S Papouchem

Nejeli jsme daleko. Ten podnik byl celkem zastrčený a nevelký. Pár stolů rozestavěných tak, aby vytvářely dojem izolovanosti a intimity.

„Mám to tu rád. Není to moc profláknutý a vaří tu skvěle. A většinou jde blízko zaparkovat.“

Posadili jsme se ke stolu, vrchní přinesl jídelní lístky. Nenabízeli toho moc.

Přejel jsem to očima a položil lístek na stůl: „Tak já bych to viděl na konfitované kachní stehno.“

„Hele, jsi zvanej. Takže i s předkrmem a dezertem. Dáme si foie gras?“

Zatvářil jsem se kysele: „Ty zrovna nemusím. Kousnu do toho a mám pocit, že mi pusu zaplavil čistej tuk. Fakt mi nechutnaj…“

Zvednul jsem lístek a podíval se: „Tak možná tady tu šunku s řepou a pomerančem…“

„Dobře a dezert?“

„Budu konzervativní, asi tu čokoládovou pěnu.“

Papouch odložil jídelní lístek, což byl pokyn pro číšníka, že máme vybráno. On si dal ty foie gras, hanger steak a výběr sýrů. Vybral víno z nápojového lístku.

Povytáhl jsem obočí: „Řídíš, ne?“

Usmál se: „Objednám na odvoz modrýho anděla.“

Číšník se vzdálil a Papouch se pohodlně opřel o židli a díval se na mě: „Tak jak se ti líbilo výjezdní zasedání?“

Chvíli jsem mlčel a pak odpověděl otázkou: „Kterou část myslíš?“

Díval se mi do očí, ušklíbl se a pak odpověděl: „Tu pracovní.“

„Myslím, že můj názor znáš. To by šlo vyřešit během pracovního týdne, není nutný výjezdní sezení. Ale jestli to máte jako tradici…“

„Jo, lidi to berou jako pracovní výlet s částečnou relaxací.“

„Hele, takhle tam relaxuješ vždycky?“

„Jestli myslíš bazén a masáž, tak jo. Ty jsi byl letos jako bonus.“

„Jo?! To mě má nějak těšit?“

„Jak tebe nevím, mě to potěšilo hodně.“

Tak teď jsem nějak nevěděl, jak reagovat.

Zasmál se: „Fakt jsi řekl Elle, žes mi navrhl, abychom příští zasedání mohli mít s paintballem? Promiň, je mi jasný, že tohle je řečnická otázka, určitě jsi to řekl. A užil sis to. Byla z toho trochu vyděšená, když sondovala, jestli to může být pravda. Jak dlouho ses tím potom bavil?“

„Docela dlouho, já mám celkem fantazii, tak jsem si ji představoval v maskáčích. Hele, Papouchu, tebe by to nebavilo?“

„Asi bavilo, ale beru ohled na některé členy vedení, pro který by pohybové aktivity byly nejspíš trestem, takže asi výjezdy zůstanou při starém. A mohl bys mi přestat říkat Papouchu? Já tu přezdívku na škole snášel, ale rád jsem jí neměl.“

„A jak ti mám říkat? Když tě oslovím při poradě ,Vladimíre´, tak mi přijde, že musím pokračovat ,Vladimíre Iljiči´, a to zase docela vadí mně. Jak ti vlastně říkali doma? Neříkej, že Vláďa. To ve mně vyvolává představu někoho usedlýho, kdo sedí doma v trenkách a nátělníku před televizí a cpe se brambůrkama. Možná hodnej, ale rozhodně ne sexy.“

„Říkali mi Vlad.“

Pokýval jsem hlavou: „Vlad. Stejně jako se jmenoval Drákula, Vlad Naražeč. No, se vzpomínkou na včerejšek je to, myslím, docela výstižný srovnání. To teda byl hard up, to ti řeknu.“

Díval se na mě tak, že jsem získal pocit, že bych měl okamžitě změnit téma, jinak tu za chvilku skončím ohnutej přes stůl, s kalhotama dole a v plný akci a to nevím, jak by vydejchal ten starší pár naproti. Ta paní po nás už trochu podezřívavě pokukovala.

Naštěstí se objevil číšník s objednaným vínem. Dal ho Vladovi (zkusím si zvyknout na to, že to nebude Papouch) zkouknout, otevřel, čichl k zátce a dal Vladovi ochutnat, po schválení nám nalil a vzdálil se.

Vlad si mě přeměřoval očima: „Proč ty jsi vlastně sám? Ty jsi nechtěl být s někým? Nebo jsi přebíral, až jsi přebral?“

To byla trochu podpásovka. Trochu jsem přemýšlel: „Hele, pro ty, který znali číslo mýho mobilu, pro ty jsem byl jen tělo s docela dobrým zadkem.“

Vlad kývl hlavou, jako že mám pravdu; je to tak. Musel jsem v tu chvíli zrudnout.

„Trvalo mi chvíli, než jsem se tohohle zbavil. No a pak jsem si myslel, že jsem konečně někoho našel a že by to mohlo bejt ono. Až do společný dovolený. Já byl vždycky zamilovanej do starýho Egypta, tak jsem koupil pro oba takovej napůl poznávací zájezd i s cestou lodí po Nilu. Já z toho byl nadšenej, on vůbec ne. Těžce ho to nebavilo. Polehával na lodi u bazénu, zatímco já se hrnul do Údolí králů a do Abú Simbelu, on zůstával na lodi a nudil se. Jeho představa dovolený, jak jsem zjistil, byl nějakej pěknej přímořskej resort – kdekoliv, kde je možný se válet na lehátku pod slunečníkem, all inclusive, nedaleko gay klub, ve kterým by bylo možný splašit na noc někoho do trojky. Mě to docela vzalo, vůbec na mě předtím takhle nepůsobil. Celou dovolenou večerní hádky. Bylo to dost peklo. Moh bych o tom napsat román. Půjčil bych si název od Agathy Christie, jen bych ho trochu upravil. Jmenovalo by se to Zmrd na Nilu. Poslední tři dny byly nakonec fakt v hotelu u moře a to jsme spolu už prakticky nemluvili. Rozešli jsme se na letišti po návratu domů. Mimochodem, za ty tři dny se mu tam podařilo sbalit někoho jinýho, takže poslední noc nebyl na pokoji, vůbec nezahálel. Takže jsem si dal od hledání pauzu…“

Napil jsem se vína: „A co ty, ty jsi přece taky sám?“

Neodpověděl, protože nám přinesli předkrm. Ta kombinace šunky, řepy, pomeranče a nějakého dresinku mi fakt chutnala a Vlad vypadal zaměstnaně svým foie gras. Dojedl a zjevně mu chutnalo, protože se usmíval.

„Odpovíš mi?“ zeptal jsem se.

„Ale jo, odpovím. Víš, mně prostě stačilo koupit si občas tělo s dobrým zadkem,“ zašklebil se.

Vytočilo mě to tak, že jsem tu chvíli měl chuť mu jednu vrazit, večeře, nevečeře, čert vem slušnej podnik, ale pak mi došlo, že mě provokuje, takže jsem na něj zůstal jen koukat a lehce natočil hlavu, jakože si myslím, že to může být ještě jinak.

„Všechno v pořádku?“ objevil se číšník.

„Ano, děkuju,“ kývl jsem hlavou a číšník se vzdálil.

Vlad se na mě díval pobaveně a zvědavě, jak zareaguju. 

Upil jsem ze skleničky: „Možná, že ti to stačilo, ale myslím, že spokojenej jsi nebyl. A,“ zamyslel jsem se, „myslím, že ses možná bál najít si někoho na dýl. Možná ses bál řečí v práci, nebo nevím čeho, ale bránil ses tomu. A možná se vlastně bojíš pořád.“

Zvážněl a já jsem věděl, že jsem se trefil.

Krátká pauza v konverzaci, protože nám přinesli jídlo a my se začali zabývat svými talíři. Jídlo skvělý, že bych ten talíř i vylízal. Musel jsem se kontrolovat, abych to do sebe necpal moc rychle. Ostatně jeho hanger steak vypadal taky skvěle.

Soustředěný na krájení masa se tiše ozval, spíš to vypadalo jako zamumlání do talíře: „Nebojím se.“

„Neříkej. Já si myslím, že jsem měl pravdu.“

„Možná, ale teď nemáš.“

Takže vlastně stejně mám. Skousnul jsem rty, abych se nemusel smát. Jen se skousnutými rty se blbě jí, takže jsem vyprsknul: „Nezměníme téma? Alespoň na chvilku…“

„Dobře. Tak něco nadhoď, aby to bylo tomuhle dostatečně vzdálený téma a k tomu přiměřeně intelektuální.“

Jediný, co se mi v tu chvíli vybavilo, byla konverzace z filmu Světáci: „Ten chlapec tam dole mi dnes ráno míchal tak řídkou maltu…“

Vytřeštil na mě oči, ale rychle se chytil: „Již vícekráte jsem mu říkal – méně vody, chlapče, méně vody…“

Zasmáli jsme se. Je dobrý, když se někdo dokáže naladit na stejnou vlnu. Začali jsme klábosit o všem možným a najednou už byl před námi dezert.

Čokoládovou pěnu mám fakt rád a Vlad měl talíř se vzorky sýrů a dvěma mističkami.

„Co to tam máš?“

„Med a fíkovou zavařeninu. Na sýry je to dobrý. Chceš ochutnat?“

Ukrojil kousek sýra, namočil ho do fíkové zavařeniny a podal mi ho k puse. Stáhnul jsem ho zubama, sledoval mě přivřenýma očima. Už je to tu zas. Flirtuje a mně se to líbí.

Bylo to zajímavě dobrý, tak jsem pochválil: „Fakt dobrý.“

„Hm, dáš mi taky ochutnat?“

Zavrtěl jsem hlavou: „Ne. O čokoládovou pěnu se zásadně nedělím.“

Zatvářil se trochu ublíženě – já jsem ochutnat dal, ty ne…

Nabral jsem si lžičkou pěnu, strčil do pusy a pak se pomalu olíznul. Když on může provokovat, tak já taky: „Je moc dobrá, možná ti nechám vylízat talířek.“

Usmál se a kývnul: „Beru.“ A já měl hned pocit, že jsem řekl nějakej dvojsmysl, a zrudnul jsem.

Dezert spořádanej, u stolu se objevil číšník: „Mohu, pánové, ještě něco nabídnout?“

Vlad se na mě tázavě podíval, já zavrtěl hlavou. „Děkujeme,“ usmál se na číšníka a nechal si přinést účet. Mezitím zavolal modrýho anděla o odvoz. Zaplatil a podle toho, jak se číšník tvářil, tak s docela slušným tuzérem.

Modrej anděl přijel brzo.

„Já si ho už předem zarezervoval na odhadnutej čas,“ přiznal Vlad.

Nejeli jsme tak daleko. Ten dům vypadal jako bývalá továrna. Řidič zajel do podzemní garáže, Vlad zaplatil a nasměroval mě k výtahu. Povyjeli jsme asi tři podlaží a vystoupili. Vlad odemknul a pustil mě dovnitř.

Spadla mi čelist: „Ty máš loft?“

Pokrčil ramenama, jako by to byla přece samozřejmost. Ten prostor byl fakt pěknej. Velkej, vzdušnej, stylovej…

Uprostřed prostoru socha levharta s typickou strukturou povrchu. Vyvalil jsem oči: „To je od Gabriela?“

Kývnul hlavou.

„Jak jsi to získal?“

„Koupil.“

„Ty si teda žiješ,“ vzdychnul jsem.

Usmál se na mě a natáhl ruku, chytil mě za kravatu a škubnutím přitáhl k sobě. Ta pusa byla hodně dravá a musím říct, že se mi docela líbila. Držel mě pořád jednou rukou za kravatu a druhou mi rozepínal pásek kalhot.

„Ty seš fakt navostro,“ vzdychnul mi do pusy.

Kalhoty sjely dolů a ruka mi poplácala zadek.

Pustil mi kravatu a sjel na kolena a vzal do ruky mý péro: „Včera jsem na něj neměl čas…“

Olíznul žalud a najednou jsem měl jeho rty až u kořene. Překvapeně a slastně jsem vyjeknul a začal mu do pusy přirážet. Povolil jsem a shodil kravatu, sako, košili… Kopáním jsem se uvolnil z kalhot. Vlad mě přestal kouřit a narovnal se a zase mě políbil. Uvědomil jsem si, že já jsem nahej a on pořád ještě i s kravatou.

„Původně jsem myslel, že bych tě ohnul o toho levharta,“ zamumlal mi do pusy, „ale myslím, že v posteli si to užijeme líp.“

Povolil a sundal kravatu a hodil ji na zem. Vzal mě za ruku, pomalu mě vedl po schodech do patra a cestou se zbavoval kusů oblečení.

To letiště bylo dost velký a já si ani nepamatuju, jak jsem se na něm octnul na břiše, zadek nahoře a Vlad mi roztahoval půlky a jeho všetečnej jazyk… A potom… prostě fakt Vlad Naražeč. To nešlo bejt zticha. A čím víc jsem sténal, tím tvrdší přírazy… Jo, líbilo se mi to. Moc. Vyvrcholili jsme skoro současně. Pak se položil vedle mě, přitáhl si mě do náruče a líbal mě do vlasů a já se cítil skvěle a bezpečně. Pěstí jsem utřel zrádnou slzu, která se objevila, a přimáčknul jsem se víc…

Ráno mě vzbudil můj budík na mobilu. Jak dlouho to je, co jsem se vzbudil ráno přimáčklej na někoho? Vymotal jsem se a seběhl po schodech vylovit ho ze saka na zemi a vypnout. Zakašlání. Nahoře na schodech stál Vlad. Mrknul na mě: „Ještě máme čas…“

Tak jo, nemám nic proti ranním hrátkám. Rychlovka, ale líbila se mi.

Do práce mě odvezl. Zaparkoval na svým stání, vystoupili jsme a vydali se každej do svý kanceláře. Na chodbě jsem se zastavil u automatů – z jednoho jsem vydobyl sendvič s tuňákem a z druhýho kafe a vzhůru do pracovního procesu.

Polední přestávka, skočil jsem si dát něco k obědu. Cestou takovej divnej pocit. Všichni jsou najednou zaujatý něčím, jen aby se se mnou nepotkali očima. A došlo mi to – někdo nás viděl vystupovat ráno z auta. Jestli je něco rychlejší než světlo, tak je to snad rychlost šíření drbu.

Po obědě mi volala Vladova sekretářka, že se mám u něj zastavit. Naběhnul jsem k němu.

„Počkej po práci na mě, odvezu tě,“ usmál se.

„Hele, už takhle máš zjevně flek na pověsti, někdo nás viděl přijet spolu. Já domů trefím.“

„Já to myslel tak, že bych tě odvezl k tobě, aby sis sbalil nějaký věci a pak bychom jeli ke mně. Hele, ta postel je dost velká a mně došlo, že do ní perfektně pasuješ, a myslím, že ti taky vyhovovala. Ten tvůj byt bys pak mohl docela slušně pronajímat, nemyslíš?“

Chvilku mi trvalo, než jsem našel řeč: „Nepřipadá ti blbý rozhodovat něco za mě? Ty vždycky rozhoduješ za jiný? Nenapadlo tě, že bych s tím nesouhlasil?“

„Napadlo, ale takovou myšlenku jsem zahnal. A kdybych nerozhodoval za jiný, tak bych nebyl tam, kde jsem teď. A navíc jsem nějak v hloubce přesvědčenej, že kývneš,“ usmál se.

Tak jo, přiznám se, kývnul jsem. Nějak jsem se vlastně ani nemusel moc přemlouvat. Dostal jsem pusu a ujištění, že mě prozvoní, až bude odcházet.

Prozvonil. Dojeli jsme ke mně. S trochu pobaveným zájmem okoukl moji garsonku, zatímco jsem si balil nějaké oblečení.

„To vůbec není špatný. A malý byty se pronajímaj o hodně líp než velký.“

„Hm… Myslíš, že by ten pronájem mohl ještě chvíli počkat?“

„Mohl. Ale zajímalo by mě, jestli teď nevěříš mně nebo sobě,“ usmál se.

„To bych taky rád věděl.“

Tak jsem se přestěhoval. Překvapilo mě, že Vlad docela dobře a rád vaří. Nevím vlastně, proč mě to překvapilo, možná jsem si dřív myslel, že si jídlo nechává dovážet. První večeří doma mě hodně překvapil. Pak jsme sedli na pohovku před televizi, pustili film… Ten první týden jsme žádný nedokoukali. Prostě jsme byli vedle sebe, ruka zabloudila – buď moje, nebo jeho – a co bylo pak, bylo lepší než film v televizi.

V práci už jsem si nějak zvyknul na ty divný pohledy, špitání, který ustalo, když jsem šel kolem. Zvyknou si. Aspoň jsem si to myslel.

Každotýdenní porada. Měl jsem v plánu ji tak trochu prodřímat, protože jsem nečekal nic zásadního. Probudil mě jeden z kolegů, kterej přišel s návrhem, kterej mě skoro zvedal ze židle, jak byl blbej. Vlad si to vyslechnul úplně v klidu a rozhlídnul se po nás: „Tak co si o tomhle plánu myslíte?“ Všichni uhýbali očima, protože se do hodnocení nikomu nechtělo. Vlad se podíval na mě a já zareagoval: „Myslím, Vlade, že kdybys na tohle přistoupil, tak ze sebe budeš dělat idiota. Tohle není realizovatelný a nic to nepřinese, myslím, že je zbytečný, abys o něčem takovým vůbec přemýšlel.“

Všichni ztuhli a mně došlo, že jsem porušil pravidlo chování při poradě – vykáme si a oslovujeme se křestním jménem, ne zdrobnělinou nebo přezdívkou. Všichni na mě zírali. Začal jsem čučet do země, abych se nemusel na někoho kouknout.

„Má někdo stejný názor?“

V podstatě ho měli všichni. Vlad ukončil poradu a rozešli jsme se. Na chodbě ještě ošklivej pohled kolegy, kterej tu pitomost předložil. Šel jsem pomalu ke svý kanceláři a pomalu mi docházelo, že bych se měl Vladovi omluvit, že mi to při poradě familiérně ujelo. Mohlo mu to v tu chvíli bejt docela nepříjemný. Vrátil jsem se. Sekretářka nebyla na místě, někam si odběhla, možná na WC. Dveře k Vladovi byly pootevřené, jak je za sebou poslední odcházející nezavřel a já jsem zaslechl hovor a zůstal jsem stát. U Vlada byla ještě Ella.

Porada skončila, takže mu tykala a její hlas zněl docela naléhavě: „Měl bys vědět, že si myslím, a nejenom já, že tenhle tvůj vztah tady není firmě k prospěchu. Řada lidí si teď myslí, že Šimona protežuješ. Vím, že řekneš, že to není pravda, a asi doopravdy není, ale lidi si to budou myslet vždycky. Kdyby to byl jen úlet, tak by to všichni brali, ale tohle vypadá, že to myslíš vážně. Vůbec, proč sis s ním, proboha, něco začal, když víš, jakou má minulost? To ti nevadí?“

Vlad si hlasitě povzdech a odpověděl: „Jestli narážíš na jeho minulost, tak Steinbeck říká něco ve smyslu, že z kurvy je dobrá žena, protože má své za sebou a bude tedy už věrná.“

Takže kurva… Bylo mi, jako by mi nějaká ruka zmáčkla krk a já nemohl vydat hlásku a pomalu ani dejchat.

Vlad ale pokračoval a podle hlasu se usmíval: „To by ti jako argument mohlo stačit, ne?“

Hlas zvážněl: „Ale jestli chceš slyšet ten pravej důvod, tak ti musím říct, že jsem zamilovanej. Fakt a vážně a doopravdy. Taky mě to překvapilo, ale prostě se stalo a já o něj nechci přijít. A tenhle argument je asi hodně silnej kalibr, ne?“

Elle chvilku trvalo, než informaci zpracovala: „Aha. Tak to začíná bejt průser.“ Sakra, asi doopravdy, když začala bejt nespisovná a sprostá… Ruka na krku povolila a já v tu chvíli jsem byl schopnej vnímat jediný slovo – zamilovanej…

„Vzbudí to tu strašnou řevnivost, to prostředí bude úplně toxický. Já to v minulosti zažila jednou, když si šéf našel v podniku přítelkyni. Ta firma to málem nepřežila. A i když maj lidi plnou hubu tolerance, tak ještě hůř vydejchnou poměr s chlapem. Zapřemýšlej, jak to vyřešíš. Nějak to vyřešit budeš muset a poměrně rychle, tak se snaž.“

Diskuze zjevně skončila a já nestačil zmizet. Ve dveřích se objevila Ella. Zarazila se, když mě uviděla, a měla tolik slušnosti, že zrudla, když jí došlo, že jsem je musel slyšet.

„Hezký den, Šimone,“ řekla tak nahlas, aby to Vlad uvnitř slyšel. Prošla kolem mě a zaklapla dveře.

Vlad vykoukl a vypadal najednou docela unaveně: „Ahoj, proč ses vrátil?“

„Chtěl jsem se omluvit, jak mi to při poradě ujelo…“

„Aha. A přitom jsi zaslechl něco, co jsi slyšet neměl.“

„Zaslechl jsem něco, co jsem slyšet rozhodně měl. To jsou dost podstatný informace, ne?“

Pokrčil celkem nešťastně rameny: „Asi jo. Jen jsem nerad, žes to slyšel takhle.“

Ustoupil ze dveří, abych mohl projít.

Vešel jsem do pracovny: „To možná jo, ale jsem rád, že jsem to vůbec slyšel. Protože to, co je pro mě asi nejvíc podstatný, to bys mi asi neřekl, co?“

Zatvářil se nechápavě: „Co myslíš?“

„Řekl jsi, že jsi zamilovanej. Myslím, že to bys mi neřekl. A to je pro mě hodně podstatná informace. Asi ta nejdůležitější. Na tom ostatním nezáleží, to vyřešíme, prostě půjdu dělat zase jinam…“

Klapnutí dveří, jak se vrátila sekretářka. Nevím, co mě napadlo, ale sjel jsem na zem a schoval se za stolem. Nevím proč, měl jsem pocit, že tam nemám být.

Nakoukla dovnitř: „Omlouvám se, pane řediteli, potřebovala jsem…“

„V pořádku, paní Reichertová,“ přerušil jí, „teď bych ale potřeboval, aby mě nikdo nerušil. Děkuji.“

Zavřela dveře. Vlad se rozvalil v křesle za stolem a pobaveně mě sledoval: „Tak, co budeš dělat teď?“

„Sex v kanceláři, to je oblíbený téma porna, ne?“

V očích mu svítily pobavený jiskřičky. Pošoupnul jsem se vkleče před něj a rozepnul mu kalhoty. Vždy připraven. Do tý kuřby jsem dal všechno. Miluje mě… a já jeho vlastně taky. Tak ať to ví. Jednu jeho ruku jsem měl ve vlasech a druhou si přikrýval pusu, aby jeho vzdychání nebylo moc hlasitý. Možná ta neobvyklost místa, ale vyvrcholil celkem brzo. Polknul jsem, vstal jsem a sklonil se nad ním pro pusu. „Počkám, až se zapneš, než odejdu. Zbytek probereme doma večer.“

Díval se na mě strašně pobaveně: „Fakt tě miluju…“

Usmál jsem se na něj a vyšel jsem z kanceláře. Ten nechápavej a udivenej pohled sekretářky stál za všechny prachy.

Když jsem podával výpověď, tak jsem měl pocit, že se na mě Ella poprvé upřímně usmála. A že i snad to přání štěstí v příští práci myslela upřímně.

***

„Tak jakej máš pocit z pohovoru?“ vyzvídal večer Vlad.

„Docela dobrej. Uvidíme. Samozřejmě, že zase padla otázka, proč jsem odešel z předchozího zaměstnání. Tak jsem řekl, že by to tam nedělalo dobrotu, protože jsem si začal něco se šéfem. Jednomu z komise z toho zaskočilo, až se skoro začal dusit. Ředitelka na mě chvíli koukala a pak řekla, že si cení upřímnosti. Vypadala, že jí to skoro pobavilo a že jsem nabral nějaký body. Vůbec to na mě neudělalo špatnej dojem. Ale teď jsem rád, že jsem doma a že si už můžu sundat kravatu…“

„Taky jsem rád, že si můžeš sundat kravatu. A vlastně že si můžeš sundat i to ostatní… A když tomu dáš nějakej styl, tak to bude úžasný.“

Rozesmál jsem se: „Tak dobře.“

Začal jsem pomalu tancovat a svlíkat se. Vlad získal soustředěnej výraz, kterým mě sledoval. Jo, líbí se mu to… vypadá to, že si uděláme fakt hezkej večer. A možná víc než jen jeden večer, možná by z toho moh bejt hezkej další život. Doufám.