A sametový byl hlas Harlekýna 2

Robin ležel a hleděl do tmavého stropu. Už pár dní nemohl pořádně spát. Tedy přesněji řečeno od té doby, co se stalo "tamto". Sám tomu nemohl uvěřit, že udělal něco takového. Když se to ráno probudil, rád by věřil, že to byl jenom sen. Ale ostrá bolest mezi sedacími svaly a pestrá bambule, kterou našel později v kapse, byly jasnými důkazy, že se to stalo. No jo, ale co přesně se vlastně stalo? Jasně si pamatoval jenom to, jak se těšil na Rona, jakou měl radost, když mu zavolal, aby za ním přišel odpoledne do parku. Pak Ronovo lhostejné sdělení, že je mezi nimi konec a… a co bylo sakra pak? Totální mlha… Někdo přišel, přisedl si a povídali si. Posud v pořádku. Jenomže potom vstal a s tím člověkem, kterého ani neznal, klidně odešel. A nejen to…

A tady se mu vždycky zrychlil dech a zrudly tváře. Do nejmenších detailů si vybavoval, co dělali. Tedy – co mu ten muž dělal. Co mu dovolil, aby s ním dělal. On přece jenom ležel. Panebože, co to bylo? Jak to, že se tak beze všech zábran dal tomu muži, kterého ani nezná? Nic od něj nevzal, ani bonbon. Nic nepili, nekouřili. Tak jak to, že se nechal? Stále častěji uvažoval, jestli by bylo možné, aby ho ten muž tak zmanipuloval svým hlasem. Bylo by možné, že ho zhypnotizoval? No ale snad nejsme na dvoře Rudolfa II? Za ten týden si o hypnóze přečetl snad vše, co se dalo. Ale všude se psalo prakticky totéž: do tranzu lze uvést jenom velmi vnímavé jedince.

Ale v jedné polorozpadlé knížce z knihovny si přečetl zajímavou věc, o které se jinde nepsalo. U některých přírodních národů se mouhou stát šamany jen homosexuálně zaměření muži nebo muži s nevyhraněnou sexualitou, tzv. trangender. A tito šamani mají často zvláštní schopnost: dokáží uvést člověka do tranzu, ve kterém je mu ponechána jeho vůle, ale velmi se zintenzivní prožívání daného zážitku. Angelokové (kouzelníci) Inuitů to dokážou praktikovat na více lidech současně. Eskymáci pak prožijí cosi jako kolektivní strach, nebo naopak velmi příjemné pocity. Být vybrán k takové seanci se považuje téměř za čest. Při čtení ho napadlo, že to mají možná místo kina. A právě tohle mu přišlo přesné, jak se to hodilo i na něj. Nic okolo si nepamatoval, ale jaké to bylo v posteli, to si vybavoval dokonale. Do nejmenších detailů. Jenomže si pamatoval i to, co řekl jeho tajemný milenec:

- Jisté věci jsou kněžím zapovězeny… -

Vlastně si na to vzpomněl čirou náhodou. Když šel okolo knihovny, padl mu zrak na sbírku milovaných Star Treků. Tuto větu použil Spock, když mluvil o matce svého nevlastního bratra. Jenomže v knize nebyli mínění kněží jako takoví, ale spíše vyučující filosofové. Ostatně tenhle chlápek samý sval na faráře opravdu nevypadal.

Ale byla tu věc, která ho trápila mnohem víc. Jestliže ho doopravdy zhypnotizoval, tak to ho potom jen tak vystrčil na chodník? A nechal ho, aby si cestu domů našel poloomámený sám? To tedy nebylo moc ohleduplné. Na cestu domů, nebo jak se sem vlastně dostal, si totiž vůbec nepamatoval. Proto se ráno, když trochu přišel k sobě a uvědomil si, co se stalo, podíval, jestli mu něco nechybí. Nechybělo, ale nadbývalo. V kapse kalhot našel pestrobarevnou bambuli. Naprosto netušil, jak nebo kde k ní přišel. Přesto byl přesvědčený, že má něco společného s jeho tajemným společníkem. Pak po dvou dnech potkal na chodbě sousedku a ta hned začala vyzvídat:

- Tak co, už je vám líp? -

- Prosím? -

- No, když vás ten pán dovezl, vypadal jste jako po flámu. Prý jste se potkali náhodou ve městě a vám nebylo dobře, tak vás… -

- Ano, já vím. Opravdu jsem nebyl ve formě. -

- No ještě, že vím, že vy si na žádné mejdany nepotrpíte. Možná to bylo z toho horka. Ale na druhé straně už bylo pozdě večer, a tak… -

Bába by možná vesele švitořila dál, ale on pozdravil a honem zmizel. Doma si sedl a uvažoval. Takže si to shrneme:

• spal jsem s někým koho neznám,
• ale on ví, jak se jmenuju a kde bydlím,
• jediné, co vím já, je to, že byl krásný a měl hodně zvláštní hlas,
• pokud mne zhypnotizoval, tak to musí umět, neboli to dělá často a má v tom praxi,
• takže jsem nebyl nic víc než rozptýlení, další zářez na pelesti.

Ale byla tu další věc, která ho trápila – vzpomínky, tedy spíš touha. Občas si lehl s rukama za hlavou a v duchu si to, co se stalo, přehrál. Sám sobě říkal: už je to naposledy. Ale nebylo. S Ronem chodil, i když nespal. Ale na něj zapomněl, jako by to už bylo dávno. Ani po něm nevzdechl. Tohle bylo tak zvláštní a jenom jednou a… Nakonec se snížil k tomu, že nenápadně obešel kostely ve městě, ale v žádném ho nepotkal. S těmi několika známými, které měl, občas zavedl rozhovor na podobné téma, ale nikdo z nich nic nevěděl. Pravidelně sedával na lavičce, kde ho potkal, ale bez úspěchu. Bloumal v okolí parku, ale žádný vchod mu nepřišel povědomý.

A pak potkal první skupinky studentů v průvodu Posledního zvonění. A ve skupince všelijak postrojených paňáců uviděl barvami hýřícího Harlekýna. A najednou už věděl, odkud je ta zvláštní bambule, kterou našel v kapse. Ten muž měl na sobě kostým Harlekýna, vyšel z domova důchodců, byl tam hrát divadlo. Když se ale odhodlal a zavolal na vrátnici, jedinou odpovědí mu bylo:

- Kdo tu byl před měsícem hrát divadlo? Není vám něco? Tady chodí pořád někdo. -

Pochopil, že prakticky nemá šanci a své pátrání vzdal…

Seděl u chatu a psal si s cizími lidmi o ničem a jedním okem sledoval zprávy. Naši vojáci na misi v jakési Tramtárii, tak to nic, to můžu psát dál.

A najednou strnul s prstem nad písmenkem a neodvážil se otočit. TEN HLAS!!! To byl TEN HLAS! Zkreslený televizí, ale byl to on. Poznal by ho i mezi tisíci. Poznal by ho i po letech. To byl sametový hlas tajemného Harlekýna. Prudce se otočil, ale už mluvil někdo jiný. Než se daly zprávy stáhnout přes internet, tak si okousal všechny nehty. A to už si dobrých deset let nekousal.

Byl to on. Vojenský kaplan.

Kdyby si to musel psát na nečisto do bloku, asi by přišlo v niveč půl lesa. Ale takhle jenom tři večery strávil tím, že klapal do klávesnice. Konečně se mu povedlo napsat dopis tak, jak chtěl. Nezapomínal, že to může číst i někdo jiný než adresát. Dopis napsal rukou a vložil do obálky. Od bývalé spolužačky, jejíž otec byl voják z povolání, vymámil postup posílání takového dopisu. Po měsíci konečně pochopil, že odpověď nikdy nepříjde. A tu noc po dlouhé době zase plakal.

Do práce chodil jako mátoha a na soustrastné dotazy odpovídal jen pokrčením ramen. Ale časem se přece jenom dal zase do kupy a snažil se fungovat, jak nejlíp to šlo. Vždyť život musí jít dál. Udělal blbost a zaplatil za ni.

- Dobrý den. Mohl byste mi prosím pomoct? Potřeboval bych poradit. -

Robin se bál zvednout hlavu. Bál se, že se rozpláče, když to bude jenom podivná shoda náhod. Nedechl se a zvedl oči. Před ním stál Harlekýn. Usmíval se tak, jak si ho i přes stříbrné líčení pamatoval. Široce, až mu bylo vidět zuby. A okolo očí se mu dělaly jemné vějíře vrásek. Ve velké dlani držel několik balíčků ovocných žvýkaček.

- Přijel jsem za kamarádem a nevím, které by mu udělaly radost. Co myslíte? -

Chvějící se rukou na jedny ukázal. Muž se usmál a zaplatil. Když se obrátil k odchodu, Robin se náhle rozhodl. Ani sám nevěděl proč, jako by mu to někdo napověděl…

- Haló, pane, zapomněl jste si tu klíče. -

- Děkuju, opravdu moc děkuju. Ani nevíte, co ty klíče pro mne znamenají. -

A Harlekýn si to namířil ven s Robinovými klíči v kapse.

Byl to hodně zvláštní pocit zvonit u vlastních dveří. A najít za nimi někoho, o kom jste snili a zdál se vám nedosažitelný, to bylo ještě zvláštnější. Muž vzal jeho hlavu do dlaní a začal ho líbat.

- Počkej, nejsem vykoupaný, - vzpamatoval se Robin, když z něj spadl poslední kousek oblečení.

- To nevadí, já jo. -

- Potřebuju… -

- Ne. -

- Prosím, já… -

- Tak pojď. -

Šel s ním do koupelny a díval se jak leze do malé vany. Vzal do ruky houbu a namydlil a umyl ho jako malého kluka.

- Klekni si. -

Poslechl. Ucítil mužovu ruku, jak mu myje půlky, a prsty, kterými mu opatrně vnikl do zadku a… Pak ho prostě vzal a ještě mokrého zanesl do ložnice. Bylo ještě docela dobře vidět, ale on přesto rozsvítil. Klesl na kolena, roztáhl Robinovy nohy a začal mu líbat klín. Vtáhl do pusy jeho varlata a jemně stiskl zuby. Bolelo to dost, ale zároveň to vzrušovalo. Pomalu, varlata pořád v puse, začal odtahovat hlavu. Robin tiše zafňukal, ale držel. Muž pootevřel pusu a nechal ho pomalu vyklouznout. Rychlým pohybem mu zvedl nohy a ještě rychleji mu něco vsunul do zadku. Musel to mít připravené, protože nic nehledal.

- Co je to? -

- Dárek. -

- Dej to pryč. Víš, že to nemám rád. -

- No právě. Dám, ale až já budu chtít. Teď se jdeme najíst. Večeře je na stole. -

Robin opatrně vstal. Ta věc v jeho těle jako by žila svým vlastním životem.

- Co je to? -

- Něco jako Venušiny kuličky pro pány. -

V kuchyni na stole mimo večeře ležel i dopis.

- Jak jsi mne našel? A kdo ti řekl, jak se jmenuju? -

- Viděl jsem tě v televizi. A poznal po hlase. -

Vzal ho do náručí. A pevně objal.

- Robine, já ti nechtěl ublížit. -

- Neublížil jsi mi. Ale ani jsi mi neodepsal. Ani za to jsem ti nestál? -

- Dostal jsem to až po návratu do republiky. To příjmení je špatně. Buďto jsi to špatně opsal, nebo se spletli v televizi. -

- Co se tehdy vlastně stalo? Co jsi to se mnou udělal? -

- Měli jsme letět na misi. To jeden nikdy neví, jestli se vrátí. Doufal jsem, že si nic nebudeš pamatovat. -

- Ale já si pamatoval… všechno ne, ale něco ano. -

- A to "něco" se ti líbilo. -

- Tys mne zhypnotizoval, je to tak? - vyhnul se Robin odpovědi.

- No, ne tak úplně. Nejdřív jsem se postaral, aby se ti to opravdu líbilo a potom abys zapomněl. Ale nějak se mi to tentokrát nepovedlo. -

- Děláš to často? -

- Někdy z legrace. Ale nikdy proto, abych dostal kluka do postele. Naučil mě to jeden Mongolec ve vojenské škole. Jeho děd byl opravdový šaman z mongolských stepí. Viděl jsem tě tehdy oknem. Bylo mi jasné, že se s tebou právě rozešel kluk, a tak… -

- … a tak ti bylo jasné, že budu snadná oběť. -

- Ne, Robine, to vůbec ne. Chtěl jsem tě jenom utěšit. Opravdu. Ale potom, když jsem se tě dotkl, zatoužil jsem po tobě tak, že jsem se neovládl. A myslím, že ani ty jsi nebyl proti. Víš, kdybys doopravdy nechtěl, nikdy bys se mnou nešel. Zase takhle ta hypnóza nefunguje. Třeba člověk v hypnóze nikdy nikoho nezabije. Aspoň se to traduje. Leda, že by byl schopen bezevšeho zabíjet i v reálu. Na povel to funguje jenom v amerických hororech. -

- Líbilo se mi to, co jsi mi udělal. - plaše přiznal Robin.

- To je dobře, ale proč nic nejíš? -

- Nemůžu jíst, když…  Vyndej mi to… -

- Až to sníš. Chtěl bych, aby sis na to zvykl, já mám tyhle hračky moc rád. A chtěl bych, abys je měl rád i ty. Nemusíš být nadšený, stačí když mi to dovolíš. -

A zase ten úsměv, zase ten pohled, příslib v očích, pod kterým Robin doslova tál.

- Jak ti mám říkat? -

- No Jarku, jménem, ne? -

- Já myslel třeba pane feldkurát nebo tak něco. -

- Však on tě ten humor večer přejde. -

Robin sebou leknutím škubl, když se ta věc v něm tvrdě rozvibrovala. Jarek ho vzal za ruku a jako děcko ho odvedl do pokoje k televizi.

- Když budeš hodný, po zprávách ti to vyndám. Do té doby bych věděl o lepší zábavě. - 

Sklonil se nad Robinem a políbil ho. Jemně ho líbal a zároveň rukou povzbuzoval jeho vzrušení. Na chlapcových zápěstích se ocitly široké řemeny.

- Proč mě přivazuješ? -

- Protože to mám rád. A protože chci, aby ses udělal pode mnou, ne honěním. -

- Nebudu si honit. -

- Pro jistotu to necháme tak. A teď si klekni. -

Robin si klekl, ruce překřížené a nahý zadek vystrčený. Jediné, co si přál, bylo zbavit se vetřelce ve svých útrobách. Ale Jarek byl jiného názoru. Vytahoval hračku k uzoufání pomalu a několikrát ji zase vrátil zpátky. Konečně… Jarek si klekl za Robina a sám se nasadil na rozdrážděný vstup. Mírným tlakem prostoupil svěračem a jediným tahem zajel hluboko dovnitř. Protože byl Robin dokonale povolený a namazaný, obešlo se to bez bolesti. Jarda si natáhl ochranu plnou tvrdých výstupků a Robinovo sténání dávalo tušit, že dění v jeho konečníku opravdu stojí za to. Prohnul se jako kočka, protože měl pocit, že se mu v břiše snad točí vír… Bylo to šílené i úžasné zároveň.  

Jarek, stále hluboko vnořený do Robina, ho začal opatrně otáčet na záda.

- Já už nemůžu. Tak mě udělej rukou, prosím tě… -

- Kdo říká: já už nemůžu, ještě může, - řekl Jarek a cvrnkl ho do nalitého penisu.

Trhnutím uvolnil chlapcovy úvazy a podsunul mu své ruce pod paže. Pevně mu sevřel hlavu, aby neuhýbal, a jazykem mu rázně vnikl do pusy. Robin se ho pokusil vytlačit, ale Jarkův jazyk do něj vnikal stejně prudce jako jeho úd. Stejný rytmus, stejně neodbytné, hluboké pronikání. Robinovi bylo dovoleno jen jediné: přijímat milence a jeho dravou lásku. Konečně – první stah, kdesi hluboko uvnitř. A další a další. Robin ležel naprosto odevzdaný a měl pocit, že jeho tělo si žije vlastním životem. Jako by se orgasmus "dolní" a "horní" spojil v jedno. Nedbal, že jsou v paneláku a všechno je slyšet. Hlasitě sténal a vzlykal a měkký zvuk mezi jeho a milencovým břichem dával tušit, že výstřik, byť spontánní, stál za to.

- Ale co ty? Ty ses udělal? -  zeptal se Robin rozpačitě Jarka, když zase přišel k sobě natolik, že byl schopen reálně uvažovat. I když je pravda, že jediné, na co myslel, byl právě prožitý sex.

- Já? Já jsem v pohodě. Byl jsi skvělý. -

- Ale ty ses neudělal. -

- Jistě že ano. Snad si nemyslíš, že se budu šidit? -

- Nepoznal jsem to. -

- Neboj se, to se naučíš. Jestli tedy chceš. -

- Ty se mnou zůstaneš? Ale jsi…  přece… -

- No a? Faráři mají kuchařky. Já budu mít kuchaře. -

- Tak v tom případě umřeš hlady. -

- Když tě nebudu učit lásce, můžu tě učit vařit. -

- A moje odměna? -

- To bude záležet, jak rychle se budeš učit a jak budeš poslouchat. -

- Budu. -

- Rád beru zajatce. -

- Pozoruju. -

- A rád si hraju. -

- A ty hračky byly speciálně pro mne?-

- Jenom pro tebe. Přísahám. -

- Jak mám vědět, že tohle je doopravdy a nejsem zase pod tvým vlivem? -

- A co myslíš ty? -

- Že tě chci, že chci být tvůj zajatec, i když budeš používat mučící nástroje. -

- Uvidíš, že budeš ten nejspokojenější zajatec na světě, - usmál se muž a políbil Robina na pootevřené rty.