Světlonoš 2. Anděl ze snu

Hebké dlaně, jež hladily záda, byly jako ruce andělovy a pootevřená ústa sváděla k polibku. Neodolal, vsál rudý ret a nechal se unášet na vlnách slastných pocitů až do doby, kdy jeho ústa polapil zkušený milenec a jal se jazykem prozkoumávat nitro. V té chvíli v něm vybuchly ohňostroje touhy. Nechal všechnu aktivitu na drobném černovláskovi, jehož ruce stále bloudily po jeho těle. Mírně poodstoupil, ale dalšími polibky nešetřil a líbal jej na obnažený krk. Lawlien zaklonil hlavu, aby umožnil dokonalým rtům dál opečovávat jeho šíji. Cítil jeho havraní vlasy vonící po jehličí a mátě, jež lehce vlály v mírném větříku.

Lawlien věděl, že je to jen sen, vždyť o tomto mladíkovi se mu už zdálo nespočetněkrát, ale dnes to bylo intenzivnější, stokrát, tisíckrát… Mohl si sám určovat, kam jeho sen povede, co se mu líbí a jak skončí…

Jeho vysněný muž už neměl jen mlhavé obrysy, byl živoucí. Viděl jej ostře a cítil ho mnohem více než jiné noci. Věděl, že je opravdový, žijící, že tento sen by se mohl stát skutečností, pokud kývne na jeho žádost.

Byl připraven se milovat. S mužem.

Byl připraven si přiznat, že žádná žena pro něj nebude tak krásná a přitažlivá jako muž s pletí bílou jako padlý sníh, očima světlýma jako severský ledovec a vlasy černými jako uhel.

Usmál se. I ve snu jeho společník věděl, nad čím přemýšlí, ale v této chvíli to bylo Lawlienovi úplně jedno. Přitiskl se na nahé tělo a chtěl s ním souznít…, nechat jej, ať do něj vstoupí, aby byli jedno, a moc dobře si uvědomoval, že se svým tvrdým pyjem otírá o jeho břicho a zanechává na něm vlhkost první předzvěsti uvolnění.

Zhluboka se nadechl a otevřel oči. Slunce pálilo do pokoje a svými paprsky poukazovalo na hrdý stožár, jenž se tyčil mezi jeho nohama. Stačilo jen pár tahů a myšlenka na černovlasého přinesla kýžené uvolnění.

Směsice krásných pocitů, které ještě doznívaly ze snu, a zklamání, že jeho pes je stejný debil jako večer, ho přinutily sednout si na zápraží a s půllitrovým hrnkem kávy tupě civět na branku. Celou svou myslí si přál, aby se najednou zjevil on. Vešel, sebral jej do náručí, rychlým krokem prošel všemi místnostmi v domě až do ložnice, hodil ho na postel a bezostyšně, bez zbytečných slov si jej vzal. Přesto druhá stránka jeho mysli bila na poplach. Byl rozpolcený. Ale chtěl ho vidět, zoufale si to přál.

Avšak ani urputná touha jeho přání nesplnila. Uvědomil si, jak moc se trápí. Co se to s ním stalo? Toho… ani pojmenovat ho neuměl. Člověk to nebyl… Copak se mohl zamilovat do svého snu, nebo jen do duhového fluida? Bytosti z Jinde?

„Do hajzlu!“ zaklel. Měl nutkavý pocit, že přišel o zdravý rozum. Uvědomil si, že na něj bez přestání myslel, ani v noci neměl klid.

Jak jen si jej může vyhnat z hlavy? Možná fyzickou prací? Unavit se tak, že večer padne do peřin a usne bezesným spánkem? To by mohlo být řešení…

Popadl sekyru a vytáhl první špalek z veliké hromady dřeva. Stejně by se v nejbližší době do přípravy otopu na zimu musel pustit. Mlátil do špalků, jako by snad ony mohly za jeho trápení, ale klid v mysli nenašel. Pořád viděl bledou tvář se sklopenými řasami a rukama držícíma se okolo těla. Tento pohled jej tolik bolel. Rozmáchl se… a netrefil. Sekera sjela po špalku, na němž štípal kusy bukového dřeva, a neomylně si našla jeho holeň. Vykřikl bolestí a upustil sekeru. Neměl sílu ani odvahu se na svou nohu podívat, stejně už se mu před očima vytvořila mlha. Sesunul se k zemi a pomalu upadal do bezvědomí. Věděl, že tohle je jeho konec. Tady na samotě ho s největší pravděpodobností nikdo nenajde a on tu vykrvácí… Poslední myšlenka byla, že to je vlastně úplně v pořádku. Nechtěl už žít jen se vzpomínkou na Luciuse…

***

„Lawliene!“

Zaslechl úpěnlivé volání svého jména. S těžkostmi otevřel oči a vpil se do starostlivých světlých studánek svého snu.

„Přišel jsi. Zachránil jsi mě…,“ hlesl chraplavým hlasem.

„Nemohl jsem tě nechat umřít, celá má anima trpěla s tebou… Nikdy jsem nic tak intenzivního nezažil. Cítit takovou bolest je…, nechci na to myslet. Ale víš, co bylo horší? Cítit tvé zoufalství… Volal jsi mě ve svých touhách a já jsem nemohl přijít…“

„Proč ne?“

„Tvé myšlenky jsou neuspořádané, máš stále pochybnosti, já už bych další příležitost nedostal. Pokud bys mě zase odehnal, už bych se nemohl vrátit…, zase bych strádal dlouhý čas v nicotě se vzpomínkou na tebe. Vy na toto máte správné slovo – očistec. Ale teď je mi to už jedno. I kdybys mě poslal pryč, já budu žít s myšlenkou, že ty jsi přežil…, že jsi nevykrvácel, že sis třeba našel jiného muže svých snů – člověka, který tě udělá šťastným. Tohle ti neříkám proto, abys mi byl vděčný, nebo abys ke mně cítil lítost, to bych stejně poznal. I kdybys mě nevyhnal slovně, musel bych odejít, takže se nepřetvařuj…, ocením tvou upřímnost, stejně jako jsem upřímný já k tobě,“ sklopil řasy, bál se pohlédnout do jeho velikých očí. V této chvíli byly Lawlienovy myšlenky tak nejasné, že v nich nedokázal číst. Zbyla mu jen nejistota. Naklonil hlavu a zadíval se na své ruce, které měl položeny na jeho ovázané noze.

Lawlien zmateně zamrkal. Nedokázal zpracovávat jeho slova, co si však uvědomoval velice dobře, že ho ta rána nebolí.

„Nechci, abys šel pryč…,“ zašeptal.

„Děkuji ti za tvá slova, ale teď musíš spát, nedokážu tě vyléčit bez tvé pomoci,“ pousmál se a pohladil Lawlienova víčka, která se poslušně zavřela.

Tentokrát spal beze snů, jen podvědomí vědělo, že Lucius sedí u jeho postele a dodává mu další sílu k vyléčení hluboké rány.

***

Pomalu se probouzel, nemusel ani otevírat oči a stejně cítil jeho upřený pohled. Když Lucius uviděl, že se probírá, sklonil hlavu.

Lawlien se zamiloval do jeho očí, tedy, musel si přiznat, že je miloval už dávno. Vysněný muž, který by mu v posteli splnil každé přání, s postavou jako vytasenou od boha, bez poskvrnky a s bledou pletí jemnou jako aksamit. Nikdy nikoho takového neviděl a rozpaloval ho jen pohled do jeho ebenových vlasů, které tak kontrastovaly se vším, čím Lucius oplýval. Uvědomil si, že i střípky povahy jsou totožné. Jemný, milující, trochu nesmělý, a přesto jdoucí si za svým. Zcela jistě viděl i odlišnosti, které do té skládanky musel sám Lucius vložit. Své představy neměl tak úplné, aby z nich mohl vzniknout dokonalý celistvý člověk. Přece jen s ním se jen miloval ve snech, při této činnosti je zbytečné přemýšlet na jinými povahovými vlastnostmi. I Lucius musel nějaký být. Živá bytost – možná nebyl tvor, jehož podstata byla postavena na uhlíkové bázi, ale byl inteligentní, s vlastními názory a tím pádem i vlastním charakterem.

„Pomiluj se se mnou,“ zopakoval svou mantru těsně po tom, co Lawlien otevřel oči. Jeho myšlenky k němu doléhaly z dálky, ale ani v nich nemusel číst. Viděl v jeho tváři, na co myslí.

„Proč na mě tak naléháš? Nechci tě poslat pryč, utrhlo by mi to srdce, ale potřebuju čas. Pochop, jsem zmatený. Nechápu, kde ses tu vzal, co tím sleduješ, proč se chceš milovat? Ty k tomu máš jistě nějaký důvod. Nebo chceš říct, že se do mě duhové fluidum zamilovalo a chce se mnou žít šťastně až do smrti?“  

Zase byl na pochybách, ale když uviděl zoufalý a smutný výraz svého společníka, chytil jej za ruku a přitiskl si ji na tvář. „Promiň, hlavně nikam neodcházej!“ řekl úpěnlivě. „Jsem tak zmatený. Jsem jen člověk – jsem zvědavý, potřebuji odpovědi na své otázky…“

„Ptej se, rád ti odpovím,“ lehce pohladil tvář mladíkovu a ucítil touhu, kterou však na sobě nedal nikterak znát. Nechtěl jej vyděsit.

Lawlien jen pokrčil rameny. Měl tolik otázek, že nevěděl, kterou začít. Možná tou nejpalčivější…

„Co tě vede k tomu na mě pořád naléhat?“ zeptal se tiše a nervozitou žmoulal kus deky, kterou byl zakrytý.

„Netuším, jak to vysvětlit, abys mě pochopil,“ vydechl, „měl jsem tu čest navštívit vaši Národní knihovnu. Zaujal mě tisk, který je určen pro děti. Přirovnal bych to k těm ladným dívkám šlechtického rodu, jež byly zakleté, a jejich zachráncem byl chrabrý mladík, jenž je políbil. Nejsem zakletý, ale proto, abych našel nový domov, musím splnit nejtajnější přání tvoru, který si to zaslouží. Vybral jsem si tebe a ty jsi mě neodvrhnul, ne úplně. Sny, jež jsi měl dnes v noci, jsem nijak neovlivnil, ty byly jen tvé… Podle zákonů univerza bych tě měl nechat jít, ale tys mě volal zpět. Nechej mne splnit tvá nejtajnější a nejskrytější přání a budeme šťastni oba.“

„A co když se do tebe zamiluji? Člověk je křehký a milování je intimní…, ty dosáhneš svého a já zůstanu sám s jednou mizernou vzpomínkou a zlomeným srdcem?“

„Jsi upřímný, cítím z tebe lásku.“

„Nelez mi do hlavy!“

„Nechci ti ublížit, chci tě milovat, nečtu tvé myšlenky! Máš kolem sebe auru, která to ukazuje, pokud nechceš, abych ji viděl, tak ji skryj.“

„Jak to mám podle tebe udělat? A jak dlouho mě chceš milovat? Jak dlouho se mnou zůstaneš v této podobě a budeš mi plnit přání?“

„Pokud budeš chtít, tak navěky…“

„A celý život mi budeš číst myšlenky?“

„Ne,“ odpověděl ublíženě.

Lawlien věděl, že teď je rozhodnutí o osudu jich obou na něm. Pokud jej odmítne, už ho nikdy neuvidí, a jeho další život bude jen v módu morbidního přežívání s myšlenkou na vysněného mladíka z Jinde. Naopak pokud jeho žádost vyslyší, zažije něco, o čem vždycky snil. Co bude potom, nad tím teď nemělo cenu přemýšlet.

Proč by si nemohl připustit svou přízeň k mužům? Měl by si konečně přiznat své touhy, které jinému nikdy neprozradil, a s touto bytostí ochutnat všechno, o čem celá léta přemýšlel, a o čemž věděl, že se nikdy nesplní. Ale Lucius byl přece z jiného světa, z jiné dimenze, z Jinde, už teď Lawlien soudil, že by ho nikdy nezradil tak, že by šel do hospody a vyžvanil to, co má být skryto a neprozrazeno.

„Ano,“ řekl pevně.

„To je odpověď na mou otázku, kterou jsem ti už tolikrát položil?“ zeptal se a vykulil nevěřícně oči.

„Ano, copak ty opravdu nejsi v mé hlavě?“ zamračil se. Pořád se nemohl smířit s tím, že jeho myšlenky nejsou skryté a musí je neúmyslně sdílet. Ač ho miloval…, ač byl nejkrásnější člověk, kterého kdy potkal…, stejně by rád své myšlenky měl jen sám pro sebe.

„Ne, to nejsem, v tomto tvém rozhodování nemám právo, nemohu a ani nechci…,“ zakýval hlavou a zrozpačitěl.

Tak, a co bude teď? Vyjasnili si to. Mají rande. Ovšem, dalo by se této domluvě říkat rande? To jistě ne.

„Netrap se tím a neboj se, nevrhnu se na tebe hned teď jako zvíře. Stačí mi tvůj příslib, musíš se úplně vyléčit a ten pravý čas přijde,“ pohladil jej po líci a vzápětí ruku položil opět na ránu. Lawlien si uvědomil, že bolest je nadobro pryč, a cítil jen slabé mravenčení. A zase únavu.

Probral se až druhý den ráno a po Luciusovi nikde ani stopa. Měl chvíli dojem, že se mu to jen zdálo. Všechno se jevilo jako krásný nenaplněný sen. Ale nepořádek na dvorku, krvavá sekyra a zaschlá krev ukazovaly, že vše, co minulé hodiny prožíval, se určitě neodehrálo jen v jeho hlavě. Vyhrnul si lehké tepláky, v nichž spával a zadíval se na místo, kde dle všech indicií měla dlít hluboká bolestivá rána. Našel tam jen bledou, téměř neznatelnou jizvu.

Nebylo pochyb, že mu Lucius zachránil život, nohu, a hlavně jej uchránil před bolestivým dlouhým pobytem v nemocnici, kterou, po jistých událostech, jež se staly jeho rodičům, bytostně nesnášel. Všechny vzpomínky najednou vyplynuly napovrch a on zůstal jen zmateně stát. Zadíval se na Chiccina. Milující, leč hloupý výraz, kterým ho obdařil, jej ujistil, že v jeho psovi se neznámý jistě neschovával. Kam tedy zmizel? Přece mu něco slíbil. Vždyť to nebyl ani slib, žádal jej…

Vyčerpaně si sedl na schod vedoucí na terasu a povzdychl si. Tak dlouho jej svými pochybami odháněl, až opravdu odešel. Rozmyslel si to. Proč by se měl zabývat klukem, který si ani není schopný přiznat si své touhy? Určitě našel někoho, kdo se mu oddal bez zbytečného žvanění a nedůvěry.

Vždyť on je vysněná láska. Světlonoš, jenž dokáže rozzářit život. Milenec, kterého nelze najít jinde než ve svých snech. Co by za to jiní dali, to jen on se musel zdráhat!

S hlavou v dlaních bojoval se slzami, které se mu proti jeho vůli draly z očí.

„Mohu se zeptat, proč pláčeš, mio Prescelto?“ ozval se jemný hlas těsně u jeho hlavy.

Drobné dlaně chytily jeho tváře a donutily ho, aby se mu podíval do očí.

„Nemusíš se bát. Odešel jsem, nerad bych rušil tvůj spánek, ani já nedokážu být vždy disciplinovaný a nechtěl jsem ti vkládat své střípky do tvých snů. Teď už na to nemám právo. To, co jsem měl znát, dávno vím, a čím déle jsem na této planetě, tím více rozumím tomu, proč si své myšlenky chráníte. Dodnes jsem to nechápal, ale teď vidím, že pokud bychom byli jako vy, válka by nikdy neskončila tak ničivě. Nebyli jsme připraveni, stejně jako nejste připraveni vy.

To už mě teď ale netrápí, navždycky mi zůstane krásná vzpomínka, ale – jak říkáte vy lidé – nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem. Víš, abych se ti přiznal, dlouho jsem nechápal, proč by měl člověk lkát nad trochou mléka, kterého máte všude dost. Dokonce jsem ochutnal i domácí – tady kousek v kravínu mi nabídli. A víš o tom, že to bylo moje první jídlo, co jsem tu ochutnal? Nebo je to pití? Nevím. To je nepodstatné. A vůbec, nechápu spoustu věcí, co jsem se dočetl v knihách. Vysvětlíš mi je někdy?“ naklonil hlavu na stranu a nevinně se pousmál.

Lawlien na něj zůstal zírat s otevřenými ústy. Připadal mu jako dítě, které bylo poprvé samo venku za branou svého království. Přesně tak mu zářily oči, když vykládal páté přes deváté své dojmy z okolního světa.

„Ech… ano, samozřejmě,“ šokovaně vydechl a nepřestával nevěřícně zírat na Luciuse.

„A taky… naučil jsem se hrát na housle… pro tebe,“ najednou znejistěl a protřel si kořen nosu, „já… chtěl bych ti zahrát… mám je půjčené, musím je zítra vrátit Otci Pixisovi z místního kostela.“

„Ty ses naučit za jednu noc hrát na housle?“ smál se Lawlien a nevěřícně kroutil hlavou.

„Možná to nebude tak dokonalé jako hrál Paganini, ale myslím, že stydět se nemusím.“

„Paganini?“ rozesmál se naplno.

Lucius se zatvářil nejistě a naprosto vážně mu odpověděl: „Ano, Niccolò Paganini, narozen 27. října 1782 v Janově v Itálii a zemřel 1840 v Nice ve Francii. Byl to italský houslista, kytarista a hudební skladatel. Díky svému neobyčejnému hudebnímu talentu je mnohými považován za největšího houslového virtuosa, který kdy…“

„Zadrž! Já znám Paganiniho, ale ty mi tady tvrdíš, že to možná nebude tak dokonalé, jako hrál on…“

„Dokážu se naučit věci rychle,“ pokrčil rameny, ale stále nejistě přešlapoval a nervózně žmoulal ucho od futrálu na housle.

„Tak se předveď, génie!“ řekl stále s velkou skepsí, i když věděl, že u Luciuse by ho nemělo překvapovat vůbec nic. Dokázal mu za jeden den vyléčit naštípnutou kost a hlubokou ránu tak, že zbyla jen neznatelná jizva, neměl by se tedy divit, že se dokázal přes noc naučit na housle. Jak dlouho by mu trvalo se naučit hrát na harfu?

„Asi tři hodiny… Zkoušel jsem to, vím, že ji máš také rád, ale nechtěli mi ji půjčit… Housle jsou schůdnější.“

„Už buď ticho, nechci ani vědět, kde jsi všude byl a cos kde vyvedl… A nelez mi do hlavy, slíbil jsi to…,“ vyčetl mu příkře.

„Jenomže ty mi své myšlenky posíláš sám, tak si je hlídej!“ našpulil rty.

„Chceš se hádat?“ vyjel na něj.

„Ne… to nechci. Chci ti zahrát na housle,“ hlesl potichu a stále se tvářil nevinně jako andílek.

„Tak hrej – Paganini…“

Lawlien znal houslisty z celého světa, miloval vážnou hudbu. Houslové sonáty obzvlášť, ale co slyšel teď…

Nedokázal se ani nadechnout, tóny byly naprosto čisté, celá jeho hra byla procítěná, prožitá… tak bravurně zahranou Paganiniho Caprice No. 24 nikdy neslyšel. Sluch měl dokonalý a věděl, že před tímto by se i sám autor poklonil. A Lucius hrál s uvolněným a šťastným úsměvem na tváři, oči mu jiskřily, protože viděl, jak z Lawliena vyvěrá spokojenost, údiv i obdiv, které přijímal s radostí a s pýchou.

Lawlien cítil, jak jej opět obestřel saténový háv téměř neviditelné aury, již vytvářely tóny houslí. Viděl téměř neviditelné duhové nitky spojující obě těla a v tu chvíli si byl jistý, že cítí přesně to, co hudebník, jenž stál přímo před ním a hrál mu ten nejkrásnější koncert, který kdy slyšel.

Teď pochopil, co znamená sdílet, protože si byl jistý, že i Lucius vnímá jeho pocity. Dlouhé minuty mu běhal mráz po zádech, jelikož tóny, hra, prožitek – sdílení – bylo dokonalé. Nebylo to jen o hře, bylo to o splynutí duší. Cítil, jak moc jsou k sobě přitahováni, a byl si jistý, že nyní jej Lucius nijak neovlivňuje, že toto vyvěrá z něj a je to jen jeho vůle.

Viděl tenké pruhy energie, kterak se prolínají, i jeho mysl pochopila, co znamená souznění.

Nejen mezi hráčem a posluchačem, ale z hlediska duševního cítil, jak mu navrací to, co mu minulé dny sebral. Lawlien se tolik bál, že už to nikdy nedostane zpět, že celý jeho život už bude polovičatý. Teď však pochopil, jak jednoduché to bylo.

Lucius dohrál, sňal housle zpod brady, sklopil hlavu a zavřel oči. Energie zesílila a Lawlien se poddal jejímu vábení a přistoupil ke svému andělu.

Obklopovala jej duhová záře, ale Lucius sám byl stále člověk. Třásla se mu víčka, ale oči nechával zavřené. Cítil z něj naléhavost, přestože neřekl ani slovo.

A on mu vyhověl, nemohl jinak.

Tolik po něm toužil, po jeho rtech, těle, chtěl s ním prožít milování, chtěl, aby si nechal ten kus duše a pečoval o ni, stejně jako bude Lawlien pečovat o tu jeho. Přál si s ním strávit zbytek života a bylo mu úplně jedno, co si o něm budou myslet lidé ve vesnici.

Chtěl milovat a být milován. Nejen v tuto chvíli, navždy. Věděl však, že to nebude možné. Vždyť před ním stál jeho sen, který se může kdykoliv rozplynout.

Bytost z jiného světa. Přesto se toho nechtěl vzdát. I kdyby se spolu měli milovat jen jedinkrát…

Netrpělivě si přivlastnil jeho rty a Luciusovy světlé oči se otevřely a promlouvaly. Vykládaly o lásce, kterou jejich majitel cítil, o souznění duší, o krásné planetě, na níž žil a kterou ztratil dlouhou a ničivou válkou, o hledání nového domova… Takového, který by mohl sdílet s bytostí, jež se mu oddá a bude ho milovat stejně jako on ji.

Lawlien pochopil. Lucius byl trosečník hledající nejen domov, potřeboval pro svůj život partnera, který mu bude oddaný. Nepochyboval o sobě. Věděl, že svého Světlonoše miluje nadevše a nedovolí, aby odešel, strádal bez lásky a porozumění někde sám a opuštěný.

Zbožňoval jeho duši, sestavenou ze střípků své fantazie, ale hlavně jeho samotného. Jeho dětský pohled na svět, i dokonalost, kterou mu dal do vínku vesmír.

Vzal jej za paži a vedl do nitra domu. Pomalu ho svlékal a světlé oči se na něj dívaly s něhou. Přiblížil se k němu a prsty propletl s jeho tmavými vlasy. A poprvé za celou dobu to byl Lucius, který ho políbil. To spojení bylo dechberoucí, spalující, čisté…

Byl to příslib… Cítil se v bezpečí, chráněný, milovaný.

Energii, která se mezi nimi vlnila, nejenže cítil, on ji i viděl a fascinovaně zíral na tenké stříbrné nitky, jež je spojovaly a obklopovaly. Celým jeho tělem procházelo jiskření, nemohl se bránit přílivu touhy, který v něm vyvolával jen pohled na jeho dokonalé tělo. I on sám byl obmotán aksamitovou látkou, jež nešla uchopit. Najednou byl pod stříbrným hávem zakrytý spolu s Luciusem. Svazoval je a lákal k sobě blíž, až byli přitisknuti tělo na tělo a on se poddával smyslnosti, jež mezi nimi panovala.

Jejich mužství se o sebe otřela a Lawlien tlumeně zasténal. Cítil, že jeho touha už je na vrcholu snesitelnosti a potřeboval silnější spojení, to lidské…

Lucius se tomu nijak nebránil a vypadal, že potřebuje totéž, lidskou syrovou touhu po spojení, ukojit svůj chtíč i dychtivost toho druhého. Dlouho neotálel a pomalu sunul svůj pyj do čekající svatyně svého milence. Vzduch se tetelil duhovými odlesky, které nad nimi tančily a loučily se. Ani jeden však ve víru vášně nic nevnímal. Soustředili se jen jeden na druhého a Lucius prudkými pohyby narážel do nitra svého vyvoleného. Smyslné pohyby jeho těla dostávaly hnědovlasého do výšin, o nichž si nemyslel, že by jich kdy dokázal zdolat. Lawlien nemohl dlouho vydržet vášeň, kterou okusil poprvé. Milování s mužem pro něj byl ráj, o němž snil. Žádná bolest, s níž počítal, ho nezasáhla, jako by ho jeho milenec před ní chránil a nechával jeho tělem probíhat jen neskutečně krásné pocity souznění dvou lidských těl. Brzy se vyšplhal na vrchol a silný orgasmus, jenž ho pohltil, rozbušil jeho srdce tak, že měl dojem, že mu vypoví.

Jen v dálce slyšel výkřik svého společníka. Byl bolestivý a nářek snad neměl konce.

Lawlien se velmi rychle vrátil z oblaku, do kterého jej jeho milenec dostal, a začal se soustředit na něj. Jeho tvář byla stažená bolestí, bledá, snad bledší než obvykle, měl zavřené oči a prudce oddychoval. Nevypadal, že by snad prožil krásné milování – celé jeho tělo bylo v křeči a Lawlien dostal strach.

„Luciusi! Co se stalo? Nějak jsem ti ublížil? Vždyť… já bych ti nikdy neublížil! Mluv prosím se mnou!“

Jeho tvář už byla uvolněná a začal pravidelně dýchat. Otevřel oči a pousmál se.

„Neboj se, všechno je v pořádku! V tom nejlepším!“

Lawlien se na něj upřeně zadíval, byl… jiný.

„Tvé oči… máš je jiné…,“ zašeptal. Uvědomoval si, že se Lucius umí měnit, ale nyní v jeho očích viděl cosi zvláštního. „Jsou lidské…“

„Ano, to jsou…,“ sklopil řasy a schoulil se do klubíčka. „Je mi zima…“

Lawlien věděl, že v jeho kamenném obydlí bývá zima i v létě, ale právě teď mu chlad přišel příjemný.

„Řekneš mi, co se stalo?“ zeptal se, trápilo ho stále tolik otázek.

„Ano. Uvaříš mi čaj, prosím…,“ požádal jej.

„Jistě, já jen doufám, že mi mezitím nezmizíš…“

„Neboj se, už tě nikdy neopustím…,“ pousmál se nejistě.

Později, už oblečený, ale stále se třesoucí zimou, si ohříval prsty o hrníček bylinného čaje, se rozvykládal: „Nebyl jsem k tobě upřímný. Omlouvám se, ale měl jsem strach. Řeknu ti celý můj příběh, abys pochopil… V průběhu války jsem byl na naší planetě jeden z nejvyšších Guru. Rozhodoval jsem o mnohém, nemá cenu ti tady do podrobností vykládat, kolika genocid jsem se dopustil svými rozhodnutími. Dělal jsem vše pro dobro našeho společenství, alespoň jsem si to tenkrát myslel. Všechno bylo špatně. Válčili jsme tak dlouho, až jsme se vzájemně zničili, nejen civilizaci, ale i obě planety, které byly tak krásné. Nyní jsou neobyvatelné po dlouhá tisíciletí a možná už nebudou vhodné pro život nikdy. Zbytek Astarťanů, Azbédanů i Asíranů se odebralo na nové místo, které však mně jako tomu, kdo nedokázal zabránit nejhoršímu, nebylo zpřístupněno. Stal jsem se vyvrhelem a Nejvyšší Universum mě odsoudilo toulat se vesmírem a živořit. Teď to bude znít jako pohádka z vašich knihoven, ale ty jsi můj princ, který mě zachránil od věčné pouti v nevlídném vesmíru…,“ odmlčel se.

„Jak? Nechápu to. Copak stačilo se s tebou vyspat a ty se můžeš vrátit mezi své, jako očištěný? To je směšné, Luciusi!“ vyjel na něj Lawlien. Měl dojem, že toho na něj bylo dneska moc. Miloval ho. Dávno ho miloval, už tenkrát v tom poli při jejich prvním polibku ho zbožňoval a teď mu chtěl naznačit, že byl využitý jen proto, aby se mohla bytost z vesmíru tímto očistit od svých hříchů? Bylo to směšné. Ale vtip to nebyl a bolelo to. Lawlien si myslel, že s ním jeho milovaný zůstane, bude se k němu vracet, občas udělá jeho psa inteligentní bytostí. Bude mu tvořit nad chaloupkou duhu a ta se jednou za čas zhmotní a budou se milovat, povídat si…, zahraje mu na housle…

„Ne, nemohu se vrátit, ani nechci. Tady na Zemi jsem našel spřízněnou duši, která mě zbavila mého provinění. Jen ty, mezi stovkami jiných Entit, jsi byl natolik vnímavý, že jsi mě pustil do snů, které se staly lucidními. Pro tebe jsem mohl být Jitřenka, nositel světla, jen ty jsi mi dovolil splnit tvé nejskrytější přání a ty svou vůlí jsi udělal z padlého anděla lidskou bytost, které jsi dovolil, aby tě milovala. Tebe celého, nejen tělo, ale i tvou duši.
Stal jsem se člověkem z masa a kostí, s lidskou DNA, se vším, co k tomu patří, s nedokonalostmi i zvláštní povahou, jež má každý tvor jinou. Entita žijící na planetě Zemi ve sluneční soustavě – člověk. Tvor na vrcholu žebříčku inteligence této planety. Je to tak? Už nikdy nebudu mít možnost nahlédnout do tvé hlavy, nikdy se neproměním, a pokud ti budu chtít utéct, musím se spolehnout jen na nohy. Budu mít lidské nemoci, bude mi zima nebo naopak horko, budu protivný a už se nikdy na žádný hudební nástroj nenaučím tak rychle… A to mi připomíná, že musím vrátit ty housle…,“ pokrčil rameny a zadíval se na zkoprnělého Lawliena.

„Zajedeš se mnou na faru? Je to daleko a já jsem se nestihl naučit řídit auto,“ zeptal se nevinně.

„Ty si ze mě děláš legraci, že? Proč?“ vyjel na něj.

„Jak ti mám dokázat, že jsem se stal člověkem, stejným jako ty, se všemi bolestmi i sny, se vším, co k lidství patří. Jestli mě máš tak rád, jako jsem z tebe cítil při našem souznění, uvěříš mi. Nikdy bych tě nechtěl klamat, miluji tě a máš můj život ve svých rukou.“

„Dobře, budu ti věřit, ačkoliv to budu muset ještě chvíli rozdýchávat, ale co teď budeš dělat?“ zeptal se nesmyslně.

„Asi hrát na housle… Dle tvého pohledu a pocitů, které jsi mi posílal, když jsem hrál, bych soudil, že jsem docela dobrý,“ usmál se tak, až ukázal dokonalé bílé zuby.

„Ty jsi neuvěřitelný…,“ chytil se za hlavu Lawlien a rozesmál se.

„Jsem tak uvěřitelný, jak jen budeš chtít,“ poznamenal a vklouzl Lawlienovi do náručí.

***

Lucius – tvor přinášející světlo do tmavé a zaprášené duše bytostí bojících se projevit své pravé já.

Jitřenka – osvítí první temno po západu slunce, ukazujíc správný směr bloudícímu poutníkovi.

Světlonoš – padlý anděl, jenž jako fénix povstane, když najde svou spřízněnou duši.