhy, třmeny, přezky i kování, povětšinou umně zdobené a jemně zhotovené, že za práci takovou ani zlatník by se nestyděl.

Však i věci všelijaké se pak o něm z té příčiny povídaly. Jakub, jak každého jara po vesnicích za kůžemi putoval, často optáván býval, jaký že ten kovář vlastně je a jaké čáry to po nocích provádí. On však o ničem takovém nevěděl. Nijakých podivuhodnosti v kovárně ani kolem ní nikdá totiž nepopatřil, ať už za světla, nebo za tmy.

Do kovárny sic občas zašel, však jen, když mu práce dovolila a on alespoň na chvíli člověka spatřit zatoužil. Kovář jej vždy dobře přijal, leč od práce rušit mnoho se nedal. A přec Jakub pocit míval, že pozorně jeho sleduje, anžto ale jen když domníval se, že on sám toho nevidí.

Mluvil však na Jakuba pramálo, až to jeho mrzelo. Většinou jen o tom rozprávěl, kdy k němu který zákazník se chystá a zda ho má i za Jakubem poslat, nechce-li on mu nějaké svoje zboží prodat.

Jakub však jen málokdy jim prodával. Raději s kožešinami a kůžemi sám na trh došel. Jednak vždy s větším ziskem prodal, a pak povahy veselé byl, rád se v hospodě dobrého moku napil a ještě raději zda s ním nějaké děvče se nezapomene, zkoušel. Arci však podruhé nikdy už stejnou nechtěl.

Jednou i se Tadeášovi svěřil, že žádná jej tak potěšit nedokáže, aby k ní znova chtěl ulehnout. Tehdy prvně pocit měl, že kovář pozorně mu naslouchá, ač beztak odhadnout nedokázal, čeho o tom soudí a jakou radu by mu dal. Neb nic k tomu mu neřekl a z tváře jeho patrno to nebylo.

II.

I jednoho dne pozdního léta Jakub se svým zbožím na trh do vzdálenější vsi zas se uchystal. Už skoro po sklizni bylo, sychravý podzim a studená zima za dveřmi stály a sedláci tak ještě čerstvými penězi oplývali. To pak býval vždy nejlepší čas, aby jim své zboží ke koupi dodal.

Na večer souseda požádal, zda by mu nazítří psy nakrmil a slepice do kurníku zahnal, aby je liška neschvátila. A jen co se tma nad lesem pomalu zvedla, kůžemi obtěžkán na cestu se vydal. Oslíka doma zanechal, nebť cestou přes les jen by ho zdržoval a kůže vydělané mnoho ho na zádech nezatížily.

Na trh tak hned z rána dorazil a už v časném odpoledni všecko zboží své dobře prodáno měl. Že ve vsi na noc zůstane, to dopředu si pak umínil, neb v jedné z mála zde zájezdní hostinec stál a on chtěl večer trochu dobrého piva užít a naskytne-li se příležitost, i s nějakou děvečkou se obveselit.

Trh však onoho dne o mnoho větší než obyčejně nalezl. A tak, ačkoli výhodně a brzy všecko co donesl, prodal, dlouho se pak tam zdržel. Všelijaké cetky obhlížel a ke koupi vybíral, a také u rejdů kejklířských zevlováním nemálo času ztratil. Korálky i šátek, jež nakonec po dlouhém vybírání vzal, večer za nějaké dívčí potěšení vyměnit v oumyslu měl. A kejklíři, tuze zábavní, víc než jednu příležitost od srdce se zasmát mu poskytli, čehož na samotě málokdy jinak se mu dostávalo.

Tak stalo se, že když pozdě odpůldne do hostince přibyl, aby sobě světnici vzal, do plna už všechny obsazené byly. A i na ležení ve stájích koňských vší chasy přeplněno a místa tam již dobrého a ba ani nedobrého již nenašel.

Na ulici spát nemohl, obecní dráb jistě by ho sebral. Zklamán tedy na zpáteční cestu se vydal. Nebť noc v šatlavě nijak jej nelákala a ještě by i tučnou pokutu platil a venku na mezi se mu také ležeti nechtělo.

Říkal si, že pospíší-li, les do setmění bezpečně ještě přejde, a od lesa k jeho stavení pak už jen půl hodiny svižné chůze zbývá. Cestu dobře i poslepu znal, však mnohokrát ji ještě co dítě s otcem chodil, a tak stačilo za světla jen les přejít, pak již i za světla z bledého měsíce snadno k domu svému dorazí.

A opravdu, neb žádného zboží už s sebou nenesl, lehce se mu šlo, a byť od rána a časného vstávání už jinak notně uondaný byl, k lesu ještě za plného světla dorazil.

Cesta se hlouběji mezi stromy spíš v pěšinu měnila, avšak stále bylo dobře vidno, kudy pokračovat, znal-li chodec směr. Lidé o tom lese spoustu nesmyslů navykládali a často jej i kouzelným nazývali, ač odnepaměti správně se mu Starý říkalo.

Jakub tam však od dětství chodíval, když ještě co malý capart otce za obchodem doprovázel a nikdy tu žádného strašidla nespatřil. Ba ani ničeho, co by kouzla připomínalo, byť i jen koutkem oka nezahlédl.

Nebylo mu však ještě ani v půli lesa, když světla náhle rychle ubývat počalo. Možná jen slunce pozdního léta příliš nízko už stálo a paprsky listím stromů nepronikly, neb v ten čas stromoví ještě mnoho neopadalo, však pěšina se mu pojednou ztrácet počala a než si povšiml, byla ta tam.

Někde pár kroků mimo stezku učinil, snad spadané větve když obcházel, a oči, dlouhým dnem znavené, správný směr zpátky již nenašly. Ztratil se. A ač na čaroděje, divoženky, hejkaly a jinou kouzelnou havěť mnoho nevěřil, přec nebylo mu do zpěvu. I bez takových tvorů býval les v noci místem nedobrým pro člověka samotného.

Dost zvěře divoké zde žilo, která ho mohla obtěžovat a ve tmě se k tomu co přes den se neodvážila osmělit. A on ani křesadla u sebe neměl, aby ji ohněm odradil. Vlci tu najisto bývali, často je za šera i blízko svého stavení obcházet vídal. Kdyby psů k ostraze nebylo, rádi by si na slepicích a husách pochutnali. A možná i několik medvědů zde v hloubi hvozdů přebývalo, a tak ničeho podivného by i bez hejkalů a divoženek nebylo, aby z takového nočního lesa člověk osamocený nikdy už nevyšel.

Snažil se ve zbytcích světla směr zachytit, aby alespoň rovně putoval. Však příliš dlouho už kráčel, aby se k okraji dávno nepřiblížil, pokud by skutečně přímým směrem šel. A jak pak tma na les padla, slabá naděje, že východ z lesa by nalezl, jen ve věc náhody či štěstí už se proměnila. Leč ničeho ani z jednoho či druhého ku pomoci mu nebylo. I měsíc, ač v úplňku, za řídké se mraky schovával a krom sebe samého ničeho jiného mnoho neosvětloval. Už se i smiřoval, že v temném lese noc stráví, když tu pojednou v dálce slabé mihotání postřehl.

Pakliže štěstí přec ho neopustilo, mohli to kupci být, kteří se tu k přenocování rozložili. Že by v okolí nějaká banda lupičská řádila, dlouho nikdo již neslyšel. A jejich stavení u potoka tak osamocena stála, že by jistě dávno už je navštívili, kdyby se po kraji potloukali. I tak se však, s největší opatrností a tiše jak jen mohl, blížil. Však jak více a více postupoval, namísto ohně a ležení kupeckého obrysy jakéhosi stavení rozeznával a nemálo ho překvapilo. Že by kdy v lese nějaké obydlí stálo, toho si nevzpomínal.

Jen na samém kraji lesa, rozvaliny se nacházely, však tak dávné, že nikdo nepamatoval, čím kdy být mohly. Dnes už jen několik kamenů opracovaných a dvě nízké zídky, sotva dva sáhy vysoké, mechem porostlé, v tom místě patrny co snad po nějakém dávném statku či hradišti tam zbyly. Ze skály pak též pramen tam vyvěral, o němž se, že je kouzelný, říkalo.

Jakub z něj mnohokrát si měch naplnil, však nic podivuhodného se mu nikdy nepřihodilo. Snad toliko jednou, když tou vodou opruzené místo ve slabinách si omyl, vzmužení tak prudké a náhlé pocítil, že si musil na místě od toho hnedle ulevit, aby na cestu vůbec dál pokračovat mohl. Často pak ten pokus opakoval, kdykoli kolem šel, neb doma, když si sám ulevoval, nikdy tak prudko v slabinách mu neškubalo, ba ani louže taková po tom nikdá nebývala, jak v tom místě to bylo, když v hojnosti veliké mužská šťáva jeho v mech se tam roztřikovala. Možno tedy v tom prameni vskutku nějaké kouzlo dřímalo, jež mužskou sílu posilovalo.

Nyní však už téměř před oním stavením nečekaným stál a docela obyčejně se mu jevilo a nechtěl-li na mezi v lese přenocovat, mnoho mu jiného nezbývalo, než tam zkusit o nocleh požádat. Zpevněný chodníček přímo k vchodu ho vedl a on po něm opatrně našlapoval. Ne snad, že by strašidla čekal, ale zvykem v kraji bylo, že u každého stavení dva a někdy i více psů měli a dát se pokousat pramálo se mu chtělo.

Žádného štěkotu ba ani vrčení však neslyšel, ačkoli už přímo u domu stál. Úkosem snažil se oknem zahlédnout, kdo uvnitř přebývá, však krom světla ničeho neviděl. I uši napínal, zda hlasy či jiný zvuk nezachytí, všude však ticho až nepřirozené panovalo. O to podivnější, že noc vždy s sebou všelikých hlasů nesla, a on, jsa od dětství na samotě navyklý, všech jich dobře znal a je poznával. Čehož naopak nepamatoval, bylo ticho tak dokonalé, jako nyní zde panovalo.

Dveře popatřil obyčejné, z prken hrubě hoblovaných, s mohutným zámkem kovaným a s klepadlem lesklým, velikým, uprostřed osazeným. Podobné nemálo těm, jaká u Tadeáše v kovárně vídával. Opatrně jej uchopil a zaklepal, ne příliš mocně, aby snad nikoho zbytečně nevystrašil.

Chvíli se nedělo ničeho. Poté však zvuk šouravých pomalých kroků přece zaslechl a náhle, bez varování, uprostřed dveří průzor se otevřel, jehož předtím si nevšiml. Těsně pod klepadlem se nacházel, nízko pro jeho oči při prvním ohledání.

„Kdo jste?” Nejdříve ze všeho ženský hlas uslyšel, co jistě nějaké starší osobě patřil. „Nikoho nečekáme v takto pozdní hodinu,“ ostražitě k němu žena promluvila.

„Jakub od potoka mi říkají vzácná paní,” k průzoru hlavu sklonil a uctivě promluvil. „Z trhu se přes les k domovu vracím, však zabloudil jsem a tma mě zastihla.“

Tak jemně a přátelsky se snažil, jak jenom dokázal.

„O nocleh prosím. Pokud tak laskavá budete a mě na noc pod střechu přijmete, dobře zaplatím a hned za světla se na cestu zas vydám. Jsem koželuh, jen pár mil za lesem mám svoje živobytí, možná i jste o mně slyšela.“

Chvíli notnou jenom ticho bylo. K výklenku se tedy více nahnul, aby tvář jeho lépe žena viděla a i on aby ji popatřil.

Prostovlasá žena s milýma modrýma očima si tam jeho prohlížela. Usmívala se a hloubavě ho poměřovala.

„Možná slyšela, možná neslyšela. Řekni mi, jak se tvoje matka jmenuje, třeba si lépe vzpomenu.“

Taková otázka trochu ho zaskočila. Zvykem občas bývalo se na jméno otcovo doptávat, to pak Jakub, syn Radima od Potoka byl. Však co otec zemřel, již jenom Jakubem nebo Jakubem od Potoka ho zvali. A na matku doposavad nikdo se ho, co živ byl, takto nezeptal.

Však nebylo na tom ničeho neuctivého, za rodiče se nestyděl a tak po pravdě odpověděl:

„Jakub, syn Radima od Potoka a Magdalény od Velkého Brodu jsem. Oba však již na onom světě přebývají.“

Matka z početného rodu pocházela. Její otec, jeho děd, kterého mnoho nepoznal, veliký hostinec s přívozem tam provozoval. Vždy jednou ročně, když za kůžemi z jara vyrážel, i tam se zastavil, aby strýce a bratrance pozdravil. Tam přespal, pohostil se a s nimi si poklábosil.

„Pak tě tedy znám, Jakube od Potoka, a i déle než sobě myslíš. Škoda je, že tvoje matka už tu není, dobrá žena to byla.“

V jejím hlase účast zaslechl. I on si na matku často s láskou vzpomněl a ještě častěji, když kaši připálil neb rybu rozvařil. Matka nadmíru dobře vařila, však než za otcem k potoku odešla, kuchyni v hostinci u přívozu obstarávala.

K veliké smůle ho však toho nikdy nenaučila. Raději by bývala, aby se co brzy oženil, a mnoho ji trápilo, že se k tomu neměl.

„Pustím tě tedy dovnitř, Jakube od Potoka, jako jsem tě pustila ven. Ale ponejprv musíš mi něčeho slíbit.“

Mnoho tomu nerozuměl. Pustí dovnitř, pustila ven, divné řeči ta osoba vede. Ale nechtělo se mu noc v lese strávit.

„Slíbím, co budete chtít, paní,“ tedy hbitě ji odpověděl.

V otvoru se mnohem více světla náhle objevilo, jak žena svícen přiblížila, který on přes malý otvor do té chvíle vidět nemohl.

„Tedy, Jakube od Potoka, mám zde schovanku. Muži nejsou častými hosty v mém domě, a jak s mužem správně jednat dosud nezná. Vlastně k nám žádný muž již mnoho let nezavítal. Tedy mi slib, že ani se jí nedotkneš.“

Na nějaké dovádění s děvčaty neměl už od setmění ani pomyšlení a jediné čeho chtěl, bylo už pod střechou být, chlad se mu do kostí stahoval a hlad měl. Bez valného rozmyšlení vyhrkl tedy:

„Přísahám, že žádné ženy se v tomto domě nedotknu, a poruším-li to, tak ať žádné se nedotknu už nikdy.“

Stařena doširoka se usmála. Všiml si, že ji nejen jiskřivé modré oči zdobí, ale i krásné zuby, jaké by i o mnoho let mladší žena najisto ráda měla. Přestože musela již nejméně šedesát ne-li více jar přivítat.

„Dobře, synku, sama bych to lépe neřekla. Pojď tedy dál.“

V překvapivě veliké, ač skromně vybavené světnici ho ke stolu usadila. Všude po stěnách i podlaze množství nádobek, ať hliněných, či z tenkého kovu tepaných, ba i několik skleněných zahlédl. Rozličných velikostí, od úplně malých až po takové, co menší soudek připomínaly.

Mnoho svazečků bylin porůznu svázaných na šňůrách viselo, jako se vyprané prádlo rozvěšuje, a nejspíše stejně se i sušilo. Přemíru různých vůní vnímal, až se mu hlava zatočila.

Žena mu z kotlíku nad ohněm do hluboké misky hustou polévku nalila a se lžící před něj postavila.

„V hezkého mládence jsi vyrostl, však byl jsi už jako novorozené dítě nadmíru pohledný. Tedy se není čemu podivovat.“

Na ni se podíval, nemálo tázavě, než mu už docházet počalo, kdo že to je. Znal ji, sic nikdy ji neviděl, však podle jména v kraji každý ji znal.

„Vy jste Klára, porodní bába a bylinkářka! Však myslel jsem, že ve městě žijete.“

„I to jsem, Jakube od Potoka, i tobě jsem na svět pomáhala a mnoha dalším z tohoto kraje.“

Jak pozorně, až přepečlivě, jeho sobě prohlížela, si povšiml a než opět se na něj zeširoka usmála, jakousi spokojenost v pohledu jí zahlédl.

„Ve městě byliny prodáváme, tam jich však neroste. Tady jich je, a tedy tu i já jsem.“

„A nyní jez, nechám ti lože připravit. Jsi jistě unavený a dobrý spánek lékem na mnoho neduhů a trápení je.“ S tím lžíci do polévky vnořila a ze světnice dál do domu se odšourala.

Jakub již hladový nemálo byl a teplou polévku v pravdě si vychutnával. Nadto mu chutí i povědomá byla. Vzpomínal, že podobnou mu matka vařila a oblibě že ji měl.

Do poslední kapky té dobroty vyjedl i misku prstem vytřel v pomyšlení, že se jistě nikdo nedívá. Na okamžik skoro jako kdysi se cítil, když matka i otec na tomto světě ještě byli a on co malý chlapec bez starostí s nimi žil.

Tu už však žena zpět se přišourala a rukou k němu pokynula, aby ji následoval. Za světnicí mu na jedny menší dveře ukázala.

„Tam se můžeš trochu umýt, a ty dveře vedle, tam tvoje ložnice této noci bude. A já už na lože se také odeberu. Dobře se vyspi, Jakube od Potoka, a ráno mnoho pospíchat z domu nemusíš. Vypravím tě ráda k cestě.“

Odšourala se, ani na odpověď jeho nečekala.

”Dobrou noc, a děkuji,” za ní do tmy zavolal a ponejprv ty menší dveře otevřel. Vstoupil a v pravdě ohromen byl. Prostor jak by do skály vrůstal, ze které voda do malého kamenného bazénku v podlaze vytékala.

Velikostí právě tak dobrého, aby se do něj dospělý muž až po krk ponořit pohodlně zvládl. Neodolal, svlékl se a do vody se položil. Ani studená nebyla jako voda z potoka, ve které se doma umýval, však ani nad míru teplá. Nad všechno, co zažil, byla však osvěžující, a ten pocit měl, že mnoho z jeho únavy mu v mžiku odplavila a nadto i nemalé pnutí mu způsobila.

Na kamenném sedátku do skály vytesaném velký kus složeného plátna uviděl, na omak příjemně měkkého. Osušil se, a do něho zabalil. Tak svěže mu bylo, až neuctivé mu přišlo ten pocit svými šaty hrubými a propocenými hned zas pokazit.

Do plátna zaobalený, se svršky v ruce ven vyšel a ke dveřím, které mu žena předtím co ložnici ukázala, se vydal.

V místnosti téměř žádného světla nebylo, jen měsíční svit se oknem mihotavě rozléval. Trvalo, než jeho oči šeru přivykly, byť byl dnes měsíc v úplňku a mnoho již opět bledě zářil.

Pak ji uviděl. Naproti němu dívka stála a v štíhlých rukách polštář nad ložem natřásala.

Jak jeho spatřila, jemně na postel polštář odložila a on v údivu si povšiml, že jen v měsíčním svitu stříbrem je oděná. Mile na něho se usmála a k sobě ho posunkem přivolala.

Na slib a přísahu svou vtom hned pozapomněl, jak vzrušení ho polapilo. Plátno, kterým si své nahé tělo kryl, na zem upustil, jako i všecko ostatní, co v ruce držel. K dívce o krok přistoupil a obejmout se ji přichystal.

III.

Zimou se zkřehlý probudil. Že v lese na mechu leží, tam kde pramen ze skály vyvěrá a kde se občas zastavuje, aby sobě z oudu ulevil, hnedle poznal, a i nahatý byl, jak na svět přišel, jenom svršky pod hlavou složené mu to ležení zpříjemňovaly.

Když se z divného snu, který se mu musel najisto zdát, trochu rozkoukal, že první světlo ranní už mezi stromy proniká, si povšiml. I pomalu se rozpomínal, proč v lese takto je a jak ho tma včera zastihla. Snad, všechen unavený, uvažoval, na místě do spánku propadl a nyní ho ranní chlad probudil. Možná pramen že nalezl a u známého místa tak hlavu složil, však proč je nahý, to se mu hned nevyjasnilo.

Z myšlenek vytrhl ho tlak ve slabinách. V rozkroku notně jej tlačilo. Nebylo by na tom ničeho podivného, každého rána s oudem tvrdým se probouzel, a tady, na místě kouzelném, byla jeho nátura jistě ještě více v tom posílena. Rukou si mezi stehna zašmátral, chtěje úd uchopit a sobě ulevit.

Však nahmatal cosi tvrdého, oudu jeho nepodobného. Bylo to hladké, kovové… V mžiku vyskočil, jak jen rozespalý mohl. Myslel, že snad ještě sní a že sen se mu do bdění přelévá.

Ocas měl v jakési kleci pevně uvězněný. Kov se mu jevil jako stříbro, úplně hladký, bez spáry, bez ničeho, čím by se uvolnit dal.

Po prvním úleku se dopodrobna rozpomínat počal, jak včera po setmění stavení uviděl, k němu kráčel a co se dále stalo a poznal, že snem najisto to nebylo. Pocit jej přepadl, jako by celé to místo kolem se naň dívalo a posměchem jej obestíralo.

Rychle se oblékl a v spěchu nahlédl, zda ničeho nepostrádá. Všechen majetek však beze zbytku měl, i váček s penězi, neporušený zůstal, jež včera za své zboží utržil. Stále časné ráno bylo a sotva se rozednívalo. A tak s touhou jedinou, co nejrychleji z lesa vyváznout, vpřed se hnal.

Viděl, že téměř na okraji u starých rozvalin stojí, a po pár krocích již i venku z lesa byl. Cestou k domu svému pak více běžel, než šel, jak zakletý hvozd za sebou co nejdříve zanechat toužil.

Teprv když svoje stavení zahlédl, trochu se uklidnil a běh svůj zpomalil.

Již zdaleka veselý mužský zpěv se ozýval. A jak se k potoku přibližoval, naskytl se mu na Tadeáše pohled, kterak nahý pod náhonem stojí, rukama husté své vlasy mydlí a proudu z náhonu široká záda nastavuje.

Voda v mohutných stříkancích všude kolem cákala, jak se od kovářových ramen rozměrných odrážela. Hladinu sotva do půlky stehen měl a nahotu jeho tak Jakub přehlédnout nikterak nemohl.

Ačkoli již několik jar spolu přebývali, Jakub kováře nikdy takto nespatřil. Nejvíce do půle těla vysvlečeného jej občas v horkých dnech při práci pozoroval. Tehdy na jeho mohutnou hruď hojně ochlupenou a na ploché břicho stejnou měrou porostlé hleděl a trochu mu záviděl.

Sám postavy byl více pružné než osvalené, jen hýždě jeho vskutku silné byly, jak těžké kůže často zdvihat a pak zas pokládat musel. Ochlupení mužného však měl pomálu a vousů byl rád, že alespoň na malou bradku a chmýří řídkého na lících trpělivě si nastřádat dokázal. Tadeášův plnovous hustý a mohutný nedostižným snem navždy mu jen asi zůstane, smutně si často říkával. A i když voda pod náhonem nemálo studená být musela, na jediný pohled bylo zřejmo, že i ustrojením mužským Tadeáš nemalým je obdařen. Nástroj velikosti vpravdě úctyhodné mezi stehny jeho popatřil. Až očí od něho odhrnout nemohl.

Nevzpomínal, že by kdy jej takto viděl se umývat. Znával jej toliko umouněného a při práci zpoceného. Nikdy ani nepomyslil, jakým způsobem kovář očistu svou koná. On sám z umělého přítoku si vodu bral, jejž ještě praděd jeho zbudoval a potokem do koželužny přivedl. Ve velké kádi se pak vždy pohodlně koupával a v zimě vodu i ohněm v hrnci si k tomu ohříval.

Nikdy však ani časně nevstával. Když kůže se loužily, správného načasování stačilo, aby zbytečně, dříve nežli ranní rosa na slunci oschla, toho činit nemusel. Dobytku většího žádného nedržel, a ničehož jej tak k brzkému buzení nenutilo. Od dětství rád si přispával a spánek měl vždy tvrdý. Však maminka s úsměvem často k němu říkávala, že musí se k práci stejně poctivě mít, jako poctivě ke spánku se béře, jinak že stavení i živnost prospí, až nebude nikoho, kdo by jej vzbudil.

Přec však pochyboval, zdali tak na tvrdo spí, že by ani soused hlasitě pod náhonem každé jitro prozpěvující ze sna jej nevyburcoval. Snad zpěvem se potěšil, že Jakuba doma nebylo a ani tak časně že jej nečekal. Bude mu třeba říci, že se v tom omezovat nemusí, vždyť takové probuzení spíše vítaným mu jistě bude. Zpívá opravdu pěkně, hlas jeho zní čistě, silně a vesele, až se Jakubovi zazdálo, že i celý potok se s ním nese. A přistihl se, že rád by častěji takto ho slyšel, ba i viděl, jak pod proudem stojí, zpívá a radostný smích v hlase má.

V tu chvíli Jakuba až lítost pojala, jak málo o něm ví. A to sobě umínil, že napravit toho musí.

Už téměř k náhonu přišel, než kovář ho zpozoroval, tak byl mytím i prozpěvováním zaujatý. Mýdlo ho jistě v očích nemálo štípalo, nebť Jakuba pohledem zachytil, až když přímo před ním se ocitl. V zpěvu v té chvíli ustal, jinak však zůstal tváře veselé a ani ohanbí své zakrývat se nikterak nepokoušel. Bez studu dál tělo si mýdlem potíral a směrem k Jakubovi se nastavoval. Až z toho pohledu ho ve slabinách bolest vytrestala a památka na noční příhodu, co na chvíli na ni zapomněl, zle se mu zpátky připomněla.

„Nějak časně jdeš, snad jsi ze vsi před podvedeným manželem prchat nemusel?“ ještě mu Tadeáš nevěda k trápení přidal.

„I kdepak. Ves byla přespolních celá plná a na seně ve stájích jsem spát musel. Koně mě časně vzbudili a puch tam větší než v mé koželužně při loužení byl. Raději před svítáním jsem to místo opustil a k domovu se vydal.“

Rád byl, jak rychle přijatelné vysvětlení nalezl, aniž se v řeči prořekl. Kováře tím nad to zjevně i pobavil.

„Tož pojď také se spláchnout, voda je skoro teplá a od prachu z cesty i od potu z lože snadno ti odpomůže,“ zvesela k němu zarýmoval.

„I kdepak, už tak dost prochladlý z cesty jsem, o trochu teplejší lázně sobě dopřeju,“ pronesl s úsměvem, jen tak nenuceně, jak mu temné myšlenky dovolily. Zalitoval, že toho učinit nemůže, neboť by tím svůj nesnáz odhalil. Přesto jej silná chuť posedla, zůstat tu a kováře při koupeli ještě pozorovat. Neznámé potěšení z toho pohledu jej zasáhlo tak mocně, až mu se rozkrok bolestí ještě palčivěji opět připomněl. Věděl, že kovářovy pomoci i tak možná třeba bude, ale nejprve chtěl se sám a bez ostudy pokusit té podivnosti zbavit.

„Prohřeju se a ještě i trochu dospím, odpoledne za tebou se rád zastavím,“ dodal.

Spěšně pak přes lávku, která břehy jejich spojovala, se rozeběhl, a až když už na své straně stál, směrem k Tadeášovi zavolal:

„Džbánek medoviny donesu a napijeme se spolu. Dobře jsem prodal, oslavíme to.“

Kovář mu veselým „Dobrá!“ odpověděl, načež se hned zas do hlasitého prozpěvování pustil a pod náhonem se opět mocně cákat počal.

Jakub si zatím vodu v kádi notně ohřál a za pomoci mýdla všelijak zkoušel onu nepříjemnost z oudu sobě stáhnout. Jak Tadeáše předtím sledoval, když ohanbí svého mýdlem obkládal, že by i jemu to k užitku být mohlo, uvažoval.

Nebylo toho však k ničemu, ta věc na něm jako přikovaná držela. I zkusil jej tedy do ledové vody ponořit, té, co přímo z potoka přitékala, však jak se chladem oud jeho scvrkával, totéž i s tou věcí zpropadenou se dělo, alespoň tak se mu to zdálo.

Pilníku ani kleští neměl, a možnosti svých tak vyčerpal. Už ničeho jiného nezbývalo, než že bude muset před Tadeášem s pravdou se vyjevit a o pomoc žádat. Nakonec ještě štěstí má, že právě kovář takto příhodně poblíž s ním žije a nadto, že i v dobrém rozpoložení se nachází.

Marně vzpomínal, zda s ním kdy tak zvesela, jako dnes ráno, pohovořil. Kovář obyčejně mnoho slov nenadělal, natož aby se usmíval, vtipkoval a prozpěvoval. Skoro se to až divným Jakubovi zdálo. A přece doufal, že mu ta nálada vydržela, když potom co slepice a husy zahnal a oslíkovi sena naložil, se džbánkem medoviny na lávce přes potok ve větru s námahou rovnováhu hledal. Jak už se podzim přibližoval, zrovna nepříjemně foukat počalo, a jak dřevo mokré bylo, málem ho i se džbánkem do potoka shodilo.

Tadeášovi dobrá nálada k Jakubově radosti vydržela. Na vše, co na trhu Jakub spatřil, se ho nemálo vyptával, a když mu o kejklířích a taškařicích jejich vyprávěl, dokonce na celé kolo vesele se rozesmál.

Jakub však i tak vyčkal, až džbánek s medovinou nejméně z poloviny prázdný byl, a teprv poté nesměle kováře se svým soužením oslovil: „Tadeáši, s něčím se ti svěřit musím. Nemálo zvláštního se mi cestou přihodilo, a ráno jsem ti o tom pravdu celou neřekl. Tvojí pomoci je mi třeba.“

Kovář zvážněl, a aby mu vše po pravdě vypověděl, jej vybídl. A že Jakubovi medovina jazyk rozvázala, vše mu do posledního vyznal, ničeho nevynechal, ničeho nezastřel. Nijak se nevymlouval, poctivě, že přísahu porušil, doznal a trest že jej proto právem dostihl.

„Nu, ukaž mi to,“ řekl kovář, když vše si vyslechl „podívám se a zbavit tě toho zkusím.“

Jakub ještě na posilněnou jednou si ze džbánku notně přilokl, pak kalhoty spustil a ohanbí své v kleci zajaté k němu odhalil. Tadeáš dlouho vše pozorně si prohlížel, pak zda prohmatat vše může požádal, a když oči zpět k Jakubovi pozvedl, vážně k němu pravil:

„Ono se to, Jakube, spolu s tvým oudem zvětšuje, v tom nějaké kouzlo, bojím se, že vězí.“

V Jakubovi pro samý stud v té chvíli krve by se nedořezal. Nejen že kovář popatřil, jak oud mu na doteky jeho hbitě reaguje, nebť k nemalému údivu jeho to zkoumání zevrubné ho k životu probouzet počalo, ale ještě i Jakubovy nejčernější obavy nahlas vyslovil. Však nevěděl v té chvíli, z čeho má být více pak zmatený, zda z toho, jak tak prudce ho to prohmatávání kovářovo v slabinách povzbuzuje, či z toho, že vězení, jež ho svírá, patrně dílem kouzelným jest. Pročež když kovář odhodlaně se k tomu postavil řka: „Pilník přinesu a sundat toho i tak zkusím, souhlasíš-li,“ horlivě k tomu přikývl.

K užitku z toho však žádného nebylo. Pilník po kleci klouzal, jako by po skle jezdil, ať to Tadeáš kdekoliv zkoušel. Stejné to pak i s kleštěmi bylo, marně jich kovář v rukách svíral, ani malé škrábnutí či rýha nepatrná v kovu se z té námahy neobjevila. Nakonec kovář jej, aby se ke kovadlině postavil, přesvědčil, on sám pak velké kleště uchopil, ty největší co v kovárně na žhavé železo měl a kladivem mocně do nich udeřil. Okruží, jež ocas i s koulemi Jakubovými obepínalo a pohromadě vše drželo snažíc se tím úderem mohutným vedví přeštípnout. Což se však jako nápad hodně nepovedený hnedle ukázalo.

Jednak se kleště v kloubu zlomily a k tomu i Jakub, jak mu ocasem rána prošla, jako když blesk uhodí, k zemi se v mdlobách svezl a až s vědrem vody na hlavu od Tadeáše vychrstnutým zas k sobě přišel. Přičemž však vězení, co oud jeho svíralo, neporušeným zůstalo.

Na to už jen, co bylo oběma zřejmé, Tadeáš vyřkl, když ze země jeho zvedal:

„Zbavit tě toho nedokážu, aniž bych u toho tvoje vybavení vzácné nepoškodil, o tom mém pak ani nemluvě.“

Jakub si jistý mnoho nebyl, jestli je o jeho oudu v tom úradku řeči, kleštích nešťastně zlomených, neb o vzedmutí, jež nepochybně před ním se na kalhotách Tadeášových objevilo.

Však ať už tak či onak to bylo, všechno ho to s tou medovinou naměkko dostalo a on jak malý kluk se rozplakal.

Tadeáš hbitě ho objal a s hlavou na svém rameni rozložitém položenou vyplakat jej nechal, až dokud Jakub opět se k rozumu nevzpamatoval.

Pak odněkud další džbánek medoviny vykouzlil a do pohárů dolil.

Jakuba notně to překvapilo, že takový morous něco jako medovinu má, ač uznat musel, že on to vlastně vůbec žádný morous není. Společníkem více než příjemným se ukázal a jemu s ním nad míru dobře by bylo, a pokud by na tu nepříjemnost v rozkroku svém v té chvíli zapomenout dokázal, jeho nejveseleji strávený večer za mnoho let by to byl.

Když i druhý džbánek skoro prázdný byl a oni stále dokola už notně opilecky Jakubovo soužení probírali, tu Tadeáš do stolu bouhl a pevně k němu pronesl:

„Do města zítra musíš!“

Až skorem jako rozkaz to zaznělo.

Jakub po medovině již notně nedůvtipný byl, a tak se namáhavě a ne málo smutně ho optal:

„Čeho bych ve městě hledal? Jen nemotorný podkovář tam je, tomu se nesvěřím a zlatník mi s tím méně ještě než ty pomůže.“

Tadeáš se na něj zakabonil a přesně tak, a jak Jakub ho ještě do včera znal, se zatvářil: „Za ní musíš!“

„Za kým bych tam jít měl?” zajíkavě se se slzami zas již na krajíčku ptal. Nebť čehož kovář sobě myslí ještě se nedovtípil. „Nikoho jiného tam není, kdo by pomoci mohl!?“

„Za ní musíš. Za bylinkářkou! Přec že ve městě byliny z kouzelného lesa prodává, ti říkala. Ji odprosíš a ona kouzlo zruší, neb alespoň jak tě toho zbavit můžeme, poradí.“

Byť již medovina hodně ho zmohla a rozum mu zastřela i tak však Jakub uznat musel, že i sám k tomu dojít mohl. A když chvíli si nad tím podumal, sic s ochotou pramalou, nakonec i bez reptání s tím souhlasil.

A ani když Tadeáš řka: „Každý jsme po džbánku vypili, vítr tam mocně řádí, do potoka bys mi jenom zbytečně spadl,“ domů jít mu nepovolil. Nýbrž do své postele v náručí jej odnesl a pod kožešiny k ležení dal. Nijak mu neodporoval a poslušně tomu se podvolil.

Když pak mohutná postava kovářova pod kožešiny k němu vklouzla, k němu se přivinul, jak by se tak od vždy se k spánku ukládal a v okamžení tvrdě usnul.

Však kdyby hned se do spánku nepropadl, uzřel by, jak Tadeáš jej ještě notnou chvíli láskyplně pozoruje a v tichosti šťastně se usmívá.

IV.

Podle světla už hodně po deváté být muselo, když se Jakub probudil. Tentokrát hned sobě vzpomněl, proč ve své vlastní posteli neleží a co vše se včera mu událo. Zvenku k němu pravidelný úder Tadeášova kladiva i tiché jeho pobrukování doléhalo a nebýt cesty, kterou před sebou měl, zpod kožešin by se jen tak ještě ven nevydal. Leč protože do města musel, z lože tiše vyskočil, kalhoty navlékl, halenu do ruky vzal a ven se uchystal, neb dříve než na cestu vyrazí, omýt se chtěl a pak i s Tadeášem se pozdravit.

Ve veřejích však se zastavil a dlouze kováře při práci pozoroval. Vynadívat se na něho v pravdě nemohl. A nejen vynadívat, s potěšením a radostí naň myslil, když u kovadliny, jak se kladivem ohání, jej sledoval. Ba i srdce mu z toho radostně poskočilo a dokonce už i jako miláčka svého v duchu jej oslovil. Stále však z té příčiny i nemálo zmateným byl, neboť i v oumyslu tělesném na něj se díval a o tom přemýšlel, jak by jeho objal a tělo mohutné polaskal.

Leč včerejší medovina z hlavy mu dávno již vyprchala a ostýchal se touhu svou projevit. Nadto i ta klec zpropadená nepříjemně v rozkroku mu vyčinila a cestu jeho připomněla.

Dlouho mu však toho rozjímání dopřáno nebylo.

„I dobré ráno, ospalče!“ Tadeáš ledva ho zpozoroval, aniž by s prací ustal, hnedle zvesela k němu zahalekal. „Slunce již záhy v půli své pouti k poledni bude, a do města je kus cesty. Ještě že slunce nakonec tě probudilo, jinak bych toho já kladivem učinit musel a to by ti jinak zahrálo.“

„Jen se opláchnu a na cestu hned se vypravím. V poledni ve městě budu a ještě před setměním jistotně k tobě se vrátím,“ pravil Jakub, sklopiv zrak před pohledem Tadeášovým.

„I kdepak,“ odvětil kovář, jež zatím dílo své na kovadlině dokončil, záda si protáhl a k Jakubovi přikročil. „S tebou půjdu. Když jsi naposledy sám šel, nejlépe z toho to nedopadlo.“

Jakub rád by s ním cestu sdílel, avšak nebylo mu příjemno tolik jej od práce odvádět a žádné dítě přec není, aby jej musel do města přítel provázet. „Neboj,“ řekl, „cestou lesa žádného není, bez nehody to zvládnu. A měl by někdo tu zůstat a stavení ohlídat.“

Moudré vskutku nebylo vše bez dozoru nechávat, i když v kraji dlouhá léta nic zlého se nepřihodilo, i vlci a lišky ostražitosti hodni byli.

„Opravdu?“ Tadeáš husté obočí vyhrnul, až se mu vrásky na čele ukázaly. „Bojím se, by ses opět někde nezapomenul, i s takovým slibem.“

Jakubovi se znovu do očí slzy vehnaly. Na sebe se zlobil, i na Tadeáše, pro nedůvěru jeho, i že mu to tak připomněl.

Tadeáš v mžiku toho vycítil a hned nato se Jakub v jeho objetí ocitl.

„Jídlo na cestu jsem ti připravil, a prosím, do setmění se vrať. I tak o tebe strachu mít budu.“

Jakub po těch slovech ostýchavost odložil a sám rukama pevně jej objal, hlavu na jeho prsa položil a než z objetí se vymanil, na ně ho i políbil. Slaně mu to chutnalo, sic nepříjemné mu to nebylo, ba naopak, v zádech i podbřišku příjemně ho z toho zamrazilo.

Cesta snadno mu uběhla a jednotvárná chůze mezi poli dala mu i času k přemýšlení. Myslil na to, co se mu v lese přihodilo, a ještě více na den včerejší, který s Tadeášem prožil. Uvažoval, jak se stalo, že již od rána počal o něm jako o svém miláčkovi smýšlet a v loži si ho co milence představovat. Mnoho o tom rozvažoval, však když do brány městské v čase poledním vstupoval, z myšlenek těch stejně nerozhodným zůstal, jak když na cestu se vydal. I jich s tím, že snad až z té prekérnosti se osvobodí i této odpovědi najde, na později odložil a do ruchu pouličního s nadějí vkročil.

Dům Kláry bylinkářky snadno pak nalezl, stačilo stráží u brány se optat, a hned ho správně a nadmíru ochotně poslali. Nejspíše i je sama na svět přiváděla nebo bylinami od neduhu jim pomohla, jak patrno bylo, že v úctě ji drží.

Když dveře zvonek nad ním rozezněly a on do obchodu vstoupil, jako by jej dech známý ovanul. Všude vůkol polic s nádobkami a dózami hliněnými, plechovými i skleněnými bylo až ke stropu zaplněno, týmiž, jaké již v lesním stavení spatřil, a vůně takové až hlava se mu zatočila.

„Jaké pomoci je ti třeba, chlapče?“

Aniž by postřehl, jak se objevila, žena věku prostředního před ním stála a mile na něho se usmívala.

Prostovlasá, s kadeřemi plavými a očima jiskrnýma, jakých si už před dvěma dny u stařenky v lese povšiml. Možná to mohla její dcera být, jak o tom uvažoval.

„Kláru, bylinkářku a bábu porodní hledám,“ uctivě jí odpověděl a hlavu k pozdravu sklonil.

Žena stále na něj se usmívala, než po chvíli k němu pravila:

„Nuž, to jsem přece já. Co tě k nám přivádí, Jakube od Potoka?“

V tu chvíli tvář její se změnila, a on zas na stařenku z lesa se díval, aniž by však povšiml si, jak k proměně té došlo. Vylekalo ho to, srdce mu prudčeji zabušilo a hlas se mu v hrdle zadrhl.

„Soudím, že asi na cosi se zeptat chceš… poslouchám tedy.“

Jenom tvář její se tak podivuhodně proměnila, hlas ten však zůstal týž, sametově vlídný, mladý a s tou zestárlou tváří zvláštně kontrastoval.

„Omluvit jsem se přišel a odpuštění požádat, paní,“ tak pokorně, jak jen dokázal, ze sebe pracně vysoukal.

Stařena v širokém úsměvu překrásné zuby odhalila a pohledem Jakuba jakoby po tváři pohladila, čehož on tak alespoň cítil.

„Potěšil jsi mne, Jakube, že hned nežádáš, bych tě té věci zbavila, i když vím, že právě proto jsi přišel. Tedy tvou omluvu přijímám a odpuštění své ti dávám.“

Jakub si do rozkroku nenápadně sáhl, očím jejím to však neuniklo, ba ani uniknout nemohlo, jistě to i očekávala. Hlavou zakývala a šibalsky se k němu podívala.

„Tak prosté to zase není, Jakube od potoka. Co vlastní přísahou si k sobě přivázal, toho nezbaví tě jen mé odpuštění, té moci pouze láska má.“

Pravdu v tom měla, ta věc neblahá tam stále pevně vězela a Jakuba svírala.

„A jak se toho tedy zbavit mohu, paní?“ pokorně se jí se zklamáním optal.

Pohled očí blankytných očí jeho pevně zachytil a ženin dosud vlídný hlas nenadálou výčitkou zpřísněl:

„Docela snadno. Kdybys dávno více svému citu i tělu naslouchal a méně lidským úradkům, mohl sis i cestu ušetřit.“

Pak její pohled zas se uvolnil a hlas vlídností změkl:

„Stačí jen s někým z lásky se pomilovat a objeví se zámek i klíč.“

Jakub však z toho stále nebyl o mnoho moudřejší, než když přišel.

„Jak se mohu s někým pomilovat, když tam tu věc mám? To přece možné není, vzácná paní.“

Stařena se zpět v tu ženu, kterou, když do obchodu vstoupil, popatřil. Svoje ruce do jeho dlaní vložila a jemně je stiskla:

„Jistě na to přijdeš, možná už to i víš, řekla bych.“

Na jeho čelo polibek vtiskla, tak jak matky na rozloučenou svým dětem žehnají a pak pravila:

„Víc ti už pomoci nemohu. K vašemu potoku je kus cesty, léta se již se připozdívá, slunce čím dál tím dříve zapadá a v noci, věřím, bouřka přijde. K domovu bys měl pospíšit, tam tvé místo je a i k tvému soužení klíč.“

V té chvíli se vytratila, tak náhle, jak se předtím objevila. V obchodě Jakub znovu osaměl a ničehož se již nedozvěděl.

Ve městě tak důvodu déle se zdržovat neměl. Pěkný malý soudek piva koupil, aby Tadeášovi ty kleště a námahu jeho aspoň trochu nahradil, a na zpáteční cestu se vydal.

Mnoho po cestě přemýšlel o radě i nápovědích, jež obdržel. V půli cesty se mu zdálo, že snad i k správné odpovědi dospěl. A byť jej to stále nemálo mátlo, umínil si, že se osmělí a jemu se svěří.

Soudek na zádech vesele se mu komíhal, navyklý těžké kůže často nosívat, ani tu váhu necítil. Ba s každým krokem s radostí větší jej nesl, neboť, že ta věc Tadeáše jistě potěší, věřil.

Už teď si v duchu představoval, jak spolu z něj večer okusí. A mu srdce radostí nad tím poskočilo.

Tadeáš na lávce nad potokem seděl, až ta se pod jeho vahou prohýbala a z dálky to vypadalo, že praskne. Nohavice ke kolenům vyhrnuté, nohy ve vodě máchal a Jakuba bezpochyby netrpělivě vyhlížel, byť naoko se tvářil, že jen tak z dlouhé chvíle tam sedí. Jakuba nad míru to potěšilo a vesele mu z dálky zamával, až soudek ho na zádech málem převrátil. Však i tak ale do kroku přidal, aby co nejdříve u něho byl.

Tadeáš mu naproti bosky trávou vyšel a ani se neostýchal, na přivítanou pevně jej objal, jak by týdne se neviděli. „Jistě jsi dobře pořídil, Jakube, když ten soudek i veselou tvář tvoji takto vidím.“

Jakub srdcem jistý si již byl, čeho by měl udělat, jen rozum jej dosud trochu zrazoval. Však doufal, že soudek, tedy spíše obsah jeho, mu v tom pomoci dokáže a on se k tomu osmělí, aby vše, co cítí, vyjevil. „Všechno ti povyprávím, i jakou radu jsem dostal, abych se té věci zbavil. Soudek do potoka k ochlazení dej, já doma se do suchého převléknu a hnedle k tobě se vrátím, a povíš mi pak, zda pravdu v tom úradku svém mám.“

Dušička v něm maličká byla, když ze stavení vycházel, ač pevně už rozhodnut byl, že Tadeášovi všecko vypoví. Ať už co ve městě od Kláry bylinářky se dověděl, tak i co v nitru svém cítil.

V.

Tadeáš na břehu seděl, soudek již načatý a ze džbánku napěněné pivo k ústům přikládal. Jakub k němu přisedl a dlouhou chvíli mlčky spolu trávili. Tadeáš beze slov mu džbánek podal, aby si i on hrdlo svlažil a než třetí lok Jakub do sebe obrátil, k němu si na těsno připosedl a pravil: „I já bych ti měl něco povědět. Jistě ve městě ses mnohého podivného dověděl a, jak myslím, i všelijaké podivuhodnosti uzřel. Bál jsem se, že už se nevrátíš a do světa utečeš.“

Tak podivně se naň podíval, až Jakub se polekal. „Pravdu máš,“ odvětil, „viděl i slyšel jsem věci, o nichž jsem dříve myslil, že možné nejsou. Ale že bych se od našeho potoka odvrátil, to mne ani na okamžik nenapadlo.“

Tu se Tadeáš k němu celý otočil, by mu do očí viděl, a klidněji již pokračoval: „Že Klára není toliko obyčejná bylinkářka, toho už jistě jsi nabyl poznání.“

„I to jsem poznal snadno, neb ona toho neskrývala. A přece laskavě se mnou jednala, skoro jako by se synem vlastním,“ odpověděl Jakub nevěda, má-li to za prosté konstatování brát, či za otázku.

Však vidět bylo, že Tadeáše odpověď jeho potěšila. Zhluboka se nadechl, i na okamžik oči zavřel, jako by si odkud začít ujasňoval.

„Ona proto je bába porodní,“ pronesl nakonec pomalu, „že její prací je jednak s narozením pomáhat, jak z profese té vyplývá. Ale k tomu i dohlíží, zda se dítě ve správný čas narodilo.“

Odmlčel se, jeho pohled k hladině potoka zabloudil, pak znovu se k Jakubovi vrátil.

„Občas totiž se stane, že duše na svět příliš pospíchají a dříve se narodí, než by měly. Není jich mnoho a často i desítek zim uběhne, než se to zopakuje. Stane-li se to však, pak ona je musí ze světa viditelného vzít a sama vychovat, i když jí toho milého není.“

Jakub se lehce zachvěl. Slova mu připadala podivná, skoro pohádková, a přece v Tadeášově hlase pevnou jistotu cítil.

„Až dospějí,“ pokračoval Tadeáš, „musí pak čekat, dokud jejich pravý čas nedojde. Teprv pak se v běh času zařadit mohou a život prožít, jak jim bylo přisouzeno. Do té doby na starost různé věci ve světě jim určí, potoky, řeky, či horské průchody a místa divoká. Aby je chránili a na ně dohlíželi.“

Jakub naslouchal, ale nerozuměl, co to všechno s ním má společného. V očích se mu zmatek odrážel.

Tadeáš k němu se blíže naklonil. „Mě také vychovala,“ řekl tišeji. „Dávno už tomu je. Vyrostl jsem v muže silného a jako úkol jsem dostal starost o rudné žíly ve skále zdejší. Aby dobře, kudy mají, prorůstaly a tam, kde je třeba, vystoupily lidem k užitku.“

Pousmál se, ale úsměv rychle mu zas zvadl. „Byla to práce dlouhá, protože jsem na svět přišel o mnoho dříve. Matka říkala, že jsem její dychtivý prvorozený. Matkou ji oslovuji, protože jinou jsem nepoznal, i když vím, že ona mě neporodila. V tom lese, který lidé Starým nebo Kouzelným zovou, jsem domov po celé věky měl. Často jsem na cestách lidi pozoroval, poslouchal je a jim jejich prostý život záviděl. Jaro za jarem více a více.“

Tadeáš na chvíli se odmlčel, do dálky se zadíval a pak znovu na Jakuba zrak upřel.

„Nedávno,“ začal pak znovu, když o pozornosti Jakubově se ujistil, „a pro mne bylo to jako okamžik, jsem dva poutníky uslyšel, otce a chlapce. Rozprávěli, z obyčejného života se radovali. Chlapec kolem otce skotačil, na vše, co viděl, se zvědavě ho optával, a otec trpělivě mu odpovídal a světa běh objasňoval.“

Jakub si všiml, jak Tadeášovi hlas zvláčněl, skorem jako by mu dojetím zněl.

„Moje srdce se s nimi radovalo,“ vydechl, „a poslouchal jsem znovu a znovu, pozoroval rok za rokem, jak chlapec vyrůstá. Jak na svá ramena otcovu tíhu přebírá a sám již se neptá, ale moudře rozpráví. Zamiloval jsem si ho tak, že jsem se na každý jeho krok těšil. A pak, otce už neměl. Lesem chodil sám a mlčky. Smutno mi bylo za jeho hlasem, i když i jen pohled na něj duši mou těšil.“

Na chvíli se odmlčel, prsty nervózně do trávy zabořil, na Jakuba pohled upřel a pak zašeptal:

„Matce jsem se s tím svěřil. Prosil jsem ji, aby mi odejít dovolila, abych mohl být mu blíže. Ponejprv od toho mě zrazovala, že z toho jen soužení mít budu. Však když viděla, jak se mé trápení den ode dne zvětšuje, prozradila mi, že to láska mě dostihla. A že proto to je, že můj čas se blíží.“

I ucítil Jakub, jak mu slzy do očí stoupají, jak chápat počínal, kam slova ta míří.

„Ptala se mě,“ pokračoval Tadeáš, „koho jsem si vyvolil. A já jí po pravdě tvé jméno odpověděl.“

Pohled jeho blankytných očí se do Jakuba zabodl.

„Obměkčila se pak a rozhodla, že vskutku asi lépe bude, když blíž k lidem žít se s nimi naučím. A chci-li blíže k tobě být, bránit že mi nebude.“

Jakubovi v té chvíli svět se zamlžil. Slzy mu po tváři stékaly, zatímco snažil se slov najít, která ale nepřicházela

Tadeáš rozprávěl však dál, jako by stavidla povolila a on chtěl ze všeho se náhle vymluvit.

„Nejsem starého kováře z přízně,“ řekl, „kovárnu od něj koupil jsem, protože jsem ti na blízku být chtěl, i když cena byla vysoká. Ne však v penězích, leč že mlčet musel jsem. Říci o tom ničeho jsem nemohl, ne že bych nechtěl, ale kouzlem mi to zapovězeno bylo.“

Hlas mu na okamžik přeskřípl, jako by přiznání bylo to pořád ještě bolestné.

„Tak moc jsem ti chtěl vše už dávno vypovědět, nebo i jenom vyzpívat, co píseň smutnou nebo veselou…, aby to tolik divno nevypadalo. Ale ani toho jsem nemohl.“

Jakub Tadeášovy ruce do svých vložil, nebť jen na to se v pohnutí zmohl, jak všechny ty pohledy, smutné, zamlklé, z posledních tří jar se mu před očima promítly. A s nimi i výčitka, jak mohl v té tváři lásku nevidět a jen za morouse jeho mít.

Miláček jeho, jak o něm už teď všecek smýšlel, když Jakubovy slzy popatřil, hbitě mu jich setřel a prsty jeho po tváři pohladil.

„I tak jsem se uvnitř radoval,“ tiše pak dodal, „když jsi přicházel a při práci mě pozoroval. Vždy jsi mě tím obdaroval. A ty chvíle, kdy jsem tě v lese sledoval, jsem si pak připomínal.“

Jakub se při tom prudce začervenal, v duchu sobě vybavil, co často u pramene v lese sám prováděl a stud ho pojal, a i než stihl jeho potlačit, z úst mu vyklouzlo:

„A všude jsi mě v lese viděl? I tam, u pramene ve skále při okraji?“

Tadeáš oči sklopil a s ostychem nemalým na to přikývl.

„Viděl,“ přiznal, „pomoci jsem si nemohl, abych se tím pohledem netěšil. Odpustíš mi to, Jakube? Žádám-li tě?“

Jakub zrudl ještě více. Nebylo toho však již ze studu, nýbrž z rozpaku, že se mu Tadeáš za to omlouvá.

„Málo z toho k odpuštění,“ řekl po chvíli, „dělal jsem to o své vůli a pro své potěšení. A jestli jsem tím i tebe potěšil… být to tak mělo.“

Trochu klidu nabral a otázku, co na mysl mu přišla, vyslovil:

„Jak je však možné, že teď o tom všem rozprávět můžeš?“

V té chvíli obličej Tadeášův všecek se rozzářil. Radost z něj sálala, že by se do kornoutů balit a na trhu prodávat mohla.

„Včera z rána jsem se pod náhonem koupal,“ vyprávěl, „a zpívat se mi zachtělo, jako vždycky, když jsem v potoce před prací se osvěžoval. Nikdá však toho nešlo, neb mi to zapovězeno bylo, abych o sobě v chvíli nestřežené ničeho prozradit nemohl. Až do včera, kdy jsem najednou svůj hlas uslyšel, jak vesele si prozpěvuje. Kouzlo pominulo. Můj čas nastal. Od včera jako každý jiný člověk žiju a stárnu.“

Oči se mu slzami zaleskly, ale tvář štěstím se tetelila, když to k Jakubovi vyslovoval.

„A vyprávět ti to proto mohu, že opravdově tě miluji. Jinak nikomu jinému to nikdy říci nedokážu. A i jen ten, kdo mě také miluje, to může vyslechnout a slovům rozumět.“

Dlaň na Jakubovu hruď vložil a do očí se mu zadíval.

„A ty mě slyšíš i všemu rozumíš. A tím se mé přání naplnilo.“

Nebylo už třeba, aby Jakub o svých citech dále se dohadoval, neb vše, čeho vědět potřeboval, již Tadeáš za něj vyslovil. Nemálo mu smutno bylo z toho, co po tři jara slepě neviděl, sic mohl by i on mnoho povídat, namísto planého řečnění Tadeáše na záda položil a polibky jej poprvé zahrnul. Jednak pro cit veliký, který v sobě nalezl, a také aby té věci v ohanbí svém se hned zbavil, když slova bylinkářky nyní se mu ve všem objasnila.

Za chvíli ne příliš dlouhou a ani příliš krátkou, co těla jejich prvně se poznávala, mohutný kovář, již bez haleny, v náruči své silné muže nyní již svého, avšak ještě ne zcela jeho, do stavení si odnášel. A tam jej, stejně jako večera předešlého, do lože svého položil. Tentokráte však nikoli ke spánku, nýbrž aby si jej prvně pomiloval, prvně co muže svého, po tři jara z dálky milovaného, s ním tělesné lásky v životě svém prvně okusil.

Byť časem byl více než věkovitý, nikdy ještě toho nepoznal. Mnohokráte si tu chvíli v mysli představoval, den po dni o ní sníval, a v srdci svém doufal, že nadejde.

Nemálokrát byl neviděným svědkem různého lásky obcování. Ať v lese, či na jeho okraji, milence vídal obojího pohlaví, když sobě se oddávali. Bohužel však jen z toho věděl, jak by měl k tomu se mít. A z toho pořízení mnoho se mu to nedařilo.

Jakub dlouho se snažil v tom snažení mu nápomocen být. Sic ani on muže nikdy nepoznal, věděl ale přec, jak se to obvykle mezi muži dělává. Hýždě svoje povoloval, všelijak se nakrucoval, však pořád to dost nebylo. Mnoho se na sebe proto začal hněvat, jak Tadeášovy silné ruce jeho půlky od sebe roztahovaly a mohutný klacek pro tu velikost svou jeho marně dobýval.

Musím mu to dopřáti. On, pokud dobře to rozeznávám, neví, jak je rozměrný, a i neumí s tím nástrojem proto ještě mnoho zacházet. Zaslouží však, abych po vůli mu byl a jeho všecek uspokojil. Bolet mě to jistě bude, ale chci to pro něj vytrpět, neboť jsem ho dlouho já trápil hloupostí svou. Lásku jeho neviděl a mnoho mu tím ubližoval.

Takto smýšlet začal a na trápení v klíně svém ani si už nevzpomněl.

On od té velikosti své sobě pomoci nemůže. A mám-li ho tedy do sebe dostat, nepůjde to jinak, než že to musím nyní ve všem si snést pro tu lásku jeho.

I na záda Tadeáše přetočil, škvíru svoji těsnou naslinil a na jeho klín prudce nasedl, dokud slabiny jeho v posedu svém neucítil. Veliká bolest jím z toho tělem projela, ale už toho nedbal. Jako v tranzu jenom na to myslel, aby rozkoší co možná největší miláčka svého konečně obdaroval.

Ani snad mnoho času neuběhlo, když jeho zadnice údu mohutnému přec jen trochu přivykla. A bolesti jak ubývalo, on začal s ní po mohutném klacku jak v sedle koňském rajtovat. Ponejprve opatrně. Pak zkusil rychleji, a pak ještě více. A než se nadál, už hbitě po něm k potěšení svému jezdil a i sebe rozkoší nemalou tím oblažoval.

Tu už i k tomu dost síly našel, aby se do tváře nejmilejší podíval, a jemu se ježdění to zamlouvá, zjistil. Ten o zeď rukama se zapíral, sténal a vzdychal, pod ním se vzpínal a jezdce svého jen očima o další rozkoš žádal.

Nemálo Jakuba to rozradostnilo a neodepřel mu potěšení žádného, jakého mu poskytnout dokázal. Rukama jeho mohutné plece silně prohmatával, bradavky ztvrdlé hrubě třel. Zadnici svou tu stahoval, tu povolně po ocasu mu jí klouzal.

Chvíli jen po špičce tvrdý oud bránou svojí masíroval a hned zase celou délku jeho nemalou do sebe pojímal a vší silou jeho svíral.

A tu právě, když celý ten rozměrný ocas svého milého do sebe opět hrubě vrazil, tělo Tadeášovo prudce se vzepjalo a on v té chvíli ucítil, jak útroby jeho se mužskou šťávou plní.

Zadnice jeho, dosud panenská, takovou horkost vášnivou dosud nepoznala. Hrubě zalitoval, jak dlouho o takové potěšení vlastní hloupostí se připravoval. Neb teď ponejprv užíval pro sebe největší té rozkoše, jakou kdy poznal. A i dychtivě se sevřel, jak nejvíce jenom dokázal, aby o nic z toho množství se nepřipravil.

Jak tep i vášeň jeho se zklidňovala, teprve sobě všiml, že břicho milencovo, co on od první chvíle vždy obdivoval, v oplátce je jeho šťávou mokré. Jak v okamžicích největší rozkoše své i skrz tu klec stále neblaze přítomnou s miláčkem svým v jedné stejné chvíli tam se vypustil.

Jak se do únavy propadal, jeho nejmilejší sil zas opětovně nabýval. V té chvíli, kdy se Jakub k odpočinku na jeho tělo položil, pod sebe ho převalil a polibky zahrnul.

Ponejprv Jakuba nad míru potěšil, jak mohutně ho zalehl a tíhou svou k rozkoši veliké ho přivedl. Pak hlavu do rozkroku mu vášnivě zabořil. Té věci, co mu překážela, nedbal a alespoň vůní a sekretem lepkavým, přes tu zábranu vypuštěným, se oblažoval.

A i tu si při laskání klína Jakubova povšiml, že v okruží, jež ohanbí svíralo, škvírka se objevila a v té škvírce i šroubek nahmatal. I spěšně hned na nohy vyskočil a do dílny své spěchal.

Jen co se v okamžiku vrátil, už kroužek kolem nástroje Jakubova rozevíral a ocas v té chvíli osvobozený ve vousech svých jazykem laskal.

Oba se z toho zaradovali, že tak dobře se ta prekérnost vyřešila. A oni pak se ještě po dvakráte té noci další vášni oddali.

Tentokrát zas Tadeáš co mohl, dělal, aby milence svého vytouženého i on nad míru potěšil, když ponejprv taktéž do svých útrob Jakubovu horkost hustou s převelikou dychtivostí přijal, aby se obě jejich těla takto promísila. A pak oba ještě si ze svých oudů vášeň v ústech navzájem vychutnali, než konečně se ke spánku v obětí společném odebrali.

VI.

Dost se tím nočním bouřením unavili, a tak až skoro před polednem vstali. V potoce se navzájem řádně vydrbali, neb Tadeáš tak rozhodl, že by bylo záhodno matku jeho navštívit a tu klec zpropadenou jí navrátit.

Jakub mu to rozmlouvat zkoušel. Říkal, že na věc tu tak zle již nenahlíží, neb mu mnoho užitečná byla, aby sám sebe poznal. Rád by si ji proto na očích ponechal, aby mu toho připomínala.

Tadeáš při tom však se převelice ošíval a slyšet o tom ničeho nechtěl. Až to Jakubovi divno bylo, ale protože nechtěl hned prvního dne nový život sporem zatížit, neodporoval a přání jeho se podvolil.

Zlehka tedy od poledního času k lesu spolu vyrazili. Tadeáš však, ač zprvu sám k cestě je poháněl, čím se k lesu více blížili, celek nesvůj se zdál, krok zpomaloval a zamyšleně se tvářil, až Jakub se ho tázal, zda netrápí-li jej něco.

Tadeáš ještě chvíli jak zimní měsíc mlčky se vlekl, než nakonec k tomu přitakal a tiše spustil:

„Bál jsem se ti toho říct. Tu věc jsem předvčírem prvně neviděl a hned jsem ji poznal, když jsi mi ji ukázal. Matka si ji u mne před časem udělat nechala. Divil jsem se velice, čeho to po mě žádá, ale k čemu takovou podivnost potřebuje, říci mi nechtěla a přísahám, že já sám, tak jak teď je, ji vyrobil. Když na tobě pevně byla, kouzlo v ní bylo, které já do ní nevložil, neb toho neumím. Ale i tak nedobře mi je a bál jsem se ti k tomu přiznat.“

Jakub se v tu chvíli více do kroku dal. Že snad se zlobí, předstíral, hned však, co o dva kroky před Tadeášem byl, náhle se otočil a zprudka zastavil. Až Tadeáš do něj skoro vrazil, jak do země se v chůzi smutně díval.

Tu Jakub jej pevně objal, na ústa políbil a z vesela řekl:

„To bych měl tedy i tobě poděkovat, protože matce tvojí se toho chystám udělat. Ta věc dobře mi posloužila a k tobě mne přivedla. A rád jsem tedy, že od počátku od tebe byla.“

I k lesu již zas z vesela došli, Tadeáš k Jakubovi se přivinul a tam, kde podle všeho jen staré rozvaliny stát měly, jeho odváděl. A hle, nyní Jakub rozlehlé stavení před sebou spatřil, a Tadeáš jej k němu s jistotou vedl. Jakub se tomu podivil, ač v dnech posledních mnohé věci neuvěřitelné zažil.

„Jak je možno, že jsem nikdy tohoto domu nezahlédl?“ otázal se.

Tadeáš jen rameny pokrčil: „Sám nevím, jak to zařízeno je. Komu jinému by se ukázalo, patrně jen pár kamenů mechem obrostlých by spatřil.“

Jakub sám přece trochu nesvůj z té návštěvy byl, matka však vlídně je přijala, jídlem i čajem bylinným pohostila, jako by dva vlastní syny před sebou měla. Když pojedli, teprv se otázala, zda v noci bouřka byla, a očima přitom nemálo se usmívala. Tadeáš jen zrudl a mlčel. To Jakub, zvesela a po pravdě, hned odvětil: „Byla, a ne jedna, ale hnedle tři.“

Z kapsy pak váček vyňal, do něhož Tadeáš předešlého večera tu věc vložit ho nechal, a k matce jej podával.

Ta však jen rukou pokynula a hlavou do stran zakývala: „Kdežpak, toť tvoje je. Však jsem ti řekla, že na cestu tě vypravím, když jsem tě tu ke spánku ukládala.“

Tadeáš, zjevně před matkou se ostýchaje mlčky se jen mračil. Jakuba však to potěšilo, a hned váček zas do kapsy vzal.

Nesměle se pak k matce obrátil, že by ještě něčeho od ní žádal, pokud by to možné bylo.

„I řekni, co ti na srdci ještě leží, ale předem musím ti povědět, že tu přísahu, kterou jsi tak neuváženě složil a já ji po tobě nežádala, sejmout z tebe nemohu. Právě proto, že jsi z vlastní vůle ji vyslovil a sám sebe s ní tak zatížil.“

Jakub na Tadeáše tak krásně a dlouze pohlédl, že ten hnedle zas umívat se začal. Ruku mu v plece položil a zlehka jej na tvář políbil. Jakub dlaň jeho hbitě uchopil, tam, co políbení dostal, ji přiložil a k matce s úsměvem pravil:

„S tím já ničeho dělat nechci a žádné obtíže mi to nečiní. Tu přísahu rád navždy chci dodržet. Ale tuze bych se rád dozvěděl, jak se ta polévka, co jsem u vás měl, připravuje.“

Na to si matka k němu přisedla, očima plakala, ale ústy se smála.

„I to já ti ráda povím a také tě tomu naučím. Vždyť to i tvoje dědictví, matka tvoje to byla, která mne receptu naučila.“

Mnoho si pak ještě povídali, hlavně o bylinách a koření, než se k odchodu vypravili.

A když se loučili, matka ještě se k Tadeášovi obrátila:

„Málem bych toho zapomněla, hejkal se ráno po tobě sháněl a radu žádal. Převelice je zakoukán do mladého vody strážce, co jsem ho nedávno k vašemu potoku přidělila. Neví však, jak správně mu to povědět, ani jak ho potěšit, pokud oslyšen nezůstane.“

Tadeáš notně se k tomu rozchechtal:

„Hejkala na džbánek pozveme a jistě mu poradíme.“

Když pak už na zpáteční cestě byli, Tadeáš se smíchem Jakubovi vyprávěl, jak toho mladého od vody často při koupeli vídal, že ho z rákosí tajně okukuje a péro si při tom rukou hbitě oblažuje.

Jakub zle na to se podíval, pohledem notně ho zmrazil, a aby hejkal byl co nejdříve pozván, žádal. Tadeáš na to poslušně mu slíbil, že hejkala hned zítra pozve, aby od vodníka brzy pokoj byl. I slepý by však viděl, jak to žárlení Jakubovo jeho v té chvíli potěšilo.

A tak tam spolu u toho potoka spokojeně žili, občas i nějaké spory měli a se pohádali, však každý večer pospolu na lože uléhali a vždy tam jich urovnali.

Nejednou i přes den, ať v kovárně či dílně, ba i v potoce při koupeli jeden druhému se oddávali. Šťastnějšího muže pak nad Jakuba v tom kraji nebylo, snad jen krom Tadeáše, který z nemluvného morouse na stálo se ve veselého chlapíka proměnil.

Jenom když Jakub do města či na jiné trhy odcházel, vždy Tadeáše o to žádal, aby klícku, kterou na památku si nechali, na cestu mu pokaždé připnul a klíček co zástavu si ponechal.

„Nechci míti kroužku na prstu jen takového obyčejného, co všichni by ho viděli, byť by i z nejcennějšího zlata byl, ale tohoto od tebe je mi více nad všechno milo, abych vždy jen já věděl, že co v něm je uzavřeno, tobě navždy náleží a nikomu jinému."