Brosus

Měl sen, věděl, že před okamžikem se mu něco zdálo, jen už si nepamatoval co. Ležel se zavřenýma očima, srdce mu tlouklo, že to muselo být slyšet. Třásl se, vnímal chlad kolem sebe, husí kůži a slyšel kroky. Sám v zamčeném bytě. Bezpečnostní dveře, jeho byt byl skoro jako trezor. Ale teď není sám. Zpod zavřených víček mu stékaly po tvářích slzy. Něco je v jeho ložnici, slyšel i jeho dech. Vzlykl nahlas.

Merin mladíka pozoroval. Líbil se mu, v jeho blízkosti se cítil… dobře. Jenže teď se klepal jak vyděšené štěně, plakal. Zarazil se. Ví o něm? To přece není…

Chlad se vytratil i dech, který tu určitě byl. Riam rozechvělou rukou rozsvítil lampičku. Rozhlédl se po pokoji, byl sám. Pak mu padl zrak na místo tak metr od jeho postele. To, co spatřil, mu skoro zastavilo srdce. Nebyly to stopy, jen zvláštní stíny, ale on věděl, že to znamená jediné. Někdo tam před okamžikem stál. Nechal lampičku svítit, do rána už neusnul.

Několik dalších nocí usínal při světle a se strachem. Nic se nestalo, pomalu se uklidňoval.

Jednou, když se vracel pozdě z práce, vyběhl schody a ztuhl. Chlap, co ho před pár dny otravoval, stál před jeho dveřmi.

„Zdravím, mazlíku. Chvilku mi trvalo, než jsem zjistil, kde bydlíš. Ale našel jsem si tě,“ usmál se.

Riamovi bylo zle. Když utekl z domova, tušil, že to, co ho vyhnalo, není nic neobvyklého, ale že hned narazí na někoho, kdo si ho zase vyhlédne…

„Promiňte, asi jste se spletl,“ neměl pevný hlas, sám to slyšel.

„Ale ale, přece si nejdřív užijeme, ještě budeš prosit.“

A zrovna když se Riam rozhodl, že začne utíkat, světlo zhaslo. Ihned se ozvalo děsivé křupání, řev, neidentifikovatelné zvuky.

„Jdi domů,“ zaslechl zvláštní hlas.

Nemohl se pohnout z místa. Při dalším křupnutí se ozval strašidelný chrapot, někdo lapal po dechu a moc mu to nešlo.

„Jdi domů, hned!“ zopakoval ostře ten hlas.

Vpadl do bytu, zamkl a sesul se k zemi. Klepal se, objal si ramena roztřesenýma rukama, vyděšený k smrti. Pak se před ním objevil, mlžné černé tělo, rudě žhnoucí oči. Až teď si Riam uvědomil, že nerozsvítil. Náhle se lustr rozzářil.

„Riame, neublížím ti. Kdybych chtěl, udělal jsem to už dávno.“

Mladík se zarytě díval na parkety, bál se znovu podívat.

„Ten chlap už se k tobě ani nepřiblíží, neboj se. Jen na tebe pomyslí, tělo mu zaplaví bolest, která ho na dlouho ochromí. Pochopí, že je čas odejít, dát ti pokoj i v myšlenkách.“

Podíval se na bytost, která k němu promlouvala. Nebýt těch rudých očí, byl by to možná temný, ale ne až tak děsivý duch.

„Kdo, kdo…,“ nemohl ze sebe vysoukat kloudné slovo.

„Byl jsem stvořen pro jediné, pro utrpení, bolest, zlo. Ty jsi mi připomenul, kým jsem kdysi byl. Když jsem ti nablízku…, vzpomínám si na svou minulost. A přestože by to tak nemělo být, vím, že mou přítomnost vnímáš. Vím, to, jak vypadám, tě asi děsí.“

Chlapec bezděčně přikývl.

„Ty se mne nemusíš bát.“

Zmizel.

***

Měl strach, strašně se bál, jestli ho zase neuvidí stát před svými dveřmi. Duch se neukázal. Zato muže, který mu chtěl ublížit, potkal před domem velmi brzo. Co šlo, měl v sádře, modřiny, monokly, kdoví co ještě. Riamovi se to nelíbilo. Ano, ten muž mu chtěl ublížit, ale teď vypadal, jako by ho přejel tank. Mladík věděl, jaké to je dostat krutý výprask. Přes to, kým ten muž byl, mu ho bylo i líto. A ten večer se u něho temný duch znovu zjevil.

„Skoro jsi ho zabil,“ zašeptal.

„Skoro,“ odpověděl, „ale kdybys věděl, na co myslel, co by ti provedl, možná bys ho tolik nelitoval. Po tom, čím jsi prošel, je fascinující, že stále máš čistou duši, dokážeš litovat toho, kdo by ti sám rád ublížil.“

„Blbeček,“ zašeptal Riam.

„To neříkej!“ zarazil ho. „Mít v srdci lásku a soucit, to není nic, za co by ses měl stydět.“

Chlapec se usmál.

Začali se setkávat denně. Merin, jak se temný duch představil, Riamovi vyprávěl o všem ze své minulosti, na co si ještě pamatoval, ne však přímo o sobě. Mladík ho poslouchal se zaujetím a on cítil, jak se k němu přibližuje. A v něm se probrala temná síla, zlo, jehož byl součástí, vyslancem. Při každém setkání se přemáhal, bojoval s touhou ublížit, zranit, vyděsit, zabít. Jeho návštěvy byly kratší, ovládání bylo těžší s každým dnem. Až se to stalo.

Nevěděl, co se děje, ale Merin, ať už byl čímkoliv, byl jeho společník. Docela se nezbavil strachu, doufal, odvážil se věřit, že mu nechce ublížit. Seděli na jeho posteli, Merin se pohnul, tím zvláštním, vláčným způsobem. Riam se bezděčně natáhl, aby ho zastavil, což samo o sobě byla hloupost, a Merin se prudce otočil. Chlapce sevřela hrůza. Rudé oči, upřené do jeho tváře, byly jiné, plné zla. U srdce ho sevřel chlad, na těle naskočil studený pot, nemohl dýchat. Čirá hrůza. Merin zmizel. Riam nemohl zůstat, rychle vyběhl, utíkal bez cíle, jen se pořád ohlížel přes rameno. Náhle si uvědomil, že za ním někdo, možná něco, běží. Plakal, jak neviděl na cestu, zakopl. Upadl, snažil se vyškrábat na nohy, náhle ho sevřela nějaká síla. Někdo ho zvedal.

„Prosím, ne, já nechci umřít,“ zavzlykal.

„Tak pojď.“

Nemohl se vysmeknout, nechal se táhnout neznámo kam a kým. Pak ho ten, který nepřestával svírat jeho ruku, strčil do auta, připoutal, rychle sedl na místo řidiče. Auto se prudce rozjelo.

Riam seděl jako přikovaný, klepal se po celém těle, oči upřené na řidiče. Byl to člověk, muž, alespoň vypadal jako člověk. Krátké vlasy, ostře řezané rysy, pevně semknutá ústa. Ruce křečovitě svíraly volant. Riam sebou cukl. Na levé ruce měl strašlivé jizvy, jako od drápů. Náhle na chlapce upřel pohled, měl šedé oči, ne modrošedé, skutečně světle šedé oči.

„Ublížil ti?“

„Co? Kdo?“ nechápavě odpověděl Riam.

„Merin, ublížil ti?“

„Ne. Chránil mě. Až dnes…,“ sklopil pohled, třásl se, zuby mu drkotaly.

Muž sjel ze silnice, lesní cestou dojeli k malému domku. Rychle vtáhl Riama dovnitř. Pak zmizel v útrobách domu, než se mladík rozkoukal, byl znovu u něho. Zjizvenou rukou mu podával sklenici divně zabarvené vody.

„Vypij to!“ přikázal.

„Co je to?“ vyděšeně se zeptal Riam.

„Neboj se,“ mluvil muž náhle měkkým, hlubokým hlasem. „Jen potřebuju, abys to do sebe hodil, pro jistotu.“

Tekutina voněla sladce, zavřel oči, nasál její vůni a pak sklenici rychle vyprázdnil. Muž ho chytil za bradu, upřeně se mu díval do očí. Riam netušil, o co jde, pohled byl intenzivní, skoro jako by jím procházel a viděl každé zákoutí Riamovy duše.

Mladík ucukl, sklopil oči. Krásné, plné strachu a bolesti. Měl nutkání pohladit ho po vlasech, raději sevřel ruku v pěst. Najednou nevěděl, co dělat. Už si ani nepamatoval, kdy naposledy měl někoho, kdo ho přitahoval, tak blízko, dokonce u sebe doma. Vnímal svoji nejistotu i touhu. Stiskl zuby. Co to v tom klukovi je? Jen při pohledu na něho měl hříšné myšlenky, ještě když ho hlídal, aby se dostal k Merinovi. Byl poslední z té trojice zla, musí ho odstranit, jinak nebude mít klid. Chlapce chtěl jen chránit, původně, odvrátil se od něj…

Neodvažoval se pohnout, rozhlížel se po místnosti. Náhle spatřil stín za oknem, rudé oči. Vykřikl a omdlel.

„Probuď se! No tak.“

Neznámá vůně mu opanovala smysly, horký dech mu ovanul tvář. Ten muž, napadlo ho, je blízko něho, nepohnul ani víčky. Nevěděl proč, jen chtěl, aby se k němu ještě přiblížil. Náhle mu po tváři přejel jemně několika prsty.

„Riame, nepodváděj, jsi vzhůru,“ šeptal mu do ucha.

Neotevřel oči, nehnul se ani o píď a dosáhl svého, jeho hostitel se k němu ještě víc přiblížil. Vnímal ho celou svou bytostí.

„O co ti jde?“ nevinná otázka a srdce se Riamovi rozběhlo zběsilým tempem.

„Nevím,“ popravdě odpověděl a konečně otevřel oči.

Jejich pohledy se spojily, Riam skoro nedýchal, muž rychle vstal.

„Co se stalo? Z ničeho nic jsi omdlel.“

Riam mu popsal, co viděl.

„Ty jsi Merina celou dobu viděl?“ šok v jeho tváři nešlo přehlédnout.

„To je špatně?“ byla to hloupá otázka, ale chtěl vědět…, byly chvíle, kdy měl pocit, že vidí nebo slyší, co ostatní ne.

Slyšel od těch, kteří byli jeho rodina, jak je špatný. Zloba a bolest, to byl jeho domov. Pamatoval si ty chvíle, kdy seděl sám ve svém pokoji za zamčenými dveřmi a přes uplakané oči spatřil něco, co bylo v pokoji s ním.

„Je to… Nikdo je nevidí, ne takhle,“ upřel na něho šedé oči, „šel jsi se mnou do mého domu, a vůbec tě nezajímá, kdo jsem.“

Riam mlčel, nemělo smysl se ho teď ptát. A jestli mu to chce říct, stane se to. Navíc on zná jeho jméno, vždyť ho už několikrát vyslovil. Čekal.

„Brosus,“ mírně se usmál, „jmenuju se Brosus.“

„Jsi lovec duchů?“ zeptal se mladík.

„Démonů. Ne všech, jen tří, co mi vstoupili do života,“ povzdechl si, „asi ze začátku. Pak se to nějak rozrostlo.“

„To je jich tolik?“ vyděsil se Riam.

„Ani ne. Často, vlastně většinou, jsou to naprosto racionální věci. Vrzající podlahy, voda v potrubí a tak. Někdy i hloupé vtipy, nebo pokus někoho vystrašit, ublížit druhému. Duchů tolik není a ne všichni jsou nebezpeční. Démoni ano, ale ty jsem skutečně potkal jen tři a Merin je poslední z nich. Trvalo mi nesmírně dlouho zjistit jeho jméno, jak jsi na něj přišel ty?“ zajímal se.

„Řekl mi ho,“ přiznal Riam a uvažoval o všech Brosusových slovech.

„Řekl?“ neskrýval údiv.

Mladík přikývl.

„Měli bychom se vyspat,“ nadhodil muž.

Riam nic neřekl, sklopil zrak ke svým nohám. Brosus tušil, co se mu asi honí hlavou, rozhodně chlapce nechtěl trápit.

„Myslím, že do svého bytu se teď vrátit nemůžeš. Pokud ti to nevadí, můžeš přespat tady. Rovnou tě varuju, nemám pokoj pro hosty, ale mám pohodlné nafukovací lůžko. Ty se vyspíš v mé posteli, potřebuješ si pořádně odpočinout.“

Překvapeně na něho pohlédl.

„Vážně?“ bál se vrátit domů, tak velkorysou nabídku rozhodně nečekal.

„Vážně.“

Ležel v Brosusových peřinách. Nad hlavou mu visel od stropu obrovský lapač snů z bílých jemných peříček. Ve vzduchu bylo cítit vůni bylin, velká solná lampa na nočním stolku hřála místnost teplým, vřelým světlem, Riam pomalu usínal. Vědomí, že Brosus je pár centimetrů od něho, mu z neznámého důvodu dodávalo pocit klidu. Usnul.

Sledoval Riamovu tvář, jak klidně oddechuje, víčka se lehce zachvívají. Bylo mu dobře, hezky jako už dlouho, roky, ne. Pak se chlapec ošil, zkrabatil čelo a zašeptal: „Prosím ne, nezlob se, ne, ne.“ Cukal sebou, i ve spánku měl ve tváři strach a bolest. Brosus natáhl ruku, opatrně vzal drobnou mladíkovu do své. Snažil se ho lehkým hlazením a šepotem uklidnit. Jakmile se Riam uvolnil, chtěl se stáhnout, ale chlapcovy prsty se propletly s jeho, pevněji sevřel jeho dlaň. Muž tedy nechal nataženou paži, bylo mu v takovém sevření dobře. I on usínal klidněji, po mnoha dnech si opravdu odpočinuli v hlubokém spánku. Netušili, neviděli rudé oči, nahlížející do oken, sledující je oba.

Civěl na snídani, kterou jim Brosus připravil. Ještě pořád měl rudé tváře. Po probuzení zjistil, že se asi celou noc držel Brosuse za ruku. Muž mu vysvětlil, jak k tomu došlo. Riam se styděl. Za to, že jeho hostitel viděl jeho strach, i za tu svou ruku vloženou v jeho. Brosus se nevyptával, jeho pohled byl výmluvný dost. Mladík si povzdechl a pustil se do jídla.

Byl rozhozený, sice vše vysvětlil, ale zdálo se, že to naopak vyvolalo u Riama větší rozpaky. V naprostém tichu jedli, nepadlo mezi nimi ani slovo. Než se k tomu odhodlal, vrhnul se mladík na nádobí, stál k němu zády. Natáhl se pro utěrku, že mu pomůže alespoň to utřít. Jen se lehce dotkl Riamových zad, ten okamžitě ztuhl. Jako socha. Voda mu protékala mezi prsty, Brosus poodstoupil, vyčkal, až se zklidní. Za okamžik bylo vše uklizeno.

„Víš,“ začal neobratně, „byl bych rád, kdybys se mnou dnes zůstal. Pro jistotu.“ Čekal na Riamovu reakci.

„Celý den?“ překvapeně mladík zamrkal. „Co budeme dělat?“ Byl zmatený.

„Co budeš chtít, rád bych, abys něco věděl,“ přistoupil k chlapci blíž. „Neublížím ti. Nikdy. Cítím z tebe strach. Jen se přiblížím a ty jsi strachy bez sebe. Nebudu se ptát, slibuju. Ale to, co nás ohrožuje, je venku, přísahám.“

Riam ztěžka oddechoval, měl ledové ruce, po páteři mu stékal pot, třásl se.

„Riame?“ promluvil na něho, nepohnul se z místa.

„Co je ti?“

Hoch divoce zamrkal, odvrátil tvář. Mrkal ale stále.

„Riame? Sakra co je ti?“ Brosus měl náhle strach, neoprávněnou potřebu mladíka chránit.

„Nemám…, nevzal jsem si léky,“ zašeptal.

„Něco, co potřebuješ brát pravidelně?“

Teď už se bál hodně.

„Jo,“ zmučeně Riam vydechl.

„Máš je doma?“

„Ano.“

„Kde?“

Podíval se do Brosusových světle šedých očí. Byla v nich obava i odhodlání.

„Tam nemůžeš. Přece…“

„Zvládnu to. Hodně mi pomůže, když mi řekneš, kde je máš.“

Popsal mu, kde přesně je lékárnička. Muž k němu poklekl.

„Prosím, zůstaň tu, tady jsi v bezpečí. Nikam nechoď, prosím.“

„Dobře,“ dokázal jen odpovědět.

A než se znovu nadechl, byl Brosus pryč.

Chvíli jen seděl neschopen pohybu. Podíval se do okna a spatřil je, rudé oči. Merin. Měl strach, ale nedokázal to ovládnout, vstal, došel k oknu. Merin tam byl, vypadal stejně a přece jinak. Co tam ale dělá? Srdce mu málem vynechalo, když si to uvědomil. Čeká na Brosuse, něco mu provede, on mu ublíží. Kvůli němu. Otevřel ústa, nevyšla z nich ani hláska. Po tvářích mu stékaly slzy. Nemůže Brosuse varovat, nemá jak mu dát vědět, že…

Uviděl přijíždějící auto, Brosus. Malý okamžik mu trvalo, než se rozhodl. Zamířil ke dveřím, auto zastavilo. Rychle vyběhl ven, Brosus vystupoval s lékárnou v ruce. Merina neviděl, přesto k Brosusovi rychle doběhl.

„On je tu, je tady,“ třásl se mu hlas.

Muž nic neřekl, silně mu sevřel paži, vtáhl ho do domu.

„Co tě to napadlo jít ven?“

Zmlknul. Zaschlé slzy na Riamových tvářích, vyděšený pohled. Koho se teď bojí, Merina nebo jeho?

„Riame, promiň. Omlouvám se,“ podával mu malý kufřík.

„Děkuju,“ zlomeným hlasem Riam odpověděl.

Nastavil číselné kódování, lékárna se otevřela. Brosus hleděl na krabičky léků, bylo jich dost, a štíhlé chlapcovy prsty, jak hbitě připravují kupičku léků. Donesl mu vodu, Riam je hned polkl.

„Pomůže ti to?“ zajímal se.

„Ne hned. Mám je brát pravidelně, ale bude to lepší,“ nesměle se usmál.

„Opravdu se omlouvám, vyděsil jsem se,“ kál se Brosus.

„To já přece taky.“

Muž ho jemně pohladil po tváři.

„Tak co chceš dělat?“

„Tančit,“ vyhrkl první, co mu přišlo na mysl. Jen to řekl, nejraději by si ukousl jazyk.

„Cože?“

„Neumím to, tak mě to třeba naučíš.“ Už byl v tom, tak co.

Brosus se rozesmál, jeho tvář se najednou změnila, rozzářila.

„To mi odpusť, ale neumím tancovat. V tom ti nepomůžu. Něco jiného?“

Riam se ošil. Muž vycítil změnu nálady.

„Pojď, provedu tě tu.“

Pomalu procházeli domem, až v Brosusově pracovně se zdrželi dlouho. Mladík se nemohl odtrhnout od všeho, co tam bylo. Na okně v dřevěných policích nespočet kaktusů. Riam se neptal na názvy, jen si je podrobně prohlížel. Velký stůl úhledně srovnaný, zjevně každá věc měla své pevné místo. A na zdi za ním fantastická sbírka kamenů. Od nejmenších po velké, některé poznával, jiné vůbec. Jen u jednoho se zdržel dlouho, něco ho na něm fascinovalo. Nebyl velký, ale…

„Vem si ho, jestli chceš.“

„To nemůžu,“ stydlivě od police ustoupil.

„Budu rád,“ usmál se.

„Co je to?“

„Turmalín.“

Brosus kámen vzal, osmistěnný krystal. Otevřel šuplík, zalovil v něm, Riam se díval ne na jeho ruce, ale tvář. Soustředěnou, líbil se mu. A pak mu muž podal řetízek, na něm zavěšený turmalín.

„Je to ochránce, dobrá volba,“ řekl Brosus, když si mladík řetízek zapnul.

„Děkuju.“

Pověsil si kamínek na krk, a přísahal by, že v tu chvíli ho objalo teplo. Zklidnil se.

Nastalo mezi nimi tíživé ticho.

„Pořád se třeseš, rychle mrkáš, nervózně poklepáváš nohou. Léky ti nepomáhají?“

„Ale jo, jen jsem vynechal, to se spraví,“ sklopil tvář.

Brosus si uvědomil, že se stydí. Stydí se, za co?

„Promiň, nechci být zvědavý. Omlouvám se.“

Chtěl ještě něco dodat, dům se otřásl. Neznámá síla jím lomcovala, skřípot a hrůzu budící zvuky Riama vystrašily. Vyděšeně se na Brosuse podíval. Ani v jeho tváři nebyl klid, ne však strach. Ztvrdla, podíval se na mladíka.

„Nehneš se odtud, zůstaneš tady, nikam nepůjdeš. Slib mi to.“

„Ale… já…,“ vydechl, „dobře.“

V okamžiku Brosus vyběhl ven. Riam se neodvažoval ho následovat, opatrně se přibližoval k oknu. Trvalo mu to nekonečně dlouho, to, co přes záclonu zahlédl, ho přimrazilo na místě. Brosus stál k němu zády, tělo divně zkroucené, pomalu se začal otáčet tváří k Riamovi. Mladík měl najednou chuť utéct, nedokázal se ani pořádně nadechnout, naskočila mu husí kůže, zběsile mrkal, jak ho ovládl strach. Brosus na něho pohlédl, Riam vyjekl. Muž, v jehož domě stál, ho pozoroval krvavě rudýma očima.