Papouch

Na pracovní pohovor jsem dorazil deset minut před termínem. Sekretářka se podívala na hodinky.

„Měl jsem přijít na druhou hodinu,“ usmál jsem se na ni.

„Správně, jste tady,“ kývla na mě a ukázala na křesílka u zdi, abych se posadil. Na jednom z nich seděl kluk v džínách a triku s potiskem „Evolution“ s obrázky vztyčující se opice a posléze opět hrbícího se ajťáka u počítače; evidentně chtěl dát najevo, že se z nějakého pracovního pohovoru nepotento. Vedle seděla ženská středního věku v šedohnědém kostýmu, bez kabelky. Taková šedivá myš, která si odběhla z kanceláře. Podle chování zřejmě pracovnice firmy, která se snaží o kariérní postup, ale je otázka, zda na to má.

Dveře se otevřely a z nich vyplula ženská v jasně červeném kalhotovém kostýmu, v lodičkách na jehlách, které jí mohly přidat dobrých patnáct centimetrů na výšku. Sladěná kabelka, boty i líčení, v druhé ruce reklamní papírová taška. Přejela nás očima. Ty dva úplně zasklila, u mě se trochu zarazila. Skoro jsem slyšel to cvakání, kdy odhadla cenu mého obleku, kravaty, koukla na boty a přimhouřila oči. Otočila se k sekretářce a kývla hlavou: „Na shledanou.“ Jako když jí dává najevo, že má konkurs v kapse a že se teď budou vídat poměrně často. Ztělesněný sebevědomí.

Sekretářce zabzučel signál na stole, zvedla se a odvedla vedle kluka v triku. Moc dlouho se tam neohřál. Vyšel ven s posměšně pohrdavým výrazem a bez pozdravu zmizel.

Sekretářka kývla na šedivou myš, která překotně vstala, málem zakopla a hnala se dovnitř. Zůstala tam podstatně dýl. Vyšla rudá a utírala si tváře a krk kapesníkem.

Zvedl jsem se, sekretářka mě uvedla, ukázala na křeslo u konferenčního stolku, u kterého seděli dva muži a jedna žena.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem a posadil se.

Podíval jsem se na chlapa, kterej seděl naproti mně, a ztuhnul jsem: „Papouchu…?!“

Vůbec nezareagoval, ale ženské to cuklo koutky.

Byl to určitě Papouch. Ten obličej bych nespletl. Chodili jsme spolu do stejnýho ročníku na gympl. Výraznej nos, normálně bych řekl orlí, ale to hnízdo rozcuchaných vlasů, který míval na hlavě a který tehdy tvořilo směšnou chocholku, orlí dojem rušilo; spíš vypadal jako papoušek, proto se vylíhla jeho přezdívka. Papouch. Dlouhej kluk, dělal atletiku a specializoval se na skok o tyči, dispozice na to měl. Dlouhej, ramenatej… Letěly na něj všechny holky, ale vypadalo to, že on žije jen pro sport. Cílevědomej.

Byl to on. Jen vlasy upravený, žádná chocholka, nos stejnej.

„Promiňte,“ omluvil jsem se.

Podíval se na ženskou vedle a gestem ji vyzval k otázkám.

„Podle vašeho životopisu jste vysokou školu studoval o dva roky déle, než je běžná doba. Co bylo jako důvod?“

„Musel jsem si rozdělit ročník a potřeboval jsem individuální studium.“

„Proč?“

„Zemřel mi otec. Takže vlastně z ekonomických důvodů. Potřeboval jsem matce pomoct s financováním domácnosti a po otci navíc zbyly nějaké dluhy, o kterých jsme nevěděli. Tak jsem potřeboval práci a studoval jsem při ní.“

Kývla hlavou: „Promiňte. Proč odcházíte ze současného místa? Myslím, že jste byl na docela dobrém postu, nemyslíte?“

„Odcházím po domluvě.“

„A důvod?“

Ta ženská mě začínala něčím štvát. Nevím, možná tón hlasu, způsob, jak seděla…

„Jak říkám, domluvili jsme se na odchodu.“

„Proč?“

Papouch lehce zvednul ruku a krátkým úsporným gestem ji zarazil.

Začala klást odbornější dotazy, odpovídal jsem…

„Dobře… Tak ještě mi řekněte, kde si myslíte, že byste mohl být ve firmě za dva roky?“

Usmál jsem se na ni: „Na vašem místě?“

Papouchovi zacukaly koutky: „Děkujeme vám. Výsledek vám zašleme do týdne.“

Je to on. Je to stejnej hlas.

Vstal jsem, poděkoval, podal si s nima ruku a šel jsem.

Doma jsem vletěl na počítač. Přece jsem se kouknul na údaje o firmě a o vedení… Kouknul. Jen prostě Papouch na té fotce není k poznání – jinak ostříhanej a z ánfasu, takže není vidět zahnutej nos. A mě ani nepraštilo do hlavy jméno, jsem blb. Jo, a ta ženská, co nebyla moc příjemná, to je vedoucí personálního. No, uvidíme.

Mail přišel hned druhej den. Jo, berou mě od prvního. Skvělý.

Nástupní formality vyřízený během pár dní a vstupní pohovor u šéfa. Z toho jsem měl trochu staženej krk.

Papouch mě přivítal přátelsky: „Vítám, Šimone. Chci tě upozornit na některé zvyky ve firmě. V soukromí si samozřejmě budeme pořád tykat jako dřív, ale při oficiálním jednání za přítomnosti ostatních pracovníků se všichni oslovujeme sice křestním jménem, ale vykáme si. Takže moje dotazy budou třeba: ,Šimone, udělal jste tu studii?´ a tak podobně.“

Na chvilku se odmlčel a pak pokračoval: „Doufám, že jsem se s tebou trefil. Poprvé za celou dobu jsem odmítl někoho, koho vybrala Ella, naše personální. Jí strašně sedla taková zjevně velmi ambiciózní ženská. Musím přiznat, že mně nesedla vůbec. Nemám rád ženský, který nosí reklamní tašky od renomovaných firem. Většina z nich je nosí proto, že to je jediný, co si od tý firmy můžou dovolit. Tahle teda ne, ta si to zjevně dovolit mohla, ale pokud přijde na konkurs s taškou od Viktoriinejch sekretů, tak to je evidentní nabídka, kterou nechci ve firmě akceptovat. Kdyby vynechala tu tašku, tak asi to místo měla… To jen abys pochopil, že k tobě Ella asi nebude hořet láskou.“

„Děkuju za varování.“

Zapracoval jsem se vcelku rychle. Práce byla prakticky stejná jako v minulé firmě, takže jsem neměl problém. Občasné porady s vedením; Papouch měl pravdu ohledně Elly, k někomu dokázala být i milá, ke mně byla striktně profesionální.

Čtvrtrok uplynul vcelku bez problémů a přišlo víkendový výjezdní zasedání. Povinné pro všechny vedoucí pracovníky. Prej bývá dvakrát až třikrát ročně. Nějakej hotýlek s wellness, jsou prej už na něj zvyklí. Příjezd během pátku, v sobotu dopoledne a krátce po obědě rozbor pracovních výsledků (každej předvede prezentaci činnosti svého úseku, obvykle se přitom prej tady upeče, kdo by asi tak měl firmu opustit), pak nějaké koupání v bazénu či vířivce, večeře a společenský večer. Ráno se to zase rozprchne. Vcelku zabitej víkend. Šlo by to udělat za jeden den, ale firma to celý zacvakne a jsou na to zaběhlý, tak co.

Dorazil jsem na místo v pátek v podvečer. Recepční si mě našla na seznamu, odškrtla, dostal jsem klíč od pokoje a instrukce, kde je restaurace a kde je relaxační část, hodil jsem si věci na pokoj a šel se navečeřet. Pozdravil jsem se s pár lidma z firmy, kteří tam byli, najedl se a zašel zpátky na pokoj, kde jsem si projel ještě jednou zítřejší prezentaci a šel jsem chrnět.

Ráno snídaně a od půl devátý už se makalo s přestávkou na oběd a pak znova do tří. Myslím, že ta moje prezentace nedopadla špatně.

Skončili jsme a všichni se rozcházeli. Papouch se na mě otočil: „Půjdeš si zaplavat?“

Zatvářil jsem se rozpačitě a pokrčil rameny. Jo, plavky byly v instrukcích, tak je mám s sebou, ale…

„Oblíkneš si na pokoji plavky, máš tam župan a trepky, já na tebe počkám na chodbě a ukážu ti, kde to je.“

Na pokoji fakt visel v koupelně huňatej bílej froté župan a pod ním jednoduchý ťapky. Nahodil jsem plavky, navlíknul župan a vylezl jsem na chodbu. Stejně oblečenej Papouch na mě zamával a ukázal, kterým směrem.

Bazén překvapil. Hezkej, jedna stěna místnosti prosklená s pěkným výhledem. Vlezli jsme do něj a začali brázdit.

„Divím se, že ten bazén není plnej,“ prohlásil jsem.

„On se nejspíš zaplní, až odejdu, většina lidí má zřejmě obavy, že kdyby projevili nějakou lidskou stránku, tak by jim to uškodilo. Myslím, že jim to nějak vnukla Ella. Nevím, jestli mě tím chce nějak chránit nebo izolovat od podřízených, aby během relaxu nevykecali něco, co nemají. Stejně se vždycky dozvím, co potřebuju. Ale teď se to třeba hodí, ne? Máme bazén sami pro sebe.“

Kývl jsem. V bazénu jsme plavali asi hodinu. Vylezl jsem, když jsem začínal bejt trochu unavenej. Papouch se vyhoupnul z bazénu taky: „Tak co, dáme masáž?“

Zatvářil jsem se nejspíš trochu zmateně.

„Hned vedle jsou maséři. O víkendech dělaj do šesti, takže to v pohodě stihnem. Z bazénu jdeš uvolněnej, takže to bude mít lepší efekt. Jdem…“

Nasměroval mě do dveří, kde si mě převzala paní středního věku: „Poprosím vás, položíte se na lehátko na břicho, ale sundejte si dřív, prosím, ty mokré plavky.“ Podala mi ručník a vyšla na chvilku ven. Stáhnul jsem plavky, nacpal je do kapsy županu, omotal si okolo boků ručník a položil se na lehátko. Přišla vzápětí, až jsem měl pocit, že mě odněkud pozorovala. Prohnětenej, promasírovanej příjemně vonícím olejem… Skončila: „Vemte si, prosím, župan a vlevo je ještě relaxační místnost, ještě si tam pár minut odpočiňte, než půjdete.“

Relaxační místnost s lehátky a velmi tichou relaxační hudbou. Posadil jsem se do nejbližšího lehátka a uvolnil se. Příjemný…

Papouch přišel minutku po mně. Usmál se na mě a položil se do vedlejšího lehátka: „Tak jak se cítíš?“

„Uvolněně…“

„To je dobře,“ zašklebil se na mě.

Chvilku jsme relaxovali a pak se ozval: „Šimone? Na něco bych se tě rád zeptal.“

Otočil jsem se k němu. Díval se na mě vážně, provrtával mě očima: „Proč jsi vlastně odešel z posledního místa? Ale pravdu. Nechci slyšet výmluvy o dohodě.“

Povzdechl jsem si: „Ale ono to bylo dohodou. Jen prostě usoudili, že jsem asi osoba nedostatečně reprezentativní, takže bych jim mohl kazit reputaci.“

„Takže vyšťourali něco z tvojí minulosti.“

„Jo.“

„Ella měla pravdu. Nevím, jak na to přišla a jak to zjistila. Ale vyšťourala to taky. Ty dluhy po otci asi byly slušný, co? Přišla na to, že sis v té době kromě normálního zaměstnání přivydělával jako gay eskort. Na to přišli taky v té poslední firmě?“

„Jo.“

Díval se na mě přimhouřenýma očima: „Hmmm.“

Vypadalo to na docela příjemný odpoledne a takhle blbě to skončí. Nadechl jsem se: „Takže budeš to chtít taky dohodou…?“

Zavrtěl hlavou: „Nevidím důvod, proč bys měl odcházet. Neřekla mi nic, co bych už dřív nevěděl.“

Zůstal jsem zírat.

„Jo, padnul jsem na tebe náhodou ještě v době, kdy…,“ ušklíbnul se, „kdy jsi byl, tak řečeno, na nabídkovým listu. Víš, že to bylo strašný pokušení? Pořád jsem přemýšlel, jaký by to bylo objednat si spolužáka. Sice bývalýho, ale stejně. Ta myšlenka mě fakt hodně rajcovala. Teď jsem rád, že jsem to neudělal. Ale přiznám, že jsem tenkrát nad tvejma fotkama párkrát pohonil.“

Nějak jsem nepobíral, co mi řekl. Musel jsem na něj koukat hodně blbě.

Protáhl se: „Měli bychom možná už jít se převlíct k večeři. Myslím, že by nás tam v županu nepustili,“ zašklebil se. Zvedli jsme se a pomalu kráčeli chodbou k pokojům. Pořád jsem byl rozpačitej z toho, co mi řekl. Zastavil se u svýho pokoje a odemkl ho. Otočil jsem se k němu, že se rozloučím, ale chytil mě za klopy županu a strhnul do pokoje. Kopnutím zavřel dveře, strhnul ze mě župan, chytil mě v pase a hodil mě na břicho na postel. Než jsem se stačil zvednout, tak na mně ležel. Držel mi natažený ruce, otřel se o mě tváří, dostal jsem polibek na tvář, jemné kousnutí do ucha, polibek zezadu na krk… Uvolnil jsem se, zvláčněl… teda ne všude, někde jsem dost vytuh.

Jeho polibky na moji páteř, hra jazykem, ruce, co jely po mých zádech, bocích, zadku, se kterým si trochu pohrály, mírně ho pohnětly, jemně mi roztáhly půlky… A pak jsem ucítil, jak mi mezi nima jede ten úžasnej orlí nos následovanej hbitým jazykem. Zaťal jsem prsty do postele, roztáh víc nohy a prohnul jsem se. Nepřipravoval mě dlouho. Kleknul mi zezadu mezi nohy a narval ho do mě docela drsně. Ani chvilku nepočkal, chytil mě jednou rukou za vlasy a začal přirážet. Nejde říct, že to bylo milování, byla to prostě šukačka. Ale nemůžu říct, že se mi to nelíbilo. Začal jsem vzdychat a on zrychlil, pak prudce přirazil a já cítil, že se udělal. Ostatně, nezůstal jsem za ním pozadu.

Chvilku ve mně ještě zůstal, pak vstal, plácnul mě přes zadek a pronesl: „Je čas se připravit na večeři,“ a odešel do koupelny.

Já se zvednul, sebral jsem ze země svůj župan, zabalil se do něj, obul trepky a vypadnul jsem. Těch pár metrů k mýmu pokoji bylo hroznejch. Nepříjemnej pocit z toho, co mi stékalo po vnitřní straně stehna a budilo potřebu skončit co nejdřív ve sprše… Trochu mě pobavila představa, až se Papouch podívá na svoji postel, co jsem mu na ní nechal za nadílku. A ksichty pokojský, až bude tu postel převlíkat.

Večeře v kolektivně korektním duchu. Během ní od něj nepřišel jedinej pohled, kterej by naznačil, že se něco stalo. Vlastně si mě vůbec nevšímal. Po večeři pokračovala společenská zábava s živou kapelou. Lidi vytvořili kecací skupinky, někdo se pokoušel tancovat. Nějak jsem neměl na nic náladu. Zvedl jsem se, že odejdu do svého pokoje. Cestu mi zastoupila Ella se skleničkou v ruce a (k mé osobě snad poprvé) s úsměvem na tváři: „Tak jak jste se s šéfem dohodli? Opustíte nás?“

Udělil jsem jí nechápavej pohled: „Ne, o ničem takovém nebyla řeč. Ale myslím, že ho zaujal můj nápad spojit příští výjezdní zasedání s něčím akčnějším pro stmelení kolektivu. Navrhl jsem mu paintball, docela se mu to líbilo. Myslím, že to by mohlo být to pravé. Hezký zbytek večera.“

Zanechal jsem ji úplně zmatenou. Cestou mě bavila představa Elly v maskáčích, co někde pobíhá a snaží se střílet a nenávidí mě při tom. Usmíval jsem se až na pokoj, kde jsem smíchy vybouchnul. Jo, paintball bych Papouchovi fakt mohl navrhnout… Jestli teda bude příležitost.

Nemohl jsem usnout. Převaloval jsem se a pořád myslel na to odpoledne. Jo, líbilo se mi to, fakt. Ale byl jsem zmatenej z toho, že mě prostě vošukal a pak si mě ani nevšim. Usnul jsem a zdálo se mi o Papouchovi, kterej mě drží v náruči…

Ráno jsem se vzbudil, dal se trochu do pořádku a šel na snídani. Část lidí už odjela, pár unavených z večera sedělo u stolků a s trochu nepřítomným výrazem konzumovalo snídani. Dojedl jsem, na pokoji si sbalil věci a šel odevzdat klíč. Klíč od Papouchova pokoje tam visel. Ukázal jsem na něj a zeptal se recepční: „Náš šéf už odjel?“

Kývla hlavou: „Ano, vždycky odjíždí celkem časně.“

Poděkoval jsem, hodil si tašku do auta a vyrazil k domovu.

K obědu jsem si nechal dovézt jídlo z thajský restaurace, měl jsem chuť na něco ostřejšího. A problém co se zbytkem neděle. Tak byl uklízecí. Utřít prach, vyluxovat… stejně na to přes tejden není moc času. A pak si sednout a otevřít knížku.

V podvečer zazvonil mobil. Kouknul jsem – utajený číslo. Teda co bude zas tohle…

„Prosím.“

Tichý hlas: „Jste na dnešní večer volný?“

Ten dotaz mě hodil zpátky do doby, na kterou jsem nechtěl vzpomínat. Nevím, jestli mi v tu chvíli vyletělo srdce do hrdla nebo spadlo do kalhot: „Promiňte, nevím, co tím myslíte.“

„Ale víš to moc dobře,“ začal mi tykat. „Jestli jsi volný, tak si pro tebe pošlu za patnáct minut.“

Sakra. S tímhle už jsem seknul, nechci to dělat, kde kdo vyšťoural moje číslo? Změnil jsem kvůli tomu číslo i operátora!

„Helejte, nevím, co si představujete, ale nehodlám nikam tenhle večer chodit!“

„Takže je jasné, že jsi volný.“

Sakra. Jak z tohohle ven?!

Na druhým konci jsem najednou zaslechl tichej smích a pomalu mi sepnulo: „Papouchu?!“

Rozesmál se nahlas: „Hele, já tu nabídku myslím vážně. Říkal jsem si, že bych tě pozval někam na večeři a pokecali bysme si. Mimopracovně.“

„Tak jo, na večeři se pozvat nechám.“

„Tak sebou hoď, čekám tě před barákem.“

Hodil jsem sebou a za pět minut jsem byl dole.

Stál tam, opřený o auto.

Zatvářil se na chvilku trochu provinile, ale pak se rozesmál: „Myslel jsem, že bychom zašli na večeři a pak bychom šli ke mně. A líbilo by se mi, kdyby to bylo do rána… Zapomněl jsem ti říct, ať si vezmeš na zejtra nový slipy.“

„Nejsou třeba. Rozhod jsem se, že půjdu navostro.“

„A sakra. Tak to bychom mohli třeba vynechat tu večeři a jet ke mně rovnou…“

„Nic takovýho, mám volnej večer a slíbil jsi mi večeři s popovídáním. Takže napřed zábava, potom povinnost!“

„Aha, zvyk je železná košile, aneb co se v mládí naučíš…“

„Jedovatej bejt nemusíš.“

„Nemusím, ale to špičkování mě baví. Tebe ne?“

„Ale jo, jen mám hlad,“ ušklíbnul jsem se.

Stál pořád opřenej o auto, usmíval se a prohlížel si mě, jako by mě viděl poprvé. Pak otevřel dveře, abych nastoupil, obešel auto a posadil se na místo řidiče. Ta pusa, co jsem dostal, byla jemná a hezká. Pak nastartoval a vyrazili jsme.