Apocalypticus

Ptáte se, co jsem zač, kdo jsem?

Byl jsem Dalimil a měl jsem přítele Rafa. Seznámili jsme se dosti podivně, v době, kdy už mne život nebavil a vše jsem chtěl skončit. Tehdy mi bylo připomenuto, proč jsem, a byl mi dán on. Žili jsme spolu spokojeně a užívali si společný život plnými doušky až do onoho dne se vším všudy, co k němu náleží.

Nyní není důležité, kdo jsem ani kdo jsem byl, ale říká se mi Apocalypticus. Od toho roku, začátku konce, chodíme po Zemi a pokoušíme se zachránit, koho se dá. Putujeme spolu, většinou, a společně pracujeme na díle Božím. Naše původní touhy jsou upozaděny, skoro až zapomenuty. Poslání, které jsme přijali, je mnohem důležitější. Každý máme jiné dary a taky úkoly. Ne každý chce, ne každý to dokáže, ale jsme tu, abychom jim pomohli. Takových, jako jsme my, je víc, jsme součástí Boží armády, ale už nás moc nezbylo. Je to milost, dar i prokletí a někteří to neunesli a vzdali svůj úkol, jiní byli zabiti, a našli se i tací, kteří se svému pověření přímo zpronevěřili.

Na začátku toho všeho bylo hodně utrpení a hlavně nenávisti mezi lidmi. Civilizovaný svět byl již dlouho bez války, již několik desetiletí. Ty poslední časy před tím, než to začalo mít spád, se děly hrozné věci a lidi hromadně umírali bez války, jen protože někdo druhý chtěl. Lokálních válek bylo mnoho, víc než dřív, ale umírala v nich poměrně výrazná menšina násilně zemřelých. Někteří lidé proti druhým dělali atentáty, jiní mluvili o tom, že je třeba s tím něco udělat, dokonce pořádali summity, a nic. Lidi přesto umírali ve velkém bez vyhlášení válek, protože někdo někam hodil bombu. Bouchalo to v redakcích, na náměstích, všude, kde bylo více lidí pohromadě, a čím více, tím lépe. Jedna z lokálních válek měla nakonec tendenci přerůst v globální, a to by bylo zlé. Do toho ještě probíhala pandemie, poslední dobou docela skrytě. No a aby toho nebylo málo, tak se zbláznila příroda. Teda přesněji počasí. Jednu zimu bylo léto, skoro, a druhou zase mráz, který si nikdo nepamatoval. Jen tak mimochodem, při takové zimě jsme se poznali. Zlom všeho začal velkým světovým blackoutem, kterému předcházelo několik větších, lokálních, a pár globálních, malých. Během čtrnácti dnů bylo hotovo a začala apokalypsa.

Na konci posledního roku jakéhosi takéhosi míru se změnilo všechno, včetně umírání a smrti. Od té doby lidi umírali pro nemoc, nehodou či stářím jako dřív, ale těch bylo poskrovnu. Většina úmrtí byla vlastně zabití, jenže už neplatilo to, co předtím. Teď umřel nejen zabitý, ale i ten, který zabil, a to bez zjevné příčiny. Takto vymřela brzo většina lidstva, až z něho dnes zbyla jen mizivá část.

Několikrát jsem byl přítomen takovéto události a nebylo to vůbec příjemné, i když v tom byla vždy i špetka naděje. Z vraha vystoupil strašlivý, temný démon, který se po usilovném odporu propadl do temnoty. Z oběti pak krásný, svítivý anděl, jenž radostně vystoupal do světla. Poté se jejich těla rozpadla v prach. Neplatilo to však vždy. Občas se stávalo, že se objevil Pán ve světle, a pak se mohl z vraha stát anděl a z oběti démon. Dlouho jsem nechápal, proč to tak je, a příčilo se mi to, dnes už však tomu rozumím.

Můj první zážitek tohoto druhu byl ještě v době, kdy jsem byl ještě obyčejný člověk se svými chybami a nectnostmi. Uviděl jsem toto vše a cítil jsem vše, co cítila oběť, kterou jsem viděl, a na konci jsem už zbyl jenom já s bolestí a krvácející. Tehdy jsem Ho uviděl a byl jsem povolán. Ze začátku jsem tomu nedával velkou váhu. Nechápal jsem to, ba i odmítal, co bylo zřejmé, a nechtěl jsem poslechnout, ale nakonec mi nic jiného nezbylo. Od toho dne chodím, pomáhám a cítím i na dálku takové, jako jsem já.

Poměrně v krátkém čase byli povoláni další apokalyptici z každé země, národa i jazyka. Tehdy se jim tak neříkalo, to až časem. Nikdo neví kde, jak a proč toto označení vzniklo. Snad proto, že všude na Zemi probíhá apokalypsa, a když někdo z nás někam přišel a pak časem odešel, tak většinou na tomto místě získala na intenzitě, to v tom případě, když tamější lidé ve své většině nepřijali naše poselství. Stávalo se však také, a čím dál víc, že byl někdo z nás zabit. Tehdy převzal jeho úděl a schopnosti někdo z přeživších souvěrců a ovládl i jeho jazyk k zvěstování v dané oblasti. Velmi sporadicky, jen jsem o tom slyšel, zaujal uvolněné místo v našich řadách někdo z obyčejných lidí. Ubývá nás, ubývá, a až nebudeme, bude konec posledního času milosti, lidstva a celého světa.

Tak tedy jako všichni mého druhu putujeme po světě a zvěstujeme naplnění lidského života pokorou, mírem, pokojem, milosrdenstvím a láskou, úctou k životu i celému stvoření. My jsme takto žili a pomáhali trpícím či bloudícím a též vystrašeným. Nebylo to však jen tak. Ach jo, ono lidské srdce je hodně zatvrzelé a nechce se jen tak změnit k lepšímu, a především, když z toho nic zřejmého nemá. A přitom to je základní a jediná podmínka zažehnání téhle šílenosti, utrpení a strašného konce.

No teď už jsem na konci své pouti. Ke svému poslání jsme dostali do vínku dlouhý věk, ale protože nejsme nesmrtelní, můžou nás druzí taky zabít. Nejde to tak jako u běžných lidí, to, co zabije je, se v našem případě musí opakovat víckrát. Já jsem už vyčerpal svůj limit, a proto umírám. Jsem jeden z posledních, a až nebude nikdo z nás, nastane hrozný konec, pokud to málo lidí, co zbývá, se zásadně nezačne chovat jinak. Snad Rafovi bude dáno převzít plně můj úděl, a tak se prodlouží čas milosti.

Nastal poslední čas na zásadní změnu chování všech.

Pane, smiluj se.