Souznění 2

PRAVIDLA JSOU OD TOHO, ABY…

Ukázalo se, že žít s chlapcem nebude zase takový problém. Barymu sice občas přišlo, že je přítulnější, než je zdrávo, ale jinak to šlo. Stanovil pravidla a chlapec zvyklý z dětského domova na poněkud kasárenský režim ta pravidla prostě respektoval.

Mimo to bylo příjemné přijít domů a najít na stole teplé jídlo a konev horkého čaje. Uklízel si každý svůj pokoj, ale v kuchyni spolu. Prali všechno dohromady a pomalu přestávali dělat rozdíly v moje a tvoje. Za bydlení jim strhli z výplaty a Jarda dával Barymu peníze na koupení jídla. Malá domácnost se zaběhla, Jarda se ochotně učil od Baryho vařit, a i když se začátku spíš zavazel, do půl roku dokázal sám uvařit jednoduchý oběd. Bary si dával velký pozor, aby mezi ním a zrzečkem byl odstup. Ale na druhou stranu ho nedokázal nepochválit, když se vrátil utahaný z odpolední a na stole bylo jídlo, v koši vyžehlené prádlo a všude vytřeno. Přesto nikdy mladému neřekl, aby mu začal tykat. Sice by mu to naprosto nevadilo, ale bál se, že pro Jardu by to bylo jakési pobídnutí k dalšímu kroku. Jakýkoliv pokus o sblížení hned se začátku utnul. Už na to měl doslova radar. Dal sice chlapci jasně najevo, že tím jedním úletem to skončilo, ale Jarda se netajil tím, že by proti pokračování nic neměl. Trochu mu připomínal štěně: i když ho stokrát odstrčíte, přiběhne se pomazlit a přinese vám míček. Koukne se hnědýma očima, jako by říkalo: jsem tu pro tebe. Bary měl občas co dělat, aby jeho "nenápadné" náznaky přehlédl. A byla tu ještě jedna věc. Zatím sice neměl ani pomyšlení na to, aby si někoho hledal, ale jednou k tomu jistě dojde. A jak by se potom Jarda asi cítil? Moc dobře asi ne…

- Jarku, padej se oblíknout a už mě neštvi. Něco jsme si domluvili, ne? - utrhl se na zrzečka, když se přišel do kuchyně napít "oblečený" jenom do mini ručníku.

- Jenom jsem měl žízeň. -

- Tak sis mohl nejdřív zajít z koupelny pro pyžamo, ne? A aspoň nekecej. Víš, že to nemám rád. -

- Přehnete mě přes koleno a… -

- Mám dojem, že občas by ti to nebývale prospělo. -

Přes to, nebo možná právě proto ho měl čím dál raději. Už ho nedokázal odstrčit, když se přišel přitulit. Doslova z něj cítil dětskou touhu po lásce. A nepochyboval o tom, že té se mu v děcáku asi moc nedostalo. A tak ho vždycky objal okolo ramen – to mu přišlo jako celkem neutrální zóna – a pevně ho podržel. Sice ho potom od sebe odsunul, ale ne už tak příkře jako dřív. Uvědomoval si, že to dělá špatně, moc špatně. Ale čím déle byl bez Renka, tím víc chápal chlapcovu touhu po někom blízkém. Viděl, jak se chlapec trápí, ale pomoct mu neuměl. Nezkazí mu přece život tím, že s ním teď začne spát a pak ho prostě odsune na druhou kolej. No jo no, ale přece to mládě nepošlu do buzince? Tak co mám teď sakra dělat? Kluk má věčně nabito a ani se to nesnaží zakrýt. Kouká jako andělíček, ale takový trošku s rožkama. Jen ztratím ostražitost, už budu mít v posteli narušitele.

- Čemu se smějete? - zeptal se Jarda, když si všiml, že se zamyšlený Bary usmívá.

- Tobě. Padej spát, ráno máš službu. -

Tady nám někdo zaspal, pomyslel si Bary druhý den ráno, když viděl, že Jarda nechal rozházenou postel a koupelnu asi minul v trysku. Vešel do menšího pokoje a otevřel okno. Vzal do ruky polštář, že ustele, a překvapeně hleděl na své triko a slipy. Co to tu sakra dělá? No co asi, že… V první chvíli ho zalila vlna nevole, ale potom mávl rukou. Vzpomněl si, jak vždycky okusoval Rendu přes boxerky, stahoval mu je zubama a přivoněl si k místu, kde byla znát vypouklina. Jó, kdeže loňské sněhy jsou…, opatrně si k věcem přičichl, jestli mu tam Jarda něco "nepřidal". Ale nezdálo se. A tak věci vzal a zanesl do pračky. Hned nahoře uviděl zelené triko, jedno z těch, které kdysi přinesl od Renka ve velké tašce. Bezděčně je vzal do ruky. Hrdlo se mu sevřelo a do očí mu hrkly slzy, podvědomě do trika zabořil tvář a vdechl jeho vůni. Ale už tam nezbylo nic z té vůně, kterou očekával. Teď už triko vonělo Jardou a trochu špitálem jako všechny jejich věci. Zaťal zuby, ale tiché vzlyky ovládnout nedokázal. Pět let, to není pět dní. Slzy mu padaly na zelené triko a pomalu se do něj vpíjely. A v té jedné jediné vteřině si uvědomil, že tohle on zrzečkovi udělat nesmí. Nesmí dovolit, aby k čemukoliv došlo a malý se potom cítil stejně odkopnutý jako on. Je to truhlík, ale hodný kluk a on mu tohle nikdy neudělá.

Bary zapnul pračku a šel si sednout k počítači. Najde si nějaký malinký podnájem blízko nemocnice. Když ho nebude mít Jarda na očích, bude to lepší. Začne chodit mezi lidi a určitě si někoho najde. Jenomže když se rozzářil monitor, první, co udělal, bylo, že otevřel maily. Ani nevěděl moc jak, ale najednou psal: Ahoj Rendo, jak se máš? Všechno dobrý?

Ale odpovědi se dočkal až večer. Seděl na válendě, poslouchal zprávy a zároveň jen tak klikal na počítači, jestli najde něco zajímavého nebo bude někdo známý na chatu. Jarda seděl obkročmo na židli a sledoval zprávy a občas komentoval to, co viděl. Bary ho silně podezříval, že ho zprávy naprosto nezajímají, že se na ně chodí koukat jenom proto, aby byl s ním, ale už mu to nevadilo. Bral chlapcovu přítomnost už jako naprostou samozřejmost. Zvykl si na něj, jako by to byl jeho mladší bratr, dokonce se občas i spletl a oslovil ho bráško. Mladý se při tom vždycky tak rozzářil, že ho to až dojímalo.

Náhle si všiml, že přišel mail. RENDA: Jo, mám se skvěle. Potřebuješ něco?

Jo, sakra! Tebe, tvoji lásku, chci tě vedle sebe, usínat a budit se s tebou, v noci sahám na polštář a nikdo tam není. Podle toho, co se mi zdálo, mám mokro na prostěradle nebo na polštáři. Možná jsem udělal chybu, že jsem o tebe nebojoval, měl jsem ho prostě chytit za prdel a vyhodit ze dveří. Místo toho jsem to jen vzdal a odešel. Tohle všechno se hnalo Barymu hlavou, ale nic z toho Renkovi neposlal. Jenom seděl se sklopenou hlavou a slzy padaly na klávesnici. Věděl, že dostat teď kladnou odpověď, tak všeho nechá a požene se za Renkem. Ale taky věděl, že ta odpověď nepřijde. Je konec. Proti frajerovi, který fotí pro módní magazíny a vypadá jako filmový herec, nemá šanci. A stát se bokovkou celé dny čekající na telefon, pak jen tajná rychlovka, jedno číslo za čtrnáct dní, když to Renkovi náhodou vyjde – ne to ne. To stokrát raději bude sám.

Malá, teplá dlaň se dotkla jeho ruky.

- Netrapte se. To nemá cenu. Vždyť ten pitomec si vás ani nezasloužil. A jestli jo, tak se k vám vrátí s prosíkem, uvidíte. -

- Nevrátí. Kam se já hrabu na toho manekýna. Ale díky bráško. -

- On je doopravdy model? -

- No takového něco. Upřímně, moc jsem to nezjišťoval. Ale fotí pro nějaký časopisy a vždy jen oblečený, žádná druhá třída, jestli rozumíš. -

- Jo, chápu, je na úrovni. Bary…, kdybyste mě chtěl, já bych vás nikdy neopustil. Vím, vím, co jsme si domluvili. Ale kdybyste chtěl, tak… -

- Nechtěl. Už to pochop. Když s tebou teď začnu spát jenom proto, abych na to někoho měl, to nebude fér. Když s tebou začnu spát, zamiluješ se do mě, to je mi jasný. A když si třeba potom někoho najdu, budeš stejně nešťastný jako já teď. A vzít si tě do postele jenom proto, abych si vypustil trubky, to by bylo hodně sprostý a skoro stejný, jako kdybych tě zneužil. Ne, najdi si někoho, ale tohle ne. -

- Nebojte se, nezamiluju se, protože už se stalo. Nemusíte se mnou přece spát. Ale kdybyste třeba chtěl jenom, jenom tak trochu… zas tak velký ty zuby nemám… -

- Ty se mi nabízíš jako konkubína druhý třídy? Bože na nebi, Jardo… Tohle už tedy vůbec ne. Já vím, já chápu, že nechceš být sám. Ale tímhle, tím, že se ponížíš, tím ničeho nedosáhneš. Tohle už nikdy neříkej a hlavně, nikdy to v životě nedělej. -

K Barymu se zvedly hnědé oči plné slz. A Bary si uvědomil, že jeho slavná pravidla jdou do háje zelenýho… Poposedl si na posteli a vzal Jardu okolo ramen. Cítil, jak se k němu chlapec přitiskl, a ucítil jeho hlavu na svém rameni.

- Když si někoho najdu nebo se vrátím k Rendovi, začneš mne nenávidět. -

- Vy ho nenávidíte? -

- Ne, to ne. Ale toho druhýho bych na ulici tedy raději nepotkal. -

- Řeknu si, že… -

- Ale kecy hochu, kecy. Takhle to nefunguje. Strašně bych ti ublížil. -

- A když okolo mne chodíte, jako bych byl vzduch, myslíte, že to mi neubližuje? Vezmete mne do náručí, ale když já obejmu vás, tak mne honem odstrčíte. Nemůžu za to, že vás mám rád. Zamiloval jsem se do vás ještě ve škole, akorát jsem to nevěděl. Došlo mi to až později. Proč myslíte, že jsem se vám sem vnutil, i když jste o to ani v nejmenším nestál? Proč myslíte, že jsem se minule nechal "použít"? Bylo mi jasný, že si při tom představujete svého přítele, ale stejně jsem byl šťastný. Já děkoval osudu, že jste to vy, kdo je první, i když vám to ten moment asi bylo dost jedno… -

- Spíš mi není jedno, že jsem ti ublížil. -

- Ale neublížil, tohle tělo snese hodně. -

- Ale jdi, ty budko. Já přece vím, jak tě to bolelo. I mě to poprve bolelo. To asi všechny. A co naše pravidla, co? -

- Pravidla jsou od toho, aby se porušovala…, - Jardovy oči se ve tmě leskly.

Bary ucítil, jak se chlapec celý chvěje. Nebo to on? Už tak dlouho nikoho neměl. A tím, jak vedle sebe žili, tím jak ho denně vídal, přestal pomalu vnímat chlapcovu fyzickou odlšnost. Viděl už jen veselého kluka. Na jeho radu si nechal odrůst vlasy a ty se mu teď v měkkých vlnách kroutily po ramenou. Už mu nepřišel tak nehezký. Vlastně… vlastně proč ne? Proč by musel hledat bůhví kde, proč riskovat, že ho nový přítel zase podvede, když tady se mu nabízí čistá láska? Tenhle ho bude milovat jen pro sám fakt, že je s ním, jen někdo, kdo o svou lásku musel trochu bojovat, si jí potom váží.

Bezeslova vzal Jardu do náruče a položil ho vedle sebe. Rozsvítil lampičku a stáhl z chlapce pyžamo. Začal ho hladit a pohrávat si s ním. Jarda se plaše zeptal:

- Nemohl byste raději zhasnout? -

- Mohl, ale nezhasnu. -

Muž něžně, ale zkušeně hladil to sotva ochmýřené tělo. Usmál se, když viděl, co to s chlapcem dělá. Nepospíchal, genteman má přece nejdřív zaklepat, ne? Mimo to bylo co napravovat, a jak zjišťoval, bylo i co zkoumat a objevovat. Renda na nějaké předehry a mazlení moc nebyl, ale on to měl rád. A věděl, že Jarda prostě za své přijme to, co ho on naučí, když si dá záležet, aby se mu to učení líbilo. Zasmál se, když viděl, jak se Jarda stydí. Přesně tohle se mu líbilo, překonat ten stud, překonat strach a učit ho, že se mu může kdykoliv svěřit do rukou. Kašlat na Renka, ať si užije toho svýho manekýna. Sáhl do nočního stolku a vylovil stříbrný čtvereček s ochranou.

- Nasadíš mi to? - zeptal se.

Tentokrát Jarda nenaříkal a tiché sténání určitě nebylo od bolesti…

Po týdnu Bary prostě šoupnul rozkládací gauč do ložnice a válendu přešoupl do obýváku. Ale nebyl to jen sex, co ty dva spojovalo. Jakkoliv byl Renda úžasný milenec, tak byly věci, které prostě nechtěl a konec. Jarda se sice taky podivil, když za ním Bary přišel do koupelny a začal ho koupat, ale nijak se tomu nebránil. Když se to líbilo Barymu, líbilo se to i jemu. Trošku podvědomě vytušil a vycítil, že to není asi standard, ale na druhou stranu, bylo to tak příjemné nechat sebou vládnout, nechat se odnést z koupelny v silných pažích a nechat se laskat obratnýma rukama. Když se Bary vytasil s první hračkou, trochu zaváhal, ale poslušně kývl. Bál se, že to bude bolet, ale už byl přesně tam, kde ho chtěl Bary mít, bezvýhradně mu věřil. Možná je to, co po něm chce, zvláštní, ale neublíží mu. A zjistil, že se mu to líbí… Pak už nad ničím nepřemýšlel, prostě se mu dal a podvědomě cítil, že tohle je něco, co Barymu doposud chybělo. Bylo to trochu zvláštní, to ano, ale časem si zvykl, a přesně jak čekal Bary, začalo se mu to líbit. Chlapcova oddanost Baryho podivně dojímala. Rád se s ním mazlil, rád se na něj díval. Líbilo se mu, že mu chlapec vyká, i když by mu nevadilo, kdyby mu tykal. Oba cítili, že je to jen součást jakési oběma příjemné hry. Když ale po menším zaváhání přiblížil své rty k chlapcovým, ten uhnul.

- Nemusíte to dělat. -

- Ale jdi, ty. Je to jen kousek tkáně. Nic špatného na tom není. -

Samotného ho překvapilo, že při líbání vnímal jen polibky. Napadlo ho, že tvar rtů asi zas takovou roli nehraje a dál to už neřešil. Možná to mezi nimi nebyla zrovna láska, ale spíš dokonalé souznění. Barymu to vyhovovalo a Jarda se cítil šťastný. A měsíce v poklidu běžely…

Že je něco špatně, poznal Bary v okamžiku, kdy vešel do dveří. Podivné, tíživé ticho. Vešel do kuchyně. Zdánlivě bylo všechno jako vždycky. Jídlo na stole, konev čaje a Jarda sedící u stolu. Ale byl pobledlý, jako by tu noční sloužil on a ne Bary.

- Ahoj Jardo, copak se stalo? -

- Nic, proč? -

- Protože mám oči. Co se ti stalo? Máš průšvih v práci? Někdo ti spadl? -

- Ne, to ne. Jenom mě bolí trochu hlava. -

- Trošku se prospím a můžeme jít ven. -

- Já zůstanu doma, ale běžte, jestli chcete. -

- Tak co se sakra stalo? A neštvi mě, víš, že tohle nemám rád. -

Než Jarda odpověděl, ozvalo se zaklepéní. A Barymu neušlo, jak sebou chlapec škubnul.

- Mám otevřít, nebo raději ne? -

Jarda pokrčil rameny, jako by říkal: ono je to teď už asi jedno.

Nové klepání a pak se za dveřmi ozvalo:

- Kluci, nechte se na chvilku a půjčte mi cukr. -

Balvan, který se odvalil z chapcova srdce, bylo doslova slyšet i vidět. Chtěl vstát, ale Bary byl rychlejší. Vzal ze skříňky pytlík cukru a vyšel na chodbu před byt. Tam se na něj usmíval sanitář Eda z chirurgie. V ruce držel kovové plivátko, jaké se kdysi dávno používalo. Bary se osykl:

- Ale fuj, co blbneš? -

- No co co? Je to fantasická cukřenka, skoro nikdo si z ní nenabere. -

- Nech si ty kecy a kup si něco méně odporného. -

- Co všichni máte? Jsem to našel ve skladu. Čistý, nepoužitý, skoro sterlní. -

- No právě, že jenom skoro. -

- Díky za cukr. Jo, a hledal tě tu tvůj bejvalej nabíječ. Neříkal ti mladej? -

- Cože?! -

- No přišel ke mně na pokoj, prej jestli nevím, kde jsi. Zrzek mu řekl jenom, že na službě, a zabouchnul mu před nosem. -

- A co ještě říkal? - zeptal se Bary tiše a zavřel dveře, do té doby otevřené skoro dokořán.

- No tak už celkem nic. Akorát, že se máš vrátit. -

- Jak vrátit? -

- Asi k němu, ne, ty vole. Tak to budeš mít teď harem, že jo? -

- Co to meleš? Jakej harem? -

- Se hele nepo…tento. Vždyť už to tu ví kde kdo. Mimo to, ta příšerka se na tebe kouká jak na svatej vobrázek. -

- Doprdele, neříkejte mu tak! -

- Se nezjev, no. Ještě, že u toho na něj nemusíš koukat, že jo? -

- Co kdybych ti rozbil hubu? -

- Dobrý, dobrý, já to tak nemyslel. Ale jedno ti řeknu: já teda nevím, jak to máte v tom vašem pánským klubu, ale mě podrazit holka dvakrát po sobě jako tebe ten tvůj Reneček, tak ji nechci zpátky, ani kdybych měl jet na ruční pohon. Ty možná takový věci neřešíš, ale ti říkám, že míň může někdy být i víc. Zrzek tedy nic moc, to se jako nezlob, ale je to hodnej kluk. A když už jsi ho do toho navezl, tak koukej, aby to s ním moc nezamávalo. Vzpomeň si na sebe. -

- Díky za radu, profesore Vondráčku. -

- A to je kdo? -

- To byl náš přední psychiatr za první republiky. -

Bary Edovi vstrčil do ruky pytlík s cukrem a v zamyšlení se vrátil do bytu. Chlapec ještě pořád seděl u stolu. U Baryho talíře ležel svazek klíčů. Okamžitě je poznal. Byly to klíče od Rendova bytu…