Jak se v Lužci čerti spolu oženili

VAROVÁNÍ:

• určeno pouze pro dospělé
• autor neručí za následky ať fyzické nebo psychické, které může přečtení tohoto příběhu způsobit
• není určeno jako návod, aktéři jsou profesionálové a doma to v žádném případě nezkoušejte
• autor důrazně doporučuje čtení tohoto příběhu nejméně tři hodiny před spaním

JAK SE V LUŽCI ČERTI SPOLU OŽENILI

No ještě že měla rychtářka zdravého rozumu a zbrklého rychtáře uklidnila, jinak by z toho tak obrovské pozdvižení bylo, že jen hádat možno, jak by to dopadlo. Naštěstí rychtářka tu holku zkontrolovala a ničeho jí nebylo, tedy Ondřej alespoň v tom jediném, co k tomu řekl, nelhal, ani se jí nedotkl a děvče bylo v tom ohledu, co její počestnost zachovával, netknuté. Ale i tak, nebýt toho, jak rychtářka rychtářovi dobře vysvětlila, že veřejně katova pacholka trestat by najisto jeho úřad znevážilo a možná i jeho postavení ohrozilo, tak by ještě nakonec musel toho pitomce na veřejno zmrskat. Naštěstí ta žena dobrá a rozumná, když k výslechu toho děvčete rychtář se s konšely chystal, tak všechny je vyhnala, že musí ji nejprve ohledat, a přitom ji otázkami tak zpitoměla, že nakonec holka ani pořádně nevěděla, čeho vlastně viděla.

I tak rychtář na tom si trval, že Ondřeje sice bez obvinění propustí, ale jenom pod tou podmínkou, že si ho mistr Prokop, co jeho mistr za něj zodpovědný, v katovně sám zmrská, a Ondřej zítra rychtářovi zmrskaná záda ukázat dojde. No nebude to sice pro Ondřeje žádného medu sladkého, protože pár šrámů na zádech bude muset chtě nechtě zítra rychtářovi ukázat, a navíc se na něj Prokop opravdu i hodně zlobí, však pořád o hodně lepší to bude takhle mít, než výprask na rynku, který by mu musel o mnoho pořádněji dát. Ještě dobře alespoň to bylo, že Ondřej nestřečkoval a pokorně s tím souhlasil. Jinak ovšem než to, že se holky ani nedotkl, z něj celou dobu nedostali. Mlčel jako zařezaný, jak před tím, než pro Prokopa poslali, tak i potom, a to i na něj Prokop nemálo tvrdě naléhal, aby po pravdě všechno vypověděl.

Tohle však v žádném případě Prokop zapotřebí nemá, aby ho vláčeli před dva konšele i s rychtářem a žalovali, že jeho pacholek se v lese nad řekou před počestnými děvčaty obnažuje. I když se z něj, takhle beze svědků, Prokop pokoušel kloudného slova znova dostat, mlčí pořád jak němý a jde co volek na porážku. No však uvidíme, jak mu to mlčení půjde, jestli s tím nepřestane a nedá mu dobrého vysvětlení, tak ho zmrská, že se i na spaní bude týden ve stoje ukládat. Je to hodný chlapec, pracovitý a ochotný, až se Prokop divil, že právě takového dříče silného mu Pardubský Heřman poslal, když ho o jednoho z jeho chlapů za pacholka požádal, ale takovéhle ostudy mu dělat nebude, ani jemu, ani jejich úřadu. Z toho to je, že na tu trochu práce, co tu v Lužci a těch pár vesnicích kolem, až škoda takového silného pacholka, nudí se a alotria pak vyvádí. Ale páni konšelé, když jednou to privilegium katovské na jednoho kata řádného i s pacholkem od královské komory dostali, tak zas jsou na to tak žárliví, že by je tu měli, i kdyby jenom zatoulané psy naháněli.

Před ním tu měl co pomocníka takové vyžle nanicovaté, jednou ten nekňuba, když sundaval po výprasku pekařského učedníka, tak ho ten tlusťoch zle zavalil a ještě rok se jim půl města za zády vysmívalo. Do očí by si to nikdo nedovolil, ale i tak to Prokop hodně nelibě nesl. Nakonec byl rád, když kluk od katovství zběhl a dal se do Uher, že tam bude ranhojičem.

A teď tenhle zase tohle, jako by po městě dost holek nebylo, které za stříbrňák udělají, co by mu na očích viděly. Některé možná i bez toho stříbrňáku, je to chlapisko jako buk, vysoký, černooký, ramena jako vůz široká a v pase pružný, až mu Prokop závidí. To jemu už dobré bydlo pěkný malý soudek piva v pase vytvořilo, i když jinak rukama stále ještě i meč ohne. Však ten pacholek pitomý toho co nevidět pozná na zádech i níže od nich, kolik síly ještě má, i když mu už čtyřicátý rok táhne. Vztek se v něm vaří, jak se ke katovně přibližují, že se bude muset i trochu uklidnit, nechce zase toho kluka zatraceného rozsekat, nic, co by se za pár dní nezhojilo, kde by jiného takového sháněl. Jak mu ho Heřman posílal, i průvodní list s ním dodal, ono tam stálo, že jemu bude mládenec snad vhod, neb bude u mistra Prokopa sám a pod pořádným jeho dozorem, že u nich prý s ostatními pacholky neplechy tropil a s jinými zas že dobře nevycházel. Sic ten skoro rok, co ho tu Prokop má, se doposavad poslušně a poctivě choval, a Prokop v ostražitosti proto polevil, ale toho teď přestane. Však i on, když byl mladší, tak od mistra Jonáše nejednou výprask dostal.

Prokop si na to vzpomínal, jak si tu před skorem už dvaceti lety práci u kata nastoupil. Byl původem ze mlýna od Pardubic, ale práce bylo tehdy málo a on byl z pěti bratrů nejmladší, nechtělo se mu jenom do smrti na bratry pracovat a nechat se okřikovat, a taky od mládí věděl, že je jinak v jistých věcech založený, tedy že ženit se mu nechce. Do Pardubic se na zkušenou vydal, a nakonec, než by se k vojsku dal, raději si u kata práci našel, jak byl silný a nic ho jen tak nesvalilo, a tak ho vzali. Když tam skoro tři roky byl, mistr ho sem do Lužce doporučil, že se tu pomocné místo uvolnilo, a když prý bude s ním mistr Jonáš spokojený, tak protože dětí nemá, může to výš dotáhnout než u něj.

Hned se mu tu zalíbilo a štěstí tu našel, neboť již na třetí měsíc u mistra Jonáše v cimře skončil, a až do jeho náhlého konce s ním lože denně sdílel. Naštěstí se do katovny nikdo nikdy mnoho necpal a jim do soukromí se nemontoval, i když rychtářka hloupá nebyla a nejspíš něčeho tušila. S tou ale mistr Jonáš a brzo i Prokop dobře vycházeli, protože jejich pomoc často užila, když bylo třeba velké rány sešít a zlomenin či vykloubenin napravovat. Sama byla znalá více bylin, všelijakého koření, zábalů a odvarů, oudy napravovat a do dlah rovnat, to nechávala ráda jim. Pardubický mistr nejspíše dobře věděl, proč ho sem tehdá posílal, a Prokop byl mu za to dodnes vděčný, i když v Pardubicích dávno jeho nejstarší syn úřad převzal, často si se starým psali a občas se i navštívili. Jeho syn, taky Heřman jménem, ten mu tohohle neřáda poslal, čert ví vlastně proč. Možná tím i na něco myslel, však ho znal mnoho let, ale kluk se v tom ohledu doposavad nijak neprojevil a Prokop nechtěl z toho pokoušením úřad i život riskovat.

“Co jsi tam prováděl před tím děvčetem, dozvím se to teď!“ Ondřej oči sklopené, mlčel jako zařezaný. “Inu, jak chceš, tedy udělám, co jsem se rychtářovi zavázal.“ I tak by to trochu udělat musel, ale je-li kluk stále takhle vzpurný, tak ho to bude i pořádně bolet, snad potom k rozumu přijde. “Odstroj se a pod kladku se postav!“ V katovně bylo nemálo věcí na útrpné právo nachystaných, i když Prokop ani nepamatoval, kdy jich naposledy použili. V kraji se mnoho zločinu nepáchalo, ke kterému by bylo mučení potřeba, městský soudce buďto rovnou zločince pod šibenici poslal, nebo většinou veřejný pranýř či zmrskání na náměstí přikázal, byl to chlap rozumný a neměl toho rád, aby mu kati poddané mučením prznili, raději prosté mrskání a práce veřejné ukládal. Ondřeje sice Prokop pravidelně skřipec i kladky promazávat i tak posílal, ale jenom proto, kdyby některý z konšelů nebo městský písař došli na inspekci. Nyní si tedy alespoň ověří, jak pacholek tu práci dobře dělal.

Ondřej se díval dílem zatvrzele, dílem tomu ještě nevěřil, že chce jeho mistr opravdu ho zmrskat, ale halenu sundal, a když se Prokop na něj přísně podíval a posunkem mu ukázal, tak i kalhoty neochotně stáhl, až byl před ním jako adamita svlečený. Prokop si ho dobře prohlédl, bez kalhot ho ještě ani neviděl, je to chlapisko i dole dobře stavěné, nohy jak dva zdravé buky, silné a svalnaté, i zadek má pevný a masitý. Jen ten nástroj, co mezi nimi má, tím by tedy žádné děvče mnoho neohromil, to musela ta panna počestná z toho, jakého mrňouse jí ukazuje, tolik se vyděsit, ta se ze strachu možná ani vdávat chtít nebude. Jak se mu z toho přemýšlení myšlenka na tu ostudu před rychtářem a konšely zase vrátila, vztek se mu zvednul a hned toho nahatého prevíta za ruce upoutal a kladkou mu je ke stropu vytáhl, až měl to jeho pěkné mladé tělo celé před sebou připravené. 

Měl mu sice správně záda řádně zmrskat, ale nechtěl mu mnoho ublížit, bylo by té jeho mladé kůže škoda. Nějaké šrámy na zádech mu udělá, aby dobře vypadaly a rychtář se uspokojil, ale aby mu po nich nic natrvalo nezůstalo. Vzal důtky, takové kožené, hustě spletené s uzlíky na koncích, a pustil se do práce. Řádně a dlouho mu hřbet mrskal, dokud ta rozložitá záda pořádně rudá nebyla a několik šrámů krvavých se tam neukázalo. Ondřej se jenom tak trochu kroutil a tu a tam se ráně, nejspíš bez oumyslu, vyhnul, ale jinak bez hlesu to držel, však Prokop dobře věděl, že ho to nijak moc ani bolet nemůže. Když byl s tímhle dílem pro rychtáře spokojený, Ondřeje se naposledy tvrdě optal.

“Naposledy, Ondřeji, řekni, co se tam stalo, a já ti protentokrát další výprask odpustím!” Ondřej stále mlčel, i když vzdorovitost mu z pohledu už notně zmizela. “Tož jak chceš tedy.”

Jednou věcí bylo rychtáře uspokojit, ale jemu ten pacholek pravdu řekne, o to už se postará, ještě o trochu mu kladku povytáhl, aby Ondřej jen tak na špičkách stál, a s velkým silným koženým potěhem si začal před ním v ruce pohrávat. Měl oumyslu pořádně mu s tím po těle zahrát, hlavně na té zadnici masité a stehnech širokých, aby z něj tím pravdu dostal. Když si tak toho prevíta nahatého prohlížel, jak mu ten kožený potěh ukazoval, něčeho ho napadlo. U Ondřeje si totiž k překvapení tam dole cukání povšiml, ten pitomec je snad z toho i vzrušený, ne že by se mu ten mrňousek nějak nad míru zvětšil, ale nejméně na půlku mu jistotně stál a Prokop pozoroval, že postupně ten oudík před ním nepochybně tvrdne. Ondřejovi řekl, že mu ještě čas na rozmýšlení dává, a do svojí cimry nahoře si pro tu starou věc kvapně šel.

No však ono to vzdorování Ondřeje přejde a Prokop se mnoho těšil, že ho to napadlo. Z dob, kdy se starým mistrem žil, jednu věc čertovskou podědil, kterou na něj mistr Jonáš rád používal, protože jak jinak byl dobrý a milující muž, tak byl nad míru žárlivý a Prokopa si převelice hlídal. Potřeba to sice nebylo, občas se sice za pěkným mužským Prokop ohlédl, ale jinak dobře věděl, že s tím jejich založením je lepší na světlo nevycházet, a mistrovi v tom neodporoval a ouplně mu věrný vždy byl. Nejednou mu pak, za to jeho otáčení, mistr i tak zadnici zpráskal, že prý si toho někdo všímat začne a zle z toho pak pro oba bude, se vždy zlobil. Prokop to však s láskou a ochotně pokaždé snášel, neb dobře věděl, že to jednak proto občas výprask dostával, že mistrovi se do zpráskané prdele radostněji zajíždělo, a pak že pro žárlivost to mistr dělal, která v Prokopovi jeho pýchu mužskou probouzela a on za to to bití si jako trest spravedlivý bral. Však i takové zařízení na penis navlékané mistr vlastnil, které Prokopovi vždy, když na delší čas odjížděl, připínal, a to zamykal.

Tomu to nijak mnoho nevadilo, nemohl si sice od napětí sám ulevovat, ale vždy ho to zase velice nabudilo na to, co bude s mistrem Jonášem po návratu si užívat. To nyní on překvapenému Ondřejovi připnul a maličkým klíčkem uzamkl. Vidno bylo, že snad i té věci se ten mrňousek líbí, protože hned jako by ho objala. Ta věc byla celá taková nějaká od čerta vzatá, protože, a to i sám Prokop na sobě kdysi pozoroval, tomu, jak velký oud byl, se snadno přizpůsobovala, ale někdy, když chtěla, tak nositele po ránu i jindy potměšile potrápila.

Prokop si tak nějak náladu z toho opravil a na staré časy vzpomněl, že kladku Ondřejovi uvolnil, ruce mu spustil a přes kládu ho ohnul, pouta ke konstrukci přicvakl a měl teď ten zadek pěkně ohnutý a přesně k němu vyšpulený. Nohy Ondřejovi od sebe odtáhl a ke kládě připnul, aby na zadní otvor dobře vidět bylo a i na šourek, i když ten měl delikvent neveliký. V té pozici sám často před mistrem Jonášem býval, ve většině ale ne pro potrestání, leč pro dobré jebání.

Švihl tomu prevítovi tvrdě potěhem přes masité půlky a pak hned ještě jednou. Ondřej se prudce napnul a notně vyjekl, i přidal mu po dalším páru, až se mu na zadnici pruhy objevily. Ondřej již byl na ty dvě další rány připravený a statečně to znova držel, Prokop z toho usoudil, že bude muset notně přidat, než ta jeho hrdost a vzdor povolí, a začal bez okolků švihat jednu ránu za druhou, až to mlaskalo, ne po páru, ale rovnou dva tucty mu jednou vlnou vysázel, Ondřej se kroutil a při každé ráně jako had sykal, ale o milost nezažadonil.

Prokop tak s bitím ustal a znovu se ho optával, zda mu tedy nechce říct, jak se to všechno seběhlo. Ondřej už sic vzdorovitý pohled úplně ztratil a oči měl pohledu skelného, ale sevřené rty neotevřel, natož aby něčeho řekl. Rozhodl se Prokop tedy, že mu ukáže, co je v něm ještě síly, a opravdu tvrdě a tak rychle, jak jenom dokázal, mu další dávku notnou vysázel, tentokrát čtyři tucty, přes tu prdel vystavenou, zadek už byl z toho bití celý rudý a hojně podlitin už se objevovalo. Na Ondřejovu ochotu něco k tomu obvinění říct to žádného vlivu ale ani tak nemělo.

Prokop se tedy z toho rozhodl, že je nutné ještě v tom přidat, a namísto prostého koženého potěhu do ruky prkno hlazené a voskované uchopil, neměl na mysli Ondřeje nějak zle poškodit, ale notný už měl na něj vztek, že z něj nic stále nedokáže dostat. Dobře mu ten nástroj ukázal, ale Ondřej stále na to nijak nereagoval a spíše smířeně s tím, co mu chystá, se tvářil. Prokop měl z toho až ten pocit, že snad i chce, aby ho trestal, že opravdu něčím se provinil a ví, že trestu sobě spravedlivě zaslouží, jenom říct k tomu ničeho nechce. Možná by ho již i proto nechal, ale teď, když mu prkno ukázal, musí ho i použít, aby autoritu neztratil.

Pohladil mu tím prknem zadnici, aby jeho tvrdost předem ucítil a na to se připravil, a uložil dvě rány střední. To tvrdé prkno je nástroj, který sic nic trvalého nezanechá, ale bolest je to sakramentsky veliká, co dovede vyrobit. Ondřej také nemálo z toho bolestivě vykřikl, Prokop se opět zeptal, zda mu nechce to říct, ale odpovědí bylo jenom hlavou pohození a rty pevně sevřené. Usoudil tedy, že je nutné to dokončit, do pusy mu kus kůže na skousnutí nastrčil, protože už bylo notně z večera a křik by se, i když katovna skoro u vnějších hradeb stála a výslechová komora napůl v zemi a bez oken byla, přec mohl zbytečně rozlehnout.

A s tím prknem tvrdým mu jednu po druhé, a v úmyslu notně pomalu, aby si každou tu ránu dobře vychutnal a měl i dosti času o ní přemýšlet, zostra sázet začal. Dva tucty mu jich na každou půlku naložil, až byla zadnice úplně tvrdá a modrá. Ondřej už téměř na omdlení vypadal a další bití už by k ničemu nebylo, jak Prokop usoudil.

“Zeptám se tě opět za tři dny, co se tam v lese stalo, v pátek budeš o páté odpolední na mě tady vysvlečený čekat a dobře si to rozmysli, čeho mi povíš. Ráno, než půjdeš se k rychtářovi přihlásit, si na zádech nějaké pruhy sám ještě čerstvě dodělej, však dobře víš, jak se správně darebák mrská, aby byl i on uspokojen. A jak se od rychtáře vrátíš, tak z domu nikam se nehneš, než že bych ti to sám přikázal, jestli tě tu kdykoliv nenajdu, už se ani sem nevracej.“

Jak mu to říkal, tak pouta mu odstraňoval, na té kládě ho ohnutého ležet zanechal a kvapně se do své cimry horní hnal. Musel, protože celé ho to tak moc v ohanbí nabudilo, že by si toho nepovšimnout Ondřej nemohl, i když napůl omdletý byl. Jen co se za ním jeho dveře zavřely, už si vlhký ocas osvobozoval a ani mnohokrát po něm přejet rukou nemusel, prudce z něj semeno vyletělo.

Bohužel už tomu několik let bylo, co si dobře zajebal, s mistrem Jonášem si po léta dobře vyhověli, ať už mu zadnici sám k tomu nastavoval, nebo v té jeho si užíval, a před spaním často si vzájemně, ještě na dobrý spánek, hubama posloužili. Teď, jak tu prdel lotrovskou vyplácel, chuť se mu na to vrátila, do Ondřeje rád by ocas zabořil a do teplého si po tom dlouhém čase zas ulevil. I sám by rád k tomu nějakému mužskému nastavil, i když z toho by, pokud by to Ondřej měl být, asi sám mnoho neměl, protože od mistra Jonáše na jinou velikost oudu byl uvyklý. Občas si sám tam dřevěným kolíkem, co si na to uzpůsobil, zarajtoval, ale nebylo toho ono, jak byl studený a život v tom dřevě nebyl.

Na páteční odpoledne Prokop už se od páté mnoho zpozdil, nejprve ho písař na radnici zdržel, a aby to dost nebylo, ještě cestou rychtářku potkal a ta nějakou povídavou náladu zrovna měla, a jak jí vděčný byl za toho darebáka, co už by měl na něj v jeho sklepení čekat, nemohl jí jen tak utéct. Upřímně jí ještě jednou poděkoval, a i za tu mast, kterou Ondřejovi dala, aby se mu záda lépe zhojila. Však mu ji i ještě včera sám na záda natíral, protože nechtěl, aby mu na hřbetě nějaké jizvy zůstaly, a on si tam sám dosáhnout nemohl, však i když ho kluk zrovna zlobí, má ho i tak rád. Rychtářka mluvila a mluvila a i nějaké divné narážky měla, že je to i Prokopova vina, kdyby si Ondřeje víc prý hleděl a pořádněji ho využil, že by tolik nevyváděl a se zklidnil, že toho ona pozná. Pak mu do ruky pikslu s nějakou další mastí dala, že prý jestli na Ondřeje nestačí, tak ta mast že mu pomůže, když si ji bude správně natírat.

Když i s mastí k domovu pospíchal, neb už měl od páté odpolední skorem už o hodinu zpoždění, tak jak o tom uvažoval, to mu přišlo, že snad rychtářka mu nějakou mast dala na mužské jeho povzbuzení, protože myslela, že na Ondřeje jako chlap nestačí. Co ona sobě nemyslí, a neb možná i správně myslí a lépe než on poznala, co by s klukem měl udělat, aby ho do latě srovnal a doma řádně podržel.

Ondřej se od toho úterka poctivě z domu nehnul, uklízel, i kuchyň obstarával a všechnu práci veškerou bez odmlouvání dělal, jenom toho mnoho nenamluvil a skoro ani jednou se přímo na Prokopa nepodíval. Prokop na něj nenaléhal, ani ho nějak netrápil, jenom když chtěl navečer Ondřej ve stoje se najíst, tak ho přísně poučil, že u stolu jako člověk rovný s ním sedět bude. Dobře věděl, že si pro tu rozbitou zadnici sednout nechce, ale i tak chtěl, aby Ondřej viděl, že s ním bude jako s rovným jednat, i když ho musel tak zle potrestat. K tomu ho i natrochu potměšile bavilo, jak outrpně si ten prevít ke stolu k němu sedal. S tím se ke katovně přihnal, a rovnou do sklepního místa šel, dveře byly zavřené, jenom průzor na škvíru otevřený, a z loučí světlo se ven na trochu dralo. Zpomalil, a jak byl zvědavý, jestli Ondřej na něj, jak mu poručil, poslušně tam čeká, zlehka našlapoval, aby se škvírou nejdříve podíval.

To, co v průzoru takto na tajno tam uviděl, trochu ho udivilo, ale ne zas tolik, kolik by mohlo. Ondřej v podřepu u zdi stál, do té zdi dřevěný klacek, ten jeho, hladký, voskem leštěný a tvarem k tomu upravený, v příhodném otvoru zapasovaný měl, a zadkem po něm divoce rejdoval.

Jednou rukou si svého mrňouse přes klec hrubě třel a druhou svoje bradavky střídavě hladil a natvrdo silou v prstech mačkal. V první chvíli Prokop už se rozpřahoval, že dveře prudce rozrazí a Ondřeje v té chvíli překvapí, sic než toho udělal, rozmyslel se, že toho neřáda trochu si ještě vychutná, než mu sám zadnici oudem zprzní, k čemuž byl po tom, co zrovna uviděl, už pevně rozhodnutý, že toho udělá. Však ten darebák už proto, že si jeho kolík na tajno takhle půjčuje, nějakého trestu ještě zaslouží. Potichu se od dveří odplížil a opodál teprv hluk dělat začal, aby toho Ondřej dobře slyšel, že přichází, a ještě se notně loudal, aby mu čas dal vše ve sklepení srovnat, aby toho vidět nebylo, co tam s sebou prováděl.

Jak Prokop do dveří vešel, Ondřej, nahatý, ruce za záda zkřížené, uprostřed místa klečel a tak se tvářil, jako že tam už tu hodinu klečí, co se mistr Prokop zpozdil. Jinak i vše do pořádku uvedené bylo a z ničeho patrno, co tu neřád prováděl, sic dechu měl ještě zrychleného a na plecích pořádné zčervenání si Prokop povšiml.

Něco o komediantech komediantských sobě pomyslel a v duchu se zasmál, nahlas se ho ovšem přísně otázal, zda mu je připravený pravdu říct o tom, co se v lese stalo. V odpovědi se mu jenom záporného zakroucení hlavou dostalo, a tak jenom “Dobrá tedy!“ na to Prokop opáčil, lavici dřevěnou s mechanismem stavěcím pod kladky přistrčil a Ondřeje na ni lehnout přikázal.

Ten ponejprv se na ni na břicho ukládal, ale Prokop jeho na záda přetočil a ruce i nohy mu do řetězů připoutal, do výšky to vytáhl, aby Ondřej záda měl na lavici položené, ale jinak zadnice jeho aby ve vzduchu v příhodné výšce byla, nohy mu pak kladkou od sebe, jak šlo nejvíc, roztáhl. Takto si ho nastavil, až mu dá svůj oud do zadnice ochutnat, aby ho pohodlně k tomu připraveného měl. Toho mrňouse Ondřejova, klecí sevřeného, teď bylo tak hanbatě vidět, že už víc toho nešlo, stejně jak tu díru, co si ji tu tím jeho klackem dřevěným ještě před chvílí hobloval, a bylo na ní to i dobře patrno, že řádně je povolená. Nemálo se to dílo celé Prokopovi líbilo.

Ondřej se jenom vykuleně tvářil, jak snažil se rozpoznat, co na něj za týrání jeho mistr chystá. Prokopa až taková horkost z toho přepadla, že halenu si sundal a mohutné tělo z půli obnažil, pořád byl ještě notný kus mužského, ruce i ramena jak dva jiní dohromady měl, jenom toho bříška už mu s věkem trochu vystoupilo, leč i to bylo tvaru pevného, ničeho na Prokopovi ještě tuku nebo kůže neviselo. I ten neřád, co tady před ním zpola visel, zpola ležel s nohama roztaženýma, až na ten nedodělek, co v ohanbí měl, byl jinak chlap pořádný, jak se na pacholka katovského sluší.

Jenom ještě něčeho pro pobavení k tomu Prokopovi scházelo. Jak Ondřeje viděl, co si s bradavkama, notně vystouplýma, sám prováděl, chtěl mu pro potěchu svoji, a jak myslel, i jeho, trochu to osladit. Dva pořádné skřipce, které tu na torturu měli, mu na ně připnul a pevně jich přitáhl, řetízkem spojil a k okruží do ohanbí to provlékl. Ondřej u toho nemálo se kroutil, i když nejasno bylo, jestli z bolesti, kterou mu to jistě způsobilo, nebo ze vzrušení, které z toho nepochybně také měl, neb patrné bylo, jak ten mrňous jeho s klecí zevnitř urputně bojuje.

Když ho tak příhodně připraveného měl, vzal Prokop pěkné husté důtky do ruky a začal Ondřejovi po tom jeho rozkroku nestydatém rychle jimi švihat. Ten se kroutil, na řetězech se vzpínal, až z toho nemálo ran i na vnitřek stehen a ba i na tu díru roztaženou mu dopadalo, i když toho Prokop v úmyslu neměl. Ondřej sebou sic jako by v bolestech házel, ale jak si Prokop dobře povšiml, dech se tomu neřádovi tak srovnal, že jako v extázi vzrušením oddechoval, a ty skřipce, co jich měl na prsou přimontované, si schválně natahoval. Prokop dobře toho viděl, že to tak, jak zamýšlel, probíhá, tedy že sic jako trest to vypadá, ale pacholek trestaný že si to nadmíru užívá. Však taky díra jeho, jak byla obnažená, toho dobře vidno bylo, mu pulzovala a něčeho do sebe se dožadovala.

Chtěl mu ještě trochu bití přisadit, než sám si do ní ocas zanoří, a jak ten klacek dřevěný, co si jím Ondřej díru hobloval, v rohu na polici uviděl, pro něj si došel, a když tam i tu pikslu s krémem léčivým, kterým Ondřeje rychtářka soucitně vybavila, vedle objevil, vzal to, řádně promazal a do Ondřeje tu věc zastrčil.

Ten darebák, jak už byl celý z toho všeho rozhicovaný, ani se z tomu nijak nepodivil, nebo to na něm pro vzrušení vidět nebylo, jen tu věc kolem toho žlábku, co tam Prokop dávno pro sebe udělal, v zadnici stáhl, aby jemu nevyklouzla, čehož si Prokop s pobavením povšimnul.

Znovu mu tu jeho hanbatost nedomrlou důtkami notných pár minut pořádně masíroval, a jak si ten hanbář toho klacku dřevěného a skřipců stažených nestydatě před ním užívá, spokojeně pozoroval.

To už ale i jeho klacek vlastní se mohutně ozval, že by si rád také z toho něco užil.

Prokop si poklopec roztáhl, ten špalek dřevěný uvolnil a svým ho v tu ránu nahradil. Důtky Ondřejovi do pusy přistrčil, aby mu tu u toho mnoho neřval, a hrubě v něm na doraz řádit počal, jak byla ta díra pořádně tím klackem dřevěným připravená a i jinak dobře promazaná, na první zásun se hned do plné hloubky dostal a jinak to nedělal, než že až po masité koule svoje toho do něj vrážel.

Jak sám do tempa se dostal a pohyby s přirážením té prdele ochotné srovnal, tak tu věc, co v rozkroku před ním zamčená byla, hrubě rukou třel, stejně, jak Ondřeje to dělat za dveřmi předtím viděl. Ani dlouho si tak s ním nehrál, když Ondřej v křeči rozkošné se celý zatnul a z té věci kovové se Prokopovi pod rukou začalo semeno Ondřejovo vypouštět.

To už ani Prokop dlouho nevydržel, a jak byl v hloubce Ondřejova zadku zabořený, tam se prudce vypustil.

Jak se Prokop z té námahy vydýchal, z řetězů toho darebáka uvolnil, ten jenom v úlevě se tam na té lavici rozvalil, rozkošnicky zhluboka oddechoval a ničeho zatím k tomu neříkal.

To už se Prokop k tomu měl, že mu tu věc z mrňouse sundá, ale jak se k tomu přichystal, Ondřej jako když by do něj střelil, z lavice se shodil a už před ním na kolenou klečel a jeho prosil: “Mistře, moc vás prosím, nechte mně tu věc úžasnou, pravdu vám povím, co se v tom lese dělo, a všeho, co řeknete, navždy udělám, jenom mně toho neberte.“ Prokop z toho mnoho nepochopil, proč že by Ondřej o tu věc tak stát měl, ale v prvé řadě vědět chtěl, jak to v tom lese bylo, a tak v tom svolil, že když mu po pravdě řekne, jak a co se tam semlelo, uváží, co po něm Ondřej žádá.

Tak Ondřej pojednou ihned a přeochotně spustil. “Mistře, všechno to úplně jinak, než vypadalo, bylo, teď už se nebojím vám o tom pravdu říct. V tom lese jsem s chlapem byl a jemu jsem tam tak, jak teď vám, držel, neměli jsme kam jinam si jít pomoct, tak jsme si do lesa zašli, ani mě toho nenapadlo, že by tam nějaké děvče mohlo se vynadít, když bude lesní plody sbírat.

Tomu druhému se naštěstí za velký strom schovat povedlo, ale já jsem tam před ní nahatý zůstal a ona z toho se vylekala, že jsem tam na ni čekal a jí ublížit nějak chtěl. Toho druhého nemohl jsem u soudu nijak udat, abych mu škodu nepřivodil, a tak jsem ničeho nepověděl, a zbytek už z toho znáte. Mnoho mě mrzelo, že jsem alespoň vám nemohl to svěřit, neb jsem nevěděl, jak byste to přijal, že jsem takového ustrojení.“

Prokop se dosti zastyděl, že ho v úterku tak zle bitím ztrestal, a statečnost a čest, co Ondřej projevil, se mu nad míru líbila, rád byl, že v ousudku se o něm přeci nepletl. “Mrzí mě, Ondřeji, že jsem tě ve vzteku tak zle a nespravedlivě ztrestal, můžeš mi toho odpustit a omluvu přijmout?“

Ondřej, jak pořád před ním klečel, ruku mu popadl a líbat ji začal, to se Prokopovi ale hrubě nelíbilo a přísně se na něj obrátil. “Vstaň a toho už nikdy nedělej, to, že jsem ti zadek zpráskal a dneska i ohobloval, mi příjemné bylo, lhát v tom nebudu, a jak myslím, i tobě z toho všechno nevadilo, ale toho neznamená, že důstojnost si nemáš zachovat a já ji respektovat. A teď mi řekni, proč tu věc v ohanbí se tak bráníš sundat?“

Ondřej se na to postavil, i když nohy se mu ještě notně klepaly, a už jak do očí se Prokopovi díval, k tomu dodal. “Mistře, sám jste jistě viděl, že mnoho jsem tam dole nenarostl, a když jste mi tu věc tam dal, hned jsem si jako chlap v kalhotách od té minuty připadal. Pak včera, když jsem si v cimře v zadnici dobře tím dřevěným kolíkem dělal, protože jinak mi to ani nejde, abych se uspokojil, tak ta věc jako by se mnou pracovala a k tomu mi pomáhala, že jsem se tak vypustil a takového dobrého cukání měl jako ještě nikdá.“

K tomu se na Prokopa podíval s pohledem tak tázavým a vděčným, jak Prokop ještě snad nikoho neviděl, a to jako kat městský už musel mnoho věcí pozorovat. “A to jsem ještě toho nevěděl, že to může dneska ještě lepší být.“ Na to se natrochu odmlčel, možná na to, jestli Prokop něco mu k tomu neřekne, možná, že za ten kolík, co si ho na tajno vypůjčoval, kárání čekal. Nebo jen rozmýšlel, jak nejlépe mu říci, co na srdci měl. Než zas s uctivostí spustil: “Proto bych vás prosil, jestli si mě tu natrvalo co pomocníka k práci i oudu vašemu podržíte a tu věc mi pro potěšení natrvalo propůjčíte.“ S tím oči sklopil, jako by o bůhví jakou milost a službu žádal.

K tomu Prokop neměl, co by jiného mu měl říci, než mu v tom vyhovět, protože i jeho přáním to bylo, a ten jeho kolík tajně vypůjčovaný hnedle mu už odpustil. Spokojeně a laskavě k němu tedy promluvil, neb tak to i cítil. “Pro ostatní tu jako můj pacholek a pomocník budeš, pro mě ale jako muž rovný a mnou ctěný. Pokud požádáš, rád ti zadnici vždy omrdám a ji i jiné části tvé zmrskám, a těšit se z toho budu, ale ze tvé vůle a ne z mého příkazu to snášet vždy budeš. Pokud s tím tak souhlasíš, tak bych se, myslím, rád do hospody s tebou vydal, něčeho pod zub zakousl a žejdlík otočil, oběma nám toho je myslím už zapotřebí.“ Dlouho pak spolu na svých místech katovských, bokem jim vyhrazených, ten večer v hospodě seděli a víc než jeden žejdlík přátelsky otočili, neb se k tomu tak postavili, jako že na ten večer se spolu oženili.

Pořádně tak pak spolu v katovně žili, světnice jejich propojené zůstaly ještě z dob, kdy tam Prokop s mistrem Jonášem přebýval, a tak i když před lidmi každý svoji cimru měl, pospolu na loži v každé noci leželi.

Často pak spolu i do sklepa chodili a tam si všelijak spolu užívali. Jak nikde žádných oken tam nebylo, tak mohli se tam ve všem vyřádit a do katovny nikdo jen tak sám od sebe beztak nos nestrkal, aby o něj třebas nepřišel.

Ta mast, co rychtářka Prokopovi dala, se mu mnoho osvědčila, protože jak Ondřej mladý byl, tak často na Prokopa nad míru jeho letům možnou dorážel a ta mast k tomu účelu na mnoho dobrá byla, a Prokop k rychtářce se pro novou často zastavoval.

Jediné, co Prokopovi na tom chybělo, a že jinak ve všem spokojený byl, tak že nemůže Ondřejovi i on zadnici na jebání nastavit, protože Ondřej na to uzpůsoben mnoho nebyl, ani oudem, ani v hlavě ustrojením, a nechtěl toho dělat, jako i té klece nechtěl se proto vzdávat, jak pokaždé mistrovi se za to omlouval.

Prokop proto dost přemýšlel, jak by sobě jednak k tomu jebání pomohl, a i Ondřej aby si více toho užil, co mu nad míru potřebné bylo a jeho už občas i vyčerpalo.

Když tak jednou zas z Ondřeje oud odřený a unavený vytahoval, optal se ho konečně, k čemu se už nějakou dobu chystal. Koho to tam v tom lese tehdá s sebou měl a jestli by Ondřejovi proti mysli nebylo, pokud by je třeba v katovně navštívit ten mužský občas mohl. Už nějakou dobu se k tomu odhodlával, ale toho se na trochu bál, že by třeba Ondřej žárlit k tomu mohl.

Ondřej se však mnoho ani neošíval a mistrovi prozradil, že to pacholek, co u podkováře měchy celý den stlačuje, byl, takové chlapisko obrovské, a i tam dole že pořádně ustrojené. Když mistr na Ondřeje v tom i trochu zatlačil, tak se jemu přiznal, že v tom lese ani z náhody prvně to spolu nedělali a že ten mládenec, co Matěj se jmenuje, podle Ondřeje dobrý mužský musí být.

Už z toho, že mu nikdá pro to jeho nedochůdné v rozkroku ustrojení ani slovem se nezasmál, a k tomu ho utěšoval, že krom té oudu velikosti nastejno na tom jsou, že ženit se jim nechce, ba že on zadnici by mu beztak nenastavil, protože ji na to ouzkou má a na mnoho se mu to tak nelíbí.

Podkovář prý ho nemálo trápí a šikanuje, protože kluk jako sirotek k němu přišel, co ho sestra jeho ženy na světě zanechala a nikdo neví, koho za otce měl. Prokop si i kluka na trochu pamatoval, a že podkovář je člověk lakotný a hrubý, to ve městě každý věděl.

Tak se oba dohodli, že by se to vyzkoušet mohlo, a už na druhou sobotu u nich ponejprv v kuchyni seděl a masem se nacpával, co ho doma jen o svátcích zbytky jinak dostal, a pak bez dlouhého přemlouvání s nimi do sklepa jejich šel. Když pak mistra se o dovolení slušně optal, tak Ondřeje, co už na kládě ohnutý natěšený se připravil, tak jebal, že Prokop hnedle kalhoty stáhl a vedle Ondřeje se mu prdelí nastavil. Mistra ponejprv na dosti tím Matěj pobavil, když se za ním postavený uctivě optával, jestli tedy do něj to nářadí zasunout může. Mistr mu naoko vyčinil, že kdyby toho nechtěl, nebude na něj zadnici holou nastavovat, a jestli ho pořádně neojebe, tak na něj k podkováři stížnost dá. Ten dobrák se toho tak vylekal, že mistr si až v duchu stěžoval, že tak mnoho to snad ani nemuselo být.

Jak si ta jeho díra zadní na to za roky odvykla, mnoho ho to bolelo, ale držel to, protože nechtěl si před Ondřejem v tom zavdat. Takovou záplavu horkou do něj Matěj nad to vypustil, že na tu bolest v té chvíli zapomněl a velice si to pochvaloval. Ještě více oba ty pacholky chválil, když mu společně, jedna huba vousatá vedle druhé, na jeho oudu dobře mu s nimi udělali.

Ondřeje, aby mu ničeho líto nebylo, pak společně, jak on žádal a je o to prosil, neb toho tak měl krom jeho díry prznění nejraději, na prsou ponejprv výpraskem a pak i svorkami potrápili, a společně mu rozkrok důtkama každý z jedné strany vydráždili, až z něj zpod té jeho klícky milované tolik vyšlo, že by to na pěkný pohárek smetany dalo a nikdo krom chuti by žádného rozdílu nepoznal.

Však mu taky s Matějem to břicho chlupaté každý z jedné strany do sucha olízali, aby to zbůhdarma na zmar nepřišlo. Matěj potom, jak si od té nešťastné příhody v lese skoro rok chlapa neochutnal, tak je oba a hlavně mistra mnoho prosil, jestli zase o sobotě může se k nim zastavit a jejich pořádnými těly se potěšit. Mistr s tím rád souhlas dal, a jak měsíce tak ubíhaly, nejen o sobotách, ale i jindy v týdnu se Matěj do katovny vkrádal, až se mistr trochu obával, aby se přec jenom někdo něčeho nedovtípil a oni z toho obtíže neměli. Hlavně z toho Matějova strejce obavu měl, neb to byl chlap sprostý a nedobrý. 

Tak skoro rok uplynul a Prokop zas jednou na radní zasedání pozván byl, že pro něj konšelé nějaké důležité zprávy mají. Než se tam vydal, ponejprv se za rychtářkou bral, neb mu tak vzkázala, aby než na radnici půjde, u ní se stavil, že pro něj tu jeho mast užitečnou zase nachystala a i že ráda by s ním prý promluvila. Rychtářka jeho ráda viděla a hnedle se ho optala, jestli už ví tu novinu, že město u komorního soudu tu dlouhou při o šest vsí za Sviním Brodem vyhrálo. Toho Prokop jako každý ve městě již věděl, však to taky velká věc byla a městská rada na to i nějaké slavnosti chystala.

K tomu rychtářka mu ovšem i to, co se jen tak k tomu lidem neříkalo, přidala, že biskup Pardubský, který s městem tu při vedl a neuhájil, se u královské komory alespoň o to postaral, aby to vítězství soudní městu se trochu prodražilo. Kromě jiných prekérností, jako že část solné daně k biskupovi jako náhrada se bude po pět let odevzdávat, a město, neb se nemálo jeho majetek zvětšil, si v počtu poměrem městskou čeládku navýšit musí, tak že i to katovské privilegium městské se k jednomu katovi řádnému s pacholkem povinným na dva pacholky povinné zvětšilo.

Rychtářka k tomu mu říkala, že konšelé o ničem jiném teď nepřemýšlí, než na tom všem co možná ušetřit, a jestli není Prokop hloupý, nejlépe udělá, když k tomu navrhne, aby se v tom zavděčil a je si naklonil, a i aby mu pokoj jinak dali, že nějakého místního chasníka, nejlépe nějakého chudého, aby za málo byl spokojený, za druhého pacholka si vezme a jeho sám vyučí, aby se nemuselo za plného, od jiného mistra vyučeného, tolik platit. Prokop dobře věděl, že rychtářka je chytrá žena a jemu jen tak toho neříká, a dobře už tu věc, nejprv u rychtáře a ten pak u konšelů, připravila, ne-li jestli to celé v její hlavě se nenarodilo. Jak se rychtářka toho dopídila, že Matěj do katovny jen tak z ničeho vypomáhat nechodí, jak on každému na potkání říkal, toho se raději ani nedomýšlel.

V každém pádu, když před konšele předstoupil, dobře věděl, co udělat má, aby tu příležitost nečekanou dobře využil, na penězích mnoho mu nezáleželo, jenom ty dva kluky svoje u sebe rád měl a je chtěl. Tak to i k tomu dopadlo, že závazně přislíbil, jak levného učedníka k sobě najde, pokud mu volnou ruku dají. Radní se k tomu rádi uvolili, a nakonec mu na nového pacholka i o trochu více peněz dali, než z toho čekal, i když on by rád i zadarmo na to přistoupil. Když to Matějovi oznamoval a jeho se tázal, jestli tu nabídku mu může udělat a konšelům jeho jméno oznámit, ten od té minuty hned s tím souhlasil. Mistrovi děkoval, hnedle mu poslušnost a věrnost slíbil a jak ženich o veselce se z toho radoval. Jednak že měchů nenáviděných u podkováře se tím navždy zbaví, v co ani už nedoufal, a pak i že nebude se muset pro to dobré jebání už do katovny na tajno vkrádat. Jediný, kdo na tom konečně škodu utrpěl, tak byl lakotný podkovář, neboť o kluka k měchům, co ho zadarmo tam měl, bez náhrady tak přišel.

Katovna i pro tři dosti velká byla a jenom tu postel nahoře museli na tajno si zvětšit a železem vyztužit, neb taková tři chlapiska mohutná do té, co tam byla, by se nevměstnala, a ani jich neudržela, a oni nechtěli jinak, než že v jedné spolu všichni spát. K tomu pak dveře jedny nenápadné z jiné cimry si probourali, co do ní naoko Matěje ubytovali. A protože jak byli stavu katovského, nikomu divné to nebylo, že se vždy pospolu drží, ať na pochůzce venkovní, nebo když do hospody se vydali, ani do řečí to moc nepřišlo a žádných obtíží z toho nikdá neměli, co tam do smrti spolu přebývali. Jen když tak pospolu je haranti malí potkávali, na ně občas volali: “Čerti jdou!!!” a od nich utíkali, protože jak všichni tři černí a vousatí byli, mámy je s nimi naoko strašily, že když zlobit budou, že si je odnesou.