Brigáda

Tak super! První den, nebo v podstatě spíš první noc mé nové brigády se pomalu chýlí ke konci. A nakonec to tady ve velkoskladu elektroniky není tak děsný, jak mi to původně znělo. Jako jasně, ta rozvážka pizzy byla mnohem lepší, o tom žádná, ale uznávám, že ten vyhazov jsem si zasloužil – nejenom, že jsem si spletl směny a vůbec jsem v sobotu nedorazil do práce, protože jsem měl za to, že mám přijít až v neděli, ale ještě jsem jim ani nezvedal telefon, když mě v době nejvyšší špičky naháněli… Měl jsem v té době holt úplně jiné priority, LAN párty pořádáme s klukama jenom jednou do roka, no.

„Ty vole, mrkej, to je Teodor! Že jo?“ drcne do mě Ivoš a ukáže prstem před sebe.

„No fakt!“ dám mu za pravdu, když Tea poznám. „Tak to mě poser! Naše třídní hvězda – a maká ve skladu?“ ušklíbnu se.

„Zajímavý, co? Ale že jsme si ho tu nevšimli dřív?“ uvažuje Ivoš.

„Možná měl doteď ranní směny a dnes ho šoupli na odpolední,“ pokrčím rameny.

„Jdem ho pozdravit?“ mrkne na mě Ivoš.

„To si piš, to si nemůžeme nechat ujít!“ ujistím ho – a vyrazíme za ním.

„Čau, šprťáku!“ ozve se za mnou nečekaně – a já překvapeně ztuhnu. To se mi snad zdá! Doufal jsem, že tenhle hlas už neuslyším… Minimálně ne dřív než na pomaturitním srazu za pět deset let!

Otočím se – a bohužel zjistím, že se mi to nezdá. I když to jako nějaký zasraný déja-vu vypadá: Richard a Ivoš opět hezky pospolu. Pche, ti snad jeden bez druhýho nezvládnou ani dýchat! Celý ty čtyři roky na gymplu strávili spolu. Společně ze své zadní lavice provokovali učitele, společně po chodbách šikanovali spolužáky, společně po víkendech vymetali všelijaký kluby a různé pochybné akce a zanechávali za sebou spoušť, co jsem tak slyšel… A teď tu znovu stojí společně, oba na sobě mají totožnou uniformu pro ostrahu a podle toho, jak se šklebí, je mi jasný, že mají zase chuť provokovat, šikanovat a zanechávat za sebou spoušť. Jenom by mě z toho mohli vynechat.

„Ale ale, co vy dva tady? Hrajete si na ostrahu?“ přejede nás Teodor přezíravým pohledem.

„Máš dojem, že si tu na něco hrajeme?“ zavrčí Ivoš. „Máme tě prošacovat, najít u tebe něco ukradenýho a zavolat poldy? Pak uvidíme, kdo si tu na co hraje!“

„Klídek, kámo,“ mírním ho, pak svou pozornost znovu zaměřím na Tea: „Ale to spíš ty nám řekni, na co si tady hraješ? Třídní šprt, mistr dokonalej – a nesežene si nic lepšího než brigádu ve skladu?“

„A není jedno, kde dělám? Hlavní je, kolik za to dostanu, ne?“ pohodím rameny. „Pro vás jsou tyhle počty už asi vysoká matika, ale já jsem si to propočítal poměrně rychle a věř mi, že kdyby pro mě nebylo výhodný tu dělat, tak tu nejsem,“ podám si ho.

Richard na mě přimhouří oči: „Koleduješ si,“ pronese potichu.

„Jo? Ani bych neřekl…“

„Ale my to říkáme!“ vystartuje Ivoš. „Koleduješ si už pěkně dlouho, frajere!“

„A čím jako?“ oplatí Teo Ivošovi ten tvrdej pohled a vyzývavě si založí ruce na hrudníku. Což neměl dělat, protože takový vyzývavý chování na Ivoše působí jako červenej hadr na býka.

„Co třeba už jenom tím, že existuješ?“ nabídne Ivoš Teovi jednu z možností – a udělá krok dopředu.

„Tak to se s tím asi budeš muset smířit,“ pobaví to Tea, ale o krok ucouvne. Vida vida, takže si zase tak jistej v kramflecích není, jak se nám tu snaží hrát!

„Já právě že nemusím vůbec nic,“ ujistí ho Ivoš. „Tady už nejsme ve škole, všiml sis? Žádnej profesorskej dozor, a dokonce žádnej tvůj kámoš vedle tebe v lavici… Možná konečně přišel čas vyřídit si s tebou účty, kámo.“

„My mezi sebou ale žádný účty otevřený nemáme,“ ušklíbnu se na něj. „A že tu není žádnej dozor, tím bych si být tebou nebyl tak jistej… Vidíš tady všude ty kamery? Právě teď někdo sedí v monitorovací místnosti a vidí mě, jak se normálně bavím se svýma bývalýma spolužákama; nic tu nekradu, nijak vás neohrožuju. Takže jestli si chceš začít něco vyřizovat, tak prosím. Zítra ráno budete na základě těch záznamů z kamer oba bez práce.“

Richard trochu znejistí a začne se rádoby nenápadně rozhlížet kolem dokola, zatímco Ivoš se na mě zaškaredí: „Máš pocit, že seš na koni, co? Ale kdyby ti pořád někdo nekryl záda, ať už kluci ve třídě, nebo teď ty kamery, tak už máš tu svou fasádu zmalovanou stokrát!“

„Že to říkáš zrovna ty, o tom vzájemným vykrývání!“ vyprskne Teodor smíchy. „Vždyť se jeden bez druhýho bojíte jít i na záchod, hahaha!“

„Tak tos přestřelil, frajere!“ pronese Ivoš a užuž to vypadá, že se na Tea vrhne, ale já ho chytnu za loket a zadržím ho:

„Vyser se na něj… Má pravdu s těma kamerama.“

„To si piš! Ostatně, já mám vždycky pravdu, jsem přece ten mistr dokonalej nebo jak jsi mě to nazval, ne?“ mrknu na něj. „No nic, hoši, já už mám po směně, takže se loučím… A vy byste měli pokračovat ve své obchůzce areálu, protože za postávání na místě a vykecávání vás tu asi dlouho nikdo platit nebude. Tak se mějte!“

Neodpustím si dokonce něco jako mávnutí a pak už se mám k odchodu. Ufff, a naštěstí jsem kluky odhadl dobře – ta pohrůžka vyhazovem je přece jenom znejistila, takže po mně sice ještě pořvávají nějaký nadávky, ale naštěstí mě nepronásledují a já tak můžu v klidu odejít do šatny.

„Ty vole, tak tohle mu nedarujem,“ pronese Ivoš temně, zatímco oba pozorujeme, jak Teodor míří do šatny.

„To si piš, že ne!“ souhlasím, pak se rozejdu a naznačím Ivošovi, ať mě následuje.

„Hele, tady kamery jsou, v šatně taky… Ale co takhle si ho podat někde za areálem? Na tom parkovišti by už žádný být nemusely…“

„Dobrej nápad. Pozítří si tam na něj počíháme,“ navrhnu.

„A proč až pozítří?“ podívá se na mě – a já souhlasně přikývnu. Toho, že se na chvilku vypaříme, si takhle v deset večer nikdo nevšimne, už proto, že tu na noční směně ani moc lidí nedělá. A i kdyby nás někdo zahlídl, jak se motáme kolem parkoviště, vždycky můžeme říct, že jsme si tam všimli někoho podezřelýho a coby ostraha jsme to šli prověřit…

Vlastně se ani nestihnu pořádně leknout. V jednu chvíli procházím parkovištěm k tátově vypůjčené Oktávce – a vzápětí klečím na zemi a něčí silný paže mi drtí zápěstí, zatímco někdo další mě drží pod krkem a tiskne mi dlaň na pusu. Nemusím být Sherlock Holmes, abych se dovtípil, čí ruce to jsou.

„Drž hubu a krok, kámo. Nebo tě to bude hodně bolet,“ sykne mi Richard do ucha.

Pak mě napůl odvlečou, napůl odvedou do zadní části parkoviště, kam není od hlavní cesty moc vidět ani ve dne, natož teď, pozdě večer, když sem jen taktak dopadá trochu světla ze vzdálené pouliční lampy.

Znovu mnou smýknou na kolena, Ivoš pak vytáhne z kapsy pouta a ruce mi za zády zamkne k zábradlí, který tu zabraňuje nevím čemu. Mně teda momentálně dost nešikovně zabraňuje v jakýmkoliv obranným manévru.

„Pouta, jo? Odkdy můžou mít sekuriťáci pouta?“ podiví se Teodor.

„Od té doby, co mají známý u policajtů,“ ušklíbne se Ivoš.

„To je nechutný…,“ uteče Teovi potichu.

„Říkals něco?“ nakloním se k němu.

Neodpoví mi, ale i v tom přítmí si všimnu, jak po mně zlostně blýskne očima. Jenom se zasměju.

„Radši mi pomoz a podrž ho,“ drbne do mě Ivoš. Hned vzápětí si k Teovi přidřepne a začne mu rozepínat kalhoty.

„Nech toho!“ začne sebou Teo házet, takže se k němu skloním, obtočím mu paži kolem těla a druhou rukou ho popadnu za vlasy.

„Nemel sebou, máš to zbytečný,“ doporučím mu taky celkem zbytečně.

Jsou na mě dva… a já navíc nemůžu použít ruce. Matika mi šla vždycky dobře, v tom jsem nekecal, takže i teď si dovedu snadno spočítat, že jakákoliv moje snaha se bránit je marná. Přesto to nějak zkouším, nějak, jakkoliv. Ostatně, přece jim svý hadry nedám zadarmo! Ačkoliv jim samozřejmě o mý hadry vůbec nejde. Spokojí se s tím, že mi kalhoty i boxerky stáhnou ke kolenům… a tričko mi vyhrnou za hlavu. Nejsem nahej…, ale v podstatě jako kdybych byl.

„Hmm, pěkný!“ pronese Ivoš napůl znechuceně, napůl spokojeně. A jestli to v tom šeru můžu posoudit, stejně tak se i zatváří.

„Když myslíš…,“ řekne Teodor. Tak nějak napůl znechuceně, napůl odevzdaně.

Dřepnu si k němu a zadívám se mu do očí. Vážně je tak klidnej, jak se tu snaží předstírat? Nebo ho jeho oči prozradí? Že se ve skutečnosti bojí? Každej by se přece bál. Když netuší, co ho čeká, ale přitom mu musí být jasný, že nic příjemnýho to nebude.

„Tak co s ním provedeme?“ zvednu hlavu k Ivošovi.

„To záleží na něm,“ zazubí se Ivoš a přidřepne si vedle mě.

Teo se na Ivoše zmateně zadívá: „Na mně…?“

„Jo, na tobě,“ potvrdí mi Ivoš. „Buď tě tu takhle necháme do rána… Anebo ti uvolním jednu ruku a ty si ho tu před náma pěkně vyhoníš.“

Vytřeštím na něj oči: „Cože?!“

Čekal jsem totiž všechno možný. No, nejvíc jsem se přikláněl k tomu, že prostě dostanu pořádnou nakládačku. Ale tohle je… divný. A možná taky… hmm… až podezřele snadný. Co z toho jako oni budou mít?

„Čemu na tom nerozumíš, ty chytrolíne?“ vezme si slovo Richard. „Jestli chceš, můžeš tu takhle zůstat až do rána. Nebo minimálně do té doby, než tě tu prostě někdo najde. Teď samozřejmě záleží, kdo to bude. Může to být nějaká tetka se psem… nebo nějaká parta ožralejch děcek, co se budou chtít ještě pobavit… Tak jako tak je ta pravděpodobnost, že by tě odsud zároveň dokázali pustit, docela malá, takže budou muset zavolat ještě policajty… nebo hasiče… No prostě, budeš tu mít spoustu diváků. Anebo můžeš mít jenom dva. Záleží to fakt jenom na tobě.“

V hlavě se mi okamžitě všechny ty Richardem tak obrazně popsaný možnosti začnou přehrávat. Ta druhá, to jejich anebo, mi prostě pořád vychází jaksi líp… Nasucho polknu. „A jak si můžu být jistej, že pak mě pustíte?“

„Asi to budeš muset risknout,“ usměju se na něj přehnaně srdečně. Chtěl bych dodat ještě něco dalšího…, aby jako věděl, že když už se na něčem dohodneme, tak se postarám o to, abysme to z naší strany dodrželi… Ale nakonec jenom pokrčím rameny. Je jedno, co řeknu. Stejně mi to neuvěří. A já se nedivím.

„Tak jak ses rozhodl?“ přeptá se Ivoš. „Nemáme na to celou noc!“

„Tak… tak teda jo,“ vypadne z Tea.

„Jo co?“

„Udělám to,“ hlesne Teo potichu. Kdybysme měli víc času, nutili bysme ho, ať to řekne pěkně celou větou. Ale Ivoš má pravdu, čas letí, v práci by nás třeba mohl někdo postrádat, jakkoliv nepravděpodobný to je…

„Žádný blbosti!“ varuje mě Ivoš, když se nade mě sklání, aby dosáhl na pouta.

Jenom pohodím hlavou. Nejsem idiot, je mi jasný, že nějakou další snahou se bránit bych je akorát tak pobavil, ale sám bych si nepomohl… Nedaruju jim to, to je jasný. Nějakou pomstu si na ně nachystám. Ale nebude to ani teď, ani tady.

Ivoš mi uvolní pravačku, levou ruku mi zase zamkne k tomu zábradlí.

„Světlo, kamera – a můžeš!“ rozchechtá se Richard, když na mě najednou dopadne světlo z baterky jeho mobilu.

Trhnu sebou. V tom proudu světla si připadám… až nechutně moc nahej… a odhalenej… V tom přítmí jsem se teda cítil mnohem líp!

Pak mi teprve do mozku dorazí celá ta Richardem pronesená věta. „No počkej, jaká kamera? Ty to jako hodláš natáčet…?“ Do hajzlu, mohlo mi dojít, že to nebude až tak snadný!

„To si piš!“ ujistím ho.

„Budeme to natáčet oba,“ šáhne si Ivoš do kapsy a taky si vytáhne mobil. „Když budeš hodnej, sestříháme ti z toho moc hezký profi video, haha…“

„Ty nic nenatáčej,“ šťouchnu do něj loktem, „mým mobilem to stačí, pak ti to pošlu! Radši pořádně hlídej, ať nás tu někdo nepřekvapí!“ zaúkoluju ho. „A ty dělej!“ otočím se zpátky na Tea. „Nebo tu nabídku bereme zpátky a vážně tě tu prostě a jednoduše necháme!“

„Takhle ale ta původní nabídka nezněla…,“ hájí se Teo chabě. I jemu už samozřejmě došlo, že neexistuje nic, co by mohl říct, aby nás od našeho úmyslu odradil.

„Ber, nebo nech bejt,“ zavrčí na něj Ivoš.

Ťuknu do displeje… a začnu to celý nahrávat. No vida, Teo. Tak i na tebe došlo. Celý ty roky jsi nás přehlížel. Milan ne, ten se s náma hádal do krve, dokonce se s náma i pral. Ale pro tebe jsme byli skoro neviditelní. A z nějakýho důvodu nás to… mě to sralo. Tak teď mě přehlížet nebudeš. Teď o tom, že tady stojím a sleduju tě, víš setsakra dobře – a nemůžeš předstírat, že mě nevidíš… nebo že je ti to jedno.

Rezignovaně si povzdychnu. Tohle kolo mám prohraný. Tuhle bitvu. Válku ne, ta dneškem očividně začíná, ačkoliv jsem si po maturitě myslel, že naopak skončila. Očividně ne. Očividně jsem jim byl celý ty roky trnem v oku víc, než jak se mi to jevilo…

Zavřu oči. Trochu očekávám, že mě Richard okřikne s tím, že se na něj musím celou dobu dívat. Že se musím dívat do kamery. Ale naštěstí to pro něj důležitý není.

Pravačkou si zajedu do rozkroku… a zkusím svý ochablý péro přivést k životu. Jde to ztuha, protože jakkoliv si schválně zkouším představovat svoje oblíbený scény z porna, stejně všemi smysly vnímám, že teď nejsem v bezpečí své postele… nebo třeba pod sprchou, že… I přes zavřený oči prostě vidím ty dva, jak mě pozorují.

Povzdychnu si a zkusím to znovu. Snažím se soustředit…, zkouším z hlavy vypudit představu Richarda, jak na mě lačně, posměšně kouká… a ještě to celý natáčí… I když, na druhou stranu…

„Ty vole, jemu se to líbí! Čum na to! Jemu se líbí dělat si to před chlapama!“ rozchechtá se Ivoš. „Tak to mě poser! Ríšane, tak my sedíme celý čtyři roky ve třídě s buzíkem – a ani o tom nevíme!“

Možná se mi to zdá v tom nepřirozeně ostrým světle, ale přijde mi, že Teodor zrudne ve tváři. No tohle, že by to Ivoš trefil?!

„Pf, ty očividně ani nevíš, co to slovo znamená…,“ prohodí Teo směrem k Ivošovi, aniž by otevřel oči. Rukou se ale přestane věnovat svýmu péru.

„Debile, teď jsi ho tak rozhodil, že ten svůj úkol ani nedotáhne do konce,“ přidám se k Ivošově smíchu.

„Jděte oba do hajzlu,“ ucedí Teodor. Otevře sice oči, ale hlavu nechá sklopenou.

Dotknu se displeje a vypnu nahrávání. Mám silnej dojem, že už nebude co nahrávat.

„Fajn, tak my úplně klidně půjdeme do hajzlu, když chceš,“ ušklíbne se Ivoš. „Ale ty tu teda zůstaneš.“

Sotva to dořekne, už se zase sklání těsně nade mnou, pevně mě chytá za pravej loket a kroutí mi zatím ještě volnou ruku za záda.

„Počkej!“ okřikne ho najednou Richard. Já i Ivoš se na něj překvapeně zahledíme. „Tohle je na hovno, z toho nebudeme nic mít…“

„A co jako navrhuješ? Musíme valit zpátky do práce!“ připomene mu Ivoš. „Tak maximálně se ještě jeho žebra stihnou seznámit s našima vyfasovanýma kanadama, haha…“

„Na to se vyser,“ mávne Richard rukou, pak se zadívá do očí mně. „Jestli nechceš, aby to video zítra měli všichni z naší bývalý třídy, tak za náma odpoledne přijdeš. My se mezitím domluvíme, co za něj budeme chtít.“

No prachy, co jinýho… „To mi můžeš říct rovnou. Nějaký peníze u sebe mám.“

„A kdo tu mluví o penězích? To bys z toho vyšel až moc lacino, kámo!“ vloží se do toho Ivoš.

Ohlédnu se na něj. Tak nějak podivně zlověstně se usmívá. Co tím, sakra, myslí?

„A kam mám jako přijít…?“ zeptá se Teo podezřívavě.

„Ke mně. A buď rozumnej a přijď sám, ne že si přivedeš nějaký posily! V tom případě se to video objeví na síti dřív, než zazvoníte,“ ujistím ho.

Teodor zvedne oči v sloup: „To je jako kam, k tobě?“

„Nevíš, kde bydlím?“ podivím se.

„Představ si, že nevím! Nevšiml jsem si, že bys byl tak známá osobnost, že mi na Googlu vyjedou veškerý tvý nacionále…“

No, moje nacionále asi ne, ale podrobný údaje o mým fotříkovi ti tam stopro vyjedou… Přemýšlivě na Tea přimhouřím oči. Je to možný? Že neví, kdo bydlí v tý nejluxusnější vile na konci města…? No, je pravda, že na žádnej mnou pořádanej mejdan nikdy nepřišel…

„Nějak si to zjisti,“ doporučí mi Richard.

Začnu mít celé téhle situace tak akorát dost. „Do prdele! Jestli mám někam přijít, tak mi řekni kam, ty kreténe!“ vyjedu na něj.

„Nonono! Kroť se trochu!“ ozve se Ivoš a ruku, za kterou mě pořád drží, mi začne kroutit za záda tak hrubě, až mi proti mé vůli uteče usyknutí.

„Nech ho,“ zastaví ho Richard. „A radši ho už pusť. Musíme mazat zpátky. A ty,“ ukáže na mě prstem, „buď zítra ve čtyři na Seifertově šest. Ne že to spleteš, haha.“

Rychle si vybavím svůj zítřejší rozvrh. Co je vůbec za den? Dnes je… dnes je pátek… Takže zítra do práce nemusím… Ale i tak… „Na čtyři to nestihnu,“ oznámím Richardovi, zatímco s úlevou vnímám, jak mi Ivoš uvolňuje pouta.

„Ve čtyři, tečka. Pozdějc se už ani nemusíš obtěžovat chodit,“ odfrkne Richard.

„Na čtyři to nestihnu,“ zopakuju mu pevně.

„Jak myslíš,“ trhne rameny, počká si, až se Ivoš zařadí vedle něj, a společně se pak poklusem vydají zpátky do velkoskladu.

„Myslíš, že přijde? Měli jsme bejt trochu důraznější!“ ozve se vedle mě Ivoš nespokojeně.

„Přijde,“ jsem si jistej. Možná ne ve čtyři, ale přijde.

„Vaši zase nebudou doma, jo?“ vyzvídá Ivoš.

„Nebudou…“

„Super, tak to si na něj můžeme připravit něco pořádně výživnýho,“ zaraduje se. „Konečně si s ním vyřídím… no prostě úplně všechno… s buzíkem zasraným…“

„Však proč myslíš, že jsem ho k nám pozval?“ zasměju se temně. Je mi totiž jasný, že se má Teodor na co těšit. Ivoše už jsem na několika jeho trestnejch výpravách doprovázel… Teď je otázka, jestli se bude držet klasickýho scénáře, nebo jestli přitvrdí, když teď ví, že je Teodor na kluky. Protože Ivošovi to, dle jeho slov, přijde… prostě odporný. Odpornější než cokoliv jinýho, co dává jinejm klukům sežrat…

***

Doma sáhnu do svý pohotovostní hotovostní obálky. Zase ta matika. Kolik si mám s sebou vzít? Kolik pro ně bude dost na to, aby to minutový video smazali? Hm, tak začnu vyjednávat na tisícovce… i když, jsou dva, tak asi rovnou na dvou… Nebo je to málo? Na druhou stranu, musím mít nějakej manévrovací prostor, že… Začnu na dvou, svolím se čtyřma… Víc než pět si ale brát nebudu, to by taky nebylo chytrý.

Nervózně se podívám, kolik je hodin. Říkal jsem jim, že na čtyři to nedám. Ale oni si určitě počkají, až dojdu – stopro se sami dobrovolně nevzdají té možnosti mě vydírat, protože z toho by, jak řekl Richard, nic neměli.

Když otevřu dveře, pobaveně se ušklíbnu. Teodor postává o několik metrů dál. Asi abych ho nepopadl za loket a nevtáhl dovnitř. Není blbej. Ale to my taky ne.

„Seš tu pozdě. Řeklo se ve čtyři,“ vmetu mu do tváře.

„A já jsem řekl, že na čtyři to nestihnu.“

„Ty asi furt nechápeš, v jaký seš situaci,“ opřu se o futra a založím si ruce na hrudníku.

„Jsem v situaci, že ti teď dám prachy, ty smažeš to video – a po zbytek života o vás nechci slyšet.“

„To tě asi zklamu, kámo. Budeš muset ty svý plány trochu… překopat… Jdeš dál?“ provokuju ho. „Jsi ještě neviděl můj pokoj…“

„A ani o to nestojím,“ ujistí mě.

„Jak myslíš,“ pousměju se – a dám očima znamení Ivošovi, kterej už na mě dělá posuňky zpoza rohu domu.

Do hajzlu, už zase?! Najednou totiž cítím něčí silný paže omotaný kolem mýho těla. Zkusím se z Ivošova železnýho sevření nějak vykroutit, ale mám to marný… O co jim, do prdele, jde? Proč jim nemůžu úplně normálně předat peníze a zase vypadnout?!

„Kam s ním?“ přeptá se Ivoš Richarda.

„Do garáže, když ke mně do pokoje se mu nechtělo,“ pronese Richard podmračeně.

„Pusť mě, ty hajzle!“ zmítám sebou, nechci se nechat odvlíct někam, kde na nás nebude odnikud vidět… Jenže není mi to nic platný. Ono ostatně není moc vidět ani sem, na zahradu…

No, a do té garáže už tuplem ne. Zvlášť poté, co mě Ivoš odtáhne dovnitř – a Richard za náma zavře ty garážový vrata. Musí rozsvítit světla, protože tu nejsou ani žádný okna…

Sotva mnou Ivoš mrskne na zem, poručí mi: „Na kolena! A vůbec se nepokoušej zdrhat!“

Zatímco se pomalu přesunuju do jím vytoužené pozice, rozhlížím se pořádně kolem sebe. To, čemu říkají garáž, má velikost běžnýho třípokojovýho bytu… Vleze se sem několik aut, i když momentálně tu stojí jenom jedno. A v druhé části garáže je něco jako dílna… a taky asi něco jako pracovna nebo trucovna, haha, protože tam stojí starší gauč a před ním nízkej dřevěnej stůl. A jistě, na stěně visí televize. Dvakrát větší než ta, co ji máme v obýváku my. Protočím oči.

„Mňo dobrý, garáž máte parádní,“ ušklíbne se Teo. „Takže jestli je to všechno, čím ses chtěl pochlubit, tak co kdybysme konečně přešli k tomu, proč tu jsme?“

„Však se k tomu právě dostáváme,“ informuju ho poťouchle. Líbí se mi, jak tak klečí uprostřed toho prázdnýho prostoru…, zatímco my se nad ním s Ivošem tyčíme. Konečně nad ním máme doopravdy navrch.

„Super,“ zaloví Teo v kapse kalhot a vytáhne šrajtofli.

Ivoš se rozesměje a drbne do mě. „Ty vole, on to s těma prachama myslel vážně…“

Teo se malinko zarazí, zmateně k nám zvedne oči.

„Rozhlídni se kolem sebe,“ doporučím mu. „Máš dojem, že potřebuju zrovna prachy?“

„Pf, tak co teda jakože potřebuješ?“ zopakuje po mně opovržlivě, zatímco si tu peněženku zase strká do kapsy.

„Z nás dvou nepotřebuje nikdo nic,“ vetře se do toho Ivoš. „Ty něco potřebuješ,“ ukáže na Tea prstem. „Pořádnou lekci.“

Taky se umím zatvářit opovržlivě. „Lekci čeho? Klečení v garáži? A pak to video konečně smažete?“

Kluci si vymění pohled. „Hmm, lekce klečení v garáži není úplně blbej nápad,“ prohodí Ivoš. „A jo. Když budeš hodnej a poslušnej, tak to video smažeme.“

Nedůvěřivě se ušklíbnu – a Ivoš to zachytí, protože si se škodolibým zakřeněním nasliní dva prsty a pronese: „Čestný skautský! Každopádně, klečení samo o sobě by asi bylo dost nudný… pro obě strany… Trošku si to zpestříme, hm?“ Pak, úplně stejně jako včera, si z kapsy kalhot vytáhne pouta a obratně mi díky nim znehybní ruce za zády. A úplně stejně jako včera mi pak rozepne kalhoty a sroluje mi je i s boxerkama ke kolenům.

Vím, že bych měl držet pusu, ale nedokážu si pomoct: „Kámo, tobě se nějak podezřele líbí dívat se na nahý kluky!“

Skoro to ani nedořeknu – a Ivoš mi zasadí pěstí takovou ránu do břicha, až se mimoděk předkloním. „Naznačuješ tím něco?“ přeptá se temně.

„Víš… víš dobře, co… co tím naznačuju,“ vyhekám ze sebe, i když si tím vykoleduju další ránu. Mně to za to ale stálo. Než před nima potichu poníženě klečet a čekat, co si na mě vymyslí, tak radši ať do mě mlátí za to, že je serou mý poznámky…

Popadnu Tea za paži a z toho jeho předklonu ho prudkým trhnutím narovnám. „Zpomal,“ varuju ho. „Nebo odsud dneska neodejdeš po svejch…“

„Tak mě holt… odvezeš… domů. Jedno auto ti tu… ti tu papínek… nechal…,“ dostane ze sebe ten zmetek, zatímco lapá po dechu.

Ivoš se užuž napřahuje, že ho za to jeho držkování odmění další ránou, ale očima mu naznačím, ať se na to vysere. Tímhle Tea neumlčíme. Tímhle ho ostatně ani umlčet nechceme.

Ivoš přikývne, vyskočí na nohy a dojde do té části otcovy garáže, která mu slouží spíš jako dílna. Chvilku se tam přehrabuje, pak se za náma vítězoslavně vrátí s klubkem provázku. Stoupnu si za Tea a drapnu ho i za druhou paži, aby se necukal, zatímco sleduju, jak mu Ivoš tou šňůrou podvazuje péro a koule. Že si u toho nepočíná zrovna jemně, to ani nemusím dodávat.

Tohle Tea doopravdy umlčí. Čas od času mu uteče usyknutí, ale to je asi tak všechno. Spokojeně se usměju.

I když teda… asi jsem ho ohledně toho mlčení přece jenom podcenil…

„Vypadá to, že v tom máš praxi,“ zadívám se Ivošovi tvrdě do očí, když na tom provázku utáhne poslední uzel.

„A ty ji máš?“ uculí se na mě… a pak za ten provázek vší silou zatáhne. Prohnu se v zádech, a kdyby mě Richard tak pevně nedržel, možná bych po kolenou popolezl blíž k Richardovi, jenom abych si na chvilku ulevil od toho pocitu, jako kdyby mě tam dole někdo drtil a zároveň trhal na kousky…

„Přestaň!“ dostanu ze sebe.

„Až ty přestaneš s těma svýma poznámkama! Až se tě budeme chtít na něco zeptat, tak se tě zeptáme. Do tý doby budeš držet hubu, jasný?!“

„Jo…,“ vydechnu.

Kupodivu to zabere a Ivoš opravdu přestane za ten provázek tahat. Místo toho se zeptá Richarda: „Máš nůž?“

„Jasně…“

Pozorovat ten Teodorův vytřeštěnej pohled, když se před ním skláním s nožem v ruce, stojí za to!

„Konečně tě přešel smích, co?“ rýpnu si. Pak jedním pohybem přeříznu konec toho provázku, zatímco zbytek klubka si vezmu do dlaně.

Vidím na něm, že by mi rád něco odsekl, ale moc dobře si vzpomíná na to, co teprve před chvilkou slíbil Ivošovi… „V podstatě to byla otázka, chytrolíne. Takže klidně můžeš zareagovat, jestli máš něco na srdci,“ ušklíbnu se na něj.

„Naser si,“ řekne jenom potichu.

„Takhle zbytečně plýtvat slovama,“ zakroutím na něj hlavou, vyhoupnu se na nohy a vykročím směrem ke gauči.

Zvědavě se za Richardem dívám, kam nebo pro co jde, když vtom mě Ivoš popadne pod paží, vytáhne mě na nohy a táhne mě za Richardem. S kalhotama a boxerkama, který mi mezitím spadly ke kotníkům, se mi jde dost blbě, ale v Ivošově sevření se rozhodně nemusím bát toho, že bych zakopl a spadl… Má v rukách tolik síly, že by mě dosmýkal kamkoliv, i kdybych nohama nemohl hýbat vůbec.

Před tím nízkým dřevěným stolem mě vmanévruje na kolena a osvobodí mě z pout, ale než si vůbec stihnu uvědomit, že mám volný ruce, jeho paže mě přirazí tváří k desce toho stolu. K jeho rohům mi pak Richard kusem provazu přiváže zápěstí.

„Teď ti teprve začíná ta lekce klečení v garáži,“ ozve se nade mnou Ivoš posměšně, když mě konečně pustí. Zkusmo zamelu rukama a zavrtím se; nemůžu se z téhle nepohodlné polohy dostat v podstatě ani o centimetr. Hrana stolu se mi bolestivě zarývá do podbřišku a nutí mě vystrkovat zadek… a začínám mít dojem, že přesně o to jim jde…

Můžu otáčet akorát hlavou, jenže ani tak nevidím na ty dva… a na to, co si na mě chystají dalšího. Slyším akorát jejich kroky…, vzdalující se kroky… a pak prásknutí dveřma. A pak už jenom ticho.

***

Když se asi za čtvrt hodiny vrátíme z kuchyně, Teodor samozřejmě pořád klečí na stejným místě, na jakým jsme ho nechali. Zvláštně mě rajcuje to vědomí, že je momentálně úplně bezmocnej… a vydanej na milost, nebo spíš nemilost mně a Ivošovi. Kdybysme se rozhodli, že ho odsud už nikdy nepustíme, nic s tím nenadělá… Je na nás vlastně závislej. A stoprocentně si to moc dobře uvědomuje. To musí být asi úplně jinej pocit, než když nás ve třídě vždycky utřel nějakou svou rádoby trefnou průpovídkou, pak nad náma mávl rukou a vymazal nás ze svý krátkodobý RAMky, že? Mohli jsme ho dál provokovat, mohli jsme do něj i nasraně šťouchat – a on si tam jenom seděl a myslel si svý. Pravděpodobně už v té chvíli ani nemyslel na nás, ale asi se v hlavě zabýval řešením nějakýho svýho příštího projektu do matiky nebo fyziky, šprťák nechutnej. No, tak teď jsem si jistej, že je to naopak. Že teď přemýšlí jenom nad náma… a nad touhle svou neveselou situací… a na nic jinýho nemá v hlavě prostor.

„Máš rád víno, šprťáku?“ zavolám na něj, když se k němu blížíme.

Pokud neodpověděl nějak hodně potichu, tak asi neodpověděl vůbec.

Což Ivoše rovnou pořádně vytočí. Párkrát si v dlani pohodí vařečkou, kterou jsme našli v šuplíku, když jsme v kuchyni hledali vývrtku, rozpřáhne se – a pak Teodora pořádně plácne přes zadek. Teo sebou trhne a slabě vyjekne.

„Na něco jsme se tě ptali!“ napomene ho Ivoš naopak pěkně hlasitě – a plácne ho znovu, přes to samý místo.

Usyknu… a pak radši rychle odpovím: „Ne, nemám…“

Stejně mi ale něco tvrdýho přistane na zadku i do třetice. Skousnu zuby, abych ze sebe už nevydal ani hlásku. Křiváci jedni. Okamžitě mi dojde, že tahle hra, nebo podle nich spíš lekce, nemá žádný pravidla. I když budu potichu, i když nebudu potichu, ať řeknu, co řeknu – stejně do mě budou mlátit, když budou chtít. No, to je vlastně to jediný pravidlo. Že oni si můžou dělat, co budou chtít. A já to budu muset vydržet, pokud chci, aby pak smazali to video.

„Nevadí,“ odpoví Ivoš. „My si dáme víno… a na tebe holt zbyde ta láhev…“

Slyším je, jak si sedají na gauč…, pak zaslechnu zvuk vína rozlívanýho do sklenic… A zatímco očima zatvrzele sleduju tu černou megatelevizi na stěně, na ty dva se nehodlám podívat ani omylem, tak mi to v hlavě šrotuje, jak to asi tak mysleli. S tou lahví. Mám ale dost nepříjemný tušení, že to zase tak těžký na uhodnutí nebylo.

„Hm, dobrý,“ usrkne si Ivoš.

„Fotr ani jiný nekupuje,“ uchechtne se Richard.

„Nechceš něco pustit?“ navrhne Ivoš.

„Ani ne… Tohle pokoukání je o třídu výš!“ rozesměje se Richard – a Ivoš se k jeho smíchu přidá. Proti své vůli cítím, jak se mi do tváří žene červeň. Když tu nebyli, přišla mi moje situace sice dost bezvýchodná, ale zdaleka ne tak… tak ponižující jako teď, kdy si naplno uvědomuju, jak mě lustrují pohledem…

Aby toho nebylo málo, začnou se pak vybavovat o gayích. A o mně. A taky o Milanovi. Splétají podivný a chvílema taky nechutný teorie o tom, jak jsme s Milanem asi tak trávili volnej čas… Přitom Milan, ač je to můj nejlepší kámoš, nemá o téhle mé stránce ani tušení. Nikdo nemá. A pokud ti úchyláci nerozešlou to video, tak to tak snad ještě chvíli zůstane…

„Dolij mi ten zbytek, ať je konečně nějaká sranda!“ postaví Ivoš svou už zase prázdnou sklenku na stůl.

Milerád mu vyhovím. Musím se sám pro sebe uchechtnout – otce by ranilo, kdyby viděl, jak můj kámoš to jeho vybraný a drahý víno chlemtá…

To už se ale Ivoš zvedne, popadne tu lahev a i s ní si klekne za Teodora.

„Tak, frajere,“ pronese posměšně, „včera ses před náma udělat nechtěl, tak se uděláš teď… a takhle.“

Kdyby to situace jenom trochu umožňovala, asi bych se rozesmál. Ten kretén si jako fakt myslí, že je možný se takhle… a za takových podmínek… udělat? Myslí si, že moje tělo funguje nějak jinak než to jeho? Nebo copak on by se takhle udělal? Protože jakejkoliv náznak vzrušení je momentálně to poslední, co bych cítil… Z té nepohodlné polohy mi už dřevění celý tělo, nejvíc mě ale bolí podbřišek… a zvláštně mě pálí mý pevně podvázaný nádobíčko. Navíc se bojím, že mě brzo chytne nějaká křeč do zad nebo tak něco, protože jsem celej až nepřirozeně napnutej z toho vyčkávání, kdy přijde to úplně nejhorší… Nikdy jsem totiž s nikým nechodil, nikdy jsem s žádným klukem neměl ani sex. Když jsem si to představoval, myslel jsem, že poprvý to bude pomalý… a něžný… a se spoustou nějakýho mazlavýho gelu. A ne… ne takhle… ne prostě takhle…

Ucítím, jak se mě tam vzadu dotkne něco chladnýho. Nejdřív jenom ten dotyk…, ale pak se to začne násilím cpát dovnitř. Celej se zatnu ještě víc, než už jsem, všimnu si, že se mi i dlaně automaticky sevřely v pěst.

„Vole, uvolni se trochu! Nebo to máš rád takhle víc na sílu?“ plácne mě Ivoš po zadku.

Prudce vydechnu… a asi na chvilku ty svý zaťatý svaly přestanu ovládat a trochu je povolím, protože ucítím, jak mě ta lahev dře a studí a drásá ještě o kousíček hlouběji. Znovu se tam vzadu zatnu… a zkusím se natlačit o něco víc na tu hranu stolu, jako kdybych tím mohl před Ivošovou rukou nějak uniknout…

„Přestaň se tomu bránit! Nenechám toho dřív, než v tobě bude celá tahle úzká část! Minimálně ta úzká!“ informuje mě Ivoš, pak mi druhou rukou zajede do rozkroku a začne mi drtit mý už tak dost citlivý koule.

„Au!“ vyjeknu a škubnu sebou… a ucítím, jak toho Ivoš využil a zase do mě zatlačil další centimetr toho skleněnýho monstra. Pak se znovu sevřu.

„To snad není možný! To tu s takovou budeme až do rána!“ pronese Ivoš netrpělivě.

„Hele, pusť mě k tomu,“ zvednu se z gauče, kleknu si vedle Ivoše, chytnu ho za ruku a tu lahev mu seberu. „A půjč mi jeden kondom.“ Vím, že ve šrajtofli vždycky dva tři nosí.

„Cože? A na co jako?“ nechápe Ivoš.

„Uvidíš,“ mrknu na něj.

Ivoš nezklame, fakt v peněžence dva má. Jeden z nich mi podá. Lubrikovanej, přesně, jak jsem čekal. Rozbalím ho, navlíknu ho na hrdlo tý láhve a ještě ho trochu poplivu.

„Se s ním moc sereš,“ pozoruje Ivoš moje počínání nespokojeně.

Trhnu ramenama: „Protože jsi správně podotkl, že do rána tu být nemůžeme.“

Ivoš se s odfrknutím vyhoupne na nohy a zase si sedne na gauč, do ruky popadne svou nedopitou sklenici s vínem.

Já tak můžu svou pozornost zaměřit jenom na Tea. Na jeho vystrčenej zadek. A na tu jeho nedobytnou dírku, která už ale dlouho nedobytná nebude.

Znovu ucítím ten tlak tam vzadu…, i když teď je to trochu jiný. Hladší. Tolik to nedře. A navíc mi Richardova ruka taky zabloudí do rozkroku… a začne mi ohmatávat mý podvázaný nádobíčko…, ale zdaleka ne s takovou silou, jako to předváděl Ivoš. Můj mozek mě sice ještě zkouší varovat, ať se nenechám falešně ukolíbat, ale mýmu tělu je to jedno: cítím, jak mnou projíždí taková zvláštní úlevná vlna… a jak se začínám celej uvolňovat. Přestanu tisknout ruce v pěst, přestanu být tak napnutej v zádech… a povolím i sevřený hýžďový svaly.   

Čehož Richard okamžitě využije… a ucítím, jak do mě sice relativně pomalu, přesto ale rázně zasunuje celý hrdlo té láhve. Bezděky vyheknu. Je to tak… tak nový a divný, být tam vzadu tak… zvláštně plnej… plnej něčím tvrdým, co nejde nijak vytlačit…

„Tak co, líbí se ti to?“ donese se ke mně Richardova posměšně pronesená otázka.

Neobtěžuju se na to odpovídat… Čímž ale Richarda podráždím, tak mě přestane mačkat v rozkroku a místo toho mě pořádně plácne dlaní přes půlku. Škubnu sebou… a automaticky se tam uvnitř sevřu kolem toho skleněnýho, silikonem obalenýho dobyvatele mýho análu. Což docela zabolí, takže sebou trhnu znovu.

„Tys jako neslyšel, že se tě na něco ptám?“ plácnu ho tentokrát do druhé půlky. A pak ještě jednou, na to samý místo. A ještě jednou. Líbí se mi, jak sebou Teo pokaždý hodí… a taky jak se mu to místo začíná díky mý dlani červenat…

„Jsem to bral jako řečnickou otázku,“ ozve se Teo.

„Nehraj si se mnou, frajere!“ zakvedlám tou lahví v jeho dírce. A Teo jenom hlasitě zalapá po dechu. Možná skoro vzdychne. Hmmm…

Tak nějak chci ten zvláštně vzrušující zvuk slyšet ještě jednou, takže mu znovu zajedu dlaní do rozkroku, a zatímco se pustím do prohmatávání jeho péra, začnu tu lahev z jeho zadku vytahovat…. a zase strkat zpátky. Jeho nedobytná dírka je právě teď nejenom dobytá, ale taky pěkně rajcovně šukaná… „Tak znovu! Líbí se ti to?“

Nevím, co mám říct. Jasně, že se mi to nelíbí… Ale třeba, kdybych řekl, že jo, přestalo by ho to bavit…

Znejistěle se zavrtím a užuž otvírám pusu, když mnou projede… neskutečně příjemnej pocit. Trhnu sebou a vyheknu. Je to, jako kdyby… aaach… jako kdyby se mi z jednoho jedinýho místa tam vzadu, kterýho se Richard asi nevědomky dotkl, šířila do celýho těla… extra silná slast… Což teda teoreticky vím, že je to možný, ale nenapadlo by mě, že to zažiju i prakticky… A už vůbec ne, že to zažiju zrovna dnes…

„Ale ale ale!“ zasměje se Richard posupně. Mý tělo mě totiž znovu zradí…, protože situaci navzdory cítím, jak se mi péro staví do pozoru. A jelikož mě tam Richard zrovna mačká, nemůže si toho nevšimnout…

„Ono se mu to fakticky líbí!“ otočím se na Ivoše, v očích mi potměšile zajiskří.

Ivošovi ale v očích zajiskří spíš znechucení: „Protože je to odporný buzerantský prase! A ty seš na něj moc měkkej! Jemu se to nemá co líbit!“ Podrážděně odloží prázdnou sklenku na stůl, dojde ke mně, přidřepne si vedle mě a zkusí mě odstrčit: „Uhni…“

„Vystřel,“ doporučím mu klidně. „Teď jsem na řadě.“

„Pfff, to ho jako fakt chceš udělat? Nemám vás u toho nakonec natáčet oba? Ať si máš před spaním co pouštět?“ prohodí posměšně.

„Kreténe,“ zavrtím nad ním hlavou, ale Teodorovi se přestanu věnovat. Vytáhnu mu ze zadku tu lahev, pošlu ji po zemi pryč od sebe – a uvolním Ivošovi místo. „Tak si posluž!“

Zatímco se zvedám na nohy, pozoruju Ivoše, jak zase míří do tý dílny a bere si do ruky kus silnějšího kabelu. Vytváří z něj takovou delší smyčku, volný konce si motá do dlaně.

„Ty u toho natáčet chceš?“ nabídnu mu, když si všimnu, jak se mu po tváři rozlívá natěšenej úsměv.

Slyším, jak se Ivoš zase vrací zpátky. Strašně rád bych se podíval, co drží v ruce tentokrát… A taky bych potřeboval zjistit, jestli to s tím natáčením myslel Richard vážně, nebo jestli mě chtějí jenom znejistit…

„Vy svině, nechte toho pořád s tím natáčením!“ neudržím se. „Slíbili jste, že to video ze včerejška smažete! Ne že budete pořizovat další!“

„Jak jsi nás to oslovil?“ ozve se Ivoš těsně za mnou – a vzápětí mě něčím šlehne přes zadek. Nečekám to, takže vyjeknu.

„Na něco jsem se tě ptal!“ A další rána. A ještě jedna. „Jak jsi nás to oslovil?!“

„Nijak…,“ vydechnu… a hned nato vyjeknu znovu, protože mám dojem, že to další šlehnutí mě muselo snad rozpůlit…

„Zopakuj… to… oslovení,“ švihá mě ta bestie dál přes zadek a občas i přes záda… a pálí to tak moc, že mi vyhrknou slzy.

„Svině…,“ zakňourám.

„Neslyším tě!“ zařve na mě Ivoš a věnuje mi další dvě rány.

„Svině!!!“ zařvu taky.

„Já… ti… dám… takový… svině!“ usekává Ivoš… a za každým tím slovíčkem následuje další švihnutí. A další a další a další. Mám pocit, jako kdyby mi zadek polil rozžhaveným železem, tak moc to pálí… Celej se zatínám a hážu sebou, co mi to provazy dovolí…, a teprve po chvilce si uvědomím, že ty hlasitý výkřiky, který se v tom skoro prázdným prostoru tak rozlíhají, vydávám já.

„Stačí, kámo,“ zkusím Ivoše trochu mírnit.

„Ne, nestačí. Za celý ty čtyři roky je to sakra málo!“ odsekne mi a dál pokračuje v tom svým bičování. Jako kdyby ho každý to Teovo vykřiknutí ještě víc rozběsnilo…

Ještě chvilku je oba tak trochu rozpolceně pozoruju… Ivoše, jak je ve svým živlu, a Tea, jak se svíjí a kroutí, přivázanej ke stolu… Když najednou v Teově hlasu zaslechnu… vzlyknutí? Ten zvuk mnou projede jako šíp a přinutí mě jednat. Popadnu Ivoše za ruku a zastavím ho. „Řekl jsem, že to zatím stačí! Dáme si pauzu, jasný? Pojď, jdeme si pro další víno!“

Ivoš chvilku vypadá, že mě nehodlá poslechnout, ale pak ten kus kabelu odhodí a povzdychne si: „Ty sakra zkazíš každou srandu…“

„Nic nekazím,“ přesvědčuju ho. „Jenom ji o chvilku posunuju, haha. Jdeme.“ S tím vykročím ke dveřím vedoucím do domu – a Ivoš mě po chviličce doběhne.

Když slyším, jak za nima prásknou dveře, tělem mi projede úleva. A ačkoliv je to úleva jenom dočasná, je zároveň tak velká, že mi povolí i ty mý horko těžko zadržovaný slzy. Zadek mám v jednom ohni, podbřišek mám pohmožděnej od toho, jak jsem se kroutil a marně jsem se snažil uhýbat, v podvázanejch částech těla mi už docela bolestivě tepe, o rozedřenejch zápěstích ani nemluvím… A to se mnou ti dva podle všeho ještě zdaleka neskončili…

Vší silou se snažím ty protivný slzy znovu ovládnout. Takovou radost těm hajzlům zasranejm nemíním udělat.

***

Sotva mi po návratu do garáže padne zrak na klečícího Tea… a na ten jeho vyšpulenej, nahej, v tuhle chvíli i dost červenej zadek… proti mý vůli mi zaškube v rozkroku. Najednou dostanu šílenou chuť pokračovat… Ale úplně jinak. Bez Ivošova dozoru. A jeho přehnanejch nápadů.

Ta moje chuť se ještě umocní, když dojdu k Teovi blíž… a všimnu si, že se chvěje. Vida ho, už to není ten sebevědomej frajírek!

„Ivoš si odběhl pro nějaký další, hmm, pomůcky,“ oznamuju mu, zatímco si přidřepávám před něj. „A my si tě tu zatím nachystáme, aby se mu trochu zlepšila nálada, až se vrátí… Protože jestli ji bude mít pořád takhle blbou, tak si to dost šeredně odskáčeš.“ Pak si hmátnu do kapsy pro nůž, ale než mu uvolním ruce, ještě ho varuju: „Žádný blbosti. Nemysli si, že tě bez něj nepřeperu.“

Pak mu přeříznu provaz u pravýho zápěstí. Napůl očekávám, že ruku okamžitě vymrští proti mně nebo tak něco, ale Teo ji nechá položenou na stole. Místo toho pohne hlavou a zakloní ji tak, aby na mě viděl.

„V peněžence mám pět táců. Vezmi si je… a pusť mě. Neříkej mi, že nevymyslíš, co s nima…“ Však se říká, že s jídlem roste chuť, ne? Kluk ze zbohatlický rodiny dost pravděpodobně potřebuje víc peněz než kolik my, obyčejní smrtelníci… A když tu teď Ivoš není, třeba bych ho mohl snáz ukecat…

Richard se na mě zamyšleně zadívá. Že by o mým návrhu fakt přemýšlel? Nebo mi přece jenom zůstaly na tváři nějaký viditelný stopy po tom náhlým uslzeným záchvatu…?

Každopádně, i jestli fakt zůstaly, on to nijak nekomentuje. Ani ten můj návrh nijak nekomentuje. Přeřízne provaz i u mýho levýho zápěstí… a pak mi poručí: „Dej ruce za záda!“

„Richarde, ne…,“ zkusím znovu smlouvat, ale okřikne mě:

„Dělej, sakra!“

Nechce se mi do toho, to je jasný, že se mi nechce. Ale jinou možnost než ho poslechnout nemám.

Nemůžu se sám pro sebe neusmát, když ho vidím, jak poslušně pokládá ruce za záda. Rychle se k němu skloním a svážu mu zápěstí k sobě. Pak ho popadnu za paže, vytáhnu ho na kolena a trošku si ho natočím. Kleknu si naproti němu a znovu si sáhnu do kapsy pro nůž.

A Teo na mě znovu vyplašeně vykulí oči, když ho popadnu za péro… a ten nůž začnu opatrně přibližovat…

„Ne, Richarde, prosím!“ vykřikne a cukne sebou tak prudce, že zavrávorá a dosedne na paty. Pak začne tak nějak po kolenou couvat z mýho dosahu, ale jen do té doby, než zády narazí do pohovky.

Usměju se na něj jako kobra na králíčka; teď už mi nemá kam uniknout. A taky se usměju proto, že se mi líbilo to jeho Richarde, prosím… Rychle ale opanuju svý utíkající myšlenky a zaměřím veškerou pozornost zpátky na něj.

„Klídek, zas takovej sadista nejsem, haha… Ale přestaň sebou cukat, nebo tě fakt pořežu!“ A s tím si znovu přidržím jeho podvázaný nádobíčko a na místě, který se mi jeví jako nejsnadněji dostupný, opatrně přeříznu tu šňůru. Pak si nůž zase schovám do kapsy, což Teo kvituje tím, že se mu v očích mihne úleva.

Na chvilku. Protože když z něj začnu ten hodně natěsno utaženej provázek odmotávat a jemu se do těch citlivejch míst začne vracet krev, začne bolestivě usykávat a kroutit se přede mnou jako žížala.

„Bože, ty se naděláš efektů,“ prohodím posměšně.

Teo na to nijak nezareaguje, jenom se kousne do rtu a zavře oči… A já vůbec nechápu, kde se to ve mně vezme, ale najednou… v téhle konkrétní chvilce… mě přestane bavit být tím, kdo mu působí pořád jenom bolest…

Jauuu, tak tohle je teda taky výživný… Nechci tu Richardovi sehrávat divadýlko, aby neměl větší radost, než už má, ale popravdě se musím hodně krotit, abych tu před ním vyloženě nenadskakoval! Jenom doufám, že ten hajzl neosvobozuje mý nádobíčko jenom proto, aby na něj tu šňůru vzápětí namotal znovu… Nebo taky proto, že si s Ivošem vymysleli něco mnohem horšího…, což se mi bohužel jeví jako docela pravděpodobný vzhledem k těm Richardovým řečem…

Znovu do sebe sykavě natáhnu trochu vzduchu… a s bolestivým zamrmláním vydechnu… A najednou ucítím, jak mi Richard bere mý péro do dlaně. Celej se obrním proti tomu, co přijde dalšího…, co očekávám, že přijde… Ale Richard mi péro jenom několikrát promačká. Nijak moc silně. Kdyby to byl kdokoliv jinej než on, skoro bych použil slovíčko jemně… Stejně ale zůstanu napjatej a ve střehu. Od jemnýho dotyku k bolestivýmu vede kraťučká cesta…

Richard přesune svou dlaň o trochu níž a úplně stejně se pověnuje i mým varlatům. Prohněte je v dlani… Přijde mi to, jako kdyby chtěl ty mý podvázáním týraný části těla promasírovat…

Už to nevydržím a otevřu oči. Nabodnu se na jeho zkoumavej pohled. Očekávám, že se každou chviličku změní v posměšnej…, výhružnej… nebo tak něco… Ale to jediný, co se po chvilce změní, je poloha jeho dlaně – opět se dotkne mýho penisu. Zase tak… jemně. Znovu ho začne prohmatávat… a mačkat… a třít… a prozkoumávat… a…

„Aaach…,“ uteče mu najednou… a zazní to docela dost vzrušeně. Což mu dojde, takže rychle zavře oči…, ale i přesto se mu po tváři začne rozlívat nachová barva.

Jo, užívám si to. Užívám si, jak se přede mnou zase kroutí. Ale tentokrát ne proto, že by ho to bolelo. Tentokrát proto, že se mu to líbí.

A není v téhle místnosti jedinej, komu se to líbí. Teď jsem to já, kdo se musí kousat do rtu. Protože mi celá tahle situace přijde… neskutečně rajcovní.

Vůbec tomu nerozumím. Tomu zmatku ve mně. Těm zmatenejm signálům, který ke mně moje tělo vysílá.

Líbí se mi to. Líbí se mi to vzrušení, který se mi ve vlnách šíří z rozkroku. Líbí se mi to tak moc, že mi občas uteče nezaměnitelný povzdychnutí…, který, což mě mate taky, Richard nijak posměšně nebo znechuceně nekomentuje.

Richard… Jo, líbí se mi, co se mnou dělá, jenže zároveň mi to celý přijde mnohem víc ponižující, než když jsem před ním ležel s vystrčeným zadkem a on mi do něj strkal tu lahev. Přijde mi to mnohem víc ponižující, než když si všiml, jak mi po tom Ivošově výprasku tekly slzy. Přijde mi ponižující, že tu před ním klečím, s rukama svázanýma za zády… a tak okatě mu dávám najevo, jak jsem z těch jeho dotyků vzrušenej…

Chci mu říct, ať toho nechá… A chci mu říct, ať pokračuje. Ať ho ani nenapadne přestat.

Musí toho nechat. Nesmí přestat. Aaach…

On to rozhodne za mě. Ostatně, o tomhle to dneska celý je, že? Rozhoduje, co se mnou bude, a mně nezbývá než se podřídit… A tak to udělá znovu. A vybere si tu první možnost. Přestane mě hladit.

Ještě chvilku se zavřenýma očima čekám, co bude. Pak si troufnu oči otevřít… a podívat se do těch jeho. Pořád mě pozoruje stejně zkoumavě, stejně vážně. Žádný posměšky, žádný úšklebky.

Nevím, proč mě napadne sklouznout pohledem kousek níž. Dřív, než si Richard přes klín rádoby nenuceně přehodí ruku, všimnu si té boule v jeho kalhotách.

Znovu ke mně zvedne oči… a já si to tam přečtu. Že se dovtípil. Že si dal dvě a dvě dohromady. Na matiku byl nejlepší ze třídy… a tohle žádná těžká matika není. To by si spočetlo i malý děcko.

Jenomže zatímco po nějakým malým děcku je mi hovno, tak on se to dovtípit neměl, do prdele. Nikdo z mejch známejch se to neměl dovtípit!

Najednou mnou projede neskutečnej vztek. Neskutečnej! Potřebuju se ho zbavit, potřebuju si ho nějak vybít…, na někom… a nikdo jinej tu není… Ostatně, Teodor za to může! Za všecko! Takže je spravedlivý, že si to i odskáče…

Vyskočím na nohy, popadnu ho za paže, otočím ho zády k sobě a přehnu ho přes ten gauč.

„Richarde…,“ zkusí se Teo narovnat v zádech, ale chytnu ho za krkem a znovu ho přes tu pohovku ohnu. Pak se natáhnu po té vařečce, co ji tu Ivoš pohodil, rozpřáhnu se… a vší silou ho přetáhnu přes zadek.

„Auuu!“ vyjekne Teo a trhne sebou. „Ne, nech toho…,“ natáhne ruce, co nejvíc mu to jde, a zkusí si zadek před další ránou chránit dlaněmi.

„Uhni s těma rukama, nebo ti zlámu prsty!“ varuju ho.

„Richarde…,“ osloví mě znovu.

„Sklapni!“ okřiknu ho, přestanu ho držet za krkem, místo toho ho čapnu za zápěstí a odtáhnu mu ruce výš, nad bedra. Přidržím mu je tam, protože prsty mu fakt zlámat nechci, pak se rozmáchnu – a na zadku mu nechám další otisk toho dřevěnýho oválu. A další. A ještě jeden. A ještě…

Přestanu s tím, až když mi dojde, že je Teo podezřele zticha. Nekřičí, neprosí mě, ať toho nechám…, jenom potichu skučí a kňourá. Do hajzlu…

Odhodím tu vařečku…, kleknu si za něj… a začnu mu po těch horkem sálajících půlkách zlehka přejíždět dlaněma. Jako kdybych tím mohl to, co jsem mu udělal, nějak odčinit… Připadám si jako rozpolcenej puberťák. Pere se to ve mně neskutečně. Všecko.

Chvilku jsem úplně zticha. Pomalu se uklidňuju…, vnímám jeho dlaně, jak mi přejíždějí po už zase pěkně rozžhaveným zadku…, a čekám, co bude. Richard je nevyzpytatelnej, jeho chování se nedá vůbec odhadovat… Vůbec se v něm nevyznám!

Pak mi dojde, že on se asi v sobě nevyzná taky.

„Richarde, pusť mě,“ ozvu se nakonec potichu. Přijde mi, že teď třeba… že teď by mohla být vhodná chvíle…

„Drž hubu!“

„Sakra, nemůžeš mě tu přece držet donekonečna!“ zkusím to na něj s logikou.

„To ne,“ uchechtne se. Na chviličku mě přestane hladit…, ale hned s tím s tím začne. „Ale musíme počkat, až dorazí Ivoš,“ dodá.

„A dorazí vůbec? Protože já bych řekl, že už nepřijde…“

„Sklapni…“

Nemůžu si pomoct, ale mám dojem, že už je nalomenej. To jeho sklapni neznělo výhrůžně, ale spíš tak nějak… odevzdaně…

„Pusť mě. Já nikomu nic neřeknu,“ slíbím.

„Pf, není co komu říkat!“ odfrkne.

„Ale je! Líbilo se ti to, že jo?“

„Teo, naposledy tě varuju! Drž hubu!“ a znovu sundá ruce z mýho zadku. A tentokrát už je tam nevrátí.

Vím, že riskuju. Úplně hmatatelně cítím, jak v něm zase kypí vztek. Ale… potřebuju ho rozmluvit. Potřebuju… a chci, aby věděl, že jsem na jeho straně…

Znervózněle si olíznu rty. „Líbilo se ti to. Celý. Ne jenom tady ten závěr. Líbilo se ti to už od včerejška.“

Najednou mě popadne za vlasy, zvrátí mi hlavu dozadu.

„No tak jo! No tak se mi to líbilo!!!“ zařvu mu vztekle přímo do ucha. „A bude se mi to líbit ještě víc! A můžeš si za to sám, ty kreténe! Protože neumíš bejt ani chvilku zticha!!!“

Pak ho pustím, rychle si rozepnu kalhoty a nedočkavě vysvobodím z boxerek svý nadržený péro. Prudce Teovi oddálím kolena víc od sebe… a natěšeně se zahledím na tu jeho vystrčenou dírku. Mý pero je natěšený taky, cuká to v něm a nemůže se dočkat, až vyrazí na svou dobyvačnou výpravu.

Jenže… pak se zarazím. Dělám to znovu. Nemyslím tohle konkrétně…, myslím tohle celkově. Mstím se někomu za něco, za co nemůže… Nejsem lepší než Ivoš. Vůbec. Sice jsem ho odsud vyhodil, jenže… on mlátí kluky pro zábavu. A taky protože je to omezený hovado. Kdežto já se teď tohle chystám udělat proto, že… že jsem na Tea naštvanej za to, že mě odhalil…

Natáhnu ruku do jeho rozkroku a znovu vezmu do dlaně jeho péro. Hm, nedá se říct, že by se mu celá tahle situace vůbec nelíbila. A když mu penis trochu prohnětu… a pak si do dlaně plivnu… a pak ho promačkám znovu, začne se mi v dlani cukat podobně nadrženě, jako vyvádí ten můj…

„Aaach…,“ uteče mi. Už zase. Zastydím se za to…, ale jenom trošku. Víc se těm svým rozpakům pověnovat nestačím, protože veškerou pozornost mi teď bere to vzrušení, co se mi ve vlnách šíří z rozkroku až do páteře…

Richard ještě chvilku pokračuje v tom příjemným dráždění… a já ještě chvilku pokračuju v tom vzdychání, který se sice snažím mírnit, ale ono mi to moc nejde. A mně to začíná být dost jedno.

Pak ale Richard přestane… a obě dlaně mi položí na zadek.

„Ne…,“ zakňourám zklamaně.

Jedno slovo… jedno ne…, který přitom znamená ano. Ne, přestaň – to zní úplně jinak než ne, nepřestávej. Ostatně, dva zápory se ruší, zas tak blbej na matiku taky nejsem, abych tohle nevěděl…

A navíc, celý jeho tělo mi říká ano. To jeho péro, který vyloženě prahne po tom, abych se ho dotkl znovu. Nebo to, jak se Teo spolu s tím svým zakňouráním zavrtí… a při té příležitosti ke mně bezděky vystrčí zadek ještě o trošku víc. Znovu si plivnu do dlaně. Ale tentokrát si slinama navlhčím svý péro. A pak se trochu nakloním a několikrát plivnu přímo do tý jeho dírky. Dírky, která se tvářila jako nedobytná, ale teď si vyloženě říká o vyplenění. Nejsem tu od toho, abych poslouchal něčí příkazy…, ale nejsem ani takovej idiot, abych odmítl takovýhle pozvání.

Dostat se do něj není úplně snadný, protože se pořád zatíná. Pomůžu mu ale tím, že znovu nahmatám jeho penis… a začnu mu ho pomalu pumpovat. Teo začne vzrušeně vzdychat… vzrušeně a navíc hodně rajcovně… a mě to rozhicuje ještě víc, než už jsem. Zajedu do něj až po kořen… a chvilku si užívám ten pocit, jak se kolem mě jeho nitro stahuje. Zároveň si užívám i to, jak tu přede mnou klečí, s rukama svázanýma, ale přitom je nade vší pochybnost jasný, že se mu to líbí…

Začnu mu honit péro ještě o něco rychleji a zároveň do toho jeho luxusně vyšpulenýho zadku začnu přirážet. Nejdřív pomalu…, ale brzy začnu přidávat na rychlosti, protože vím, že už to dlouho nevydržím. Ostatně, Teo taky ne.

Uvědomuju si to úplně všechno… jasně a ostře…, ale přitom je to všechno tak zvláštně rozmazaný a zamlžený. Ten podivnej stav nestav, ve kterým se nacházím, mě mate, ale zároveň je to celý tak neuvěřitelně vzrušující, že se z toho asi rozsypu…

Ta skutečnost, že do mě Richard stále rychleji a rychleji přiráží, mi sama o sobě moc příjemná není, trošku to dře a pálí, ale v kombinaci s tím vším ostatním je to… skvělý. V kombinaci s tím, že tu klečím, že tu musím klečet… a že nemůžu nic z toho, co se děje nebo bude dít, ovlivnit… A taky v kombinaci s tím, že Richard tak dobře ví, jak se mě má mezi nohama dotýkat…

Ví to tak dobře, že se udělám dřív než on. O chviličku.

Teo najednou vyhekne a propne se v zádech. Vyráží ze sebe hlasitý vzdechy, zatímco cítím, jak z jeho penisu v dávkách stříká bílej důkaz toho, že si to užívá minimálně stejně jako já.

Ze mě totiž ten důkaz vzápětí vystříkne taky. Stačí mi k tomu vnímat, jak se jeho nitro kolem mýho penisu křečovitě stahuje… a tím mě přehoupne přes hranu. Hýbu se v něm, dokud ze mě tím svým svíráním nevymačká i tu nejposlednější kapku, a vzdychám u toho úplně stejně nahlas jako on.

Když je po všem, ještě chvilku v něm zůstanu…, dokud to jde, dokud můžu…, přejedu očima to jeho nehybný, rajcovně vyčerpaný tělo…, pohladím ho po ještě pořád červeným zadku… a pak z něj vyklouznu. Rychle si natáhnu boxerky i kalhoty, šáhnu si do kapsy pro nůž a rozvážu mu ruce. Pak se překulím do sedu, opřu se zády o pohovku… a zavřu oči.

Cítím se tak nějak děsně mátožně a unaveně, přesto v sobě ale vyhrabu dost sil na to, aby se mi povedlo narovnat se v zádech…, trochu si protáhnout ztuhlý ruce… a navlíct na sebe boxerky a kalhoty. Malinko znejistěle se po očku podívám po Richardovi… a pak se zlehka svezu na paty vedle něj. Nadlehčuju se, co to jde, i tak mě ten zadek pořád ještě dost pálí…

„Vypadni,“ řekne mi, aniž by otevřel oči.

„Už nemusíme čekat na Ivoše?“ rýpnu si.

S uchechtnutím zavrtí hlavou: „Ty fakt neumíš být chvilku zticha, co? Místo abys byl rád, že stihneš vypadnout dřív, než se vrátí…“

„Ale on se nevrátí,“ pronesu přesvědčeně. „Nevrátí se, protože jsi ho vyhodil. Aby si nevšiml, že se ti to líbí.“

„Pfff,“ odfoukne, oči stále zavřený, „prostě jsem mu řekl, že už to přehání. Že už ti to stačilo. A ať si najde jinou zábavu, idiot.“

Pátravě se na něj zadívám. „Já to prostě nechápu… Proč s ním teda kámošíš, když ti vadí, jak se chová? A navíc, když mu tak šíleně vadí, že je někdo na kluky?“

Konečně otevřu oči a otočím k němu hlavu. „To se jako ptáš fakt vážně? Se na sebe podívej! Jak jsi dopadl! A mohl jsi dopadnout mnohem hůř, kdyby tu zůstal! Kámoším s ním právě proto, že pod svícnem je největší tma! Nikdy mu nedojde, že jeho nejlepší kámoš, kterej mu v tom všem přizvukuje, je sám taky buzna, chápeš? Je lepší ho mít na svý straně… než dopadnout takhle!“

Teo se znechuceně ušklíbne. „No, tak hlavně, že si to umíš obhájit…“

„Jdi už opravdu někam,“ zase se od něj s povzdychnutím odvrátím a schovám se za zavřený víčka. Tohle nemůže nikdy pochopit. Má na svý straně spoustu lidí. Milana, kterej při něm bude stát, ať se o něm dozví cokoliv. Rodiče, kteří při něm budou stát, ať se o něm dozví cokoliv. To se mu to poučuje!

„Ale co to video?“ přeruší Teo moje úvahy. „Jestli je teď Ivoš naštvanej, že jsi ho vyhodil, tak co když…“

„Klídek,“ zarazím ho. „Nemá ho. Nedal jsem mu ho.“

I když na něj nevidím, úplně zřetelně vnímám, jak mě nedůvěřivě pozoruje. „A tomu mám jako věřit? Říkals mu, že mu ho pošleš! A on dnes říkal…“

„Neposlal jsem mu to, stačí?“ vyjedu po něm. Chápu, že mi nevěří. Ale stejně mě to štve. Neposlal jsem mu ho, protože nejsem zase taková svině. Ivoš by byl fakt schopnej ho rozeslat ostatním, veškerejm slibům navzdory. A navíc… nechtěl jsem, aby se na Tea koukal a… a posmíval se mu… třeba… „A já svý slovo držím. Takže to smažu.“ A s tím si hmátnu do kapsy a vytáhnu mobil.

Pozoruju Richarda, jak rejdí palcem po displeji. „A… jak můžu vědět, že sis to mezitím nenahrál ještě někam jinam? Dávno to máš uložený někde na cloudu…“

Richard zvedne oči v sloup. „Ne, nemám to uložený nikde jinde. Prostě mi věř. Tohle je jedinej existující záznam.“

„Tak…,“ znervózněle si olíznu rty, „třeba bys… třeba bys to zatím ani mazat nemusel…“

Nevěřím, že jsem to řekl. Nepředstavoval jsem si to jenom…?

Tak ne, nepředstavoval. Protože Richard se na mě otočí… a vpije se do mně očima.

Pozorně mu hledím do tváře. Vážně řekl to, co si myslím, že řekl?

„Hele, sorry, ale… ale ne. Smažu to. Tak zněla dohoda. Já svý slovo fakt držím.“ Pak se znovu zahledím do displeje, jedno jemný ťuknutí. „Smazáno. A ještě z koše…,“ komentuju svý další pohyby prstem po displeji – a pak mobil Teovi přidržím před očima. Aby viděl tu hlášku, že soubor byl odstraněn. Nezvratně a trvale a napořád.

Teo na chvilku sklopí pohled k zemi… a pak vyskočí na nohy. „Tak fajn. Dík,“ houkne, do očí se mi už nepodívá. Pak se rozejde směrem ke garážovejm vratům.

„Třeba…,“ začnu, na chviličku se zarazím…, ale pak pohodím hlavou a dokončím to: „Třeba sem můžeš přijít, i když je to video smazaný. Naši moc často doma nejsou…“

Teo se zastaví a otočí se ke mně. Chvilku si oplácíme upřenej pohled. „A zítra budou?“ zeptá se nakonec.

„Ne…“ Chvilku čekám, jestli na to něco řekne, ale dojde mi, že tohle musím doříct já. A tak to udělám. „Tak zítra ve čtyři.“

„Na čtyři to nestihnu,“ odpoví.

„Budu pak spěchat na noční… Takže ve čtyři je to akorát,“ neustoupím.

„Na čtyři to prostě nedám,“ zopakuje mi a zatváří se úplně stejně tvrdě, jako když to říkal včera.

„Jak myslíš,“ přimhouřím na něj oči.

„Fajn,“ trhne rameny a vyrazí pryč.

„Fajn,“ pronesu natěšeně k jeho vzdalujícím se zádům.