Brosus II.

Brosus sebou pohnul směrem k domu, trhaně, nepřirozeně.

Riam by křičel, kdyby to šlo. Jenže měl stažené hrdlo tak, že se sotva nadechl. Nemůže z domu, nemůže… Začal ustupovat, rozběhl se. Utíkal, mrkal tak divoce, že sotva viděl na cestu. Po schodech, pak vpravo do Brosusovy pracovny, k jeho stolu, pod něj. Zalezl si do koutku, schoulil se do klubíčka. Byla to hloupá, dětská skrýš, on si však nemohl pomoct. Přitiskl si ruku na pusu, s pocitem, že se jeho dech nese celým domem jako rachot, bušení srdce je jako zvon v poledne. Bylo mu stejně jako už tolikrát, ochromující hrůza a strach, nic než to. Znal to moc dobře, ne ale takto, ne v takové situaci.

Brosus chvíli nechápal, co se děje, neovládal své tělo, pokusil se vykročit, málem spadl. Vnímal Merinovu přítomnost uvnitř sebe, cizí, odpudivou, ochromující. Mysl mu zaplavily obrazy mučení, bolesti, všeho, čeho se Merin dopustil. Brosus se snažil ovládnout, získat své tělo i mysl zpět. Stálo ho mnoho sil, než pozvedl oči. Spatřil Riama v okně. Uvnitř něj sebou cosi trhlo, jako by neznámá síla v něm, cizí, a přece teď jeho součástí, reagovala na Riama. Brosus se pokusil jít k domu, šlo to těžko, všechno bylo zahaleno v rudé mlze. Nehodlal se vzdát. Nikdy by se nevzdal, teď myslel hlavně na Riama. Co se stane, když podlehne, co Merin chlapci udělá? Před očima se mu mihl Riam, ne v okně, v jeho mysli. Vzpomínka, která nebyla jeho. Co to…? Byl zaplaven bolestí, strachem, Riamovým strachem, tím, co si prožil, než utekl z domova. Opanoval ho vztek. Riamovy vzpomínky ho rozpálily do běla, jak mohli? Ty svině! Za tohle by si zasloužili…

Stejně náhle, jak to přišlo, se vše ztratilo, mysl byla čistá, tělo jen v jeho moci. Ztěžka oddechoval. Merin byl kousek od něho, na dosah. Mezi nimi relikvie, jeho relikvie, kterou ho měl a chtěl zničit.

„Proč?“ vydechl Brosus.

„Protože mi připomenul, kým jsem byl, než jsem se stal, čím jsem dnes.“

„Budeš za to muset zaplatit,“ odtušil.

Merin se nehezky usmál. „Chceš, abych se k vám přidal?“

Brosusovi ztvrdla tvář. „Nikdy!“

„Tak vidíš. Udělej to, než ti zmizím,“ zle zavrčel.

Ten nelidský zvuk rozvibroval muži celé tělo. Hmátl po relikvii, vyslovil prastará slova, pak už jen sledoval, jak se Merin s bolestným zavytím propadl do temnoty.

Pohnul se směrem k místu jeho zničení, jakmile se ujistil, že je vše dokonáno, na nic nečekal.

„Riamééé!“ křičel, když probíhal všechny místnosti. V pracovně se ze zvyku podíval pod stůl, tam by nikdo… „Riame,“ zašeptal, poklekl, aby na chlapce viděl, mohl mu pomoci.

Mladík stočený do klubíčka, ochromený hrůzou. Opatrně ho vzal za ruku, zdálo se, že to vůbec nevnímá, je úplně mimo. Vytáhl ho zpod stolu, sevřel do náruče, jemně, opatrně, hladil hocha po zádech.

„Riame, to jsem já, Brosus, Riame. Je pryč. Slyšíš?“

Opatrně se na muže podíval, spatřil světle šedé oči, všechno v něm povolilo. Doslova se zhroutil, kdyby ho Brosus nedržel, snad by i omdlel.

Brosus cítil Riamovo uvolnění, zároveň zůstal třas a divoké mrkání očí. Čas se hnal kolem nich, nevnímali to. Muž chlapce držel přitisknutého na hrudi, Riam se nechtěl a ani nemohl hnout z jeho objetí. Nakonec se Brosus zvedl s Riamem v náruči, ten se nebránil, jen ho pevněji chytil kolem krku. Skončili v koupelně.

„Co…?“

„Máš úplně propocené oblečení, jsi ledový, musíš se zahřát.“ Rada, kterou mu dávala jeho matka, když je ti špatně, pomůže koupel.

Vše připravil, pak nechal Riama samotného, ode dveří se však nevzdálil. Při čekání se pokoušel srovnat myšlenky. Nešlo to.

Riam nejdřív váhal, koupeli neodolal. Bylo příjemné se ponořit do horké vody, jindy by asi ve vaně usnul. Dnes ne. Víčka mu cukala, i když měl zavřené oči, navíc vše, co se odehrálo… Byl z toho pořád rozhozený, vedle Brosuse se cítil bezpečně, přes to všechno, a to ho vlastně šokovalo nejvíc. Po tom všem, před pár hodinami byl… Ty oči. Už se nedokázal déle zdržet, najednou byla voda příliš horká. Osušil se, rychle oblékl.

Dveře se otevřely pozvolna, snad příchozí čekal nepěkné překvapení za nimi. Brosus vyčkával.

„Jsi tu?“ zněl Riam skoro překvapeně.

„Kde bych byl?“ opáčil muž.

„Já nevím,“ skoro omluvná odpověď.

„Pojď, odpočineme si, oba to potřebujeme. Ale nejdřív…“

Znovu připravil neznámý nápoj. Tentokrát to byl Brosus, kdo vyprázdnil celou sklenici.

„Jaká je barva mých očí?“

„Šedá, světle šedá.“

Muž se usmál. „Dobře.“

Riam to neřešil, bylo toho na něho moc. Unavený, vyděšený, divně zesláblý začínal ztrácet kontakt s realitou.

A zase ho Brosus vedl k sobě do ložnice. Jen tentokrát si lehl vedle něho a Riam se nechal vtáhnout do náruče. Nemluvili, prostě jen byli. Ani jeden nechtěl být sám, potřebovali se navzájem, potřebovali se ujistit, že se to stalo a teď je to všechno pryč.

Spánek je přepadl náhle, skoro zaklel do snů, z nichž se Brosus probral jako první – a věděl, náhle vše věděl. Pohledem se dotkl tváře mladíka ve své náruči, spal klidně. Muž sevřel pevně víčka, každá jizva, poranění Riamova těla i duše znal. Bylo to děsivé, bolestivé.

„Brosusi?“

„Riame,“ pokusil se o úsměv.

„Co se děje, tváříš se…,“ nevěděl, jak pojmenovat ten výraz.

„Riame, on mi to ukázal, to všechno, co se ti stalo.“ Nedokázal mlčet, měl pocit, že když chlapci nevyjeví vše hned, později to bude horší. A pokud mu to neřekne vůbec, bude to lež. Překážka mezi nimi. A to nechtěl, přesto, že sám by nyní nedokázal říct proč.

„Kdo, co ukázal?“ strach, byl tu zase.

„Merin. On nebyl démon, mýlil jsem se. Kdysi dávno byl člověk, moc dávno. Riame,“ lehce přejel dvěma prsty po linii mladíkovy tváře, „vím, co se ti stalo, co ti udělali.“

Tělo v jeho náruči se napjalo, Brosus nepřestával mluvit.

„Neboj se…“

„Proč, proč to udělal?“ začínal nabírat k pláči.

„Myslím, že chtěl, abych ti pomohl, abych pochopil, on poznal… Poznal, že mi na tobě záleží. Něčím mě přitahuješ. Vzpomenul si na svou minulost, když byl s tebou. Něco v ní bylo podobné tomu, co jsi prožil ty, když jsi ještě žil se svou rodinou a než jsi před nimi utekl. Proto tě taky chránil před tím chlapem. Proto sem přišel, i když věděl, že ho chci zničit.“

Čekal, jak chlapec zareaguje.

Riam vyskočil z postele, couval, přitom málem zakopl.

„Nemůžeš vědět, to přece…,“ už nedokázal zadržet pláč.

Brosus opatrně vykročil směrem k němu. Jednou, dvakrát před ním ucouvl, ale pak ho k sobě nechal přijít. Netušil, co udělat nebo říct, ale něco v něm ano. Jemně přitáhl Riama k sobě, položil jeho ruce na svá ramena a začal se pohupovat v neslyšném rytmu.

Překvapeně na Brosuse pohlédl, pláč pomalu ustával. Co to dělá, on s ním tančí? To přece… A pak si opřel čelo o mužův hrudník, najednou mu bylo dobře. Bylo v pořádku, že o něm Brosus všechno ví, že se ho před okamžikem zmocnil démon, i to, že se tu teď v tichu pohupují v neslyšném rytmu. Bylo to v pořádku.

***

Vyšel z kostela, pomalu, zhluboka si oddechl. V hlavě milion otázek. Ale pomohlo mu to alespoň trochu pochopit, porozumět, jak může Riamovi pomoci. Bydleli spolu, tedy spíše chlapec u něho, již tři měsíce. Brosus opustil lov temných bytostí. Jedním z důvodů bylo, že ty, jež chtěl potrestat, dostihl. Druhý, mnohem důležitější, byl Riam. Přestal se obelhávat, sám sobě přiznal, že Riama miluje, jemu to neřekl. Mladík byl příliš křehký, zranitelný. Jeho minulost, krutost, které se na něm dopustila jeho vlastní rodina, osamění, smutek. Prohrábl si rukou vlasy. Potřeboval najít odpovědi, vyčistit hlavu.

Už ode dveří cítil vůni, někdo tu zase pekl. Usmál se. A zamířil rovnou do kuchyně, kde našel Riama v plném zaujetí.

„Co to bude?“ zavolal místo pozdravu.

Mladík se usmál. „Udělal jsem francouzské brambory a peču tvarožník.“

„Hmmm, to neodmítnu.“

„Doufám, že ti bude chutnat.“

„Jako by mi od tebe někdy něco nechutnalo,“ odtušil, na stůl položil igelitku naditou léky.

„Dík, hned si je uklidím.“

Brosus jen kývl.

Po jídle se usadili na pohodlném gauči.

„Riame, musíme si promluvit,“ pronesl vážně.

Ztuhnul. A je to tu. Věděl, že ho u sebe nenechá natrvalo. Ale bylo mu s ním tak dobře, chtěl s ním zůstat, co nejdéle to půjde. Snažil se být užitečný, vařil, staral se o úklid. Nerušil ho, hlavně když psal zavřený v pracovně. V noci se pak mohl stulit do bezpečí jeho náruče, usínat a snít, že ho Brosus miluje tak, jako on jeho. Sny nejsou zakázány. A teď je všemu konec. Srdce mu začalo splašeně bít.

„Dobře,“ řekl nakonec.

Muž na něho upřel světle šedé oči. Nedokázal v chlapcově tváři nic vyčíst, jen tiky, které teď cukaly očima, mu prozrazovaly, jak moc je rozrušený.

Nadechl se a spustil.

„Riame, byl jsem dlouho sám a myslel si, že to tak i zůstane. Žil jsem jen pro pomstu. Jsem vděčný osudu, náhodě, Merinovi, čemukoliv, že mi tě přivedl do cesty. Neumím si představit, že bys odešel. Ale taky bych si přál, abys měl svůj vlastní život. Staráš se o mě a já si toho moc vážím. Víc by mě těšilo, kdybys šel ven, mezi lidi, měl své zájmy, přátele a sem se rád vracel. Máš ve mně přítele,“ trochu mu selhal hlas. „Vždycky tu pro tebe budu.“

Odpovědí mu bylo zamítnutí, Riam v nesouhlasném gestu zavrtěl hlavou.

Muž ztuhl. „Ne?“ A než mohl cokoliv dalšího dodat, Riam se dal na ústup. Zase.

Udělal to bez přemýšlení, bezděčně. Nechce být jeho podnájemník, kamarád. Chtěl by víc, nebo alespoň nechat vše tak, jak bylo doteď. Vstal, chtěl jít do pokoje. Prostě si jen zabalí a půjde, poděkuje, pak zmizí Brosusovi ze života. Do očí se mu hrnuly slzy, zase divoce mrkal. Zatracené tiky, odfrkl si.

„Počkej. Kam si jako myslíš, že jdeš?“ zastavil ho Brosus.

„Pryč,“ odsekl.

Cukl sebou, chtěl rychle utéct, hned, nebo se zase rozbrečí, Brosus ho vezme do náruče a jemu se uleví. Věděl, že u něho mu bude dobře, jenže pak bude muset stejně odejít.

„Riame. Takhle to nemůžeme nechat. Přece víš, že tě nevyháním, naopak, jsem rád, že jsi se mnou. Ale nechci ti ukrást tvůj život.“

„Kterou část konkrétně?“ zavrčel nečekaně mladík. V očích měl bolest. „Tu část, kdy jsem byl doma, nebo pak mé nové bydlení, kam se obratem nastěhoval Merin? Jsem k ničemu!“ to už křičel. „Nejsem nic, jen každému překážím, nikdo o mě nestojí. Neumím si najít práci, nedotáhl jsem školu.“ Najednou mu tvář podivně ztvrdla. „Půjdu.“

Brosus byl překvapený tou náhlou změnou, ještě víc ale vyděšený.

„Kam půjdeš?“

„To je snad moje věc,“ zpražil ho Riam.

„Tak to ani náhodou, to tě tu radši přivážu. Nejsem idiot, někde pod mostem nebo na kolejích tě sbírat nechci.“

„Jsem dospělej, můžu dělat, co chci.“

„Jasně, ale tohle ti nedovolím. Na to tě mám až moc rád,“ nedal se Brosus.

Riamovo odhodlání se vším skoncovat se nezmírnilo. Jenže to, co řekl muž, držící ho pevně za paži, to ho šokovalo. Nikdo mu ještě neřekl, že ho má rád. Jenže co s tím? On sám potřebuje psychiatra, psychologa a kupu léků, aby mohl jakž takž fungovat. Ale reálně nezvládne nic. Bojí se chodit mezi lidi, vlastně se částečně bojí i lidí. Absolutně nikomu nevěří… Vlastně, Brosusovi ano. S ním… s ním je mu dobře. Sklonil hlavu. Celé tělo najednou povolilo, svezl se k zemi.

Nečekal to, ale protože ho držel za paži, zvládl Riama zachytit, stáhnout k sobě. Opatrně ho položil na gauč, sledoval chvějící se víčka, bledou tvář.

„Riame,“ zašeptal. Něžně ho pohladil, mladík mělce dýchal. Muž vzal chlapcovy ruce do svých, jemně je hladil a pak každou zlehka políbil. „Odpusť. Nechci tě děsit, ubližovat ti. Jen jsem chtěl…“ Co vlastně, už ani sám nevěděl.

Pomalu otevřel oči, cítil se strašně slabý. Uvědomil si, že je přikrytý teplou dekou, Brosus je mu nablízku. Držel jeho ruku ve své.

„Promiň,“ ochraptěle zašeptal.

„Není zač se omlouvat,“ opatrně se na něho muž usmál.

„Nevyháněj mě, prosím. Já vím, že nejsem…“

Byl umlčen lehkým dotekem Brosusova prstu.

„Mlč, ty pitomosti, co jsi prve říkal, už nechci nikdy slyšet.“ Pak zavřel oči, ztěžka si oddechl. „Riame, mám tě rád, moc si přeju, abys se mnou zůstal. Ale ještě víc si přeju, abys byl šťastný, a to nejsi. Vidím smutek v tvých očích, já přece vím, čím sis prošel. Už to, že jsi to zvládl, dokazuje, že máš v sobě sílu, dost možná mnohem větší než já." Chlapec se zprudka nadechl. „Ne, počkej, nech mě to prosím doříct. Bojovat s někým pěstmi, to není lehké. Ale bojovat s tím, co tě žere uvnitř, to je horší. A ty pořád bojuješ, tak se nevzdávej, moc tě prosím.“

Široce otevřenýma očima zíral na Brosuse, snažil se být v klidu. Už podruhé mu řekl, že ho má rád a chce ho tu.

„Pomůžu ti, slibuju. Jen mi to musíš dovolit,“ pronesl Brosus.

Mladík se prudce zvedl, až se mu z toho zatočila hlava, a pevně se k muži přitiskl. Ten ho sevřel v náruči, cítil jeho slzy, i svoje, stékající mu po tvářích. Ten den je změnil víc než všechno, co doposud prožili.

***

Opatrně dával náplň na koláčky rozprostřené na plechu. Soustředil se, chtěl to udělat správně, bez chyb. Nevnímal nic ve svém okolí, a tak si nevšiml příchozího, který se opřel o futra a sledoval v tichosti jeho počínání. Poslední koláček, Riam se spokojeně usmál.

„Dej ještě drobenku a je to dokonalý.“

Mladík se prudce otočil ke dveřím, nesměle se usmál.

„Mám ji připravenou.“

„Zatím ti to jde výborně.“ Muži se tvář rozzářila úsměvem. „Tak to dodělej a upaluj domů, jinak mě Brosus roztrhne.“

Přikývnul. Dodělal si svou práci a pádil na autobus, aby ho stihnul. Věděl, že když se zpozdí, skočí Brosus do auta, aby si pro něho přijel. Stihl to.

V domě bylo ticho.

„Brosusi?“ zavolal. Nic. Opatrně procházel chodbou, rozhlížel se, začínal být nervózní. Jakmile byl u dveří svého pokoje, vrazil do něj a prudce přibouchl dveře. Chvíli popadal dech, dodával si odvahu, musí se podívat po domě.

Pomalu vylezl, bez bot, jen v ponožkách, se vydal na průzkum. Trvalo mu to, pak ho uviděl. Muž spal s knížkou položenou na hrudi, jedna noha na gauči, druhá spuštěná na zem. Riamovi se ulevilo.

Jen tak tam stál, díval se, v mysli mu běžely události posledních měsíců.

Zůstal u Brosuse, který se pustil do psaní knih. Hned první, o démonech a všem s nimi spojeném, měla obrovský úspěch. Navázal detektivkou, zahalenou do okultismu. A znovu slavil úspěch. Přesto, že nemalou část dne věnoval psaní, stejně intenzivně, možná i víc, se zajímal o Riama. Šel s ním na několik sezení k psychologovi, to byl první krok. Mluvit spolu o všem, co Riama trápí, bylo jen ve dvou náročné, i to dokázali. Obzvlášť pro chlapce to bylo těžké, vyžádalo si to mnoho času. Dokonce se mu podařilo zařídit mu praxi v cukrárně blízko jejich domu, kde si mladík našel dva kamarády. Všechno se zdálo být den ze dne hezčí, lepší, jen jedno ne.

Ani jeden nevyslovil, nedal najevo své city. Riam nechtěl ztratit to krásné, co teď bylo. Brosus mu nechtěl ublížit, vyděsit. Letmé pohlazení, dotek a to, že spali spolu v jedné posteli.

Tak tu teď Riam stál, díval se na spícího Brosuse a vnímal své nesplnitelné touhy a sny. Muž se zavrtěl.

„Brosusi,“ vyslovil nahlas jeho jméno.

„Riame!“ Vyskočil na nohy, ještě rozespalý, zaskočený, že usnul. „Lásko, promiň, ani nevím, jak jsem usnul,“ zamrmlal omluvu.

Atmosféra v pokoji se okamžitě změnila. Muž se upřeně podíval na mladíka, který na něho ohromeně zíral. Několika kroky byl u něho.

„Riame…,“ nedořekl.

„Lásko?“

„Já… Nechtěl jsem…,“ odfrkl si. „Chtěl, ale neodvážil se to nikdy říct nahlas.“ Nepohnul se.

Nevěřícně zíral do světle šedých očí. Rozechvěle pohladil milovanou tvář, prsty opsal linii obočí, nosu, rtů. Všechno čekání, váhání, skrývané city, vše se zkoncentrovalo v jediném okamžiku. Políbili se. Lehký dotek rtů rychle přešel do náruživého polibku, objali se.

Sluneční paprsky se dotkly jeho tváře, nechával se jimi laskat, oči zavřené. Náhle je něco zastínilo, někdo. Brosus ho políbil na rameno, krk, tvář, na rty.

„Dobré ráno,“ zašeptal Riam.

„Dobré ráno,“ odpověděl a ukradl si další polibek.

„Udělám snídani.“ Chtěl se vymanit z mužova objetí, nepustil ho.

„Nejdřív bych si dal něco sladkého.“

Riam se usmál, ovinul ruce kolem mohutné šíje.

„Jsem pro.“