Dvakrát se neutopíš… (I.)

Věnováno K.I.T. 🤍

„Pak je tu Petr, ten se specializuje na nabídky a je v tom opravdu dobrý, že, Petře, ty dokážeš prodat i vodu tonoucímu… Ivoš, další projekťák, ten… Ivošu, kam tak letíš? Chtěl jsem tě seznámit tady s novým ajťákem, ať víš, kdo to převzal po Davidovi… Tak nic, toho poznáte někdy později… Co? Ne, nic se neděje, Ivošu, utíkej! No, Matteo, tak ještě vás představím našemu ekonomovi, ten má svou vlastní kancelář hned vedle… Vlastně je jediný, kdo tu má svou kancelář, to víte, ekonom, musí se soustředit na čísla a tadyhle chlapi jsou dost hluční… A to bude z tohohle patra všechno. Myslím, že do druhého ani scházet nebudeme, stejně vám musí z těch všech jmen jít už hlava kolem!“ usměje se na mě ředitel Jiří Hrdlička, na kterého personalistka kvůli dlouho naplánované dovolené přehodila moje uvedení do firmy.

„Jo, trochu jde,“ přiznám, ale ten úsměv mu hrdinně oplatím.

„Tak vydržte, dneska už jenom jedno jméno, slibuju!“ povzbudivě na mě mrkne, otevře mi dveře, nechá mě projít na chodbu a pak rázně zaklepe na vedlejší kanclík. „A to jméno je Štěpán… Štěpáne, jsi tu? Výborně! Takže, Matteo, tohle je náš ekonom Štěpán, Štěpáne, náš nový ajťák, však víš… Myslím, že si budete rozumět, protože Štěpán je jediný, kdo nám tady na patře trochu snižuje věkový průměr. Co se ksichtíš? Není to snad pravda? Ti veteráni odvedle to neradi slyší, že jsou černým uhlím téhle firmy, ale je to v podstatě tak…“

Na chvilku přestanu to ředitelovo brebentění vnímat a pohledem rychle oskenuju kluka přibližně v mým věku, čili kolem pětadvaceti, co se zrovna zvedá od stolu a míří k nám. Vypadá celkem sympaticky, nebo teda, vypadal by celkem sympaticky, kdyby se netvářil, jako kdyby mu právě ulítly včely. Všechny do jedné.

Napřáhnu k němu ruku. „Matteo, s dvěma té,“ zkusím ten jeho výraz rozbít úsměvem. „Ale většinou mi lidi říkají…“

Vůbec mě nenechá to dopovědět. „Čau, Matteo s dvěma té,“ stiskne mou dlaň, jenom aby se neřeklo, ale rychle mě zase pustí, jako kdybych ho popálil. „Štěpán, všechno singl. A všichni mi říkají Štěpáne. Já se svým jménem tolik nenadělám.“

Zato očividně naděláš s jinýma věcma, pomyslím si, zatímco ho pozoruju, jak, pořád s tím otráveným výrazem na tváři, couvá zpátky ke svýmu stolu. „Mám toho hodně, Jirko,“ koukne po šéfovi a rádoby omluvně trhne rameny.

„Já vím, já vím, ale stejně jsem si říkal… Nevzal bys tady nového kolegu aspoň na kafe? Ukázal mu, kde je kuchyňka a tak… Karolína tu dnes není, tu oficiální část představování hodila na mě, ale myslel jsem, že o pár nějakých záživnějších informací ohledně toho, jak to tady chodí, by ses s Matteem mohl podělit ty, co?“

Štěpán obdaří ředitele takovým pohledem, až nabydu dojmu, že ho s tím návrhem pošle někam, ale to si nakonec přece jenom nedovolí. „Jo, jasně, proč ne,“ vzdychne odevzdaně, „ukážu mu to tu.“ A s tím vyrazí ke dveřím a vyjde na chodbu, aniž by na mě počkal.

Zmateně se po Jiřím ohlédnu, ale ten se usměje a pokyne mi: „Jen běžte!“ Pak se ke mně nakloní a polohlasně dodá: „A Matteo, nenechte se tím jeho chováním odradit… Poslední dobou bručí víc než dřív, ale je to dobrej kluk.“

„Ehm, jo, jasně, tak… děkuju,“ vykoktám rozpačitě a rychle z kanclu vypadnu.

Teda, to je první den v práci jak vyšitej, kroutím hlavou, zatímco se na chodbě snažím dohnat Štěpánovu vzdalující se postavu. Jsem z toho všeho zmatenej a… jo, asi i rozhozenej. Doufal jsem, že můj nástup do novýho zaměstnání bude trochu… uspořádanější! Jenže paní Karolína, personalistka, která na pohovoru a pak i při podpisu pracovní smlouvy působila sympaticky a především schopně, mi včera volala s omluvou, že tu dnes u mýho nástupu nebude, ale že prý se nemusím bát, protože se o mě postará sám pan ředitel osobně. No, a pan ředitel to postarání se pojal, mírně řečeno, docela nesystematicky. Jako je mi jasný, že stěžovat si nemůžu, šéf celé firmy je určitě zaneprázdněnej jinýma věcma, než aby si dělal hlavu ještě s náborem nových lidí a jejich zasvěcováním do procesu. Navíc Jirka, jak mu tu všichni familiárně říkají, je doopravdy sympaťák a za to, že někteří jeho podřízení dnes nepřišli do práce, nemůže…

A to je druhej kámen úrazu. Totiž, že tu kromě personalistky není ani David. Tedy ten předchozí ajťák, po kterým přebírám práci. Měl tu být ode dneška až do konce týdne a všechno mi to předat a vysvětlit, ale prý nemá čas a staví se tu jenom zítra na pár hodin. Super. Na druhou stranu, právě proto, že většinou neměl čas, dostal výpověď – pracoval tu teda jenom na částečnej úvazek pár dnů v týdnu, u toho měl rozdělaný ještě nějaký svoje vlastní projekty… Ale poté, co se zdejším zaměstnancům, ode dneška mým kolegům, začalo čím dál častěji stávat, že když potřebovali urgentní pomoc s výpočetní technikou, milej ajťák nebyl dostupnej, vedení společnosti se rozhodlo, že jednoho zaměstná nastálo. A tádydádydá – takhle jsem se tu ocitl já.

„No výborně! Štěstí nám přeje!“ přeruší moje úvahy Štěpánovo zvolání. Už z toho tónu je poznat, že to myslí sarkasticky.

„Jako v čem?“ dojdu za ním a začnu se rozhlížet po prťavé kuchyňce. „Nebo teda,“ zarazím se vzápětí, „můžu ti tykat…?“

Otočí se ke mně a zahledí se na mě jako na idiota. „Ne asi! Tykáme si tu všichni.“

„Všiml jsem si, ale mně to zatím nikdo nenabídl,“ pokrčím rameny. „A ty taky ne, tak se radši ptám.“ Přijdeš mi totiž tak trochu jako netýkavka, uculím se v duchu.

„Mě zase nenapadlo, že bych to měl vůbec zmiňovat,“ ušklíbne se, načež se ode mě zase odvrátí a začne rozkládat rukama jako průvodce někde na zámku. „Takže: mikrovlnka, rychlovarka, lednička, kávovar, hrnky, talíře – všechno volně k dispozici… Tadyhle nahoře jsou sáčky s kávou, kdybys někdy načínal poslední, nahlaš to Jirkově asistentce. Čaje jsou taky pro všechny, akorát mlíko do kávy si každej nosí svý, pokud jsi lattéčkovej typ…“

Mezitím přejde přímo ke kávovaru a spustí další kolo přednášky: „No a to, že nám štěstí přeje, jsem myslel tak, že si hned z fleku můžeš zkusit, jak náročný je někdy donutit tuhle mašinu, aby ti načepovala jedno blbý kafe. Už zase tu totiž bliká červená kontrolka… Což znamená, že je potřeba dolít vodu, nebo naopak vylít vodu, nebo dosypat kafe, nebo vyčistit vnitřek od kávovejch usazenin, nebo chce připojit k wifi, prostě… zatraceně… Někdy tu strávíš i deset minut, než to pitomý světýlko zhasne.“ A s tím vytáhne z přístroje kastlík plnej vody a přejde s ním ke dřezu.

„Wifi?“ zaujme mě to. „K čemu potřebuje ten kávovar wifinu?“

„To se ptáš ty mě?“ ohlídne se na mě přes rameno, když nádobku vymývá. „Já tu od ajtý hraček nejsem… Třeba se ti povede to nastavit tak, že si pak budeme moct v kanclu spustit nějakou appku, a když přijdeme sem, bude tu už na nás čekat čerstvý kafe.“

„No, to asi těžko,“ odporuju mu, ale nezním u toho úplně přesvědčivě. Protože kávovary sice nejsou moje specializace, haha, ale v dnešní době je možný přes appky ovládat kde co…

„Dělám si srandu,“ uchechtne se. Zastrčí prázdnej kastlík tam, kam patří, načež svou pozornost zaměří zpátky na vzdorující mašinu: „Vidíš? Furt svítí červeně, mrcha! No jasně, probíhá čištění… Pak si ještě vzpomene, že máme vložit další čisticí tabletu, a pak už se snad konečně toho kafe dočkáš.“

„V pohodě, nikam nespěchám, jak to tak vypadá… Ale ty asi jo, co?“ dojde mi.

Jenom mávne rukou, jako že to nestojí za řeč.

Chvilku mlčíme, ale protože mi to ticho není moc příjemný, prohodím: „V bývalé práci se nám o kávovar starala sekretářka… Takže prostě kdykoliv kdokoliv dostal chuť, měl všecko připravený, stačilo přijít s hrnečkem.“ Bezděky se při té vzpomínce usměju.

„Tady se asistentka stará jenom o druhej kávovar – ten, co ho má v ředitelně šéfstvo,“ řekne Štěpán.

„Aha! No my jsme měli jeden pro všechny… Takže tady má šéfstvo lepší model, jo? A teče z něj lepší kafe?“ bavím se.

„To se musíš zeptat jich… Hele, už to je! Takže já si taky jedno dám, když už tu jsem… Zatím si vyber nějakej hrnek, všechny tady na tý pravý straně jsou erární,“ kývne hlavou k poličce.

S voňavou náloží vitamínu K se pak vrátíme zpátky do jeho kanceláře. Teprve teď mám šanci se tu pořádně rozhlídnout, ale ne že by tu bylo bůhvíco zajímavýho. Kromě spousty poličkových skříní plných šanonů a všelijakých lejster je tu už akorát velkej stůl pod oknem, přičemž půlku toho stolu má pro sebe zabranou Štěpán. Místo naproti němu je prázdný – a právě k němu mi Štěpán pokyne rukou. „Ber flek… prozatím…“

„Dík,“ usměju se, poodsunu kancelářskou židli od stolu a uvelebím se na ni. „Někdo tu s tebou dřív pracoval?“ zeptám se zvědavě.

„Se mnou ne,“ odpoví mi, ale oči už má upřený do jednoho ze dvou velkých monitorů. „Než jsem sem nastoupil, tak tu prý seděly účetní s ekonomkou, ale pak se to všecko nějak přeorganizovalo…“

„Hmm,“ protáhnu, protože nic jinýho mě nenapadne – a taky protože ho nechci rušit, vypadá totiž, že se zabral do čtení nějakých mailů nebo tak něčeho.

Zvednu hrnek ke rtům, chci ochutnat, jestli už se to kafe dá pít, když Štěpán začne vyťukávat něco do klávesnice a u toho zamrmlá: „Klidně se ptej, jestli tě něco zajímá.“

Zarazím se v půli pohybu. Pár vteřin si nejsem úplně jistej, jestli ta pobídka patřila fakt mně, ale pak si vyvodím, že pravděpodobně jo, a tak toho využiju: „Jak dlouho už tu pracuješ?“

Teprve teď ke mně Štěpán zvedne oči – a přes horní hranu monitoru mě zpraží pohledem: „Jsem myslel, že se jako máš vyptávat na něco o firmě, ne o mně,“ odfrkne.

„Aha,“ zareaguju a mám dojem, že i trochu zrudnu ve tvářích, jako kdybych něco provedl. Přitom na té otázce nic nevhodnýho nebylo, ne…? „Tak… já nevím,“ pokrčím rameny, protože mě takhle nahonem samozřejmě žádnej lepší dotaz nenapadá. Nebo spíš – všechno, co mě napadá, mi najednou přijde nepatřičný: jak jsi tu spokojenej, jak tě to baví, v kterým roce jsi absolvoval, možná jsme se totiž na výšce potkávali, jakej je tu kolektiv, na koho nebo na co si mám dávat pozor, kam se tu dá zajít na dobrej oběd… No, na to poslední bych se vlastně přeptat mohl, tenhle dotaz vypadá docela neškodně…

„Neřeš to,“ přeruší Štěpán moje úvahy, pohled už zase přilepenej k obrazovce. „Píše mi Jirka, že když už seš tady, mám ti vysvětlit proces nákupu novýho ajtý příslušenství. To budeš mít mimo jiný taky na starost, ale to už určitě víš, ne? A dřív nebo pozdějc by to s tebou někdo projít musel. Haha,“ zasměje se najednou, vyťuká něco do klávesnice a pokračuje, „a ještě ti vzkazuje, že k němu můžeš klidně přijít to jejich kafe ochutnat.“

Vytřeštím na něj oči: „Cože?“

„No co?“ baví se. „Jsem mu napsal, že chceš vědět, jestli jim teče z kafematu lepší kafe, než co máme v kuchyňce…“

Tentokrát nezrudnu trochu, ale hodně – úplně cítím, jak mě ty rozpaky pálí ve tvářích. „Ty seš kokos!“ ujede mi. „Jak teď před ním budu vypadat?!“

„No jak, jako někdo, kdo si i v nový práci potrpí na dobrou kávu,“ řehní se. „Bože, netvař se tak vykuleně, Jirka je v pohodě! Nebo myslíš, že když tady tomu velí, tak nemá smysl pro humor?“

„Nevím! Ale radši bych si to zjistil sám a po svým!“ informuju ho nakvašeně, a abych ten svůj stud a taky rozčilení trochu skryl, rychle si usrknu kafe. Horkýho samozřejmě. Jauvajs!

„Ty naděláš!“ zavrtí nade mnou Štěpán hlavou a jeho prsty se zase rozběhnou po klávesnici. Podrážděně stisknu zuby k sobě. Nejradši bych se šel podívat, co a komu píše tentokrát! Místo toho mi ale nezbývá než pozorovat, jak se mu na rtech usazuje úsměšek, pak se polohlasně zachechtá – a pak, konečně, se natáhne po svým hrnku, odšoupne se od stolu a začne svou plnou pozornost věnovat mně. „Takže, kde mám začít?“

Po pár vteřinách ticha ucedím: „Předpokládám, že to byla jenom řečnická otázka.“

„Jo, byla,“ upije si kafe. „Přemýšlím, jestli ti mám vytisknout nějaký podklady, ale to je asi zbytečný… Až dostaneš svůj noťas a připojíš se na intranet, všecko tam ve směrnicích najdeš. Ale jestli chceš půjčit papír a tužku a dělat si nějaký poznámky…?“ vytáhne na mě obočí.

„To snad nebude nutný,“ odtuším. Ostatně, na vysoký jsem spoustu zkoušek dal jenom díky tomu, že jsem dával pozor na přednáškách, žádný poznámky jsem nepotřeboval. A tak nějak předpokládám, že Štěpánovo školení nebude ani zdaleka tak náročný na informace, jako byly přednášky našich docentů a profesorů.

Následující zhruba půlhodinu mi bzučí kolem uší plno pro mě nových pojmů. Ověření dodavatelé výpočetní techniky, schvalování nových dodavatelů, rozesílání poptávek, tvorba nabídek, výběrová řízení, podpisový vzory, nákup v běžným procesu, nouzovej nákup ve zrychleným procesu, limity, kolik může měsíčně který oddělení utratit za novou techniku, za kolik má kdo povolený koupit si novej mobil a jak často, schvalování faktur, reklamační řízení…

„Hm, možná jsem si ty poznámky přece jenom dělat měl,“ přiznám a snažím se, aby to neznělo příliš poraženecky. Protože… jsem tu teprve ani ne tři hodiny – a už teď mi jde ze všeho hlava kolem! A to jsem se ještě vůbec nedostal k hlavní náplni svý práce, což bude zajistit, aby tu fungoval veškerej hardware a aby jela interní síť, dál se budu muset starat o instalace a aktualizace všech možných programů a aplikací… A jo, to je to, co mě baví a čemu rozumím, ale trochu se obávám, že na to pro samý vyplňování poptávek a schvalování faktur nebudu mít čas!

„Hele, klídek. Všechny ty tebou podaný žádosti projdou pod rukama nejdřív mně, takže já tě kdyžtak včas usměrním, kdyby ses chtěl, co se týče nákupu techniky nebo softwaru, nějak moc rozšoupnout a zruinovat nám rozpočet, haha… A ono si to časem všecko sedne, uvidíš,“ věnuje mi Štěpán cosi jako povzbudivej úsměv.

Užuž se mi zvedají koutky úst, že mu ten úsměv vrátím, když někdo zabuší na dveře tak energicky, až nadskočím.

„Štěpáne, čest práci!“ vtrhne dovnitř starší, zavalitej a docela zadýchanej chlapík. „Nevíš, kde je ten mladej? Ten Matěj? Jiřík říkal, že… Ha, tady jste!“ zaměří svou pozornost na mě. „Matěji, vy jste tu teď přes ty technický pi… Ehm, chujoviny, že? Tak se pojďte podívat, co mi ten Skype hází za moudra! Máme v zasedačce jednání a… No co sedíte? Pojďte se podívat, co to sype za hlášky! Klikám na to jako chuj, ale copak tuším, co s tím zrobit, když o tom vím úplné bzum? Mluvil jsem s Mirkem, rozumíte, měli jsme Skype meeting, a najednou mi zvoní mobil a volá mi Mirek… Že mě u nich přes ten Skype nikdo neslyší… Tak já jsem teď za cypa, že tam čtvrt hodiny něco přednáším úplně naprázdno. To je kurva zase robota, tohle!“

Zatímco se zvedám ze židle, vrhnu lehce konsternovanej pohled na Štěpána. Přijde mi, že je jedinej, kdo mi v téhle nečekané situaci může udělat trochu jasno… Štěpán na mě ale jenom pobaveně mrkne: „No vidíš, tvůj první pracovní úkol. To bylo rychlý!“ Pak se natočí na kolegu a rozesměje se: „Bedřichu, jestli ty jednou nějakej dálkovej talk zvládneš na první dobrou, pozvu tě na pivo!“

Nakonec se pozvu na to pivo já. Sám. Za odměnu. Že mám ten první den úspěšně za sebou. Než mě ředitel o půl dvanácté vysvobodil s tím, že si mám zajít na oběd a pak mazat domů, protože do práce se prý mám naplno vrhnout, až mi David všechno předá a vysvětlí, stihl jsem kromě zprovoznění Skype meetingu ještě pomoct dalším kolegům s makrama v Excelu, se zkomprimováním přílohy na takovou velikost, aby šla odeslat mailem, a s nastavením tiskárny, aby tiskla kvalitní výkresy a ne rozplizlý paskvily, bo s těma nás zákazník pošle do dupy, haha.

Což jsou všechno za normálních okolností drobnosti, ale v novým prostředí a pod dohledem spousty cizích lidí, kteří navíc při vysvětlování toho, co ode mě potřebují, používali pro mě často neznámý pojmy, jsem se docela zapotil, nebudu kecat, že ne.

Každopádně když mi večer zavolá mamka, aby se mě na můj první den v nové práci přeptala, ukončím svou asi pětiminutovou litanii optimisticky: „Ale jo, ono si to časem všecko sedne, mami.“

Cítím, jak se mi rty roztahují do připitomělýho úsměvu, sotva si vybavím toho, kdo tu větu dneska řekl jako první. Achjo. Přitom… to nejlepší, v co můžu doufat, je, že se z nás stanou kámoši! A ani to není úplně jistý, vzhledem k tomu, že i když jsme spolu strávili jenom asi hodinu, měl jsem chuť ho hned několikrát něčím přetáhnout, a ani on nevypadal, že by byl z mé společnosti bůhvíjak odvařenej.

Přesto je ale právě on tím důvodem, proč se do té práce začínám dost těšit, ačkoliv vím, že to bude zkraje všechno náročný a dost možná i stresující. Doufám prostě, že i se Štěpánem si tak nějak normálně… sedneme, no…

***

„Matteo? Děláš něco, nebo jenom čumíš do monitoru?“ vyruší mě od rozepsanýho manuálu k nové celofiremní aplikaci kdo jinej než svéráznej kolega Bedřich.

„No…,“ začnu, ale nakonec se rozmyslím a tu už připravenou odpověď, a sice že mojí prací je většinu času čumět do monitoru, spolknu. „Co potřebuješ?“

„Pojď se na to podívat,“ vybídne mě. „Nějaký chuj nahoře nařídil, že máme dělat zálohy každých patnáct minut, ale ta poslední se mi ukládá už pětadvacet. Jsem už zase kurva ve skluzu!“

I když se snažím ovládnout, stejně mi rozveseleně zacukají koutky. Protože ačkoliv Bedřichův tón nenechá nikoho na pochybách, že je vytočenej a nasranej, mě ten způsob jeho vyjadřování stejně pořád rozesmívá. Vlastně celá ta typická roznadávaná ostravština mě dost baví. Žiju tu už osm let, a pořád na to nejsem zvyklej. Ostatně, nemám moc být odkud – přijde mi, že ten razovity způsob mluvy je typickej spíš pro lidi tak o dvě, tři generace starší, než jsem já… Takže na vysoké jsem toho tolik nepochytil, nemluvě o tom, že jsme tam byli namíchaní z různých koutů republiky, no a v bývalé práci jsme taky byli celkem mladej kolektiv. Až teprve tady si užívám té originální, osobité mluvy dosyta.

„Nejsi totiž připojenej k netu,“ odhalím chybu hned, sotva si sednu za Bedřichův počítač.

„Jak – nejsem? A kdo mě odpojil?“

Tak tomu říkám otázka do pranice! ‚Pravděpodobně ty sám‘ mu říct nemůžu, to je nekolegiální, a ‚ono se to občas stane‘ je zase těžce neprofesionální. Takže nakonec něco nesrozumitelnýho zahuhňám a zahledím se na jeho monitor tak zaneprázdněně, že mě Bedřich dalšíma otázkama přestane zatěžovat.

Místo toho popojde k vedlejšímu stolu a plynule se zapojí do jiné debaty: „Co tu zas vymýšláte, chlapi?“

„No jenom se podívej, co mi to zas poslali za paskvil! Navíc tu mají samé záhadné výrazy, to je tak pro právníky, ne pro nás!“ postěžuje si Ivoš. „A Pavel ani není v kopii. Ten se přeskočí, až to uvidí!“

„Tak mu to radši zavolej hned, ne?“

„No tohle kdybych mu zavolal, tak se připosere v běhu! To ne, já radši zavolám jim, co je to zas za změna… Navíc úplně chybí ten dodatek, jak jsme po nich požadovali.“

„Tak tomu šaškovi napiš, že to musí doplnit a ještě před koncem šichty ti to poslat!“ má v tom Bedřich jasno. „Protože do těch smluv to musíme všechno zahrnout! To jsou takoví kulišáci, že by s náma jinak vyjebali!“

„Jenže ten kašpárek mi to prostě nepošle! Nedá se s nima dohodnout, komunikace je pro ně sprosté slovo…“

S pusou roztaženou od ucha k uchu si pohraju s nastavením zálohování v Bedřichově notebooku a s jednoduchým „tak už ti to všechno běží, jak má“, co vyžblebtnu tak nějak obecně do prostoru, opustím místnost.

Nedojdu ale daleko – sotva za sebou zavřu dveře, málem se srazím se Štěpánem. „Čus, kde seš?“ spustí. „Potřebuju helfnout, zasekalo se mi na kompu nějaký zálohování…“

„Taky?“ překvapí mě to, zatímco ho následuju do jeho kanclu. „A internet ti jede?“

Ohlídne se na mě a ušklíbne se: „Tak kdyby mi nejel net, tak za tebou přijdu s tím, že mi nejede net, ne?“

„Já jenom, že… Ale to je jedno,“ mávnu nad tím rukou. Nemá smysl se s ním dělit o to, co a proč mě napadlo. Štěpána to totiž nezajímá.

Za ten necelej měsíc, co tu pracuju, jsem si nemohl nevšimnout, že ho tak nějak celkově nezajímám já. To mý zadoufání, že si spolu snad úplně obyčejně kamarádsky sedneme, se holt nevyplnilo. Je pravda, že zas bůhvíjak moc příležitostí jsme k tomu zatím neměli, moc se totiž nevidíme, ale když už, tak mi přijde, že se ode mě drží dál. Buď je nemluvnej a vyloženě z něj čiší, jak se mu se mnou nechce konverzovat, nebo je rovnou protivnej… Jak to říkal Jiří? Že je Štěpán bručoun? Jo, tak to na něj docela sedí. Akorát mi přijde, že bručí hlavně na mě, protože když ho slyším bavit se s někým jiným, tak mi až tak odměřenej a načuřenej nepřijde. Spíš naopak, nevynechá žádnou příležitost, aby se s kolegama něčemu pěkně nahlas zasmál… To jenom při pohledu na mě mu pak úsměv na rtech z nějakýho důvodu zamrzá.

Sednu si za Štěpánův stůl a začnu zjišťovat, co a jak, zatímco Štěpán stojí přímo za mnou a pozorně mě při mým počínání sleduje. Což mě, nevím proč, dost znervózňuje, takže nad tím, co jindy dělám automaticky a hlavně rychle, teď zdlouhavě přemýšlím, a při vyťukávání potřebných příkazů se skoro pokaždý přepíšu. Přičemž tahle moje neodůvodnitelná neschopnost mě samozřejmě rozhodí a tedy zpomalí ještě víc…

„Prokrista, bude to ještě dnes?“ odfrkne si Štěpán, čímž mýmu podráždění nasadí korunu.

„No, vzhledem k tomu, v jakým stavu to tady máš, tak spíš ne,“ neodpustím si rýpnutí. „Ty automatický aktualizace a zálohy jsou tu nastavený z nějakýho důvodu. Když je pokaždý odsuneš, nebo rovnou zamítneš, dřív nebo pozdějc se ti to holt rozesere. Což se stalo právě teď.“

„Perfektní,“ zaskřípe zubama. „Tak to si zajdu zatím na kafe…“

„To si zajdi klidně i na oběd,“ odtuším.

„Vtipný,“ ucedí, zatímco míří ke dveřím.

Jenže když se asi za čtvrt hodiny vrátí, netváří se, že by se bavil. „Neříkej mi, že to ještě nemáš!“ spustí, sotva si všimne, že mu pořád sedím na židli.

„Nemusím ti to říkat, když sis to zvládl vyvodit sám,“ odpovím mu napůl nepřítomně, zabranej do práce.

„A kdy to teda bude?“ rozhodí rukama.

Otráveně odfouknu, takový otázky totiž vyloženě zbožňuju. „Nevím! Prostě až se to tu všecko doinstaluje! Já to nijak urychlit nemůžu.“

„Fajn, a nemůžeš mi dát aspoň nějakej časovej odhad? Ať vím, jak se zařídit?“

„Vždyť už jsem ti ho dával. Říkal jsem ti, že si klidně můžeš zajít na oběd.“

„Ve čtvrt na jedenáct?“ odfrkne. „To asi těžko.“

Zahledím se mu do očí a v duchu si napočítám do tří, než zareaguju: „Já vážně nevím, co po mně chceš, Štěpáne.“

„Abys dělal svou práci, jak nejlíp umíš,“ zajedovatí si.

„Což přesně dělám,“ pokrčím rameny. „Takže se můžeš hodit do klidu a zatím si tu, nevím… udělej pořádek v papírech,“ pohodím hlavou k binci na jeho stole.

„No dovol? Přestaň si laskavě hrát na šéfa!“

„Nápodobně,“ prsknu. Pak rychle očima překontroluju průběh aktualizací, a když zjistím, že všechno běží, jak má, rovnou se zvednu. „Hele, u tohohle asistovat fakt nemusím.“ Ani u instalací, ani u tvýho podrážděnýho vrčení, doplním to v duchu. „Prostě to nech dojet, pokud možno zatím nespouštěj žádný další programy, a až se to doinstaluje, tak to zrestartuj. Jakože hned, žádný odkládání o pár hodin, nebo dokonce dnů. Ve tvým vlastním zájmu. Kdyby náhodou něco, tak mě ještě zavolej.“

Protočí na mě oči. „Neboj, to zvládnu. Zas takovou lamu ze mě dělat nemusíš.“

Na to už nic nedodám, ať si to poslední slovo klidně nechá, když ho tak mocí mermo chce, a vysmahnu z jeho kanceláře. Až teprve na chodbě nakvašeně vyfouknu vzduch z plic. Jako jo, být to kterejkoliv jinej kolega, řekl bych si, že vstal dneska zadkem napřed, a víc bych to neřešil, ale u Štěpána tohle chování není jenom dočasná záležitost… O co mu sakra jde? To si dal za cíl mi to tu co nejvíc znepříjemnit, nebo co?

***

„Ty vole, Ivošu, co to zase vymýšláš za fantasmagorie?“ přižene se do naší kanceláře Bedřich. Bez zaklepání samozřejmě. Dofuní k Ivošově stolu a s gustem mu hodí přímo pod nos nějaký lejstra.

„Co jako?“ zabrejlí na to Ivoš zmateně.

„Jak, co jako? Tak dlouho nad tím kurde sedíme, probíráme to zleva zprava, takové manévry kvůli tomu – a ty nás nakonec necháš podepsat všechny smlouvy s datem jednatřicátýho šestý?!“

„Ale do dupy!“ zakleje Ivoš a začne listovat papírama. „Tak… třeba si toho nikdo nevšimne…“

„Nevšimne? Vždyť to razí do očí jak cyp! To musíš předělat!“

„Ty vole, já se na to už vyseru! Další capyna k řešení, to tu budu cypovat až do noci! Mimochodem, už jsi četl ten mail, co poslal ráno Mirek? To je taký chuj zvadlý! Pořád trvá na tom, že podle smlouvy tam musíme přijet! Ale nepojedeme přece přes půl republiky k nim do výroby čekat, jestli se náhodou neprojeví nějaká vada! To tam budeme sedět jak tři péra z gauče a nic z toho!“

Zachrochtám smíchy, ale rychle to zakamufluju zakašláním. Užuž si chci nasadit sluchátka a přehlušit to jejich dohadování hudbou, ale vtom vejde do kanceláře ředitel Jirka, a tak nechám sluchátka položený na stole. Většinou totiž, když už tuhle kancelář poctí svou přítomností, tak se jedná o něco důležitýho a není od věci si to poslechnout, i když se to netýká přímo mě…

„Co se tu dohadujete, chlapi?“ zarazí se u jejich stolu.

„Jiříku, ty mi jdeš přímo do rány!“ otočí se k němu Bedřich. „Dal jsem ti do mailu tu nabídku, jak jsme včera řešili – a teď z toho musíme vybagrovat ty exludované věci… Jenže oni ti panáci už čekají, že to rovnou v téhle podobě podepíšeme!“

„Hm, tak jim pošli zpátky echo, že to ještě vyprecizujeme. Protože tohle když nebude v kontraktu přesně, tak tam naši servisáci budou chodit jak do houslí a vyrezultuje to akorát v to, že nám to nikdo nezaplatí…“

Znovu šáhnu po sluchátkách – vypadá to, že tentokrát se nic doopravdy zajímavýho nedozvím. Jenže ještě si ani nestihnu najít nějakej neohranej trance mix, co bych si pustil, když ředitel přistoupí přímo k mýmu stolu: „Matteo, máte chvilku? Já jsem přišel původně za vámi…“

„Jo, teda ano, jasně,“ vykoktám lehce zaskočeně.

Jiří se jenom usměje a dodá: „Potřebuju s vámi něco probrat, ale ne tady…“

S němým přikývnutím se zvednu od stolu a následuju ho na chodbu. Automaticky předpokládám, že mě vede k sobě, a proto mě dost překvapí, když místo toho dvakrát klepne na vedlejší dveře a hned vejde dovnitř. „Tak jsme tady…“

Když si všimnu, že kromě Štěpána postává v jeho kanceláři taky paní Karolína z personálního, hrkne ve mně. To si na mě Štěpán jako nějak oficiálně stěžoval…?! Na to, že kvůli mýmu neodbornýmu zásahu, jak se nechal slyšet, byl předevčírem v práci v podstatě zbytečně, protože ty instalace se ani napodruhý nepodařily, a tak se dostal k počítači až o půl třetí, čili, jak se nechal slyšet pro změnu Petr, těsně před fajrontem? Nebo na to, že mi včera dvakrát vrátil žádost o nákup speciálních a pekelně drahých 3D myší s tím, že mi tam chybí dovyplnit nějaký kolonky, a já mu to napotřetí poslal zpátky s tučně zvýrazněným textem, ať si ty formuláře laskavě vyplní sám, protože se potřebuju věnovat skutečný práci, a ne podělaný byrokracii?

Loupnu po něm očima – a on hned uhne pohledem, čímž mi mý domněnky v podstatě potvrdí… Celej se napnu a zároveň se začnu obrňovat proti tomu, co přijde, když Karolína konečně spustí: „Matteo, tady Štěpánovi už jsme to lehce předestřeli… A sice, že prvního sem nastoupí dva mladí projekťáci, ale nemáme ještě pořádně dořešená pracovní místa pro ně. Asi víte, že z toho kumbálu na konci chodby chceme zbudovat další kancelář, ale bude to trvat déle, než jsme předpokládali – takže jsme to nakonec vymysleli tak, že vy a tady Štěpán budete spolu v téhle místnosti a ty nováčky posadíme vedle. Jednoho na místo, kde momentálně sedíte vy, a jeden stůl navíc pro toho druhého se do té velké kanceláře ještě vměstná…“

Aniž by padla jakákoliv otázka, všichni tři se na mě zahledí v očekávání nějaké reakce. V duchu si narychlo oddechnu, že se nemusím ohrazovat proti žádné stížnosti na mou práci, a zkusím vypotit něco kloudnýho. „No a… ehm… nějak jinak by to vymyslet nešlo? Když… když jste říkal,“ obrátím se na Jirku, „že Štěpán potřebuje mít kancelář jenom pro sebe, aby se mohl soustředit… Po mně pořád někdo něco potřebuje…“

„Jo, to je pravda,“ začne hned Štěpán přikyvovat. „Nebo mi sem teda posaď jednoho z těch novejch – za tím nikdo hned tak chodit nebude…“

Karolína si s Jiřím vymění rychlej pohled, pak se slova chopí ředitel: „Štěpáne, vážně nevím, jak to jinak udělat, jiné prostory tu prostě zatím nejsou… A nemůžu dát nového projekťáka k tobě, od tebe se nic nenaučí, potřebuju je oba mít vedle s chlapama. Leda bych ti sem dočasně přesunul třeba Ivoše, ale zase ten by mi urval hlavu, kdybych mu to navrhl, víš jak, oni jsou už na sebe všichni zvyklí, jsou zajetá parta, nechci je od sebe odtrhávat.“

„Ivoše bych sem ani nechtěl, s tím jeho věčným nadáváním a hlučnýma telefonátama,“ otřepe se Štěpán.

„No vidíš,“ obdaří ho Jiří chápavým úsměvem. „Tadyhle Matteo je tichý jako myška, ten tě při práci rušit nebude… Takže jsme domluvení? Můžeme to brát jako hotovou věc?“

„Hm, no tak asi teda jo, co se dá dělat,“ trhne Štěpán rameny a zatváří se, jako kdyby ho rozbolely zuby.

„Matteo…?“ otočí se Jiří ke mně.

„Jasně,“ kývnu poraženecky, protože žádný východisko z týhle situace prostě momentálně nevidím. Ostatně, na to tady pracuju příliš krátce, abych navrhoval nějaký kostrbatý náhradní řešení. Štěpán, kterej tu má mnohem větší slovo, to zkusil – a stejně neuspěl… „Ale nastěhuju se sem teda až prvního, stačí to?“ ujišťuju se ještě.

„Den předem by to bylo lepší,“ mrkne na mě Karolína. „Ať to vedle pro ty kluky stihneme nachystat.“

„Okej,“ donutím se k úsměvu, a jakmile si pak Jiří spokojeně zamne ruce s tím, jak se všechno pěkně domluvilo, poděkuje nám a spolu s Karolínou se vydá ke dveřím, opustím Štěpánův, no, vlastně už v podstatě i můj kanclík v jejich těsným závěsu.

Vezmu to rovnou do kuchyňky, abych si načepoval hrnek voňavýho kafe na uklidnění. Jako jo, přiznávám, doufal jsem, že si ta nevyladěná atmosféra mezi mnou a Štěpánem časem sedne. Ale kruci, tím jsem nemyslel doslova, že spolu musíme sedět v jedné místnosti! Vždyť se tam s takovou povraždíme!

Achjo, doteď jsem se do práce každej den relativně těšil, ale obávám se, že od prvního července se mi ráno bude vstávat o něco hůř…

***

„No tak to je výborný, hoši. Já jsem se nabídl, že vám s tím pomůžu – a vy jste to na mě celý hodili, kura! Když jim teď tu nabídku podám já, tak budu za chuje zase já a vy budete z obliga. Už tak tu mám k dodělání tři piče projektů – a teď tu mám meditovat ještě nad tímhle?“ vzteká se Ivoš.

„A tak co navrhuješ?“ rozhazuje Bedřich rukama. „Že to přešaltujeme na ty mladý, na boraky? Vždyť by s nima vyjebali!“

„Tak když sis to vymyslel, tak to hoď na někoho ze svýho oddělení! Navíc té tvé hatmatilce ani nerozumím… Co to tady máš dopsaný, tou tužkou?“

„No,“ nakoukne mu Bedřich přes rameno, „že to podle Milana musí být podle paragrafu sedm a osm.“

„A jakýho zákona?“

„Hm,“ zalistuje Bedřich svýma poznámkama, „to neříkal…“

Zabublám smíchy, rozhovory těchhle dvou mě asi nikdy nepřestanou bavit! Naštěstí ani po přestěhování do Štěpánovy kanceláře nejsem o tyhle zábavný kulturní vložky ochuzenej. Zrovna teď třeba proto, že se v mým původním kanclíku snažím sesynchronizovat data mezi Petrovým noťasem a jeho zbrusu novým mobilem. Superdrahým mobilem mimochodem – po zamítnutí Štěpánem si ho Petr vybrečel přímo u Jirky, kvůli čemuž Štěpán pak v našem kanclu dobře hodinu vytočeně špačkoval. Měl jsem z toho vcelku radost, protože pro jednou nenadával mně.

„Petře, já to tu nechám běžet a zajdu si na chvíli k sobě, jo? Potřebuju tam něco čeknout,“ oznámím mu. Petr jenom přikývne, jako jeden z mála kolegů se mě nepotřebuje vyptávat na obligátní ‚jak dlouho to bude trvat‘.

A tak se seberu a pomalu se vydám vedle, do svýho kanclu. Achjo. Vůbec se mi odsud nechce – tady je vždycky tak živo, pořád se tu něco děje, pořád mám důvod se potutelně culit nebo rovnou nahlas smát, kdežto vedle, u nás, chcípl pes. Atmosféra je tam buď na bodu mrazu, nebo naopak pěkně dusná, ale nikdy se nepohybuje v nějakých příjemnějších teplotách mezi těmahle dvěma extrémama… Přitom kdybychom byli se Štěpánem schopní se normálně bavit, mohlo to být tak fajn! Teda fajné, haha. Některý ty ostravský výrazy už se mi díky kolegům konečně dostávají pod kůži…

Díky Štěpánovi ale rozhodně ne. S tím se totiž buď nebavíme, nebo na sebe něco podrážděně štěkáme. Jako… jo, v těch prvních dnech po přestěhování jsem se snažil, fakt. Jenže on na mě vyjížděl vyloženě na první dobrou – sotva jsem se nadechl, že se něco zeptám nebo něco poznamenám, hned nasadil svůj typickej přezíravej výraz. A tak mě časem přestalo bavit být na něj milej a místo toho jsem začal automaticky taky používat už dopředu otrávenej tón. Z těchto výchozích podmínek se logicky nikdy žádnej normální rozhovor vyvinout nemůže. A mně už to začíná být docela jedno. Začínám se prostě smiřovat s tím, že ač nemám dojem, že bych Štěpánovi něco provedl, tak mě holt v kolonce Fajn kolega, se kterým by se mohlo dát docela dobře pokecat, mít nechce. Tak okej, vnucovat se nebudu.

„Někdo ti volal, čtyřikrát,“ upozorní mě, sotva vejdu do dveří. „Nemůžeš si sakra ten mobil brát s sebou, aby rušil někoho jinýho?“

„Sorry,“ omluvím se, „ale tak zase neubylo by tě, kdybys mi to přišel vedle říct, že,“ dodám.

„Nejsem žádnej tvůj osobní asistent,“ utrhne se na mě.

„No to díkybohu nejsi,“ ušklíbnu se a rychle se po mobilu natáhnu. Při pohledu na jméno mýho spolubydlícího se trochu uklidním – ten nikdy nic důležitýho nechce… Posledně mě půl dne naháněl jenom proto, aby mě poprosil, jestli bych se mu cestou z práce nestavil na poště pro balík, protože sám to do zavíračky nestihne.

Hovor si radši vyřídím na chodbě, za soukromej telefonát v kanclu by mě asi Štěpán vynesl v zubech… Ale mohl jsem si těch pár kroků ušetřit, protože on má očividně náladu vynýst mě v zubech i tak.

„Do prdele práce!“ zakleje, sotva vkročím do místnosti. Nakvašeně po mně loupne očima a pokračuje: „Už zase mi to spadlo dřív, než se to stihlo uložit! Už mě to vážně sere, jak je poslední dobou to připojení k netu mizerný!“

„Hm, bezva,“ ucedím a sednu si za svůj noťas. Další věc k řešení. To abych si ten seznam úkolů začal pomalu někam psát…

„Hm, bezva? To je všecko, co na to řekneš?“ zahledí se na mě Štěpán nevěřícně.

„A co mám říct jinýho?“ nechápu. „Mám začít taky nadávat? Pomůže to něčemu?“

„Ne, máš s tím něco udělat! Co kdybys, jako ajťák, prověřil, co s tím internetem je?“

Mám už těch jeho nevyžádaných rad ohledně mý práce plný zuby! „Já ale nejsem net provider, sakra!“ obořím se na něj. „Třeba nás odpojují od netu, protože nemáme zaplacenou fakturu, tak co kdybys, jako ekonom, prověřil tohle?“ dám pro změnu jednu pitomou radu já jemu.

Štěpán se užuž nadechuje, že mi zase něco odsekne, ale nenechám ho. „Navíc to vypadá,“ spustím, zatímco si ověřuju toky dat, „že ten net asi momentálně nejde jenom tobě. Pokud ti teda pořád nejde.“

„Ne, nejde,“ zavrčí. „Tak to je výborný. Sedím v kanclu s ajtý expertem – a očividně je to jediný místo v celý firmě, kde technika pořád stávkuje.“ Pak se na mě zahledí přes monitor a podezíravě nakrčí čelo. „Pokud to teda není schválně…“

„Cože?“ vykulím na něj oči. „Tímhle chceš říct zase co?“

Jenom si nahlas odfrkne, ale založím si ruce na hrudníku, odstrčím se i s židlí od stolu a probodnu ho vyzývavým pohledem: „Jenom to rozveď!“

„Co na tom potřebuješ rozvádět? Prostě kdybys chtěl, mohl jsi mi to tu celý zavirovat a já bych na to nikdy nepřišel!“

Rozhodím rukama. „A proč bych to jako dělal? Myslíš, že nemám na práci nic jinýho, než ti na tajňačku ničit noťas?“

„No než jsi nastoupil, tak mi tu všechno fungovalo,“ hodí do placu další neprůstřelnej argument.

„Ty jsi vážně vůl,“ ulevím si. „Musím tě ale zklamat, a sebe v podstatě taky – takhle jednoduchý to vysvětlení není. Že by jako stačilo, abych se přestěhoval někam do druhýho patra, a tvoje problémy s noťasem by byly rázem vyřešený. Bohužel to bude chtít odbornější zásah… Pořád ti to nejede?“

„Ne.“

„Tak mě k tomu na chvilku pusť,“ zvednu se ze židle a obejdu stůl.

„To víš, že jo,“ zvedne se ze židle taky, ale zůstane stát na místě. „Radši se k tomu už nepřibližuj. Zrestartovat si to zvládnu sám.“

„A když to nepomůže, tak co? Zavoláš si sem nějakýho externího servisáka? A Jirkovi řekneš co za pohádku, až to po něm budeš chtít proplatit? Protože on je náhodou s tím, co tu dělám, dost spokojenej, takže ti nějaký kecy o tom, jak jsem podle tebe neschopnej, nesežere…“

„Tss, na něj to tvý osobní kouzlo možná platí, ale na mě teda fakt ne!“ informuje mě.

„Osobní kouzlo…?“ zopakuju nechápavě.

„Jenom se nedělej! Víš, jak si omotat chlapy kolem prstu, že jo? Ale ode mě si drž laskavě odstup!“ A s tím mě šťouchne do ramene a odstrčí mě od sebe.

Ruka mi automaticky vystřelí proti němu a popadnu ho za triko: „Co si to dovoluješ?“ Hledím mu zblízka do očí a snažím se tam vyčíst, o co mu jde. Nenávidí mě? Pohrdá mnou? Bojí se mě? Ale proč…?

Na poslední chvíli se mu v očích mihne něco, co… nedokážu tak úplně rozklíčovat… Ale přinutí mě to to jeho triko pustit… A Štěpán najednou o krůček ucouvne a polohlasně, ale výhružně pronese: „Opovaž se!“

A mně to najednou všechno dojde.

Ucuknu, jako kdyby mi vlepil facku, a pohoršeně od něj odstoupím. To si jako myslí, že… „Bože, to jako vážně?“ začnu na něj ty svý zmatený myšlenky chrlit nahlas. „Někde sis zjistil, že jsem na kluky, a vyvodil sis z toho, že sakra celý dny nemyslím na nic jinýho, než jak se nějakýmu dostat do kalhot? To snad není pravda! Chtěl jsem se podívat, co máš s tím podělaným noťasem, ne se na tebe vrhnout! Kreténe!!!“

A pak bez ohlížení vyrazím z kanclu pryč. Potřebuju se nějak někde uklidnit, protože… takhle poníženě jsem se už dlouho necítil! Prý opovaž se…

Musel si mě asi najít na sociálních sítích, což zas tak těžký není – a já se tam svou orientací nijak netajím, fotky mě a mýho bývalýho z naší první (a poslední) dovolené tam mám normálně přístupný… Nebo jsme se možná opravdu potkávali na vysoký? A zatímco já si teda Štěpána nepamatuju, tak on si kluka, kterej se vodil za ruku s jiným, všiml…? Každopádně, ať už to bylo jakkoliv, výsledkem je, že se asi celou tu dobu bojí, že na něj budu něco zkoušet! Proto si ode mě od samýho začátku drží odstup, proto je na mě bezdůvodně hnusnej… Kdo ví, možná i proto mě osočuje z toho, že mu na notebooku páchám nějakou podělanou sabotáž. Aby donutil Jirku, aby mě vyhodil…

Potřeboval bych se spíš zchladit, sakra, ale nic lepšího, než si v kuchyňce napustit hrnek plnej kávy a sednout si s ním k jednomu pidistolku, mě nenapadne. Strávím tu dobře půlhodinu, kdy si vyvolávám z paměti všechny ty moje a Štěpánovy rozepře, a zároveň se mi hlavou honí tam a zpátky všechny nadávky a kletby, co mě Bedřich s Ivošem nevědomky naučili. Ať se snažím se na to dívat, odkud chci, vážně mi to do sebe všechno zapadá! A sice, že Štěpán je heterák, kterej se cítí být ohroženej mnou!

Za celou tu dobu mě v kuchyňce překvapivě ani nevyruší nikdo z kolegů, asi mají dnes dost napilno, než aby si chodili pro kafe. No, já mám napilno taky, ale vůbec se mi nechce vracet do kanclu! Za tím… pitomcem!!! Na druhou stranu, přece kvůli němu a tomu, že se dostanu do skluzu, nebudu pracovat přesčas, ne? Nasrat!

A tak rázně vstanu od stolu, vypláchnu hrnek, vložím ho do myčky a vydám se zpátky. Rozrazím dveře od naší kanceláře tak energicky, až sebou Štěpán, sedící za svým stolem, trhne. „Hele, hoď se do klidu,“ spustím rovnou, sotva za sebou zavřu, a pevně se mu zahledím do očí. „Nehodlám tě nijak obtěžovat. A při nejbližší příležitosti řeknu Jirkovi, ať mi najde jiný místo. Ale do tý doby to tu se mnou budeš muset nějak vydržet. A vyprošuju si jakýkoliv narážky na to, co ti ode mě jakože hrozí, nebo co ti jakože dělám s počítačem, a podobně. Prostě si mě nevšímej, já si tě taky nebudu všímat – a bude to v pohodě.“

A aniž bych čekal na nějakou jeho reakci, sednu si ke svýmu notebooku, prudkým pohybem si narazím na hlavu sluchátka a stiskem jedinýho tlačítka si do uší pustím hudbu. Pěkně nahlas. Když už se od toho blbečka odnaproti nemůžu oddělit zdí, bude mi muset stačit zvuková clona.