Tisíc vzkazů 1. část

Slunce se pomalu chýlilo k obzoru a teplým letním večerem malebného Sarajeva šuměla řeka Miljacka. Po mostech chodily zamilované páry, ta chvíle zdála se jako stvořená pro lásku. A v jednom z oken nižšího domu na kraji ulice se právě v ten čas míhaly zuřivě gestikulující siluety.

„Počkej, ještě nemůžeš zmizet! Co večeře? Celý den pracuju, nechci nic, jen se najíst a má partnerka odejde? To ne,” rozčiloval se Michael, starší z páru. Konečně přišel domů a nejen, že na něj, stejně jako poslední měsíce, nečekala náruč a polibek, ještě měl být o hladu. A to vysokého hnědookého blonďáka štvalo.

„Odpusť si ty partnerky ano? Kolikrát jsem ti už říkal, jak to nesnáším. Nejsem tvoje žena ani kuchařka, měl ses najíst v práci. Odmítám ti už dělat hospodyni. Jen přijdeš domů, už řveš, že máš hlad. Ani s tou pracovní dobou sis to nevyřídil! Co je to za vztah, už ani v té posteli se kolikrát nesejdeme! Dobře víš, že já s mýma směnama nehnu, ale ty jsi slíbil, že si to zařídíš… Je to už měsíc a nic se neděje! Nebaví mě to! Nebaví! Tohle není život, jaký jsem si představoval!“ opáčil mladší a na jeho tváři se utvořil hrozivý mrak, načež si blonďák frustrovaně zajel rukou do vlasů.

„Myslíš, že já jo?! Celý den na sebe nechávám ječet! Nejdřív šéf a teď ty! Ten dědek mě dřív nepustí, je léto, lidi mají dovolenou. Dělám od rána do večera a nedostanu za to nic, ani podělanou pusu nebo pitomou večeři! Vždyť jsi celý den doma, to je to tak náročný?”

„Jdu na třetí noční za sebou, představ si, že i já někdy musím spát. Jsem unavený, možná by sis toho někdy všiml, kdyby ses aspoň trochu zajímal. Ty v práci jen sedíš na prdeli a hledíš do počítače. Já se ale nezastavím. Jsem rád, že se stihnu najíst. Je vyprané prádlo, uklizený byt, máš vyžehlené košile, co bys doprdele ještě chtěl? Jsem taky jenom člověk. Musím už jít… a ráno aspoň ustel postel.“

Drobný brunet s vervou, kterou v něm vyvolal vztek, prudce zavřel dveře a rychle nasedl do auta, aby byl co nejdále od muže, jehož ještě před pár měsíci miloval. Věděl, že i teď ho má rád. Nechtěl o něj přijít, ale poslední týdny se hádali o maličkostech, nad kterými by ještě před rokem jen mávli rukou.

*

Jakmile přijel do práce, zjistil, že má ještě chvíli čas. V šatně si otevřel seznamku, která mu poslední dobou jako jediná tvořila úsměv na tváři. Tedy spíš člověk, kterého si na ní našel.

»Dobrý večer, Markusi. Jaký jsi měl dneska den?«

V ten moment se z domu na kraji ulice ozvala sprcha nadávek, když se při pokusu o přípravu večeře povedlo blonďákovi vysypat na sebe všechny pánve, co měli. S lítostí se podíval na jednu, kterou míval Alan rád a nyní byla bez úchytky, pak to ale nechal být. Vezme si konzervu.

Jeho nálada už nemohla být horší. Brunet věděl, jak s vařením zápasil, a stejně ho v tom nechal. Nemohlo to zachránit nic – snad jedině telefon ležící na lince.

Kdyby byť jeden z nich tušil, kdo se skrýval na druhé straně, nic už by nemohlo být stejné. Možná by to vyřešilo jejich problémy a možná by to byl jejich konec. Jenže oni netušili…

Usmál se, když si zprávu přečetl.

»Teď už je to lepší. :) Škoda, že tě tu nemám, potřeboval bych obejmout. Přítel už mě ani nelíbá. Co tvůj den?«

Povzdychl si, když byl nucen dát si do úst odbornou sardinku, nic jiného mu však nezbývalo.

»Mám dojem, že se všechno hroutí, byli jsme doma spolu jen chvíli, a přesto jsme se stihli pohádat. Chtěl bych ten vztah zachránit, ale bojím se, že už je natolik rozbitý, že to nebude možné. Netušíš, jak moc je mi z toho smutno. Mám tebe, kamaráda, který mě vyslechne, a jsem ti za to vděčný. Tolik se bojím, co bude dál.«

Netušíš, jak ti rozumím, povzdychl si blonďák tiše.

»Jsem tu pro tebe, vždycky. Bojím se, že ti nedokážu poradit, ale co je důležité – hlavně zůstaň, jaký jsi. Věř, že ti nestojí za to, aby ses kvůli němu měnil. Jsi skvělý kluk, nevěřím, že neví, jaký poklad v tobě má,« napsal a pousmál se. Anakina neznal jinak než přes zprávy, a přesto mu přišel tak důvěryhodný, jen netušil, proč…

»Děkuji, ani nevíš, co mi všechno dáváš jen tím, že mě vyslechneš. Rád bych tě někdy poznal osobně. Možná jsem naivní, jenže od tebe mám víc pochopení než od svého přítele. Promiň, musím teď odejít. Přeji ti krásnou noc, snad alespoň u tebe bude promilovaná.«

»Měj se hezky,« napsal ještě Michael, než telefon odložil. Nemělo smysl vykládat Animu, že jeho přítel se s ním už odmítal i objímat, natož milovat. Nepamatoval, kdy jej naposledy viděl nahého.

***

Dalšího dne ráno se probudil brzy. Alan už byl doma a zrovna se přikrýval, otáčeje se k němu zády. Bylo teplo a on si nevzal tričko, takže blonďák viděl každičký kousek kůže a tělem mu projela touha. Měl erekci, stejně jako každé ráno a rozhodně se mu nechtělo řešit ji sám. Teď tu Alan byl.

Přisunul se k němu a pohladil ho po boku, líbaje jej na šíji.

„Ali, ještě nespi…”

„Michaeli, jsem unavený, nechej mě spát,“ řekl příkře, odtáhl se od něj a zakryl se peřinou až po nos.

„Ale to ty jsi vždycky,” nechtěl se vzdát blonďák. Alan mu celým jménem nikdy neříkával, možná měl tušit, jak dopadne, jenže on tušit nechtěl. Chtěl jeho.

„Notak, dnes jsi tu dřív. Prosím… Chci tě,” zašeptal mu do ucha, které jako zázrakem stále našel odkryté.

„Nestačí ti říct jednou ne? Co je na tom k nepochopení! Měl jsem hroznou noc, tak mi dej pokoj! Miši, někdy mi připadáš jako neukojený fracek,“ prskl. A na malý moment mu blesklo hlavou, že tentokrát to přece jen přehnal, byl ale opravdu unavený, nad tím v této chvíli dál přemýšlet.

Po těch slovech blonďák ruku stáhl a vylezl z postele. Dokonce i vzrušení polevilo. Tohle si mohl odpustit! Co na tom bylo tak špatného? Chtěl se milovat se svým přítelem! Jenže Alan nechtěl, ostatně jako, poslední dobou, vždycky.

Vyšel z ložnice a neodpustil si prásknout dveřmi. Tohle přece nebylo normální, aby partner vinil partnera za to, že chce jednou za čas sex! Ráno byl unavený, večer nestíhal a v mezičase se mu nechtělo, nebo jej bolela hlava, případně se „na sebe zlobili.” Tak to Al podával. Ve skutečnosti se zlobil jen on, protože Mik většinou do pár minut na všechen vztek zapomněl, ale na tom evidentně nezáleželo.

*

Jakmile se Alan chvíli po poledni probudil, byt zel prázdnotou. Oddechl si, přestože měl dojem, že Michael mu před pár dny tvrdil, že bude mít dnes volno. Chvíli mu bylo líto, jak na Michaela ráno vyjel, ale musel pochopil, že by mu nejspíš u sexu usnul. Jeho přítel ho pořád vzrušoval, to ano, jenže on si vždycky vzpomněl v nevhodnou chvíli. Ještě v posteli se natáhl pro telefon.

»Markusi, příteli, asi jsem něco pořádně podělal, ale já už nemůžu dál. Mám dojem, že všechno pěkné se mezi mnou a přítelem vytratilo. Tolik jsem ho měl rád a teď? Pocit, že jsem pro něj jen hadr, který mu jednou za čas nastaví, je čím dál tím více silnější. Asi je to scestné. Měli bychom si nejspíš promluvit, ale pokaždé, když spolu mluvíme, tak se pohádáme. Promiň, pořád tě krmím mými problémy a ty máš svých také dost. Chtěl bych tě obejmout.«

»To je v pořádku, rád ti pomůžu. Můj přítel se mi s problémy ani pocity nesvěřuje, nejspíš nevěří, že bych ho dokázal poslouchat dost dlouho. Rád si promluvím s někým, kdo se nebojí mi říct, co ho trápí,« napsal blonďák. Seděl v tu chvíli na zábradlí mostu a poslouchal šumění řeky Miljacky, která pod ním tekla, jedl oběd a vnímal lásku, která proudila vzduchem. Jen on ji necítil…

»Nejsi hadr! Měl bys mu to dát najevo, takhle se k tobě chovat nemůže. Radši bych se sexu vzdal, než aby si můj kluk myslel něco takového.«

Smutně se zadíval před sebe. Proč zrovna oni dva museli být tak nešťastní?

»Ani… Miluješ ho ještě?«

»Abych pravdu řekl, já sám nevím, asi ano, přece jen jsme spolu už nějakou dobu, to nejde jen tak smazat. Je hodný, nikdy mi neublížil…, přesto… mám pocit, že jsme se za poslední měsíce hodně odcizili. Snad je to i má vina, já sám nevím. Nechci mu křivdit, přesto si myslím, že ta láska, která byla mezi námi, už je pryč. Všechno to ochladlo a já ani netuším, jestli mám zájem to nějak zachraňovat. Teď měl být doma, ale raději přede mnou utekl a já jsem zase sám. Vím, že oba hodně pracujeme, protože jsme si chtěli našetřit na vlastní dům, teď však ani nevím, jestli o to ještě stojím.»

Po přečtení této zprávy si blonďák neslyšně povzdychl. Tohle ho mrzelo i za Aniho.

»Rozumím ti, mám to hodně podobně. Vadí mi to, protože vztah by neměl být o jakémsi přežívání. Kdysi jsme měli spoustu plánů a mrzelo nás, jak jsou nám vzdálené a teď jsou tak blízko, ale zároveň vlastně bezcenné. Nenávidím vzpomínat na dobu, kdy jsem ho ještě mohl líbat mezi dveřmi a dělat mu na krk značky, aby všichni věděli, že je můj. Tedy, vždycky vypadal, že ho tahle majetnickost šíleně štve, ale teď? Byla v tom vášeň, sakra hodně vášně a ta zmizela. Na co tohle je?«

Alana překvapovalo, jak moc jsou si blízcí, jak moc to všechno cítí podobně. Věděl, že každý vztah si projde jednou za čas nějakou krizí, ale v tomto případě měl nutkavý pocit, že je jejich neštěstí tak nějak spojuje. Byl mu za jeho přátelství opravdu vděčný a svým způsobem ho hodně drželo nad vodou. Stejně, jako ho na začátku jejich vztahu podržel sám Michael, aby se nezhroutil ze ztráty své sestry – dvojčete, která zemřela při porodu jejího syna. Měl tenkrát dojem, že už se na vlastní nohy nepostaví, ale přišel Michael a dával mu sílu tak dlouho, než dokázal zase normálně fungovat. V této chvíli to byl zase Markus, který ho nenechával upadnout do hlubokých depresí, ke kterým měl sklony.

Vzal znovu do rukou telefon, že mu odepíše, a hlavně vyjádří vděk za to, že s ním sdílí jeho trápení, když v tom zazvonila pevná linka. Tu pronajímatel bytu nechtěl zrušit a občas na něj volával Michaelův šéf.

Alan věděl, že hovor je jistě pro jeho přítele, a tak sluchátko ani nezvedl. Volající se však nemínil vzdát, a když zvonění ustalo, ozvalo se pípnutí, které naznačovalo, že zanechá vzkaz.

„Zdravím tě, Michaeli, prosím tě, pamatuješ, jak jsme před měsícem řešili tu dovolenou ve Státech? Já jen, jestli už jsi to řekl té svojí holubičce, protože Lis už vybírá hotel. Nechceme nic nekvalitního, přece jenom dva měsíce se nikde mačkat nehodlám, takže jí to ještě potrvá, ale už bys mu to měl říct, aby se připravoval. Platí pořád tvůj slib, že ho přemluvíš, aby nám na cestu uvařil? Udělala by to Lis, ale bude si balit, stejně jako já. Nějak si to zařiď. Nashle zítra”

Alan jen strnule zíral na telefon, který už dávno mlčel, a vší silou se snažil potlačit slzy, které se mu draly do očí.

Kdy mu tohle chtěl sdělit? Den před odjezdem? Na dva měsíce…

To byl přesně on, neohlížel se na nikoho a na nic, věděl, že by mu jen pár dní před odletem suše sdělil, že ho teď několik týdnů neuvidí. Co na tom, že za tři neděle plánovali chatu v horách, kde měli oslavit Alanových pětadvacet.

Zhroutil se do křesla a nechal slzy volně proudit z očí. Tohle byl podraz! Co pro něj vlastně Alan byl? Jen někdo do počtu v domácnosti, kdo mu ochotně uvaří na cestu?

Další věc byla jejich asistentka. Moc dobře viděl, jak po něm hází oči, jak s ním neustále flirtuje a lísá se, ačkoliv dobře věděla, že Alan, který si tenkrát Michaela přijel vyzvednout z práce, byl jeho přítel.

Co asi nastane, když budou dva měsíce stále spolu?

Nechtěl domyslet… Ale vnucovat se a prosit jej, aby nikam nejel, nebude.

Tou dobou už se Michael konečně vracel domů. Bral to oklikou, moc se mu nechtělo – na jednu stranu si pro tyto své „útěky” připadal strašně, jenže na jinou, kdykoli byl doma, Alan na něj křičel, něco mu vyčítal, on to nevydržel, přidal se a všechno pak bylo špatné. Možná by si měli promluvit, jenže jak by to mohlo dopadnout? Jiskra a láska, kterou mezi sebou měli, už tam nebyla. Lze zachránit skomírající oheň, ale co když už z vášně zbyl jen popel větrem hádek rozfoukaný do všech světových stran?

Vstoupil do bytu.

„Ahoj, Ali!” v ten moment k němu brunet přišel, a tak se zašklebil – tenhle výraz nasazoval, kdykoli se fakt špatně vyspal.

„Nechtěl by sis ještě lehnout? Přijdeš mi krapet… nakvašený,” podotkl a cvrnkl ho do nosu. Nemyslel to zle, bylo to spíš takové pošťouchnutí.

Alanův výraz zamrzl a měl chuť jej od sebe odstrčit. Neudělal to, ale poodstoupil od něj. Měl pocit, že ho v tuto chvíli nesnese ani ve své komfortní zóně, natož aby na sebe nechával dál sahat. Byl zklamaný, cítil se podvedený jako nikdy, ale co v tuto chvíli převládalo, byl vztek.

„Kdy jsi mi to mínil říct?“ vyjel na něj.

Když však viděl jeho nechápavý a vyděšený výraz, pokračoval: „Volal tvůj šéf na pevnou, mimochodem v době, kdy jsi měl být doma…, a ptal se, jestli už máš sbaleno. Kdys mi to chtěl říct? Tři hodiny před odletem, abych vám stihl osmažit řízky na svačinu?“

Poslední větu už jízlivěji říct snad ani nemohl. Cítil se tak ponížený, zrazený, a kdyby jím nelomcovala zlost, snad by se i rozbrečel.

Na malý moment Michael cítil, jak mu zmrzla veškerá krev v žilách. Takhle překvapený už dlouho nebyl.

„Cože? Jak sbaleno? Proč teď? Jistěže nemám, copak on to přesunul na dřív?” trvalo mu zhruba půl sekundy pochopit, že tuhle odpověď Al slyšet nechtěl. „Takhle to není, já ti to chtěl říct, vážně! Jenže…,” na moment se zarazil. Jenže co? „Řekl bych ti to dřív! Ale ty mi taky neříkáš všechno, nepamatuji se, kdy jsi mi naposledy řekl, jaký jsi měl den nebo co tě trápí, zamlčuješ mi všechno,” začal se blonďák bránit vzápětí.

„Tohle je přece úplně něco jiného. Ty odjedeš na dva měsíce, dva dlouhé debilní měsíce, to není jen o prázdném žvanění o tom, že bylo dneska hnusné počasí a v práci mě zase šéf nakrknul. Odjedeš, přestože jsme se domlouvali, že pojedeme na chatu. Budu mít čtvrtstoletí a budu ho slavit sám… Málem jsem tu chatu už zaplatil. Těšil jsem se. Říkal jsem si, že když konečně vypneme a vypadneme z města, že bychom si všechno mohli vysvětlit. Že by aspoň tam mohlo být všechno jako dřív. Ale tobě už je to nejspíš jedno. Evidentně nemáš chuť cokoliv zachraňovat. Já bych to snad i pochopil, kdybys mi to řekl…, odložili bychom to třeba, jestli bys vážně musel jet. Jenže zatím to vypadá, že je ti náš vztah ukradený. Tak víš co? Jeď si! Užij si to tam i s tou prsatou krasavicí, co se po tobě pořád plazí, mně už je všechno jedno, protože vidím, že je to marné. Ty máš už svůj život nalajnovaný beze mě. Aspoň budu mít konečně pokoj, už mě nebaví se pořád hádat a vůbec… jdu pryč, ať máš klid se sbalit. Na noc asi nepřijdu…,“ řekl mezi dveřmi, sebral bundu a hlučně za sebou zavřel dveře.

Michael se svalil do křesla, příhodně stojícího jen kousek od něj a zmučeně zasténal.

Tohle bylo tak pitomé! Věděl, že chatu by stihli, cesta do Států byla plánována až za víc jak měsíc. Taky se na ni těšil! Šetřili na domek, hodně pracoval, aby ho šéf povýšil a on vydělával víc. Pokud by do USA jel, to povýšení by zaručeně dostal. Nechtěl tam, vlastně sám ještě nebyl rozhodnutý, ale celou dobu to chtěl udělat pro ně. Ale teď už ne.

Al si zase nenechal nic vysvětlit, utekl před ním dřív, než se stačil obhájit, a k čemu to všechno bylo? K čemu by jim byl domek a dovolená v horách? Kdysi si důvěřovali, opravdu hodně. Kdysi bez sebe neudělali krok, pamatoval, jak Alana všude nosil v náručí a on se stále smál, zvonivě a hezky. Jak ho líbal na veřejnosti, protože se pak vždycky neznatelně začervenal. Jak se stále líbali a neustále se sebe navzájem dotýkali, byť jen letmo. Byli zamilovaní blázni, ale teď to všechno bylo pryč. A už to nikdy nemohlo být stejné.

*

Alan se zastavil až na mostě. Bodlo ho u srdce. Tady prožili nejkrásnější období, tady chodili na rande a na procházky. V kavárničce za mostem sedávali u nejlepší čokolády ve městě. Pamatoval si dobře, jak se Michael vždycky smál, když mu utvořila vousy a on je pak s chutí gurmána olízl.

Teď tady seděl sám a tušil, že sem už spolu nikdy nepůjdou. Chvíli se teskně díval do plynoucí řeky a smutek jej dohnal k tomu vytáhnout telefon, opět se svěřit příteli – jedinému, opravdovému, kterého měl. Věděl, že jemu se může svěřit se vším a vždycky jej pochopí a podpoří. Poradí mu.

»Markusi, zase jsme se pohádali. Zjistil jsem, že ke mně není upřímný a zamlčuje mi podstatné věci. Mám pocit, jako by už nestál o to, aby se to pěkné zase vrátilo. Možná jsem jednal trochu impulzivně, uznávám, ale měli jsme plány a on je zazdil, zašlapal, ačkoliv věděl, jak jsou pro mě důležité. Promiň – píšu to asi zmateně a zbrkle a zase jsem své problémy na tebe vysypal, ale nevím, komu jinému bych se mohl svěřit. Tolik to všechno bolí…«

Když Michael dočetl, tiše si povzdychl. Už stihl zjistit, jak citlivá duše Anakin byl, a tolik mu vadilo, jak moc trpěl. Mrzelo ho to za něj a vzhledem k tomu, že se sám necítil nejlépe, jej chápal víc, než by si přál.

»Ani, mrzí mě to, ale nevím, jak ti poradit. Přál bych si tě obejmout a nepustit, tolik bych si přál, aby tě to nebolelo. Netušíš, jak moc ti rozumím – co bych dal za to, aby se vrátilo všechno to krásné, to období vodění za ruce, líbání v dešti, chtěl bych mu zase přinést květiny a koukat se, jak zčervená, ale asi by mě poslal do háje. Mám ho rád, ale to asi nestačí. Máš ho rád? Řekni, Ani, co udělat s popelem, který zbyl po kdysi tolik silném ohni lásky? Má cenu si ho nechávat v dlaních, když ten druhý už ho stejně pustil? Promiň, moc jsem ti nepomohl…«

Alan si v tu chvíli uvědomil, jak moc ho to k němu táhlo, ale poprosit jej o schůzku si netroufal. Také by se vůči Michaelovi cítil špatně. Přestože jejich vztah skomíral, pořád byli spolu a on nebyl z těch, kteří by dokázali takhle partnera obcházet. Věděl, že jsou s Markusem jenom kamarádi, ale přesto – to, co k němu cítil, už nebylo jen prosté přátelství. Netušil přesně, co to je, nemohl se přece zamilovat do kluka, jehož nikdy neviděl… Přál si se s ním setkat, ale také se toho bál. Kdyby však tuhle frašku, jak kdysi jejich vztah v hněvu nazval, dokázal ukončit, pak by možná mohl zjistit, jaké místo v jeho srdci Markus zaujímá.

»Mám ho rád, nedokážu ho nenávidět a nechtěl bych, aby se naše cesty nadobro rozešly. Přesto mám dojem, že z toho popela už mi mezi prsty téměř všechno proklouzlo. Nemám se čeho chytit a cítím se zoufalý. Jediné záchranné lano jsi ty, jinak už bych se zase potácel ve splínech. Přesto bych o něj úplně přijít nechtěl. Zná mě jako nikdo další, vždycky věděl, jak mi pomoci…, nedokážu o něj přijít nadobro. Poslat ho pryč a nikdy už ho nevidět. Chyběl by mi. Nevím, co mám dělat.«

A Michael se jen smutně usmál, pohled upřený na řádky před sebou.

»Víš, možná bych ti v tomto radit neměl. Neměl bych ti říkat, co máš a nemáš dělat, protože bych si nadosmrti vyčítal, kdybych ti poradil špatně. Ale co bych rád řekl, je, že ty sám víš, kam tě táhne srdce, a že ať už to bude kamkoli, jsem tu pro tebe a podržím tě tolik, kolik si budeš přát. To víš, že?«

Měl je rád, oba dva. Alana i Aniho, ale svého neznámého možná přece jen o maličko víc. A proto věděl, co musí udělat. Nemohl a nechtěl vodit Aliho za nos a nalhávat mu, že je v jeho srdci stále na prvním místě. I když to bolelo. Nemohl ho ničit. Na to ho měl rád až moc.

»Vím to a věřím ti. Možná jsem naivní, ale věřím ti všechno, cos mi kdy napsal. Vím, kam mě srdce táhne, tedy úplně jistě to nevím, ale pokud neudělám jednu věc, nikdy se to nedovím. Měl bych to ukončit. Oba s mým přítelem už dávno víme, že to nikam nevede. A teď budu možná hodně drzý, ale chtěl bych tě poprosit o jednu věc. Napsali jsme si už tisíc vzkazů a ty mě přesvědčily, že to zjizvené místo v mém srdci umíš léčit jen ty. Souhlasil bys se setkáním?«

»Jen když mi slíbíš, že tě pak konečně budu smět obejmout,« napsal Michael a na tvář se mu podvědomě usadil úsměv. Těšil se, až Aniho uvidí, obejme jej a vyslechne, záleželo mu na něm víc, než si přiznával. Ale hned vzápětí onen úsměv zvadl, když si uvědomil, co tomu bude předcházet. I když se snažil nerozdmýchávat v sobě bolest, mrzelo jej to. Měl Alana rád, i po tom všem, a pamatoval si na jejich začátky, na všechno to krásné, co mívali. Na smích, polibky a štěstí. Jenže z popela plameny znovu nevyšlehnou, a i když byl jejich oheň kdysi hřejivý a nádherný, nejspíš bylo potřeba nyní ten šedý prach pustit. Dát šanci novým jiskrám.

»Vážně bys na setkání kývnul? Ani netušíš, jak jsem šťastný. Jenže, co když se ti nebudu líbit? Nemyslím si o sobě, že jsem kdovíjaký krasavec.«

Schoulil se do sebe a přepadl jej strach. Strach z odmítnutí. Markuse by byl schopen snad milovat, i kdyby byl mnohem starší, a bylo by mu úplně jedno, jak vypadá. Zbožňoval jeho duši, nadhled, dokázal ho rozesmát, upokojit jeho rozjitřené myšlenky.

»Musím to však první ukončit, nedokázal bych se mu pak podívat do očí, ačkoliv vlastně o nic nejde. My dva jsme jen přátelé, přesto…«

Přesto cítil, že mezi ním a Marcusem přeskočila jiskra. Cítil, že jsou mnohem víc než kamarádi.

Po tomto už se Michael musel začít smát doopravdy. Tolik se mu líbil Aniho přístup, tušil, že je nyní v rozpacích, a mohl si jen představit, jak se červená. A to už se mu samo o sobě zamlouvalo, bylo to hezké.

»To já taky. Je to fajn kluk, ale tak, jak se těším na tebe, bych se měl těšit na něj. A to, že to tak není, zkrátka něco znamená. A co se tebe týká, nemusíš mít strach. Dovedu si tě představit – budeš roztomilý, s jiskřičkami v očích a nádherným úsměvem. A i kdyby ne, já tě tak uvidím. :)«

*

Alan sice tvrdil a byl přesvědčený, že tuto noc stráví u matky, ale nyní mu přišlo, že to, co se chystá udělat, nesnese odkladu. Stejně by celou noc nespal a do zblbnutí hledal slova, kterými jejich tříletý vztah ukončí. Věděl, že žádná vhodná neexistují, nic kloudného by stejně nevymyslel a ráno by domů přišel mrzutý. Bylo riziko, že by se zase pohádali, a to Alan nechtěl. Toužil po tom zachovat jejich přátelství. Jednou za čas by mohli třeba zajít na čokoládu nebo do kina – jako kamarádi. Pokud o to ovšem bude mít Michael zájem. Bál se, hodně se bál, že to Mišo neunese a bude se na něj zlobit. Byl ale ochoten to risknout. Pro Markuse…

Vklouzl do nitra bytu a potichu zavřel dveře. Slyšel, jak Michael umývá nádobí.

„Ahoj Mišo.“

„Ali, jsem rád, že jsi tu,” vyšel Michael z kuchyně. Celou dobu, co na něj čekal, byl jako na trní, popocházel po pokoji, nakonec se dokonce pokusil uklízet. Ne že by se přímo bál nadcházející situace, spíš se cítil tak nějak divně. Měl svého přítele rád, zažili spolu spoustu krásného a na to nezapomínal. A tímhle jediným momentem ukončoval veškeré šance to všechno jednou zažít znovu. Jenže taky věděl, že to už by se nevrátilo. Zase by na sebe neměli čas, hádali se…

„Musíme si promluvit.” Byl odhodlaný to udělat. Jiná cesta neexistovala.

Přešel k němu a smutně se naň usmál.

„Já tě mám rád, opravdu moc rád, to víš… Vždycky jsem měl. Ale taky víš, že už to všechno není jako dřív, a já se bojím, že už ani nebude. Že to, že se máme rádi, je prostě málo…,” řekl Michal tiše, opatrně.

„Já vím, Mišo,“ pokýval neznatelně hlavou Alan a do očí se mu draly slzy. Bolelo to, ale věděl, že to, co se chystal udělat, bylo nevyhnutelné. A jak to tak vypadalo, Michael to cítil stejně.

„To krásné je pryč, je mi z toho smutno, taky tě mám rád, hrozně moc, a nikdy nezapomenu na naše krásné chvilky, které jsme společně prožili. Bojím se, co mi chceš říct, ale přesto vím, že je to nevyhnutelné.“

A Michael se natáhl a vtiskl si jej do objetí, přátelského, utěšujícího a posledního, jaké kdy svému příteli věnuje.

„Není to tvá chyba, ani moje, ničí… Anebo naopak nás obou, nevím. Možná to tak prostě má být,” zamumlal mu do ramene a pak se od něj odtáhl. Vzal jednu jeho dlaň do své a povzbudivě ji stiskl, „možná je na čase jít dál. Ale bylo to krásné, to, co jsme spolu zažili, a já toho nikdy nebudu litovat, tohle není konec, my se nemusíme přestat vídat, jen… už se nechci dál hádat, sotva míjet, tohle už dál nejde…”

„Já vím,“ zopakoval Alan. Byl tak moc rád, že to jeho přítel cítil stejně. „Jsem ti vděčný za tvá slova a ujištění, že se nepřestaneme vídat. Nikdy jsem si nemyslel, že bychom se rozešli, ale když se tak stalo, jsem šťastný, že zůstaneme kamarády. Během týdne se odstěhuju k matce, a až budu mít svůj byt, budeš první, koho pozvu na kolaudaci.“

Ten den si Marcus s Anakinem psali dlouho do noci. Pro oba to bylo zvláštní, dříve často usínali sami, ale vědomí, že už se k nim jejich přítel nevrátí ani na hodinku, že skutečně neucítí teplo jeho těla nebo jen nezaznamenají, že se kousek od nich prohnula matrace a on tam prostě je, bylo zvláštní. Divné.

Alan byl u matky, zatímco Michael zůstal v jejich bytě a všechno ho mrzelo a těšilo zároveň. Tedy, těšil se na Aniho, taky ho ale bolelo, že přišel o Alana. Až v momentě, kdy u něj nebyl, mu plně docházelo, kolik pro něj znamenal a bylo to daleko víc, než si myslel. Stále ale podvědomě cítil, že by to nestačilo, že to, co udělali, udělat museli…

*

Druhý den v podvečer seděl Alan v kuchyni a poslouchal od matky lkaní, že se s Michaelem rozešli. Měla ho ráda jako syna a věřila mu. Tušila, že všechno zlé, co se mezi nimi stalo, bylo kvůli Alanovi.

Nedokázal dlouho poslouchat její výčitky, a tak se vydal ke kavárně, kde měl ten večer sraz s Markusem, o hodnou chvíli dřív. Potřeboval si v klidu uspořádat myšlenky a zklidnit vnitřní chvění, které jím zmítalo. Opravdu se těšil, ale zároveň byl hodně nervózní. Procházel tichým parkem, kde věděl, že najde drobný kvítek, na kterém se domluvili jako na poznávacím znamení.

Nyní už však seděl na zahrádce kavárny a nervózně žmoulal stonek něžné kopretiny v dlaních.

Michael v ten moment procházel ulicemi a snažil se nedat na sobě znát nervozitu, která jím cloumala. Asi stopadesátkrát si upravil vlasy, aby nakonec skončil u hnízda, které míval běžně. S oblečením to bylo podobně. Nikdy by o tom Animu neřekl, ale byl nervózní, ne tolik z toho, co uvidí, ale jak všechno dopadne. Choval se hloupě, věděl to. Stejně jako na začátku jejich vztahu s Alim. Ale na toho vzpomínat nechtěl, to jej až moc bolelo.

Zabočil za poslední roh. Na zahrádku kavárny, na níž se domluvili, neviděl, přidal proto do kroku. Tolik se těšil, neodvažoval se hádat, co spatří. Jestli zelené nebo modré oči, blonďaté nebo zrzavé vlasy anebo něco úplně jiného.

Vešel mezi stoly a jeho pozornost upoutala jemná kopretina v dlaních muže sedícího jen pár metrů od něj. A v ten moment mu ta jeho málem vypadla.

„Panebože…”

Když Alan uslyšel známý hlas, krve by se v něm nedořezal. Otočil se, aby se ujistil, že ho jen nešálí sluch, ale dobře věděl, že hlas znějící za ním patřil jeho příteli. Co mu však sebralo všechen dech, byla kopretina v jeho rukou.

„Mišo…“

A Michaelovi se v ten moment zatočil svět. Potřeboval by se posadit, potřeboval by pochopit, jak krutý musel osud být. Nic mu nedocházelo, nic nechápal, jen stál, koukal na bruneta a v hlavě měl prázdno. Jen stěží se držel, aby neomdlel.

To všechno, co mu jeho neznámý psal, všechno, co oba prožívali, každá zpráva, slaná kapka, každá špetka bolesti. To všechno bylo zbytečné.

Najednou nevěděl, jak se cítit, jak se tvářit nebo co udělat. Najednou si připadal tak ztraceně, jako ještě nikdy, bylo toho moc a on ve všem plaval a to jediné, co si dokázal plně uvědomit, bylo, že to celou dobu byl Alan, jeho Alan. To s ním si psal, jeho miloval…

Teď to věděl. Miloval ho, každým z tisíce vzkazů, co si napsali, na něj jeho srdce křičelo, jak to ve skutečnosti bylo, miloval ho a v ten jeden jediný moment si připadal jako sklenice, kterou její majitel ve vzteku hodil proti zdi. Všechno se rozpadlo. Nic nebylo důležité. Protože všechno trápení, které byli nuceni podstoupit, bylo vlastně zbytečné.

Konečně donutil své tělo pohnout se. Pomalu, rozvážně došel k brunetovi a tam se zastavil, lehce naklonil hlavu na stranu a zahleděl se mu kamsi hluboko do očí.

A pak chytil jednu jeho dlaň, vzal kvítek, který celou dobu svíral a opatrně jej vtiskl mezi jeho prsty. A nevinně bílé lístky se zatřepotaly ve větru, stejně jako husté černé řasy skrývající ty nejnádhernější modré oči, jaké Michael znal.