Nemůžem jinak

Taxík mě vysadil před hostelem, který už od pohledu zarážel; černá, čtyřpatrová budova, k níž vedlo asi osm rudých schodů, vypadala jako nevěstinec vystřižený v holyvůdském filmu. Vážně by mě zajímala její historie.

„Tady bezpečno – nemuset bát,“ ujišťoval taxikář, když zachytil můj roztěkaný pohled, ale neznělo to dvakrát přesvědčivě. Byli jsme totiž v Harlemu, ve čtvrti, kterou i policajti berou hákem a kam bílí většinou jen zabloudí. Po cihlových fasádách protějších domů se plazily kovové žebříky požárního schodiště a hispánci jen v nátělnících kouřili na podestách a zoomovali okolí. Číhali na první chybu. Vyzařovala z nich bojovnost a síla bulterierů i vzkaz všem vetřelcům, že tahle země není pro sraby! Občas zazněl i smích, to když tlakový hrnec upustil páru, ale stejně jsem v každém přibližujícím se stínu tušil loupežného vraha! Divíte se, že jsem znervózněl?

Měl jsem za sebou proflámovanou noc, dvanáct hodin letu s časovým posunem a strašně se mně chtělo spát. Jenže kam jinam se vrtnout v tuhle hodinu? Už jsem neměl čas ani sílu cokoli měnit!

Zachránil to vysoký, štíhlý kluk, co vyběhl z vchodových dveří hostelu a dribloval ke mně ze schodů. Vypadal jako indián. Vlasy do ohonu, stříbrného uchošťoura v levém lalůčku a koukal na mě očima z pražených mandlí. Drmolil cosi o štěstí a zavírací hodině a přitom se pořád usmíval; fascinovaně jsem ho pozoroval a snažil se mu odezírat ze rtů pro mě trochu nesrozumitelnou angličtinu, až jsem úplně přestal vnímat nebezpečí.

„I can help you,“ uslyšel jsem za sebou ve stísněném vestibulu a přikývl, myslel jsem si totiž, že mně vezme kufry, když nemají výtah, ale ten hoch si opřel dlaně o můj zadek a začal mě tlačit do vrzajících schodů toho podivného baráku.

Můj pokoj byl tak úzký, že stačilo rozpřáhnout ruce a člověk se konečkami prstů dotýkal protilehlých stěn. Uvnitř jen železná postel, atrapa krbu a zamřížované okno s klimatizací. Ze stropu viselo světlo, nad nímž jak helikoptéra nehlučně kroužily rezavé lopatky větráku. A to bylo vše, co jsem stačil zachytit, než jsem jak podťatý klesl na matraci a slastně pozbyl vědomí.

V deset hodin mě probudilo světlo. V pokoji bylo vedro a dusno jak v prádelně, klíma i větrák byly jen na ozdobu. Přesto, že jsem spal nahý, celý jsem se spotil. Omotal jsem si proto ručník kolem beder a vyrazil do jediné koupelny v celém patře na konci chodby.

Konečně jsem se zase cítil jako člověk. Čistý, upravený a v dobré náladě, a tak jsem zaskočil na recepci, abych si vyzvedl doklady. „Musím se poohlídnout po něčem lepším,“ říkal jsem si cestou v duchu, „přece v té cele nestrávím mládí.“

Ten kluk ze včerejška pořád ještě seděl za recepčním pultem a zrovna vyplňoval něco v ohmatané knize hostů. Když zvedl hlavu, jeho úsměv bez varování vypálil raketovou střelu, řízenou přímo na teplo motoru! Cítíl jsem ten zásah v hrudi – jako vždycky, když jsem potkal někoho osudového, z jehož krásy se mně podlamovala kolena. Pár vteřin jsem nutně potřeboval na vzpamatování, vzápětí však bolest vystřídala eufórie, jako bych si prásknul džojnta.

„Name Viktor?“ ujistil se hoch a udělal na prstech symbol vítězství. Přikývl jsem a oba jsme se na sebe usmáli. „I'm Mike,“ nabídl mně ruku na tykání.

„To makáš nonstop?“ divil jsem se nahlas.

„Brigáda se pro studenta vždycky hodí!“ uculil se na vysvětlenou a otočil se do přihrádky pro můj pas, „a je to lepší, než v kuchyni krájet cibuli jako loni!“ žulil se dál.

„Na jak dlouho to bude?“ podíval se na mě tázavě vyzývavým pohledem.

„Na tři týdny!“ vypadlo ze mě jak z automatu a hned jsem si uvědomil, jak rychle jsem vyměkl proti původnímu záměru. „No-nemůžu jinak!“ ospravedlňoval jsem se v duchu.

„Amerika poprvé?“ sondoval dál Mike a znělo to, jako kdyby dělal klapku u filmu.

„Bohužel, ještě jsem neměl tu čest!“ přitakal jsem a cítil se provinile, jako kdybych opomenul zajet do Plzně.

„A nechtěl bys průvodce?“ uhodil na mě zprudka a významně zamrkal. Nechápal jsem, jak to může tak hrotit.

„Tak to si dělá kozy!“ napadlo mě, „nebo se prodává?“ Obě varianty však působily tak nevěrohodně, že jsem se až zastyděl!

„Obávám se, že si to nemohu dovolit,“ přehrával jsem chudáka z východu a Mike se rozesmál ještě víc.

„Mluvil jsem snad o penězích?“ odhalil bělostný chrup.

„A to nabízíš každému?“ zpražil jsem ho.

„Jen tomu, komu se vejde zadek do mých dlaní,“ smál se hoch lascivně a udělal z rukou misku jak tibetský mnich.

Bylo to nakažlivé i já se smál a červenal zároveň a nevěděl, co na to honem říct.

„Nebo to ber jako pozvánku na rande,“ dodal Mike pobaveně, když se konečně nasytil mých rozpaků. Potom vstal, a jako by právě teď nastal čas na zábavu, vzal zcela samozřejmě do rukou kytaru, co stála opřená v rohu místnosti. Hrábl do strun, několika akordy zkontroloval ladění a přešel na písničku. Hrál bez not, muzikant od pánaboha, štíhlými prsty vybrnkával známou melodii a zpíval tak naléhavým hlasem, až jsem měl chvílemi pocit, že by ten koncert pro jednoho neplatícího diváka mohl být i songem o lásce.

Poslouchal bych ho do teď, ale jeho produkci ukončil starší manželský pár, co se s objemnou bagáží vecpal do haly a dožadoval se obsluhy.

To se ví, že jsem té Mikově nabídce nedokázal odolat, kdy v životě potkáte krásného srnce ochotného se s vámi pást na newyorských nivách?

Nevedli jsme se za ruce, ale i tak mé sebevědomí vylétlo až k nejvyšším patrům mrakodrapů.

Mike mě vzal nejdřív do čínské čtvrti, potom do italské na kávu, u které se neustále usmíval, což mě nabíjelo víc než akumulátor, a pořád měl co povídat. Hlavně o architektuře, kterou studoval, a to mně přišlo úžasné, protože i mě to téma vždycky bavilo. Fascinovala mě ta možnost tvořit nové, užitečné a krásné kulisy, ve kterých se má odehrávat budoucí život. Až tak, že i Mike musel krotit moje nadšení.

„Není to jen o kumštu, technice a technologiích, ale hlavně o lobingu a velkých penězích,“ vysvětloval, „tady je taková konkurence, že si pravděpodobně ani neškrtnu! V New Yorku nikdy nepostavím svůj dům!“ posteskl si. „Budu se muset přestěhovat do nějakého zapadákova na jiný konec Ameriky! Nebo tam k vám – do Česka?“ žertoval.

„A co kluci?“ neudržel jsem svou zvědavost.

„To víš, že nějací byli. Pár oťukávaček, pár trapasů i pár pokusů, co málem vyšly. Naposledy jsem měl jednoho, co mě vážně hodně bral, ale byl trochu motýlek, sedal i na jiné květy, tak jsme se po čase rozešli,“ zhodnotil pragmaticky Mike a krčil při tom roztomile rameny.

Taky byl zvědavý na Prahu, vyptával se i na moje lásky, na dětství.

Za moc nestálo! Proto jsem se ke svému pohřbenému dětství nerad vracel. Jako dítě jsem byl bázlivý, ale máma viděla jen, že jsem hodný. To byla deviza, kterou kluci nebrali, spíš podvědomě cítili mou odlišnost a asi proto mě tak nesnášeli.

„Jen počkej, až on pozná, že je kluk!“ varoval děda. Vytahal by mě za uši, kdyby tušil, jak často budu brouzdat na stránkách pro sodomity a hledat přítele.

Bavilo mě číst hlavně ty odpovědi na inzerát, jak mně byli najednou všichni podobní, hledali lásku, upřímnost a pocit štěstí stejně jako já, ale už na druhém rande by ojeli i koně na Václaváku.

Lásku jsem bohužel nepoznal, jen rychlovky, po kterých jsem se styděl a nenáviděl čím dál víc. Nemohl jsem se dobrat příčiny v neschopnosti navázat pouto, o jakém jsem snil. Kde byl ten zakopaný pes? Nebyly příležitosti? Nebo mně chyběla odvaha? Možná se mně nedostávala krása – ten povrchní dohazovač lásky, anebo jsem byl až příliš vybíravý! Třeba to bylo něco v mé povaze, anebo kombinace všeho. Není snadné najít někoho na vztah, a zatímco ztrácíme svůj čas váháním a odkládáním, život utíká.

Teď, když mně bylo devětadvacet, nutil mě blížící se gay důchod stále častěji k bilancování. Občas se mi zdálo, že nežiju. Sedím v kupé ve vlaku a pozoruji vlastní život, jak ubíhá nudnou krajinou. Žádné dramatické obrazy, žádné napětí, žádné zvraty, jen nekonečná rovina jak na ruské hané. A co bude po čtyřicítce nešlo ani domyslet! Jak přeprogramovat zájem ze lvích mláďat na hřívu starých samců? Asi si ty kluky začnu kupovat jak housky na krámě, nebo se ve falešné naději probojuji až do bezmocného konce jako ten skladatel Aschenbach Ve smrti v Benátkách?

Druhý den byl na programu památník jedenáctého září. Zážitek bylo hlavně Rockefellerovo centrum s vyhlídkovou terasou, ze které se zdála koruna Chryslerova mrakáče skoro na dosah a celé to dechberoucí big apple jako na dlani. Kochal jsem se orlím pohledem na fotogenickou metropoli a zapomněl i na svůj strach z výšek. Taky mě překvapila blízkost New Jersey! Netušil jsem, že se dá dívat z města do města. Hned na protějším břehu za řekou Hudson – co by kamenem dohodil, bylo vidět siluety výškových domů a já si v té chvíli vzpomněl na román K. M. Soohnloina Svět normálních kluků a řekl si: „Páni, tak tam někde se to odehrálo.“ Pak jsme se vydali trajektem k soše svobody. Cestou z přístaviště jsem málem zakopl o bezdomovce, co bivakoval na chodníku v kartonové krabici, o kus dál zas černý Rambo cvičil prostná s popruhy zavěšenými na kandelábru a nikoho to nepohoršovalo, nikdo to neřešil. Nevěděl jsem, z čeho jsem víc opilý, jestli z toho svobodomyslného, životem a energií pulsujícího města, kde se nikdo nenudí, nebo z toho úžasného kluka. Zážitek byl Mika jenom pozorovat! Z každého jeho gesta tryskala čirá radost, jak z fontány na kolonádě. Probouzel ve mně život, jitřil všechny smysly. Dráždily mě jeho štíhlé nohy, co vybíhaly z kraťasů jak krky antilop z trávy, i rozepnutá košile s krátkými rukávy. Tedy spíš to pod ní, smět si tak alespoň přivonět, přilísnout se! Musím přiznat, už tam jsem byl Mikem poblázněný, šlukoval jsem jeho mládí a nešlo se ho nabažit! Přitahoval mě, hrozně jsem ho chtěl.

Skončili jsme ve steak-hausu, kde se nikdy nečeká; v patře v rohu u stolu pro dva, před sebou flákotu jak sloní ucho, oči jen pro sebe. Když Mike vyprávěl o životě v tomhle hypnotickém městě, držel jsem ho pod stolem za ruku a cítil, jak úžasné je mít se tu s kým smát. A pak když mně dal první pusu, vůbec jsem se nestaral o lidi kolem. „No co,“ řekl jsem si, „my přece nemůžeme jinak!“ A byl jsem na to děsně hrdý.

Ještě jsem nestačil promyslet co s nadcházejícím víkendem, když na displeji přistála zpráva: „Vůz čeká, pane!“ Rozesmálo mě to, hodil jsem spěšně pár věcí do batohu a vyběhl ven. Před hostelem kotvil Chevrolet Impala jak vlajková loď, celý v bílém se sklopenou střechou a za volantem se křenil Mike.

„Kde jsi to ukradl?“ zavyl jsem radostí.

„Že by v půjčovně?“ odpověděl otázkou.

Vyrazili jsme do Camp Davidu, do města, odkud Mike pocházel, a kam prý kdysi jezdili i američtí prezidenti na dovolenou. Daleko kupředu vyplazený jazyk nekonečné dálnice nás nutil práskat bičem nad tolika koňmi; předjížděli jsme sebevědomé trucky, potkávali auta dlouhá jak jachty, míjeli americké farmy s typickými sily i patrové rodinné domy na velkých pozemcích většinou bez oplocení, nikde však nechyběla americká vlajka. Dramatická krajina, domy, řeky i jezera, všechno tu bylo něčím jiné a o hodně větší než u nás doma, až jsem měl chvílemi pocit, jako bych do téhle obrovské a pestré země přicestoval z nějakého českého madurodamu.

Bylo to všechno tak krásné, ale nic nemohlo přebýt první milování, první noc spolu! Pořád jsem nemohl pochopit jak to, že je do mě Mike zamilovaný!

„A co ještě se ti na mně líbí?“ ptal jsem se nevěřícně.

„Třeba tvůj zlatavý načechraný účes a bělené bulimistické tělo,“ objímal mě a hladil po zádech a hýždích, „a modré oči, ta hluboká horská jezera a taky, jak se stydíš a líbáš,“ naklonil se a přisál se mě na rty. Koho by nehřálo u srdce, když vám nahý Apollón flambuje ego lichotkami a vy cítíte, jak z vás láska dělá rodinu.

Jestli tohle není nirvána – když vám chce srdce vyskočit z hrudi, když vám vypíná mozek a dochází dech, tak vážně nevím, ale dá se to směle přirovnat k přímému ohrožení života.

Ano, dnes Mike určitě zase přijde, byl jsem si tím jistý, a tak jsem vypnul prostěradlo na posteli, protože nebylo kam jinam jej usadit. A najednou jsem cítil, že se z lehkomyslného bytí propadám zase kamsi do existencionální krize jako na houpačce.

Jenže Mike to tak necítil, nebo si toho nevšímal, prošel tiše, lehkým, pružným krokem, jak chodí jen andělé zavřenými dveřmi, shodil bílé nike a polonahý s tričkem opásaným kolem pasu si sedl na postel a opřel se vzadu o dlouhé lokty. Bejsbolku měl otočenou kšiltem dozadu a z nízkých riflí mu pod plochým, vyrýsovaným břichem vystupovala značka spodního prádla. Na krku měl kaligrafickým písmem vytetované písmeno M a pod ním náhrdelník z droboučkých mušlí. Čekal? Nabízel se? Nebo se nudil? Oči jako by nic neříkaly. Měla to být výzva?

Se srdcem v krku jsem vztáhl ruku na minové pole břišních svalů a opatrně se posouval výš, až jsem se dotkl pojistky na bradavce. Čekal jsem výbuch hněvu, který mě odmrští, ale místo toho jsem ucítil lechtivý dotek na ušním lalůčku, který se pořád stupňoval. A pak přišel ten vlhký pohár chutí z jeho rtů a mnou projel mráz i horko vzrušení. A což teprve když si Mike briskně stáhl kůži upnutých džín a stál přede mnou nahý. Elegance mládí je síla, která neslábne. Cítil jsem, jak mi krev buší do spánků, a touhu znovu prožívat vytouženou rozkoš! Tu slast, ten okamžik, ve kterém se skrývá povznesení a krása!

Jen chvíli jsem surfoval na vlně absolutního štěstí zasažen něhou a krásou klukovského mládí a v tom jsem se probudil.

Uvědomil jsem si, že to byl jen sen! Bylo už po dvanácté a Mike pořád nikde. Přišlo mně to líto. Teď jsem s určitostí věděl, jak moc bych ho zase chtěl, ale asi není zájem. Že bych udělal něco, čím bych ho přesytil? Cítil jsem lítost, ale i zlé tušení a rozhodl jsem se, že musím za ním, i když to bude vypadat, že se vnucuju. Řeknu, že jdu na vzduch, ale čekat tu už dál nesnesu! Vstal jsem, protřel si oči a s obavami seběhl čtyři patra do vstupní haly. Už ze schodiště jsem slyšel, že je tam dole nezvyklé rušno. Potom jsem v lobby zahlédl ty dva policajty, jak na zemi pacifikují nějakého chlapa. Před otevřeným vchodem blikala modrá světla majáků. Místo Mika seděla u recepčního pultu černá mamá a její mohutný zadek obtékal barovou židli jak překynuté těsto.

„Kde je Mike?“ zeptal jsem se a ona hned začala láteřit. Trvalo chvíli, než jsem z ní dostal slovo.

Nějaký zfetovaný chlap dělal na recepci bengál, dokonce vytáhl i nůž a ohrožoval lidi. Mike se ho snažil uklidnit a vypakovat z hostelu, a když se to nepovedlo, zavolal policii. Jenže než přijeli, tak ho ten sígr napadl. Právě ho teď zraněného odvážela rychlá.

Svět se mně zasekl jako film v promítačce. Nešlo to pochopit!

V duši chlad jak na Lofotech, nebe potemnělo, barvy slunečního podzimu jako by vyhasly. Už jsem nic neprožíval, jenom existoval.

Strach mně sedl do břicha jak noční můra a tloukl křídly do stěn. Byl jsem paralizovaný a čas, to drahocenné koření mezitím vyprchal. Promarnil jsem ho smutkem, ale nemohl jsem si pomoci.

Došlo mně to poslední večer, když jsem s notebookem na kolenou a s podepřenou bradou seděl na terase. Ještě se mi v hlavě všechno motalo pořád dokola jak v automatické pračce, zážitky, emoce, fakta i touhy a já nebyl schopen něco udělat! Se sebou, s Mikem, s prošlou letenkou, nebo s prací, kvůli které jsem tam byl, dokonce jsem nedokázal sesmolit ani tu pitomou cestovní zprávu, jak jsem byl otupělý. Nebylo na koho se obrátit, s kým si promluvit, nebo to probrat, a tak jsem vzhlédl na nebe.

Překvapilo mě, že ač byly tři hodiny ráno, město se pořád ještě neponořilo do úplné tmy. Možná to bylo těmi miliony umělých světel nebo se už rozednívá? Asi ano, protože v korunách stromů křičeli ptáci a já zíral na oblohu, ze které zmizely hvězdy, a poprvé v životě jsem se modlil. Ač bez vyznání, upřímně jsem oslovil všechny ty nahoře, co by mně mohli být nějak nápomocni. Boha, Alaha, Budhu i Jehovu. A prosil jsem je vroucně!

„At‘ to Mike přežije, ať se uzdraví, ať se ke mně vrátí! A chtějte za to cokoli!“ nabízel jsem. „Vždyť kolikrát člověk cítí ten jedinečný pocit, proti kterému žádné sebeovládání nestačí? Ten moment, kdy je svět malý a čas nekonečný? Tu chvíli, kdy zapomenu, kdo jsem a co hledám? Doufám, že vám mé prosby nepřijdou jako rouhání! A jestli ano, tak mně prosím odpusťte, je to jen tím, že jsem nešťastný a zoufalý zároveň a neumím to jinak.“

Nevěřil bych, kdybych to nezažil na vlastní kůži, že můj vnitřní hlas může ve vteřině prolétnout časoprostorem tak daleko a hluboko do nitra vesmíru, ale najednou jako na povel kdesi v té obrovské dálce zablikala hvězda! Nejdřív jsem si myslel, že se mně to zdálo, znáte to, přání je občas otcem myšlenky, ale ne ještě dvakrát se ten záblesk v dálce opakoval. Možná to nebyla hvězda, ale jen kometa, anebo meteorit řítící se k zemi, ale co když to byl signál? Znamení nebo souhlas, že tam nahoře přijali mé prosby? Co když to byl prostě vzkaz, něco jako potvrzení, jako jasná odpověď nebes?