Jak se v Lužci čerti spolu oženili

VAROVÁNÍ:

• určeno pouze pro dospělé

• citlivější čtenáři by měli konfrontaci s obsaženým materiálem dobře zvážit a není jim doporučena

• popisuje po čertech velké množství explicitně sexuálního obsahu včetně (ne)konsensuálních surovostí a dalšího těžko uvěřitelného násilí

• není určeno jako návod, aktéři jsou profesionálové a doma to v žádném případě nezkoušejte

• důrazně se nedoporučuje obsah konzumovat před spaním

• název je úplně zavádějící, neb v tom nejsou vůbec žádní čerti ani svatba

I.

Ještě že rychtářka zdravého rozumu měla a zbrklého rychtáře v horlivosti jeho přibrzdila, jinak by z toho tak obrovské pozdvižení bylo, že jen hádat možno, jak by to dopadlo.

Naštěstí ta žena, dobrá a rozumná, když k výslechu toho děvčete rychtář se s konšely chystal, všechny je vyhnala, že musí ponejprv ji ohledat. A v tom ohledu, co její počestnost zachovával, děvče netknuté bylo. Tudíž Ondřej alespoň v tom jediném, co k tomu řekl, jim nelhal. Nadto ji rychtářka přitom ohledání otázkami nejspíš tak zpitoměla, že nakonec holka pořádně nevěděla, čí je, natož čeho vlastně viděla.

I tak však, nebýt toho, že všem jim vysvětlila, jak by veřejně katova pacholka trestat najisto město zostudilo, městskou radu znevážilo a možná i postavení jejich ohrozilo, ještě by nakonec toho pitomce na náměstí zmrskat musel.

Takhle Rychtář jen na tom si trval, že i když obvinění nedá, Prokop, co mistr jeho za něj zodpovědný, sám Ondřeje si ztrestá a on zítra jemu záda řádně zmrskaná předvést dojde.

Nebude to sice pro pacholka žádného medu sladkého, pár šrámů na zádech bude muset chtě nechtě zítra pro rychtáře mít, však pořád o hodně lepší to takhle bude, než výprask na rynku, jenž by mu musel o mnoho pořádněji a nadto i s ostudou nemalou udělit.

Dobře bylo, že ten holomek alespoň nestřečkoval a pokorně s tím souhlasil. Jinak ovšem než to, že holky se ani nedotkl, z něj celou dobu nedostali. Mlčel co zařezaný, jak před tím, než pro Prokopa poslali, tak i potom, a to na něj Prokop nemálo naléhal, abyť po pravdě všechno vypověděl.

A i když se z něj, znova takhle beze svědků, pokouší kloudného slova dostat, mlčí pořád jak němý a jde co volek na porážku.

No, však se ale ještě uvidí, jak mu to mlčení půjde. Jestli s tím nepřestane a nedá mu dobrého vysvětlení, tak ho zpráská, že se i na spaní bude týden vstoje ukládat.

Tohle totiž on v žádném případě zapotřebí nemá, abyť ho před dva konšely i s rychtářem od večeře vláčeli a jemu žalovali, že pacholek nectný v lese nad řekou se mu před počestnými děvčaty jak adamita hanbený obnažuje.

On je to hodný chlapec, pracovitý a ochotný, až se Prokop divil, že právě takového dříče silného mu Pardubský Heřman poslal, když ho o jednoho z jeho chlapů za pacholka žádal. Však takovéhle ostudy mu dělat nebude, ani jemu, ani jejich úřadu.

Z toho to je, že na tu trochu práce, co v městě a vsích okolních, co k Lužci v právu přiléhají, až škoda je takového holomka mladého a bujného, nudí se a alotria potom vyvádí.

Však páni konšelé, když jednou to privilegium katovské na jednoho kata řádného i s pacholkem placeným od královské komory dostali, tak zas jsou na to tak žárliví, že by je tu měli, i kdyby jen zatoulané psy v ulicích s večerem do domů zahánět měli.

Nemá na ty pacholky nezvedené vůbec dobrého pořízení. Před ním tu měl co pomocníka zas takové vyžle nanicovaté. Jednou ten nekňuba, když sundával po výprasku pekařského učedníka, tak ho ten tlusťoch tak zle zavalil, že se jim ještě rok za zády půl města vysmívalo.

Do očí by si to pravda nikdo nedovolil, však i tak Prokop hodně nelibě to nesl. Rád byl nakonec, když kluk od katovství zběhl, že moc těžká práce to je a dal se do Uher, že tam ranhojičem raději bude.

I teď tenhle zas tohle. Jako by po městě dost holek nebylo, co za stříbrňák udělají, čeho by mu na očích viděly. A nejedna možná i bez toho stříbrňáku. Je to chlapisko jako buk, vysoký, černooký, ramena jako vůz široká a v pase pružný, až mu Prokop závidí.

To jemu už dobré bydlo pěkný malý soudek piva v pase vytvořilo, ač jinak rukama stále ještě i meč ohne. I když mu už na čtyřicátý rok pomalu táhne.

Však ten nezvedenec pitomý co nevidět na zádech i níže od nich toho pozná, kolik síly ještě má.

Vztek se v něm vaří, jak se ke katovně přibližují, až bude muset se i trochu uklidnit. Nechce toho kluka zatraceného zase hned do krvava rozsekat. Kde by potom jiného takového sháněl?

Když mu ho Heřman Pardubský posílal, i průvodní list s ním dodal. A i ono v něm stálo, že jemu bude mládenec snad vhod, neb u něho sám bude a pod pořádným jeho dozorem. U nich prý s ostatními pacholky neplechy tropil a s jinými zas dobře nevycházel.

Sic ten skoro rok, co ho tu Prokop má, se doposavad poslušně a poctivě choval. Proto i v ostražitosti k němu polevil. Toho teď však přestane!

Však i on, když byl mladší, od mistra Jonáše nejednou výprask dostal a ničeho mu to neuškodilo.

Dobře na to si vzpomínal, jak tu před skorem dvaceti lety práci u kata nastoupil a u mistra přísného leč spravedlivého i štěstí nečekané našel. Původem ze mlýna od Dašice pocházel, práce bylo však v kraji tehdy málo a on z pěti bratrů nejmladším byl. Nechtělo se mu do smrti na jiné pracovat a od starších věčně nechat se okřikovat, nadto i od mládí věděl, že v jistých věcech jinak je ustrojený a ničehož dobrého že z toho by jistotně nevzešlo, kdyby na rodném zůstal.

Do Pardubic se proto na zkušenou vydal a nakonec, než by se k vojsku upsal, raději práci si u kata našel.

Když tam potom skorem tři roky byl, mistr Hanuš ho sem do Lužce doporučil, že se tu pomocné místo uvolnilo a bude-li s ním mistr Jonáš spokojený, tak nebť dětí nemá, může to tady dále dotáhnout.

Hned se mu tu i zalíbilo. Nadto potom již na třetí měsíc u mistra Jonáše v cimře skončil a až do jeho náhlého konce s ním potom lože k radosti obapolné denně sdílel.

Do katovny naštěstí nikdo mnoho se necpal a jim do soukromí se nemontoval, i když rychtářka hloupá nebyla a nejspíš něčeho tušila. S tou však mistr, a potom i Prokop, dobře vždy vycházeli. Už z toho pořízení, že jejich pomoci co chvíli užila. Sama nad jiné znalá byla bylin všelijakých, koření, zábalů a odvarů. Bylo-li však třeba velké rány sešít, oudy vykloubené napravit či zlomené do dlah rovnat toho vždy raději jim nechávala.

Pardubický mistr nejspíše dobře věděl, proč ho sem tehdá posílal. A byl mu za to Prokop dodnes vděčný. A ač v Pardubicích dávno už nejstarší syn jeho úřad převzal, často si se starým mistrem psali a občas se i navštívili.

Ten jeho syn, též Heřman jménem, mu potom tohohle neřáda poslal, čert ví vlastně proč. Možná tím i na něco myslel, však ho mnoho let znal. Kluk se v tom ohledu však doposavad nijak neprojevil a Prokop nechtěl toho pokoušením úřad i život riskovat.

„Co jsi tam prováděl před tím děvčetem, dozvím se to teď!?“ obořil se na pacholka, jen co do katovny došli. Ten však oči sklopené, mlčel stále jako zařezaný.

„Inu, jak chceš. Tudíž udělám, co jsem se rychtářovi zavázal a nepovolíš-li, tak i více.“ I tak by to udělat musel, však je-li kluk stále vzpurný, postará se, že hnedle ještě rád k rozumu přijde a pravdy jemu vypoví.

„Odstroj se a pod kladku se postav!“

V katovně nemálo věcí pro právo útrpné vždy nachystaných bylo, ač Prokop ani nepamatoval, kdy jich naposledy pořádně užili. V kraji se mnoho zločinu nepáchalo, a soudce městský nadto zločince buďto rovnou pod šibenici poslal, nebo jen ve většině veřejný pranýř či zmrskání na náměstí přikázal. Byl to chlap rozumný a abyť kati poddaným těla mučením k neužitku prznili, jen zřídka dopustil.

Ondřeje tak Prokop sic pravidelně skřipec a kladky promazávat posílal, však jen z toho dopuštění, kdyby některý z konšelů nebo městský písař na inspekci došel. Ověří si tudíž aspoň, jak pacholek tu práci dobře dělal.

Ondřej díval se dílem zatvrzele a dílem tomu snad ani nevěřil, že ho mistr jeho opravdu chce zmrskat. Poslušně však halenu sundal, a když se na něj Prokop přísně podíval a posunkem ukázal, i kalhoty neochotně stáhl.

Prokop dobře si ho prohlédl, bez kalhot ještě ani jeho neviděl. Uznat musel, že i dole je to chlapisko dobře stavěné, zadek pevný a masitý, nohy jak dva zdravé buky, silné a svalnaté. Jen ten nástroj, co mezi nimi má, tím by tedy žádné děvče mnoho neohromil. To musela ta panna počestná tolik z toho, jakého mrňouse jí ukazuje, se vyděsit, že teď ze strachu se možná ani vdávat chtít nebude.

Jak se mu v hlavě znovu myšlenka na ostudu před rychtářem a konšely vrátila, vztek se mu v té minutě hnedle zase zvedl. Nahatého prevíta za ruce upoutal a kladkou mu je ke stropu vytáhl.

Vzal důtky, kožené, hustě spletené s uzlíky na koncích, a do práce se pustil. Řádně a dlouho mu hřbet mrskal, dokud ta záda ouplně rudá nebyla a několik šrámu krvavých na nich se neukázalo.

Ondřej se jen tu a tam trochu kroutil a ráně, snad bez oumyslu, uhnul, jinak však bez hlesu to držel. Však Prokop dobře věděl, že nijak moc ani bolet ho to nemůže.

Měl mu sice správně záda řádně zmrskat, však i když se na pacholka nezvedeného nemálo zlobil, nechtěl mu mnoho ublížit. Nějaké šrámy na zádech, abyť dobře vypadaly a rychtář se uspokojil. Však nic co by se za pár dní bez škod velkých nezhojilo, darmo by bylo kůži hladkou a mladou jizvami hlubokými pro panskou potěchu zvrásnit.

Když byl s tím dílem pro rychtáře spokojený, Ondřeje znovu se potom tvrdě optal:

„Naposledy, Ondřeji, řekni, co se tam stalo, a já ti protentokrát další výprask odpustím!“

Ondřej stále však mlčel, i když vzdorovitost z pohledu mu už notně zmizela.

„Tož jak chceš,“ hněvivě od něho se odvrátil a očima hledal, čím by mlčení jeho zlomil.

Jednou věcí bylo rychtáře pár šrámy uspokojit. Jemu však ten pacholek pravdu řekne. O to už se postará.

Ještě mu kladku o dobrou půl pídě povytáhl, abyť jen tak na špičkách sotva stál, a s velkým, silným potěhem před ním si v ruce pohrávat začal. Řádně mu s tím po těle zahrát v omyslu měl, hlavně na té zadnici masité a stehnech širokých, abyť z něj tím pravdu dostal.

Však jak si tak toho prevíta nahatého prohlížel a potěh mu před očima ukazoval, něčeho sobě povšiml. K překvapení nemalému, tam dole se u Ondřeje cukání objevilo. Ten pitomec je snad z toho i vzrušený! Pomyslel sobě udiveně. Ne že by ten mrňousek nad míru se zvětšil, leč nejméně na půlku jistotně se pozdvihl a pochyb nebylo, že k postavení tvrdne.

„Inu, dám ti ještě čas na rozmýšlení,“ řekl mu, a kvapně do své cimry si pospíšil.

“Však ono ho to vzdorování přejde,“ do kroku si mumlal, když schody po dvou jak mladík natěšený vybíhal.

Z dob, kdy se starým mistrem žil, jednu věc čertovskou podědil, co na něj mistr Jonáš rád užíval. Nebť, jak jinak to byl muž dobrý, tak byl i nad míru žárlivý a Prokopa si převelice hlídal.

Potřeba toho sice nebylo, Prokop mistrovi vždy ouplně věrný a oddaný byl. Sic za pěkným mužským občas pohledem se zastavil, dobře věděl, že s tím jejich založením lepší je na světlo nevycházet a štěstí nepokoušet.

Mistra však i to nejmenší ohlédnutí vždy zle popudilo. "Někdo si toho všímat začne a nedobře z toho pak pro oba bude,“ jeho přísně napomínal a nejednou mu za to i zadnici zpráskal. Prokop však s láskou a ochotně to pokaždé snášel. Dobře věda, že jednak proto ten výprask dostával, že mistrovi se do zpráskané prdele radostněji zajíždělo, a pak že to mistr pro svou žárlivost velikou dělal, která v Prokopovi vždy jeho pýchu mužskou probouzela. A on za tu marnivost bití si jako trest spravedlivý v sobě vždy bral.

Však nadto i takové zařízení na oud navlékané mistr vlastnil. Co Prokopovi vždy, když na delší čas odjížděl, jak pouto věrnosti připínal a maličkým klíčkem zamykal, abyť pokušení se nepoddal a jiného muže neměl.

Prokopovi nijak mnoho to nevadilo. Nemohl si sice od napětí sám ulevovat, však vždy ho to zas na to, co potom s mistrem Jonášem po návratu si užívali, nemálo chutí nabudilo.

To nyní on překvapenému pacholkovi připnul a hned i zamkl. A převelice ho to pobavilo, a snad i té věci se ten mrňousek líbil, nebť hned jako by ho celého objala a k sobě přivinula.

Byla ona ta věc vůbec jak od čerta vzatá. Snadno se vždy přizpůsobila, ať byl oud, jak velký chtěl. Někdy však, když se jí zamanulo, nositele po ránu i jindy ráda potměšile potrápila.

Občas potom s ním i sama si pohrála a sémě z vězně vypudila, což Prokop nejednou na sobě kdysi sám poznal a dobře pamatoval.

Chvíli se vzpomínkou na dobré časy ještě zaobíral a i náladu si tím opravil, však jen než sobě znova připomněl, z jakého dopuštění se s pacholkem neřádným ve sklepení ocitl.

Bez meškání mu kladku uvolnil, ruce dolů spustil a přes kládu ho ohnul. Pouta ke konstrukci přicvakl, aby zadek pěkně vystrčený a řádně k trestu, jak se sluší a patří, nastavený byl.

Však jen při tom přec jen nezůstal. Ještě mu nohy od sebe odtáhl a k okům je na stranách připnul, abyť se delikvent ani pohnout nemohl. Měl nyní pacholek postoj vpravdě kárný a vše, co vzadu příroda nadělila, před očima mistra vystavené. Sám tak často před mistrem Jonášem nastavený býval, ve většině však ne pro trestání, leč pro dobré jebání.

Švihl tomu prevítovi tvrdě potěhem přes masité půlky a hned nato ještě jednou. Ondřej prudce se napnul a notně vyjekl, a tak mu Prokop po dalším páru hnedle zostra přidal, až se mu na zadnici dva pruhy rudé objevily.

Zřejmo však již, že na ty dvě další připravený byl a s mlčením je podržel. Prokop z toho usoudil, že musí notně přidat, než ta hrdost a vzdor jeho povolí. Bez okolků švihat jednu ránu za druhou začal, až to po místnosti mlaskalo. Ne po páru, leč rovnou dva tucty mu v jedné vlně vysázel. Ondřej se kroutil, při každé ráně jako had sykal, však o milost nezažadonil.

Prokop tudiž s bitím ustal a znovu se ho optal, zda mu nechce říci, jak se to všechno seběhlo. Byť pohled vzdorovitý z tváře se docela už mu ztratil a oči skelné o milost Prokopa prosily, rty sevřené přesto neotevřel, natož abyť slova pronesl.

Rozhodl se tedy, že mu ukáže, co v něm ještě síly je. Opravdu tvrdě a tak rychle, jak jen dovedl, další notnou dávku mu vysázel, až zadek už byl celý rudý a i hojně podlitin se pod nástrojem objevovalo a Ondřej sotva již křik bolestivý s námahou zadržoval.

Na ochotu něco k obvinění mu říci to však ani tak vlivu nemělo, což Prokopa již nemálo popudilo. Že nutno ještě je přidat se rozhodl, neb soudil, že Ondřej dlouho jistě již vzdorovat nevydrží.

Namísto potěhu prostého koženého do ruky prkno hlazené a voskované vzal a v oumyslu k postrašení dobře mu jej před očima ukázal. V to doufaje, že toho pacholek nezvedený již snad se zalekne.

Ondřej však spíše s tím, co mu mistr chystá, smířeně se tvářil. Až měl Prokop z toho to pomyšlení, že snad i chce, abyť ho trestal, že opravdu něčím se provinil a ví, že trestu sobě spravedlivě zaslouží, jenom říci k tomu ničeho nechce.

Možná by ho už proto i být nechal. Když už však to prkno jemu ukázal, i požít jej nyní musil, by planými výhrůžkami autoritu neztratil a pacholka tím ve vzdoru neutvrdil

Pohladil tím dopuštěním zadnici jeho, abyť tvrdosti té předem ucítil a na to se připravil, a dvě rány střední jemu tam uložil. To prkno hlazené nástroj, jenž sic ničeho trvalého v následcích nezanechá, leč bolest z něj vzejde sakramentsky vždy veliká. Ondřej též nemálo bolestivě vykřikl.

I se jej opět otázal, zda mu nechce pravdu říci. Odpovědí však bylo mu jen odevzdané hlavou pohození a rty ve vzdoru pevně sevřené. Usoudil tudiž, že nutno věc je do konce dotáhnout a vzdor zlomit. Do pusy kus kůže mu na skousnutí nastrčil — nebť již bylo notně z večera a křik by se, i když katovna skoro u vnějších hradeb stála a výslechová komora napůl v zemi a jen s oknem do chodby podzemní byla, přec jen mohl zbytečně rozlehnout.

I s tím prknem tvrdým mu jednu po druhé, a to v oumyslu notně pomalu, abyť si ránu každou dobře vychutnat mohl a i dosti času o ní přemýšlet měl, zostra sázet začal.

Dva tucty mu jich na každou půlku naložil, až byla zadnice jeho celá v jeden kámen tvrdá a jak nebe po setmění modří temná.

K ničemu toho však nebylo, Ondřej sic už téměř na omdlení vypadal, slova však jediného nevypustil a k doznání se neměl stejně, jak však ani o slitování neprosil. Prokopa nemálo to nahněvalo, prudkost svoji však ovládl, neb se zkušeností usoudil, že další bití k ničemu už by nevedlo.

Pokora, s jakou trýzeň snášel, nadto ho k zamyšlení přivedla. Bylo mu v tom něco nepochopitelného. Co když ten pacholek opravdu něčím se provinil, v trestu sám se utvrzuje a on jemu svědomí jen bitím očišťuje a k rozhřešení tím pomáhá? A nebť naopak nevinen je a jen ze vzdoru neb hrdosti mlčí? Vše si dobře promyslet umínil, než se do dalšího výslechu pustí.

Nástroj trestný stranou odložil a vážným hlasem pravil:

„Zeptám se tě opět za tři dny, co se tam v lese stalo. V pátek, o páté odpolední, budeš na mne tady vysvlečený čekat…“ Odmlčel se a chvíli na něj upřeně se zahleděl. Hrdý vzdor v očích jeho dávno již nebyl, jen vyčerpání a mlčenlivá zatvrzelost. "Dobře si rozmysli, čeho mi potom povíš!“ dodal přísně, když mu pouta odstraňoval a z klády ho uvolňoval.

„Ráno, než půjdeš se k rychtářovi přihlásit,“ tišeji potom ho ještě poučoval, „na zádech nějaké pruhy si sám čerstvě dodělej, však dobře víš, jak se darebák mrská, abyť byl úřad uspokojen.“

Znovu se narovnal, zhluboka nadechl a směrem k zemi ukázal.

„A jak se od rychtáře vrátíš, tak z domu nikam se nehneš, leda bych ti to sám přikázal. Porušíš-li to, už ani se sem nevracej.“

S tím ho na té kládě ohnutého ležet zanechal a kvapně se do své cimry odebral. Musel, neb celé ho to tak moc v ohanbí nabudilo, že by si toho Ondřej nepovšimnout nemohl, jakkoliv napůl omdletý byl. Jen co se za ním dveře zavřely, už si vlhký ocas osvobozoval a ani mnohokrát po něm dlaní pevně sevřenou přejet nemusel, než prudce z něj sémě v gejzíru vyletělo.

Už nemálo let tomu bylo, co dobře si zajebal a teď, jak tu prdel lotrovskou vyplácel, chuť se mu na to prudce připomenula. Do Ondřeje rád by ocas zabořil a do teplého si po tom dlouhém čase zas ulevil.

Ba i sám by rád k tomu nějakému mužskému nastavil. Ač z toho by, pokud by to Ondřej měl být, jistě mnoho neměl. Od mistra Jonáše na jinou velikost oudu uvyklý býval. Však po léta si v tom vždy dobře vyhověli, ať už mu zadnici sám k tomu nastavoval, nebo v té jeho si užíval. A často i před spaním vzájemně si, ještě na dobrý spánek, hubama posloužili, než v obejmutí se sna odebrali. Smutno mu v loži samotnému bylo, síla mužská s věkem ještě ho neopustila a rád by zas něho k těla užívání k radosti obapolné měl.

Občas si sám s dřevěným kolíkem, co si na to uzpůsobil, po večerech zarajtoval, však jak byl studený a život v tom dřevě nebyl, málo to od stesku pomáhalo a lože jeho nikdy to nezahřálo.

II.

Na páteční odpoledne už se od chvíle, co na věži pátá odbyla, mnoho zpozdil. Nejprve ho písař na radnici zdržel, a abyť už toho dost nebylo, ještě cestou rychtářku potkal. Ta zrovna povídavou náladu měla, a jak jí vděčný byl za toho darebáka, co už by měl na něj ve sklepení čekat, nemohl jí jen tak lehce se vyvléci.

Upřímně jí ještě jednou poděkoval, tak za to, jak tu věc nešťastnou z rukou konšelských do jeho vložila a od ostudy jej uchránila, tak i za mast, již ve středu Ondřejovi dala, když se od rychtáře z vizitace vracel, abyť záda lépe se mu zhojila. Však i ještě zrána sám mu ji tam natíral, neb on si tam dosáhnout nemohl. Nerad by byl, abyť mu na hřbetě nějaké šrámy zbytečně zůstaly, i když ho kluk zrovna zlobí, má ho přec jen rád.

Rychtářka mluvila a mluvila a i divné narážky měla, ač do žertů jich balila a úsměvem šibalským provázela. Že to prý vše i Prokopova vina je, kdyby si Ondřeje tak jak kdysi si mistr Jonáš jeho hleděl a pořádněji ho využil, že jistě by kluk tolik nevyváděl a brzy se zklidnil. Toho ona že pozná.

I potom řkouc: „Jestli nestačíš už na něho, něčeho ti k posílení ráda dám.“ Do ruky pikslu s nějakou další mastí mu vložila, a teprv když s mrknutím šibalským kamsi k jeho ohambí se letmo podívala, s ním se rozloučila a za svým se dál vydala.

Když i s mastí k domovu pospíchal, neb od páté odpolední nejméně už hodinu zpoždění měl, tak jak o tom uvažoval, toho mu na mysl přišlo, že snad i rychtářka správně myslí a lépe než on poznala, co s klukem by udělat měl, abyť do latě ho srovnal a doma řádně podržel. A že věru rád by to udělal, a ani mastí posilujících k tomu by mu třeba nebylo.

Ondřej potom od toho outerka poctivě z domu se nehnul, uklízel, i kuchyň obstarával a všechnu práci přikázanou, ba i nepřikázanou, bez odmlouvání dělal. Jen mnoho toho nenamluvil a s hlavou zamyšleně sklopenou po domě se šoural. Do očí se Prokopovi snad ani jednou nepodíval, neřkuli že k obvinění svému něčeho by mu řekl, by výslechu dalšímu tím předešel.

Prokop na něj nenaléhal a ani nijak jeho netrápil. Jen když chtěl Ondřej na večer ve stoje se najíst, přísně ho poučil, že u stolu jako člověk rovný s ním sedět bude. Ač dobře věděl, že pro tu zadnici rozbitou sednout si nechce, však i tak chtěl, abyť viděl, že s ním bude co s rovným jednat, i když musel tak zle ho potrestat. A k tomu i trochu potměšile ho bavilo, jak outrpně si ten prevít ke stolu potom sedal.

Se zvědavostí notnou ke katovně spěchal a rovnou do sklepení, kde mučírna byla, sešel. Dveře zavřené nalezl, jen průzorem ven do chodby boční světlo z loučí se lehce mihotalo. Zpomalil, a jak byl zvědavý, zda Ondřej na něj, jak mu kázal, poslušně tam čeká, zlehka jen našlapoval, abyť se okénkem nejdříve ze tmy podíval.

To, co takto na tajno uzřel, sice jeho udivilo, však ne zas tolik, jak by mohlo. Ondřej v podřepu u zdi stál. Do té zdi dřevěný klacek, ten jeho, hladký, voskem leštěný a k tomu tvarem upravený, v příhodném otvoru zapasovaný měl a zadkem tam po něm divoce rajtoval.

Jednou rukou si svého mrňouse při tom přes klec hrubě třel a druhou bradavky střídavě hladil a hned zas v prstech silou natvrdo mačkal. Nemálo ho to popudilo, kolík už dobře dvě neděle marně hledal a už i myslel, že paměť mu s věkem neslouží.

V první chvíli už se rozpřahoval, že dveře prudce rozrazí a pacholka v tom překvapí. Sic než to udělal, rozmyslel se. Ač zřejmo nyní mu už bylo, že v tom lese jistotně cos jiného, než všichni soudili, se událo a že nejspíše z oudu bušením lépe než potěhem z pacholka nakonec pravdy dostane. K čemuž byl, po tom, co právě uzřel, pevně už rozhodnutý. Nadto však za to, jak darebák neřádný kolík jeho vlastní takhle na tajno si bez svolení půjčuje, že trestu vhodného jistě si zaslouží, nově soudil.

Potichu se tudiž od dveří odplížil a teprve opodál hluk dělat začal. Dupal a na zpoždění své i hlasitě klel, jen abyť ho uvnitř co nejlépe slyšet bylo. A notně se i loudal, by neřádovi čas dal vše srovnat a stopy po tom, co tam sám se sebou prováděl, zahladit.

Jak potom vešel, pacholek nahatý, ruce za záda zkřížené, uprostřed místa poslušně už klečel a tak se tvářil, jako že tam už tu hodinu, co se zpozdil, na něho v pokoře čeká.

I jinak vše do pořádku uvedené bylo. Z ničeho patrno nezůstalo, co neřád tu potajmu prováděl. Sic dechu měl ještě zrychleného a na plecích jeho pořádného zčervenání Prokop dobře si povšiml.

Něco o komediantech komediantských sobě pomyslel a v duchu se zasmál. Nahlas však jen přísně se ho bez pozdravu otázal, zda mu je o tom, co v lese se stalo, dnes připravený již pravdu říct a ničehož dalšího na sobě poznat mu nedal.

V odpovědi však zas jen hlavy k zemi sklopené a rtů pevně sevřených se mu dostalo.

“Dobrá tedy, jak chceš!“ na to mu opáčil.

„Budeme tam, co jsme skončili, pokračovat dokud k rozumu nepřijdeš a pravdy mi nepovíš!“

Skřipec pod kladky přistrčil a lehnout mu na něj ukázal.

Ondřej na to jen s povzdechem se postavil a poslušně se tam na břicho ukládal. Až z toho Prokopa lítost k němu na okamžik přepadla. Leč zviklat se od oumyslu svého tím nenechal. Na záda jeho hrubě přetočil a ruce i nohy do řetězů připoutal.

Potom kladkou vše do výšky vytáhl, abyť záda Ondřejova na lavici ležela, zadnice však v příhodné výši ve vzduchu čněla. Potom i nohy mu kladkou od sebe, jak nejvíce šlo, roztáhl, abyť až oud svůj do zadnice mu ochutnat dá, pohodlně k tomu pacholka připraveného měl. Nemálo ho ten pohled rozpaloval, jak díra Ondřejova tím jeho klackem dřevěným pořádně už rozevřená k němu zela a hladově po oudem vyplnění žadonila. Taková horkost ho z toho přepadla, že halenu ze sebe strhl a mohutné tělo z půli obnažil.

Ondřej, jak toho pozoroval a rozpoznati se snažil, co za týrání na něho se chystá, s notným strachem překvapeně jej sledoval. A i bylo čeho se obávati, pořádný kus mužského stále ještě byl. Ruce i ramena jak dva jiní dohromady, a sic břicho už mu s věkem vystoupilo, stále pevného tvaru bylo, ničeho povadlého z tuku či kůže nikde na něm nesviselo.

I ten neřád, co tu před ním s nohama roztaženýma zpola visel, zpola ležel, až na ten nedodělek, co v ohanbí měl, byl jinak chlap pořádný, jak se na pacholka katovského sluší a Prokop se již dočkati nemohl, až jeho k uspokojení svému zprzní.

Jenom ještě něčeho k pobavení tomu mu scházelo. Jak Ondřeje viděl, co si s bradavkama vystouplýma sám prováděl, chtěl mu pro potěchu svou, a jak myslel, i jeho, to ještě na trochu osladiti.

Dva pořádné skřipce, jež tu na torturu měli, mu na ně připnul. Pevně je přitáhl, řetezem spojil a k okruží v ohanbí celé potom provlékl.

Ondřej tiše jen zasyčel, hlavu k jedné straně otočil a napjaté svaly se mu zachvěly. I když nejasno bylo, zda z bolesti a nepohodlí, neb ze vzrušení, jež z toho nepochybně měl. Neb k přehlédnutí nebylo, jak ten mrňous jeho s klecí zevnitř urputně sílu poměřuje a k životu se dere.

Když ho tak příhodně připraveného měl, vzal Prokop pěkné husté důtky do ruky a po tom jeho rozkroku, ouplně mu nyní v bezbrannosti vystaveném, rychle švihat počal.

Ondřej se kroutil a na řetězech vzpínal, až z toho nemálo ran i na vnitřek stehen a ba i na tu díru roztaženou dopadalo, ač Prokop toho v oumyslu neměl. Házel sebou, jak by v bolestech se zmítal, dobře si však Prokop povšiml, že dech se mu srovnal a až v extázi s každou ránou dopadlou vzrušeně oddechoval. I ty skřipce, co je měl na prsou připnuté, si schválně ještě při tom natahoval.

Právě tak to bylo, jak Prokop zamýšlel i jak očekával, sic jako trest to vypadalo, však pacholek trestaný nad míru si to užíval. I díra jeho, jak byla obnažená, divoce jemu pulzovala, jak by i k Prokopovi volala a jeho si žádala.

Chtěl však ještě trochu důtkami přisadit, než sám do ní ocas zanoří. A jak v rohu na polici ten klacek dřevěný uzřel, co si jím Ondřej díru hobloval, pro něj si došel. Když tam i pikslu s krémem léčivým, kterým Ondřeje rychtářka soucitně vybavila, vedle objevil, vzal to, řádně tu věc jím promazal a do Ondřeje zasunul.

Darebák, jak už byl celý z toho rozhicovaný, ani se tomu nepodivil, než že tu věc kolem žlábku, co tam Prokop dávno pro sebe udělal, v zadnici stáhl, abyť mu nevyklouzla a než oči ve slasti zavřel, vděčně se nadto i na Prokopa podíval.

Znovu mu potom tu jeho hanbatost důtkami notných pár minut ještě masíroval a spokojeně pozoroval, jak si ten necuda necudný klacku dřevěného i skřipců stažených nestydatě před ním užívá.

To už však i jeho oud vlastní mohutně se ozval, že by si rád též z toho něco užil.

Pročež si Prokop poklopec roztáhl, ten špalek dřevěný uvolnil a svým ho v tu ránu nahradil.

Důtky potom Ondřejovi do pusy přistrčil, abyť mu tu u toho mnoho neřval, a hrubě v něm na doraz řádit počal. Jak byla ta díra pořádně tím klackem dřevěným připravená a i jinak dobře promazaná, na první zásun hned se do plné hloubky dostal a jinak to nedělal, než že až po masité koule svoje toho do něj vrážel.

Jak sám do tempa se dostal a pohyby s přirážením té prdele ochotné srovnal, tak tu věc, co v rozkroku před ním zamčená byla a divoce s vězením svým zápolila do dlaně vzal a stejně jak Ondřeje to dělat za dveřmi předtím viděl, hrubě ji třel a do rytmu hladil. A dlouho ani si s ním tak nehrál, než Ondřej v křeči rozkošné celý se zatnul a z té věci kovové Prokopovi pod rukou sémě Ondřejovo vypouštět se v návalu počalo.

To už ani Prokop dlouho potom nevydržel a jak byl v hloubce Ondřejova zadku zabořený, tam prudce se vypustil.

Jak se Prokop z té námahy vydýchal, z řetězů toho darebáka uvolnil. Ondřej jen v úlevě na lavici se rozvalil, rozkošnicky zhluboka oddechoval a ničeho neříkal.

To už se Prokop k tomu měl, že mu tu věc z mrňouse sundá. Však sotva se k tomu přichystal, Ondřej, jako když by do něj střelil, z lavice seskočil, hned před ním na kolenou klečel a jeho prosil:

„Mistře, moc vás prosím, nechte mně tu věc úžasnou! Pravdu vám povím, co se v tom lese dělo, a všeho, co řeknete, navždy udělám, jenom mně toho neberte!“

Prokop na to obočí pozdvihl a rukou se o bradu ve vousech opřel. Cožpak, že by na té věci mohlo být, abyť na ní si tak státi chtěl? Pomyslel si, však rád byl, že konečně toho, co v tom lese se seběhlo se dobéře.

"Řekneš-li mi teď po pravdě, co se v tom lese semlelo, uvážím, čeho po mě žádáš,“ pravil k němu. “Ponejprv však mluv.“

„Mistře, všechno vám vypovím,“ spustil Ondřej náhle až přeochotně, aniž by se rozmýšlel. “Nebť úplně jinak toho bylo, než jak se zdálo. A teď nebojím se už vám o tom ouplnou pravdu říct.“

„V tom lese jsem s chlapem byl a jemu jsem tam tak, jak teď vám, držel. Neměli jsme kam jinam si jít pomoci, a tak jsme si do lesa zašli. Ani mně nenapadlo, že by tam nějaké děvče zabloudit mohlo, když plody lesní sbíralo.“

Hlas se mu zachvěl a oči k Prokopovi do výšky pozvedl.

„Tomu druhému naštěstí za velký strom se schovat povedlo, já tam však před ní nahatý zůstal. Ona potom, jak se vylekala, že jsem tam na ni číhal a ublížit jí chtěl a hnedle za rychtářem utíkala a mě udala.“

Odmlčel se na chvíli a potom tiše dodal: “U soudu nijak udat jsem ho nemohl, anžto sobě bych nepomohl a jen jemu ještě škodu přivodil, tak abych lháti nemusel, mlčel jsem a zbytek už z toho znáte.“

Odmlčel se na chvíli a potom tiše ještě dodal:

„Hněvat se na mě můžete, však jen pro tu nepozornost mou.“

Prokop dosti se zastyděl, jak ho v úterku zle bitím ztrestal, a statečnost a čest, co projevil, nad míru se mu líbila, rád byl, že v ousudku se o něm přeci nepletl.

“Mrzí mě, Ondřeji, že jsem tě ve vzteku tak zle a nespravedlivě ztrestal, můžeš mi toho odpustit a omluvu přijmout?“

Ondřej, jak pořád před ním klečel, ruku mu popadl a líbat ji začal. Což Prokopovi hrubě se však nelíbilo.

“Toho už nikdy nečiň!“ přísně se na něj obořil a k oudu svému jeho nasměroval, chce-li vděčnost nějak najevo dáti, aby jemu se poděkoval. Čehož Ondřej hnedle se i s radostí chopil.

. “To, že jsem ti zadek zpráskal a dneska i ohobloval, mi příjemné bylo, a jak myslím, i tobě z toho všechno nevadilo, ale toho neznamená, že důstojnost si nemáš zachovat.“

S tím paži k němu vztáhl a na nohy mu zpět postavit pomohl.

„A teď mi řekni, proč tu věc v ohanbí se tak bráníš sundat?“

Ondřej na to oči k zemi sklopil a s ostychem tiše pravil:

„Mistře, sám jistě jste popatřil, že mnoho jsem tam dole nenarostl. A když jste mi onu věc tam dal, hned jsem si jako chlap v kalhotách od té chvíle připadal.“

Odmlčel se na okamžik, potom pokračoval:

„Potom včera, když jsem si v cimře dobře tím dřevěným kolíkem dělal, neb jinak mi toho ani nejde, abych se uspokojil, tak ta věc jakoby se mnou pracovala a k tomu mi pomáhala, že jsem se tak vypustil a takového dobrého cukání měl, jako ještě nikdá.“

Při těch slovech na Prokopa pohledem tak tázavým a vděčným, jakého snad nikdy neviděl, se obrátil.

„A to ještě jsem toho nevěděl, že může i lepší to býti,“ tiše dodal.

Na prázdno několikráte zapolykal, jakoby čekal, zda Prokop ho neokřikne, či pro ten kolík, jejž si na tajno vypůjčoval, kárání nedostane. Anebo jen rozmýšlel, jak nejlépe vyřknouti, co na srdci nosil.

„Proto bych vás prosil, mistře,“ nakonec však s uctivostí přeci spustil, „jestli si mne tu co pomocníka nejen k práci, však i oudu vašemu podržíte…“

Zaváhal a potom dokončil:

„…a tu věc mi pro potěšení natrvalo propůjčíte.“

Na to oči sklopil, jako by o bůhvíjakou milost a službu žádal.

K tomu Prokop neměl, co by jiného mu mohl říci, než mu v tom vyhověti. Nebť i jeho přáním to bylo, a ten jeho kolík tajně vypůjčovaný hnedle mu už odpustil. Spokojeně a laskavě k němu tudiž promluvil, neb tak to i cítil:

„Pro ostatní tu jako můj pacholek a pomocník budeš, pro mě však jako muž rovný a mnou v práci i v loži ctěný. Pokud požádáš, rád ti zadnici vždy omrdám a ji i jiné části tvé s radostí zmrskám. Však ze tvé vůle a ne z mého příkazu to snášeti vždy budeš.“

Potom se usmál a dodal:

„Pokud s tím tak souhlasíš, tak bych se rád do hospody teď s tebou vydal, něčeho pod zub zakousl a žejdlík otočil. Oběma nám toho jest, myslím, již zapotřebí.“

Dlouho potom spolu na svých místech katovských, stranou jim vyhrazených, ten večer v hospodě seděli a více než jeden žejdlík přátelsky otočili, neb se k tomu tak postavili, jako že na ten večer se spolu oženili.

III.

Pořádně tak potom spolu v katovně žili, co dva muži v životě svázaní. Světnice jejich, propojené ještě z dob, kdy tam Prokop s mistrem Jonášem přebýval, zůstaly, a tak, i když před lidmi každý svoji cimru měl, pospolu na loži každé noci jeden druhému k potěšení líhali.

Nejednou i do sklepa spolu sestupovali, kde potom všelijakých dalších kratochvílí si dopřávali. Ježto žádného okna tam nebylo, mohli se tam do libosti vyřádit a nadto i příhodného náčiní k užitku svému vzít. Do katovny nos beztak nikdo jen tak nestrkal, neb každý povědomí měl, že snadno by tam oň přijít mohl.

Ta mast, co rychtářka Prokopovi dala, nemálo se jemu proto osvědčila, neb často Ondřej na něj víc, než jeho letům příslušelo, dorážel. A mast ta k tomu účelu nad míru dobrá byla.

Jediné, co jemu scházelo, ač jinak ve všem spokojen byl, že Ondřejovi tak jako on jemu zadnici k jebání nastavit nemohl. Neb pacholek ten ani oudem, ani v hlavě k tomu ustrojen nebyl. Ač pokaždé se za to mistrovi omlouval, jako by provinění nějaké na sobě cítil, dělati toho nechtěl. Stejně jako i z té klece, co mu na úd připjal, nerad se na dlouho osvobozoval.

Prokop tudíž v hlavě dost a dost přemítal, jak by sobě k potřebě té pomohl, abyť k uspokojení svému došel, a i Ondřej, abyť více užití měl, co jemu v každé chvíli potřebné bylo. Neb mládenec, jsa mladý a bujný, mnohdy Prokopa nad míru tím vyčerpával, a on věkem přec jen k slabosti občas se již nakláněl, ač masti přehojně užíval.

Jednou potom, když z Ondřeje oud dočista zemdlený zas vytahoval a na lože se znaven svalil, osmělil se konečně a jemně jej optal se, koho že to tehdá v lese s sebou měl. Již dávno o tom uvažoval, leč obával se, abyť žárlivost v Ondřejovi neprobudil a spokojenost jejich zbytečně tím nepokazil.

Ondřej však ani mnoho s tím cavyků nenadělal a hnedle vyjevil, že to Matěj, mladý pacholek od podkováře, byl, co měchy celý den mu tam u kovadliny stlačuje, s železem se tahá a koně přidržuje. A i to, že v tom lese tehdá spolu prvně nebyli, bez okolků přiznal.

A i že ten Matěj, dle Ondřeje, dobrý mužský jest. Už z toho, že pro to jeho nedochůdné v rozkroku ustrojení nikdy ani slovem se mu neposmál, nýbrž jej vždy těšil, že na stejném prý sou, neb on zas o co více vpředu narostl, o to zadnici má oužší.

Prokop kluka též dobře v paměti měl. Podkovář, jehož pacholkem byl, člověk lakotný a hrubý, nemálo jej prý trápí a šikanuje, ba ani mzdy mu nedává, jak rychtářka nejednou žalovala. Vždy se vymlouvá, že kluka živiti dlouho musel, neb sirotek jest, co jej sestra jeho ženy na světě bez otce zanechala a k němu že co krk hlavový zbůhdarma jen se přidružil a to živobytí, co mu poskytoval, ještě že mu nesplatil. Jak by však pacholek za to mohl, že otce svého nezná a na světě sám zůstal?

Možná snad, že krve obra měl, neb takového chlapiska, jaké z něj vyrostlo, sotva se v okolí druhé potká. Paže široké, šíje jako z kamene a síla v něm, že by i dva muže při kovadlině zastal.

Však nejednou na něm Prokop u podkováře zrakem spočinul, když tam bez haleny u měchů stával, pot mu z těla stékal a každý sval pod kůží se mu s dechem vzdmýval.

I tak se v duchu zaradoval a hnedle Ondřeje opatrně se optal:

„Mnoho by ti proti mysli, Ondřeji, bylo, kdyby nás občas navštívit došel a s námi pobyl?“

Ondřej však s potěšením zjevným na to odpověděl:

„I nebylo, mistře, rád ho mám, mnohokrát jsme si k potěšení vzájemnému vyhověli a líto mi bylo, že…“ Nato se zarazil, když mu došlo, co právě řekl, a zrak cudně sklopil, hubování zjevně očekávaje.

Prokop však jen spokojeně se usmál a na souhlas kývl:

„Dobře, že se ti konečně jazyk rozvázal. Tudiž za ním zajdi, a zda katů se nebojí, se optej,“ se smíchem pravil.

Ondřej hnedle s potěšením nemalým k mistrovi se na loži přivinul a na šíji jeho vděčně políbil. “Jak kážete mistře, však myslím, že obávat se jistě nebude.“

"Ne však, že zas do nějakého lesa spolu počestná děvčata děsit půjdete!“ na oko jemu pohrozil a po břiše mohutně ho plácl.

“Nebude-li se do katovny báti, tak k nedělnímu obědu ho pozvi!“

Matěj nikterak katovny se neostýchal, a tak už tu následující neděli s nimi v kuchyni seděl a masem se cpal, až mu za ušima praskalo. Neb doma takového jenom o svátcích a ještě ze zbytků jen sprostých dostal, čehož k Prokopovi s plnou pusou huhlal, když jemu za takovou hostinu nečekanou děkoval. Ondřej po očku na něj pokukoval a mistr se v duchu usmíval, že mládenec hladem víc než ostychem zjevně trápený jest.

Když potom dolů do sklepa ho po jídle pozval, ochotně s nimi šel, ani se neuzarděl. A jak Prokop si halenu odložil, nijak se tomu nepodivil a bez meškání i sebe stejně odstrojil. Takové těšení na něm vidět bylo, že i nohavice dříve spustil, než by kolibřík křídlem jednou máchl. A musel i Prokop uznat, že vybral si Ondřej k potěšení chasníka věru dobrého. Mládenec byl to statný a i ve všech věcech mužských nadmíru bohem obdařený. A jak po dlouhý čas už do teplého nejspíše si nezasunul, i mu ten kolík před tělem hbitě se nedočkavě komíhal a s potěšením slintal.

Přesto však ponejprv pokorně se k Prokopovi obrátil:

„Mistře… dovolíte-li, rád bych… Ondřeje k radosti jeho i své obešel. Nebude-li vám to proti mysli.“

Dílem k pobavení dílem však i k ocenění to Prokopovi přišlo, že se ho takto o dovolení pacholka mu ojebat táže a úcty k němu má. Ničehož z toho však znát na sobě nedal a svolení mu dal.

“I ničehož se neostýchej, k dílu tomu, jak vidím, už přichystaný jsi a chce-li toho Ondřej, já brániti v tom nebudu.“

Ondřej už v tu chvíli přes kládu ohnutý stál, hlavou na souhlas kýval a očima natěšeně jiskřil, o souhlasu jeho pochyb být nemohlo. Spíše po lících mu ruměnec běhal, jak ho touha rozpalovala. A anžto i Prokopa nemálo to nabudilo, před něj se postavil a oudem ztuhlým mu ústa hbitě vyplnil.

Na to Matěj z nohavic u kotníků spadlých konečně se osvobodil, k Ondřejovi zezadu přistoupil a tam do něho se zprudka zabořil. Až Ondřej z obou stran v jedné chvíli vyplněný, zprudka se prohnul a v rozkoši zasténal. Nebylo-li by mu to však v té chvíli jistotně již ničeho platné, i kdyby to v rozkoši žádané nebylo — nebť oba hrubě již ho obdělávali, na steny jeho ať vzrušené nebo jiné ohledů žádných nedbajíce.

Však Prokop dobře viděl, s jakou Matěj uvnitř si počíná a že i ránou šťavnatou přes půlky Ondřejovy nemálo mu to jebání oslazuje. Až mu Ondřej pod rukama sténal, jakou silou a vášní jeho se Matěj zmocňoval. Takového však už byl Ondřej nastavení, že nejen z oudů prostého pojíždění však i z toho bolení pleskavého bral sobě potěšení. A že oba dobře toho věděli, v užívání nijak si neodpírali.

A i Prokopovi z dávných časů se připomnělo, jak i jeho divoké to počínání mistrovo vždy uspokojilo. Pročež z Ondřeje hbitě se uvolnil, vedle něj prdelí nastavil, půlky si rukama roztáhl a k Matějovi s pohledem žádostivým se obrátil. Matěj však z toho velice se ulekl, až z Ondřeje divoce mu v ústrety v bocích se kmitajícímu sebe osvobodil a tázavě k Prokopovi bezradně se postavil.

„Mistře… opravdu i do vás smím?“ v prostotě své s ostychem se tázal.

Prokop na něho přísně se podíval a naoko jemu i vynadal:

„Kdybych toho nechtěl, snad bych na tebe zadnici holou nastavoval? A povídám ti, jestli mě pořádně neojebeš, tak k mistrovi tvému stěžovat si půjdu, abyť tě k poslušnosti bičem přiměl!“

Matěj tak se ulekl, že mu chvíli i dech došel. Ondřej se hihňal, až kláda se v řetězech otřásala, a Prokop sotva vážnost udržel. Matěj na oba zmateně se podíval, a když Ondřej z klády se sesunul a jeho k Prokopovi postrčil, ostychu konečně setřásl, v bocích Prokopa uchopil, do něho se nasunul a jak o život bušit tam začal.

Pravda, bolelo to Prokopa, a nemálo, neb léta už podobného nezažil a tělo odvyklo. Však držel to statečně, nechtěl v tom si před Ondřejem ostudu zadat. Však když Matěj, zmužilý a jakoby od obra sám zrozený, do něj po chvíli horkou záplavu vylil, na všechnu tu bolest v té chvíli zapomněl. Hladově v sobě to sevřel a jen co znova se postavil, s radostí prznitele svého obejmul a poctivě ho za to dílo chválil. To už však Ondřej u něho klečel a klacek naběhlý mu hubou obdělával, čehož jak Matěj si povšiml, k němu se přidal a oba ho hubama každý ze strany jedné tak dlouho hoblovali, až ho k výstřelu mohutnému přivedli.

Ondřej, abyť mu ničeho líto nebylo, dostal potom přesně to, oč sám nejvíce krom dobrého jebání vždy stál. Na prsou byl ponejprv výpraskem a poté i svorkami potrápen, a rozkrok mu potom oba, mistr i Matěj, důtkami z obou stran tak dlouho dráždili, až zpod klece jeho tolik vytrysklo, že by to na pohárek smetany vystačilo. V hustotě i hmotě rozdíl žádný nebyl a tolik toho bylo, že nikdo krom chuti, v množství a hustotě žádného rozdílu by nepoznal. Ani na zmar to nepřišlo, nebť se oba postarali, abyť mu břicho celé do sucha olízali a rozkoš z výronu ještě tak jemu i sobě rozmnožili.

Matěj, jenž od té příhody nešťastné, co v lese se jim s Ondřejem udála, chlapa neokusil, z celé té kratochvíle nadmíru potěšen byl, oběma děkoval a mistra hnedle s pokorou prosil, by o další neděli zas k nim přijít mohl a radosti tělesné s nimi si užít, abyť mu dopřál.

“Jen přijď, však jen hlupák dobré krmě by odmítal,“ rád s tím souhlas dal. A už i v duchu přemítal, co by na to k užívání jim z vybavení jejich uchystal.

Mnoho toho potom o nedělích vyzkoušeli a vždy si to i nadmíru dobře užívali. A jak měsíce tak ubíhaly, nejen o nedělích, však i jindy v týdnu Matěj se do katovny pro jebání dobré vkrádal, až se mistr obával, abyť přec jenom něčeho někdo se nedovtípil a oni z toho obtíže neměli.

Nejvíce z toho strýce Matějova obavu měl, jenž byl člověk hrubý, lakotný a nedobrý, a snadno by jim pro potěchu ze života peklo udělal.

Tak skoro rok uplynul a Prokop jednou na radní zasedání zas pozván byl, že konšelé proň prý nějaké důležité zprávy mají. Než však tam se vydal, ponejprv za rychtářkou se bral, neb mu vzkázala, abyť dříve než na radnici půjde, u ní se zastavil, že mast novou proň připravila a i slovo s ním by promluviti chtěla.

Rychtářka jej v síni své laskavě uvítala, ke stolu posadila a hned se ho tázala:

„Mistře Prokope, či víš už onu novinu, že město u komorního soudu tu dávnou při o pět vsí za Brodem Sviním slavně vyhrálo?“

Prokop přikývl. „Toť i já slyšel. Veliká to radost z toho po městě je, lidé na rynku o tom včera až s nadšením křičeli, i slávu provolávali a v hospodě potom to zapíjeli.“

„I dobře je, že lidé se radují,“ s úsměškem jemu odvětila. “Arci povím ti i, co doposavad se jim k tomu neříká, neb méně by se potom radovali.“

Nato blíže k němu se naklonila a hlas ztišila: "Biskup pardubský, jenž při tu prohrál, u královské komory alespoň toho dosáhl, abyť vítězství to slavné trochu se městu prodražilo. Část solné daně město bude jemu po deset let odevzdávati, a k tomu, neb majetek městský tím věru se rozmnožil, i městská čeládka příslušně rozšířena býti musí. Krom počtu stráže městské, jež o půl tuctu chlapů nejméně navýšiti by se měl, i privilegium katovské se z toho nařízení rozšířilo. Odteď nebudeť ti jeden pacholek stačit, leč dva povinnen budeš k sobě míti.“

„Půl tuctu strážných a k tomu i pacholek katovský, pro pět vsí nevelikých?” obočí Prokop pozdvihl. ”Aj aj, toť věru věc nebude laciná.“

Rychtářka nato pod čepcem si vlasy uhladila a k němu ještě více se naklonila:

„Však páni konšelé od té chvíle co rozhodnutí přišlo, také jen o tom dumají, jak na tom ušetřiti. Soudím, že lépe uděláš, sám-li jim napovíš a k myšlence užitečné je přivedeš.“

V tom na chvíli drahnou se odmlčela a k Prokopovi s obočím vysoko vytaženým hlavou pokyvovala, než jeho za ruku uchopila a v řeči navázala: “Tak soudím, že než draze placeného od jiného mistra pacholka vyučeného vzít, lépe bude, když sám v místě mládence k vyučení vhodného si najdeš, jenž i za málo spokojen bude a kasa městská tak z toho nařízení škody jen malé utrpí. Rychtáře o tom jsem již poučila a doporučení rád k tomu ti udělí.“

Prokop tuze dobře porozuměl, jak ta moudrá žena cestu v jakou ani nedoufal mu vyšlapala, a že v jejích slovech více než jen prosté rady bylo. Jak toho se dopídila, že Matěj do katovny jen tak z ničeho „pomáhat“ nechodí, raději však jí se nedoptával a sobě toho nedomýšlel.

V pádu každém, když před konšele předstoupil, dobře již věděl, co činiti má, abyť příležitosti té nečekané bez zbytku ku prospěchu využil. Na penězích mnoho mu nezáleželo, hlavně abyť ty dva kluky u sebe měl a je si podržel.

Když páni konšelé věc mu přednesli na oko hluboce se zamyslel, listinu od komory královské sobě k prostudování na nich vyžádal a dlouho pak mlčky ji pročítal, než znovu k nim se obrátil.

“Rozumím-li tomu, ctihodní páni,“ pravil, „požadavek komory královské toliko do počtu dvou pacholků katovských přikazuje. Zda má se o pacholka již vyučeného jednati, v přípisu tom nikde nenalézám. Protož toho bych navrhoval, než od jiného mistra chlapa vyučeného za drahé peníze bráti, souhlas-li mi dáte, raději v místě mládence vhodného označím a v řemesle sám jej vyučím, abyť pokladna městská škody co nejméně z toho utrpěla.“

Konšelé spokojeně mezi sebou zamručeli a hlavami moudrými toliko kývali. Jen pan Havel, mistr pekařský, co do rady nedávno teprv zvolen byl, k tomu se ozval:

„A koho bys k sobě přijal? Nějakého tuláka, jenž více v krčmě vysedává než poctivou práci hledá? Takového město nechce. Či snad už někoho vyhlédnutého máš? Však pověsti kolují, že Matěj, co u mistra podkováře v černé práci stojí, s tvým pacholkem nad míru se druží a do katovny často se uchyluje. Na což i mistr Mikuláš u mne si již stěžoval.“

Prokop až v hněvu skrývaném do rtu se kousl, tvář však vážnou si zachoval. Že nový konšel rád před ostatními se ukazuje a jen z toho jej popichuje, soudil. Protož pevně však s úctou jemu odvětil:

„V tom, pane Havle, pravdu máš, že Matěj s mým Ondřejem v přátelství se druží, a i jeho prvého na mysli jsem měl, když o pacholkovi novém jsem rozvažoval. Žaluje-li však pan Mikuláš, že čeleď jeho k jiným se utíká, více k necti to jemu slouží nežli mně k napomínání. Neb zjevno jest, že chasa jeho o kus žvance se jinde bráti musí, od něj řádného zaopatření nemajíce. Já jen než bych toho dopustil, abyť zadarmo a z outlocitnosti u mne seděl a chleba mého jedl, dílo jemu ke prospěchu úřadu mému přiděluji. Neb tak soudím, že ani hladový bez práce užitečné sycen býti nemá, pracovati-li může.“

I jak toho Prokop viděl, že konšelé k řeči jeho v dobrém se přiklánějí, a s uznáním k němu hledí, hnedle ještě si přisadil.

„A poněvadž známo je mi, že lid zdejší pod správou města našeho nad jiné kraje zákonů dbalý jest, což vám, ctihodní páni, a vedení vašemu k zásluze se přičísti sluší, však úřadu mému sdostatek práce z toho přičinění jinak chválihodného tím ne vždy se dostává. Tak když oba pacholky mé do stavu stráže městské zapsati povolíte, já potřikráte v týdnu do služby co dráby užitečné rád je uvolním, aby pořádně oni za mzdy své využiti tím k města prospěchu byli. Čímž nařízení komory královské nadvakrát za náklad jediný se vyhoví a kasa městská nemálo tím ušetřena bude.“

A to již i rychtář, jenž doposavad mlčky tam seděl, z místa svého se zvedl a slova se ujal.

„K tomu i já rád se přimluvím. Nebť mistr Prokop dobře mluví. Jistotně bezpečnost veškerá se tím posílí, když v stráži takoví chasníci budou. Z úřadu katovského respektu si u darebáků vždycky snadno dobudou a pro město jen užitek z toho vzejde.“

Radní k tomu po poradě krátké všici se potom s ochotou připojili a na nového pacholka i o něco více peněz přidělili, než Prokop sám od nich by očekával. A nadto i ještě jemu děkovali, jak věc neblahou moudře a ku města prospěchu že rozřešil.

Když Prokop po návratu Matějovi oznámit to šel a o to se tázal, zda jméno jeho konšelům potvrditi může, Matěj ponejprv ani, že slyší dobře, nevěřil a jen s očima vytřeštěnýma na mistra hleděl.

„Mistře… vy opravdu byste mne chtěl? Takového sirotka beze jména, co v kovárně jen měchy zmítá, za pacholka si vzít?“

Prokop na něj vážně se podíval a klidně jemu přikývl: „Právě tebe, Matěji. Neb jiného bych ani nezvolil.“

Tu Matěj až v kolena klesl, a ruce Prokopovy chytil, jak by otci vlastnímu děkoval.

„Mistře, poslušnost i věrnost vám přísahám a nikdy že vás nezahanbím slibuji.“

Klaněl se mu, slova sotva mezi slzami vyslovoval a jako ženich o veselce se radoval. Jednak proto, že od podkováře lakomého a surového, co léta ho bez mzdy k práci hnal, navždy vysvobozen bude, v což ani už nedoufal. A potom i proto, že do katovny na tajno nebude se muset vkrádati a strachem se třásti, abyť jej kdo tam v užívání nejlepším nepřistihl.

Prokop jen mlčky jeho k sobě pozdvihl a i s Ondřejem, co tomu s radostí stejnou přihlížel, k sobě co rodinu svoji přivinul a s nimi se radoval. Než na radnici zpět se vydal, aby Matěje tam co nového pacholka svého oznámil.

I jediný, kdo tak škodu z toho utrpěl, podkovář nectný byl. Jak o pacholka silného, co zadarmo černou práci mu dělal, bez náhrady přišel a nadto ještě když dva drábové městští kolem živnosti zhusta se mu potulovali a na poctivost jeho s ostražitostí důkladnou dohlíželi. Z čehož z jednoho i druhého nemálo mrzení měl, však málokdo proto jej litoval.

Katovna pak sama pro i tři chlapy dosti veliká byla, toliko postel nahoře na tajno zvětšiti a železem vyztužiti si museli, neb taková tři chlapiska mohutná do té původní by se nevměstnala, a kdyby i vměstnala, ani by je neudržela. A oni jinak nechtěli, než že v jedné pospolu a v každé noci ležet budou.

K tomu potom ještě i dveře nenápadné do jiné cimry probourali, abyť bylo kam Matěje naoko ubytovati, kdyby se kdo zvědavý vyptával. A nebť stavu katovského všichni tři byli, nikomu divné se nezdálo, že vždy pospolu se drží, ať na pochůzkách venkovních, či když do hospody sobě zašli.

Jenom když haranti malí je na ulici potkávali, ryk s povykem tropívali a s křikem: „Čerti jdou!“ v běhu od nich utíkali. Neb jak všichni tři černí a statní byli, matky jimi naoko dítky strašívaly, že když zlobit budou, v pytel je dají a do katovny odnesou.