Mephistův konec

Hynkův poslední rok byl něco jako rafinovaná potměšilost toho boha, co v něj moc nevěřil, ať už to byl kterýkoliv. Nejdřív ten obskurní pohřeb s věncem od prezidenta a komicky smutným ministrem kultury. Hynek celou dobu viděl před sebou trenky starého básníka a podezíral ho z toho, že tu někde poletuje, strašně se řehtá a mává mu s nimi před očima. Jednu chvíli měl pocit, že i cítí toho Sauvage. Výhodou bylo, že nebulel a smuteční projev, kterého se chtě nechtě musel jako jeho oficiální životopisec ujmout, zvládl důstojně bez trapného štkaní.

Pak přišlo to čtení závěti, u kterého se ocitl už mnohem méně očekávaně. Nikdy by ho ani nenapadlo, že mu starý básník odkáže svoje autorská práva. Tu sbírku nemravných starožitností, tu už by od něj i očekával, skoro všechny ty věcičky se v posledních měsících porůznu ocitaly na jeho těle, případně i v něm, tak měl pocit, že na ně má tak trochu právo. Nakonec musel v souladu s přáním starého básníka souhlasit i s tím, že ta autorská práva by bez jeho práce neměla skoro žádnou cenu a že si je zasloužil. Synovec starého básníka byl sice jiného názoru, ale starý básník akci pojednal na jeho bohémskou náturu hodně profesionálně a nesmírně důsledně, ta závěť byla neprůstřelná. Právníci, velkoryse najatí a placení jeho otcem, s tím neměli moc práce, i když Hynek nepochyboval, že otce i tak slušně zkasírovali.

Neslo to s sebou ovšem i příšerné konsekvence s vyklízením básníkova staroměstského bytu. Naštěstí dostal exkluzivní nápad, jak naložit s básníkovou knihovnou, kterou by jeho garsonka, i přes její nadstandardní velikost, nikdy nemohla pojmout, a dávat ty krásné knihy někam na půdu nebo do antikvariátů mu přišlo jako ohavnost. Básníkovým jménem ji obřadně daroval fakultě. To, že je momentálně slavnější než všichni jeho profesoři, mu akademičtí potentáti stejně neodpustili, ale alespoň zanechal dojem.

Nechal si jenom několik málo knih, ke kterým získal vztah a měl pocit, že byly srdci starého básníka blíže než jiné. Sbírku gramofonových desek a starý gramofon, sic pořízení nové přenosky ho stálo celou jeho měsíční apanáž na fakultě, si sobecky nechal a nacpal si je pod postel. Nebylo jich zase až tak moc, převážně spousta jazzu a pár kusů nahrávek vážné hudby. Když je přebíral, uvědomil si, že mu celou tu dobu muselo něco důležitého unikat, většina z těch nejazzových byly nahrávky jednoho talentovaného, tragicky zemřelého klavíristy, který byl shodou okolností jeho dědeček. Ve skutečnosti to byly všechny, které stihl za svůj krátký život nahrát. Stále má zjevně co objevovat, připadalo mu, že starý básník tu zanechal nějaké drobečky stop, po kterých se má dát, aby se dozvěděl něco, co mu nechtěl říct, ale přitom se to má dozvědět.

Seděl ve studovně archivu bezpečnostních složek a snažil se najít nějaké stopy v torze spisu, který na starého beatníka přes dvacet let vedla STB. Na deskách se hrdě vyjímal kdysi červený nápis VILLON. S tím Villonem to teda estébáci trochu přehnali, zase tak geniální básník nebyl, i když jestli to mysleli podle jeho nátury, tak to asi bylo celkem přesné. Což přesně takhle vyjádřil i starý básník, ještě v době, kdy spolu připravovali jeho monografii. Hynek k tomu tehdy dodal, že příslušný estébák si možná žádného jiného francouzského básníka ze školy nepamatoval, a starý básník se v normalizačních letech, kromě předstíraného mytí výloh, skromně živil především překlady z francouzštiny, což příslušný estébák nepochybně věděl.

Když složku studoval před dvěma lety, v době, kdy připravoval svoji práci o básníkovi, nic konkrétního nehledal, byla to prostě jenom součást básníkova života, kterou nemohl pominout. Byla zajímavá, ale doba, kdy bude klečet v jednom staroměstském průchodu a plnit si básníkovým obrovským pérem poživačně pusu, byla ještě tehdy dost daleko, a jeho by ani v sebevlhčím snu nenapadlo, že se někdy stane něco z toho, co následovalo. Takže se soustředil na faktografické údaje a pár zajímavostí, kterými se dala práce příhodně oživit. V temném světle jejich vzrušujících společných nocí tam nyní ty náznaky viděl, ale to je asi tak všechno. Od rána sedel před tím spisem a hledal náznaky něčeho jiného, aniž by sice věděl, čeho, nicméně si byl jistý, že to tam někde je. Nebyl vzděláním historik, natož moderní historik nebo dokonce archivář, jako literární vědec se zaměřoval na jiné aspekty života umělce, takže tohle pro něj bylo něco jako amatérské detektivní pátrání.

Byl tu vlastně jenom proto, že jeho pokus dostat nějaké informace z babičky skončil na její více či méně předstírané ztrátě paměti. Poznal to na ní, měla sice pokročilou sklerózu, ale v tomto případě to nejspíš byla trochu selektivní ztráta paměti. Stopy ho vedly nejdříve k ní. Pamatoval si, že se starým básníkem, na křtu jeho knihy, kde byla její přítomnost jinak celkem logická vzhledem k němu, a její stav ještě nebyl zdaleka tak špatný jako dnes, strávila nejméně půl hodiny v pečlivě střeženém soukromém rozhovoru. Způsob, kterým se k sobě chovali, nedával důvod k pochybnosti o tom, že se nevidí prvně. Něco mu celou dobu muselo unikat, jenom nevěděl, kde to hledat.

Příjemné děvče, které tu před dvěma lety pracovalo, už tu nenašel. Snažila se ho, chuděra, tehdy nápadně nenápadně svádět. Pomohla mu ovšem s porozuměním tomu spisu tak moc, že mu jí nakonec bylo tak líto, že jí sice trochu oklikou, ale dost jasně a s jistou omluvou naznačil, že chyba není na její straně, ale v jeho preferencích. Ráno ji tu potkal, vtlačila kočárek do dveří studovny, hodně familiárně ho objala a na celou studovnu mu děkovala za podepsaný výtisk básníkovy monografie, který jí před rokem i s věnováním poslal.

Ten archivář, který tu byl místo ní, si ho od té doby pořád prohlížel, asi aby mu z toho spisu něco neztopil. Už dobře dvě hodiny z něj nespustil oči, jako by tam něco bylo, většina toho je skartovaná už před třiceti lety. Byl to takový klučina vytáhlý rozčepýřený, kdyby ho potkal na fakultě, tak by ho strčil tak do druháku, i když na cedulce už měl PhDr. Vrátil tomu přísně se tvářícímu doktůrkovi už tak asi dvanáctý zkoumavý pohled a ponořil se znovu do registru spisu ve snaze najít nějaké vodítko. Udělal si několik poznámek, vypsal si tři související spisy, které bude chtít vyžádat, a chystal se vyrazit k němu. Archivář vstal ze svého místa, a ještě než se Hynek stihl pořádně zvednout, tak klátivou, ale překvapivě rychlou chůzí byl v okamžiku u něj.

”Jak vám mohu pomoci, pane doktore?” Parchant jeden arogantní.

”Ještě ne, doktorát jsem ještě nestihl. Potřeboval bych připravit tři spisy propojené s tímhle.” 

Rozčepýřený archivář se nahnul ze své výšky ke stolku, vzal do ruky jeho výpisky a začal je očima porovnávat s registrem spisu na stole.

”Vyhledám vám je a připravím, ale nebude to dříve než na pondělí.” Hynek se s ním neosobně rozloučil s tím, že se tedy zastaví v pondělí odpoledne, a trochu otráveně vypadnul.

Byla středa a nic dalšího do pondělka stejně dělat nemohl. Čtvrtek strávil na škole přednášením, v pátek si vzal studijní volno. Doktorandskou práci už měl dávno připravenou a jenom předstíral, že na ní ještě pracuje, ale neměl žádné přednášky ani konzultace, a tak nějak se mu tam nechtělo. Zapšklý docent, u kterého dělal doktorát, mu dával jeho pomíjivou slávu pěkně sežrat a dělal mu s doktorátem tak stupidní obstrukce, až to bylo vlastně zábavné.

Došel navštívit babičku do důchoďáku. Chodil za ní rád, sice z ní nedostal žádné informace, ale ráda si s ním prohlížela staré fotografie, hlavně ty s dědečkem, kdyby nevěděl, že jsou staré víc než padesát let, mohl by každému tvrdit, že je na nich on. I sám dobře viděl, že je mu čím dál tím víc podobnější. Babička už možná měla občas i pocit, že nemluví s ním, ale s dávno mrtvým manželem. Už jí to, chuděře, občas trochu splývalo. Její lékař ale tvrdil, že po každé jeho návštěvě na několik dní doslova ožije. V zimě jim tam dokonce udělal přednášku, ne snad, že by očekával, že z toho jeho vyprávění budou babičky a dědouškové něco mít, ale roztomilé vychloubání a naparování staré dámy mu za to stálo.

Odpoledne obešel své dva oblíbené antikvariáty, měly několik zajímavých úlovků k ohodnocení a ty posudky mu celkem slušně vylepšují rozpočet. Nafotil si, co bude potřebovat, a šel se projít. Sem tam si zašel na Betlémské náměstí, rád chodil kolem toho průchodu, ve kterém poznal temně krásnou stránku starého básníka. Sedl si na zahrádku restaurace na protější straně a začal psát ty posudky. Občas zvedl oči a stočil pohled k tomu průchodu. Chyběl mu, chyběla mu jeho živočišnost. Když básník odešel, uvědomil si, jak moc mu chybí společná intimita, ne ta prostá sexuálnost, ale ten pocit, kdy se vedle vás pohybuje nahé tělo bez studu z nedokonalosti. Člověk, který vás miluje, i když viděl vaše křivé nohy a jizvy na zadku z toho, jak jste si v dětství sedli na hrábě.

Doma se vysvlékl do naha, pustil si jazz z jedné básníkovy náhodně vybrané desky, usadil se do křesla a přemýšlel. Někdy by bylo lepší to neprožít, myslel si, že je připravený, ale nešlo mu to. Všechny slzy už vyplakal na lavičce v parku před nemocnicí, to, že mu odešel před očima, zatímco mu recitoval, bylo tak jasné a definitivní, že to přijal jako poslední dar, který mu starý básník věnoval, a byl mu za to vděčný. Ne že by ho nezkoušel setřást, dvakrát se za ten rok zkusil s někým vyspat, ale nějak mu to nechutnalo. Technicky to bylo fajn, ale něco tomu chybělo. Dokud nepřijde na tu tajenku, co mu starý básník připravil, nedokáže jít nejspíš definitivně dál, nebo si to jenom namlouvá, možná se mu prostě ještě nechce jít dál a tohle používá jako záminku, nevěděl.

V pondělí pozdě odpoledne dorazil do studovny archivu, ty spisy, které si nechal vyhledat, mu ale k ničemu nebyly, nebylo v nich skoro nic a v každém případě nic, co by mu v jeho pátrání nějak pomohlo. Bylo už několik minut po návštěvních hodinách, když je rozčepýřenému archiváři vracel. Ten je vložil do trezoru a spíš do toho trezoru než směrem k němu tiše, jako by je snad v dávno prázdné studovně mohl někdo poslouchat, řekl:

”Když pár minut počkáte, doprovodím vás ven.” Hynkovi přišlo neslušné ho odmítnout, a tak počkal, až archivář zamkne studovnu a připojí se k němu při odchodu.

Dokud nevyšli z budovy, archivář se omezil na nezávaznou konverzaci, i když Hynek cítil, že je z nějakého důvodu napjatý nebo spíš nervózní. Teprve když byla budova už pěkných pár desítek metrů na nimi, změnil tón.

”Přečetl jsem si vaši knihu, vy něco konkrétního hledáte, jak předpokládám. Víte, studuji ty archivy už několik let a není jednoduché je pochopit, když nejste specializovaný historik. Pokud mi řeknete, o co máte zájem, tak vám třeba budu umět pomoct.” Hynkovi se moc nechtělo zabíhat do podrobností, a tak se omezil na to, že by asi potřeboval najít spis jeho dědečka, který by mohl být nějak propojený se spisem starého básníka. Na oficiální dotaz se však dozvěděl jenom to, že byl skartován ještě hluboce v osmdesátých letech a v registrech nelze žádné propojení těch dvou spisů dohledat. Archivář si do notýsku, Hynek se v duchu pozastavil nad tou jeho věku nepřiměřenou starosvětskostí, zapsal potřebné nacionále a slíbil, že mu zavolá, pokud něco zjistí. 

”Restaurace u Betlémské kaple, zítra ve čtyři, dobře, budu se těšit.“ Archivář byl v telefonu strohý a opět slyšitelně nervózní, trochu zastřený. Hynek cítil, jak chce hovor co nejrychleji ukončit, něco ale pro něj prý má a trval na tom, že nemá chodit za ním do archivu, ale že se sejdou někde ve městě. Restaurace u Betlémské kaple bylo první, co Hynka napadlo, tak nějak automaticky, beztak potřeboval zanést ty posudky adresátům a bylo to po ruce. Nemohl se dočkat, jednak byl zvědavý, co pro něj archivář má, a pak ho začal ten mladý rozčepýřený historik prostě zajímat. Večer si ho trochu prolustroval, měl to o hodně jednodušší než agenti před čtyřiceti lety. Jedna knížka, dost článků, zajímavé vývody i metody, a k tomu dost překvapivě basketbal a to ne úplně marně, no vejšku na to vlastně má.

Hynek došel do restaurace už skoro půl hodiny před čtvrtou, usadil se tak, aby měl výhled do směru, ze kterého jeho spojka nejspíš přijde, a periferně měl v záběru i svůj oblíbený průchod. Těsně před čtvrtou zpozoroval mladého historika, jak se dlouhými klátivými kroky blíží k němu. Rozčepýřené vlasy měl tentokrát stažené do gumičky, vykasané rukávy u bílé košile odhalovaly zajímavé abstraktní tetování a pod rukou držel papírové desky. Takhle bez saka byl vlastně dost sexy. Ve chvíli, kdy Hynka zpozoroval, volnou rukou zamával směrem k němu na pozdrav.

Bez optání se usadil k jeho stolu a objednal si kafe a vodu. Působil roztomile roztěkaně, jako malé dítě, které užuž chce něco říct rodičům.

”Ten spis jsem nenašel, opravdu byl skartovaný už dávno před revolucí, ale našel jsem něco jiného.” Udělal takovou tu pomlku, jakou dělají všichni, když chtějí zdůraznit to, co bude následovat, i Hynek takové často a rád dělal. ”Ten agent, co na něm pracoval, byl po smrti vašeho dědečka dost tvrdě vyšetřován. Proběhlo disciplinární řízení a dokonce dostal důtku, a nakonec byl přeložen na méně exponovanou práci. Snažil jsem se k tomu najít, co šlo, ale moc toho není, je to už hodně staré. Takže tady to máte, ale asi se v tom moc nevyznáte.” Modré papírové desky s tím přisunul směrem k Hynkovi a při tom s takovým tím špatně skrývaným nadšením v hlase dodal: ”Jestli nebude vadit, že budu osobní, tak bych vám to shrnul.” Udělal další významnou pomlku a opravdu čekal na Hynkovu odpověď, i když dychtivost v jeho chování a intonaci prozrazovala, že se nedá zastavit i v tom nepravděpodobném případě, že by Hynek odmítl. 

”Pokračujte, pane doktore, je to už stará historie, dědu jsem nikdy nepoznal a přežiju, myslím, i pokud mi řeknete, že mámu vyměnila STB v porodnici.“ Hynek měl jisté teorie, takže byl připravený na různé výklady historie jeho rodiny, ale to už zjevně natěšený archivář spustil. 

”Začnu tím, co vás možná trochu překvapí, tak se na mě prosím nezlobte. Ten agent byl vyšetřován, protože bylo podezření, že vašeho dědečka, stručně řečeno, dohnal k sebevraždě.“ Udělal opět významnou pomlku a čekal na Hynkovu reakci. Hynek ale neměl v tu chvíli kapacitu takovou informaci rychle zpracovat a z jeho krátkého mlčení archivář proto trochu mylně usoudil, že může pokračovat. ”Podle policejního vyšetřování, když to ocituju: vypadl z okna při mytí vnější části okenní tabule v sedmém patře panelového domu. Uznejte sám, že není moc pravděpodobné, že by někdo myl okna v únoru, v teplotě mínus osm stupňů. Obzvláště pokud se jednalo o vynikajícího klavíristu. Vyžádal jsem si od spolužáka z policejního archivu ten policejní spis.“ Položil ruku na modré desky na kavárenském stolku, Hynek byl v té chvíli doslova fascinován délkou a elegancí jeho prstů. ”Kopii tady máte taky. Nikomu to ale prosím nedávejte, nemám to úplně ofiko. Dal jsem to dohromady s tím disciplinárním řízením a jsou jenom dvě možnosti, buď že vyskočil, nebo že ho někdo vyhodil.“ Archivář opět udělal pomlku, ale znovu nejspíš jenom proto, aby dodal důraz tomu, co říkal, protože na reakci nečekal a jen co se napil vody, pokračoval. ”Tehdy ale policie nezjistila, že v bytě někdo další byl, a nic nenasvědčuje tomu, že by to zfalšovali. Proč to policie uzavřela jako nehodu, to už asi nikdy nezjistíme, možná na přání rodiny, možná na nátlak STB.“

Hynek se konečně vzpamatoval. Nikdy o tom nepřemýšlel, nepochyboval, byla to dávná rodinná historie, o které se doma moc nemluvilo, tedy spíš vůbec nemluvilo, a tak vyhrkl tak nějak automaticky: ”Ale proč by chtěl skákat z okna?“ Hynek žil až do dneška s tím, že dědeček zemřel při nehodě, a ačkoliv ten argument s mytím oken virtuosním klavíristou v mínus osmi zněl celkem přesvědčivě, ještě pořád měl pochybnosti. Přece jenom to byla o dost jiná verze dávné rodinné tragédie a tu původní, od dětství roky opakovanou, nechcete jen tak hned opustit. 

”Tak to je celkem jasné, ten agent na něj tlačil, aby jim podepsal spolupráci, něco na něj měli, nezjistil jsem ale, co. Celé to interní vyšetřování vlastně bylo jenom o tom, že to ten agent zvoral a oni o vašeho dědečka přišli. Z toho usuzuju, že ho nezabili, ale že vyskočil. V osmdesátých letech už STB tyhle metody přeci jenom nepoužívala, a navíc, měli o něj zájem jako o živého. Byl hodnocen jako cenná zájmová osoba se zahraničními kontakty a kontakty s vnitřním nepřítelem, a ta smrt jim hodně vadila. Proto to ten agent taky dost tvrdě odnesl, to se nestávalo často, aby byl někdo takový přeložen na Slovensko k pohraničnímu útvaru.“

Dalo se očekávat, že by Hynek měl být v šoku, ale vlastně nebyl, to, co mu mladý archivář říkal, bylo sice dost šokující a už vůbec to nebylo to, co hledal, nicméně musel ocenit archivářovu dedukci a práci, kterou si s rozmotáváním čtyřicet let starého klubíčka dal. Jeho vývody a argumenty byly k tomu úplně logické. A navíc, to jeho nadšení na Hynka udělalo prostě dojem, znělo to trochu jako špionážní historka a archivář doslova zářil. Vzpomínal, že podobně byl pohlcený z živosti starého básníka, beztak už několik minut, úplně nesouvisle, zíral na jejich průchod a přemýšlel, proč vlastně rozčepýřený archivář věnoval nepochybně dost času a energie na objasnění téhle čtyřicet let staré historie. Možná to bylo z čistě profesního zájmu, možná měl třeba i nějaké další úmysly.

”Moc vám děkuji, pane doktore, i když je to smutná historie. Hledal jsem sice něco jiného, ale i tohle je pro mě cenná informace. Jste velice obětavý a já si toho moc vážím.“ V jistém ohledu ho to posunulo dál a rozčepýřený historik mu byl najednou překvapivě sympatický. Ve skutečnosti mu ze všech těch informací zůstal jenom iracionální pocit, nejspíše nějaká forma obranné reakce na to, co slyšel, jestli by nemělo smysl začít mladého archiváře svádět.

Začal cíleně hledat mimikry, jemné náznaky, všechny ty drobné pohyby, kterými si muži nevědomě dávají signály. Snad i nějaké viděl, tak jako tak mu byly k ničemu, odvahu k čemukoliv nenašel. O co lehčí by to bylo, kdyby byl archivář holka a on byl na holky, mohl po ní prostě vystartovat a být maximálně odmítnut, tohle je o tolik komplikovanější. Jediný moment dominance a jisté odvahy projevil, když bez ptaní objednal víno, červené a hodně drahé. Ne snad proto, že by ho chtěl ohromit nebo se mu nějak odvděčit, i když možná i to hrálo svoji roli. Toužil najednou prostě vidět, jak si přiloží sklenici k ústům a jak se pohne jeho vystouplý ohryzek, až to polkne.

Stále si podvědomě připomínal ty chvíle po sexu se starým básníkem, společné mlčení nahých těl popíjejících červené. Pokusil si představit, že je mladý historik nahý. Má štíhlé, nejspíš až příliš hubené tělo, kalhoty na něm spíš visí, pokud by mu je rozepnul, spadly by nejspíš volně dolů. Co by asi pod nimi našel, trenky nebo vytahané slipy, co vlastně prádlo o muži vypovídá? Archivář ho vytrhl ze snění o jeho spodním prádle, chtěl si přiťuknout. 

Začal opět povídat, slova se z něj valila jako hudba, bouřlivá symfonická hudba, bohužel mluvil jenom o své práci. Hynek ho i tak poslouchal, užíval si jeho nadšení, tok slov, uvědomil si, že má opravdu příjemný hlas, skutečně mu připomínal hudbu. Měl rád lidi, kteří dělali to, co je baví, a tenhle vytáhlý archivář svoji práci zjevně miloval, jeho nadšení bylo ovšem nejspíše osamělé. Hynek cítil, jak dychtí po posluchači, jako je on, nebo možná i po komkoliv jiném, kdo mu bude ochoten naslouchat. Byl na tom většinou dost podobně, literární teoretik taky není právě terno do hospodské debaty a kolegové se svým způsobem nikdy moc neposlouchali, každý se vždy tetelil na chvíli, kdy bude sám moct nějak navázat do řeči spoludebatníka a už ho nepustit ke slovu.

Nechal archiváře mluvit, užíval si jeho dikci a přednes, studoval jeho gesta, občasné rozhrnování dlouhých neposedných vlasů, které ani gumička plně nedokázala spoutat, proplétaní nekonečně dlouhých prstů. Vzpomněl si na několik přednášek o řeči těla, které kdysi absolvoval, možná má naději, možná kdyby mu nabídl svoji ruku, nebyl by odmítnut, možná mu tím něco naznačoval, ne, to jeho tělo za něj něco naznačovalo, tyhle pohyby nebyly vědomé. Má naději, jenom neví, jak ji uchopit.

Když se loučili, letmo při podání ruky naznačil objetí, pevně položil levou ruku na rameno mladého historika a stiskl, kupodivu ucítil sval, překvapilo ho to. Rameno mladého archiváře před jeho dotykem nijak neustoupilo, nešel mu sice naproti, ale ani se nepokusil tomu jeho utéct. Má možná opravdu šanci.

Uplynul skoro týden, Hynek několikrát prostudoval těch pár protokolů, které dostal od mladého archiváře, aniž by v nich objevil něco, co by ho nějak posunulo dál. Popravdě, pokud by mu to archivář nevysvětlil, tak by tam nenašel ani to, co mu řekl. Zato našel něco, co nemohlo zaujmout mladého historika, krycí název té akce byl Mefisto. Pravda, starý básník vždy používal francouzskou transkripci i výslovnost toho slova, ale to byl jenom hodně kosmetický rozdíl. Podezření, že jeho děda a mladý starý básník možná mohli být milenci, to měl už nějakou dobu. Možná zkoušeli hrát s estébáky i nějakou naivní hru, a pokud ho tím STB zkoušela vydírat, tak to do sebe i docela zapadalo. Nějaké hmatatelnější důkazy mu na to ale pořád chyběly.

Skládal dokola ty střípky informací a taky myslel na něj, na mladého vytáhlého historika, v posledních dnech mnohem více, než vzpomínal na starého básníka. Podle internetové databáze je rozčepýřený archivář svobodný, na to, že je mu skoro třicet, nevypadal na ně ani dost málo, už by mohl mít alespoň přítelkyni. Prolustroval mu facebook, nenašel nic, co by naznačovalo, že by měl vážnou známost jakéhokoliv pohlaví, nyní ani v minulosti. Pokud by to tedy pečlivě neskrýval.

Podle svého občasného a stále častějšího zvyku seděl nahý v křesle a poslouchal hudbu. Tentokrát položil na gramofon Schuberta v dědečkově interpretaci, toho, kterého mu starý básník pustil po jejich poprvé. Pořád přemýšlel, jestli to byla náhoda, jestli prostě jenom starý básník měl tu nahrávku rád, nebo to mělo nějaký význam, ne, určitě to mělo nějaký význam. Starý beatník uměl být patetický, i když to naoko nerad slyšel, a Hynek si ho s tím dobíral pokaždé, když ho chtěl trochu poškádlit. Nakonec ty gramofonové desky byly jediný hmatatelný prvek, který spojoval básníka s klavíristou. Vyrušil ho zvonek, Hynek si pomyslel, že si nejspíš jde sousedka ze čtvrtého stěžovat na hlasitou hudbu. Bylo už hodně po deváté a ty její dvě děti asi zase nemůže uspat. Ztlumil hudbu a šel otevřít.

Za dveřmi byl mladý archivář, s očima jako dvě baterky se bez pozdravu více méně natlačil dovnitř, zatímco ze sebe chrlil slova.

”Ta restaurace, do které jste mě pozval, víte, jak je tam dlouho? Od poloviny devatenáctého století, nepřetržitě! Čtyři dny mi to leželo v hlavě, než jsem si vzpomněl, že už jsem to někde viděl. Ten agent, co ho nakonec přeložili na Slovensko, měl ještě jeden malér. Opakovaně si nechával proplácet jedny účty u dvou nebo i více svých spisových značek najednou a dneska jsem konečně našel tohle.“ Mával Hynkovi před nosem listem papíru tak divoce, až nebylo možné, aby na to Hynek zaostřil. Vytáhl mu papír z ruky a snažil se něco rozluštit, ale než se mu to ve špatně osvětlené chodbičce jeho bytu podařilo, archivář překotně pokračoval, spíš křičel. ”Je z té restaurace, z roku 1982, a nechal si ji proplatit u spisu vašeho dědečka a ještě u jednoho, u spisu Villon. Musel je tam sledovat oba!“

Hynkovi se v té chvíli spojily všechny indicie z hádanky dohromady, ten starej nemrava jako mladej opravdu šukal chlapa na Betlémským náměstí a ten chlap byl… nepochybně jeho děda. Nebyl první básníkův Mephisto, kterýho v tom průchodu klátil, i když to nakonec jeden z nich zaplatil životem a ten druhý našel vykoupení, jakýmsi šťastným řízením osudu, až na jeho sklonku.

Místo objevného heuréka udělal Hynek několik věcí, které následně spustily překotný sled dalších událostí. Nejspíš se opravdu v té chvíli pro něj něco uzavřelo a mohl jít dál, Mephisto byl definitivně mrtvý, rány se uzavřely.

To, co udělal, ovšem nemělo s vědomou činností, alespoň zpočátku, mnoho společného. Jednak chytil hlavu mladého historika do obou rukou a políbil ho radostí, a ten polibek byl mnohem delší a o mnoho mokřejší, než by se slušelo, a když s tím skončil, tak aniž ho pustil, vyhrkl mu přímo do obličeje:

”Už jsi někdy jebal chlapa na Betlémským náměstí?“ Hynek v podstatě nevěděl, že to říká nahlas, ačkoliv to ve skutečnosti víc vykřikl, než řekl. 

Tyto dvě věci spustily sled dalších neočekávaných následků. Archivář, místo aby se podivnému dotazu divil, nebo se dokonce urazil, tak mu stejně hlasitě odpověděl:

”Ještě ne, vole, ty jo?“ A bez toho, aby čekal na odpověď, nejspíše je to u něj běžné, vrátil Hynkovi jeho polibek, včetně toho, že mu jazyk více než důrazně nacpal do pusy. Snad aby nevznikla pochybnost, že se nejedná o letmý přátelský polibek.

Hynkovi se v důsledku toho spustila poměrně prudká erekce, která vzápětí způsobila, že jeho lehký župan přestal plnit svoji zamýšlenou krycí funkci. Tato skutečnost zase neunikla pozornosti mladého historika, který jeho trčící klacek i se šourkem nad očekávání pevně uchopil do ruky a ne právě něžně sevřel svoje dlouhé prsty. Hynek, vycvičený ve vztahu se starým básníkem v této souvislosti k instinktivnímu chování, se svezl na kolena a tentokrát celkem hbitě a zručně vysvobodil tu věc, jejíž podstatné zvětšení ani nejméně o dvě čísla větší kalhoty mladého archiváře nedokázaly maskovat.

Tak jak očekával, kalhoty spadly volně k zemi a Hynek prohrál v duchu sázku sám se sebou, ani trenky, ani vytahané slipy. Parádní modré sportovní joksy, které ovšem rozměrově v této situaci už plnily svoji funkci zhruba stejně jako Hynkův župan, tedy zcela nedostatečně. Obojí šlo dost rychle dolů, a zatímco archivář ze sebe nemotorně stahoval svetr a následně zamotané, potem přilepené tričko, měl už Hynek plná ústa práce. Byl najednou zase tak dychtivý a zdivočelý jako kdysi se starým básníkem. Necítil žádný Sauvage ani nic podobně francouzského, vonělo to chlapem, čistým živočišným pižmem nadrženýho chlapa.

Bez zdržování začal tu kládu hoblovat jako o život, nevypadalo to ovšem, že by to jejího majitele nějak udivilo, naopak si jeho hlavu pevně přidržel a z toho, co Hynek mylně odhadoval na nemotorného čahouna, se stal obratný dobyvatel nových území a hloubek. Hynka z toho bolelo za krkem, předmět jeho zájmu byl přece jenom ve větší výšce, než byl běžně zvyklý, a taky byl ten nástroj trochu zahnutý do strany.

Nakonec se jim přece jenom podařilo dostat nějak do Hynkovy postele, kde se pěkně dlouho proplétali jako dvě chobotnice. To dlouhatánské tělo mladého historika bylo překvapivě úžasně pružné a poskytovalo spoustu míst k objevování erotogenních zón. Stejně tak se ukázalo, že jeho dlouhé prsty umí spoustu pěkných kousků, a i když na dobývání zadních vchodů takhle napoprvé nedošlo, nevyslovený požadavek a zároveň příslib byl do budoucna ze strany původně nesmělého, nyní nad očekávání divoce živočišného archiváře jasný. Když už se to nedalo vydržet, ukázal mu, jak umí dokonale ty dlouhé prsty využít opravdu naplno. Hynek netušil, jak se mu povedlo sladit výstřiky obou téměř v jednu chvíli, ale v každém pádu se nad míru šikovnému historikovi vešly bez námahy do ruky oba jejich ocasy zároveň. S nějakým zacílením společného výstřiku už to bylo o poznání horší, ale když si na sebe následně v úlevném postorgasmickém rauši lepili mokrá břicha, ukázalo se, že dlouhán má i celkem příhodně šikovný jazyk, o čemž sice již podal Hynkovi důkaz při dráždění záhybů nejen jeho uzdičky, ale vlastně celého těla, nyní se jím obratně pokoušel vyšťourat sperma nejasného původu, bylo to padesát na padesát, z hloubky Hynkova ucha. Chtěl ten pro něj nový jev zkoumat i do budoucna, o tom jako poctivý vědec nepochyboval.

Schubert dávno dohrál a deska se naprázdno protáčela, otočil ji. Nalil červené do další sklenice a podal čahounovi ve své posteli. Sedl si do jediného křesla, které ve své garsonce měl, a prohlížel si ho. Rozčepýřený, nestydatě vyzývavě nahatý a celkově rozkošný čahoun vyčerpaně oddechoval na jeho čerstvým sexem propoceném prostěradle, nejspíš úplně nevědomě spokojeně kroutil sexy palci u nekonečně dlouhých chodidel, usmíval se jako šťastný idiot a střídavě si hladil spermatem mokré břicho a olizoval si prsty. To péro má trochu nakřivo, i když mu už dost vyměklo, přišlo mu to dokonale sexy. Nevypadal ani trochu jako kdokoliv, koho si v té posteli kdy představoval, ale věděl, že je to on. Jestli mu tohle poslal starý básník, tak ho zase převezl. To mokrý povlečení nemá asi smysl dneska převlíkat, noc je ještě mladá. 

Zpráva z deníku X: Dnes byla zahájena ve výstavních prostorách paláce A.D.A dlouho připravovaná výstava historických erotických pomůcek. Jádro výstavy představuje soukromá sbírka několika desítek unikátních předmětů z dvacátých a třicátých let minulého století z pozůstalosti známého básníka Jaroslava France, doplněná o další zápůjčky z tuzemských a několika německých a francouzských institucí. Výstava potrvá do 30. září, kdy se přesune do Haagu a následně do několika dalších evropských metropolí. K výstavě byl vydán výpravný katalog, jehož spoluautorem je i známý historik Jindřich Vrána, jehož loňská publikace Tajné lásky v tajných archivech byla oceněna na několika evropských knižních veletrzích a její německý překlad byl nominován na cenu evropských knižních nakladatelů. V obsáhlém rozhovoru, který jsme minulý měsíc přinesli v našem víkendovém magazínu, autor mimo jiné uvedl, že hlavní zásluhu na úspěchu knihy má především jeho manžel, kterým je již šest let významný literární teoretik a spisovatel Hynek Černý. Ten je také jedním ze dvou kurátorů uvedené výstavy…