Nemůžem jinak 2

Asi po čtrnácti dnech od něj přišla první esemeska: „Vypadá to, že se mě tak rychle nezbavíš. Odneslo to jen slepé střevo, bez kterého se minu, když nevidí.“

Možná jste slyšeli tu ránu, jak mně spadl kámen ze srdce! Pak jsme si volali. Po dalších týdnech, když lékaři odstranili hnisání rány, pustili Mika do domácího ošetřování, a tak jsme si začali i skypovat. Asi měsíc, nebo dva to bylo strašně fajn, ale najednou jsem začal mít pocit, že mně to nestačí, že to není doopravdy, něco jako když lížete zmrzlinu přes sklo. Chtělo to nějaký posun, změnu. A pak přišlo to rozhodnutí, už ani nevím, kdo to navrhnul, ale najednou bylo jasné, že koncem června přiletí Mike do Česka.

Vycházelo to zrovna na pátek. Přesně podle letového řádu v 17:15 středoevropského času dosedal novodobý pták noh s ornitologickou značkou Boeing 737 na ranvej letiště Václava Havla. Stál jsem v proskleném gejtu s kyticí růží jak ženich před radnicí a bojoval s větším nasazením za svoji důstojnost než Nelson Mandela za práva černé Afriky. Do očí se mně draly slzy, takže jsem skoro neviděl na cestu a nohy mně svazoval strach.

„Tak dost!“ zařval jsem na sebe potichu. „Mike určitě čeká chlapa a ne bábovku měkkou jak italské panettone, koukej s tím něco udělat!“ Rozhodl jsem se, že budu tvrdý. Kytici jsem hodil do odpaďáku, ve skle jsem si upravil fazónu, protřel oči, pohodil patkou a vyrazil na zteč.

Potkali jsme se v tom zmatku až u kufrů a pak, když jsme se objali a já ucítil jeho vůni i život v tom jarním proutku, napadlo mě, jaké by to bylo, kdybych ho ztratil, a v tom mě navzdory všem mým předsevzetím začala cukat ramena a celý ten chlapácký výcvik, jako by nebyl.

Mike vlastně žádné kufry neměl, byl zase jen v kraťasech a tričku a měl jen příruční zavazadlo a samozřejmě platební kartu, která to jistila.

„Proč nejedeme taxíkem?“ nechápal a já zas neměl chuť vysvětlovat, kde v Česku začíná zlodějna. Jeli jsme mým autem do centra a mně trochu vadilo, že musím koukat na cestu, protože stejně jako on na Prahu, já se nemohl vynadívat na něj.

„Stýskalo se ti alespoň trochu?“ sondoval jsem cestou.

„Nemohl jsem se dočkat, málem jsem vystoupil už nad Atlantikem!“ špičkoval žulící se Mike.

„Komediante!“ sepsul jsem ho.

Projíždíme Evropskou a dál podél Hradu a Letné přes Vltavu, kolem hlavního nádraží a tam odbočujeme až na Vinohrady, kde mám s kamarády pronajatý čtyřpokojový byt od rádoby podnikatele, co s nimi kšeftuje. Je to dům postavený ve stylu vegetabilní secese v době, kdy ornament nebyl zločinem pro lepší vrstvu první republiky, a i když mu dal socialismus pořádně na prdel, stále má v sobě byť trochu omšelý půvab buržoazie. Navíc se teď pomalu rekonstruuje. Vysoké stropy, schodiště s tepaným zábradlím, vitráže i obložené ostění nad dveřmi nemluvě o půdorysu a velikosti pokojů stačí k tomu, abyste se hned cítili v jiném světě než třeba v paneláku na Jižním Městě. Obyvák s kuchyňským koutem a jídelním stolem v arkýři máme společný a každý z nás obývá jeden neprůchozí pokoj.

Ten největší mám samozřejmě já, vedle má sparťanský pokoj Olina a pokoj pro služku zůstal na Tomáše. Jsme kamarádi z našeho družstva, jak říkáme všem, co mají stejnou orientaci, ale jinak jsme každý z jiného těsta. Olina je šestadvacetiletá vychrtlá fitness trenérka, která furt spí a zajímají jí jen věci okolo sportu nebo žrádla. Pořád řeší, že její přítelkyně nedokáže vykopnout z bytu bývalého chlapa. Tomáš je kadeřník – vizážista, co nám všem zalévá kytičky, a kdyby bylo na něm, zaplaví nám byt kočičkama, andělíčkama a vůbec různýma serepetičkama, co nikdo z nás k životu nepotřebuje. Navíc je trochu kurevník. Má hezkou postavu prý proto, že jezdí na inlajnech, a ve svých třiadvaceti vypadá na osumnáct, takže si může vybírat.

Zavedl jsem pravidlo, které jsem taky okoukal v Americe, tam když se vám porouchá motor, uvážete na kliku kapesník, u nás to znamená pravý opak – výstraha pro ostatní, že vám motor běží. A že to bylo potřeba. Hned za dveřma jsem na Mika vlítnul jak pes na vandráka a tahal z něj oblečení, dokud nebyl úplně nahý, jako když přišel na svět. Už nebudu nic odkládat jako minule, aby nás zase nepřečuralo nějaké nemilé překvapení, místo toho ho rychle, sobecky a sám pozřu za živa! Byl jsem u vytržení, tak neskutečné bylo, že tu se mnou skutečně je, mluví, mazlí se, dýchá mi do tváře, vzdychá. A tak exoticky chutnala jeho ústa, že jsme se líbali, až dokud nás pusa nezačala bolet. Teprve po prvním vyvrcholení mě přešla ta zvířecí zuřivost říje a já začal objevovat stejně jako Caravaggio kdysi dávno přede mnou krásu jinošského těla. Prohlížel jsem si ho, hladil, a když jsem sjel až k té ošklivé jizvě na pravém podbřišku, políbil jsem ji s nábožnou úctou jak rány Kristovy. A pak, když jsem vzal konečně do úst Mikův penis, o čemž jsem snil celou tu dobu, měl jsem pocit, jako kdybych zdolal Everest i vytěžil všechen kov ze zlatého dolu v témže okamžiku najednou.

Když přišla ta moje kamarádská svoloč domů, seznámil jsem je a pozval všechny do Protefené husy na večeři. My chlapi jsme si dali mořského lososa s chřestem a žloutkovou omáčkou, protože chceme být šlang, jen Olina šla do pořádného, argentýnského bejka. Pak jsme bouchli dvě šáňa, u kterých jsme se dost nahihňali, a poté šli raději na kutě, přece jen všichni chápali, že Mike nepřijel ze Zbraslavi.

První týden si beru dovolenou, aby se Mike rozkoukal. Couráme se po turistických štacích v centru i širším okolí a Mike se toho nemůže nabažit, má pocit, že se ocitl v kulisách, kde se má každou chvíli natáčet pohádka. Pak jdeme pro změnu do přírody, procházíme parkem z Petřína až na Letnou a já cítím, že tak nějak jsem to chtěl prožívat za mlada, mít někoho, kdo mě zajímá a já zajímám jeho, a užívat si ten čas spolu. Vedu jej k vyhlídce, odkud je krásný pohled na Prahu. Neopakovatelná změť prejzových střech, věží a věžiček, jejichž kopí trčí proti blankytnému nebi. Na jedno z nich se právě nabodnul bílý nacucaný mrak a vypadá to, jako když se město vzdává invazi turistů útočících v nepravidelných šicích na historické centrum.

I druhý den procházíme pražskými uličkami tentokrát na Novém městě a Mike mně připadá jako detektiv Nick Karter z filmu Adéla ještě nevečeřela čtoucí lačně ve stopách historie na fasádách domů. Támhle to je rozeta a tamto voluta a to je renezance a támhle to empír ukazuje na římsu a školí mě jak malého kluka. Nechci mu brát tu objevitelskou radost, a tak trapně přikyvuji a on se může zbláznit z té přemíry detailů, co mu ta živá učebnice stavebních slohů po Praze nabízí.

„Tak dost,“ říkám si třetí den, když mě už začínají bolet nohy a jazyk se mi lepí na vestu, „baroko, rokoko, a třeba i kokoko – mně už je to šumafuk!“ Jsem unavený a žíznivý jak velbloud a hledám jen oázu, kam bychom mohli zapadnout. A už to vidím, co třeba támhle ke Flekům? Tam pod kaštany je taky skvělá historie, a tak zamíříme k hodinám, které mají tu moc přenést nás jako pana Broučka do patnáctého století. Skoro všude je plno. Vmáčkneme se na lavici k nějakým Němcům a hned máme na stole dva skleněné krýgly s hnědavým mokem. Ukazuji Mikovi letopočet 1499 a on nevěřícně kroutí hlavou a což teprve až ochutná. Následuje druhá runda. Hoši z Bavorska jsou tak čtyři kola před námi, proto se berou kolem ramen a dávají se do zpěvu.

„Róóó – zééé – mun – dééé,“ kolíbe se celá lavice do rytmu ze strany na stranu a Mikovi svítí oči jako vždycky, když slyší zpěv nebo muziku. Přece jen ví něco o historii, ale takovou soudržnost mezi Čechy a Němci nečekal. Na stole před námi přistává tác s topinkami a další dvě plné sklenice piva už bez říkání. Taky se zapojíme do objetí a bratrstvo vrcholí pozváním do Mnichova. Připijeme si na to další rundou. Potom je čas se vyprázdnit, když je příjem, musí být i výdej. Stojíme nad žlábkem a Mike se směje, protože nemůže najít ten zpropadený jezdec, co otevírá zip u riflí. To se mu ve státech nestává.

„Úžasná země,“ povídá si pro sebe, a když zip konečně povolí, pocit úlevy, který následuje, ten dojem jen zvyšuje. Vracíme se zpátky do víru děje, kde na nás čekají žízniví kamarádi. Po desátém pivu máme problém vymotat se z pražských uliček, zdá se nám, že chodíme pořád dokola. Mike se zastavuje před cedulí Fyzikálního ústavu Akademie věd, a když mu přeložím její význam, zabuší pěstí na dřevěná vrata a poroučí v angličtině: „Otevřete – já chci být taky atomovým fyzikem!“ A víc už si nepamatuji, alkohol mně v hlavě otevírá okno.

Těžká jsou rána opilcova, tane mně na mysli, když si přikládám na zátylek pytlík mraženého hrášku, který mně pomáhá od bolesti hlavy. Žízeň hasím vodou s celaskonem. Mike je na tom ještě hůř. Sedí na záchodě a prosí své indiánské předky, aby ho odvázali od mučednického kůlu, ale ti jsou krutí a dál ho nechávají trpět. Tom má najednou o Mika starost, jako kdyby dostal anginu pectoris, ale je to jen tím, že se mu Mike líbí, vždyť vidím, jak mu chlípně svítí oči jak kocourovi v elektrice.

Už žádný alkohol, přísaháme, jak mušketýři jeden za oba a oba za každého z nás. Taky musím občas do práce. Jako vedoucí rizikových úvěrů v největší bance musím popohánět soukolí úřadu, který požírá čas i lidi, stresuje, nudí, štve a vyšťavuje, ale hlavně se musí točit a generovat zisk. Na oplátku si děláme prodloužené víkendy s výlety do Karlových Varů, na Sněžku, nebo třeba vodácký výlet po Vltavě až do Českého Krumlova. Už jsme obrazili snad všechny kraje v Čechách a došlo mně, že Mika tahám po čertech-ďáblech, jen ne mu odhalit vlastní kořeny. A tak nakonec vyrážíme na týden i na Valašsko.

Je to trochu z ruky, ale už po dvou hodinách sjíždíme z nebezpečné a věčně se opravující dálnice na vedlejšku a začínáme vjíždět do kopců. Sytě zelená barva lesů lemuje olysalé mýtiny a stráně, na kterých se v kupkách suší první letošní seno. Nejsou to Alpy, hřebeny nenabízejí žádné náročné stoupání, jen malebné, zelenomodré kopečky, mezi kterými občas zahlédneme typické střechy valašských stavení, stádo ovcí nebo krav. Kromě nich se pasou i beránci na blankytné obloze. Přepadají mě rozpoluplné pocity, jakási směs nostalgie spolu s výčitkami, co provázejí návrat ztraceného syna.

Ještě pár zatáček a jsme na kraji roztahané vesnice, která začíná alejí staletých lip. Všechno tu poznávám, jako bych odešel včera, i když je to už deset let, co jsem utekl do Prahy, hlavně proto že jsem gay. To se ví, že se každoročně vracím, většinou jen v létě jak F. L. Věk o vakacích, ale je to jiné, než tu žít na trvalo. Projedeme návsí, nad kterou dominuje věž kostela, jeden obchod na všechno a obecní úřad s hasičárnou a stoupáme dál do kopce, kolem sochy svatého Floriána doprava a tam už se červenají střechy našeho stavení. Zdálky to vypadá romanticky, ale z blízka je to chátrající statek složený ze tří budov – obytné, chlévů a stodoly, na kterých se podepsal zub času. Co tu táta od máminy smrti žije sám, protože jsme všichni tři sourozenci utekli do měst, to jde s gruntem z kopce. Ještě že si chlévy a stodolu pronajal podnikatel z Rožnova a drží si tu jezdecké koně. Táta má jen pár ovcí a koz, aby nemusel sekat trávu, a trochu drůbeže.

„Wau – takže ranč!“ směje se Mike, když vystoupí z auta, roztahuje ruce a točí se dokola, aby vyjádřil ten čtvrtý stupeň volnosti, který ho z toho nečekaného prostoru najednou zaplavil. Pak ho zarazí pes, takové strakaté tele, co běží proti nám. Je to Andy, bernský salašnický, co už má za sebou dvanácté narozeniny. Vrazí do mě jak pytel brambor a líže mě tváře a radostně vrtí ocasem. Pak očuchá Mika a zase se vrátí ke mně, protože řádně podrbat umí jen páníček.

Na zápraží nás vítá táta a já vím, že přes všechny úsměvy se jen těžko smiřuje s osudem.

„Tak pán z Prahy je tady a zase máš nový vůz. ne?“ žasne nad fiatem Berlingo, se kterým jsem tu byl už loni. Je služební, připomenu a představím Mika. Přivítání se neobejde bez slivovice. Normálně bych si nedal, ale kvůli němu to do sebe kopnu, ať v tom nejede sám. Pak si všimnu, že Mike lapá po dechu, rudne a třeští oči.

„Sorry – padesát jedna procent, zapomněl jsem tě upozornit,“ řeknu, když se rozkucká. Potom si sedneme v kuchyni k velkému stolu, protože obyvák je na vsi pořád jen na parádu a táta nám snáší samé leit speciality jako klobásy, škvarky, tlačenku nebo uzený bůček.

„Co je tu nového?“ ptám se jen, aby řeč nedrhla.

„Máme nového faráře a taky je tu nový hospodský. Ten není jako ten minulý, co kořalku doléval vodou a rum čajem, a pak se člověk divil, že vypije deset hrubých. Mohli bysme zajít na jedno!“ řekne a já přikývnu, protože vím, jak ho to potěší.

Ráno začínáme v devět sázenými vejci u stolu na zápraží a Mike má pocit, že se octl na ekofarmě, kde mají všichni za úkol hlavně ho pořádně vykrmit. Na hliněném dvoře hrabou slepice a doléhají sem zvuky venkova; štěkot psů, kokrhání kohoutů, bečení ovcí a z dálky řev cirkulárky. Potom se zapojíme do práce, pomůžeme tátovi skácet uschlý ořech a pak začneme překládat střechu stodoly. Léčba prací unavuje tělo a zklidňuje duši, spojuje nás a očišťuje zároveň. Ve třech nám to jde docela od ruky, ale nemusíme spěchat, stejně je to sousto na týden.

„Můžeme se podívat na koně?“ ptá se Mike odpoledne nejistě.

„Můžeme se i svézt,“ řeknu, ale on mi to snad nevěří, čímž ve mně probouzí chuť něco dokazovat. Schválně vyberu Karmu a Lady protože klisny jsou klidnější a v postrojích je vyvedu na dvůr. Přes formální protesty pomůžu Mikovi do sedla. Konečně jsem na koni já a to nejen obrazně. Jedeme pomalu mírně svažitým terénem k rybníku, protože plavení mají koně rádi. Mike překonal strach a užívá se nečekaný pocit pramenící ze schopnosti ovládat. Ponořili jsme koně jen po břicho, ale i tak frkají a z bujnosti kopou předníma.

„Nepůjdeme se vykoupat i my?“ ptám se.

„Nazí?“ má pochybnosti Mike. Koně uvazujeme u břízky a běžíme do vody, abychom co nejrychleji schovali své probleskující zadky. Chutná to, jak může chutnat jen zakázané ovoce, blbneme, cákáme, smějeme se a pak plaveme zpět ke břehu.

K večeru jdeme na to pivo. Cestou se formálně pozdravím s několika známými, ale cítím, že ty zanedbané kamarádské vztahy už nikdy nedoženu. Strašně se mi tam nechce, ale dělám to pro tátu. Nic se tam nezměnilo, jen trámový strop je zase o cosi černější. Mrtvo a nuda jak ve většině venkovských hospod a šest chlapů v montérkách, co slezli z traktoru, kouří a melou to samé pořád dokola. Ještě že přišli i lufťáci od vody. Dva kluci s kytarou a jejich holky ve dvoudílných plavkách přehozených jen jakýmsi silonovým šátkem. Kluci si dali jedno a holky stály u pultu a čekaly, až jim hospodský natočí pivo do žbánu. Výstavní pozadí chlapy dráždilo.

„Měli bysme se vysrat na prácu, Josef, a jít k vodě – s takovýma,“ houkl na tátu soused a pokynul hlavou k pultu. Ta blonďatá se rázně otočila a změřila si vtipálky kritickým pohledem.

„S váma k vodě? Vždyt vy dva jste se v životě ještě nekoupali!“ konstatovala nahlas a hospoda jí odměnila hurónským smíchem. Mikovi se tam začínalo líbit. Poprosil o půjčení kytary a i přes jazykovou bariéru rozjel zábavu jak na moravské svatbě. Mladí se hned přidali a zpívali jak na kůru, snad léta tam nebylo tak živo.

Další den po práci jsem vymyslel výlet na kole, abych Mikovi ukázal bezprostřední okolí. Vytáhl jsem z kůlny staré plečky bez přehazovaček, co jsme měli ještě z dětství, a on si myslel, že jsou z první světové. Vzali jsme to kousek po silnici a pak najeli na polní cestu lemovanou keři mirabelek, šípků a planých trnek, kde to Mikovi trochu podjelo a on se nečekaně sesunul do brázdy. Nic vážného, hned vyskočil, ale držel se za loket:

„Uštknul mě had!“ volal na mě hystericky.

„U nás hadi nejsou,“ smál jsem se, „to jsou jen kopřivy, dobré na revma, ale v Centrálparku asi nerostou!“ Když se Mike uklidnil, vyrazili jsme dál už po pevné silnici kolem lesa až do sousední vesnice. Za železničním přejezdem začínaly první chalupy a my dojeli až k laťkovému plotu zahrady, přes který se nakláněla obsypaná koruna prastaré meruňky. Oranžové plody zrovna dozrávaly a kromě šťávy byly plné včel. Zastavili jsme a podívali se významně na sebe. Pak jsme se oba rozesmáli. Bylo jasné, že oba vzpomínáme na totéž!

Ani jsem vám to nevyprávěl, stalo se to tenkrát, když jsme se vraceli z Camp Davidu. Míjeli jsme zrovna rozlehlé broskvové sady. Pamatuji si dodnes, jak na nás vystrkovali ty sametově růžové prdelinky. Já měl už delší dobu žízeň a jen ta představa, jak ji hasím tou čerstvou šťávou mě donutila zastavit.

„Pár si utrhneme, ne?“ houkl jsem na Mika spásný nápad.

„To se nesmí!“ protestoval.

„Nesmí, ani u nás se to nesmí a kolik jsem přelezl plotů, jen abych nepropásl sezónu!“

Sad nebyl oplocený, a tak jsem hned zkraje bez námahy vstoupil do ráje. Obtěžkané větve mi samy děkovaly, že jsem jim ulevil. Hodil jsem si pár broskví za košili a do jedné jsem se zakousl. V tom mi nad hlavou zahřměla rána. Nechápal jsem, co se děje, dokud jsem neuviděl chlapa, co na nás míří flintou.

„Vypadněte z mého pozemku!“ hulákal. Poplašeně jsem se rozhlédl, Mike měl už ruce nahoře a začal se omlouvat a vyjednávat odškodné. Taky jsem se narovnal a šťavnaté dělové koule mně zpod košile padaly k nohám.

„Dáte si to s olovem nebo bez?“ ptal se chlap Mika posměšně a pomalu nás vyprovázel k autu.

„Zasraní kapitalisti!“ ulevil jsem si, ale zaniklo to v burácení hladového motoru.

Jenže idylka na vsi nevydržela dlouho. Na vesnici se nic neutají. Už po pár dnech se o nás začaly trousit drby a pomluvy. Vlastně to byla pravda, ale táta to tak bral. Asi jsme tak úplně neuhlídali projevy vzájemné náklonnosti.

„Holky z Prahy, pražské buzny, teplí, hulibrci,“ a kdo ví co ještě, létalo posměšně od úst k ústům při cestě z kostela našeho pána. Dokonce před tátou špičkovali i v hospodě. Poprve nic neřekl, možná překusoval hanbu, ale druhý den si na souseda a jeho kamaráda počkal. Zničehonic se výhružně postavil se k jejich stolu:

„Čúl sem, že vám můj ogar néni recht – tož mluvte, co máte, vy pazúři!“ spustil po valašsku a chrstl nedopité pivo jednomu z nich přímo do ksichtu. Skončilo to rvačkou.

Když zavlála na hřebeni stodoly březová větev, balili jsme pingle a vraceli se zpátky do Prahy. Zbývalo jen pár dní do Mikova odletu. Nechtěl jsem u toho asistovat, jsem stará plačka, vzal jsem raději tu služební cestu do Ostravy. S Mikem jsem se rozloučil den předem, nechtěl jsem, aby cítil, že na něj tlačím. Po pravdě, ani jsem si neuměl představit, jak budu žít, když vedle mne nebude dýchat. Loučili jsme se vlastně celou noc a taky se milovali, dokud jsme neusnuli vyčerpáním. Na letiště ho odveze Olina, i když Tomáš se také nabízel, ale nějak se mně nechtělo nahrávat mu na smeč.

Každá povodeň jednou opadne a řeka se vrátí do původních břehů. Chvíli to trvá, než vyschne bahno vzpomínek, ale pak zase vyraší nová tráva, aby zakryla stopy minulé katastrofy, a život se vrací do normálu. Zákon přírody, to jenom lidé budují pomníčky, které mají připomínat minulé události, ale i je pohltí zub času.

Psali jsme si a volali čím dál míň a já si pomalu opětovně zvykal na samotu uprostřed hlučícího velkoměsta.

Už jsem si myslel, že je to definitivně za mnou, ale asi po měsíci zavolala ségra, že švagr jede služebně do Prahy a bere sebou tátu. Prý se mnou potřebuje mluvit. Hrklo ve mně jak ve starých hodinách, co může chtít, napadlo mě? Většinou se Praze vyhýbal. Musel jsem si domluvit volno a jít mu naproti. Co s ním, na pivo, nebo do přírody? Památky ho nebavily, tak jsem zvolil botanickou, kde nebyl problém skloubit obojí dohromady. Dali jsme si jedno venku pod pergolou a pak jsme se courali botanickou zahradou a obdivovali krásu, kterou jsme mohli mít i doma, kdybychom jí dokázali dát péči a čas. Potom jsme si sedli na lavičku a chvíli mlčky pozorovali černé hejno špačků píšící obrovské, ladné osmičky všemi směry nad zasíťovanými vinicemi i Trojským zámečkem.

„Nechtěl bys taky někdy letět?“ zeptal se mě najednou táta při pohledu na kroužící ptáky. Vždycky mě měl za snílka.

„Kdo ví, možná ti ptáci ani pocit svobody neznají, to si jen my lidé tak namlouváme, ale i oni se vrací na hnízdo, krmí mladé a učí je lítat, ochraňují a jsou u toho šťastní, protože je to jejich poslání, které je naplňuje. To jenom pro dva samce je najít správný životní styl tak obtížné,“ napadlo mě, ale nedokázal jsem to před ním říct nahlas.

„Je tady krásně!“ pronesl najednou táta.

„No vidíš a jak dlouho jsi tu nebyl – dva roky?“

„Tři,“ opravil mě a najednou sáhl do náprsní kapsy a vytáhl trochu zmačkanou pohlednici. „Dostal jsem čumkartu,“ řekl věcně.

„Od koho?“ zeptal jsem se.

„Od Mika!“ dodal.

„Od Mika?“ žasnul jsem nevěřícně.

Natočil se ke mně a podal mi ji. Na podlouhlém barevném obdélníku se skvělo San Francisco s červeným mostem Golden Gate Bridge a pod ním panoráma krajiny a neskutečně modré moře. Nikdy jsem neměl žádného opravdového koníčka, u ničeho jsem fakticky dlouho nevydržel, a snad proto mě ty dálky tak neskutečně voněly, přitahovaly a lákaly.

Otočil jsem pohled a hned jsem poznal Mikovo tiskací písmo.

POZDRAV Z DIVOKÍ ZÁPAT A DEKUJI MOC ZA VSZECHNO.

PECOVAT A PECOVAT O VIKTOR.

AHOJ MIKE

Četl jsem ty lakonické věty i s gramatickými chybami pořád dokola, až se mi z hlubin času začala znovu vynořovat Mikova milá tvář.

„Tak jsem ti chtěl jen říct,“ spustil znovu táta, „že kdyby ses měl celý život trápit, tak rači prodáme chalupu a jeď za ním do té Ameriky!“ dodal.

„Ne, nemá to perspektivu,“ zavrtěl jsem hlavou, „a potom – už to přebolelo, ale díky moc,“ řekl jsem vděčně a pokud možno co nejpřesvědčivěji, ale už jsem nedokázal zabránit, aby se mně oči nezalily slzami.