Potkal jsem ho na Stodolní 1

Dan vešel do chladné chodby ubytovny s ulehčením. A do svého pokoje přímo s pocitem klidu a míru. Konečně pátek. Tři dny klidu. Tedy skoro tři dny, vždyť páteční odpoledne, to už je taková malá sobota.

Zašel si do společných sprch a byl rád, že je tam sám. Nebyl zrovna puritán, ale taky nijak nepreferoval předvádět se druhým v plné kráse. Krásné uvolněný a čistý se položil na postel a byl rozhodnutý spát až do rána. Bohužel po dvou hodinách s ním někdo zatřepal a ne zrovna něžně. Otevřel oči a rozespale zamžoural. Spolubydlící.

- Co blbneš? Proč mě budíš? -

- Potřebuju, abys někam vypadl. Chci si dovézt kočku a ocenil bych trochu soukromí, kapišto? -

- A já s tím? Mám poslední stovku, a jak sám dobře víš, bere se až v pondělí. -

- Ježiš Dane, neblbni. Tak běž třeba k vašim, ne? -

- Ne. -

- Tak snad tu nechceš trčet, když… -

- Tak dobře, dobře. Najdi někoho, kdo mne vezme k sobě na pokoj a nechá v klidu spát. Nic jinýho fakt nechci. -

- Tak se zeptej. -

- Já? Jsem tu měsíc a nikoho pořádně neznám. A nemám v úmyslu jít si někam sednout jenom proto, aby sis ty mohl… -

V ruce spolubydlícího se objevily tři zelené stokoruny.

- Víc nemám. A jak zabereš, tak mi je navalíš zpátky! -

Dan se s poklepáním na čelo obrátil ke zdi a hodlal pokračovat ve spánku. Opravdu neviděl jediný důvod proto, aby vlastními penězi dotoval něčí sexuální radovánky.

- Tak jo, no. Tak si je nech. Ale už prosím tě padej. -

Dan se s povzdechem sebral, oblekl se a vyšel na chodbu. V její polovině potkal holku. Pouliční a barevnou.

Tak to teda potěš koště, jestli je to ona. O takovou bych si neopřel ani kolo, pomyslel si, když ji míjel.

Chvilku bloumal po městě, zašel si do obchodů a přemýšlel co večer. Napadlo ho, že by se mohl vyspat v parku. Nebylo by to poprvé a prachy by si nechal. Ostaně by se mu nebývale sešly. Ale nakonec se nějak ocitnul ve středu města. A odtud už jaksi automaticky zamířil do známé ulice. Možná potká nějakého kamaráda z dob minulých. Mrknul se do Ikarusu, ale nikoho známého neviděl. A tak zašel za roh do proslavené Stodolní ulice.

Vstoupil tedy do baru, kde taky bylo občas možno potkat "našince" a sedl si ke stolku u okna. Zatím tu nebylo moc lidí, a tak si mohl vybrat dobré místo.

- Můžu tě na něco pozvat? -

Překvapeně zvedl hlavu. Před ním stál vysoký muž a usmíval se. Výraz tváře, to jak se usmíval, postoj, způsob, jakým mu položil ruku na rameno, jak se usmíval a jak nakláněl hlavu mírně na stranu – to vše dávalo jasně najevo, o co tomu muži jde.

- Umím skvěle vařit, mohli bysme zajít ke mně. -

- Nejdřív si dáme a potom mu dám, - pomyslel si Dan v duchu.

Pohlédl muži zpříma do očí. Byly šedé a veselé. Neucítil žádné šimrání okolo podbřišku jako varování, spíš jemné zacukání v tříslech. Ten muž byl hezký a Danovi se líbil. Proč ne? Zase si trochu užít? Přikývl. Ukázalo se, že muž nemluvil do větru. Večeře byla opravdu dobrá. Určitě lepší než to, co přišlo potom. Takovou rychlovku Dan ještě nezažil. Tedy ne, že by mu to vadilo, to ani v nejmenším. Jen doufal, že ho teď v noci nepošle pryč. Ale on ho přitáhl k sobě a objal ho, jako by se znali už dávno. Dan se ochotně přitulil a usnul.

Když mu po týdnu Olda navrhl, aby se k němu nastěhoval, neváhal ani minutu. Bylo mu jasné, že to není o žádných citech. Padesátiletý chlápek si mladého kluka drží se zcela jiných důvodů. Ale Danovi s ním bylo dobře. Konečně měl někoho, komu na něm záleželo. Konečně měl pocit, že ho má někdo aspoň trochu rád. Brzy zjistil, že ta rychlovka byla zřejmě jen následek dlouhého půstu. Muž měl dost svéráznou představu o postelových hrátkách. Hračky, vibrátory, rozvěráky a pouta byly jejich nedílnou součástí. Dana až překvapilo, že se mu to brzy začalo velice líbit. Ochotně se přizpůsobil a poddal.

- Daníku, dostaneme návštěvu. -

- Jo? Někoho z mravnostního? Mám si na sebe vzít to růžové prádelko s peříčky? -

- Ale přestaň, ty peříčko. Ale jinak ses skoro trefil. Přijde moje dcera. To něco uvidíš. Zná mne, jenom když potřebuje prachy. -

- Můžu jít pryč. -

- Na co? Stejně by se to časem dozvěděla. A já se za tebe nestydím. Mimochodem, my máme růžové prádýlko s peříčkama? -

- To byla sranda. -

- A chtěl bys nějaké? Bych se šel kouknout, jak si ho kupuješ. A doma bys v něm mohl i chodit. -

Mužova tvář se rozzářila úsměvem. Nikdy nelitoval, že toho kluka potkal. Ne proto, že si sedli v posteli, ale proto, že ho měl opravdu rád.

Vysoká černovláska seděla v křesle a nervózně si zapalovala cigaretu. Jedna na půl vykouřená ještě ležela v popelníku. Ruce se jí třásly tak, že ani nemohla škrtnout. Olda jí vzal zapalovač z ruky a připálil jí. Žena zhluboka nadechla kouř. Danovi bylo jasné, že hraje o čas. Oldovi ostatně taky, ale ani v nejmenším se neobtěžoval vyjít jí vstříc a usnadnit jí to. Konečně se nadechla a otevřela pusu… a zase vydechla. Ať už chtěla říct cokliv, neřekla nic. A znovu zhluboka potáhla. Nadechla se a konečně promluvila:

- Tati, já chápu, že nemůžeš žít s mámou. A ani se ti nedivím. Ale je "todleto" fakt nutný? -

Sice se jeho směrem ani nepodívala, vlastně se celou dobu vyhýbala jakémukoliv očnímu kontaktu, ale přesto Danovi bylo jasné, že výraz "todleto" byl určen jemu.

- Co konkrétně máš na mysli? - zeptal se Olda a Dan by přísahal, že se docela dobře rozpaky své dcery baví.

- No tak dobře. Ten kluk je…? -

- Jmenuje se Dan. Je to můj partner. -

- A kde jsi k němu přišel, prosím tě? -

- Potkal jsem ho na Stodolní. -

- Ježišmarjá, já se… Copak ti není jasný, proč se na tebe přilepil? Copak ti není jasný, že… -

- No, víš Helenko, mně spíš není jasné, proč ty máš každé dítě s někým jiným. A proč žiješ s někým, kdo už pět let hledá práci a ty ho živíš. Mezi jiným i z mých peněz. -

- To je přece něco úplně jinýho! -

- To máš tedy pravdu. Protože Dan do práce chodí. -

Helena vypadala, jako by chtěla vstát, ale zůstala sedět. Otec vstal, šel k sekretáři a z likérníku vyndal obálku. Podal ji dceři.

- Stačí? -

- Určitě. A děkuju. -

Helena vstala, jako by ji náhle začal tlačit čas. Olda ji nezdržoval. Ale ona se ve dveřích zarazila.

- Ještě jednou děkuju. A dávej na sebe pozor. -

- Budu, neboj se. Ještě nikdy mi nebylo tak dobře. Pozdravuj děti. -

Dan otevřel dokořán okno, aby se vyvětralo. On sám si dřív občas zapálil, ale Olda nekouřil, tak přestal taky. Vedle nekuřáka ho to ani nelákalo. Teď ho až překvapilo, jak mu zakouřený pokoj vadí. Olda ztěžka dosedl na pohovku a zabořil hlavu do dlaní. Dan si sedl vedle něj a mlčel. Po chvilce ho muž vzal okolo ramen. Přisedl si k němu blíž.

- Ani nevíš, jak jsem rád, že tě mám, - řekl Olda rozechvělým hlasem.

Dan ucítil, jak mu do očí hrkly slzy. Uvědomil si, jak má Oldu rád. Ne, že by do něj byl zrovna zamilovaný, ale měl ho doopravdy rád a bylo mu s ním dobře. Snad poprvé v životě měl pocit, že k někomu patří a že o něj někdo stojí.

- Na co to tam koukáš? Snad se nevracíš do dětských let? - zeptal se Olda, když se Dan nemohl odlepit od výlohy hračkárny. Vrátil se, aby se podíval, co Dana tak zaujalo.

- Není ti něco? Víš jak bys vypadal? - zeptal se, když uviděl řetízek s přívěskem ve tvaru páva. V ocase měl barevná sklíčka.

- Jak bych vypadal? -

- Jako luxusní buzna. -

- Děkuju. -

- Prosím. Koukni Dany, ani hoša nemůže nosit na krku něco takového. -

Pak uviděl dětskou touhu v Danyho očích. A druhý den šel a řetízek s přívěskem mu koupil. Byla to jen levná bižuterie, ale Danymu zasvítily radostí oči. Hned si ho vzal. Olda pocítil podivné dojetí. Ten kluk se raduje i z volovinky za 50 kokun. A dceruška se neozve, dokud nebude zase potřebovat podpořit.

Když se večer sklonil Dan nad Oldu, klepal ho páv na dlouhém řetízku akorát do nosu. Olda otevřel pusu a páva chytil mezi zuby.

- Se fakt zasměju, až to spolkneš. -

- No, já se smát nebudu. Až mi zaskočí, dostanu další infarkt a z tebe bude veselá vdova. -

Dan se zarazil uprostřed pohybu.

- Co? Jaký infarkt? Ty jsi měl infarkt? -

- No a? Ten už mělo lidí. -

- Proč jsi mi to neřekl? -

- A měl bych? -

- No tak partneři si snad nelžou. Tedy, pokud jsme partneři. -

- To víš, že ano, můj milý. A právě proto jsem tě nechtěl trápit něčím, co je dávno pryč. Je mi dobře, opravdu. -

Byla to pravda. Ještě další tři roky.

- Dany, jsi tu? -

- Ne, už jsem odešel. -

V první chvíli si Dan myslel, že je to jen nějaká legrace. Ale podle podivné barvy Oldova hlasu pochopil, že se něco děje. Rozsvítil. Jediný pohled a věděl, že všechno je špatně.

- Je ti zle? Mám zavolat rychlou? -

- Asi budeš muset. Ale nejdřív ti něco potřebuju říct. -

- Na to teď není čas. Nejdřív zavolám. -

- Poslouchej mě! Podej mi peněženku a vyndej z ní tu modrou kartu. Je na ní PIN 2213. Moje a tvoje narozeniny. To si snad budeš pamatovat, ne? -

- Budu. Ale asi bude lepší, když ti peníze do nemocnice přinese Helena. -

- Dany, chlapečku, o té kartě ani slovo před Helou. To jsou tvoje peníze. Jestli se se mnou něco stane, Hela tě odsud vyhodí a ty… -

- Už mluvíš z cesty. Jdu volat tu sanitku. -

- Musíš mít nějaké peníze. Kdybych ti je dát nechtěl, tak ti je nedám. Chtěl jsem… ale to už je teď bohužel pozdě… -

- Proč bys mi měl něco dávat? -

- Protože chci. Protože tě miluju. Protože jsem s tebou byl šťastný. -

- Zase nám bude dobře. Uzdravíš se, neboj. A zase všechno bude fajn. Jenom se budeš muset víc šetřit. A všechno bude dobré, - zlomil se Danovi hlas.

Ale nebylo.

Druhý den ráno přišla Helena. Ani se nemusel na nic ptát. Mlčky před ni vyskládal své věci, které si už včera sbalil.

- A peníze? -

- Nemyslím, že by doma nějaké měl, můžete mne prohledat. Asi měl všechno na kartě. A peněženku jsem mu dal do nemocnice. -

- Kolik v ní bylo? -

- To já nevím, já se mu do ní nedíval. -

- A co věci, které ti otec koupil? -

- Věci? -

- No něco ti určitě koupil, ne? Myslíš, že jsem na hlavu padlá? -

- Kupoval mi jenom knížky, jinak nic. A to byly dárky na narozeniny a Vánoce. Já jsem po něm nic nechtěl. -

Nebyla to zas tak docela pravda. Dostal od Oldy zlatý řetízek se srdíčkem. Bál se, že ho ztratí, a nenosil ho. A toho páva. A těch dvou věcí se tedy v žádném případě vzdát nehodlal. Neukradl je. Byly to dárky. Dárky z lásky.

- Abych byla upřímná, moc ti to nevěřím. Jen tak ses ho jistě nedržel. -

- Abych byl taky upřímný, co si myslíte nebo nemyslíte, je mi srdečně jedno. -

Se zaťatými zuby se Dan sbalil a vyšel z bytu. Až do dnešního dne to tady považoval za svůj domov. Možná by ho ani nemohla takhle vykopnout, protože tu měl trvalé bydliště. Ale neměl sílu se hádat. Mimo to, stejně by se tam zbláznil.

Vyšel před dům, šel do parku a zamířil k lavičce, kde vždycky spolu sedávali. Tam se konečně rozplakal.