Tisíc vzkazů 2. část

Alan nedokázal dlouho vydržet pohled čokoládových očí svého přítele. Sklopil zrak ke květině. V hlavě mu hučelo a adrenalin ho nenechal přemýšlet, jaká slova by měl vyslovit.

Možná nebyla nutná, snad jen jeho přítomnost mu dokazovala a ujišťovala ho v jasné skutečnosti, že ten, koho miloval a stále miluje, je on. To jeho Michael ho držel nad vodou a dokazoval mu, že život neskončil, že stále existuje láska. Láska mezi nimi dvěma.

Byl to snad osud, který jim tímto ukazoval, že jen oni dva patří k sobě, že jsou si souzeni, a ať udělají jakýkoliv krok vedle, zase je svede dohromady? Věřil, že toto je jejich šance začít znovu, jinak, poučeni chybami, které dělali poslední měsíce.

V tuto chvíli si možná nedokázal představit, jak to s nimi bude dál, ale měl matnou představu, co musí udělat teď. První myšlenky bývají téměř vždy ty správné, říkaly chytré knihy – jinak by lidstvo nepřežilo, a proto nejistě vstal, s očima stále zabodnutýma kdesi do dřevěné podlahy přistoupil k vyššímu mladíkovi a pevně jej objal.

„Odpusť mi to všechno, prosím…"

A Michael vydechl všechen do té doby zadržovaný vzduch z plic, obtočil paže kolem štíhlého drobného tělíčka a pevně jej na sebe natiskl tak, aby mezi nimi nezůstala byť milimetrová skulinka. Potřeboval ho mít blízko a Alan to, zdálo se, cítil stejně, nezdráhal se tedy a zabořil mu obličej kamsi mezi rameno a krk, do hebké kůže, aby se nadechl jeho přirozené vůně. Byla jemná jako brunet celý a vždycky ho dokázala uklidnit.

Držet ho bylo jako po letech se vrátit domů, jako když loď dopluje z širého moře do přístavu. Už ani nedoufal, nemohl, ale teď, když tu byl a cítil ho každým kouskem kůže, když ho držel jako porcelánovou panenku a snad ho tak i vnímal, nechtěl za žádnou cenu dopustit, aby se mu rozbil. Jemně ho hladil po zádech, cítil, že ať už se stalo a stane cokoli, tam, kde v ten moment byl, byl správně. V ten moment jako by konečně všechno bylo v pořádku, jen ho držel a cítil, že ho Alan objímá stejně naléhavě.

„Já se omlouvám, za všechno. Vždycky jsem si přál potkat toho, kdo ti tak ubližuje, a donutit ho pochopit, že si tě má vážit, že jsi poklad, o který se musí starat, ale nikdy mě nenapadlo… Nevěděl jsem, že ten, kdo tě tolik ničí, jsem já. Mrzí mě to, všechno, čím sis procházel. To, jak tě to bolelo. Ali, všechno mě to mrzí," šeptal mu do kůže a nepřestával ho přitom jemně, opatrně hladit po zádech, snad to dělal podvědomě, aby jej uklidnil. Aby mu ještě víc ukázal, že tu byl, pro něj.

„To všechno, co jsem ti psal, je pravda. Já… hrozně mi chybělo smět ti nosit květiny a čokoládu, pamatuješ, jak ses vždycky zlobil, že za tebe utrácím? Ale pak ses vždycky usmál, tak hezky, mile, a dal jsi mi pusu a za to to vždycky stálo. Pamatuješ na líbací pravidlo? Na polibek vždy, když se políbí postavy ve filmu? Na to, jak jsi mi vždycky pokládal hlavu na rameno a pak na mně usínal, když tě film nebavil? Jak jsme občas dlouhé minuty jen seděli v tichu, ty jsi ležel na mně a já se ti hrabal ve vlasech? A ty jsi tak hezky vrněl…," vzpomínal blondýn a tiskl Ala k sobě, jemně a přitom pevně. Potřeboval mu to všechno říct, chtěl, aby věděl, co cítil, chtěl být upřímný. Konečně…

„Pamatuješ, jak jsme se dali dohromady? Jak jsme se poznali? Jak jsme se chodili projít a ty jsi koukal dolů, na vodu, v níž se odrážel západ slunce a já stál vedle, držel tě u sebe a pak jsem tě objal a políbil? Na tvářích jsi měl skoro neznatelný ruměnec, to slunce se ti odráželo v očích a zase ses tak hezky usmíval, tak, jak jsi to uměl jenom ty. A pak jsi řekl, že mě miluješ, a já věděl, že jestli to jednou bude možné, budeš ten jediný, koho si budu chtít vzít a být s ním po zbytek života.

Pamatuješ, jak jsme společně vařili? Jak jsem na sebe vylil těsto na palačinky a ty ses smál, jak jsme pak všechno zašpinili a měl jsem to až ve vlasech, stejně jako ty? Jak jsme to po sobě rozpatlali a pak se tomu smáli?

Pamatuješ, jak jsme se prvně milovali? Jak jsme si slíbili, že se nikdy neopustíme?

Ali, mně to všechno hrozně chybělo, vždycky. Nikdy jsem na to nezapomněl a vždycky jsem pak vzpomínal, jak jsem tě mohl tisknout k sobě a dělat ti na krk značky, jak jsem si tě majetnicky držel klidně před celým Sarajevem a jak ses červenal, když kolem byli lidé. Jak jsme se dlouho líbali před odchodem do práce a po příchodu z práce, jak jsem tě odmítal pustit byť na záchod… Pamatuješ? Nikdy jsem ti neřekl, jak hrozně moc mě mrzí, že to skončilo…"

Alan se jen dál tiskl do jeho náručí a poslouchal všechna ta slova, která mu Michael vykládal s takovou láskou, že málem přestal dýchat. Do očí se mu tlačily slzy, když spolu s ním vzpomínal na ty krásné chvíle, co spolu prožili. Tohle všechno chtěl zahodit a nechat jen vzpomínky?

Ano, uvědomil si, že kdyby byl Markus někdo jiný, asi by přišly nové, krásné věci, ale tohle, co zažíval a co vzpomínal Mišo, bylo jeho poprvé. To Michael byl jeho první láska, první milování, první všechno…

„Skončilo?" uvědomil si poslední slovo, které smutně Michael zašeptal. Najednou jeho srdce drtila ledová ruka… On to chtěl opravdu ukončit? Zjistil snad, že už se jejich vztah opravdu nemůže rozhořet?

Těžce polkl, stažený krk mu nedával moc šancí promluvit a zeptat se na tu nejdůležitější otázku, na kterou musel znát odpověď. Brzy.

Michael se od něj maličko odtáhl, jen tak, aby mu viděl do očí, a čelem se opřel o to jeho. Stále jej držel za boky a prsty po nich kroužil, bylo to tak zvláštní. Skutečně to všechno museli ukončit, zajít až na samé dno, aby se znovu mohli obejmout? Museli se skutečně rozejít, aby znovu pochopili, jak krásné bylo natisknout se na sebe a vnímat, jak tělo toho druhého hřeje?

„Jo. Zmizelo to, ztratilo se to ve dnech, které jsem strávil v práci, a nocích, které jsi byl pryč ty, ve snaze získat něco, co jsme vlastně nepotřebovali. Copak nevypovídá dost už to, že jsme se oba dostali na seznamku? Kdyby všechno fungovalo, neudělali bychom to. Kdysi jsi mi to sám napsal – za poslední měsíce to všechno ochladlo, hodně jsme se odcizili a ta láska, co mezi námi bývala, už tu není. Možná už nám vážně proklouzl všechen popel mezi prsty, možná už opravdu nezačne znovu hořet. Možná už ho rozfoukal vítr a my ho nikdy znovu nenajdeme," zašeptal, oči zavřené. Pak je ale otevřel a podíval se přímo do těch modrých, které se na něj upíraly, a víc na sebe Alana natiskl. V těch očích mohl vždycky spatřit víc než jen onu jasně modrou barvu nebo odraz slunce, byly bránou do duše a u Alana to platilo třikrát víc. Viděl v nich celý svět, Alanův i svůj. Jeho pocity. Vždycky ty oči miloval.

„Ale to všechno, co jsme mezi sebou měli, nebyl žádný omyl. Teď už to vím jistě, nebylo to o jedné jediné jiskřičce, kterou jsme získali prakticky shodou náhod, a když zmizela, už nikdy ji nemůžeme vrátit. Kdysi jsem se do tebe zamiloval pro to, jaký jsi, a myslel jsem, že to prostě odešlo, jenže naše zprávy jsou důkazem, že ať už bychom se potkali kdykoli a za jakýchkoli podmínek, já bych se do tebe zamiloval znovu a znovu, vždycky. To nebylo, protože jsme byli mladí a blbí, protože byla správná doba, ne – bylo to pro to, že kdesi v tobě mám něco, co miluju a co je schopné ten oheň vytvářet znovu a znovu, chápeš? My ten oheň vytvořili, kdysi, a já už chápu, že bychom toho byli schopní kdykoli, znovu a znovu, protože jsme to prostě my dva. Já tě miluju. Jsem si tím jist – miluji tě, záleží mi na tobě, a pokud by ses přeci jen rozhodl dát mi druhou šanci a znovu se stát mým přítelem, slibuju, že udělám všechno pro to, aby to jednou hořelo stejně silně. Protože oheň nejde zapálit a pak čekat a doufat, že jednou nevyhoří. Je třeba přikládat, starat se o plameny, a jestli ti to stojí za to, přál bych si zase ti nosit květiny, brát tě na rande a slíbávat z tebe čokoládu…," zašeptal blonďák a nejistě, ale láskyplně se naň usmál.

„Jistěže ano, samozřejmě, že si přeji druhou šanci. Jak jsem tě uviděl, hned se mi zjevilo všech tisíc vzkazů. Uvědomil jsem si, že jediný, který mi kdy může tak rozumět, jsi byl vždycky jenom ty. Byl jsem hloupý, když jsem si myslel, že to, co mám v tobě, mohu hledat jinde. Vím, že všechno naše selhání je moje vina. Jsem výbušný, nenechám si nic vysvětlit, taky vztahovačný… Byla moje chyba, že se mezi námi všechno pokazilo a já jsem ti vděčný, že chceš jednomu vzteklému klukovi, který si tvou lásku nezaslouží, dát ještě možnost, aby to napravil. Vím, že se svou povahou toho moc nezmůžu, ale budu se snažit ji krotit, abych ti už nikdy neublížil. Budiž tohle moje pokání a ukazatel nového směru, který sám v sobě musím vytyčit, aby se už nikdy nic podobného neopakovalo. Změním se a změním svůj život. Vím, co musím udělat. Naučit se trpělivosti, toleranci a vymýtit sobeckost. Miluji tě, Mišo, snad ještě víc než předtím. Vím, že to zní hloupě, ale z tvých zpráv jsem poznal, jak moc ti na mně záleží, i přesto, žes je psal Animu. Budu se snažit být pro tebe Anakin, k němuž jsi měl mnohem blíž než k Alanovi…"

Stále byl v jeho náručí, pořád si nebyl jistý, jestli ho jeho třesoucí se kolena udrží, ale byl šťastný. Jestli někde existuje Bůh, který všechno na zemi řídí, tohle se mu povedlo, ač za cenu zkoušených srdcí. Alan věděl, že potřeboval takovouto lekci, aby si uvědomil, čí láska je v jeho srdci a od koho ji dostává.

„Ali, tohle neříkej," napomenul ho blonďák a objal ho pevněji, aby mu dokázal, jak vážně toto myslel. „Rozhodně to není jen tvá chyba. Prostě… se to stalo. Chodil jsem víc do práce než domů, vím, že aby se věci vyřešily, nemohu od tebe utíkat, jenže jsem to viděl jako nejlepší řešení. To je zase moje povaha – občas věci nechávám plynout a čekám, jestli se samy nevyřeší, občas to vážně všechno beru až moc na lehkou váhu, a i proto se to pokazilo. Věci se samy neudělají, nemůžu od tebe utéct a čekat, že nějak pochopíš, na co myslím. Vždycky jsi byl citlivý, hodně, a já tě nemůžu nechávat samotného už proto, že tě potřebuju chránit a držet. Nechával jsem tě napospas všemu, a to mě teď mrzí, ale už s tím nic neudělám…

Ty víš, že jsme poslední měsíce oba hodně pracovali. Šéf už mi dlouho slibuje povýšení, a kdybych ho dostal, pomohlo by nám to, hodně. Proto jsem přemýšlel, že odjedu do Ameriky – slíbil mi, že když poletím, dostanu ještě lepší pozici, než jsem chtěl. Nevěděl jsem, jestli letět nebo ne, neřekl jsem ti o tom, protože jsem ještě stále nebyl rozhodnutý. Ale teď už jsem.

Já tam nechci. A víš proč? Protože nechci to povýšení. Snad se za tohle rozhodnutí nebudeš zlobit, ale kdybych tu pozici dostal, tak, jak jsem pracoval teď, bych pracoval dál. Chci zůstat, kde jsem, mít volné víkendy a vracet se brzy, abych tě mohl vzít na rande, na večeři nebo do kina.

A Anakina nechci… Chci svého Aliho, toho, který se umí tak hezky usmívat," usmál se naň blonďák. A pak se konečně sklonil a jemně spojil jejich rty, ze začátku jen opatrně, ale pak jej začal líbat pořádně. Vkládal do toho vše, co cítil, tiskl ho k sobě a jazykem zkoumal jeho ústa, která tak dobře znal, a přitom už mu tolik chyběla. Nevzpomínal, kdy jej takhle líbal naposledy, ani to ale nechtěl – chtěl žít tím jediným momentem, chtěl dál Alana i sebe obírat o vzduch a vnímat žár, který šel z ohně v jejich srdcích.

Líbali se vášnivě a bylo jim jedno, že je lidé pozorují. Stáli tam, vnímali jen jeden druhého a cítili, že takto to mělo skončit. Že jsou si souzeni.

Po chvíli už seděli u malého stolku a před sebou měli jejich oblíbenou čokoládu. Nebyla to jediná pochoutka, kterou oba milovali. I další jídla měli rádi oba dva. Společně se rádi procházeli, chodili běhat i plavat, měli rádi stejné filmy i knihy. Byli si tak podobní, až bylo zarážející, že se mohli někdy o něčem pohádat.

Alanovi byla líto ta poslední hádka.

„Myslím, že bys měl jet, zvládneme to. Zkusíme na nějaký čas zatnout zuby. Jsme mladí, nic nám neuteče. Myslel jsem, kdybys to místo vzal, měl bys pozici… Za chvíli budeme mít našetřeno na základ a můžeme si vzít půjčku. Přemýšlel jsem o tom, že bych si udělal školu, jen na dva roky, dálkově… Kdybych ji měl, i já bych v práci povýšil. Nejenže bych měl mnohem víc peněz, ale už bych nemusel chodit na noční. Já vím, že teď mluvím jako na začátku. Ale teď už přece víme, čemu se vyhnout."

Michael se na něj na moment zadíval krapet pochybovačně, pak se ale usmál.

„Ty si školu dodělej určitě, a já… dobře, pojedu. Ale budeme si volat a psát, je mi jedno, jestli kvůli tomu budu vstávat brzo, chodit spát pozdě nebo se nenaobědvám, prostě najdeme nějaký čas, ve který budeme mít oba volno. A pojedeme na tu chatu, oslavíme tvé narozeniny… Těším se na to, kdyby se to neslučovalo, Státy bych ani nezvažoval," pousmál se blonďák. „A potom taky někam pojedeme, třeba i jenom na víkend. Chci s tebou být, co nejvíc to půjde," objasnil, a natáhl se, aby si s ním pod stolkem propletl prsty. Jejich spojené dlaně pak vytáhl nad stůl, políbil Alana na její hřbet a položil je na ubrus. Chtěl se ho dotýkat, za každou cenu. Stejně jako kdysi.

„To já taky, dost na tom, že jsme nechali tolik vody proplout a jen jsme se hádali. Slibuji, že i když toho času budeme mít zase málo, budu si pamatovat tuhle lekci. Mám tě tolik rád! A víš proč? Protože mi vždycky koupíš tu nejlepší čokoládu, kterou v Sarajevu prodávají," potutelně se usmál a labužnicky se jí napil. To by ani nebyl on, kdyby mu neutvořila okolo jeho plných rtů vousy. Věděl to a usmál se ještě víc. Připadal si jako dítě a teď se jím cítil. Jeho přání byla splněna. Toužil po tom, aby ho Markus miloval, a věděl – mohl si být naprosto jistý, že tomu tak je. Jeho Markus-Michael jej miloval, stejně jako on jeho.

Po těch slovech a výrazu, který Alan nasadil, to Michael nevydržel a začal se uvolněně, šťastně smát. Bylo mu tak hezky! Tohle byl jeho brunet, jeho láska, tohle byl ten kluk, do kterého se tehdy zamiloval a kterého stále miloval – seděl před ním a pozoroval ho s jiskrami v očích a nejhezčím možným úsměvem.

„Ty jsi provokatér," pokroutil nad ním hlavou se smíchem a v očích se mu zalesklo, když vstal a přesunul se vedle něj. Mohl jen doufat, že pod nimi židlička nepraskne, ta se ale zdála pevnější, než očekávali, a tak tam zůstal, znovu se na Alana natiskl a objal ho. A pak se natáhl a čokoládu slízl, dával si záležet, aby nikde nezůstala. Nakonec se vrátil k jeho rtům, které také neopomněl pomazlit svými. A pak se zadíval kamsi hluboko do jeho veselých modrých očí a usmál se ještě víc.

„Víš, co mě nepřestává fascinovat? Že sis mohl myslet, že by ses mi nemusel líbit…," řekl a pohladil jej po tváři, kde už svou dlaň nechal. „Jsi nádherný… Roztomilý, s jiskřičkami v očích a nádherným úsměvem. Když jsem tě tu viděl, bylo to šokující a sám jsem nevěděl, jak přesně se cítím, teď jsem si tím ale jist. Víš, jak se mi ulevilo, když jsem zjistil, že jsi tady právě ty? Že to s tebou jsem si psal, do tebe jsem se zamiloval? Že to všechno bylo zbytečné, všechno trápení, ale taky že je možnost to všechno krásné zažít znovu? Že tě budu moct znovu obejmout a políbit? Chyběl jsi mi už první noc, kterou jsem byl bez tebe, a nedovedeš si představit, jak jsem rád, že jsem tě tu našel…"

„Já… nemyslím si moc o sobě, že bych byl kdovíjak přitažlivý. Hubený, samá kost, bez svalů, divné vlasy a mám křivý nos, nemám vzdělání…," zamračil se. „Ale ty? Ty jsi dokonalý, mohl bys mít kohokoliv a taky jsi úspěšný a… Někdy se bojím, že jsi se mnou jen ze soucitu. Taky jsem rád, žes to byl ty, kdo se tady zjevil, protože kdokoliv jiný by nade mnou ohrnul nos."

Na to se naň Michael nepatrně zamračil.

„Tohle už neříkej, to si přece nemůžeš myslet ani z legrace. Jsi perfektní, dokonalý, rozumíš? Máš nádherné oči a heboučké vlasy, jemnou kůži a rty jako stvořené pro líbání. Už jsem ti někdy řekl, jak krásně voníš? A o tvém těle bych taky mohl básnit, o každém centimetru kůže, ale to bych raději nechal na jindy. Jsi nádherný, tak si to pamatuj," zašeptal mu do rtů, políbil ho na ně a pak jej ještě jemně políbil na nos.

„Až dopiješ, něco ti ukážu," pousmál se pak a znovu si ho vtiskl do objetí. Netrvalo dlouho a Michael zaplatil a chytil svého přítele za ruku, za níž ho pak vedl ulicemi. Bylo to tak nádherné, nedokázal by ani popsat, jak úžasné bylo procházet se, ruku v ruce, tak jako dřív. Cítil teplo, které pramenilo z Alanovy dlaně, a hlavně konečně cítil lásku, která v těch dnech proudila večerním Sarajevem. Bylo teplo, slunce pomalu zapadalo a kolem nich chodily další a další páry, které se usmívaly stejně jako oni dva.

Došli do části města jen kousek od jejich domu a blondýn dovedl bruneta až k zábradlí jednoho z mostů, chytit jej do náručí a vysadil nahoru. A pak se vyhoupl vedle, pozoruje pomalu plynoucí říčku, a přitáhl si brunetka k sobě, paži už pak nechávaje okolo jeho útlého pasu.

„Víš…, sem jsem hrozně často chodíval, když jsem chtěl být sám. Seděl jsem tu, občas obědval a občas jenom koukal před sebe. Vždycky, když jsem ti utekl, jsem pak byl tady… Už ti nechci utíkat, chci být jenom s tebou, vždycky, když to půjde. Proto ti to tu chci ukázat – abys věděl, že už nemám žádné podobné tajemství, že to, co bylo, skončilo. Že to tentokrát bude jiné."

„Je tady nádherně, nedivím se, že ses sem chodil uklidňovat," zasnil se Alan. Vtom jeho zrak padl na plynoucí hladinu říčky a otřásl se. „Drž mě pevně, mívám závratě…"

Ačkoliv chtěl, nemohl odtrhnout zrak od tmavého proudu, měl pocit, že pokud zvedne hlavu, neudrží se a spadne dolů. Netušil, že se dokáže tak vyděsit, nebylo to vysoko, ale nohy, které neměl možnost o nic zapřít jej ještě v jeho obavách držely. Rozšířily se mu panenky a zpanikařil. Jediná záchrana pro něj byla blonďáček sedící doposud klidný vedle něj.

V té sekundě se na něj vrhl, viděl v něm ono záchranné lano, jenže Michael takovýto rychlý pohyb neočekával. Chytil ho kolem pasu, pevně, dál už ale svůj čin nedomyslel a jejich těla, důvěrně na sebe natištěná, se převážila směrem k hladině. Byly to sekundy, kdy padali, snad i méně, Michaelovi se to ale zdálo jako ve zpomaleném filmu – viděl vyděšené oči svého přítele, sám na tom snad byl stejně a hladina se přibližovala víc a víc, vítr jim rozevlál vlasy i trička a on u sebe pevně držel Alana, jako by ho mohl uchránit.

A pak ten moment skončil. Bylo parné léto, a přesto byla voda studená, těly jim projel chlad a ten hned vzápětí vystřídal šok. Bylo štěstí, že neseděli na kraji a voda byla dost hluboká, aby nenarazili na dno nebo kameny, které v řece místy bývaly, to si ale v tu chvíli nebyli schopni uvědomit.

Michael se vyhrabal nad hladinu a jeho oči se setkaly s modrými, úplně stejně vyděšenými a překvapenými, jako se cítil on sám. Společně doplavali ke kraji, kde jim voda byla sotva po boky, a konečně si mohli vydechnout.

Blonďák se spěšně otočil na svého přítele, nějak mu ale docházela veškerá možná slova. Jen tam stáli, z vlasů jim kapala voda a koukali na sebe, nechávali šok a adrenalin mizet z jejich těl a pravděpodobně vypadali jako naprostí blázni. Kolem občas prošli lidé a překvapeně je pozorovali, po tělech jim tekla voda. Jestli si někdy představovali dokonalé rande, toto v tom nebylo, to věděli.

A pak se Michael rozesmál – nejprve tiše, pak ale víc a víc, až se smál naplno. Netušil, proč přesně, něco na celé situaci mu ale přišlo vtipné, snad výraz, který Al nasadil? Kapky vody na jeho obličeji, splihlé vlasy a tričko nasáklé vodou, které na něm viselo, musel se smát…

„Vypadáš jako vodník, víš to?" poznamenal mezi smíchem a z legrace mu prohrábl vlasy, které pak díky vodě zůstaly trčet do všech světových stran.

Alan na moment nafoukl tváře, ale smích jeho společníka ho nakazil natolik, že se začal smát také.

„Zato ty, ty jsi úplně suchý, zázraky se dneska dějí," odhrnul mu mokrý pramen, ze kterého mu stékala voda po tváři.

„Dlouho jsme nebyli plavat, co si dát závod, kdo bude na druhé straně rychleji? Stejně už máme všechno mokré… i telefony," fňukl, když si uvědomil, že nejspíš přišel o svůj milovaný retro mobil. Vzhledem k tomu, že už víc nefungoval, než fungoval, mu to tolik líto nebylo. A věděl, že Mišo také už dlouho toužil po novějším, ale vzhledem k jejich šetření jeho koupi stále odkládal. Tak teď měl aspoň po starostech.

„To nemusíme závodit, to je přece jasné," zazubil se blonďák, a když brunet nechápavě pozvedl obočí, vyplázl na něj jazyk, a ukázal na sebe. Na to se naň ovšem Alan zašklebil a zmizel mu pod vodou.

„Počkej," vyhrkl Michael a spěšně vyrazil za ním. A i když byly síly hodně vyrovnané, musel nakonec uznat, že první na druhé straně nebyl.

„To nebylo fér," vydechl. Teď to byl Alan, kdo se vítězně usmíval. Stál před ním a už jen na výrazu ve tváři a jiskřičkách v očích bylo poznat, jak si své vítězství škodolibě užívá. Smířit se s porážkou nedělalo blonďákovi problém, právě v ten moment měl ale nutkavý pocit, že se ještě nesmí vzdát – a tak zanořil ruce pod hladinu a plynulý pohybem bruneta znovu celého namočil.

Tenhle způsob odplaty byl šíleně dětinský, v ten moment jej to ale pobavilo, stejně jako překvapený výraz Alana, a tak se znovu začal smát.

„Počkej to si vypiješ," zašklebil se proradně Alan a v očích se mu zalesklo. S odplatou však Michael počítal, a proto nečekal, až se Al vzpamatuje, a rychle se vzdaloval z jeho dosahu.

Brunet tušil, že už ho nedohoní, a tak odplaval kousek dál na malý splav, na který si sedl a sledoval Miša, kterak nechápavě hledí za sebe a hledá jej.

Pískl na něj. Blonďák změnil směr a po chvíli už seděli oba na splavu, vyklepávajíce z uší vodu a chechtajíce se na celé kolo.

Lidé na mostě i nábřeží se zastavovali a pozorovali ty dva blázny, ale jim to bylo jedno. Byli blázni, věděli to, protože jen blázni mají takové štěstí, že dostanou druhou šanci.

A Michael se natáhl, aby si svého milovaného blázínka přitáhl do náruče a vášnivě ho políbil. Chytil jej za boky a přemístil si ho na klín, aby mu byl ještě blíž, a znovu ho na sebe pevně natiskl. Cítil jeho tělo, splihlá mokrá látka toho moc nezakrývala a on se tak na něj mohl tisknout ještě lépe, z čela mu odhrnoval mokré vlasy a dál laskal jeho rty svými.

„Jsi nádherný… ne, nevymlouvej mi to," šeptal mezi polibky, když viděl, že se Alan nadechuje k protestu, „jsi nádherný, uvnitř i zvenku. Miluju tě."

Hrál si s ním, bylo to jemné a zároveň vášnivé, rukama jej hladil a jazykem mu zkoumal ústa. Tělem mu projela touha – chtěl ho, vždycky, ale teď, když jej viděl sedět v mokrém nic nezakrývajícím oblečení, smějícího se, šťastného, všechno se znásobilo. Toužil po něm, po jeho polibcích a dotecích. Navzdory chladnému oblečení v sobě cítil žár, jeho přítel ho vždycky přitahoval a vzrušoval, ale nyní? Láska mezi nimi jako by všechno posilovala, tehdy i teď. Jenže pak se mu v hlavě vybavila ještě jedna, poslední věc, kterou musel vyřešit.

Odpojil se od Alanových sladkých měkkých rtů a čelem se opřel o to jeho, vydýchávaje absenci plných rudých polštářků. Už v ten moment mu chyběly a na modrých očích svého přítele poznal, že na tom nebyl jinak. Jenže tohle mu stále kolovalo hlavou.

„Ali, hrozně tě chci. Ale taky chci, abys věděl, že to všechno, co jsem ti tehdy psal, jsem myslel naprosto vážně, a když teď vím, že jsi to byl celou dobu ty, nechci za žádnou cenu dopustit, aby sis znovu myslel, že tě beru jako hadr, který mi jednou za čas nastaví! Radši bych se toho všeho vzdal, než aby sis tohle myslel. Jestli… jestli dělám něco, co ti tolik ubližuje, musíš mi to říct. Já vím, že občas fakt působím jako neukojený fracek, ale je to proto, že tě miluju a že mě hrozně přitahuješ každým kouskem těla. Tohle pro mě jsi – můj andílek, můj Anakin i Alan, moje čistá dušička. Moje láska. Chci, abys to věděl," zašeptal, pohled upřený do jeho očí.

Alan sklopil oči, věděl, že toto muselo Michaela bolet a hodně mu těmito slovy ublížil. Poznal však, že stejně jako on, i Michael si pamatuje každé slovo, co si za ty týdny napsali. Tento vzkaz byl jeden z těch, které by nejraději vymazal. Věděl ale, stejně jako Mišo, že ta slova byla řečena v hněvu, stejně jako spousta dalších.

„Nemyslel jsem to tak, řekl jsem to jen ve vzteku, omlouvám se. Že jsem pro tebe jen hadr, jsem si nikdy nemyslel. Nijak mi neubližuješ. Vždycky – až do dob, kdy jsem se odcizili, to bylo krásné. Mrzí mě to. A to ostatní…, klidně ti budu dál vařit, protože vím, že tvoje buňky na tohle nejsou uzpůsobeny – až budeme mít domeček, nechci hned první týden vyhořet…," otřásl se. Snad jen pomyšlením, co by se stalo, kdyby nechal Michaela úřadovat u sporáku, ale spíše tím, že slunce už zapadlo a v mokrém oblečení mu začalo být chladno.

„Pojďme domů, je mi zima a já… miluji tě a chci s tebou zase být jako před tím. Chci šplíchat v koupelně pěnou, chci se dívat, jak se učíš vařit, ačkoliv oba dva víme, že je to marné, chci s tebou usínat a probouzet se, kdykoliv nám to práce dovolí. Pojď a drž mě jako toho malého andílka, o kterém jsi mluvil, protože ty… ty jsi můj velký anděl strážný."

Na to se blonďák usmál od ucha k uchu, postavil se a za ruku brunetka dovedl na cestu, kde si jej vyhoupl do náruče. Tam ho letmo políbil na rty a rychlými kroky se vydal k jejich bytu – úsměv z tváře mu nezmizel, tušil, že musí zářit na všechny strany, a i tím ve všech kolem podtrhovat dojem, že se pomátli. Oba byli mokří od hlav až k patám, voda už z nich nekapala, ale všechno na nich viselo. Vyšší nesl menšího v náručí, tiskl jej na sebe jako svátost a u toho se usmíval, jako by právě vyhrál v loterii a snad to tak i vnímal – Ali byl jeho jedinečný milionový los a on konečně opět chápal, jaké měl štěstí, že ho získal. A v ten moment mu bylo úplně jedno, co si lidé kolem budou myslet.

Od mostu to k jejich bytu nebylo nijak daleko. Ani u dveří ale blonďák svého andílka nepouštěl – byl lehoučký, sám si sice stěžoval, že je samá kost, nyní se to ale hodilo.

Zabouchl za sebou dveře do bytu a tam bruneta konečně postavil a znovu jej natiskl na sebe, jazykem zkoumaje jeho ústa. Tolik mu chyběla!

Oba se třásli zimou jako osiky, ale nemohli se od sebe odtrhnout. I cestou do koupelny byli na sebe přitisknutí. Tam jen rychle ze sebe shodili mokré oblečení a oba vklouzli do sprchy.

Jak to bylo dlouho, kdy se takto společně umývali? Alanovi to připadalo jako celé věky, a přitom tyhle chvilky, kdy na ně dopadaly horké kapky vody a oni prozkoumávali každé zákoutí těla toho druhého, tolik miloval.

Připadal si, jako by to bylo poprvé, a slastně si užíval horké ruce na svých zádech. Jemná vůně levandule, kterou oba měli rádi, se rozprostřela po malinké místnosti a on ji vdechoval, stejně jako vůni, kterou cítil z jeho milovaného.

Našel si jeho ústa a vpil se do nich, zatímco Michaelovy ruce mu hladily a masírovaly záda.

„Miluju tě," zamumlal do polibku, „stejně si ale myslím, že jsi blázen, že jsi se mnou. Jsi tak dokonalý…"

Na to se Michael usmál a políbil ho kamsi pod ucho.

„Lásko, koukal jsi se někdy do zrcadla? Určitě ne, počkej…," zamumlal a otočil ho – za sklem sprchového koutu bylo na zdi velké zrcadlo, v němž se nyní viděli. A blonďák se postavil za Alana a políbil ho na krk, zezadu jej objímaje.

„Vidíš se? Máš husté, ale jemné vlasy, skvěle se v nich přehrabuje. Už jsem ti říkal, jak moc miluju, když si na mě lehneš a já tě v nich můžu hladit a vískat? Pak tu máme velké oči, ve kterých se vždycky ztrácím, zářivě modré. Plné rty, co se umí úžasně usmívat. To tam nevidíš, ale tady, na boku tváře máš maličké znamínko. Je skvělé," zašeptal a políbil jej na něj, stejně jako na rty a na víčka.

„A když se hodně usmíváš, máš tady a tady," políbil jej na líce, „ďolíčky. Jsi s nimi vážně jako andílek. A když přemýšlíš, máš tady," políbil ho na čelo, „pár vrásek. Je to roztomilé."

Přesunul se k jeho krku, kde ho začal líbat, a nakonec si neodpustil udělat mu tam cucflek.

„Máš jemnou kůži, sametovou, jako stvořenou pro laskání a líbání. A je na ní krásně vidět každé moje znamínko.

Jemné ruce, šikovné, daleko šikovnější než ty moje, které mimochodem včera večer omylem zapálily a zničily další pánev. Hebké," zamumlal a věnoval mu pusu do každé dlaně.

„Dlouhé štíhlé nožky s úžasně citlivými stehny, které bych už pro jejich délku mohl hladit donekonečna. Úzký pas a citlivý hrudník, perfektně se objímáš, a abych byl upřímný, kdybys začal posilovat a měl po celém těle svaly, už by to nebylo ono. Miluju, jak vypadáš, hrozně rád tě chráním. A taky máš úžasný zadek. Perfektní," vzdychl a chytil jej za něj, než se sklonil, a ve chvíli nepozornosti mu na krk vytvořil další značku.

„Promiň, ale víš, zítra mi zase odejdeš do práce a já si musím zařídit, aby mi tě tam nikdo nesebral. Kdo by nechtěl svého andělsky krásného andílka, ale tenhle už je můj," zazubil se rozpustile, otočil si ho k sobě a znovu ho políbil, ruce provokativně nechávaje na jeho pozadí.

Alan se jen usmíval a poslouchal to krásné vyznání. Dokonce cítil i žár ve své tváři, ale věděl, že pod opálenou a nyní z horké vody žhnoucí pokožkou nepůjde jeho růž poznat. Nechtěl, aby Michael viděl, jak moc ho, i po letech, přivádějí jeho lichotky do rozpaků.

„Budou se mi zase smát," durdil se, prohlížeje si nové modřinky, které určitě nijak neschová. Přesto se ale cítil skvěle. Milovaný. Chtěný. V jeho očích dokonalý.

Natočil hlavu, aby mohl prozkoumat znaménko, o němž nevěděl. Tím ale natočil svůj krk, jeho citlivé místo, a neprozřetelně jej nechal napospas svému milenci.

A ten toho takřka okamžitě využil, líbaje jej přesně tam, kam věděl, že má – pamatoval si, co se Alanovi líbilo, kdysi jeho tělo znával dokonale, každý centimetr měl dopodrobna prostudovaný, a to se zkrátka nezapomíná. Jen si to bude muset připomenout. Už teď se nemohl dočkat.

Rukama mapoval jeho tělo, přejel mu přes zadek na boky, které mu začal hladit a dál ho líbal na jemnou kůži. Mohl se zbláznit – hladil jej, rty a občas škádlivě i zubama potrápil jeho krk a připadal si jako v nejhezčím erotickém snu. Jak dlouho už se Aliho takto nedotýkal? Jak jen mohl zapomenout? Bylo to dokonalé! Hladit ho, laskat, poslouchat jeho steny, které mu občas unikly – miloval milování s ním, ale to všechno kolem, každý kousek jeho těla…

Veškerá krev, kterou v těle měl, začala pomalu, ale jistě měnit směr svého toku. Panebože, asi byl vážně jen neukojený fracek, ale i kdyby, v ten moment mu to bylo ukradené. Al byl jeho přítel a on ho chtěl, protože byl dokonalý, nádherný, perfektní, a protože ho Michael miloval. A byl odhodlaný nechat se pro to nazývat jakkoli bude brunet chtít.

„Chci tě," zašeptal mu do ucha.

Alan jen vydechl, otočil se k němu čelem a objal jeho tělo tak, že se jim tepající mužství otřela o sebe.

„Kdybych řekl, že já ne, věřil bys mi?" uculil se na něj a vložil svou hlavu na jeho hruď, kde slyšel pravidelný a rychlý tep srdce.

„Poslouchám, co vypráví tvé srdce, a věřím mu každý úder. Pojď a vezmi si mě. Chci tě cítit všude…"

Neobtěžovali se ani utírat, chtíč je hnal do pohodlné postele, kde opět svá těla přitiskli k sobě a nechávali už jen touhu, ať je vede.

Michael jej položil do měkkých přikrývek a s touhou v očích si znovu začal prohlížet celé jeho tělo. Znal ho velmi dobře, ale stejně se toho nemohl nabažit – pohledu, dotyku, Ala celého. Dlaněmi jej začal hladit po celé hrudi i pažích a pak přešel k rozkošným stehnům, u nichž věděl, že je na ně Al citlivý. Sklonil se k nim a začal ho jemně líbat na jejich vnitřní strany, párkrát se k nim přisál, aby mu na ně vytvořil pár znamínek lásky.

Znovu se vrátil k jeho rtům a vnořil se do nich do dlouhého vášnivého polibku. Jazykem se probojoval do jeho úst a celá je prozkoumal, leč je tak dobře znal, zatímco dál hladil celé krásné tělo svého přítele.

Posadil se a vyhoupl si jej na klín tak, že musel cítit jeho erekci. Neodpojoval se od jeho rtů, rukama se ale mohl přemístit k jeho půlkám, které stiskl v dlaních – pánve rozbíjely bez problému, k tomuto ale jako by byly stvořené. Znovu se mu vrhl na krk, věděl, že jej Alan za všechny modřinky a kousance zabije, teď mu to ovšem bylo úplně jedno.

Alan se vláčně poddával jeho dotekům a vzpomínal na skoro zapomenuté pocity z jejich milování. Vždycky to bylo tak krásné, nechápal, proč se tomu tak bránil. Chvíli ho přepadly výčitky svědomí a pořád ho v hlavě atakovala ta nešťastná věta s tím, že se cítil jako hadr. To nikdy nebyla pravda. Teď věděl, že pod jeho rukama bude vždycky roztávat jako sníh pod paprsky jarního slunce. On byl jeho sluníčko, které ho vždycky milovalo, a teď mu to ukazoval. I on se toužil dotýkat pevných svalů a zůstávat v jeho pevné ochranitelské náruči.

Michael jej dál držel u sebe, dál jej líbal a nechával jeho ruce putovat po svém těle. Alanovy jemné doteky mu vždycky byly neskutečně příjemné a paradoxně jej rozpalovaly daleko víc, než kdyby mu brunet prováděl, co dělal sám. Vážně měl jemné, drobné ruce, ale taky sakra šikovné a Michael je po chvíli cítil úplně všude. Tělo mu žhnulo stejně jako Alovi.

Krapet se od své lásky odtáhl a rukama mu přejel na hruď, kde se jal laskat oba nadmíru zajímavé hnědé kopečky. Jeho bradavky byly pevné a tvrdé, citlivé, a tak se sklonil a jemně jej na ně políbil, opatrně kousl, jen trochu, aby Alovi neublížil, a hned vzápětí je opět políbil a poslouchal, jak jeho přítel vzdychá. Nikdy nebyl úplně hlasitý, když ho ale Michael slyšel, věděl, že se mu jeho činy sakra líbí. A to se dělo právě v ten moment.

Opět jej položil do přikrývek a natáhl se k nočními stolku, z nějž po chvilce hledání vytáhl tubu gelu. Trochu si ho nanesl na prsty a pro začátek s nimi jemně poškádlil Alanův vstup – líbilo se mu, jak na něj dobře známá komůrka zareagovala. Sklonil se k jeho rtům, aby bruneta zaměstnal a odvrátil jeho pozornost od ne moc příjemných pocitů, zatímco do něj pronikal prsty.

Alan cítil dlouhé prsty vnikající do jeho těla a uvolnil se. Cítil, jak je jeho vstup dlouhým celibátem úzký, ale přesto mu nedělalo problém je pojmout. Tělo si rychle vzpomnělo, jak dokázaly potěšit a co bude následovat. Líbila se mu plnost, kterou mu dopřávaly, a chvění v podbřišku se znásobilo. Snad ani nedýchal, jen oplácel polibky, a myšlenky se začaly upínat jen na jednu jedinou věc – uvolnění. Cítil, jak mu jeho mužství tepe a roní slzy předzvěsti. Prohnul se v zádech, aby Michaelovi umožnil lepší přístup, a jemně přirazil. Velmi dobře věděl, jak se pohnout tak, aby se nejdelší prst otřel o prostatu. Slabě zasténal, když se tak stalo, a v mužství mu zacukalo.

Ale k vrcholu měl ještě velmi daleko, a to mu přišlo frustrující. Když otevřel oči, uviděl stejnou touhu po spojení i ve tváři svého milence.

„Mišo, už to neprodlužuj," zašeptal tiše, přesto ale s naléhavostí, která byla nepřeslechnutelná.

Na to z něj Michael vytáhl prsty a znovu se natáhl pro tubu s gelem. Touha v něm jej popoháněla a on si přál už už se dostat do těla své lásky, věděl ale, že by jej to bolelo, a to on odmítal dopustit. Chtěl, aby se mu to líbilo. Aby se mu líbil každý dotyk, každé pohlazení a každý příraz, od začátku až do konce.

Spěšně si gelem potřel celou chloubu a znovu se přemístil nad svého přítele. A už ve chvíli, kdy se špička jeho erekce dotkla stažených svalů, projela mu tělem slast.

Věděl, co jej čeká, pamatoval si na všechny ty pocity, ačkoli byly zahaleny mlhou měsíců, co strávil bez Alanova těla. Teď ho tu ale měl, žhnulo, vypínalo se proti jeho rukám, a tak splnil, oč ho brunet žádal, a dál to neprotahoval.

Pomalu ho do něj zasouval, snad opatrněji, než bylo nutné. Brunet byl uvolněný, důvěřoval mu, a po chvíli tak Michael cítil, že se uvolnil úplně a on se může začít hýbat. Přesto ale ještě malou chvíli vyčkal – srdce mu zběsile bušilo, penis mu v brunetově těle pulzoval a potřeboval se alespoň trochu uklidnit. Všechno to těsno a horko bylo tak dokonalé, vždycky, ale teď, po tak dlouhém celibátu? Výdrž byla ta tam, jeho tělo se chtělo uvolnit kamsi do horoucí jeskyňky, ale on ještě nechtěl.

Nakonec, když se cítil alespoň maličko klidněji, chytil Alovy boky a konečně do něj začal přirážet. Líbal ho, laskal mu citlivý krk a hledal ten jeden, jediný bod, který by mu udělal tolik dobře…

Alan cítil, jak se přes něj přelévají vlny touhy a měl dojem, že nedokáže dlouho odolávat tomu, co se na něj valilo. Slast, kterou pocítil, když jeho blonďáček neomylně našel ono místo, které bylo jejich alfou i omegou. Místo slasti, které, neustále hlazené jeho pevným a snad na míru stvořeným mužstvím, ho pomalu ale jistě posílalo na okraj. Avšak on věděl, že ještě není čas, chtěl do ráje milenců vstoupit s Mišem, současně.

„Vydrž chvíli, lásko," zamumlal mu Michael do ucha, pod které ho políbil, než chytil jeho boky a zrychlil, k orgasmu se blížil mílovými kroky a viděl, že na tom brunet nebyl jinak. Podíval se do jeho roztoužené tváře pravděpodobně stejně, jako byla jeho, a natáhl se po jeho chloubě, jíž chytil do dlaně přesně v momentě, kdy mu Alan zatnul prsty do zad a zasténal mu do ucha. A to ani jeden z nich nevydržel.

S Alanovým jménem na rtech se Michael přehoupl přes okraj a tělo mu obalila slast, ta, o níž si poslední měsíce mohl nechat jen zdát. Ta, kterou dřív oba tolik milovali, a on věřil, že odteď už jejich vztah znovu pokvete i v tomto směru. Chtěl tomu věřit.

Tělem mu projela vlna horka a přišlo mu, že v sobě má bouři, divokou a nespoutanou, anebo ne – on v sobě měl plamen, mocný a žhavý a ten jej nyní zahalil a vynesl do orgasmických výšin, v nichž dlel se svou láskou v náručí. Okrajově zavnímal, že i z jeho rtů sklouzlo jméno jeho milence, a cítil na sobě jeho sperma.

A pak se konečně vzpamatoval, vysunul z něj svou chloubu, položil se vedle a přitáhl si bruneta do pevného objetí, kde jej láskyplně políbil. Tušil, že kdyby to šlo, má v ten moment místo očí srdíčka, na tom mu ale nezáleželo.

„Ali, tolik tě miluju," zašeptal mu do ucha, o nějž se pak něžně otřel rty.

„Panebože, já jsem tak rád, že jsem tě v té kavárně našel, že jsi nám dal druhou šanci a že tě tu mám. Jsem tak rád, že tě můžu držet a líbat. Vím, že to bude klišé, ale řekl jsem to po našem poprvé a chci to říct i teď – nikdy tě už nechci pustit. Po tomhle všem už vůbec… Na tenhle den budu nadosmrti vzpomínat, stejně jako na ten, kdy jsem tě poznal, a ten, kdy jsme se dali dohromady. Miluju tě. Nedovedu si představit, že bych měl držet kohokoli jiného, fyzicky i symbolicky, ty jsi moje všechno. Děkuju, že tu jsi…," zašeptal. Hlas se mu nepatrně lámal všemi těmi pocity, které se v něm praly, a tak na sebe svého andílka natiskl ještě víc, aby si nemohl všimnout, jak naměkko je.

A Alan se mu vtiskl do objetí rád, rád se nechal přivinout do velké, ochranitelské náruče a jen okrajově zavnímal, že se mu po tváři svezla jedna maličká kulatá kapička štěstí. Slza, která ale po tisíci vzkazů plných bolesti konečně vyjadřovala nepopsatelné štěstí a lásku, již oba cítili, lásku, které konečně věřili. Ten večer by nikdy neočekávali, nikdy by ho nemohli předpovědět, a přesto za něj byli tak šťastní, přesto věděli, že byl správný.

A ona slaná kapička se pomalu svezla z Alanovy tváře a padala dolů, směrem na podlahu, kde se v ní skrz okno promítl odraz měsíce. Jen na malý, maličký moment, kdy jako by mu vyprávěla o lásce a o štěstí, o strastech, které pro ty dva osud připravil a které ještě měli zažít, o náročné škole Alana i Michaelově cestě do Ameriky, ale také o sladkých polibcích na uvítanou a zvládnutých zkouškách, které společně oslaví svou milovanou čokoládou.

A vyprávěla by dál a dál, jenže malá chvilka, jíž měla, v ten moment skončila a ona se vsákla do koberce, nechávajíc velký zářivý měsíc, nakukující oknem na dvě důvěrně propletená těla, ať si sám domyslí, co bylo dál…

KONEC