Mephisto (at) SAUVAGE

Sedí vedle něj, u jeho nemocniční postele, on jako velký a patetický básník by ji jistě nazval ložem úmrtním, protože přesně tím skutečně i je. Dívá se na starého básníka a pláče. Všechny ty budíky, hadičky a intubační sada by samy o sobě stačily, aby Hynek věděl, že je to naposledy. Je tu proto, že starý básník se navzdory předsevzetí, které si před dvěma měsíci před ním dal, chce rozloučit. Bylo vlastně skoro zbytečné, když mu přítomný doktor před tím, než ho pustil k jeho lůžku, bez patosu a obalu sděloval, že ráno by dědečka už nezastihl. Toho dědečka mu nevymlouval, neviděl důvod, prostě ho nechal v dojmu, že se dědeček loučí s oblíbeným vnukem. Svým způsobem tomu tak snad i bylo, jenom dědeček žádného vnuka nikdy neměl.

Starý básník ještě před rokem vůbec starý nebyl, nebo se tak alespoň určitě necítil. Ve skutečnosti starý byl a Hynek to dobře věděl, když několik měsíců předtím prvně zazvonil u jeho dveří. Jeho jedinou divadelní hru, napsanou před skoro čtyřiceti lety, viděl zcela náhodně v divadelním klubu ještě před maturitou. Ta změna programu mu však měla poznamenat život až o několik let později, tehdy nic nenasvědčovalo, že by to mělo nějaký zásadní význam. Kromě toho, že ta divadelní hra, na kterou by si nikdy sám lístek nekoupil, ho vnitřně oslovila tak moc, že si hned druhý den sehnal všechny jeho básnické sbírky a každou pak přečetl víc než dvakrát. Pod dojmem z toho si za rok, už na vysoké, zapsal dva semináře a začal se věnovat samizdatovým básníkům. Ne, to setkání s dílem starého básníka nezměnilo jeho život od základů, to, že šel studovat, navzdory nevyslovenému a nakonec i vyslovenému přání rodičů, literární vědu, vycházelo z jeho vlastního nastavení, jenom mu dalo směr a hloubku. V tom jeho dozrávání hrálo dílo starého básníka roli dálniční směrovky, našel díky němu výjezd z dálnice, kterou se do té doby řítil. Našel tak trochu i sám sebe, přijal sám sebe. Dokázal díky tomu poznání poslat do patřičných míst svého arogantního otce a dva roky vydržel s ním nepromluvit. Dával kondice a dělal překlady úplných pitomostí, jenom aby nemusel jít a říct si mu o peníze. Hodně ho to naučilo, stal se samostatným a nečekaně sebevědomým. Nakonec si mohl dovolit i ten nečekaný luxus a vzít otci telefon, až když zavolal on jemu, a s velkorysou blahosklonností mu odpustit, když se konečně, zcela neupřímně, přenesl přes svoji homofobii.

Byl svobodný, téměř ve všech významech toho slova, sem tam se i dokázal cítit jako beatnický básník, i když cenou byly překlady hloupých článků do literárních magazínů a doučování maturantů, kteří měli dost bohaté rodiče, aby si ho mohli dovolit. Ty literární magazíny, pro které překládal, si sem tam vzaly nějaký jeho článek k otištění, když zrovna chybělo něco do množství obsahu těsně před uzávěrkou vydání. Nebylo jich mnoho a téměř nic za to nedostal, ale stačily na to, aby měl publikační činnost, která mu umožňovala zvednout snobským rodičům z kruhů jeho otce taxy za kondice, které dával jejich dětem. Dalším nezamýšleným efektem bylo, že otec byl ve vztahu k němu okolnostmi donucen se ponížit a vyměknout. Jeden z jeho článků, pojednávající o vztahu staroindického eposu Mahábhárata k modernímu indickému divadlu, mu na jisté diplomatické recepci zajistil dlouhý a vřelý rozhovor s indickým velvyslancem, který vážený diplomat, před několika ne právě pro otce nevýznamnými svědky, ukončil s tím, že mu přeje pýchu, se kterou se může jako otec dívat na svého syna. Velice litoval, že u toho nemohl být, nejlépe jako muška na saku onoho velvyslance, ačkoliv i vyprávění o této pamětihodné události z úst jednoho z jeho profesorů mu bylo dostatečnou satisfakcí za ty roky otcovy ignorace.

Když před více než rokem, ne, už jsou to téměř dva, nějak moc rychle mu to uběhlo, hledal námět na diplomovou práci, oči se mu zastavily na pěti útlých knížečkách, které už několik let neotevřel, ale přesto v jeho malé knihovně měly svoje čestné místo. Napíše jeho životopis, monografii svého oblíbeného beatnického básníka. Na katedře mu to vzali na první dobrou a on k překvapení zjistil, že starý básník je ještě mezi živými. Sehnal si jeho adresu a od otce jednoho ze svých studentů dostal i jeho telefonní číslo, včetně náležitého antré, dotyčný byl lékařem starého básníka. Při první návštěvě se neskutečně styděl za svoje džíny a černé tričko, starý básník ho přijal ve svém staroměstském bytě v zářivě žlutém saku a modré kravatě. Okouzlil ho, byl skvělý, tak živý, že si vedle něj připadal jako prázdný starý páprda. Nevěděl tehdy, že starý básník umírá na rakovinu lymfatického systému, nic v jeho chování tomu ani náznakem nenasvědčovalo. Strávil u něj celé odpoledne, odcházel opilý vínem a živelností toho starého muže, který spatra recitoval své čtyřicet let staré básně způsobem, ze kterého ho mrazilo, zatímco se od srdce smál. Materiál k práci na jeho monografii měl po několika návštěvách dávno shromážděný, a přesto předstíral, že ho stále potřebuje navštěvovat, v jistém smyslu nedokázal sám sobě vysvětlit, proč. Procházel s ním stará alba fotografií, diskutoval o literatuře a divadle, půjčoval si jeho knihy, jenom aby měl důvod mu je přijít vrátit.

Naučil se několik svých básní, které považoval za dost dobré, aby mu je mohl přednést, a po druhé otevřené láhvi červeného, které mu přinesl, našel odvahu mu tu, kterou považoval za nejlepší, zarecitovat. Ani si asi dostatečně neuvědomil, jak moc je starý básník pozorný a vnímavý mezi řádky, možná nějaké mimikry na něj prozradily to, co nepovažoval za nutné sdělovat. Nebo byl starý básník prostě jenom dost starý na to, aby mu bylo jedno, co si o něm tenhle mladý student myslí, jeho beatnická duše se probudila a uprostřed přednesu jedné z jeho nejlepších básní zařval: ”Už tě někdy jebal chlap na Betlémským náměstí? O tom máš napsat báseň, na co to ve svým věku myslíš? Máš myslet na mrdání, vole!” Hynek zůstal několik vteřin jako zmražený. ”Jestli ne, tak jdeme teď hned, pojď, zvedni ten svůj pěknej zadek a jdeme!” 

Neodporoval mu, snad z úcty, snad v šoku se nechal odvléct těch pár ulic a před Náprstkovým muzeem dovolil, aby ho zatáhl do prochcaného průchodu, kde mu pak starý básník překvapivě silně zmáčknul volnou rukou zadek, z druhé, ve které měl tu láhev červeného, si loknul, a to průměrné červené mu pak dal ochutnat z jeho pusy. Tehdy ještě nechápal, co ze starého básníka způsobilo, že se mu poslušně svezl k nohám a s obrovskou chutí, překotně a notně nešikovně, rozepínal jeho poklopec. Jenom někdo, jako právě tenhle starý beatník, mohl mít na sobě trenky v barvách americké vlajky, vonící Sauvagem od Diora. Kdyby snad někdy někdo hledal nového maskota pro Louisianu, tak tenhle frankofilní beatník by byl vážný kandidát. To, co se vyvalilo před jeho obličej, když mu je nedočkavě konečně stáhnul, by ho i tak dostalo do kolen, pokud by už na nich právě neklečel. Bez váhání si tou obrovskou masou materiálu vyplnil ústa, obrovskej pták starého básníka na jeho hulení reagoval jenom hodně pozvolna, cítil, jak se zpočátku nalil, ale pak už to nepokračovalo, přesto se zarputile snažil dál. Líbilo se mu, jak má tou věcí vyplněnou pusu, a bimbající se varlata, volně pleskající o jeho bradu. Cítil ruce, které si jeho hlavu tlačily hluboko do slabin. Na erekci starého muže to ale nějaký velký efekt nemělo a prudce ho z jeho pusy vytáhl.

Dostal facku, až mu vyhrkly slzy, a vzápětí druhou, pták před jeho očima se znatelně víc napnul. Mozek mu, nějak nepochopitelně, vypnul všechny kontrolky a on se na něj opět snaživě ústy vrhnul, ocas byl znatelně pevnější, i Hynek se cítil vzrušený jako ještě nikdy. Uvolnil to dělo opět ze svých úst a pohledem směrem vzhůru se pokusil naznačit, že je srozuměný s další fackou, snažil se ho o ni pohledem doslova požádat, nezůstal nepochopený, několik mlaskavých úderů starých dlaní o jeho tváře vykouzlilo před jeho očima téměř pevnou erekci. Vyprostil si z kalhot svoje vlastní, už pěkně zvlhlé a jako kámen tvrdé náčiní, za účelem udělat si u toho taky trochu dobře, a narazil si tu věc, která teď už celkem obstojně stála před jeho obličejem, zpátky do pusy. Makal na něm až s jistou zběsilostí, což jeho majiteli stejně nezabránilo ještě několikrát mu proplesknout tváře. Nemusel se ani nějak moc dlouho dřít a z děla v jeho ústech vytékalo sperma. Nebylo toho nijak moc, a pokud mohl odhadnout, ani to nebylo nějak moc husté, ale chutnalo mu to. Byl tak vzrušený, že sám se vypustil k básníkovým nohám na pár tahů, zatímco básníkův vadnoucí ocas si poživačně nechával stále v ústech.

Pořádně nevěděl, jak se vymotali z toho průchodu a došli zpátky do básníkova bytu. V podstatě mlčeli, ale vnímal ten pocit společného mlčení, které dokáže říkat víc než tisíce slov. Starý básník otevřel novou láhev a dolil jim oběma do rozpitých skleniček. Pomalu na starém gramofonu, který tak před čtyřiceti lety musel stát celé jmění, nainstaloval desku a rozezněla se jedna z posledních klavírních sonát Franze Schuberta. Hynek neměl odvahu promluvit na něj první, to mlčení mu přišlo svým způsobem posvátné. Starý básník poslouchal Schuberta, občas se napil vína a mlčel, bezpochyby přemýšlel, a pokud si Hynek dokázal všímat, bedlivě si ho zpod přivřených očí prohlížel. Hynek se přizpůsobil, ponořil se do Schubertových tónů a vlastních myšlenek. Schubert mu ke starému beatníkovi moc neseděl, ale na přemýšlení o tom, proč má horké tváře a sedí ve starém křesle vedle muže, který mu právě nafackoval, a přitom necítí ani vztek, ani zahanbení, byl klavírní doprovod více než vhodnou kulisou. Básníkova stará ruka se mlčky, něžně a měkce položila na tu jeho, nic dalšího se nedělo. Deska dohrála a starý básník, jako by dokončil svoje rozjímání, vstal. ”Výborný klavírista. Asi bys měl už jít, bylo to pěkné.”

Hynek čekal dva dny na nějakou zprávu, telefon nebo email, nakonec to nevydržel a napsal mu sám. Dlouhý email si omluvil tím, že mu popisoval editorské úpravy k vydání jeho chystané monografie, ve kterou se v mezičase proměnila původní diplomová práce. Sáhodlouze se rozepsal o korekturách a spoustě dalších zbytečností. Teprve na konci té bezobsažné litánie si dovolil nesmělou poznámku s přáním přednést mu tu svoji báseň, když to posledně nestihli. Dva dny netrpělivě každou chvíli kontroloval došlé zprávy, než se dočkal. Odpověď přišla v noci na třetí den, byla stejně pracovní jako ta jeho, jenom na konci byla věta, na kterou, sám nevěděl proč, čekal. Tu báseň si rád poslechnu. A dole: PS: přijď naostro!!!

Stoupal po schodech k jeho bytu a byl vzrušený. Nedávalo to sice smysl, starý básník by byl pro něj starý už před dvaceti lety, tedy byl starý, už když on šel prvně do školky, přesto byl vzrušený z toho, že ho zas uvidí a bude s ním bez pochybností šukat. Možná to dělaly kalhoty na holém těle, možná něco v básníkově osobnosti, ale nepochyboval o tom, že s ním chce znova mít sex.

Dobře hodinu kontrolovali první obtahy pracovní verze monografie, než našel Hynek odvahu se zeptat, jestli už není čas mu něco přednést. Starý básník se na něj podíval tak upřeně, až z toho Hynkovi zamrazilo ve slabinách, pak mu v očích zahrála šibalská jiskra a jistá část jeho obličeje říkala něco o podvolení se chtíči. ”Tak jo, ale jako v antice, svlíkni se na to.” Bylo to úplně prdlé, ale Hynek nezaváhal a vmžiku si už sundával šaty.

Na žádnou báseň nedošlo, jednak proto, že Hynkovi trčelo péro jak soše krétského satyra a jako předobraz antického poety by byl tak zcela nepoužitelný, a ani starý básník nevypadal, že by jevil zájem právě o jeho přednes. Zato s nepředstíranou rozkoší poslouchal Hynkovo bolestivé sykání, když pevně držel a mačkal koule pod trčícím ocasem, až se krétský satyr před ním svíjel bolestí. Ruka držící pevně jeho šourek mu naznačila, že si má kleknout. Zatímco si starý básník sundával košili, on mu vysvobozoval rozkrok, tentokrát pod kalhotami žádné trenky nebyly, jenom Sauvage cítil stejně jako posledně. Básníkovi péro taky tentokrát trčelo před ním v pozoru, bez zaváhání nechal spadnout jeho kalhoty a tou věcí si poživačně naplnil pusu. Makal na něm s mladickou vášnivostí, oslintal mu celý rozkrok, jak si dobrovolně drtil tím nástrojem mandle. Starý básník si ho vytáhl zpátky nahoru, chytil tvrdě mezi prsty jeho bradavky a bezohledně mu je zakroutil. ”Jsi připravenej na ošukání?”

Hynek se před cestou prozíravě a velice pečlivě vypláchnul, včera si dal raději dietu, byl na to připravený, jak nejlépe uměl. Jenom pokorně kývnul, místo odpovědi si ho starý básník otočil a přesunul tak, aby se Hynek mohl opřít o starý divan. Oslintaným ocasem mu několikrát přejel přes sevřenou díru, natočil se k Hynkovi bokem a trochu ji promasíroval prsty, pak Hynkovi na zadek dopadla tvrdá rána, až to plesklo a on téměř neudržel rovnováhu. Nebyla jediná, následovaly další, Hynek se zatnul a poslušně držel. Musel dostat tak pětadvacet, možná i víc, než to ustalo a on ucítil tvrdý žalud probojovávající se do jeho díry.

Starý básník zjevně neměl v úmyslu být něžný, jediná úleva, kterou mu byl ochoten dopřát, bylo trochu studeného gelu, který ucítil stékat do místa předpokládaného průniku. V té samé chvíli se minimálně polovina toho tvrdého monstra ocitla v něm. Nástroj se několikrát projel sem a tam, bolelo to jako čert, starý básník otestoval terén ještě několika rychlými poloprůniky a pak prudce vrazil celou délkou do Hynkových útrob. Pevně si ho přidržel v bocích a přirazil, Hynkovo hlasité bolestivé zaječení mělo na to, co dělal, jenom ten vliv, že ho nechal zabořeného uvnitř a čekal, až Hynkovi povolí prvotní křeč. Ve chvíli, kdy usoudil, že to bude pro jeho ocas bezpečné a nebude mu hrozit, že ho Hynek přeštípne, spustil zběsilou jízdu pevného dravého ptáka, prokládanou mlaskavými ránami po jeho půlkách. Hynkův svěrač konečně dostatečně povolil a on si to začal užívat, synchronizoval pohyby svojí pánve s pronikajícím nástrojem a občas i naznačil žádost o ještě prudší zásun. Nebyl už žádný panic, pár tvrdých ptáků v sobě za život měl, ne že by jich bylo nějak moc a žádný nedosahoval rozměrových parametrů nástroje starého básníka, ale to, že už brzo bude, poznal bezpečně. Něco v něm se tomu zvířecímu mrdání najednou vzepřelo, líbilo se mu, jak se ho neurvale zmocňuje a jak bezohledně do něj proniká, ale takhle to napoprvé, sám nevěděl proč, nechtěl.

Vyklouzl z ptáka překvapeného básníka, postavil se a přímo do obličeje mu pevně a nesmlouvavě vyhrkl: ”Chci tě vidět, až se do mě uděláš!” Nebyl to dotaz nebo prosba, postavil ho před hotovou věc. Svalil se na divan, roztáhl nohy do praku jako ta největší čubka a houknul na konsternovaného básníka: ”Vraž to do mě a dělej.” 

Starý básník se překvapeně chopil svého ocasu a bez reptání ho opět nacpal do jeho díry, až to plesklo. Teprve v té chvíli mu asi došlo, co se děje, s úsměškem chytil Hynkovy kulky do ruky a prudce je sevřel. ”Koleduješ si o peklo, Mephisto.” S tím zahájil prudkou jízdu do hloubky Hynkových útrob, zatímco drtil jeho koule v jedné ruce a druhou nasliněnou zpracovával Hynkův ocas. Hynka bolelo úplně všechno, bolest ve svěrači, do kterého starý básník svým kladivem neurvale bušil, bolest v tvrdě mačkaných koulích i bolest v pevně masírovaném ptáku, přesto statečně přidržoval nohama starého básníka, aby z něj náhodou nevyklouzl, když měl teď plné ruce práce. Všechny ty vjemy ale nevydržel dlouho, prudce vystříkl, až to skočilo na jeho krku a částečně i obličeji. V té chvíli ucítil, jak se básník vyprazdňuje do hloubky jeho těla, asi čekal jenom, až se Hynek udělá, aby mohl dokonat to samé.

Všechno to napětí povolilo, starý básník s povadlým ptákem v jeho díře střídavě rozmazával Hynkovi sperma po těle a olizoval si prsty. ”Mephisto, jsi-li Mephisto, hraješ si s peklem.“ Starý básník vytáhl svého poloměkkého macka, protáhl si záda a napřáhl ruce směrem k Hynkovi, aby mu pomohl vstát. I tentokrát mlčel, dolil víno a podal Hynkovi jeho sklenici, zatímco sám už ze své upíjel.

Hynek si konečně prohlížel jeho nahé tělo, posledně viděl jenom tu nálož v rozkroku a dnes byl tak pohlcený mrdáním, že neměl kdy si ho dobře prohlédnout. Byl opravdu starý, vrásčitý a měl povadlý zadek, i když zbytky ochablých svalů na hrudníku a pažích stejně jako jenom mírně vypouklé bříško naznačovaly, že kdysi mohl být celkem kus. Dlouhé chlupy na prsou i nad ocasem měl zcela šedivé, stejně jako byly jeho prořídlé vlasy a vousy. Někde na plovárně by si ho ani nevšiml. Přesto v něm nebudil odpor nebo něco takového, přesně nevěděl, proč se mu ten starý muž líbí a proč ho chce obejmout, ale udělal to. Nahé, sexem ulepkané tělo přitiskl na jeho záda a políbil starého básníka na vrásčitý krk. ”Pokud je tohle cesta do pekla, tak chci jízdenku, jednosměrnou!” 

Starý básník se otočil a přitiskl se k němu, jako by si chtěl odsát trochu jeho mládí. Dal by mu ho moc rád, pokud by to šlo. Starý básník snad četl i jeho myšlenky, protože mu něžně pošeptal: ”Rouháš se, Mephisto.“

Pustili si druhou stranu toho Schuberta z minula, deska malinko praskla a oni spolu opět mlčeli. Ne že by si asi neměli co říct, ale vlastně si mohli povídat jenom o umění a literatuře, jinak byly jejich světy příliš vzdálené a rozdílné. Sexuální přitažlivost byla sice v jistém smyslu nepochopitelná, ale zřejmá, alespoň pro tento čas nemělo význam o ní mluvit. Prostě byli míjející se objekty z různých věků, oba věděli, že nakonec se jejich dráhy rozdělí a bude to spíš dříve než později. Právě nyní je spojovala literatura, červené víno, Schubert a sex. Na odchodu se jenom zeptal, jestli může zase přijít na ten přednes. V odpovědi dostal pusu a do ruky malou krabičku. “To si rozbal doma, a pokud budeš chtít přijít přednášet mi básně, budeš vítán.“

Krabičku poctivě rozbalil až doma, našel v ní zjevně starožitný mužský pás cudnosti, lístek na koncert Schubertových písní na příští pátek a ručně psaný lísteček: Příští pátek a vem si tohle prádlo. Nikdy na sobě nic takového neměl, ale okamžitě to vyzkoušel. Ta věc musela být starší než starý básník, a nejspíš i z něčeho, co bylo slitinou zlata, protože nebyla ani trochu orezlá, jenom notně ošoupaná. Chodil v ní celý týden a nemohl se dočkat pátku.

Koncert byl romanticky krásný a starý básník na sedadle vedle něj v setmělém sále ho rukama zlobil jako puberťák. Sex, který té noci zažil, předčil všechno, co kdy od sexu očekával, bez ohledu na to, že ho opravdu bolel. Pochopil hned v tom průchodu, kde ho v podstatě znásilnil, že básník to ne že jinak neumí, ale že to jinak nedokáže. Byl víc než odhodlaný mu to dopřát, celý týden chodil v té věci a od neděle ji nesundal, chtěl být záměrně strašně nadržený, toužil mu dát dárek a nejen za ten koncert.

Když se před ním tentokrát svlékal, rovnou vytáhl opasek ze svých kalhot a podal mu ho. ”Dělej všechno, co potřebuješ, chci to tak, prosím.” Ohnul se přes staré křeslo, pevně se zapřel a nastavil k němu zadek. Dostal to, o co si řekl, pekelně dlouhý výprask, který předcházel drsnému znásilnění jeho díry tou obludou mezi nohama starého básníka. Vytekl přes tu klec více méně ve chvíli, kdy starý básník plnil svým spermatem jeho útroby.

Každý týden přicházel do bytu starého básníka a dával mu svoje mladické tělo, ne proto, že by musel, chtěl to dělat, vzrušovalo ho to, bolelo ho to, líbilo se mu to. Nejraději by byl u něj pořád, byl to nejlepší sex, jaký kdy zažil. Dohadoval se, že starý básník ho zve vždy jenom jednou týdně, protože víc Viagry nebo toho, co si bral, aby ho mohl uspokojit, nejspíš zdravotně nezvládne. Nikdy nenašel odvahu se ho na to zeptat. Uvědomoval si, že v jejich vztahu je obrovský paradox, on ve svých čtyřiadvaceti letech byl vděčný víc jak třikrát tolik starému muži, že mu může podlehnout. Vždy, když se před ním svlékal, cítil jistou hanbu za to, jak moc po něm touží, a snažil se mu to co nejvíc oplatit. Každý pátek držel poctivě půst, protože si nedovedl představit, že by mu nemohl nastavit. Vymýšlel rafinované způsoby, jak by starý básník na jeho těle mohl uspokojit dalšími a dalšími způsoby svoje temné chutě. Každé jejich milování mohlo být poslední a on to tak nějak věděl, nebo spíš jenom tušil. Možná četl v řeči těla starého básníka něco, co ho na to nevědomky upozorňovalo. Měl pocit, že jeho tělo a bolest je to nejmenší, co mu za všechno, co dostává, může nabídnout. Dostával neskutečně mnoho, alespoň to tak cítil. Dlouhé literární rozpravy, návštěvy koncertů a divadel, kdy v setmělém sále se dalo na okamžik pozapomenout na propast, která je ve skutečnosti oddělovala. Sex, při kterém se ani jeden z nich za nic nestyděl a nic nepředstíral. Dlouhé společné mlčení dvou nahých, sexem vyčerpaných těl poslouchajících se sklenkou červeného jazz ze starých praskajících desek.

Milovali se, nikdy si to neřekli, oba chápali, že to nemá význam, oba to vzájemně věděli a vyslovit to by příliš bolelo marností. Věděl, že to jednou všechno skončí a že to určitě bude dřív, než by sám chtěl. Stejně ho to nakonec překvapilo. Stalo se to po jedné z těch jejich drsně krásných sexuálních seancí. Starý básník byl ten večer opravdu hodně vynalézavý a nespoutaný v uspokojování jejich vzájemných ďábelských potřeb, jak tomu postupem času začali oba říkat. Otočil se směrem k Hynkovi, který se právě vzpamatovával z orgasmu proběhlého za ne právě bezbolestného stimulování jeho šourku koženým bičíkem, když předtím stejný bičík hrubě a dlouho trestal jeho neposlušně vztyčené bradavky, a tiše se ho zeptal: ”Chceš tu zůstat celý víkend? … Je to naposledy.”

Hynek nechápal, nejdříve myslel, že to má něco společného s tím, že jeho monografie právě vyšla a oni se večer vrátili z autogramiády a křtu. Byl to obrovský úspěch, několik profesorů mu plácalo po ramenou a věštilo skvělou budoucnost literárního vědce. Vyšlo několik vesměs superlativy oplývajících recenzí, nejen v literárních přílohách, ale i v běžném zpravodajství. Televize natočila reportáž do kulturního magazínu, oba dali několik rozhovorů a nesčíslněkrát se podepsali do novotou praskající knihy. Jeho otec se naparoval v první řadě a naštěstí ani náhodou nepochopil, jaké pouto mezi jeho synem a starým básníkem je, nevěděl to nikdo z přítomných. Starému básníkovi ale nyní stékaly po tvářích slzy. ”Ne, můj Mephisto, odcházím do nemocnice a už se z ní nevrátím.“

To bylo před dvěma měsíci, zakázal mu, aby ho navštěvoval, nechtěl, aby ho takto viděl, jenom několikrát si ještě zavolali a dnes ráno volal jeho lékař, že si starý básník přeje, aby ho navštívil. Sedí u smrtelné postele muže, který ho naučil svobodě dřív, než ho poznal, a drží jeho vrásčitou ruku, vlastně už jenom kosti a šlachy potažené kůží. Tu ruku, která mu v jednom průchodu u Betlémského náměstí dala facku, ruku, která tak fantasticky zpracovávala jeho tvrdé péro, až se kroutil rozkoší. Dnes by to nedokázala, doktor mu řekl, že už nemůže mluvit, ale prý stále vidí a slyší. Tiše přednáší tu báseň, kterou mu nikdy nedořekl. Víc už mu nedokáže dát.

Ten cynický doktor právě vešel a začal odpojovat přístroje, starý básník ho zase převezl, tu báseň už mu nikdy nedořekne.

Seděl, držel studenou ruku a plakal, tekly mu slzy, až nic neviděl. Cynický doktor mu vzal i tu studenou ruku a místo ní mu tam vložil knihu, jeho vlastní monografii starého básníka. “Mám vám to dát, než půjdete, čekal už jenom na vás, vlastně už přesluhoval, pokud se to tak dá říct. Upřímnou soustrast.“ Hynek tu frázi nesnášel, slyšel ji snad tisíckrát, když zemřela jeho matka, a nic upřímného v ní nikdy nebylo, ani teď to necítil jinak. Vzal bezmyšlenkovitě knihu a beze slova odešel.

V parku před nemocnicí si sedl na lavičku a knihu pohladil, ještě před nedávnem se jí jistě dotýkaly ruce starého básníka, nyní na přebal padaly jeho slzy. Tak nějak automaticky ji otevřel, chtěl vidět jeho fotografii z doby, kdy ještě nebyl na světě ani jeho otec. Starý básník na ní byl tak sotva o málo starší, než je nyní on. Vybral ji sám, proti jeho vůli, nakonec ho přesvědčil, líbila se mu, široký úsměv, dlouhé vlasy a rozčepýřené vousy, byl to on a nebyl to on. To se mu na ní líbilo, byla z jiného života, z toho, který třeba mohli mít, kdyby se v čase neminuli jako dvě komety rozdílných drah, kterým bylo přisouzeno se potkat a rychle se minout. Na protější stranu ho na oplátku donutil dát jeho fotografii, souhlasil, alespoň tak se potkali mimo čas. Na každé fotografii byl fixem přípis. Pod mladým portrétem starého básníka bylo připsáno: Merci Mephisto. Pod tím jeho: Mon amour…, un poète sauvage.

Zpráva z literárního měsíčníku B.

Nejvyšší soud zveřejnil minulý měsíc svůj rozsudek ve sporu o autorská práva k dílu loni zemřelého básníka a dramatika Jaroslava France. Podle zveřejněného nálezu je závěť umělce, sepsaná měsíc před jeho smrtí, platná. Nejvyšší soud zkonstatoval, že dokument byl sepsán notářem řádně a se všemi náležitostmi, za přítomnosti dvou svědků, z nichž jeden byl ošetřujícím lékařem básníka. Přičemž oba opakovaně potvrdili, že přítomný notář sepsal dokument podle pokynů pořizovatele, který v té době jednal s plným vědomím a při zachování všech rozlišovacích schopností. Nejvyšší soud neshledal důvod k pochybnostem o tom, že dokument představuje pravou vůli zůstavitele. Součástí sporu byla kromě autorských práv i básníkova knihovna a unikátní sbírka erotických pomůcek z dvacátých a třicátých let minulého století.

Nejvyšší soud tak definitivně zamítl žalobu básníkova synovce, kterou se domáhal zneplatnění závěti, a potvrdil, že dědicem autorských práv zesnulého umělce je autor jeho monografie Hynek Černý. Monografie, vydaná dva měsíce před básníkovým náhlým skonem pod názvem Divoký Básník, se stala jednou z literárních událostí loňského roku a zvedla nečekanou vlnu zájmu o dílo téměř zapomenutého umělce. Rozhovor s Hynkem Černým k připravovanému vydání souborného Francova díla připravujeme do prosincového vydání.