Světlonoš 1. Tajemný svůdce

Sny – nejtajnější přání, mnohdy neuskutečnitelná, přece však jimi člověk může žít. Jednomu to stačí, další si je bude chtít splnit. A pak jsou tu lidé, kterým jejich nejskrytější přání splní jiní a rozzáří jejich životy.

Bylo pozdní letní odpoledne, když si Lawlien konečně spokojeně zabalil rybářské náčiní a s bohatým úlovkem nasedl na svou motorku. Těšil se domů, radost z ryb a krásného dne na něm byla téměř viditelná. Usmíval se a prozpěvoval si.

Rybníky byly od jeho domku poměrně daleko a on si užíval jízdu na málo udržované cestě, sloužící pouze pro zemědělské stroje. Věděl, že je ještě nepotká, přestože obilí, rostoucí všude okolo, už bylo téměř zlaté.

Najednou pocítil, že jeho motorka nejede tak plynule, jak byl zvyklý.

„Sakra!“ tiše zaklel a zastavil, aby ji zkontroloval. Jen pro jistotu…

Po dlouhém zkoumání nenašel nic závažného, proto znovu nasedl a pokoušel se nastartovat.

Tentokrát už motor ani neškrtl.

„Sakra!“ zopakoval své zaklení tentokrát už hlasitěji. Dobrá nálada byla pryč. Přemítal o svých možnostech – mohl táhnout těžkou mašinu ještě nejméně šest kilometrů domů po cestě, anebo ji tam nechat a vydat se přes pole, čímž si cestu zkrátí o dobrou půlhodinu plahočení v úporném letním horku.

Protože byl unavený a slunce se už sklánělo k západu, vybral druhou možnost. Věděl, že do zítřejšího dne mu nikdo jeho stroj neukradne. Ne tady mezi poli, kde neprošel mimo žně ani živáček. Pro jistotu odtlačil motorku kousek od cesty, aby nebyla vidět, a vydal se zlatým mořem obilí směrem k domovu. Nad hlavou mu poletovali skřivani a ještě výš nad nimi kroužil dravec. Přestože už bylo k večeru, horko nepolevovalo a on byl po chvíli cesty slitý potem.

Šel však neúnavně dál, protože věděl, že kdyby si svlékl džíny, ostré klasy by jej nepříjemně bodaly do nohou. Znal ten nepříjemný pocit a usoudil, že je lépe vařit se ve vlastní šťávě než se poté dva dny trápit s ošlehanými lýtky.

Pojednou ovanul jeho rozpálenou pokožku velmi studený poryv větru. Udiveně se rozhlédl, ale nic neobvyklého neviděl. Slunce dál pálilo, nikde ani mráček, a bouřka, která by mohla ochlazení přivodit, se rozhodně nechystala. Chlad neodcházel, ačkoliv žádný vítr nefoukal, a Lawlien koutkem oka zahlédl po své levé ruce jakési duhové mihotání. Otočil se tím směrem, ale už nic podobného nezahlédl. Protřel si oči a otřel z čela ledový pot.

„Mám asi úpal…,“ zamumlal si pro sebe a prodloužil krok, aby byl co nejrychleji doma. Těšil se na měkkou postel a příjemnou teplotu, jež vládla uvnitř jeho kamenného domku. Najednou se před ním pole otevřelo. Zlatavé obilí bylo polehlé, jako by se tam přehnalo a poválelo ho stádo divokých prasat. Přesto ale cosi nesedělo. Prasata by stébla zválela, ležela by různými směry a byla by polámaná a zadupaná do země. Ani laně by toto nedokázaly, ty se jen ladně procházejí… Tyto klasy byly však s pečlivou důsledností naskládány vedle sebe. Lawlien je začal zkoumat pečlivěji, klekl si k nim, vzal pár z nich do dlaní a zjistil, že nejsou zlomeny. Jen ohnuty jako by je jen někdo učesal a důkladně až puntičkářsky ukládal jeden vedle druhého. Nechápavě se okolo sebe podíval a usoudil, že pole takto upraveno není jen na malém prostoru. Do dáli, snad až tam, kam dohlédl, byly klasy urovnány do obrazce, snad runového, pokud mohl takto soudit ze svého pohledu.

Přikryl si překvapením ústa. Právě objevil… kruhy v obilí?

„To snad není pravda,“ mumlal si pro sebe a úplně zapomněl, že jej stále obestírá chlad, který byl ale spíš příjemný v panujícím letním podvečeru, než že by ho nějak výrazně obtěžoval.

Šel stále dál, a čím byl blíže středu obrazce, tím více se stmívalo a ochlazovalo, ačkoliv on sám věděl, že tuto chvíli ještě slunce zapadnout nemohlo. Uprostřed jej zastavila jakási síla, nutkání, které se nemohl, a z pro něj nepochopitelného důvodu, ani nechtěl bránit. Připadalo mu, že jeho chování bylo správné. Zůstal stát a podíval se nahoru. Znovu se oteplilo.

Nad ním se mihotala barevná koule průhledná tak, že skrze ni viděl na oblohu, která se stále pyšnila modří letního slunečného dne. Všude okolo něj však bylo neprostupné šedo. Nebál se, sklonil hlavu a uvědomil si, že takto to asi vypadá v oku cyklony, ale když udělal dva kroky zpět do neprostupné šedi, vítr necítil. Vzduch se okolo něj nepohyboval, ale chlad se opět zakousl do jeho rozehřátého těla. Nebylo to dvakrát příjemné, a tak se vrátil zpět do středu. V té chvíli měl dojem, jako by jej obalila hebká saténová látka. Pohlédl před sebe a spatřil postavu – muže. S trochou strachu couvl. Kde se tu vzal? Ještě před chvílí nebylo v širokém dalekém okolí ani živáčka.

Silné nutkání ho donutilo zadívat se cizinci do očí. Světlounká šedá byla protkána nitkami nebeské modré, které zářily jako letní nebe, a viděl v nich něhu a soucit.

Muž se pousmál a řekl hebkým barytonem: „Waiili mi?“ Naklonil hlavu na stranu, ale když viděl zmatený pohled Lawliena, zkusil promluvit znovu: „Ai iu mankas?“

„Cože? Nerozumím ti,“ vyrazil ze sebe Lawlien. Znal mnoho cizích jazyků – tedy, byl si vědomý, že by je aspoň rozpoznal, ale tato řeč pro něj byla úplně neznámá.

Dokonalé rty společníka se zavlnily a on se lehce pousmál.

„Jak se jmenuješ?“ promluvil konečně slovy, kterým mladík rozuměl.

„Jmenuji se Lawlien, a ty? Kdo jsi a jak ses sem dostal?“ jako by se konečně vzpamatoval, najednou ho začaly napadat tisíce otázek.

„Jsem Lucius a dostal jsem se sem stejně jako ty, přišel jsem tady,“ odpověděl.

„A odkud jsi? Neznám tvou řeč, ale ty tu mou umíš dokonale. Nepoznal bych, že jsi cizinec, a řekni mi, proč jsme uzavření v tomto šedivém víru?“ zmateně se na něj zadíval.

On se opět jen shovívavě usmál: „Nejsme uzavření, můžeš jít, pokud chceš…“

Lawlien se otočil, chtěl odejít, přesto mu nějaká vyšší moc našeptávala, aby zůstal. Otočil se tedy zpět a opět se na onoho zajímavého člověka zadíval. Překvapeně vydechl. Byl by přísahal, že jeho společník měl ještě před chvílí oči šedé, nyní zářily barvou zelenou a vlasy, jež měl hnědé, zlatavým odstínem podobným zrajícímu obilí.

„Jak to děláš?“ zeptal se Lawlien.

„A co?“ pozvedl obočí muž stojící před ním.

„Měls jiné oči i barvu vlasů…,“ zamračil se. Toto jej opět ujistilo, že dnešní slunce pálilo přespříliš.

„Nevyznám se v tvých myšlenkách, Lawliene, kdyby ano, stál bych zde a byl bych pro tebe Ježíš… Nechápu tě…,“ pokrčil rameny.

„Ty mi čteš myšlenky?“ zamračil se.

„Ano,“ přiznal a podíval se na něj jako malé dítě, které něco provedlo, ačkoliv si nebylo vědomo co.

„Odcházím,“ uraženě se otočil Lawlien.

„Počkej! Tak mi řekni, jaký bych pro tebe měl být, abych byl dokonalý?“

„Ty mi první řekni, odkud jsi a jak to, že mi umíš vlézt do hlavy,“ zastavil se. Přece jen byl ten člověk zajímavý.

Zajímavý? Ne, to nebylo to správné slovo. Byl nádherný. Tvář bílá jako alabastr, zářivé velké oči, které na něj hleděly se zájmem, s touhou…

„Místo, kde jsem žil, se jmenovalo Astarté, bylo zničeno, válka byla dlouhá a my ji prohráli. Našel jsem toto místo, našel jsem tebe. Jsi zajímavá Entita a já bych se s tebou chtěl milovat,“ řekl přímo a bez uzardění…, jako by mluvil o počasí.

Lawlien se začal smát: „Jsi upřímný, ale to asi nepůjde. Za jedno, známe se sotva pět minut a pak – jsi muž.“

„Nechápu, na co narážíš? Já se ti nelíbím?“ podivil se.

„Ano, to jistě ano, jsi velmi krásný, ale nejsi žena…“

„Proč bych měl být žena? V tvých erotických fantaziích jsem žádné nenašel. Byli tam jedinci jen mužského pohlaví – různí, proto netuším, jak se ti mám ukázat. Máš raději vlasy světlé nebo tmavé a co oči? Líbí se ti více hnědé, modré, zelené, nevím? Tvé myšlenky jsou chaotické a nemohu se v nich vyznat… Mohl bys mi třeba tvou myšlenku, tu nejskrytější, kterou nikomu nechceš ukázat – odtajnit?“

„Ty jsi neuvěřitelný!“ kroutil hlavou a propaloval ho pohledem. „Vlezeš mi do hlavy, přečteš tam všechny nesmysly…“

„To nejsou nesmysly, sám moc dobře víš, že ne. Ukázal jsi mi všechny touhy, které tě sžírají, ale já stále netuším, s kým bys je rád sdílel.“

„Ty jsi takový sebestředný…,“ zamračil se Lawlien, ale jeho společník ho přerušil.

„Ne, to nejsem,“ zatvářil se nevinně a upřímně, „jen mě žene touha tě potěšit, je to přirozené. Pro mě ano. Pro vás lidi snad ne? Schováváte své touhy a s nikým je nesdílíte? A není to prapodivné? Proč to děláte?“

„Sdílíme je…“

„Nejsem si jistý. Vidím, jak sedíš ve velkém domě, kde je mnoho lidí, piješ nějakou tekutinu, která ti kalí mozek, a říkáš sladká slova ženě, o kterou vlastně ani nemáš zájem. Nestojíš o ni, protože bys raději tato slova říkal tomu muži po tvé pravici. Proč se snažíš o něco, co tě nikdy neuspokojí tak, jak ty by sis přál? Já bych mohl. Udělám pro tebe všechno a mnohem víc.“

Jeho hlas v tu chvíli zněl jako vábení sirén a Lawliena opustil zbytek obav či strachu, pokud vůbec nějaké měl. Cítil se svobodný…

„Půjdeš se mnou?“ otázal se.

V Lawlienovi se probudil pud sebezáchovy a rezolutně zakroutil hlavou: „Nevím, kdo jsi, jak ses tady ocitl, a netuším, proč se mi hrabeš v hlavě… Nevím ani, jak to děláš, a ty si myslíš, že s tebou půjdu… Kam vlastně? Kam bys mě chtěl odvést?“

„Stříbrný vánek čechrající tvé hnědé vlasy, les plný záhad, přece tak krásný… Tvůj domov, máš ho rád a já bych byl šťastný, kdybys poznal kus mého… Nemusíš se bát, já ti přece neublížím, copak to necítíš? Nahlédni do mých myšlenek!“

Lawlien musel zavřít oči pod náporem světla, které se okolo něj rozestřelo. Zjistil ale, že mu to není nic platné. Ten žár byl v jeho mysli, najednou však pohasl a on se ocitl na louce plné květin nápadně připomínajících kopretiny. Vedle něj seděl černovlasý usmívající se mladík, který byl velmi podobný onomu svůdci z pole. Lawlien cítil, že je to on. Lucius naklonil hlavu na stranu a zadíval se na něj pomněnkovýma očima.

„Můj domov, takový, jak si jej pamatuji,“ řekl smutně a Lawlien měl dojem, že se mu ve světlých studánkách zaleskly slzy.

Sáhl vedle sebe, utrhl jednu z květin a přičichl. Voněla jako nejdražší parfém. Pohlédl na nebe, na němž spatřil slunce, a pak ještě jedno menší, celé rudé, které se chystalo zajít za obzor. Obě tato slunce na obloze ozařovala smyslné barevné obrazce podobné duze, jen jejich tvar byl odlišný. Barevná spektra se prolínala, měnila, mizela a objevovala se jinde, v jiné podobě. Vypadala jako nejkrásnější polární záře. Mezi barvami poletovala hejna malých ptáků, kteří Lawlienovi připomínali kolibříky.

„Máš emoce? Své vlastní, neukradené? Jak tohle dokážeš? Já stále cítím, že jsem zůstal na tom poli, ale jak je možné, že toto je tak reálné? Jak to, že se těch květin mohu dotknout a cítit jejich vůni?“

„Nejsem zloděj, nikomu nic nekradu. Jsou to jen mé vzpomínky, které jsem ti předal. Jsi zvláštní… tohle ještě nikdo nedokázal…“

„Pokud jsi své vzpomínky předal mému psu, tak se nedivím. Je sice roztomilý, ale jinak blbý jak troky,“ vzpomněl si s úsměvem na svého kokršpaněla, jehož miloval, ale nebyl jej schopen naučit ani základní povely.

„No dovol! Myslíš si snad, že jsem barbar? Tvůj pes touží pouze po kusu masa a tvých rukou, které mu v podvečer vklouznou do kožichu a vybírají mikroorganismy, jimž říkáte blechy. Ale tvá genová výbava je dokonalá, nejdokonalejší, jakou jsem za svou pouť viděl. Šroubovice DNA je tolik podobná té mé, a přesto nemohu pochopit, jak je možné, že jste tak…,“ odmlčel se.

„Jsme tak co?“ ohradil se s mírně uraženým výrazem.

„Uzavření…, kdybyste víc dokázali spolu mluvit, říkat druhým, co opravdu cítíte…,“ pokrčil rameny a sklopil zrak.

„No, to by byla katastrofa…,“ zahuhlal si pod nos, „nemůžeme být jako ty, jak bychom mohli? Ty dokážeš měnit vzhled, čteš myšlenky…“

„Netrap se tím, můj milý.“

„Nejsem tvůj milý a okamžitě vrať můj mozek zpátky na to pole! Do mého těla!“

„Tam ale stále jsi, uvolnil jsem pro tebe jen pár vzpomínek,“ řekl a Lawlien okolo sebe opět uviděl jen slehlé obilí a šedivý vír stále rotující okolo nich.

„Pojď ke mně a polib mě!“

„To nemohu, neumím to, jsi muž!“

„Představoval sis to nesčetněkrát. Samozřejmě, že to umíš, ty po tom dokonce toužíš, cítím to. Vím, že po mně prahneš, je to tak? Řekni! To já jsem zhmotněním tvého snu, kdybys chtěl ženu, byl bych jí. Jsem jen tvá myšlenka, tak ji využij a polib mě!“

Lawlien věděl, že ten někdo měl pravdu, nyní před ním stál opravdu muž, jehož si vysnil ve svých mokrých snech, po němž toužil celá léta. Nikde však takového nenašel. Teď stál před ním – zhmotnělá představa vykreslená do dokonalosti. Černé vlasy jako uhel lesknoucí se na letním slunci, pleť bílá jako sněhy pokrývající krajinu od listopadu do března, bez jediné poskvrny. Drobný nosík, který teď nakrčil možná proto, že viděl, že byl Lawlien zabořený ve svých fantaziích… Oči tvaru mandle a stejně tak světlé, jen pouhý odstín modré podobný letnímu nebi… krásné, jiskřivé, svým způsobem jemné a dívající se mu zpět do jeho mechově zelených. Nemohl se od nich odtrhnout, jako by ho lákaly, vábily a přes všechnu tu jemnost v nich viděl jistý chlad polárních ledovců, od kterých se odráželo severní slunce. Spatřil v nich dominanci, po které toužil a kterou mu žádná žena nemohla dát. Rudé rty mírně pootevřené čekaly na polibek.

Přistoupil k němu, ale neměl odvahu se jej dotknout. Zhluboka se nadechl a opájel se nadpozemskou vůní, již nedokázal k ničemu přirovnat. Spalovala všechny buňky a prodírala se skrz barikády, které si okolo sebe vystavěl, aby se nemusel potýkat s nejistotami okolo vnímání sebe sama. V uších mu dozníval hebký hlas, který spolu s nevinně vypadající tváří vytvářel dokonalý obraz.

Nemohl se dál vzpírat, nemohl odolat, i přestože věděl, že si s ním hraje on, nebo jen jeho fantazie. Stál před ním dokonalý muž jeho snů. Poslední soudný rozum mu našeptával, ať se vzpamatuje, že nesmí podlehnout klamu a mrzkým představám. Ale dotírající touha, která nenechávala jeho tělo spát, a vtíravé myšlenky té Entity před ním dokázaly i poslední rozumnou myšlenku poslat spát, utlumit ji všemi těmi vjemy, které na něj útočily z muže, jenž stál před ním. Touha dotknout se jej byla tak čirá, že jí nedokázal odolat.

Přistoupil k němu a jemně mu položil ruku na ramena tak opatrně, jako by měl dojem, že se před ním rozplyne. Ten pocit byl silný. Připadalo mu, že před ním stojí jen aura světel, která je zhmotněná v postavu, již si vysnil. Jeho rameno však bylo pevné jako skála. Když se Lucius pohnul, Lawlien cítil silné svalstvo, které se mu napínalo pod košilí.

„Jsi opravdový…,“ hlesl, jako by tomu ještě sám nevěřil.

„Ano, to jsem,“ řekl s jistotou. „Polib mě!“

Barva jeho hlasu se změnila. Jasně znějící baryton byl najednou nižší a chraplavější, dominantnější. Nebylo pochyb, tohle jako žádost neznělo, byl to rozkaz, který mu rozvibroval všechny buňky v těle. Lawlien však tušil, že muž před ním mu nemusí nic zastírat. Připadal mu přirozený a on mu byl v tu chvíli naprosto oddaný. Cítil naléhavost jeho mysli. Věděl, že první krok musí udělat on, a pořád měl i přes všechnu Luciusovu naléhavost na výběr. Mohl ustoupit a odejít, tu šanci měl, ale využít ji nechtěl. Věděl, že by si svůj neuvážený krok mohl vyčítat po celý zbytek života. Tohle byla šance uskutečnit své sny. Dlouho utajované, vábící a do dnešního dne neuskutečnitelné. Tušil, že dnes má šanci změnit svůj život, ať to dopadne jakkoli. Byl on jeho osud? Nevěděl, ale pokud by byl zbabělý a nevyzkoušel, jak chutnají ty plné rudé rty, nedozvěděl by se to.

Přitiskl se na jeho pevné tělo a lehounce je ochutnal. Nezavíral oči, díval se do těch jeho, které možná trochu překvapeně pozorovaly jeho tvář. Realita byla nesrovnatelná, ačkoliv sám Lucius se ještě ani nepohnul. Tělo i ústa zamrzly v čase. Byl překvapený? To nebylo možné, četl přece Lawieho myšlenky…

Čas se znovu rozproudil a rudá ústa vsála Lawlienovy rty s překvapivou smyslností. Celým jeho tělem se rozhořel žár touhy. Tohle neznal, takhle si to nepředstavoval, někde v Matrixu se snad stala chyba? Milion myšlenek nad nesmrtelností brouka proletělo jeho hlavou v jedné milisekundě a poté je hned zahodil kamsi za sebe a nechal se unášet proudem slastných pocitů, aniž by je kontroloval…, aniž by přemýšlel.

Neměl ponětí, jak dlouho se nacházeli mimo realitu jen pouhým spojením jejich úst. Nicméně když se Lucius odtáhl, jen povzdychl: „Promiň, nedokázal jsem to!“

„Co jsi nedokázal? Co to meleš?“ vyjel na něj Lawie snad možná příliš hrubě. Nechápal. Vždyť to bylo… nadpozemské, úžasné. V té chvíli Lawlienovi začalo všechno dávat význam, pochopil smysl svého života… Lucius jen sklopil hlavu.

„Měl jsem být tvá fantazie, všechno mělo být jen podle tvého scénáře. Jsem sobec, nedokázal jsem to…“

„Co to meleš?“ zopakoval. V jeho hlavě byl zmatek, nedokázal formulovat souvislé věty, nedokázal pochopit, o čem to mluví. Proč by měl být sobec?

„Jaké moje fantazie, ty snad nemáš touhy? Netoužíš po mně? Proč to tedy všechno děláš? Proč jsi mě tady sváděl? Jaký to má význam? Mluv!“ utočil na něj Lawlien.

„Jsem Světlonoš, mám plnit ty nejtajnější sny inteligentních Entit. Je to můj osud, má práce, chceš-li.“

„Co to je za blbost? Chceš říct, že jsi něco jako anděl strážný pro duševně frustrované jedince jako jsem já?“

„Nu, to je zajímavě řečeno, ale v podstatě je to tak.“

„Proč sis vybral zrovna mě?“

„Máš zajímavého psa…“

„Nic hloupějšího už sis vymyslet nemohl, že? Teď mě opravdu mrzí, že ti nemohu nahlédnout do té tvé krásné palice!“

Lucius přimhouřil oči a na chvíli vypadal bezradně.

„Promiň…“

„Pořád nemůžu pochopit, proč se mi omlouváš?“

„Všechno jsem to zkazil, selhal jsem…“

„Aha, a z toho plyne teda co?“

Neodpověděl, jen se na něj smutně podíval a rozeběhl se do hloubi šedého víru.

Lawlien zůstal stát, jako by do pole zarostl. Nechápal slova černovlasého neznámého. Co pokazil? V čem selhal?

Neviditelný saténový plášť, který už na svém těle dávno přestal vnímat, zmizel, a on se na chvíli cítil jako nahý. Cosi mu chybělo, nedokázal však slovy popsat, o co přišel odchodem toho zvláštního muže. Pocítil stesk a ztrátu, jako kdyby kus jeho duše odešla s ním. Najednou se cítil unavený, a kdyby mohl, okamžitě by padl do postele. Věděl však, že má ještě kus cesty domů před sebou. Protřel si oči, a jakmile je znovu otevřel, viděl, že šedivý vír je pryč a slunce už téměř celé zapadlo za obzor.

Rychle se stmívalo, ale přesto bylo ještě dost světla na to, aby viděl přes celé dlouhé pole. Po cizinci jako by se země slehla. Lawlien ale věděl, že i kdyby Lucius běžel, nemohl by se tak rychle ztratit. Lány se táhly dlouhé kilometry do všech stran a postrádaly vyvýšeniny i remízy, za které by se mohl skrýt. Zmizel – nejspíš v sivém víru, který se ztratil stejně rychle, jako se objevil.

Doma se stihl jen osprchovat a pomazlit se psem, vynechal i večeři a padl do peřin vyčerpáním. Přesto nemohl usnout…

Před sebou neustále viděl ty světlé oči, které jej prosily. Lucius mluvil sice klidně a nabízel jeho analytické mysli něco nemyslitelného, přesto měl dojem, že za jeho žádostí bylo něco víc. Něco, co nechápal. Uvědomil si, že by se ho měl bát. Vždyť v televizi kolikrát mluvili o únosech mimozemšťany, kteří na lidech dělali pokusy, ale on mu z nějakého důvodu věřil, že by tohoto nebyl schopen. Byl to nesmysl. Lawlien byl přesvědčený o tom, že jeho vábitel byl upřímný. Tak moc, až ho z toho zabolelo srdce. Stále ale nechápal jeho slova. Lucius se s ním chtěl milovat, splnit jeho tajná přání… Proč by to dělal? Políbil jej a bylo to neskutečné…

Celým jeho tělem se rozlil klid a pohoda. Tušil, že tohle je to, co mu dlouhá léta chybělo. Dávno věděl, že jedině muž dokáže docílit toho, aby se jeho tělem prohnala smršť touhy, ale nečekal, že to bude tak intenzivní. A pak od něj utekl… Nerozuměl, proč to jeho fantóm udělal a jak o sobě mohl tvrdit, že je sobec. Vždyť to byl ten nejsmyslnější polibek, který za svůj život dostal.

Povzdychl si. V hlavě měl zmatek a se zděšením si uvědomil, že jediné, co si teď přál, bylo, aby se jeho krásný neznámý vrátil.

***

Zběsilá smršť divokých a zmatených snů mu nedovolila moc odpočívat, přesto se ráno vzbudil překvapivě čerstvý a vyspaný. Rozlepil jedno oko a první, co uviděl pod náporem slunečních paprsků, jež ho oslepovaly, byl Chicco, jeho kokr, který na něj upřeně zíral.

„Co na mě tak hledíš, ty pako jedno zrzavé? A co vůbec děláš v ložnici? Vždyť tu nesmíš!“ vyčítal mu a protíral si oči, aby se zbavil otravných ospalků.

Pes jen rozšířil oči a hlavu naklonil na stranu.

„Vypadni ven!“ nedal na jeho psí oči a vyskočil z postele. Chlupáč stáhl ocas mezi nohy a pomalu se šoural ven. Mezi dveřmi se však otočil a opět na Lawliena upřeně hleděl.

„Něco ti spadlo na tu tvou palici nebo co?“ řekl, ale přesto s ním vyšel ven, posadil se na terasu před domem do zahradního křesílka a zajel prsty do huňaté rezavé srsti. Chicco, místo aby se slastně svalil na záda, aby mu jeho pán mohl prodrbat i bříško, kde to měl nejraději, stále předpisově seděl, s ocasem ani nehnul a… čekal. Lawlienovi to alespoň tak přišlo.

„Jsi nějaký divný…,“ chytil ho za skráně a přitáhl si jeho čumák ke své hlavě. Jejich oči se střetly a Lawlien v nich viděl cosi, co tam nikdy před tím nebylo. Inteligenci. Lawlien nebyl hloupý. Okamžitě si připomněl včerejší podvečer a nepochyboval, že proměna jeho psa v inteligentního tvora bylo dílo Luciuse.

„Okamžitě mi vrať mého tupého psa!“ zařval na chlupáče a ten v tu chvíli, jako když proutkem mávne, začal zběsile mávat ocasem a skákat po něm, jako by ho snad čtrnáct dní neviděl.

„Neskákej po mně, Chiccine!“ seřval ho, ale pes nereagoval. Jako obvykle.

„Měl jsem dojem, že sis včera posteskl, že tvůj pes je tupec… Chtěl jsem ti udělat radost…,“ ozvalo se za jeho zády a Lawlien málem leknutím dostal infarkt.

„Do prdele! Co kdybys zkusil přijít brankou? Zazvonil jako normální návštěva. Co tu děláš? Včera jsi tvrdil, že jsi něco pokazil a já se radoval, že od tebe budu mít pokoj!“ vyjel na něj.

„Ty dobře víš, že to není pravda, kdybys mě už vážně nechtěl vidět, nemohl bych se vrátit…,“ usmál se. Vypadal stejně krásně jako včera, snad ještě lépe, když za jeho zády svítilo vycházející slunce a dělalo okolo jeho těla svatozář. Ten chlap vypadal fantasticky, ale Lawlien věděl, že je to pouze iluze, klam, přesto mu pohled na něj utvářel husí kůži. Byl z toho v pasti, zmatený, a netušil, jak z této situace ven.

„Co po mně chceš? Proč mi lezeš do hlavy, do snů, do života? Sakra, vlezls i do mého psa! A skrz něj jsi na mě civěl, když jsem spal! Nemyslíš, že tohle už je trochu přes čáru?“

„Ani ne,“ řekl tak upřímně, až mu to skoro Lawlien uvěřil. Rychle se však vzpamatoval.

„Dobře, takže, co mám udělat, abych se tě zbavil a mohl v klidu dál žít, jet na ryby, aniž bych se musel strachovat, že mi zase chcípne motorka a já skončím v nějakém zasraném víru s nějakým ujetým mimozemšťanem, který mi naslibuje bůhvíco, vleze mi do hlavy a pak si klidně zdrhne…,“ rozčiloval se.

„Říkal jsem ti to už včera, pomiluj se se mnou!“ řekl hebkým hlasem a pohled mu roztál.

„Jsi blázen!“ odfrkl.

Lucius jen sklopil oči, překřížil ruce, objal sám sebe, jako by se chtěl chránit. Vypadal tak zranitelně, že Lawlien začal litovat, že k němu nebyl milejší. Zjihl.

„Promiň, nechci ti ublížit, jen… jsem z tebe nervózní, nevím, co si mám myslet…“

„Já vím, odejdu…,“ otočil se a pomalu se vzdaloval. Brankou.

Lawlien zavřel oči, ale uvědomil si, že to udělat nechtěl. Něco – někdo ho k tomu jemně donutil. Jakmile je však otevřel, na cestě před jeho plotem se vznášel pouze hebounký duhový oblak. Pocítil zklamání, ale nespouštěl oči z barevného spektra, o němž věděl, co všechno se v něm skrývá. Drobný černovlásek s očima světlýma jako ledovec, toužící udělat jej šťastného. Z duhového fluida se vytvořila tvář, jež byla plná smutku. Odrážela jeho rozpoložení, měl dojem, jako by své pocity viděl v zrcadle.

„Počkej!“ zvolal. Tolik žalu snad ještě v žádné tváři neviděl. Srdce ho pálilo, přesto měl pocit, že brzy zkřehne a přestane bít. Duhová smršť se však během sekundy vytratila a on zíral jen na bezmračné nebe.

Smutek se změnil v úzkost. Jen pomyšlení, že by ho už nikdy neviděl, mu málem nahnalo slzy do očí. Věděl, že ho svým chováním odehnal a už nejspíš nebude mít možnost spatřit tu andělskou tvář, nebude mu dovoleno ochutnat jeho rty, nezjistí, jak hebkou pokožku má, neuslyší jeho hlas, který v jeho uších zněl jako zpěv slavíků. Celé dopoledne chodil jako tělo bez duše a stejně tak se cítil. Nenápadně pozoroval psa, jestli na něm nespatří známky inteligence, kterou oplýval v brzké ráno. Odpoledne doběhl pro svou motorku, ale ještě předtím jej nohy dovedly na místo Prvního kontaktu. On – sladký naiva a milovník sci-fi si tuto frázi s lehkým úsměvem nemohl odpustit. Kromě runových obrazců však nespatřil ani necítil nic zvláštního. Zklamání jej zbavilo veškeré energie i radosti ze života. Tak trochu doufal, že ho tam najde a promluví si. Lawlien si tolik přál dostat možnost se omluvit za své chování.

V tu chvíli si připadal ještě více mrtvý než po odchodu Luciuse ráno. Kus jeho duše si ten zvláštní mladík vzal s sebou. Měl by ho za to nesnášet. Uloupil mu jednu z nejvzácnějších věcí, kterou lidský tvor měl. Ukradl mu život, radost, a jediné co mu zbylo, byla naděje, že se třeba vrátí a Lawlien dostane zpět, co mu náleží. Ta touha vidět ho znovu, líbat se s ním, byla žalostná. Tušil, že se jí hned tak nezbaví a bude se s ní muset naučit nějak žít. Přísahal si, že pokud se znovu v jeho životě objeví, řekne mu pravdu, bude upřímný, ačkoliv věděl, že Lucius si ji stejně v jeho mysli přečte. Přesto ji však chtěl vyjádřit slovy už jen proto, aby sám před sebou nevypadal jako zbabělec.

Chtěl se s ním milovat! Milovat jeho – ne svůj sen. Se všemi jeho naivními pohledy, svůdným hlasem, který předtím neznal. Lucius v sobě ukrýval tolik zvláštností, které byly lidské. Tak lidské, jak jen člověk mohl být, a přesto se Lawlien nepřestával divit, co všechno v něm za těch pár chvil, co s ním mohl pobýt, objevil.

Největší záhada však pro něj byla jeho stříbřitá aura, jež z něj vyzařovala nejvíce. Mohl snad o ní tvrdit, že je to láska? Netušil, ale cítil, že není daleko. Jeho skeptický mozek se mu však vehementně snažil nalhávat, že to, jak se neznámý projevoval, byla pouze syrová touha po Lawlienově těle.

Sobectví – jen úkol, který musí splnit, aby se jeho kontinuum nezhroutilo a Lawlien byl jen nástroj, kterým svou rovnováhu dosáhne? Asi moc sledoval Star Trek, neměl by takto uvažovat a shazovat jej. Tohle jsou jen hloupé domněnky. Jeho oči, které se na něj tak úpěnlivě upíraly, když s ním mluvil, byly upřímné. Takovou přetvářku by snad nedokázala projevit ani Entita z Jinde.

S neskutečným zmatkem v hlavě se pokusil nastartovat motorku. Naskočila hned. Lawlien nechal svými vlasy prohánět vítr a zatoužil po tom, aby motor jeho mašiny zase selhal. Doufal, že zase u pole spatří šedivý vír, který by jej lákal do svého středu. Tam, kde včera objevil svůj sen.

Nic takového se však nestalo, slunce pálilo, káňata létala vysoko nad jeho hlavou a zlaté obilí se vlnilo v mírném větříku. Kdysi miloval takovéto dny, dnes se však cítil, jako by se na toto všechno díval na plátno v kině, sedě v koutku, ve tmě a toužebně přemítal, jaké by to asi bylo žít v této krásné krajině. Přesto pečlivě pozoroval okolí a hledal anomálie, které by ukazovaly na přítomnost Luciuse. K jeho zklamání však bylo vše až neskutečně stejné jako každý jiný den.

Se smutkem a staženým srdcem ulehl do postele. I Chiccinovi dovolil si lehnout u jeho postele. Doufal, že až se ráno probudí, první, co uvidí, budou čokoládové oči jeho psa planoucí inteligencí.