Nal – Předtím

Prequel k mojí povídce „Nal“.

Žil jsem s matkou od raného dětství, aspoň pokud si pamatuju. Kromě ní s námi bydlel i její otec, můj dědeček, proto mě nejspíš dlouho nenapadlo se zeptat, kde je můj otec. Měl jsem svůj svět, ve kterém mi nic nechybělo. Pak jsem si ovšem začal všímat, že mí kamarádi to mají trochu jinak. Když tedy jednoho dne došlo na můj dotaz ohledně nepřítomnosti otce, matka se zatvářila poněkud nejistě. Zdálo se mi, že snad vůbec neodpoví, ale byl jsem rozhodnutý naléhat.

Po jistém váhání mi nakonec řekla, že můj otec byl cizinec. Prý se u nás na ostrově prostě zničehonic objevil a ona mu padla do oka. A on jí koneckonců taky. No a pak jsem se po nějaké době narodil já. Na mou původní otázku, kde teda je teď, s hlubokým povzdechem odpověděla, že neví. Jednoho dne prý řekl, že musí odjet na moře, a zmizel. Nikdy se jí už neozval a nevrátil se.

Byl jsem tehdy ještě dítě a moc jsem to nechápal. Jak může někdo jen tak odejít a nevrátit se? Neznal jsem ještě moře a jeho nástrahy. Děda mi vysvětlil, že na moři se ztratí hodně lidí a můj otec k nim nejspíš patřil taky.

Nebyl jsem smutný, spíš rozzlobený. Ostatní kamarádi otce měli, tak proč ne já? Připadalo mi to nespravedlivé. Můj děda se snažil mi všechno vynahradit, ale já jsem pořád cítil jakousi nenaplnitelnou mezeru v duši. Jako kdyby mi někdo něco nenávratně sebral.

Teď se mi to všechno zdá hrozně pošetilé. Svět přece není spravedlivý, jak už dávno vím. Ani takový být nemůže.

Když jsem byl větší, všiml jsem si jistých známek, že jsem jiný než ostatní. Moje kůže byla o dost světlejší než kůže ostatních lidí, které jsem znal, a ani po dlouhém pobytu na plném slunci netmavla. Taky mě to nějak víc táhlo k moři. Jako kdyby mě v něm něco volalo. Začal jsem to přikládat vrozenému dědictví po svém zmizelém toulavém otci, který z moře pravděpodobně přišel a také tam nejspíš odešel.

***

Jednou k nám domů přišel nějaký člověk. Nikdy dřív jsem ho neviděl, ale matka ho srdečně uvítala a pak mi sdělila, že je to můj vzdálený strýc. Vyšlo najevo, že nás přišel pozvat na nějakou oslavu na druhý konec ostrova, za pásmem hor.

Měl jsem hroznou radost, že se dostanu z našeho městečka ven a uvidím něco zajímavého. Náš ostrov je sice dost rozlehlý, ale já jsem z něho dosud znal jen nepatrnou část. Teď se naskytla šance poznat něco nového. Připadalo mi to tak vzrušující! Matka se ale zatvářila trochu vyděšeně. Pak překotně začala protestovat, že je to moc daleko a já jsem ještě moc mladý a podobné nesmysly. Už jsem nebyl dítě, bylo mi tehdy skoro osmnáct a připadal jsem si jako dospělý, takže jsem si postavil hlavu. Trval jsem na svém a matčinými řečmi jsem se nenechal odradit. Toužil jsem po dobrodružství.

Strýc mě v tom podporoval a nakonec jsme matku přemluvili. Vzala si ovšem strýce stranou a naléhavě mu něco říkala. Neslyšel jsem, o co šlo, ale později mi to strýc, když už jsme byli na cestě, řekl. Prý mu přikázala, že mi nesmí dát ochutnat červené maso.

Zarazilo mě to. V té době jsem vůbec nevěděl, že maso může být červené, znal jsem jen bledé maso ryb, případně narůžovělé krevet a podobných živočichů. Ovšem červené…?

Strýc to považoval za hloupost, kterou matce s lehkým srdcem slíbil dodržet, ovšem jak se zdálo, vážně to nemyslel. Mě ale začala sžírat zvědavost. Co na tom červeném mase může být, že mi ho matka dosud zapírala?

Na oslavě jsem to poznal. Strýc mě nechal, ať si vezmu, na cokoli budu mít chuť, a že bylo z čeho vybírat. Dlouhé stoly se jen prohýbaly po mísami plnými jídla a pití. Nadšeně jsem si všechno to jídlo prohlížel, až… Můj zrak padl na vzdálené místo na stole. Na jednom z podnosů tam ležely kusy nějakého masa a z nich vytékala červená tekutina.

Jediné, co si potom z oslavy pamatuju, byl strýcův opilý smích, jak se vesele bavil s ostatními lidmi, a chuť toho masa, které mi klouzalo do krku, kam jsem si ho cpal plnýma rukama. Ještě nikdy jsem nejedl nic tak strašně dobrého. Proč jen jsem o něm až do té chvíle nevěděl?

***

Od toho dne se můj život změnil. Po návratu domů jsem nemohl myslet na nic jiného, než jak si znovu dopřát červené maso. Neměl jsem klid, ryby se svým bledým masem mi přestaly stačit. Zase jsem chtěl v ústech cítit tu dokonalou chuť. Třásl jsem se jako v horečce a skoro se nedokázal na nic soustředit.

Jako smyslů zbavený jsem běžel po břehu moře. Co se to se mnou děje? Jsem snad nemocný? Došel jsem až k zátoce, kde se koupalo několik dívek. Znal jsem je od vidění, ale až dosud mě nijak nezajímaly. Proč mě tedy najednou něco nutí se k nim opatrně přiblížit?

Asi jsem dostal nějaký záchvat. Nebo jsem si to aspoň myslel. Vidím sám sebe, jak nepozorovaně vklouzávám do vln teplého moře a plavu k nim. A pak mám najednou místo rukou ploutve a… Slyším křik a kolem mě se míhají snědá těla a v ústech cítím něco měkkého a teplého a zakusuju se hlouběji a do hrdla mi teče horká krev.

Probral jsem se na pláži. Byl jsem hrozně unavený, ale zalévaly mě vlny uspokojení. Konečně jsem se nasytil tím, po čem jsem tak strašně toužil. Červeným masem živého tvora.

Co na tom, že ve vesnici zavládl smutek, protože jednu z dívek napadl žralok a ona zemřela? Nezáleželo mi na neštěstí ostatních lidí, protože jsem byl uspokojený. Že to bylo na úkor jiného člověka, mi vůbec nepřišlo důležité. Musel jsem být ovšem opatrný, aby mě nikdo neviděl, až to udělám příště. Protože mi bylo jasné, že nějaké „příště“ zcela jistě nastane. Moje chtivost byla neutišitelná.

Dávat si pozor už se stalo samozřejmostí. Taky bylo nutné střídat pláže našeho ostrova, bylo by podezřelé, kdybych lovil jen na té jedné, která byla nejblíž domovu. Opatrnost, co největší opatrnost byla mou novou přirozeností. Záležel na tom můj život.

Tak jsem žil skoro rok, když se k nám do městečka přistěhoval Askar.

***

Jak mám popsat, co bylo, když jsem ho poprvé uviděl? Co jsem cítil? Jako kdyby na mě seslal nějaké kouzlo. A nebylo to jen o tom, jak vypadal. Jistě, měl krásnou tvář, tedy v mých očích byla krásná, a štíhlé, lehce osvalené tělo. Ale jakmile se na mě podíval, měl jsem pocit, že uvnitř mě něco prasklo. Zatoužil jsem po něm. Nejprve jsem myslel, že je to moje stará známá touha po červeném mase, ale ne. Bylo to jinak, úplně jinak, což mi docela rychle došlo.

Nechtěl jsem cítit na jazyku a v hrdle jeho teplou krev a třesoucí se tělo. Moje ruce se ho toužily dotýkat, hladit tu dokonalou kůži a dívat se do jeho černých očí. Připadal jsem si jako blázen, nikdy dřív mě něco takového ani nenapadlo. Teď ale…

Všiml jsem si, že se na mě často dívá, a radostí jsem se roztřásl. Má o mě zájem, líbím se mu, tak jsem si to vysvětloval. Zároveň však ve mně rostl neklid, protože nic dalšího se nedělo.

Rozhodl jsem se vzít věci do vlastních rukou.

Viděl jsem, jak jeden večer jde Askar na pláž, sedá si do písku a zamyšleně se dívá na moře. Byl sám a přesně na to jsem čekal. Zahnal jsem jakékoli obavy a pochybnosti a vydal se rovnou k němu. Překvapeně se na mě podíval, když jsem si sedl těsně vedle něj, ale nic neřekl. Neodsedl si, což jen povzbudilo mé odhodlání.

Cítil jsem žár jeho těla, jako by mě objímaly neviditelné vlny, a srdce se mi rozbušilo. Když už jen jeho fyzická přítomnost na mě působila takhle, jaké to asi bude, až se ho dotknu?

Neuměl jsem vést zbytečné řeči. Chvíli jsme se jeden druhému dívali do očí a pak jsem se naklonil a políbil ho. Přímo na ústa. Vlastně jsem se pouze o ně otřel, zlehka a rychle, ale stačilo to. Askar se ke mně přitiskl, objal mě jednou rukou kolem krku a druhou si přitáhl mou hlavu. Svými rty drtil ty moje, přinutil mě otevřít ústa a vstrčil do nich svůj vlhký jazyk.

Žilami mi proudil oheň a zároveň jsem nedokázal myslet na nic jiného.

Bylo mi jasné, že on už tohle musel někdy dělat. Bál jsem se, že mě pro mou nezkušenost třeba odmítne, ale nestalo se. Možná se mu to dokonce líbilo, že mi může říkat, co a jak mám dělat. Neměl jsem moc představu, jak tyhle věci mezi dvěma muži chodí, ale ještě ten večer jsem se všechno dozvěděl.

Ukázal mi, jak úžasně se dá kouřit mužská chlouba, jaké to je, promnout v dlani vzrušením stažené koule a co všechno se dá dělat se šikovnými prsty. I dneska ještě cítím, jak se jeho jazyk dotýká žaludu mého mužství, zajíždí do dírky na špičce a líže po celé délce. A co teprve jeho rty sající moje ztvrdlé bradavky a ve stejné chvíli jeho prst pronikající dovnitř mezi moje půlky, tam, kde je citlivá růžice vstupu…

Nakonec mě ojel, vzpomínám si, jak mě nejdřív uvolňoval prsty, než svým úžasným penisem zajel do mě. Byl opatrný a šel dovnitř pomalu, takže to bolelo jen minimálně. A pak už následovaly zrychlující se přírazy a naše dvojí vzdychání a horká vlna zatemňující mou mysl, když jsem uvnitř ucítil jeho horké semeno.

Měl jsem pocit, že jsem snad nikdy nic krásnějšího nezažil.

Jak jsem mu tehdy byl vděčný! Prožít něco takového mi v tu chvíli připadalo snad ještě lepší než chuť čerstvé krve.

Začal mi říkat Nal. Není to moje pravé jméno, ale zalíbilo se mi natolik, že jsem se rozhodl si ho nechat.

Scházeli jsme se každý večer, aby nás nikdo neviděl, a dělali věci jako tehdy vpodvečer na pláži. Pokaždé to bylo trochu jiné a pokaždé úžasné.

Málem jsem díky tomu zapomněl na svou touhu po červené mase.

Málem.

***

Už uběhlo tolik dní. Myslel jsem, že díky Askarovi jsem se jí zbavil, ale ne. Byla tady, ukrytá v zákoutích mé mysli, a znovu začala vylézat. Jako šílený jsem zase celý den běhal po pláži a snažil se ji překonat, ale marně. V nesnesitelných mukách jsem se vrhl do vody a plaval, plaval jako šílený kolem ostrova, až se moje zuby zakously do jednoho z lidí na vzdálené pláži. Ach, jaká slast, cítit zase v hrdle horkou krev tekoucí z živého masa!

Probral jsem se až na konci pláže a cítil uspokojení. Takové, jaké může dát jen droga.

Askar se mě později ten den ptal, kde jsem byl, ale copak jsem mu dokázal odpovědět? Nemohl jsem to říct nikomu na světě. Ani jemu.

Čas plynul. Pro mě byl jako nekonečná řada dnů naplněných dvěma druhy šílenství. Jedno jsem prožíval denně s Askarem, druhé pak čas od času v moři. A bylo to opojné, tak opojné, že jsem si nedokázal představit, že bych se některého z nich měl vzdát.

Má matka si mě v den mých dvacátých narozenin zavolala, že má pro mě dárek. Něco, co zbylo po mém otci. Prý jí řekl, že to mám dostat právě v tento den. Dost mě tím překvapila, otec už byl pro mě skoro jako nějaká vymyšlená postava, ale byl jsem zvědavý, co mi mohl zanechat. Když mi matka dárek předala, málem jsem ho upustil na zem, jak se mi najednou roztřásly ruce.

Byl to náhrdelník ze žraločích zubů.

Kdokoli jiný by to považoval za suvenýr z našeho ostrova, ale já jsem už začínal tušit. Myšlenky v hlavě mi vířily jedna přes druhou. Můj neznámý otec mi nejspíš chtěl něco naznačit. Možná že on a já jsme stejní. Proto tehdy matce řekl, aby mi zakázala ochutnat červené maso, věděl, co by to mohlo mít za následek. Snad mě chtěl varovat, ochránit před mnou samým. Nemohl tušit, jak marné jeho varování bylo.

Askar na mně večer poznal, že jsem myšlenkami jinde, a snažil se mě rozptýlit. Leželi jsme vedle sebe a on mi olizoval bradavky a prsty mi lehce přejížděl po penisu. Věděl, co se mi líbí, a nakonec dosáhl svého, vzrušení z jeho dotyků ve mně převládlo a já jsem se k němu přitiskl a objal ho. V koutku mé mysli se ale stále ukrývala zneklidňující myšlenka. Prokletý. Jsem navždy prokletý a můj otec to věděl, ještě než jsem se narodil. Protože nejspíš sám takový byl.

***

Pak jsem se jednou zase probudil na pláži. Nevím, kdo se ten den stal mou obětí v moři, ale na souši… Askar. Seděl kousek ode mě a ve tváři, v té krásné tváři s černýma očima, měl smutek. Při pohledu na něj mnou projelo jako šíp poznání, že je konec. Srdce se mi sevřelo úzkostí.

Vzpomínka na tu chvíli ve mně dodnes vyvolává smutek. Zjistil nějakou náhodou, co jsem udělal a ještě udělám, jak mi sám vzápětí řekl. Pak dodal, že se s tím nedokáže smířit. Má mě rád, ale musíme se rozejít. Po těch slovech vstal a odešel.

Chtěl jsem vyskočit, běžet za ním a snažit se mu to vysvětlit, ale neudělal jsem to. Dokonce jsem ani nepromluvil. Věděl jsem už s naprostou jistotou, že se nedokážu změnit, a že on to ví taky. Nedokážu se ovládnout, nedokážu změnit svou děsivou podstatu. Díval jsem se, jak odchází, a v duši se mi šířila temnota vyplněná bezhlasým vytím. Proč, proč jen jsem takový?

Askara už jsem nikdy neviděl. Nikomu nic neřekl a zmizel z ostrova. Moje tajemství si nechal pro sebe. Nevím, kde je a co se s ním stalo, ale budu si ho pamatovat navždycky.

Měl jsem obavy, že když si toho všiml on, všimne si i někdo jiný. Proto jsem se rozhodl z našeho ostrova odejít. Dokážu žít v moři nějakou dobu, ale čas od času musím vystoupit na břeh. Jen to už nikdy nebude na mém rodném ostrově.

Půjdu na jiný ostrov, nic jiného mi nezbývá. Prý jsou místa, kam jezdí hodně cizinců, kteří nemluví naší řečí. Tam možná budu mít šanci žít i jako člověk. Snad.