• Saavik
Stylromantika
Datum publikace8. 9. 2013
Počet zobrazení3070×
Hodnocení4.52
Počet komentářů0

Dan seděl jako ochromený. Už ani nemohl plakat. Náhle si vzpoměl na to, co mu kdysi řekl Olda:

- Kdyby se se mnou něco stalo, dej vědět Elišce. Hela to neudělá. -

Tehdy to byla jen taková řeč a Olda mínil spíš úraz než to, co se stalo. Dan chvějící se rukou vymačkal číslo a čekal.

- Ahoj Daníku. Jak se kluci máte? Potřebuješ ty nebo Olda něco? - ozval se veselý hlas Oldovy sestry. Takže nic neví, pochopil Dan a poté vyslovil dvě nejtěžší slova ve svém životě:

- Olda umřel -

- …  -

- Dany, a kde jsi teď? -

- V parku. -

- V parku? Hela tě? -

- Ne, ale ani nemusela. Já jsem šel sám. -

- Přijeď sem, ano? -

- Děkuju. -

 

Vešel do branky rodinného domku. Dali před něj jídlo a on ho snědl, aniž vnímal, co to jí. Postavili před něj čaj a on ho vypil, aniž by vnímal, že je horký a pálí mu rty a jazyk. Poslali ho spát a on poslechl jako malé děcko. Nikdy v životě ještě neplakal jako ten den.

Seděl u stolu v kuchyni a chvějící se dlaně si hřál o hrnek s čajem.

- Dane, máš takovou modrou platební kartu? Dal ti ji Olda? -

- Ano, dal. Ale já ji stejně dám Heleně. -

- To nedělej. To jsou tvoje peníze. -

- Je na Oldovo jméno. Zjistí, že chybí. -

- Ne. Je na moje jméno. -

- Tak tomu teď nějak nerozumím. -

- Tak podívej, vy jste to vedli tak, že jeden platil inkaso a druhý jídlo. A příští měsíc jste si to prohodili. -

- Ano. Olda to tak chtěl. -

- A dělali jste to tak, že ty jsi dal peníze Oldovi a dál ses nestaral. Asi po roce začal brácha ty tvoje peníze ukládat na účet. Pod mým jménem. -

- Ale proč? -

Eliška neodpověděla, ale on i tak pochopil.

 

Dan vešel do odrbaného činžáku a vyjel rozkodrcaným výtahem do posledního patra. Z matčina bytu bylo slyšet hlasy. Ale zdálo se, že se výjimečně nehádají. Zazvonil. Když nikdo neotvíral, skoro se mu ulevilo. Dveře se rozlétly v okamžiku, kdy si zavolal výtah.

- Co je?! - vyštěkl na něj matčin druh.

- Chtěl jsem mluvit s mámou. -

- Vypadni, ty -

Zbytek nadávky neslyšel. Sjel výtahem zase dolů a odešel, aniž by matku viděl. Přistihl se při myšlence, že ho to ani nemrzí. Vděčně ale přijal Eliščinu nabídku, že se může zatím nastěhovat do malého bytečku v přízemí domu. Dřív tam žila její a Oldova maminka. Byla to jen kuchyň, dva malé pokoje a koupelna, ale Danovi to královsky stačilo. Vrhl se do jeho úprav a snažil se žít dál.

 

- Ahoj poustevníku. Co děláš v sobotu? -

- No, to velmi záleží na tom, co ode mne potřebuješ, - zasmál se na kamarádku a kolegyni v jednom. Pracovali u stejné firmy a když před rokem nastoupila a trošku se okoukala, pokusila se ho sbalit. Nejdřív nenápadně a pak zcela na rovinu. Když jí naznačil, že jeho zájmy směřují jinam, jen si povzdechla:

- Je tohleto možný? Takovej pěknej kluk a já mám smůlu. No tak nic, no. Ale kdyby ses náhodou časem přeorientoval, dej mi vědět. -

Zasmáli se tomu a časem se z ní stala jeho nejlepší kamarádka. A teď ho zvala na oslavu narozenin.

- Pokud bude dost jídla a pití zadarmo, tak příjdu. -

- Ne. Vše si budete platit a mimo to očekávám hodnotné dary. -

- Stačí pusa? -

- Aby ses ale nepoblil? -

- Ha ha, moc vtipný -

- Aspoň ses zasmál. Tak jo? -

- Jasně. Slibuju. A kde to bude? -

- Jak kde? Přece v Alcronu, ne? Takže v sedm na zastávce na Stodolní. A díky. - 

Dan se zarazil. Nebyl tam od té doby, co Ale to, co slíbil, už odvolávat nechtěl. Aby nemusel nic vysvětlovat. I po těch dvou letech to ještě bolelo. A moc.

 

Svět je malý, pomyslel si Dan, když uviděl chlápka stojícího u baru. Už si nepamatoval, jak se jmenuje, ale věděl, že Olda se s ním znal. Chlápek si ho nevšiml a on byl jenom rád.

Zato ho potěšilo, když zachytil několik letmých pohledů a úsměv od mladého muže od vedlejšího stolu. Ale nic víc. Zajisté, že nechtěl zůstat do konce života sám, ale teď určitě necítil potřebu si někoho hledat. Když okolo mladého muže přecházel, zachytil další jemný úsměv. Bezděky ho opětoval. Ale zavrtěl hlavou. Záchod bylo opravdu to poslední místo, kde by se chtěl s někým seznamovat. Navíc toto nebyl gay bar, takže by vzbudili víc než jen pohoršení, kdyby je někdo viděl. Proto ani nebyl moc rád, když vstoupil bývalý známý.

- Ahoj. -

- Ahoj. -

Odpověděl, protože se mu zdálo hloupé to neudělat.

- Jsi tu s někým? Máš čas? - ta otázka byla tak jednoznačná, že ho to až zabolelo. Co si ten blb o něm myslí? Že je nějaká pouliční "dodleto"?

- Nemám. Jsem tu s lidma z firmy. -

- Ale nekecej. Ještě můžeš být rád, že si tě někdo všimne. Jenom rychlovka -

- Obejdu se. -

Chlap ho chytil za triko a prudce ho přirazil ke zdi.

- Co si jako myslíš, zmetku? Že jsi nějaká luxusní buzna, nebo co? -

Ta slova mu připoměla Oldu, když se mu smál, že chce toho páva. Ale jak to tehdy bylo jiné. Tehdy to byla legrace. Takové přátelské rýpnutí. Laskavý humor. Ale teď? Jen pokus ho ponížit. Bolest, žal, stesk, vztek  to vše se v Danovi smísilo a vybuchlo. Chlap bezděčně uskočil jako kočka před zuřící krysou. Ale Danovi by se asi špatně vedlo nevstoupit další zájemce o tato pohostinná místa. Jediným pohledem se zorientoval a zeptal se:

- Nějaký problém, pánové? - a postavil se vedle Dana.

- Děkuju, - řekl tiše Dan a díval se za odcházejícím chlápkem.

- Není zač. Ty ho znáš? -

- Jen od vidění. -

- To buď rád. O nic jsi nepřišel. To mi věř. -

Dívali se na sebe. Oběma jim bylo vše jasné.

- Možná bychom mohli změnit lokál? Jo, já jsem Radim. -

- Dan. Dobře, jen - očima ukázal k mušlím. Jako by potřeboval nového známého ujistit, že sem vstoupil se zcela počestným úmyslem.

- Dobře. Já zatím zaplatím. Přijdeš? -

- Počkáš? -

Oba se zasmáli a oba naráz kývli.

 

Šli vedle sebe nočním městem. Když zahnuli do tiché uličky, Dan se zarazil.

- Kam to jdeme? -

- Přece ke mně. Myslel jsem Dane, Dane počkej! - chytil odcházejícího Dana za ruku.

- Ale no tak. Můžem si přece sednout a povídat si. Otevřu víno. -

- Sám víš, že ti o žádné povídání nejde. -

- Tak si můžem popovídat potom, - Radim Dana k sobě přitáhl a bez okolků ho políbil. Pánovitě i něžně zároveň.

Po vstupu do bytu přiměl Dana k rychlému aktu snad ještě dřív, než za nimi zapadly dveře.

- Předpokládám, že chceš, abych teď šel pryč - pokud to byla věta tázací, byl otazník na jejím konci tak maličký, že se ani nedal postřehnout.

- Ne. Chci, abys tu zůstal. Takhle to být nemělo, omlouvám se -

- To je dobrý. Ale jestli chceš, tak já půjdu. -

Dan položil ruku na kliku, ale Radim ho pevnou rukou přitáhl zpátky.

- Otevřu to víno, ano? -

- Já stejně nepiju. -

- Tak ti uvařím čaj. Koukej, kolik je hodin. Stejně už nic nejezdí. -

Stáli proti sobě a dívali se jeden na druhého. Dan tiše přikývl. Povídali si až do rána. Tedy skoro. Pak se milovali. Už beze spěchu a s podivným vcítěním jeden do druhého. Unaveni milostnou hrou usnuli přitisknutí k sobě. První se před polednem vzbudil Dan. Obkročmo si klekl nad Radima a sklonil se nad ním. Přívěsek ve tvaru páva se zhoupnul na dlouhém řetízku a klepl spícího do brady. Radim otevřel oči, široce se usmál a chytil páva do pusy. S úžasem se díval, jak se Danova tvář stáhla k pláči a oči byly náhle plné slz. Dan se odkulil na bok a plakal.

- Dane, Danečku, co je? Co se stalo? Co jsem udělal? -

Tiše si vyslechl Danův příběh. Nevěděl co na to říct. Ale někdy může být i tiché, ale upřímné objetí víc, než se zdá.

- Neplač, už je to tak, jak to je. Aspoň byl s tebou šťastný. Možná, že to nebyla náhoda, že i my dva jsme se potkali zrovna tam v tom baru. Asi jsme se potkat měli, - řekl nakonec a pohladil Danovy vlasy. Konečně, proč ne? Proč by spolu nemohli zůstat? Proč pořád jen hledat a střídat? Dan jen mlčky přikývl. I on se za osamělých nocí utěšoval tím, že s ním byl Olda šťastný. 

 

- Nazdar Radimku, prý máš novýho přítulníčka? -

- Nech si ty kecy. Pokud vím, tak nejpřítulnější jsi tady ty. -

- Vzpomínám si, že byly doby, kdy ti to zase tak moc nevadilo. -

- Spíš mi vadilo, že ses tulil ke kde komu, ne jenom ke mně. -

- Nechme toho. Kde jsi k němu přišel? Znám ho? -

- Neznáš. Potkal jsem ho na Stodolní. -

- Hm? No tak tam se dá potkat ledaskdo, to je fakt. I našinec s čistým štítem. -

- Ale přestaň, přestaň. Jasně, že není čistý jako jehně, ale kdo z nás jo? Mimo to žil několik let s tím samým chlápkem. A to se o každém říct nedá, že? - 

Zasmáli se a povídali si dál. Konec konců, i když se rozešli, dokázali se bavit v pohodě. Ještě když se zvedali ke společnému odchodu, bylo všechno v pořádku. Jenomže cestou se museli zastavit ve stínu. A pak už se jim to tak trochu vymklo

 

Dan by nedokázal říct, kdy si všiml, že se cosi změnilo. Radim začal být podrážděný, do noci seděl v pokoji u televize a pak u ní i usínal. A spal tam až do rána. Skoro nejedl, i když dřív si Danovo vaření nemohl vynachválit. Když si chtěl Dan promluvit, odbyl ho, že má moc práce. Dana stále častěji napadalo jediné vysvětlení: našel si jiného. Ale nijak ho nemohl přimět k rozumné řeči. Občas ho napadlo, že by se měl sbalit a jít. Kdykoliv se mohl vrátit k Elišce. Proč tedy neodešel? Protože když si Radim evidentně myslel, že Dan spí, chodil do ložnice. Opatrně, aby se nevzbudil, políbil Dana do vlasů a přikryl ho, protože Dan se ve spaní odkopával jako malý kluk. A tohle by přece nedělal, kdyby už o Dana nestál. A byla tu ještě jedna věc. Dan se do Radima zamiloval. Vždycky byl tak trošku poddajný. A Radimovo trošku pánovité chování v posteli mu vyhovovalo. Bylo to o něčem jiném než s Oldou, ale jemu se to líbilo. Stačilo, aby se jejich oči potkaly a Radim se na něj usmál, a už cítil pnutí v podbřišku.

 

Dveře od bytu se otevřely a Dan už neměl čas na úvahy.

- Ahoj Radime. -

- Ahoj. -

Nic víc. Ještě před pár dny se vítali úplně jinak. Ale když ho od sebe párkrát dost příkře odstrčil, Dan se rozpačitě stáhl. A začal se držet zpátky.

- Budeš jíst v kuchyni, nebo ti to mám dát k televizi? -

- Nemám hlad. -

- Ale něco bys -

- Už jsem jedl. -

-  aha -

A tehdy se Dan odhodlal kousnout do toho kyselého jablka.

- Radime? -

- Hm? -

- Chceš, abych se odstěhoval? -

- Jak jsi na to přišel, prosím tě? -

- Mám pocit, že bys chtěl, abych šel pryč, ale nevíš, jak mi to říct. Jestli mě pošleš pryč, tak půjdu, - tentokrát to byla věta holá oznamovací. Pouhé konstatování faktu.

- Dělej si, co chceš. -

- Dobře. Odejdu. Ale rád bych znal důvod. -

- Žádný není. -

- Za co mne máš? Půl roku tady byla pohoda a najednou, ze dne na den Klidně odejdu, jestli chceš a jestli mne pošleš pryč. Ale chci vědět, co se děje nebo co jsem ti udělal. -

- Nic, nic jsi mi neudělal. A vůbec, co je to za hloupé řeči? -

- Tak proč? Řekni mi, co se děje? Takhle se přece nedá žít. Nebo aspoň já tak žít nechci. -

- Myslím asi jsem nemocný -

Dan cítil, jak se mu sevřelo hrdlo. Ne…, prosím už ne

- Co se děje? - zeptal se měkce.

Radim místo odpovědi jen sklopil oči a v jakémsi gestu odevzdanosti mu ruce klesly do klína. Dan si náhle uvědomil, jak byl Radim pořád podrážděný, jak si hladíval rukou podbřišek a jak pořád lítal na záchod. Jako starý prostatik, jak se říká. V náhlém záblesku poznání mu vše došlo.

- Ty si myslíš, že máš? -

- Ano. Asi mám kapavku. -

- A myslíš si, že to já? -

Radim překvapením vykulil oči.

- Ne, proboha, to ne! Jak tě to napadlo? To já -

- Ale u doktora jsi nebyl, že ne? -

- Ne -

- Ne? Tak tam půjdeme. Třeba to není to, co si myslíš. Třeba máš jenom zánět, nebo jsi zachlazený. -

Oba věděli, že je to blbost. Ale byla to i podpora a útěcha.

- Půjdeme? Ty ty půjdeš se mnou? -

- Jistě. Přece tě v tom nenechám. -

- A co když Já s tebou spal i potom. Ale přísahám, že jsem to nevěděl. -

- Tak se půjdeme léčit. -

- A ty se mnou zůstaneš? -

- To si ještě rozmyslím, - řekl Dan, ale takovým tónem, že Radim věděl, že kdykoliv přijde domů, tak tu bude i Dan. 

- Vidím, že i na Stodolní se dá potkat kvalitní materiálek. -

- Se ti nějak rychle vrací humor. Ale něco mi prosím tě slib. -

- Přísahám, že už nikdy. -

- Nepřísahej. Sám víš, jak to chodí. -

- Ani nevím, proč se to stalo. Kdysi jsme spolu chodili. Zahýbal mi, tak to skončilo. Náhodou jsme se potkali a já  Ani nevím proč. -

- Ale víš s kým? Tak to je fajn. Jenom se připrav, že doktorka se tě na to zeptá. Jako na zdroj, odkud jsi toho kapelníka rekvíroval, na to buď připravený. -

- Tak na to se těším zvlášť. -

- Ale něco mi slib. Až ti zase příště ujedou nohy  výrobky primeros, u sebe vždy nos. -

Teď, když věděl, co se děje, vrátil se Danovi jeho nezlomný humor. Radim ho vzal do náručí, oči plné slz. 

- Ještě jednou se omlouvám. Je mi fakt moc líto. Ani sám sobě nedokážu vysvětlit, proč jsem to udělal, když mám tak skvělýho kluka doma. Můžu ti jen slíbit, že se to nebude opakovat. Věříš mi? -

- No, popravdě, moc ne. Příležitost dělá zloděje a já dobře vím, jak to mezi našinci chodí. Ale tu šanci ti dám. -

- A čím jsem si to zasloužil? -

- Řekněme, že se mi nechce hledat dalšího chlapa a zvykat si na další postel. Ale hlavně, hlavně tě miluju a nedokážu si život bez tebe představit. I když mi začíná být jasné, že budu asi muset ledacos překousnout. -

Radim se sklonil a políbil Dana na čelo. A sám sobě v duchu přísahal, že žádné překusování nebude potřeba.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (18 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk51

Rád bych předem a na rovinu uvedl, že jsem transgender. Než zase někdo bude mít potřebu udělat to za mne. Jinak je mi 51 let. Pracuji v sociálních službách.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!