... v jedné řece (II.)

Párkrát musím odběhnout do vedlejší kanceláře a taky si samozřejmě zajdu na oběd, protože ani tenhle incident mezi mnou a Štěpánem mě nepřipravil o chuť k jídlu, ale jinak si v té své hudbou ohraničené kukani libuju až do půl čtvrté. Teprve pak odhodím sluchátka na stůl, a zatímco čekám, až se vypne noťas, s mírným protahováním v zádech se zahledím z okna.

„Už se chystáš domů?“ ozve se Štěpán.

„Co je ti do toho?“ zavrčím, aniž bych se na něj podíval.

„Já jenom… No, napadlo mě, že… Co kdybysme zašli na pivo? Nebo na víno? Nebo co piješ…“

V tu chvíli už mi za pozornost stojí. „Cože? Jako jenom my dva?“ nezdá se mi to. „Nebo myslíš i s chlapama…?“ trhnu hlavou k vedlejší místnosti.

„Ne, jenom my dva. Očividně jsme to vzali za špatnej konec, Matteo s dvěma té,“ pousměje se.

Nepřesvědčeně se ušklíbnu: „No, nevím… Když se mě bojíš i za střízliva, tak jestli je dobrý se chodit někam opíjet…“

„Ježíši,“ protočí oči, „já se tě přece nebojím! Sorry za to dopoledne. A nejenom za to. Já… prostě… připomínáš mi dost fest jednoho kluka… Ehm, mýho kluka… něčím…“

Šokovaně na něj zůstanu zírat. Tak on je taky na kluky?! Myslel jsem, že mu vadí, že musí sdílet kancl s někým, jako jsem já, ale takhle… když kope za stejnej tým… Tak co ho teda vlastně žere?

Nejsem schopnej tu otázku ani položit nahlas, jenom na něj tázavě nadzdvihnu obočí. Kupodivu se dovtípí a pokračuje: „Připomínáš mi mýho bývalýho kluka. Hm, no, víš, je to složitější…, ale pokaždý prostě, když tě vidím, tak mám chuť být hnusnej. Jakože na něj.“

„No tak to je výborný,“ odfrknu si. „Takže jenom proto, že ti něčím připomínám nějakýho parchanta, kterej…“

„Neřekl jsem, že je to parchant!“ skočí mi do řeči. „A ty o něm laskavě taky tak nemluv,“ napomene mě.

Přimhouřím na něj oči: „Ale ke mně se chováš, jako kdybych ti provedl bůhvíco. Což jsem neprovedl. A když ti ho teda připomínám a reaguješ takhle nasupeně v podstatě na něj, tak mi z toho vychází, že to žádný sluníčko nebude.“

„Tak možná… možná trochu parchant je,“ uzná. „Achjo. Každopádně Roman je taky… No, to by vydalo na román…“

Proti mý vůli mě to pobaví. „Román o Romanovi. To zní zajímavě.“

„Hmm… Tak co, jdeš teda?“ vrátí se k původnímu tématu a zvědavě na mně zakotví očima. „Když se trochu připiju, tak ti to třeba budu schopnej i odvyprávět. Teda pokud tě to zajímá…“

„Okej, ale musím se nejdřív stavit doma,“ vzpomenu si na telefonát svýho spolubydlícího. „Tak co se sejít, nevím, třeba v osm?“ navrhnu.

A tak nakonec, i když se mi to v průběhu dne zdálo nejenom nepravděpodobný, ale v podstatě nemožný, odcházím z práce v dobré náladě. Nemám totiž problém dát někomu druhou šanci, když se omluví. A na ten román ani tak ne o Romanovi, jako spíš o Štěpánově dosud utajovaným, neznámým já, jsem docela zvědavej…

***

V podniku, ve kterým jsem zatím nikdy nebyl, mě Štěpán zavede rovnou k barovýmu pultu. Přesvědčoval mě totiž, že pivo je limonádička na odpoledne, teď na noc že prý by to chtělo nějaký lepší pití – a jelikož já jsem pro každou srandu, souhlasil jsem s barem, ve kterým každou prázdninovou středu mají na míchaný drinky akci Zaplať dva, třetí je zdarma.

Barman hledí do mobilu a nevšímá si nás, takže chvilku mlčky čekáme, než to Štěpána přestane bavit, klouby prstů zaťuká na barovej pult a přeptá se: „Haló, budete se nám věnovat, nebo si máme objednat smskou?“

Kluk k nám zvedne unavenej pohled, ale naštěstí mobil odloží, a když mu nadiktujeme svý přání, rovnou nám začne nápoje chystat. „Copak,“ uculím se na Štěpána pobaveně, „taky ti připomíná Romana? Že seš na něj tak protivnej?“

„Ne,“ vybuchne smíchy. „Tenhle mě prostě jenom úplně obyčejně nasral.“

S pusama od ucha k uchu si pak odneseme pití ke stolku zašitýmu v potemnělým zákoutí. „Tady nás aspoň nebude nic rušit,“ vysvětlí Štěpán.

Nevím jistě, jestli se to hodí, ale stejně mi to nedá, abych s rádoby provokujícím zamrkáním nezacitoval svůj oblíbenej úryvek z oblíbenýho filmu: „Spousta temných koutů… pro temné poklesky…“

„Blbče,“ rozesměje se Štěpán znovu – a mně se najednou šíleně uleví. Nebyl jsem si totiž tak úplně jistej, jestli spolu vůbec budeme schopní překlenout to divný trapno, co jsme si mezi sebou za těch několik týdnů vypěstovali, a půjde nám se normálně bavit… Ale když jsme schopní vtipkovat na tuhle notu, tak to asi bude v pohodě.

Chvilku teda jenom tak mlčíme, ucucáváme svý drinky a já se rozhlížím kolem dokola, než na Štěpána upřu zvědavej, pobízivej pohled.

„Co jako?“ ošije se.

„Dobře víš, co jako,“ zakřením se na něj. „Slíbil jsi mi nějakou story.“

„Když se připiju,“ připomene a zaksichtí se na mě přes okraj skleničky, kterou si přiloží ke rtům.

„V pohodě. Jestli o tom nechceš mluvit, tak nemusíme. Já tě do ničeho tlačit nebudu.“

Znovu si upije, postaví sklenku na stůl a se sklopenýma očima si povzdychne: „Achjo… Ona to zas bůhvíjak zajímavá storka není. Prostě… po desetiletým vztahu mě poslal k vodě. Klasika, že jo. A aby to nebylo málo klišoidní, tak odešel za mladším – našel si místo mě nějakýho sotva dospělýho cucáka!“

„Cucáka?“ zopakuju po něm a proti své vůli se uchichtnu. „Děláš, jako kdyby tobě bylo nejmíň padesát… Počkej, nemusíš se hned nasírat!“

„Já se nenasírám,“ ujistí mě, „jenom… Víš, kolik verzí přesně tohohle jsem už slyšel? ‚Vždyť seš mladej, Štěpáne, najdeš si ještě deset takových!‘ Nebo: ‚Není ti ani třicet, a přitom mluvíš jak po dvacetiletým manželství…‘ A nejlepší byla známá, co se nechala slyšet, že prej mám být rád, že jsme nebyli ‚normální pár‘, naznačila uvozovky prstama, rozumíš, že to už bysme měli děti a bylo by to o to horší!“

Zacukají mi koutky. „No jo, tak víš jak, někteří vymyslí kde co, aby toho druhýho utěšili…“

„Ale to je právě to, já nepotřebuju žádný utěšování,“ ušklíbne se. „Potřeboval bych mluvit spíš s někým, kdo chápe, jaký to je – přijít po takový době úplně o všechno, čemu jsem věřil… A přitom tak zbytečně.“

Chvilku přemýšlím, jestli mu sdělit, že v tom případě mu asi taky moc nepomůžu, protože já žádnou takovou zkušenost nemám, ale nakonec ho místo toho zkusím přimět, aby to trochu rozvedl: „Zbytečně…?“

„Jo, zbytečně. Protože nám to až do poslední chvíle fungovalo. Neřeknu, kdybysme si nějak nerozuměli… nebo se spolu nudili… Nebo kdybych byl nějaká žárlivá stíhačka a jeho to sralo… Ale nic takovýho se nedělo.“

„Ale tak, hm,“ nevím pořádně, jak formulovat svý myšlenky, abych se ho nějak nedotkl, „něco tam špatně být muselo, ne? Z dokonalýho vztahu se přece jenom tak neodchází.“

„Tak to víš, že něco tam špatně být muselo. Jenomže nevím, co,“ pokrčí rameny. „Kdyby mi to aspoň řekl, kdyby za mnou přišel a chtěl si promluvit, řešit to, ale on si prostě sbalil věci a jdu, čau… Vždycky, když se tohle dělo v nějakých filmech, jako že se dva lidi rozejdou ve zlým, tak jsme si říkali, že pokud bysme se někdy měli rozejít my dva, tak ale stopro jako kámoši. Nechápali jsme, proč by to mělo být jinak. A on pak není schopnej ani přijít a říct mi, že to poslední dobou není ono a že uvažuje o rozchodu… Ty vole, to mu po deseti letech nestojím ani za pár vět?“ zadívá se na mě tak úpěnlivě, jako kdyby na mým názoru závisel jeho život.

A já mu žádnou správnou odpověď sice dát nedokážu, ale nedokážu ani mlčet, a tak mu zkusím nabídnout aspoň jednu z možných eventualit: „Tak když říkáš, že si našel někoho mladšího, tak to z jeho strany možná ani nebylo o nějakým dlouhodobějším uvažování. Prostě mu přes cestu přeběhl přitažlivej mladej zajda.“

„Jo, přitažlivej bohužel je, podle fotek,“ potvrdí mi to. „Jenže zároveň je mu sotva osmnáct! Chápeš to? Co takový štěně může Romanovi dát? Co ví takovej cucák o světě? Jak může Romana podpořit třeba… třeba ohledně jeho strachu z podnikání nebo v tom jeho komplikovaným vztahu s rodičema? No nemůže, protože je to ještě naivní, pitomý děcko!“

„Všichni nejsou v osmnácti naivní a pitomí,“ odporuju mu, ale když mě probodne nesouhlasným pohledem, radši zmlknu.

„Je to pitomý a naivní děcko,“ zdůrazní Štěpán, „který nemůže Romanovi absolutně dát tu oporu, jakou on potřebuje… A nejhorší je tomu jenom přihlížet, víš, dívat se, jak se někdo, na kom ti záleží, řítí do průšvihu, a ty s tím nemůžeš vůbec nic dělat.“

Jenom pokývám hlavou, znovu něco namítnout už si netroufnu. V tichosti dopijeme svoje drinky – a barman to ke svýmu štěstí zaregistruje a přijde se nás zeptat, jestli si dáme repete, což mu odsouhlasíme. Ke svýmu štěstí proto, že Štěpán, propadající se zase do své nenálady, by byl podle mě schopnej toho kluka za jeho případnou nevšímavost vypeskovat na tři doby…

„Vy jste spolu teda chodili od kolika, od patnácti?“ prolomím to ticho, když se barman vzdálí. Nejsem si sice jistej, jestli se v té minulosti chce Štěpán nějak víc vrtat, ale pro případ, že by se potřeboval úplně obyčejně vykecat, mu chci dát najevo, že může.

„Od šestnácti,“ využije té mé pobídky a spustí. „Znali jsme se ještě dřív, ale v šestnácti jsme spolu začali chodit… Bože, taková doba!“ nevěřícně zavrtí hlavou. „A všecko je to v hajzlu. Přitom… díky němu dneska jsem, jakej jsem, víš? Hrozně moc mě toho naučil. A spoustu jsme se toho ještě navzájem naučit mohli… Spolu jsme odchodili střední školu, prošli jsme jeho coming outem, pak mým… Spolu jsme zvládli maturitu, přijímačky na vysokou, státnice, hledání bydlení, hledání práce… Když měl jeden z nás dojem, že něco nedává nebo že něco nedopadne, tak tu ten druhej pro něj byl, podrželi jsme se… Přežili jsme ty první roky bydlení na koleji, kdy jsme byli skoro bez peněz… A kdybys viděl ten malinkatej byt, do kterýho jsme se pak s velkou slávou přestěhovali ve čtvrťáku! Byl jak pro trpaslíky, ale náš, rozumíš… A jak jsme si pak před dvěma rokama užívali stěhování do většího a modernějšího, už prostě podle našich představ, protože jsme na to vydělávali. Nebo dovolený, hele, první naše dovolená o prázkách po maturitě, to byl v podstatě jenom obyčejnej čundr po Šumavě… Neměli jsme prachy, neměli jsme tenkrát samozřejmě ještě ani auto a naši nám ho půjčit nechtěli, ale bylo nám to jedno, hlavní bylo, že jsme spolu… A pak každý další léto to bylo o něco lepší – cestovali jsme dál nebo na delší dobu, už jsme si to mohli dovolit… Předloni, týjo, jsme si splnili sen a odletěli na Mauricius, to bylo něco! A plánovali jsme dál a dál, chtěli jsme tak měsíc cestovat po severní Evropě a taky samozřejmě strávit pár týdnů v Americe, na to už jsme si dokonce začali chystat itinerář… A on tohle všecko zahodí kvůli někomu, kdo zatím nic nezažil, nedokázal, nevydělal, kdo žádný takový k dokonalosti vypilovaný plány prostě nemá…“

Chce se mi podotknout, že vypilovaný plány může mít i cucák, proč by nemohl, ale radši se kousnu do jazyka a místo toho potichu přitakám: „Blbec, no…“

Zase se na chvíli odmlčíme, než ho vybídnu, aby pokračoval: „A kdy jste se teda rozešli? Nebo… kdy odešel?“

„V prosinci, před Vánocema,“ vzdychne.

„Cože, už?“ uteče mi. „Teda jako… promiň, jenom… Přišlo mi, že to musí být čerstvější…“

„V pohodě, to se neomlouvej,“ mávne rukou. „Já vím dobře, že se v tom moc plácám. Teda hlavně mě na to pořád všichni nápadně nenápadně upozorňují, že,“ ušklíbne se nevesele. „Ale já jim na to říkám, víte co? Povíme si, až s někým taky vydržíte deset let. A ten dotyčnej s váma. A pak vás kopne do prdele. Protože tyhle vaše maximálně dvouletý známosti mi přijdou tak akorát k smíchu… Teda sorry,“ zadívá se na mě, „nevím, do jaké kategorie spadáš ty…“

„No přesně do téhle,“ rozesměju se. „Jedinej vztah, kterej jsem měl, trval dva roky. Necelý. A rozchod byl… no, v té době už spíš vysvobození,“ přiznám.

„Tak to ti závidím,“ povzdechne si. „Já to mám naopak. Přijde mi, že potřebuju vysvobodit tady z tohohle. Z týhle divný současnosti, ve který Roman není. Pořád ještě jsem si na to nezvykl… a přijde mi děsně nepřirozený a jakoby špatně, že už nemůžu přemýšlet v takovým tom my režimu, že už je to všecko jenom já. Jenže je hrozně těžký se přepnout, když mi ho všechno všude připomíná! Každá pitomá písnička, každej pitomej herec, rozumíš, protože veškerou hudbu, všechny seriály, všechno, co znám a co se mi líbí, mám spojený s ním, není žádný před ním nebo bez něj nebo jak to mám říct… Kamkoliv se chci jít najíst, do jakýhokoliv obchodu jdu na nákup, všude vidím jeho. Tohle mu chutnalo, tohle bych mu mohl koupit, s tímhle by mě poslal někam, tohle by ho pobavilo… Nemůžu si do prdele ani sednout na záchod, abych si na něj nevzpomněl, protože jsme nejradši kupovali levandulovej toaleťák, takže když si ho koupím zas, tak mi ho to připomíná, a když si ho schválně nekoupím, tak mě pak sere, že ho kvůli němu nemám…“ Rozesměje se, ale je to takovej ten smích, při kterým v očích zůstává smutek.

„Takže ty bydlíš pořád v tom vašem bytě?“ ujasňuju si to. „Možná by nebylo od věci se přestěhovat… I do úplně jiný části města. Aby na tebe ty vzpomínky nevyskakovaly zpoza každýho rohu,“ uvažuju nahlas.

„Hm, jenže… No, to je jedno,“ zakroutí hlavou.

„Co jenže? Prostě to vybal úplně všechno, když už jsi s tím začal,“ poradím mu.

„No… já se nechci stěhovat. Protože pořád trochu doufám, že… No, že se vrátí…“ Podívá se na mě s takovým opatrným výrazem ve tváři, jako kdyby čekal, že ho za to snad začnu fackovat nebo co, ale když vidí, že nemám potřebu na to nijak speciálně reagovat, viditelně si oddychne a pokračuje: „Víš, to nemůžu nikomu z mých kámošů říct, oni by si mysleli, že mi už definitivně hráblo. Už tak na Romana při každý příležitosti šíleně nadávají a mně to vadí, protože si nemyslím, že by byl zas takovej hajzl. Nikdy mi neublížil, nic mi neudělal, jenom asi holt nebyl šťastnej a něco mu chybělo, tak to hledá jinde… Jenže tohle nikomu nevysvětlím, každej se do mě hned pustí, že jsem debil, když se ho ještě zastávám.“

„Prostě,“ můj hlas zjihne, „ho pořád miluješ.“

Štěpán ke mně zvedne oči, a jestli to tady v tom přítmí dokážu posoudit, malinko zčervená ve tvářích. „Dík…“

„Za co…?“ nechápu.

„Žes to tak hezky shrnul a nemáš potřebu se nad tím pohoršovat,“ usměje se.

„To by neměl dělat nikdo. Nikdo do toho vašeho vztahu neviděl.“

„Hmm, ale rozdávat moudra, to by jim šlo,“ uculí se, na jeden zátah dopije zbytek drinku a mohutně zamává na barmana, ať nám donese další rundu.

„A vy teda s Romanem už nejste vůbec v kontaktu?“ vyzvídám. „Jakože… víš jistě, že jsou s tím klukem ještě vůbec spolu? Třeba se jim to už dávno rozpadlo.“

„Kdepak, nerozpadlo. Zásobuje svůj Instáč čerstvýma fotkama… Vypadá tam tak nechutně šťastně, zmetek jeden!“ předvede Štěpán něco jako zhnusenej škleb.

„Tak na fotkách na sociálních sítích vypadá šťastně každej,“ oponuju mu pobaveně.

„A taky tam vypadá dobře, parchant. Zhubnul. Chápeš, se mnou mu to nešlo, ale sotva ode mě odešel, hned se mu všecko daří líp! No však mrkni sám,“ vyloví z kapsy mobil a začne prstem rejdit po displeji.

„To tvý vysvětlení je ale dost jednostranný,“ namítnu. „Třeba je to úplně naopak – s tebou byl spokojenej, nepotřeboval si hlídat nějaký to kilo navíc, kdežto na toho svýho kolouška holt potřebuje zapůsobit, aby ho taky nevyměnil za mladší model, a tak na sobě musí víc makat…“

„Hm, to zní docela logicky,“ uzná Štěpán, načež mi po stole pošle svůj mobil. Zvednu ho k očím – a trhnu sebou. Ten Roman je mi vážně docela podobnej! Jako jo, když na něj zabrejlím pořádně, tak najdu spoustu rozdílů, ale na první letmej pohled by si někdo mohl myslet, že jsme bráchové…

„No, vypadá normálně,“ shrnu to. „Já to nedokážu posoudit, když nevím, jak vypadal předtím. A ten jeho novej… vypadá taky normálně,“ pokrčím rameny a mobil mu vrátím. Protože co si mám vymýšlet? Že jim to vedle sebe nesluší? Nic takovýho z těch fotek nevyzařuje. Vypadají tam spokojeně. Na druhou stranu, to o jejich vztahu nic nevypovídá. Vyfotit spokojenou fotku a vzápětí tomu druhýmu vynadat zvládnu taky…

„Ne, vypadá krásně. Myslím Romana,“ zahledí se Štěpán na displej a posmutněle se usměje. „Kretén, fakt, proč musel…“ Pak rychle zamrká, odkašle si a schová mobil zpátky do kapsy. „Nejhorší na tom je, že ho nedokážu ani nenávidět, víš? Kdyby to byl hajzl, kdybysme se hádali, pořád si něco vyčítali, nebo na sebe neměli čas, cokoliv… Jenže nic z toho se nedělo, všechno bylo skvělý! On byl skvělej… A citlivej a inteligentní a důvtipnej… a chápavej… a spolehlivej… a šikovnej… a zábavnej… a něžnej,“ pokračuje, jako kdyby mu někdo v mozku pustil kohoutek a uvolnil záplavu přídavných jmen. „Byl dokonalej… A byl můj… A ten minulej čas v tý větě… achjo,“ zavrtí hlavou a odvrátí ode mě pohled.

Stejně ty slzy v jeho očích zahlídnu. A tak nějak mě to zabolí i za něj. V práci se tváří jako suverén, schopnej kluk, kterýho hned tak něco nerozhodí a kterej, když má s kým a čemu, se rád zasměje – a uvnitř je přitom rozsekanej na malinkatý kousíčky…

„Minulej čas, o kterým doufáš, že se ještě někdy změní na přítomnej,“ opravím ho jemně.

„Hmm,“ přikývne. Pak se na mě pátravě zahledí: „Myslíš si taky, že jsem naprostej idiot, když na něj pořád čekám?“

Usrknu si pití a odpovím otázkou: „A copak ty bys opravdu chtěl, aby se vrátil? Tobě nevadí, že teď tráví veškerej čas s někým jiným, že je v posteli s někým jiným… A pak by prostě úplně stejně, jako teď šahá na něj, ošahával zase tebe?“

„Já… nevím,“ zamyšleně se zahledí někam skrz mě. „Víš, mně už možná nechybí ani on. On konkrétně, on v naší posteli, on naproti mně u stolu. Mně chybí… mně chybíme my. Ty vtípky a hlášky, co jsme chápali jenom my dva. Ta jistota, že když přijdu domů, tak tam bude někdo, kdo se na mě podívá – a řekne tu správnou věc ve správnej čas. Ta budoucnost, co měla být naše. Ty místa, co jsme ještě chtěli navštívit – a už to nestihneme. Všechno to, co jsme si ještě plánovali, že zažijeme, těšil jsem se na to, bylo to prostě před náma… Teď nějak vůbec není na co se těšit. Protože na co? Na to, že každej den vstanu a jdu do práce a přijdu z práce a jdu spát? Achjo. Takže… jo, ať si s ním klidně spí, když ho přitahuje takovej… chlapeček. Ale ať se prostě pak vrátí domů…,“ uteče mu cosi jako vzlyknutí, znovu se ode mě odvrátí a upřeně se zahledí někam do prostor baru, zatímco já předstírám, že mám nejvíc napilno promíchávat led ve své sklence.

Spolknu bezradnej povzdech – a upiju si. S tím, co Štěpán říká, tak úplně nesouhlasím, ale zároveň nemám chuť mu to vyvracet. Ostatně, jak bych si vůbec mohl dovolit mu vykládat, že mi to, co si přeje, přijde tak trochu… zvrácený? Protože on si přece zaslouží obojí dohromady! Zaslouží si kluka, kterej mu dá všechnu tu podporu, kterej s ním bude rád koukat na seriály, kterej s ním bude snít společný sny, kterej s ním bude cestovat – ale kterej s ním zároveň bude chtít i spát v jedný posteli… A bude si toho sakra vážit, že sdílí tu postel, byt i ty sny zrovna s ním!

„No, takže tak,“ otočí se na mě Štěpán, když se trochu sebere, a věnuje mi takovej mírně pokřivenej pokus o úsměv, zatímco jeho oči ke mně vysílají zvláštně nakombinovanej mišmaš zoufalství, lítosti, naděje a optimismu. „Tolik k té mé story. Můj život teď prostě osciluje mezi ‚je to na hovno‘ a ‚snad to jednou bude lepší‘. Tak sorry, že jsem ti to v práci dával vyžrat, jako kdybys za to nějak mohl…“

„Na práci teď kašli,“ velkoryse to odmávnu. „A to si piš, že to bude lepší!“ mám potřebu ho nějak povzbudit. „Brzo. Vlastně už to lepší je, protože to nejhorší máš za sebou. A sice to, že někdo, kdo si tebe a toho, co jste měli, nevážil, od tebe odešel…“

„Když já v tom pořád žádnou výhodu nevidím,“ oponuje mi. „Víš, jak se říká, že sdílená radost je dvojnásobná a sdílená starost je poloviční? Tak já jsem v tomhle režimu žil skoro deset let. A teď mi najednou každá radost přijde šíleně malá, když se o ni nemůžu s nikým podělit, a každá starost mě zase hned semele. A tahle matika se dá momentálně aplikovat na celej můj život. Třeba… s Romanem jsme každou chvíli někam jezdili na kole – a bylo to skvělý! Jenže teď, co je pryč, tak zkouším jezdit sám, ale vůbec mě to nebaví… Jakože fakt vůbec… No a že bych jel sám na dva týdny třeba do Norska, to ani nemá smysl o tom uvažovat. Takže prostě pořád nějak nechápu, proč bych se z toho, že je pryč z mýho života, měl nějak radovat.“

„Hm, ale to už mi zní trochu jako závislost,“ zamyslím se nad tím. „Když se nedokážeš z ničeho radovat sám, nebo si naopak neumíš sám poradit, když se něco sype… Já žiju sám už pět let, všecko dělám sám – a je to super,“ rozhodím rukama, jako kde je problém.

„Protože víš o skutečným životě hovno, když jsi nikdy v žádným dlouhodobým vztahu nebyl,“ vyjede po mně Štěpán nečekaně.

Překvapeně na něj vykulím oči: „Vážně? Vážně máš dojem, že jenom kvůli tomu, že nemám partnera, tak nevím nic o skutečným životě? Tak abys věděl, to ty víš o skutečným životě hovno! Nevíš vůbec nic o sobě, vlastně se vůbec neznáš, netušíš, jak se spolíhat sám na sebe… Nejdřív ti kryli záda vaši, hned pak Roman. Ale skutečnej svět je právě o tom, že ti záda nikdo nekryje. A taky musíš přežít. A ještě si to dokonce užít. Což přesně dělám. Takže si vyprošuju tady ty tvý blbý kecy.“

Zůstanu celej napjatej z toho, jak očekávám, že mi Štěpán tady ten můj zvýšeným hlasem pronesenej argument nějak omlátí o hlavu, ale on si mě chvilku jenom zamyšleně prohlíží, než polohlasně uzná: „Na tom možná něco je…“

Uvolněně se usměju: „To si piš, že na tom něco je!“

„I na tý tvý radě ohledně stěhování něco je,“ povzdychne si a zamává na číšníka, ačkoliv já na něj tentokrát zavrtím hlavou, mám pocit, že bych měl s tím pitím už brzdit. „Ne že by se mi teda chtělo trávit léto zrovna hledáním novýho bydlení…“

„Však se do toho nemusíš pouštět hned. Dej si nějakej limit,“ poradím mu, „klidně třeba do zimy… A uvidíš, co se mezitím stane. Když nic a když ti i v prosinci bude pořád takhle mizerně, tak si dáš do novýho roku předsevzetí, že se přestěhuješ. Třeba tak nějak.“

„A co by se jako mezitím mělo stát? Nebo ty si myslíš, že by se Roman přece jenom… vrátit mohl?“ upře na mě pohled plnej naděje.

Kterou mu nechci brát, takže prohodím: „Co my víme, možný je všechno… Ale víš přece, že se říká, že dvakrát nevstoupíš do jedné řeky, ne?“

„Hm, to se říká, ale co se tím přesně myslí? Že jenom blbec udělá stejnou věc, která napoprvý nedopadla nejlíp, i podruhý? Anebo, a k tomu se přikláním spíš, že ta řeka už podruhé prostě není stejná? Má silnější nebo slabší proud, víc nebo míň vody, je čistší nebo kalnější…“

„Jo, a ty taky nejsi ta samá osoba, jako když jsi do ní vstupoval poprvé,“ skočím mu do toho. „Už víš, co můžeš čekat, takže jsi připravenější, třeba sis nastudoval něco o spodních proudech, zlepšil ses v plavání…“

„Přesně!“ ukáže na mě prstem a spokojeně se zaculí. „Takže pro mě to celý není o tom, že to, co jednou nevyšlo, už nemá cenu znovu zkoušet. Já bych to změnil spíš na: dvakrát se neutopíš v jedné řece. Víš, jako že vstoupit tam podruhý můžeš, ale byl bys debil, kdybys tam skočil úplně stejně nepřipravenej jako napoprvý, nepoučenej ze všech těch chyb.“

„No, nevím,“ zapochybuju. „A je to teda odvážný a správný, nebo naopak naivní a hloupý – vstoupit podruhé do řeky, která tě už semlela a ze které jsi taktak vylezl živej, a doufat, že znovu už se to nestane? Protože zase na druhou stranu, i když sis mezitím nastudoval kde co, tak stejně neobsáhneš všechny ty zákeřnosti, který tě v tom proudu můžou čekat. Takže když chceš přežít, tak není lepší se na řeku, která tě už jednou málem zabila, vykašlat a zkusit si zaplavat někde jinde?“ Hodím tu otázku do placu a sám nad sebou a svým rozumováním se ušklíbnu. Vida, s tím bržděním ohledně dalších drinků jsem to vycítil přesně – očividně už máme oba vypito dost, když jsme se pustili do filozofování…

„Hele, no a co když na to půjdu úplně od lesa?“ přijde Štěpán s dalším náhledem na věc. „Že když už mě ta řeka stejně jednou zabila, tak už nemám co ztratit. Rozumíš, já už jsem utopenej. Už je mi mizerně, už se brodím sračkama tak hluboko na dně, že na mě ani slunce nesvítí… Takže když do tý řeky skočím znovu, tak to tak maximálně může být lepší. Ale horší už ne.“

Chvilku si to převaluju v hlavě. „Hmm… Ale tak teď teda vlastně nevím, k jakýmu jsme došli závěru.“

„Asi k žádnýmu,“ rozesměje se Štěpán, „ale to nevadí. I tak moc díky za pokec. Fakt mi to pomohlo.“

„Rádo se stalo,“ ujistím ho s úsměvem. „Kolik vůbec je? Mizíme domů, hm?“

„Už? Ale ještě jsi mi nepovyprávěl vůbec nic o sobě…“

„Někdy příště,“ slíbím mu, zatímco na mobilu kontroluju čas. „Zaplatíme asi na baru, co?“ začnu se pomalu zvedat.

„Počkej, tak ale aspoň jednu věc mi řekni!“ vymiňuje si a položí mi dlaň na předloktí, aby mě zadržel.

„Dobře, jakou?“ zase si sednu.

„No, pořád ještě nevím, jak ti teda všichni říkají, Matteo s dvěma té,“ usměje se na mě, a ten úsměv… v kombinaci se vším tím vypitým alkoholem… mě příjemně zahřeje.

„Většinou Mates – Mates, všechno singl,“ vrátím mu ten úsměv potěšeně zpátky.

„Jedna nula,“ přizná mi bod, a když se zvedáme od stolu na druhej pokus, poťouchle se na sebe zakřeníme. Tak jakože… kolegiálně. Hmm, třeba se navzájem do té škatulky Fajn kolega, se kterým si občas SEDNEME někam do baru nebo do hospůdky, nakonec přece jenom zařadíme…

***

„Bedřichu, a tohle je co za kulišárna? Co to na mě zkoušíš zase?“ přiřítí se Ivoš do kanceláře, kde dřepím už čtvrt hodiny kvůli tříminutové záležitosti. Podle výrobce ta diagnostika baterie v Radkově notebooku dýl trvat neměla…

„No přece ten bezpečnostní protokol,“ začne Bedřich, „vždyť jsem ti říkal, že…“

Ivoš ho ale nenechá domluvit: „Ty vole, vždyť to nesplňuje směrnici!“ má oči navrch hlavy.

„Jakou směrnici?“

„No tu, co jsi napsal! Si kurva vždycky aspoň přečti to, co napíšeš, blbe!“

Cuknu hlavou zpátky k displeji notebooku, aby nebylo vidět, jak se směju. Haha, tak tohle si musím zapamatovat, abych to mohl Štěpánovi tlumočit, až se odsud konečně dostanu! Nad absurditou toho, co někteří naši kolegové řeší, se spolu totiž často dobře bavíme, a z některých jejich hlášek se už dokonce stihly stát takový naše… hm, interní vtípky…

Celkově se ten náš vztah za poslední měsíc hodně zlepšil. Dokonce tak moc, že spolu trávíme dost času i po práci! No, dost času… V podstatě každou sobotu. Už se z toho stává tradice. Buď vyrážíme někam na kole, nebo vlakem do Beskyd a tam si vyšlápneme nějakou túru.

Začal jsem to já, když jsem mu v pátek, dva dny po té naší návštěvě baru, navrhl, jestli se k mýmu plánovanýmu víkendovýmu cyklovýjezdu do asi třicet kilásků vzdálenýho bramborákovýho hostince nechce přidat. Tenkrát se na mě Štěpán rozmrzele zamračil: „Hej, jako jenom proto, co jsem ti všechno navykládal, se o mě teď nemusíš starat a chystat mi program, abych se zabavil!“

„Já se o tebe nestarám,“ namítl jsem. „Prostě tam zítra pojedu – a buď se přidej, nebo ne.“

Štěpán to okomentoval protáhlým nepřesvědčeným „hmmm“, takže jsem myslel, že tím je konverzace u konce, když se najednou ozval do ticha: „Bramborákovej hostinec, jo? To zní dobře… Ale neměl bych tam vyrazit radši sám? Ať zjistím… Jak jsi to říkal? Jakej je skutečnej život, když mi nikdo nekryje záda…“

Zacukaly mi koutky. „Neremcej a prostě pojeď,“ poradil jsem mu.

A tak neremcal – a prostě jel.

A bylo to fajn, a očividně ne jenom pro mě, ale i pro něj, protože program na příští sobotu už navrhl sám. Tu další sobotu jsem si vzal zase organizačně na starost já, minulou sobotu on – takže teď jsem na řadě… Samovolně se mi na tváři vykouzlí úsměv, když si představím, co na můj nápad bude říkat. Ještě si ověřím nějaký detaily na netu, ale už teď se těším, myslím, že by to mělo klapnout.

„Jé, proč tu mám studený kafe?“ všimnu si vedle mé klávesnice hrnku s vychladlou tekutinou, když se o další čtvrthodinu později vrátím do našeho kanclu.

Štěpán na mě nejdřív zmateně zamžourá, než vybuchne smíchy: „No jo vlastně… Sorry, já jsem myslel, že budeš za chvilku zpátky. Se ti to nějak protáhlo, ne? A mezitím jsem stihl zapomenout, že jsem ti tu kávu donesl…“

Usměju se, i tak je to milý. Že občas, když si jde pro kafe a vidí, že jsem do něčeho zabranej, tak jedno donese i mně. Já jsem mu zase jednou přinesl oběd, když byl připojenej k nějaké ekonomické online konferenci, která pořád nebrala konce… Pak mi přes Skype další půlhodinu posílal nadšený a děkovný gify.

„A co se tváříš?“ všimnu si, že se mu tvář zase zakabonila.

„Co by, už ten krám fakt prohodím oknem,“ zavrčí. „Myslíš, že si můžu sám sobě schválit nákup novýho noťasu?“ zašťuří se na mě.

„Myslím, že Jirka nebude mít problém ti to podepsat,“ ujistím ho. „A co s tím zas máš?“

„Kdykoliv potřebuju otevřít nějakej fakt rozsáhlej Excel s tisícema řádků, tak se to úplně zaseká,“ postěžuje si.

„Pusť mě k tomu,“ začnu se rovnou sbírat ze židle.

„Kašli na to,“ zarazí mě, „máš své práce dost…“

„To ty taky – a s kousnutým kompem ti bude stát,“ obcházím stůl.

„Tak počkej, já tady musím něco to… pozavírat…“

Vybuchnu smíchy. „Tak ty si tu pouštíš nějaký… bůhví co, a pak se divíš, že to máš celý zasekaný? No schválně mi to ukaž!“ stoupnu si mu za záda.

„Ne, Mates, padej!“ začne mě od sebe se smíchem odstrkovat, ale nedám se, naopak se nahnu těsně nad něj.

„Jaký padej?“ snažím se mu sebrat myš, což se mi nakonec i povede. „Jednou jsem tu zodpovědnej za výpočetní techniku, tak mám právo vědět, co děláš v pracovní době na firemním počítači…“

„Ne, Mates, ne! Zkazíš to… Se to týká tvých narozek!“

Zarazím se. „Jak víš, kdy mám narozky?“

„Tady se nic neutají,“ uchechtne se. „Takže,“ položí dlaň přes tu mou, aby mi zabránil hýbat myší, „mě hezky nech, ať si to tu pozavírám, a přijď za chvilku.“

„Okej,“ vytáhnu dlaň zpod té jeho a narovnám se, i když být to na mně, klidně tu takhle v jeho těsné blízkosti zůstanu stát dýl. „Tak mi pak řekni.“ A zatímco se vracím na svý místo, umiňuju si, že musím od někoho z kolegů taky nějak nenápadně vytáhnout, kdy má narozeniny on…

Po obědě, když se mi Štěpán se svým problémem připomene a ke svýmu noťasu mě milostivě pustí, se mi povede mu Excel rozchodit.

„Fakt to funguje!“ zaraduje se, ale vzápětí se na mě zaškaredí: „Ty seš nezmar…“

„Cože?“ nechytám se. „Tak teď nevím, byla to pochvala, nebo ne?“

„No nebyla! Kdybys mi to nespravil, tak jsem si mohl u Jirky vydyndat ten novej noťas. Takhle se budu muset s tímhle křápem ještě bůhvíjak dlouho rozčilovat.“

Rozesměju se. „Blbečku! Jsi mi to měl říct dřív, že to ve skutečnosti nechceš opravit. Mohl jsem si ušetřit půlhodinu práce.“

„Džoukuju,“ zakření se na mě, „doufám, že je ti to jasný! Náhodou, jsi fakt dobrej. A to neříkám jenom já. Tuhle se nechal Bedřich slyšet, že kdyby všichni ajťáci byli malíři, tak pro něj jsi Beethoven!“

Pár vteřin se díváme jeden druhýmu do očí – a pak propukneme v hlasitej řehot.

„Heh… hele,“ úplně z toho škytám, „to si ale taky nejsem jistej, jestli to teda byla vlastně pochvala!“

„V jeho podání jo, vždyť ho znáš. Doprovodil to teda ještě pár peprnýma výrazama, ale ve výsledku to byl kompliment jak vyšitej! Mates, a máš na dnešek nějaký plány? Že bysme ještě zašli do toho baru, dneska je poslední prázdninová středa, tak ať ještě využijeme tu akci…“

„To můžeme – ale pod podmínkou, že ty drinky zaplatím já! Když budu mít ty narozky.“

Štěpán mi sice chvilku odporuje, ale nakonec se nechá ukecat. A já si musím dát bacha, aby se mi po tváři nerozlil takovej ten připitomělej úsměv. Stejnej, jako po tom mým úplně prvním pracovním dnu tady. Stejnej, s jakým poslední měsíc přicházím do práce každej den… A s jakým vstávám i každou sobotu… A jakej se mě pak drží celou neděli, protože vím, že už druhej den Štěpána zase uvidím. Hmmm…

***

„Čau, Mates! Že nevíš, co se stalo?“ přivítá mě Štěpán v pátek ráno v kanclu, ve tváři výraz vzrušenýho nadšení.

„Čus… Nevím, hele… Jirka ti schválil ten novej noťas?“ tipnu si.

„Ne, nebo teda nevím, neptal jsem se ho… Ale ozval se mi Roman! Včera mi volal. A nakonec z něj vypadlo, jestli by se prý mohl vrátit! No chápeš to?!“

Zůstanu na něj zaskočeně zírat. Čekal jsem všechno možný, ale tohle vážně ne… Tohle už ne…

„Aha… A co ty na to? Ty… ty ještě chceš?“ zeptám se, i když mám dojem, že zbytečnější otázku jsem nikdy nikomu v životě nepoložil. Štěpánova tvář na mě tu odpověď totiž vyloženě křičí.

Ačkoliv teda… „Já nevím,“ zatváří se najednou zmateně. „Co mám dělat? Co myslíš, že mám dělat? Co bys ty dělal na mým místě?“ přeformulovává sice tu otázku, ale význam je pořád stejnej. Žádá mě o radu, kterou mu při nejlepší vůli nedokážu dát.

„Pořád ho miluješ, co,“ spíš zkonstatuju, než se zeptám.

„Jo, pořád,“ přizná potichu.

„A pořád ti chybí…“

„Chybí, no.“

„Tak… pak už to máš asi rozhodnutý,“ usměju se na něj a snažím se, aby se mi ten úsměv promítl i do očí, ale zaručit to v tuhle chvíli nedokážu.

„Jo, že,“ pousměje se taky. „Tak nějak jsem došel ke stejnýmu závěru.“

Po zbytek dne už o tom nemluvíme. Je vidět, jak Štěpán pookřál a jak je zároveň roztěkanej, a často ho přistihnu, jak s připitomělým úsměvem, kterej je mi taaak povědomej, kouká z okna… Sám už o tom ale mluvit nezačne, a tak to respektuju. I když bych se rád doptal na plno věcí, zajímá mě třeba, jestli se mu Roman během toho hovoru aspoň omluvil, jestli to svý chování nějak vysvětlil, nebo jakej uvedl důvod, že se chce tak najednou vracet… Ale nic mi do toho není.

Sobotu trávím po delší době zase o samotě. S hlavou plnou neradostných úvah a taky představ toho, jak asi probíhá stěhování Romanových věcí zpátky do Štěpánova bytu. Teda… do jejich bytu. Jaký to asi pro Štěpána musí být, když má Romana zpátky? Když už na něj z poloprázdných místností nekřičí ta jeho samota? Když třeba odběhne do obchodu pro pečivo, a jakmile se vrátí domů, čeká tam na něj on, láska jeho života? Má ho zpátky, jak si to přál, jak si to vysnil, jak na to takovou dobu čekal.

Je zpátky on, Roman, kluk, se kterým mají společnou minulost, ale zároveň je to jinej on. Změněnej těma měsícema, který si užíval s někým jiným, s někým, kdo do toho jejich společnýho desetiletýho soužití nepatří a nezapadá… Novej Roman, někdo, kdo půl roku šeptal sladký slovíčka někomu třetímu a jehož ruce hladily někoho třetího, zatímco Štěpán se doma trápil… A teď tomu staronovýmu Romanovi není trapný přistěhovat se se všema těma slovíčkama a dotykama zase zpátky a věnovat je znovu Štěpánovi. Jak dlouho mu ten opětovnej zájem o Štěpána vydrží? Dalších deset let? Víc? Míň? Byl to pro něj jenom úlet, ze kterýho se už navěky poučil, nebo ten jejich obnovenej vztah bude trvat jenom tak dlouho, než mu přes cestu přejde další přitažlivej cucák?

Teď teprve chápu, jak to Štěpán myslel, když mi tenkrát v baru vyprávěl, že je strašný sledovat někoho, na kom mu záleží, jak se řítí do průšvihu, a nemoct s tím nic dělat. Protože mně na Štěpánovi taky záleží… a mám dojem, že se řítí do průšvihu… A taky s tím nemůžu dělat vůbec, vůbec nic.

Na druhou stranu, křišťálovou kouli nevlastním. Kdo ví, třeba je můj dojem, kterej jsem si ohledně Romana udělal, úplně mylnej. Třeba jim to vyjde… a budou spolu po téhle náročné zkušenosti a svým způsobem zkoušce ještě spokojenější a šťastnější, než byli dřív. Vždyť Štěpán měl částečně pravdu, když poukazoval na to, že vím hovno o skutečným životě. Minimálně vím hovno o životě v dlouhodobým vztahu. Co když přesně o tomhle to celý je? Co když tajemstvím dlouhodobýho soužití s někým je to, že člověk znovu a znovu skáče do té řeky zvané vztah a snaží se doplavat co nejdál? Snaží se, co to jde, někdy je to příjemný poplaváníčko, jindy boj o holej život, ale stejně to nevzdává, a když už začne polykat vodu, tak prostě zamíří ke břehu, chvilku si tam odpočine… A pak se zhluboka nadechne – a skočí znovu…

Takže… nezbývá mi, než to nechat na nich. A držet jim pěsti. Aby se v té řece neutopili. Hlavně Štěpán teda. Aby se mi v té řece neutopil.

***

V pondělí jdu do práce na lehce roztřesených nohách. Nejsem si prostě jistej, co mě po příchodu do kanceláře čeká. Kdo tam na mě čeká. Nebo takhle, jsem si celkem jistej, že vím, co bude, ale už si jsem míň jistej tím, jak se s tím zvládnu popasovat… Umím si to představit v živých barvách: Štěpán, celej rozzářenej, s úsměvem od ucha k uchu, možná si bude i spokojeně pohvizdovat – a široko daleko z něj bude sálat štěstí a spokojenost a pohoda, protože má doma chlapa, kterýho miluje. A protože po dlouhý době zažil skvělej sex.

A vlastně se ani moc nespletu. Jediný, co jsem neodhadl, byl čas Štěpánova příchodu do práce – když něco před sedmou dorazím, je kancl ještě prázdnej, což je dost nezvyklý. Štěpán se s omluvně uzardělým, ale jinak opravdu zářivě nadšeným výrazem ve tváři přiřítí až hodinu po mně.

Nijak to neokomentuje – a já se ani na nic neptám. Jenom mu ten rozzářenej úsměv oplatím, i když mě to, pravda, trošku bolí. Ale to mě bolí za mě. Za něj jsem šťastnej – prostě když je šťastnej on, jednoduše jsem taky, to je celý.

Až na obědě z něj pár detailů ohledně toho, jakej měl víkend, vypadne. Do oblíbené restaurace jdeme totiž tentokrát jen sami dva, protože ostatní kolegové, co s nimi chodíme běžně, mají hlad tradičně už před jedenáctou, kdežto Štěpán má kvůli svýmu pozdnímu příchodu trochu rozhozený biorytmy, jak se vyjádří, a já na něj solidárně počkám.

„Takže… všechno dobrý?“ shrnu těch několik střípků z jejich obnovenýho společnýho života, o které se se mnou podělil, do jedné věty.

Očekávám kladnou odpověď a další širokej úsměv, ale překvapí mě, že se Štěpánova tvář najednou zachmuří. „Asi… asi jo. Snad. Jenom, je to takový, no prostě… Jo, je to fajn, že se vrátil, ale přijde mi, že ten půlrok napáchal hrozně moc škod. Docela těžko se na to, co bylo předtím, navazuje, jestli mi rozumíš… Pořád si máme co říct a pořád se smějeme těm stejným věcem, jenom… Není to takový bezstarostný a hladký, jako to bylo dřív. Už je tam taková… propast.“

„Tak to víš, je to ještě pořád čerstvý,“ snažím se ho nějak povzbudit. „Dej tomu trochu času, ono si to… ono si to sedne,“ dodám a sám pro sebe se nad tím slovním spojením zaksichtím.

Jenže v průběhu dalších dnů to moc nevypadá, že by si to sedalo. Štěpán chodí do práce čím dál zasmušilejší, no, to by se teoreticky pochopit dalo, ale on se netváří o nic líp, ani když z práce odchází. Domů. Za Romanem. Během pracovní doby je zamyšlenej a nesoustředěnej, čehož si všimne i ředitel Jirka, když mu přijde jemně připomenout, že by potřeboval vypracovat výhled cash-flow až do konce roku, a ne jenom do konce září, jak mu Štěpán právě poslal…

„Sakra,“ uleví si Štěpán, sotva Jirka odejde, „a to jsem se s tím drbal tak dlouho!“

Je mi jasný, že se něco děje, protože tyhle přehledy pro vedení vždycky zvládal levou zadní a ještě během toho stíhal vtipkovat se mnou, ale nechci vyzvídat. Však až, nebo spíš jestli se na to bude někdy cítit, začne o tom sám.

***

A to jestli se změní v až docela rychle. Hned další týden, v pátek.

Štěpán po mně od rána tak nějak zvláštně pokukuje… Vlastně mám dojem, že jsem to lehce registroval už včera, ale dnes to při nejlepší vůli nedokážu přehlídnout. A popravdě se mi to ignorovat ani nechce.

„Vybal to,“ vybídnu ho stručně, když zvednu oči od monitoru a znovu ho přistihnu, jak mě zaujatě pozoruje.

„Co…? Co jako? Jsem se zamyslel,“ mlží, zatímco sklápí pohled.

„Nekecej. I mnohem větší pařez, než jsem já, by poznal, že mi chceš něco říct,“ zahledím se na něj vyzývavě.

„Spíš se na něco zeptat,“ opraví mě a povzdychne si, jako kdyby už dopředu tušil, že se mi ta otázka líbit nebude… nebo že se jemu nebude líbit moje odpověď.

Přestanu se tvářit tak přísně a i můj hlas o něco zjemní: „Tak se ptej…“

„No… nechceš zase zítra vyrazit někam na kole? Počasí má být ještě víc než slušný…“

Tak tuhle otázku jsem nečekal! „Jako… my dva? A copak vy… Jo aha, ty myslíš s tebou a s Romanem,“ dojde mi to. Jasně, buď nás chce jednoduše seznámit, nebo, a to spíš, je mu trapně, že poté, co se k němu Roman vrátil, mě tak hodil přes palubu. Najednou mi dochází, jak se tenkrát cítil, když si myslel, že mu jenom ‚chystám program, aby se zabavil‘ – mám teď totiž stejnej pocit z něj. A příjemný mi to fakt není! „Ne, Štěpáne, já nepotřebuju, abys…,“ začnu, ale nenechá mě domluvit.

„Nemyslím se mnou a s Romanem! Myslím jenom nás dva. Fakt. S ním už… S ním už se mi nikam nechce. Nikdy.“

„Nikdy?“ zopakuju konsternovaně. „Nechceš mi říct, že už tě zase… že tě už stihl…“

„Co, podvíst mě? Ne. Nebo teda nevím, ale myslím, že ne, on se teď dost snaží sekat latinu. Jenže… to nějak nestačí, no. Byla blbost na něj tak dlouho čekat. Na druhou stranu, kdybych si to nezjistil na vlastní kůži, tak bych tomu asi nikdy neuvěřil.“

„A čemu přesně?“ zapátrám.

„Tomu, že… že už je prostě konec,“ rozhodí rukama. „Víš, já ho mám pořád rád. A pořád je mi blízkej. Pořád toho máme hodně společnýho. Ale už mu nějak nedokážu věřit. Není to takový to, co bylo dřív – že spolu zvládneme všechno. Že jsme tu jeden pro druhýho. A že se na sebe můžeme stoprocentně spolehnout. Dokázal odejít jednou, sbalil si věci, vůbec se na mě neohlížel, nestál jsem mu ani za vysvětlení, natož za omluvu… Takže to dokáže klidně zase. A já tohle nechci. Nechci se vracet každej den z práce a přemýšlet, jestli tam ještě vůbec je… nebo už zase není… Ne. Nechci to tak.“

„To zní dost rozumně,“ uznám potichu.

„Myslíš? Protože já se bojím, že už se na svůj rozum nemůžu vůbec spolehnout,“ zazoufá si.

„Právě naopak,“ usměju se na něj. „Ty se na svůj vlastní úsudek teď musíš začít spolíhat mnohem víc.“

„Hmm… Takže když mi můj rozum říká, že bych se měl co nejdřív přestěhovat někam, kde mi ho nebude všechno připomínat, tak myslíš, že to není… zbrklý a unáhlený?“

„Když ti to tvůj rozum říká, tak tomu věř,“ pokrčím rameny. „A pokud se ptáš na můj názor, tak si rozhodně nemyslím, že by to bylo unáhlený. Spíš naopak – včera bylo pozdě.“

„No a…,“ polkne a vjede si rukou do vlasů, „nechtěl by ses… třeba… po tom novým bytě dívat se mnou? Když jsi říkal, že ti ta pidigarsonka, co sdílíš s tím… no už jsem zapomněl jméno, moc nevyhovuje…“

Překvapeně na něj zazírám: „To jako… vážně? Jako že bysme se denně vídali v kanclu – a ještě spolu bydleli, jo?“

„To je asi divný, co?“ znervózní a přes tvář mu přeběhnou rozpaky. „Promiň, jsem to nedomyslel… Myslel jsem jenom, že… no…“

„Mně to náhodou zas tak divný nepřijde,“ vysvobodím ho z toho ošívání. „Vlastně čím víc nad tím uvažuju, tím víc se mi ten nápad líbí,“ zvednu se ze židle a pomalu začnu obcházet stůl směrem k němu. „Ale nejdřív se potřebuju o něčem ujistit…“

„Jo? A o čem?“ poodjede na židli kus od stolu, natočí se ke mně a lehce znejistěle pozoruje, jak se k němu blížím.

„No, jestli se nebudeš bát se mnou bydlet v jednom bytě,“ přidřepnu si přímo před něj a dlaněma se přidržím jeho kolen. „Víš jak, v kanclu si netroufnu, ale co když tě doma budu obtěžovat? Co když se na tebe nějak vrhnu?“ šibalsky se na něj zaculím.

Štěpánova napjatá tvář se uvolní a vědoucně se na mě usměje: „Vždyť jsem ti přece říkal, že se tě nebojím!“ Pak položí svoje dlaně přes ty mý a s poťouchlým zašťuřením dodá: „A nejenom že se nebojím, ale dokonce už se na to těším!“

„Na to, že se na tebe vrhnu, jo?“ ujišťuju se, zatímco opatrně vysvobozuju dlaně zpod těch jeho – ale jenom proto, abych si s ním mohl proplíst prsty.

Štěpánův výraz na chviličku zvážní. „Na všechno,“ řekne tiše, ale pevně.

A já mu ten pevnej, rozhodnej pohled oplatím – a přikývnu.

Taky se těším na všechno. Na to, až se nadechneme – a skočíme spolu do naší vlastní řeky. Do řeky zvané vztah. Těším se na to příjemný poplaváníčko, ale i na to, že to s náma občas trochu zahází. Protože to k tomu patří. Ale věřím, že když se budeme celou dobu takhle držet za ruce, tak že se tam ani jeden neutopíme.