Vánoční hvězda

Blížily se Vánoce a byla to ta nejtvrdší zima, jakou si kdo pamatoval. Stále přituhovalo a bylo doporučováno vycházet v co nejmenší a nejkratší míře. Meteorologové vyhrožovali takovými mrazy na poslední dny před Vánocemi, že nebude možné ani prodávat na ulici kapry kvůli zamrzlým kádím. Vrcholem zimy pak mělo být posledních sedm dní roku. Lehké oteplení mělo přijít v prvém týdnu nového roku s tím, že nejvíce se oteplí v únoru a v březnu nastoupí letní teploty. Tato úroveň se udrží s drobnými výkyvy, většinou nahoru, několik měsíců, spíše více než méně. Následující zima měla být pak krajně nejistá.

V téhle šílené době nastala zlatá neděle a vše nasvědčovalo tomu, že předpovědi vyjdou nečekaně přesně. Dalimil se rozhodl využít zřejmě poslední den v tomto roce, kdy bude možno vyjít ven. Pořádně se oblékl a vyrazil. Bloumal po městě absolutně bez cíle a zaobíral se svým nitrem převážně. Jeho toulky trvaly tak dlouho, že se začalo už smrákat. Při svých cestách se zastavil i v kostele, kde kdysi bývalo tak dobře a kde ho to uklidňovalo i posilovalo. Tentokrát ovšem zase nic, nevydržel uvnitř dlouho a sprostě utekl. Zrovna se ocitl v parku u lavičky, a tak si na ni sedl, i když věděl, že to není to nejlepší, co by mohl udělat v tomto počasí. Jeho pocity a myšlenky už byly na takové úrovni, až jim pohyb překážel.

Celou dobu venku se probíral posledními roky. Byl krátce před důchodem, nevěděl, kdy ho nemoc skolí či se jenom zblázní, a díky své práci viděl, kam ten svět spěje. Všude nehorázně bujel konzumerismus a nestydatý egoismus. Projevovalo se to různým způsobem po celém světě včetně válek a zničené přírody, dále nemocemi, často smrtelnými, a plnými krámy lidí bez ohledu na stav ekonomiky jejich či celkové. Mezilidské vztahy a jejich katastrofální stav byla věc ze všeho nejhorší. Tenhle sváteční čas toho byl zářným příkladem. Byla hrůza, co lidi udělali s duchem Vánoc, i když tato zima jim v té nehoráznosti docela slušně bránila.

Jeho osobní život byl taky v troskách. Všechny jeho vztahy byly neslané, nemastné a dříve či později šly do ztracena, pokud neskončily zrovna „pěstí“ mezi jeho oči či i na solar. Vlastně si ani nepamatoval, kdy dostal laskavé pohlazení či jiný podobný projev citu, třeba pusu nebo tak něco. O tom, že by byl někdy někdo, kdo by chtěl a vzal si od něj lásku, které byl ještě nedávno tak plný, aniž by ho nevyužil či nezneužil, ani nemluvě. Všechno tohle viděl. Věděl, že je to špatné, a přesto s tím nedokázal nic dělat ani v sobě, natož ve svém okolí. Chytala ho z toho taková beznaděj, až se to nedalo vydržet. Připadal si tak zbytečný, vždyť byl vlastně nechtěný výškrabek, nepotřebný zmetek. Uvědomil si, že má před sebou další Vánoce o naprosté samotě, již podruhé. Ty předchozí ještě doufal, že bude sám jenom ty jediné, nyní už ztratil jakoukoliv naději. Ty svátky ještě předtím byly třetí covidové a poslední s někým blízkým. Pouze jeho matka zmenšovala jeho samotu. Jak tam tak seděl, čím dál více mu docházelo, že jeho život je tak zbytečný, až by bylo lepší, kdyby nebyl.

Tak se rozhodl, že teď je ten správný čas udělat všemu konec. Byl už celkem prokřehlý, ale na to, co měl v úmyslu, to bylo ještě málo. Sundal si rukavice, rozepnul bundu, na chvíli se zarazil, ale pak ji sundal a odhodil do dáli. Bylo to už výrazně lepší, cítil zimu mnohem více a začínala být docela dost i nepříjemná. Když kalhoty následovaly bundu, už bolela a Dalimil věděl, že udělal dobře, a pomyslel si: Promiň, Bože, ale když sis mne nechtěl vzít k sobě sám, musím to udělat takto. Jeho pohyby již byly velmi vláčné, a přesto sundal i ty poslední, symbolické hadříky, než spokojeně upadl do bezvědomí. Při této činnosti pozoroval pohybující se objekt na obloze. Bylo to to nejvýraznější, co kdy viděl i o čem slyšel za svůj dlouhý život. Takhle nějak si vždycky představoval hvězdu, která ohlašovala příchod Spasitele. Jemu už nebylo pomoci, tak snad přinese něco dobrého ostatním lidem a světu. Byl to krásný pocit, že je konec veškeré jeho bezmoci a trápení.

***

Ještě před chvílí nevěděl o sobě, ale teď začal pomalu vnímat své okolí. Něco bylo špatně, i když tak nějak vždycky předpokládal, že existuje posmrtný život. Jenomže i když cítil, že se vznáší, přišlo mu to hodně divné. Takhle přece nemůže vypadat peklo. Mělo by to být nepříjemné nad všechny meze. Otevřel oči a uviděl přesně to, co očekával na základě svých aktuálních pocitů. Všude hodně světla, které bylo velmi příjemné, a mnoho vznášejících se krásných a nahých mladíků s křídly, zkrátka andělé. Pro Dalimila to bylo překvapení, ale rozhodně milé. Byl rád, že opustil to peklo na zemi a ocitl se zrovna zde.

Když si jeden z andělů všiml, že se probral, zamířil k němu.

„Vítej mezi námi.”

„Děkuji za přivítání. Mýlím se, nebo ne? Je tohle nebe?”

„Teprve začátek.”

„Nechápu, jak jsem se zde mohl ocitnout, když jsem žil život tak, jak jsem žil.”

„No právě proto jsi tady.”

„Vždyť jsem neudělal nic dobrého.”

„Mýlíš se, Dalimile. Těch dobrých činů bylo víc, než si vůbec dokážeš představit.”

„To přece nemůže být možné! Vždycky jsem doufal, že jsem nikdy nikomu neublížil, teda aspoň ne příliš, ale tohohle si nejsem vědom.”

„Ale ano. Nedá se říct, že bys párkrát neublížil, ale rozhodně to nebylo něco, co bys chtěl. Víš, nejlepší dobré skutky jsou takové, o kterých nevíš, a přesto je uděláš.”

„Ostatní lidi by přece na to nějak reagovali a já bych to zaregistroval.”

„Vidíš, zase se mýlíš. Copak jsi za celý svůj život nepochopil, že lidi na druhé nereagují tak, jak se očekává, obzvláště pokud něco dostanou? Navíc i v těch případech, kdy byla odezva, jsi to z různých důvodů nechtěl vnímat.”

Dalimil se stále divil a náhle se ocitl v něčem, co by se dalo přirovnat k biografu, kde se promítal nějaký film. Velice záhy si uvědomil, že je to jeho život, přesněji řečeno výseky z něj. Pohled ovšem na to všechno byl divný. Viděl jednotlivé situace ze svého pohledu, ale i z pohledu lidí okolo něj.

Začalo to narozením, kde rodiče měli z něj obrovskou radost, pokračovalo to školkou, školou, další školou a do třetice zase školou. Vždycky tam bylo několik okamžiků, kdy se cítil šťastný, ale tady se ukázalo, že byli lidi, kteří z toho něco měli taky. Viděl své kamarády i první lásky, co se propadli do hlubin času. Znovu prožil svůj coming out, včetně svého počátečního odporu až nechutenství, a najednou věděl, že vše bylo správné, tak jak to mělo být. Přišel čas práce, střídání zaměstnání a další jeho činnosti, včetně psaní. Teď to bylo obzvláště zvláštní, protože svoji tvorbu vždycky prezentoval jen na internetu a nyní pozoroval reakce čtenářů, které v životě neviděl. Uzřel, jak jeho texty někoho pobouřily či mu jenom vadily, ale byli i takoví, které potěšily, těch byla výrazná většina, a dokonce byli i tací, komu touhle cestou pomohl projít tu i onde těžkým životním úsekem.

A ano, byly tam ukázány i okamžiky, kdy se necítil komfortně a nenáviděl lidi okolo sebe, převážně poslední dobou v práci. Právě proto a především proto očekával pro sebe peklo. Jenomže teď viděl, jak i v těchto okamžicích dával ze sebe to dobré a špatné tlačil do svých hlubin. Viděl také situace, kdy nevěděl, které posmrtné místo si za ně zaslouží. Především to byly takové chvíle, kdy si nechal „ubližovat“. Užíval si to a vzrušovalo ho to, to ano, ale přece jenom byl dílo Boží. Teď viděl, jak i tohle nevadilo a někomu či něčemu prospělo. Našly se v tomto filmu i situace hodně na hraně pekla a nebe, ale nebyl rozhodně na tom místě, které na základě toho očekával, tak mu asi i tyto skutky byly odpuštěny. Díky tomuto promítání si Dalimil teprve uvědomil, jak byl vlastně celý jeho život omyl. Ne proto, že byl, ale z důvodu jeho pohledu na něj. Většinou ho vnímal jako zbytečný, pokud ne zrovna škodlivý, a těch pár okamžiků, kdy mu dával smysl, se ztratilo v jeho pocitu bezvýznamnosti.

Film skončil a anděl se vrátil.

„Tak co? Už jsi pochopil, proč jsi tady?"

„Překvapuje mne to a hodně. Nikdy jsem neměl pocit, že je můj život tak úplně takový, jaký by měl být. Poslední dobou jsem už nevěděl, jak to všechno řešit a k čemu jsem.”

„Nezapomněl jsi při tom na něco?"

„Měl bych snad?"

„Co tvoje poslání?"

„Aha, tohle. Vždyť toho nejsem hoden ani schopen."

„Vidíš, opět se mýlíš."

„Vždyť ani na to nemám takovou lásku."

„Copak na to nestačí jenom Jeho láska? Co myslíš, že je tvůj největší hřích?"

„Že jsem lidi nenáviděl, někdy?"

„Omyl, tvůj vztek byl způsoben láskou k nim a lítostí nad nimi."

„Tak že jsem někdy někoho praštil, třeba i více?"

„No to nebylo dobré, ale pochopitelné ano."

„Já už nevím. Ještě mne napadá ta sebevražda."

„Taky unáhlená reakce, ale dána touhou a beznadějí. Řeknu ti to teda. Nejhorší na tvém životě je, že se podceňuješ a stále se zatracuješ. Vždyť ty se nevidíš očima božíma, ale lidskýma."

„To jsem teda nezvládl."

„Určitě ne. Zapomněl jsi, že tě Bůh miluje takového, jaký jsi, a to měl s tebou ještě velké plány. Navíc ti chtěl dát člověka, po kterém jsi vždycky toužil a naplnil bys s ním své předurčení."

„Bůh mi řídí život a já musím jet podle toho. Tak to jsem to pěkně podělal a teď už jsem opravdu nepotřebný zmetek.”

„Ach jo. Máš pravdu, pokazil jsi to, ale stále zapomínáš na všemocnost a lásku Boží.

Odpusť sám sobě, ať už jsi udělal cokoliv nebo co si myslíš. Pak budeš vědět, co máš správného udělat. Vždycky máš možnost se rozhodnout, jak jít dál. Bůh tě k ničemu nenutí, ale ví, co je nejlepší pro tebe i lidi okolo tebe. Ať se ocitneš v jakékoliv situaci, ať v tobě zuří jakýkoliv boj, vždycky máš na výběr.

Koukej mazat zpátky!"

Náhle si Dalimil připadal, jako když dostane pořádnou ránu pěstí, zatmělo se mu před očima a přestal vnímat své okolí. Když se mu začaly vracet smysly, první, co zaregistroval, byly nějaké zvuky, poznal je záhy jako vánoční. Skoro okamžitě poté pak jakýsi hovor. Jednu větu z něho zachytil a identifikoval.

„Teda je to vlastně zázrak, že bude zřejmě bez větších následků. Byl sice nahý jen pár minut, ale i tak je s podivem, jak je jeho zdravotní stav v relativně dobrém stavu."

To už začal vnímat svoji váhu a též, že leží v posteli. Ztěžka otevřel oči a začal zaostřovat. První, co uviděl, byl stolek a na něm stál v květináči pryšec nádherný. Po dalším zlepšení vidění uzřel svého anděla. Byl oblečený a rozhodně neměl křídla.

„My jsme se už viděli, že?"

„Neřekl bych. Poprvé jsem tě viděl v parku, jak se svlékáš. Nechápal jsem, co děláš, ale rozhodně to bylo zajímavé. Jsi pěkný chlap. Když jsem ovšem viděl, že to přeháníš, tak jsem se k tobě vydal. No než jsem dorazil, byl jsi už v bezvědomí. Rychle jsem na tebe něco hodil, zavolal sanitku a přitulil se k tobě, abych ti dal trocha tepla. Řeknu ti, že být to za jiné situace, tak bys mne docela dost rajcoval, být takto natěsno."

„Nedělej ukvapené závěry. To ještě nevíš, jaký jsem starý, nepotřebný zmetek.”

„Proč se podceňuješ? Vždyť tě to ponižuje.”

„To já ne.”

„Ale ano. To, co jsi, z tebe dělají tvá rozhodnutí a vždycky si můžeš vybrat to správné.”

Sotva uslyšel tato slova, zastyděl se a uvědomil si, že se přes to všechno, co mu bylo nahoře řečeno a ukázáno, vrátil do stejného myšlení jako předtím.

„Děkuji ti za záchranu. Teď už vím, že to byla blbost největšího kalibru.”

„Tak abys věděl. Díky tomu, co jsi udělal v parku, jsi mne zachránil. Taky jsem nevěděl, jak dál, a hledal jsem řešení svých problémů, včetně toho nejradikálnějšího.”

„Jen tak mimochodem, jmenuji se Dalimil.”

„Já jsem pro změnu Rafael a říkej mi Raf.”

Ještě docela dlouho spolu hovořili, až Dalimila začala zmáhat únava. Když to Raf viděl, rozloučil se s tím, že přijde zase následující den.

Během rozhovoru cítil čím dál víc tajemnou vůni, která vyvolávala dávno zapomenuté pocity. Když Raf odešel, uvědomil si, že zdrojem byl on, a vyvolávalo to v něm neskutečnou touhu z hlubin. Došlo mu tehdy, že je víc nahý než oblečený. Měl na sobě jen to, co mu nemocnice poskytla, a to toho moc nezakrývalo, spíše méně než více. Jen to nejnutnější bylo zakryto.

Při další návštěvě Rafa došlo k nečekanému. Dotkl se Dalimilova těla, a to rovnou na nejintimnějším místě. Následovala pusa, a to už její příjemce přes všechno překvapení cítil, jak se zvyšuje jeho vzrušení a je to na jeho těle znát. Oba v ten okamžik věděli, že tento den je opravdu Štědrý a právě dostali pod stromeček ten největší dárek svého života, který budou opatrovat do konce svých dnů.