• Isiris
Styltvrďárna
Datum publikace13. 1. 2022
Počet zobrazení1404×
Hodnocení4.43
Počet komentářů6

Je to divný, fakt. Když jsem se k Richardovi chystal včera, přemýšlel jsem, kolik si s sebou mám vzít peněz. A dneska přemýšlím, co si mám vzít na sebe.

Opovržlivě nad sebou zavrtím hlavou. Jsem nemožnej! Jenže… Nemůžu si pomoct. I po tom, co mi udělal, se za ním těším. A vlastně, když to vezmu kolem a kolem a když si to hlavně dovolím přiznat, tak se za ním těším právě proto. Jasně, že nemyslím tu hnusnou část, kdy se na mně s Ivošem vyřádili jenom proto, že… Proč vlastně? Proto, že jsem si jich ve škole čtyři roky v podstatě nevšímal? Výborný. Ale to už je teď pasé. Ne, já se za ním těším kvůli tý části, kdy už tam Ivoš nebyl. Kvůli tomu sexu. Protože jo, doteď jsem si myslel, že toužím po tom, aby moje poprvý bylo pomalý a něžný… Ale po včerejšku mi najednou vůbec nevadí, že jsem tu variantu pomalu a něžně přeskočil… a hupsnul jsem rovnýma nohama rovnou do rychle a drsně.

 

Na příjezdovou cestu koukám z okna otcovy pracovny. Odtud je na ni totiž vidět nejlíp – ve výhledu mi nestojí žádnej strom, takže poznám, že už sem Teo jde. Očima rychle mrknu na mobil. Osm minut po čtvrtý. No vida, to zase takový zpoždění nemá!

Rychle seběhnu schody dolů, proběhnu domem a balkonovýma dveřma vylezu na zahradu. Popojdu ke garáži a opřu se zádama o vrata, oči upnu na branku, která by se měla už každou chvilku otevřít…

Jenže se neotvírá. Po pěti minutách se svezu ze stoje do podřepu a po dalších desíti minutách začnu mít docela silnej dojem, že to Teo vzdal. Prostě vyměkl. Bábovka.

Znovu si šahám do kapsy a vytahuju mobil, tentokrát ale ne proto, abych zkontroloval čas. Tentokrát jdu zapátrat, jestli na něj náhodou nemám číslo nebo nějakej jinej kontakt. Zrovna odemykám displej, když koutkem oka zahlídnu nějakej pohyb – a hle, konečně! Teo vchází dovnitř.

Zavře za sebou branku, udělá pár kroků směrem ke dveřím domu, ale pak si mě všimne, jak posedávám před garáží, takže se na chvilku zmateně zarazí. Pak změní směr a vydá se ke mně.

„Jdeš pozdě,“ ucedím bez pozdravu – a zvednu se na nohy.

Zastaví se pár kroků ode mě, ruce v kapsách, v očích zvědavost a obezřetnost, ale pak trhne ramenama a rádoby bez zájmu prohodí: „Jsem ti říkal, že dřív nemůžu.“

Potutelně se na něj ušklíbnu: „A cos měl tak důležitýho?“

 

„Do toho ti nic není, ne?“ pokrčím rameny znovu.

Richardovi se zvláštně blýskne v očích. „Prostě mě zajímá, co máš v neděli odpoledne tak důležitýho na práci.“ A s tím na mně zakotví očima tak pátravě, jako kdyby si chtěl tu odpověď z mý hlavy sám vytáhnout.

Malinko nervózně se pod tím jeho upřeným pohledem ošiju. Chvilku mu ho zkouším mlčky opětovat, chci mu tím dát najevo, že když mu jednou řeknu, že mu do toho nic není, tak mu do toho prostě opravdu nic není… Jenže po chvilce už to nejde vydržet, mám dojem, že jestli něco neřeknu, tak do mně těma laserama vypálí snad díru. „Ehm… Měli jsme doma návštěvu. Dřív jsem se prostě neutrhl.“

Pozdvihne na mě obočí, jako kdyby slovní spojení nedělní návštěva nikdy neslyšel. Hm, a možná na tom i něco je, vzhledem k tomu, že stejně jako včerejší, tak i dnešní odpoledne tráví doma úplně sám…

„Okej, tak teda návštěva,“ pronese malinko záhadně, ale než se stihnu zamyslet nad tím, co tím myslel, udělá pár kroků doprava, zmáčkne nějaký tlačítko – a garážový vrata, o který se doteď opíral, začnou vyjíždět nahoru.

 

„To jako… to jako jdeme zase tam?“ ozve se mi Teo za zádama.

Sám pro sebe se poťouchle ušklíbnu, vím, že mě nemůže vidět. Pak nasadím kamennej výraz a otočím se k němu čelem. „Máš s tím nějakej problém?“

„No… já jenom… myslel jsem… Včera jsi říkal něco o tom, že jsem ještě neviděl tvůj pokoj,“ vypadne z něj nakonec.

„A ty jsi říkal, že o to nestojíš,“ upozorním ho.

„To ale… to ale bylo včera…“

„Takže dneska už o to najednou stojíš?“ přeptám se a škodolibě si vychutnávám jeho rozpaky.

Chvilku neříká nic, pak vytáhne ruce z kapes a založí si je na hrudníku. „Do tý garáže s tebou už znovu nejdu.“

„Já se tě ale neptám, jestli jdeš, nebo nejdeš. Ostatně, včera jsem se tě taky neptal, že ne?“ připomenu mu – a udělám krok směrem k němu.

Neustoupí, naopak se o trochu víc narovná v zádech, jako kdyby se chtěl co nejvíc vytáhnout. Stejně mu ale do mý výšky nějakej cenťák chybí. „A co jako? To mě tam zase hodláš odvlíct? Pf, s přehledem tě přeperu. Pokud teda zase někde nemáš schovanýho Ivoše,“ přestane mě sledovat očima a místo toho podezřívavě nakoukne do tý garáže.

„Ne, Ivoš tu teda rozhodně není,“ ujistím ho. „Ale ani tak mě nepřepereš, a to ani s přehledem, ani bez něj. Každopádně já se s tebou nechci prát. Takže jestli nechceš strávit celý odpoledne postáváním tady venku, tak pojď dovnitř. Jenom tudma projdeme do domu, nic víc,“ dodám a pak, aniž bych čekal, jak se rozhodne, jako první vyrazím do garáže. Sám pro sebe se spokojeně pousměju. Jasně, že jsem ho mohl vzít do baráku normálně hlavníma dveřma. Ale nemohl jsem si to odpustit, abych ho hned zkraje trochu… nerozhodil. Pořád je totiž na můj vkus až přehnaně sebevědomej, frajírek!

 

Chvilku sleduju Richardovy vzdalující se záda, potom odhodlaně vykročím za ním. Ivoš tu fakt není, v tom nekecal… Ostatně, kdybych měl jenom sebemenší dojem, že tu Ivoš dneska být může, vůbec bych sem nelezl, to dá rozum. Jenom mě prostě rozhodilo to, jak začal Richard otvírat tu garáž. Já vím, že tohle není žádný rande nebo tak, ale stejně… No prostě tady v tomhle neosobním rozlehlým prostoru, na kterej mám až na jednu výjimku samý hnusný vzpomínky, bych dnešní odpoledne trávit nechtěl.

Zatímco obezřetně kráčím několik kroků za Richardem, v hlavě mi zní ta jeho věta. Já se s tebou nechci prát. Okamžitě mi totiž naskakuje otázka: A co se mnou chceš teda dělat? Hm, a co vlastně chci, aby se mnou dělal? Kvůli čemu jsem sem přišel? A kvůli čemu si on myslí, že jsem přišel? Co když jsou naše představy diametrálně odlišný?

Tak úplně diametrálně asi ne, protože Richard už otvírá dveře vedoucí do domu, pak si do nich stoupne, otočí se na mě a čeká, až za ním dojdu. A podle mě, kdyby mě přece jenom chtěl přeprat a přivázat mě zase k tomu nízkýmu stolu tamhle v rohu, tak už by to dávno udělal, ne? Těch příležitostí se na mě vrhnout a zpacifikovat mě měl už spoustu. Takže… vypadá to, že zopakovat ten včerejšek se vším všudy fakt nehodlá. Ufff. Přece jenom se mi malinko uleví.

 

„Co kdybys malinko přidal do kroku?“ vybídnu Tea. „Už tak jsi přišel s docela velkým zpožděním,“ neodpustím si, abych na to znovu nepoukázal.

„Pf, přišel jsem tak rychle, jak to šlo,“ zalže mi do očí, když se kolem mě protahuje do takový malý technický místnosti. Malinko zmateně se zarazí a začne se rozhlížet kolem dokola, asi dostane strach, že jsem ho vylákal bůhvíkam a do toho mýho pokoje vůbec nedojdeme, haha… Takže ho rychle předběhnu a schody vedoucí nahoru do předsíně vyběhnu po dvou.

„Polez,“ zavolám na něj. „Nebo chceš místo návštěvy mýho pokoje absolvovat rovnou exkurzi po celým baráku? Tak teda okej, tak tohle je takzvanej sklad, haha. Máti tomu říká technická místnost, ale já tomu říkám sklad. Nic moc zajímavýho tu ovšem není, takže co kdybysme postoupili o místnost dál?“ bavím se.

„A tam něco zajímavýho bude?“ přeptá se, když stoupá po schodech za mnou.

„Tam si zujem boty. Je to totiž úplně normální předsíň,“ otevřu dveře a tentokrát dovnitř vstoupím první, aniž bych na něj mezi futrama zase čekal.

 

Richarda napodobím a vedle velkýho botníku si skopnu z nohou botasky. Pak se za ním líně vydám do další místnosti, tentokrát mě dovede do obrovskýho obýváku. To je šílený, si tu připadám jak někde na zámku, nebo prostě někde, kde je normální žít v tak rozlehlejch prostorách…

Richard ale nečeká, až si to tu prohlídnu, a už míří po schodech nahoru, takže ho pomalu následuju.

V patře míjíme několik zavřenejch dveří, než jedny z nich otevře a opět zůstane stát mezi nima. Od kohokoliv jinýho by mi to přišlo skoro až galantní, ale u něj mi to z nějakýho důvodu přijde spíš takový… hrozivý… Takže tak nějak bezděky ještě víc zpomalím.

Richard protočí oči. „Mohl by ses laskavě přestat courat, jako kdybys šel na popravu?“ odfrkne.

„Já jenom… Jsem opatrnej, no. To snad po včerejšku můžu, ne?“ vmetu mu do tváře.

„Tak jsi měl zůstat doma, jestli se mě bojíš. Ostatně, já jsem tě sem přece netahal,“ odlepí svý záda od zárubně a vejde do pokoje první.

Uznám, že má pravdu. A navíc, jestli s ním chci zase mít sex, což je tak nějak hlavní důvod, proč jsem doma nezůstal, těžko si od něj můžu pořád udržovat dva metry odstup, že.

Jenže v jeho pokoji zase znejistím. A ne, není to proto, že bych se ho bál. Jenom prostě… tak nějak nevím, co si mám počít s tím, že jsme teď spolu sami v jeho pokoji. Že jsem teď v pokoji kluka, kterej se do mě po celý čtyři roky na střední tak akorát navážel, zatímco já jsem ho naopak relativně zdárně ignoroval. Že jsem v pokoji kluka, kterej včera… Pohodím hlavou, na to teď myslet nechci.

 

Pohodlně se rozvalím na gauči a pobaveně Tea pozoruju, jak se rozkoukává. „Nějaký komentáře?“ pobídnu ho.

„Asi nic, co bys už neslyšel dřív,“ prohodí. „Máš to tu jak… samostatnej byt…“

„Hm, to v podstatě mám,“ kývnu. „A jak vidíš, tak je tu plno míst, kam si můžeš sednout. Takže co kdybys přestal stepovat u těch dveří? A rovnou je zavři.“

Teo mě poslechne a ty dveře zavře, nad čímž se nedokážu spokojeně neušklíbnout. Ono to s ním nějak půjde… Dojde ke mně a sedne si vedle mě, i když teda pravej význam spojení předložky a zájmena vedle mě si představuju asi tak o dva metry blíž, haha…

Je mi jasný, že to musím rozehrát já, on mi do náručí neskočí – a já bych to hlavně ani nechtěl. Připravenej jsem, v kapse nahmatám smotanej kus provazu, takže hra může začít.

Ještě chvilku si ho měřím očima a bavím se tím, jak je očividně rozhozenej z toho, že tuhle situaci nemá skoro vůbec pod kontrolou. A to zatím netuší, že za chviličku už ji nebude mít pod kontrolou úplně vůbec

Využiju toho, že se pohledu na mě vyhejbá a radši těká očima po mým pokoji – a vrhnu se na něj.

 

„Hej! Co děláš?!“ vyjeknu, když mě Richard najednou povalí na bok.

„Ty víš dobře, co dělám!“ zavrčí, zatímco mě chytá pod koleny a zvedá mi nohy na gauč. Chci proti němu zkusit vykopnout, ale to už cítím jeho ruku kolem mýho pasu – jediným prudkým pohybem si mě přetočí na břicho a zaklekne mě. Pak mě popadne za předloktí, a zatímco mi je jednou rukou svírá za zády, druhou rukou mi kolem zápěstí začne omotávat provaz.

Celý mě to překvapí, protože jsem čekal, že… nevím… Prostě že to dnes nebude potřeba… A o tuhle myšlenku se s ním i trochu znejistěle podělím: „To přece není nutný! Sám jsi ostatně nadhazoval, že jsem sem přišel dobrovolně…“

„A taky jsi přišel, protože to máš takhle rád. Takhle hodně tvrdě,“ pronese – a mně už jenom z tónu jeho hlasu zamrazí v páteři. Vzrušením. „A já ti v tom rád vyhovím,“ pokračuje, „protože dneska mám chuť bejt na tebe ještě mnohem drsnější než včera.“

Znepokojeně sebou zamelu. Ještě drsnější?! „Ale… vždyť jsi říkal, že nejsi žádnej sadista…“

Zasměje se. Škodolibě, ďábelsky. Ucítím, jak mi na zápěstích utahuje další uzel, pak se trochu nadzvedne, ale jenom proto, aby si mě mohl přetočit na záda. Hned si mi sedne na břicho – a zadívá se mi do očí: „Sadista nejsem. Ale když mě někdo naštve, tak zároveň nemám ani tu nejmenší chuť bejt k němu nějak jemnej.“

Nechápavě na něj vykulím oči: „A já jsem tě něčím naštval?“

 

„Kecal jsi mi. Do očí. Tvrdil jsi, že jsi nestihl přijít dřív než o půl pátý – ale já jsem tě viděl přicházet sem už pár minut po čtvrtý,“ pronáším ledově.

A na Tea to má ten správnej účinek – ten zákmit strachu v jeho očích a ty malinko zčervenalý tváře mi i beze slov prozradí, že jsem ho právě usvědčil.

Ošije se. „Já jsem… Chtěl jsem si to tady v okolí ještě trochu prohlídnout,“ zkusí na mě další ze svejch lží.

„Tak prohlídnout,“ zopakuju po něm s ušklíbnutím. Pak se pomalu přesunu po jeho těle níž, sednu si mu na stehna – a dlaní mu hmátnu do rozkroku. „Přestaň mi kecat!“ zmáčknu ho tam.

Trhne sebou, ale spíš leknutím, než že by ho to tahle přes kalhoty bolelo. „Tak… tak jsem prostě… nechtěl jsem přijít moc brzo, no,“ vypadne z něj něco, co už je pravdě trochu blíž.

„Okej, tak chvilku zůstaneme u týhle verze,“ pousměju se na něj poťouchle – a začnu mu rozepínat kalhoty. „I když možná bych to upřesnil. Prostě jsi chtěl schválně přijít pozdě.“

Teo nasucho polkne, neřekne ale nic. Jenom potichu pozoruje mý ruce. Musím se usmát tomu, že tentokrát už sebou nehází, ani se nesnaží mi v mým počínání nějak jinak zabránit. Protože tentokrát už chce, ať mu ty kalhoty sundám. Sice ještě neví, co přesně mám s jeho nahým tělem v plánu…, ale stejně to chce.

 

Nechám ho, ať mi kalhoty a rovnou i boxerky stáhne z nohou, a ani mě nenapadne nějak se bránit, třeba ho zkusit kopnout nebo tak něco. Proč taky? Vždyť to řekl úplně přesně. Že jsem sem přišel, protože to mám takhle rád. Já teda zatím tak úplně nevím, jestli bych to třeba neměl rád i nějak jinak… Ale včera se mi ten sex s Richardem líbil. Když bylo po jeho. Tak proč ho nenechat i dneska, ať to udělá po svým?

Když Richard moje hadry odhodí na zem, vjede mi kolenem mezi nohy a donutí mě tak odtáhnout je kus od sebe. Pak se v tom vzniklým prostoru uvelebí do posedu na patách – a bez nějakýho zdržování mi hrábne rukou do rozkroku a můj už vztyčenej penis vezme do dlaně. Ne zrovna jemně mi ho promne, přijde mi, že zkouší, co mě ještě nebolí a co už jo, protože když usyknu, nechá toho a zaksichtí se na mě: „Takže… proč jsi chtěl schválně přijít pozdě?“

„Vždyť už jsem ti to říkal. Přišlo mi divný přijít moc brzo,“ zavrtím se a sám nevím, jestli proto, že mi není moc příjemný mu na tuhle otázku odpovídat, nebo proto, že mě jeho dlaň v rozkroku tak děsně vzrušuje.

 

Zmáčknu mu péro o něco silnějc. „Přestaň mi, do prdele, kecat! Máš mě za úplnýho debila, nebo co?“

„Ne!“ zakroutí se pode mnou. „Jenom…“

„Žádný jenom!“ přeruším ho. Aniž bych uhnul pohledem z jeho očí, druhou dlaní nahmatám jeho koule a začnu ho tam mačkat taky.

„Au!“ zazmítá sebou.

„Tak bude to?“

„Já fakt nevím, co chceš slyšet!“ kroutí se a usykává.

Zlomyslně se uchechtnu: „Ty prostě za každou cenu chceš, ať jsem drsnější, co?“ Na jeho odpověď nečekám, přestanu ho tisknout v rozkroku a místo toho si začnu odepínat pásek.

 

Úlevně si vydechnu a zvědavě se zadívám, jak si zručně odepíná pásek. Teď se zřejmě taky svlíkne a bude chtít, abych… Jenže Richard mě převeze, protože místo aby pokračoval tím, že si začne rozepínat kalhoty, tak začne ten pásek vyvlíkat z poutek. Znervózněle polknu, když mi dojde, proč asi.

Přestanu sledovat jeho ruce a zadívám se mu do očí. Trošku se bojím, abych v nich zase neviděl to, co včera – ten nekontrolovatelnej vztek, se kterým si Richard neumí poradit, takový to skoro až šílenství, s jakým mi ječel do ucha těsně předtím, než mi rozkopl nohy od sebe… Ale ne, po ničem z toho tam dneska není ani stopy. Dneska je vidět, že má naopak pod kontrolou úplně všechno. A že si to náramně užívá.

„Hele, já jsem… myslel jsem…,“ zkusím mu nějak vysvětlit svý myšlenkový pochody, ale zostra mě utne.

„Sklapni! Teď už se tě na nic neptám. Řeknu ti, až zase budu chtít poslouchat nějaký další nesmysly.“

A s těma slovama si ohne ten pásek do takový delší smyčky – a švihne mě s ním přes břicho.

 

„Jau!“ vyjekne Teo a zavrtí sebou. A vzápětí znovu a ještě jednou, když mu na nahej podbřišek začnou dopadat další rány. Přidám mu další tři, pak si počkám, až otevře oči a podívá se na mě, a s potměšilým úšklebkem si ho podám: „Je ti jasný, že jsem se doteď tvýmu péru vyhejbal záměrně? A že teď se mu naopak úplně stejně záměrně začnu věnovat…?“

„Richarde…,“ zavrtí bokama, jako kdyby chtěl nějak uhnout z mýho dosahu, ale má to marný – přestanu posedávat na patách, místo toho mu kolenama znehybním stehna a pak ho tím páskem přetáhnu přes toho jeho už pěkně nadrženýho ptáka. Ne, sadista fakt nejsem, takže uberu na síle, i tak to ale nic příjemnýho bejt nemůže – ostatně ani nemá bejt.

„Auu!“ zavře Teo oči a cukne sebou. Absolutně si toho nevšímám a šlehnu ho páskem ještě čtyřikrát, pokaždý z trošku jinýho úhlu, aby neřekl, že se jeho péru nevěnuju dostatečně pečlivě, haha. Pak na něj znovu chladně přimhouřím oči a čekám, až se na mě zahledí.

„Takže? Proč jsi chtěl schválně přijít pozdě?“ dám mu šanci rozhodnout o svým dalším osudu.

A rozhodne se správně: „Aby prostě nebylo po tvým!“ přizná. Sice u toho malinko zčervená ve tvářích, jinak mi ale můj pohled dokáže oplácet bez mrknutí oka.

Vezmu jeho ztvrdlý péro do ruky a přidržím si ho, zatímco ho přes něj dobře mířenou ránou přetáhnu znovu. „Tak takhle by nám to nefungovalo,“ zavrčím. „Bude po mým, jasný? Bude po mým vždycky a ve všem. Zopakuj to!“

 

Moc se mi do toho nechce, už proto, že vím, že je to lež – nikdy ho nenechám, aby bylo po jeho vždycky a ve všem. Pokaždý si hodlám nechat trochu prostoru pro sebe, pokaždý mu hodlám trochu vzdorovat, pokaždý mu hodlám dát najevo, když s něčím nebudu souhlasit. Hm, jenže přesně o to možná právě jde. Že já to teď slíbím – a pak to občas poruším – a Richard mě za to bude moct potrestat. Jinak by mi časem neměl co otloukat o hlavu, nebo spíš v momentální situaci o něco úplně jinýho, že…

A to je druhá věc. Že se mi pomalu, ale jistě přestává líbit ta péče, jakou věnuje mýmu už pekelně citlivýmu péru. Škubnu sebou po další ráně, ostře vydechnu – a pak mu teda vyhovím: „Bude po tvým… vždycky a ve všem! Stačí?“

 

„Jo, pro začátek jo,“ věnuju mu přehnaně spokojenej úsměv. Pak ten pásek odhodím, zatím to vypadá, že svůj účel splnil, a začnu si rozepínat kalhoty. Do toho po Teovi štěknu: „Klekni si na zem!“

Očima mu prokmitne úleva, ale i vzrušení, což mě potěší. To mu ale najevo dát nehodlám, takže se na něj naopak zamračím, kolenem ho žďuchnu do stehna a naznačím mu, ať přestane polehávat na tom gauči. Pochopí to, zvedne se do sedu a pak začne trošku nemotorně přelízat na koberec a na kolena. Já ze sebe mezitím stáhnu kalhoty i boxerky, pohodlně se na tom gauči usadím a přímo před Teem rozkročím nohy: „Takže teď bude taky po mým – a co si přeju, to je asi docela zřejmý. A snaž se, ať se mi to líbí!“

Teo ke mně zvedne oči, nasucho polkne a pak se odhodlá se zeptat: „A nemohl bys… Nemohl bys mi rozvázat ruce?“

Celým mým tělem projede další vlna vzrušení. Jak tam Teo tak klečí, pode mnou, s rukama za zády, s hlavou zvednutou ke mně, a v očích otazníky a zároveň cosi jako prosba, vypadá prostě… k sežrání. Skloním se k němu, chytím ho pod bradou a zvednu mu hlavu ještě o kousek výš. Užívám si ten pohled do jeho očí, to, jak mě vyčkávavě pozoruje. Palcem mu přejedu přes rty – a líbí se mi, jak drží, jak si to nechává líbit, zatímco ještě včera by stopro uhýbal hlavou a snažil se mi nějak vytrhnout…

„To bych teda nemohl,“ odpovím mu ochraptěle, protože mi to vzrušení dává zabrat. „Až podle toho, jak moc se mi to bude líbit. Anebo až ti budu chtít sundat tričko. Prozatím mi to bude stačit takhle…“ A s tím mu vyhrnu triko až ke krku, přetáhnu mu ho přes hlavu a za zády mu ho nechám volně plandat na spoutanejch rukách.

 

Nespokojeně se zaksichtím hned ze dvou důvodů. Tím prvním je, že mi není úplně příjemný, jak mě lačně přejíždí očima, zatímco já se před jeho pohledem nemůžu nijak schovat nebo přikrýt… No a za druhý – to abych se teda fakt snažil! Ale vzhledem k tomu, že jsem to ještě nikdy nedělal, tak ta pravděpodobnost, že se mu to bude líbit bůhvíjak hodně, je celkem malá… Pak mi ovšem dojde: copak on už takový zkušenosti má? Podle všech dosavadních indicií taky ne… Čili nebude mít s čím srovnávat – a tím pádem bych z toho mohl vyjít dobře.

Popolezu po kolenou blíž, abych na jeho vztyčený péro dosáhl co nejpohodlnějc. Nejdřív ho jenom tak zlehka několikrát olíznu… Pak vezmu do pusy jeho žalud a začnu ho ochutnávat a jemně sát… A po chvíli si troufnu nasát do pusy celej jeho penis. Teda… skoro celej. Mám dojem, že úplně celej se mi do úst nemůže nikdy vlízt, to bych asi nedal… Richard ale zrychleně oddechuje, občas vydechne hlasitě, vzrušeně – a to je pro mě dostatečnej důkaz, že to asi i přesto dělám dobře. Začnu se tedy jeho péru věnovat o něco náruživějc, hýbu hlavou, abych mohl jazykem a občas zlehka i zubama přejíždět po různejch částech tý hebký, napjatý kůžičky…

V jednu chvíli Richard hlasitě vyhekne a já pevně zavřu oči a napnu se, protože se leknu, že už je to ono a že mi každou chvilku začne stříkat do pusy, což si nejsem úplně jistej, jak to zvládnu… Ale Richard se jenom propne v zádech a zase se uvolní, čili asi to byl planej poplach.

Zvednu k němu oči, a když se nabodnu na jeho upřenej pohled, troufnu si nechat jeho péro vyklouznout z pusy – a zeptám se: „Tak co, dělám to zatím dobře?“

 

Uchechtnu se. „To je trošku zbytečná otázka, nezdá se ti?“

„Kdyby mi přišla zbytečná, tak se neptám,“ ušklíbne se na mě, v očích mu to ale uličnicky hraje, z čehož mi dojde, že se ani tak neptá proto, že si není jistej, jako spíš proto, aby mě malinko podráždil. Aby mi jako dal najevo, že i v týhle pozici toho pořád hodně záleží na něm, a ne že je úplně všechno v mý režii…

Vjedu mu rukou do vlasů, jakože ho chci pohladit – ale vzápětí ho za ty vlasy pevně drapnu a pohled mi ztvrdne. „Půjde ti to každopádně mnohem líp, když budeš míň řečnit – a víc makat! Tak dělej!“ Počkám si, až zase otevře pusu a mý péro vcucne – a pak mu začnu hýbat hlavou v takovým tempu, abych mu dal jasně najevo, v čí režii to teda ve skutečnosti je.

Celá tahle situace mě vzruší ještě víc, než už jsem, takže mý vyvrcholení na sebe nenechá dlouho čekat. A jo, mohl bych bejt krutej a hned napoprvý ho nechat, ať to všechno spolyká, což by zaručeně nezvládl – a já bych ho za to pak mohl trestat až do noci… Ale ne, takhle to nechci. Takovýhle chování si ode mě zaslouží, když bude hodně drzej nebo odmlouvačnej, dneska se ale zatím docela snaží… Takže mu na poslední chvíli škubnu hlavou a nechám svý sperma, aby mu stříkalo na krk a na hrudník, zatímco ze sebe to svý vzrušení docela hlasitě vyhekávám.

Když po chvilce zase otevřu oči, jeho vyčkávavej, usměvavej pohled už na mě čeká. „A teď už řečnit můžu?“ zeptá se Teo bezelstně.

S uvolněným smíchem zavrtím hlavou. „Seš nemožnej. Ale tak prosím, poděl se, co se ti honí hlavou…“ A spolu s touhle pobídkou si vyhrnu tričko – a přetáhnu si ho přes hlavu.

 

Jestli se mi doteď něco honilo hlavou, tak v tuhle chvíli to úspěšně zapomenu. Můžu na něm totiž oči nechat. Jeho namakanej hrudník jsem zatím nikdy takhle zblízka… a takhle nahej… neviděl… Kde taky? V šatnách před tělocvičnou jsem se mu celý roky pohledem (a nejen pohledem) vyhejbal. A na bazéně jsem ho nikdy nepotkal, ostatně co by tam taky dělal, na zahradě mají vlastní bazén, a ne zrovna malej, jak jsem si stihl všimnout.

Bezděky si olíznu rty – a pak se rozhodnu se s ním o svý úvahy podělit. No co, komplimentem ho snad nenaštvu… I když ho možná podám trochu nešikovně: „Momentálně asi to, že matka příroda není vůbec spravedlivá!“ zakřením se.

To ho upřímně pobaví. „To jsem si říkal celý ty čtyři zasraný roky, když jsem se vůbec nechytal v matice nebo fyzice, zatímco tys těma hodinama proplouval bez sebemenšího zaškobrtnutí,“ zaksichtí se na mě. Pak se ke mně skloní – a tím svým tričkem ze mě začne utírat svý sperma. Jemně. Skoro až něžně. Rozrušeně polknu. Kde se to v něm najednou bere…?

„Aha, tak… tak když to bereš takhle… tak to možná spravedlivý přece jenom trošku je… Že jako každej má něco…, ale nikdo všechno…,“ dostanu ze sebe po kouskách, zatímco se vší silou snažím ovládnout svůj hlas, aby nezněl tak rozechvěle.

Znovu se rozesměje: „No, to ale není tak úplně pravda, že? Protože já momentálně mám všechno – svý dokonalý tělo, hahaha, a ještě navíc tebe. Se vším, co máš a umíš…, a se vším, co třeba ještě ani nevíš, že máš nebo umíš…“

Opětuju mu ten jeho upřenej pohled – a cítím, jak mnou při těch jeho slovech projíždí jedna vlna vzrušení za druhou.

 

„Copak?“ odhodím to tričko, když už na Teovi nemám co utírat. „Nějak ti najednou došly slova!“ bavím se.

„A tobě to najednou nějak chybí!“ zasmečuje.

„Mně chybí úplně jiný věci,“ ujistím ho a sesunu se z gauče k němu na koberec.

„A jaký….?“ zeptá se a zvědavě, přesto ale trochu ostražitě mě pozoruje.

„Třeba držet v ruce něco tvrdýho… a přitom poddajnýho,“ odpovím mu s uchechtnutím. Popadnu ho za boky, a zatímco si sedám a zádama se opírám o pohovku, otáčím ho k sobě zády. Pak si ho posadím mezi nohy a opřu si ho o sebe, a zatímco levou rukou si ho zlehka přidržuju za paži, ačkoliv to není nutný, pravačkou ho začnu majetnicky hladit po hrudníku… a po bříšku… a po podbřišku, kterej na sobě ještě pořád nese viditelný stopy po mým předchozím pátrání po pravdě, haha…

 

„Říkals, že když se ti to bude líbit, tak mi rozvážeš ruce,“ připomenu mu. „Vůbec nedržíš slovo,“ dodám. Protože ty jeho dotyky jsou mi děsně příjemný… A i ten pocit, že mě teď svým způsobem doopravdy nějak vlastní, že si se mnou prostě může dělat, co chce, a já proti tomu nic nezmůžu, je mi hodně příjemnej… Jenže zároveň je mi to celý trochu nepříjemný tím, že on to všechno tak dobře . Že ví očividně úplně přesně, který pocity se mi líbí hodně a který už míň, ale pořád ještě dost, a který se mi třeba nelíbí vůbec – a dávkuje mi je podle svýho vlastního přesvědčení a rozhodnutí a podle toho, jak si podle jeho úvah zasloužím… A kdybych měl volný ruce, tak bych se mu sice nebránil, ale mohl bych – a tím by tohle všechno dostalo úplně jinej rozměr. Neměl by mě prostě až tak ve svý moci.

„Když už mi chceš něco mlátit o hlavu, tak si to aspoň pamatuj přesně,“ slyším v jeho hlase jízlivost. „Řekl jsem, že tě rozvážu podle toho, jak moc se mi to bude líbit. A zatím se mi to líbilo tak na… hmmm… sedmdesát procent.“

„Jenom?“ ujede mi malinko zklamaně. „Vždyť jsi mi nedal šanci! Řídil sis to v podstatě sám, já jsem jenom…,“ začnu se obhajovat, ale přitiskne mi na pusu dlaň a tím mě umlčí.

„Sklapni už!“ řekne jenom… a pak svou pravou ruku přesune z mýho podbřišku ještě níž… a začne mi zlehka hladit a mačkat péro.

Prudce vydechnu nosem a zavřu oči, zároveň tak nějak automaticky odtáhnu nohy dál od sebe. Když mi to dojde, zastydím se a mám tendenci je vrátit do původní polohy, ale Richard mi zašeptá do ucha: „Ať tě to ani nenapadne! Hezky ty nohy zase roztáhni!“

A já ho poslechnu… a teď teprve vnímám, že jsem doopravdy naplno jeho. Úplně celej. Že mě fakticky má ve svý moci, dokonale a naprosto, a že i kdyby mi pošeptal jakejkoliv další příkaz, splním ho. A rád. Jenom když se nepřestane věnovat mýmu péru.

 

Líbí se mi, jak se mu z pusy skrz mou dlaň prodírá to stále vzrušenější hekání. Líbí se mi, jak si opírá hlavu o mý rameno, jak mě šimrá vlasama na krku. Líbí se mi cítit na svým nahým těle jeho nahý tělo, jak se čím dál neposednějc svíjí a vrtí. A líbí se mi, jak to v jeho péru pulzuje a cuká, když začne konečně stříkat.

Ještě ho pak chvilku hladím a poslouchám, jak se jeho trhavej dech pomalu uklidňuje, než mu přestanu tisknout dlaň přes ústa. „Teď teprve se mi to líbilo na sto procent,“ pošeptám mu – a zajedu mu rukou za záda, abych mohl osvobodit jeho ruce jak od toho provazu, tak i od toho jeho trika.

Teo sebou pohne, takže očekávám, že se vyhrabe na nohy nebo se aspoň odsune z mýho dosahu, ale jenom si zlehka protáhne záda a znovu se o mě opře. A já zjišťuju, že mi to vlastně vůbec nevadí. Obtočím mu paži kolem pasu… a nechám ji tam. Sice už nemá svázaný ruce, ale stejně je pořád můj.

„Mně taky,“ vypadne z něj po chvilce a já se musím zamyslet, abych si vzpomněl, na co mi to vlastně odpovídá.

Když mi to dojde, s přehnaně sebevědomým úsměvem prohodím: „Ještě aby ne!“

„Zase si tak nefandi,“ řekne vesele.

„A ty si zase tak nedovoluj,“ napomenu ho, ale pořád se usmívám. Pak mu navrhnu: „Hele, nechceš se jít vykoupat?“

 

„Jako dát si sprchu?“ ujišťuju se. Uznávám, měl bych si ji dát – přece jenom jsem pořád trochu ulepenej… Jenže se mi nechce zvedat se z mýho pohodlnýho sezení.

Richard mě ale překvapí: „No, to můžeš taky, jestli chceš. Ale myslel jsem, že bysme si ještě mohli skočit do bazénu. Je vyhřívanej, teď k večeru bude ta voda mít luxusní teplotu.“

„Ale,“ ošiju se, „já s sebou nemám plavky…“

„No a?“ vyprskne smíchy. „Ty přece nepotřebuješ… Na tu zahradu odnikud vidět není, jestli ti jde o tohle. Ale jako jestli chceš, půjčím ti nějaký svoje. Na chvilku. Protože stejně je z tebe v tom bazénu zase servu…“

Mírně unaveným tělem mi najednou projede nová mocná vlna vzrušení. „Ehm, tak,“ zavrtím se a nenápadně začnu přisunovat nohy blíž k sobě, aby to nebylo tak vidět, „tak v tom případě je asi fakt nebudu potřebovat…“

„No vždyť ti to říkám,“ zavrní mi do ucha… a ten jeho podmanivej hlas mě znovu celýho rozvibruje…

Než to stihnu nějak rozdýchat, Richard mě už od sebe odstrkuje, aby se mohl vyhoupnout na nohy. „Ale ručníky nám z koupelny donesu, chvilku počkej.“

A já samozřejmě čekám – a najednou už mi to nepřijde vůbec divný. Že čekám na kluka, kterej se do mě po celý čtyři roky na střední tak akorát navážel, zatímco já jsem ho naopak relativně zdárně ignoroval. Že čekám na kluka, kterej včera… kterej mi včera ukázal kus ze svýho já, který zatím přede všema skrýval – a já jsem zjistil, že chci ty jeho skrývaný části odkrývat. Že čekám na kluka, se kterým jsem rovnýma nohama hupsnul do rychle a drsně – a oběma se nám to líbí.

Taky se zvednu na nohy, ale pak se ještě sehnu pro ten kus provazu, co leží pohozenej na zemi. Rozsukuju suk, se kterým se Richard neobtěžoval, a pak si ho na několikrát omotám kolem levýho zápěstí. Vypadá to docela cool, haha. Ale proto to nedělám. Prostě jenom… no… kdo ví, třeba se nám bude v tom bazénu k něčemu hodit…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (36 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Humor je, když se člověk PŘESTO směje.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #6 Odp.: Brigáda (II.)Isiris 2022-01-16 17:10
:-)
Františku, Zdendo, děkuju. :roll:
Tame, já bych tak odhadovala, jestli vůbec vztah, tak že to bude spíš něco na způsob "almost friends with benefits" ;-) Další díl by se teoreticky objevit mohl, protože co se týče psaní na pokračování, mám radši číslo 3 než 2, ale na rvačku (myslím s Ivošem) to úplně nevidím... ;-)
Miky, a nevidím to ani na řešení čehokoliv, spíš prostě jenom na další kolo toho jejich "rychle a drsně"... ;-)
... I když teď mě k tomu Ivošovi něco napadlo, že by on i Richard ještě mohli sehrát nějakou roli... Inu, uvidíme.
GD, no tak žádoucí to samozřejmě je :lol: Až přijdeš i na recept, jak toho dosáhnout, tak se poděl (samozřejmě zaplatím :lol: )
Citovat
+2 #5 Odp.: Brigáda (II.)GD 2022-01-15 00:28
Isi opět nezklamala a napsala něco dalšího, pěkného. Začíná se nám to pomaloučku přesouvat do vztahu jak již bylo řečeno. S ostatními se dá jen souhlasit. Jen jedna výtka by tu byla a tím je velký odstup mezi díly. Holt některá dílka na pokračování, ty kvalitní, jsou žádoucí v kratších intervalech. :D
Citovat
+2 #4 Odp.: Brigáda (II.)Miky 2022-01-14 22:36
Moc se mi líbí, kam se to vyvrbilo, a i to, že se i přes ten traumatizující včerejšek, nebojí Theo Richardovi odporovat a je vlastně dost svéhlavej. A ač je to nejspíš konec, mě by vážně zajímalo, jak by Richard, se svojí orientací v budoucnu válčil, páč ač teď jistě udělal krok od sebezapření, rozhodně to tady nevypadá, že by hodlal ve svým životě dělat nějaký velký změny 🤔 ;-) No prostě víc Richarda :P
Citovat
+3 #3 Odp.: Brigáda (II.)Zdenda TB 2022-01-14 14:15
Úžasné, co více dodat.
Citovat
+3 #2 Pěkně...Tamanium 2022-01-14 07:50
...se to proměnilo. Ten stav z obyčejnýho týrání v prvním dílu k počínajícímu vztahu (snad).
Snad bude taky i další díl a doufám, že se tam taky objeví Ivoš. Rád bych viděl (četl) jak dostane na budku.
Citovat
+5 #1 SkvěléFrantisek 2022-01-14 00:43
Jako vždy od Isiris.
Citovat