Souznění 3

JARDA

Bary se posadil zpátky ke stolu a vzal do ruky svazeček tří klíčů. Poznal by je i poslepu: tenhle byl od vchodu do baráku, tenhle od chodbičky k bytům a ten velký od bytu. Sevřel je tak pevně, že mu až naběhly klouby a zoubky velkého klíče se mu bolestivě zařízly do dlaně.

- Kdypak jsi mi to chtěl říct? - zeptal se měkce Jardy.

- V neděli… večer. -

- Myslíš, že by do té doby nezavolal? -

- Nemá přece vaše číslo. -

Pravda, na to si nevzpomněl. Změnil si číslo mobilu a nepovažoval za nutné dát ho i Renovi.

- Ale má můj mail. -

Jedinou odpovědí mu bylo pokrčení ramen. Chlapec před ním seděl jako hromádka neštěstí. Bary vztáhl paži a pohladil ho po tváři.

- Najíš se se mnou? -

- Děkuju, nemám hlad.-

- Tak si jdi lehnout, vypadáš hanebně. Já to sním a příjdu za tebou. -

- Můžu na vás počkat. -

- To nemusíš. Jdi si lehnout, ještě si musím zavolat. -

- … aha… -

Bary se díval, jak se Jarda zvedá a plouží se do ložnice. Jde jako svázaný, napadlo ho.

Jarda se schoulil v poseli do klubíčka a myslel na to, co se stalo včera. Když někdo v podvečer zaklepal, otevřel bez ptaní. Na ubytovně si pořád někdo něco chodil půjčovat. V první chvíli Renka ani nepoznal, i když ho před tím několikrát viděl.

- Ahoj. Je Bohdan doma? Zavolej mi ho, prosím tě. -

- Co prosím? -

- No Bary. Je doma? -

- Ne. On… on je pryč. -

- A kdy mu končí služba? Můžu tu na něho počkat? -

- Ne. Má noční. Nashledanou. -

Chtěl zavřít dveře, ale muž by rychlejší.

- No moment, co je? Dej mu tohle, jo? On už bude vědět.-

A Renek vtisl Jardovi do ruky klíče. A on v ten moment věděl taky. V jediném okamžiku pochopil, že měl nakonec přece jen pravdu. Ti dva se k sobě vrátí a všechno bude jako dřív. Vlastně – už nikdy nebude nic tak jako dřív. Aspoň pro něj ne… Věděl, že Bary nikdy nebude bojovat na dvě strany. Jestli se vrátí k Renkovi, tak s ním už nebude. Bude na něj hodný, tak jak býval před tím. Ale už ho nebude chtít, nebude ho z legrace nosit v náručí, už nikdy ho nepolíbí, nebude žádné mazlení, skončí to, čemu Bary říkal "rozvička před milováním", a hlavně, hlavně už ho nikdy nepomiluje.

Zaťal zuby a obličej se mu zkřivil v pláči. Prudce otevřel dveře a vztekle švihl klíči do záchodu. Pak se sesul k zemi a lítostivě se rozplakal. Po chvilce se ale zvedl, po čtyřech dolezl k wecku, klíče vylovil a zanesl je do kuchyně. Položil mokrou hromádku na vixlajvatový ubrus a voda z klíčů kapala jako slzy. Na ubruse se začala dělat loužička. Otevřel šuplík a klíče do něj shodil. V šuplíku bylo volně pohozených pár platíček léků proti bolesti. Baryho dřív bolívaly záda a sem tam je užíval. Ale od té doby, co byli spolu, to už nebylo třeba. Byl dobrý masér a každý večer Baryho obratnýma rukama masíroval. Namožené svaly se uvolnily a Bary taky. Vždycky se potom otočil, vzal ho do náručí a… A teď nic z toho nebude. Ani masáže, ani to mazlení a hraní si potom. Nebude nic, jenom pusto, prázdno, stesk a bolest. No ano, jistě, že s tím počítal, musel s tím počítat. Ale s něčím takovým nemůže člověk nikdy dost dobře počítat. Sice Baryho utěšoval a říkal mu, že se k němu Renda vrátí, ale v skrytu duše doufal, že na to nedojde a nikdy se to nestane. Jenže k tomu došlo a stalo se to…

Když Jarda Renka víceméně vyhodil za dveří, rozhlédl se po chodbě. Kdysi sem občas za Barym zašel, a tak si pamatoval, kdo kde bydlí a hlavně, kdo je s Barym kámoš a kdo ne. Šel do poloviny chodby a zastavil se u jedněch dveří. Když uslyšel hudbu, zaklepal.

- No to jsou k nám hosti. Sis splet dveře, ne? Já ti komín nevymetu a klečet už taky moc dlouho nevydržím, - zašklebil se na něj Eda, ale už mu podával ruku a táhl ho do pokoje.

- Jako sorry za ten bordel, já nejsem takovej na pořádek jako někteří. Klidně to hoď na zem a sedej. Dáš si kafe? No, dáš, co bys nedal, že jo. -

Renek se s úsměvem přenesl přes ty dvousmyslné kecy a zeptal se:

- Díky chirurgu. A nevíš náhodou, kde je Bary? -

- Jasně, že vím, má noční. -

- Díky. Jarek mi řekl, že je Bary pryč, a bouchnul dveřma. Asi tam má kočku. -

- Kočku? Jakou kočku? Není ti něco? -

- Proč? -

- A jo, já si neuvědomil, že nic nevíš… No, jak bych ti to… Zkrátka, když jsi Baryho nechal, zaučil si mladýho, no. A jen tak, mezi náma, mám pocit, že mu to ani moc práce nedalo. No, ale to se stává, že jo, však jsi taky k tomu, tak víš, o čem mluvím, ne? -

- To jako teď myslíš vážně? -

- Vsaď boty. Zrzek je z něho úplně hotovej. -

- Krásou tedy nevyniká. -

- Potmě každá kočka černá. Ostatně tobě to už, pokud vím, může bejt ukradený, ne? -

- No, ani ne. Chtěl bych, aby se ke mně Bary vrátil. Můžeš mu to říct? -

- Ale jasně, to víš, že můžu. Ale já bych ti na jeho místě nakopal prdel. Jako se na mě nezlob. -

- Nezlobím. A on to možná i udělá. Ale stejně mu to řekni, ano? -

- Spolehni se. V každým pádě vyřídím. -

Pili kávu, mluvili o ničem a oběma se v hlavě honila spousta myšlenek. Renek myslel na Baryho a Eda kupodivu na Jardu. Přestože on osobně by nešel s jiným mužem dál než k podání ruky, Baryho měl rád a pokud někdo s někým být chtěl, nijak ho to mravně nepohoršovalo. Sice moc nechápal, co Baryho přitahuje na zrzkovi s křivou pusou, ale chápal, že asi něco ano. A bezděčně Jardu litoval. Asi mu bude těžko, až se Bary vrátí k Rendovi, všichni věděli, že je do Baryho zamilovaný jak šestnáctka do nějaké pop hvězdy. V duchu si řekl, že být Barym, možná by si raději ten návrat trochu líp promyslel.

Bary vešel do ložnice, lehl si k Jardovi a tiše řekl:

- Pojď sem, já vím, že nespíš. -

Jarda se otočil, ale to bylo všechno. Barymu se sevřelo srdce, když viděl, jak se trápí. Přitáhl si ho k sobě.

- Řekl jsem snad, že se k němu vrátím? -

- To nevadí. Příjdete sem někdy za mnou? Jen tak, na návštěvu. -

- Já se někam stěhuju? -

- Víte, co se říká: zvyk je železná košile. Až ho uvidíte, všechno bude zase tak, jak to bylo. -

- Poslechni, Jardo, já s ním žil pět let, to přece víš. Máme si co říct, potřebujeme si něco vysvětlit. Ale to neznamená, že si hned skočíme okolo krku a vlítnem na to. -

Vzal chlapce do náruče a konečně ucítil, jak se k němu přitiskl. Uslyšel potlačované vzlyky.

- Spinkej a netrap se. To opravdu nemusíš. A pamatuj, že ať se stane cokoliv, mám tě moc rád. -

No a to je ono. Má mě rád, ale nemiluje mne. Nepotřebuju plamenná vyznání, ale nikdy mi to neřekl. Jenom vědět, že pro něj něco znamenám. Něco víc, než oblíbená hračka do postele. I když já tou hračkou byl ochotně a rád, to zas jo. A až tu budu sám, tak se asi zblázním… Jarda cítil, jak se mu v unavené hlavě všechno plete. Zavřel oči, a protože skoro celou noc nespal, usnul teď v bezpečí Baryho náruče skoro okamžitě. Ale když se odpoledne probudil, byl už Bary pryč. Šel do kychyně a otevřel šuplík. Klíče zmizely, jak jinak… Oči se mu zastavily na platíčkách s léky. Byly to jen volně prodejné medikamenty, žádná extra třída. Ale on věděl, kde má Bary schovaný Tramal z doby, kdy ho záda brala opravdu tak, že skoro nemohl chodit. Kdyby… třeba… bez Baryho stejně nemůže žít… Ale ne, co to sakra… Kdyby to udělal, ublížilo by to jedinému člověku, a to Barymu. A zrovna jemu ublížit nechce. A ty drby a hloupé řeči, které by Bary musel poslouchat… Ne, to ne. Ale stejně si nedokázal představit, jaké to teď bude. Jak bude moci žít bez Baryho?

Vtom si všiml, že na stole je vzkaz:

ZÍTRA POJEDU K MÁMĚ. JESTLI CHCEŠ JET SE MNOU, TAK SE SBAL.

Přestože k Baryho rodině jezdil moc rád, nesbalil se. Jednak nevěřil tomu, že se zítra někam pojede, a i kdyby, nedokázal by předstírat, že je všechno v pořádku.

BARY

Vešel do známých dveří, byt pořád voněl tak, jak si to pamatoval. Renek se rozpačitě usmál.

- Ahoj, jsem rád, že jsi přišel. Dáš si něco?-

- Colu. -

Seděli u stolku v obývacím pokoji, který sloužil zároveň jako ložnice. Mlčeli a oba se vyhýbali pohledu na letiště. Bary si uvědomoval, že ještě před časem by dal nevím co za to, kdyby tady mohl takhle sedět. Ale ten rok soužití s Jardou ho posunul někam jinam.

- Bary, můžu se tě na něco zeptat? -

- No jistě. -

- Eda z chirurgie mi řekl, že spíš s tím klukem. To jako fakt? -

- Ne. -

- Hned jsem si myslel, že kecá. -

- Tak to jsme si nerozuměli. Já s ním nespím. Já s ním žiju a mám ho rád. -

- Miluješ ho? -

- Na tom nezáleží. -

Renek vyslovil nahlas otázku, na kterou si Bary netroufal odpovědět sám sobě ani v duchu. Měl Jardu moc rád, ale že by byl zrovna zamilovaný… Bylo mu s ním dobře. Tělesně si vyhovovali, ale občas mu přišel ještě trochu jako puberťák. Chápal, že je to prostředím, v jakém vyrostl, a nepochyboval, že časem dospěje.

- Myslím, že ano, - namítl Renek.

- No dobře. Není to jako s tebou. Ale je mi s ním fajn, je to hodný kluk. Takové jako spíš souznění, jestli mi rozumíš. -

- Souznění… Bary ty mluvíš jak kniha. -

A najednou se Renek zasmál.

- Budu hádat. Bary, ten kluk je sub, že jo? A to se tobě líbí. Nechal si odrůst vlasy, to se ti vždycky líbilo, poslouchá tě na slovo. Jednak je zvyklý z děcáku, jednak je to asi v něm. Nebrání se, když si v posteli vymýšlíš blbinky, rád se mazlí a tak. Mám pravdu? -

Během tří minut už podruhé, pomyslel si Bary. Ale to mu nevadilo. Spíš mu vadil ten posměšný tón Renkova hlasu.

- No, možná. Ale něco ti řeknu: někdy může být i přítulný subík věrnější partner než někdo. -

- Promiň… Já vím, že jsem ti ublížil, byl jsem blbec. Ale je konec, skončilo to, přísahám. A chtěl bych… byl bych rád, kdyby ses ke mně vrátil. -

- Proč jste se rozešli? Kdo koho nechal? -

- Tak nějak to vyšumělo. Myslel si, že se přese mne dostane k divadlu. -

- Jak? Ty přece nejsi herec. -

- Já mu to říkal. Sem tam štěk, jinak jsem ve skladu, a navíc ještě holka pro všechno. Přines, odnes, oprav, udělej, zařiď, zanes. Jenomže on si myslel, že když je tak hezký a celkem se o něm ví, že mu dají šanci, že si ho někdo všimne. Potom by už podle svého mínění prorazil sám. -

- Fajn. A já mám být náplast na tvé bolavé srdce? -

- Ty sis taky našel náplast. A myslím, že celkem brzo. -

- A ty mi to chceš vyčítat? Nestál jsem ti sakra ani za to, abys otevřel pusu a řekl mi, že je konec. Jak myslíš, že mi bylo, když jsem vás tu viděl? -

- Moc se omlouvám, je mi to líto, byl jsem blbec. Promiň, jestli můžeš. -

- Promiň – a to je všechno? Promiň a jedeme dál? -

- Žili jsme spolu pět let, vzpomínáš? -

- Spíš si občas vzpomenu, jak jsem sem přišel a viděl vás při akci. -

Renek sklopil oči. To nebyla příjemná vzpomínka.

- Kde je teď? -

- V Německu. Nějaká přehlídka a focení. Ale nevím, nesleduju to. -

- A až se vrátí? -

- Ne, nic. Je konec. Už si odnesl všechno, co tu měl. Opravdu. Bál jsem se ti zavolat, že mě pošleš někam, ale říkal jsem si, že třeba… Jenomže na mobilu jsi měl pořád jen záznamník. -

- Mám jiné číslo. Ale ty si myslíš, že se dá jen tak vstoupit podruhé do stejné vody? Jen tak navázat na něco, co už skončilo? Mimo to, já jsem teď přece s Jarkem. -

- Ale prosím tě… Tak si ho prostě necháš, ať se máš čím bavit na ubytovně. Ostatně takovej kluk se otřepe a najde si jinýho. -

Bary se překvapením málem zakuckal. A tohle má sakra být co? Tohle není jeho Renek. Zdá se, že i jeho soužití s tím "umělcem" posunulo někam jinam. Jarda je možná poddajný – Bary by ani za svět nepoužil pro chlapce výraz subík – ale není to přece nějaká věc, kterou odloží, když ho omrzí. A zase použije, když si na ni vzpomene. Náhle si vzpomněl, jak se asi před týdnem vrátil po třetí noční dvanáctce. Utahaný jako kotě a s jedinou myšlenkou: padnout na postel a spát až do druhého dne. Když vešel do bytu, Jarda právě šel z koupelny. Byl nahý a voněl mýdlem a šamponem. Bary nepochyboval ani vteřinu, že to bylo nahrané, že na něj čekal. Ale únava z něj spadla, zdvihl ho a odnesl na postel. Byl opravdu unavený a chvilku mu trvalo, než se dostal do kondice. Ale právě to, že Jarda nepospíchal, že se mu dával s tichou oddaností, že ho dokázal "povzbudit", právě to Baryho zase nahodilo a on si milování nádherně užil. Jenomže s Rendou to takové nebylo. Ten byl jako uragán, hned šup šup, rovnou na věc. A právě pro tohle se k němu nevracel utahaný. Občas to nebylo ono a Renek se netajil svou rozmrzelostí.

- Co je? Na co myslíš? - ozval se Renek.

- Nic, jen něco kvůli práci. A co se Jardy týká, vždyť jsi ho viděl. Má děsný mindrák, úplný blok. Těžko se seznamuje. A mimo to, znáš to, jsem jeho první. -

Bary si vzpomněl, jak mu Jarda vlezl tehdy do postele. Ale raději Rendovi neřekl nic.

- Jseš snad Matka Tereza? Stejně mu asi jde víc o sebe než o tebe. -

- Proč si to myslíš? -

- Pokud mne paměť neklame, je z děcáku. Potřebuje někoho, ke komu se upne. On totiž neumí žít sám. Nedokáže to. -

- No to máš asi pravdu. A co s ním podle tebe mám udělat? -

- To nevím. A nechci řešit toho kluka, ale nás dva. Vrátíš se? -

- Myslíš, že bych měl? -

- Byl bych rád. Opravdu. -

Renek ho pohladil. A s ním to nic neudělalo. Ta vlna žhavé touhy, která se v něm vždycky vzedmula jako lavina, ta se teď nekonala. Jarda se moc aktivně nezapojoval, spíš se mu dával nebo nenápadně využil příležitosti. Vždycky začínal on. Renda byl smršť, gejzír. Ale milování s Jardou to bylo opravdu tiché souznění. Vzdycky měl pocit, že slastné pocity se přes něj přelévají jako teplé měkké vlny. Renda si nepotrpěl na něžnosti, mazlení a tak. On byl chlap se vším všudy, co k tomu patří, a chtěl se tak i milovat. Ale Bary si uvědomil, že on to tak už nechce. Možná to bylo i o zvyku, ale on náhle před sebou viděl Jardovy oči plné slz. A pochopil, že se k němu chce vrátit. Doslova cítil Jardův stesk. Stesk, ne žárlivost. Jejich vztah to nebyl jen sex, teď už si byl jistý. Podíval se na Rendu. Ten seděl s rukama v klíně. Jejich oči se střetly a oni se na sebe usmáli. Pět let je pět let. Porozuměli si i beze slov.

- Tak jo, no. Byl jsem volek a zaplatil jsem za to. Ale jinak, kdykoliv přijď. A kluka vem sebou. Rád vás uvidím. Opravdu. -

Vstali a šli ke dveřím. V chodbičce se objali, ale nic víc. Dvakrát do téže řeky nevstoupíš…

Bary potichu odemkl dveře svého bytu a šel do ložnice. Malý spal a i ze spaní tiše vzlykal. Sedl si na postel a poklepal mu na rameno.

- Bary! -

- Jak to, že nejsi sbalený? -

- Bary, vy jste se vrátil? -

- Snad jsem řekl, že se vrátím, ne? -

- Myslel jsem, že tam zůstanete. -

- No tak jestli chceš, tak ještě můžu. -

- To přece nezáleží na mně. -

- Ale ano. -

- Můžu pro vás něco udělat? -

Barymu se stáhlo hrdlo a zamžily oči. Jarda, i navzdory tomu, že se cítil opuštěný a ztracený, tak se stará, co může udělat pro něho. Možná je trochu dětský, ale zlatý. Přitáhl ho k sobě.

- Všechno je v pořádku. Řekl jsem Renkovi, že se k němu nemůžu vrátit. -

Jarda ho bezeslova objal a poprve za tu dobu, co byli spolu, ho sám jako první políbil na rty.

- Nechtěl jste jet domů? - zašeptal po chvíli, když ucítil, že z něj Bary stahuje oblečení.

- Pojedeme zítra, - řekl Bary a rozevřel mu nohy.

- Pojedeme? - zašeptal chlapec.

- Jistě, přece mne nenecháš jet samotného? -

- Nikdy vás nenechám samotného, slibuju. -

Bary vstoupil do chlapcova těla, klekl si na paty a zdvihl ho k sobě. Dvě štíhlé paže ho pevně objaly okolo krku a Bary tiše řekl:

- Já vím. A děkuju. -

RENEK

Začalo to nenápadně. Sám se nudil, tak si občas dal u televize skleničku nebo na ni večer zašel s lidmi z divadla. Prostě občas potřeboval zahnat něčím splín. Pokusil se i nový vztah. Schůzky, soužití, rozchody, nevěry, hádky, vzájemné obviňování… Pak už nehledal a prostě bral, co mu přišlo pod ruku. Bez emocí dával a bral. Bylo to tak nějak jednodušší. A smutek a samotu občas spláchl sklenkou vína nebo i něčeho ostřejšího.

A tak se stalo to, co se zákonitě stát muselo. Přišel do práce nejen pozdě ale i ovíněný. Poprve nad tím ředitel malého divadla mávl rukou. Komu se to tady už někdy nestalo? Ostatně co, není to herec a sklad může řídit i levou rukou ze spaní. Jenže když se to začalo opakovat s pravidelností hodnou lepší věci, vyslovil ředitel ono obligátní: ještě jednou a letíš!

A Rendova zatemněná mysl vyslovila tehdy to, co by střízlivý nikdy neřekl:

- Jestli to uděláte, tak já všude rozhlásím, že vám vadí, že jsem teplej, a vykopl jste mě proto. -

Ředitel se zdravě naštval a vyhodil ho. Prozatím jenom z kanceláře. Jednak to, co Renek řekl, byla lež jako věž, jednak blbost. Ředitel za prvé naprosto neřešil soukromé vztahy svých lidí a za druhé žíl už patnáct let ve velmi spokojeném vztahu s vedoucím místní čistírny.

- Běž domů a koukej se z toho vyspat! - houkl za Renkem na chodbu.

Jenomže Renda místo aby šel domů, zamířil do Tesca a koupil si tam další pití. On přece ví, co může a co ne. Trochu to přehnal, to ano. Ale jenom trochu, ředitel má velký oči. Jako by se to jemu nestalo, on by mohl vyprávět… Ostatně, on má své pití pod kontrolou, když bude chtít, tak prostě přestane.

A pak je uviděl. Bary se zrzkem stáli u nabídky vietnamského bufetu, nebo co to bylo. Na rozdíl od něj tam Bary strašně rád jedl a zjevně to naučil i mladýho.

- Ty noční mne už fakt zmáhají. Jak přijdem domů, padnu na postel a jdu spát. Asi už stárnu, - smál se Bary.

- Ani jsem včera nic nepozoroval, - odpověděl mu Jarek a Bary ho pohadil po tváři. Za ty dva roky, co už spolu byli, Jarda dospěl a zmužněl. Hustá hříva rezavohnědých vlasů mu v těžkých pramenech spadala až pod lopatky. Po nové operaci mu dali horní ret dopořádku a teď měl místo ošklivé vypoukliny jenom tenkou jizvičku od nosní přepážky dolů. Ještě chvilku a nebude vidět ani ta. Pomocí rovnátek se mu pomalu dávaly do pořádku i křivé zuby. A jakkoliv to Bary už dávno neřešil, muset uznat, že teď vypadá Jarda o mnoho líp.

To dlouhé háro, to byl jistě Baryho nápad. Vždycky se mu líbili kluci, kteří měli dlouhé vlasy, napadlo Rendu. Chtěl k nim zajít a pozdravit je, ale Bary řekl:

- Jak příjdeme domů, vypnu obraz i zvuk, padnu do postele, a kdo bude rušit, ten bez výjimky dostane na budku. -

Bary se smál a dál hladil Jardu po tváři a po vlasech. Mladík mu cosi zašeptal do dlaně. Renek nerozuměl, ale o obsahu věty nepochyboval.

- Výjimka se uděluje, - odpověděl totiž Bary.

Musel jít pryč. Nemohl se dívat, jak Bary dává všem najevo – tohle je můj kluk, já ho mám rád a vy mi vlezte na záda, pokud vám to vadí. Šel domů a tam udělal to nejhorší, co mohl – vytáhl staré fotky a novou flašku.

První sklenička, aby spláchl rozladění. Druhá, jen tak na chuť. Třetí, poslední. Už zbylo jen tak málo? Tak to už dopiju, nemá cenu to schovávat. No, otevřu i tu druhou, ostatně víno přece není žádný alkohol. Mimo to, jak dopiju, nebudu už nic mít a půjdu spát. Do rána budu v pohodě a tím jsem jednou pro vždy skončil. Pil přímo z hrdla, doléváním skleničky se nezdržoval.

Co přesně se potom stalo, to se už nikdy asi nedozví, ale probudil se přikurtovaný na záchytce. Bylo to kruté probuzení, ale nepomohlo ani to. Od toho dne to šlo s Rendou z kopce…

Noční sestra předávala službu a Bary poklimbával v křesle. Až příjde na ubytovnu, hodí malou snídani do sebe, Jardu na postel a sebe na Jardu. Usmál se té slovní hříčce i té lákavé představě.

Telefon.

- Dobrý den. Léčebna dlouhodobě nemocných. Sanitář, - řekl a zároveň se nadechl k informaci, že zprávy o stavu nemocných smí podávat jen lékař a ten teď nemůže.

- Dobrý den. Prosím vás pracuje u vás ještě Bohdan Klimeš? -

- U telefonu. -

- Ahoj Bary, tady Jirka. -

- Jirka? Neznám. -

- No Jirka, brácha od Ren… -

- Jirko! Já tě nepoznal. Co se děje? Něco s Renkem? Něco se mu stalo? On je v nemocnici? No tak, mluv… -

- To bych rád, ale ještě jsi mne nepustil ke slovu. Není v nemocnici. Ale koukni, Bary, já bych to nerad rozebíral po telefonu. Mohli bysme si spolu promluvit? -

- Jistě. Jsem po noční, tak přijď na ubytovu. Druhé patro, dveře číslo patnáct. -

- Já vím, ještě si to pamatuju. -

Potkali se ve dveřích ubytovny. Zřejmě čekal v autě na parkovišti. Věděl, že při předávání směn má největší šanci ho zastihnout.

- Dobrý den. Mám vás nechat? - zeptal se Jarda.

- Ale, ne. Klidně seď. -

- No, i když možná…, - zaváhal návštěvník.

- Ne. Je to můj partner. Chci, aby u toho byl, - řekl tvrdě Bary.

Muž se nadechl a spustil…

- No fajn. A co očekáváš ode mne? Myslíš, že za ním zajdu, řeknu: PŘESTAŇ a on přestane? Nebo že se k němu vrátím a to ho postaví na nohy? Ne, nevrátím se k němu. To jsem už řekl na rovinu jemu a říkám to i tobě. Pokud ho láká dělat blbosti, nemíním se mu do toho plést. -

- Ne, nic takového. Ale potřebuju ho dostat na léčení, i když on nesouhlasí. A myslel jsem, že bys mi mohl poradit nebo možná i pomoct. -

- Tak to myslím problém nebude, - řekl Bary a natáhl se pro mobil.

PETR

Probudila ho bolest. Tak co je? Kdy to už skončí? Odkulhal na záchod a do koupelny. Noha bolela víc než jindy. Spolkl růžový prášek. A v duchu si pomyslel: ještě chvilku a bude ze mě feťák. V kuchyni na něj čekal na stole čaj a snídaně. Otčím seděl na svém místě a koukal do laptopu.

- Ahoj náhradníku, - pozdravil ho s vynuceným úsměvem a opatrně se poskládal na židli.

- Čau pastorku, - odpověděl muž a usmál se doopravdy. Vzápětí ale zvážněl.

- Zase to tak bolí? Ten váš doktor to je blbec, že to svět neviděl. Jak mi skončí jednání, přijedu pro tebe do školy a odvezu tě do nemocnice, tohle přece není možné. Vydržíš to do odpoledne? -

- Jasně. Když mě ráno hodíš autem a dáš mi omluvenku na tělák. -

 - Ale jistě. Jenom – co řekneme mámě? -

Petrova matka ležela s rizikovým těhotenstvím v nemocnici a Petrovi bylo jasné, že by nebylo dobré ji jakkoliv rozrušit.

- Třeba si mě tam nenechají? Jenom to rozříznou a vymačkají? -

- Obávám se hochu, že tak jednoduché to nebude. Takže co? Podvrtnutý kotník? -

- Jo, to už jsem měl, to nasimuluju dobře. -

Když se ale zvedal od stolu, zasykal bolestí.

- Co je? Nemám zavolat do práce, že… -

- Ale neblbni, ještě tě vyhodí. Když jsem to vydržel do teď, tak to ten půl den ještě vydržím. -

Petr se nenápadně vytratil do koupelny a polkl další práček. Čert to vzal. To vydrží. Ale když mu otčím pomohl ze schodů, vděčně se o něj opřel.

- Omluvenky beru jen od rodičů nebo zákonného zástupce. A to tenhle pán není, pokud vím, - ječela tělocvikářka.

- Je to manžel mé matky a můj nevlastní otec, tak to je skoro to samé. -

- Jestli nebudete cvičit, napíšu vám neomluvenou hodinu. -

Petr pokrčil rameny. Už litoval, že neposlechl a do nemocnice ráno nejel. Přestože z tělocvičny vyšel jako první, do třídy dokulhal až po zazvonění. Z potlačované bolesti se mu už chtělo plakat.

- Co se vám stalo? Udělal vám někdo něco? - zeptal se ho třídní původně nadechnutý, že ho zdupe. Ale jediný pohled do mladíkovy tváře mu napověděl, že se něco stalo.

- Bolí mne noha. Děsně. -

- To teď, po tělocviku? -

Třídní věděl, že paní kolegyně je proslulá tím, že nezapisuje drobné úrazy a zranění a i celkem větší úrazy bagatelizuje slovy: dnešní kluci jsou horší než holky za mých mladých let, úplný bláto!

- Ale ne. Byl jsem u Kozla, řekl, že je to tuková bulka, pak zase, že mě něco kousl,o a dal mi mastičku. Jenže to nepomohlo. Odpoledne mě otčím hodí do nemocnice. -

- Ukaž mi tu nohu. -

O kvalitách dorostového lékaře, žactvem zvaného Starý Kozel, si učitel nedělal ani ty nejmenší iluze. Osobně by mu nesvěřil ani plyšáka, natož tak děcko. Přesto mu pohled na zarudlý flek na chlapcově stehně vyrazil dech. Bezeslova otevřel mobil.

- Tě zdravím, učitelskej. Co potřebuješ? Posledních pět mega jsem včera půjčil "Rókšildovi", takže máš asi smůlu, - ozval se veselý hlas.

- Ahoj brácho. Nech si ty srandičky a poslouchej. Dovezu k vám do špitálu jednoho svého žáka. A ty se postaráš, aby ho vzali pronto, nikoliv až poté, co si páni doktoři pokecají a vypijí kávičku, jasný? -

- Ano, pane. -

Vysoký blondýn, jehož podoba s učitelem byla nepřehlédnutelná, posadil Petra na vozík a odvezl ho na ambulanci. Tam mu pomohl položit se na vyšetřovací stůl a řekl:

- Budeš si muset sundat ty bermudy. Mám ti pomoct? Asi jo, pojď a trochu zvedni zadek. -

Petr poslušně udělal, co mu řekl. Cítil se zvláštně. Styděl se a na druhou stranu… Naštěstí vešel doktor a obrátil tok jeho myšlenek jiným směrem.

- Tak se ukaž. Copak jsi dělal?-

Řekl mu totéž co dorostovému. Najednou se mu udělala bulka, rostla a bolela. Doktor nejdřív řekl, že je to tuková bulka, potom, že ho asi něco kouslo. Dostal mastičku a má si na to dávat led.

- Jestli něco kouslo tebe, to nevím, ale toho doktora zcela určitě. Na sálek. A zavolejte mi sestru. -

- Ano, pane doktore. -

Přestože dostal injekci a doktor byl při punkci co možná šetrný, křičel Petr bolestí. A kdyby se nestyděl, brečel by jako malý kluk. Sanitář mu podal kus buničny a povzbudivě se na něj usmál. A i přes hryzající bolest si Petr uvědomil, jak je ten muž hezký.

Neřekli mu, co přesně se děje, ale po oznámení, že musí na operaci, si Petr uvědomil, že je to možná vážnější, než si myslel. Sanitář ho posadil na vozík a zavezl do malé místnůstky, kde bylo tvrdé lehátko, bílá prosklená skříň a za plentou toaleta.

- Můžeš si vybrat: buďto ti klystýr udělám já nebo žákyně. -

- Musí to být? -

- Před operací ano. -

- A nemohl bych sám? -

- Sám? Ty už sis někdy něco takového dělal? -

- No to ne, ale… -

- Pak ovšem nechápu smysl té otázky. Takže já, nebo holky? -

- Vy. -

- Nemusíš se bát, jasno? Není to nic moc, ale nebude to nijak bolet. Sundej kalhoty, lehni si na bok a pokrč nohy. A hlavně se nestahuj. -

Petr ucítil, jak do něj vklouzla silná gumová hadička, a vzápětí tlak vody.

- Až nebudeš moct vydržet, tak řekni. -

- Už nemůžu. -

- Já myslel doopravdy. Jen drž, jsi mladý, to dáš. -

Muž poplácal Petra po nahém zadku a on si uvědomil, že stačilo málo a zradilo by ho vlastní tělo. Být to jindy a jinde, při jiné příležitosti, mohlo by se mu to i líbit.

V první chvíli ani nevěděl, kde je. Až po chvilce se zorientoval. Je po operaci, v nemocnici. První, co si uvědomil, že noha bolí pořád stejně, ne-li víc, a že je mu zima. Opatrně nadzvedl pokrývku. Ježiši, to se mu stalo naposledy, když mu byly tři! No jo, ale co teď? Takhle zůstat nemůže. Kouknul na vedlejší postel. Ležel tam asi třicetiletý muž a četl si knihu.

- Prosím vás… -

- Copak? -

- Můžete chodit? -

- Promiň, ale ne. Potřebuješ něco u sester? Tak zazvoň. -

Poslechl. Konec konců, je to sestra, ne?

- Copak potřebuješ? Máš bolesti? -

- No to taky, ale jak jsem spal, víte, neprobudil jsem se, když…, - hledal chlapec slova. Sestra naštěstí porozuměla.

- To nevadí. Já to dám do pořádku. -

- Sestřičko, nezlobte se, nemohl by ten sanitář? -

Sestra se zasmála a zavolala do chodby:

- Rendo, máš tu kšeft. Tady mladej má strach, že bych mu ho vykoukala. Vy chlapi s tím ale naděláte. -

- Nezáviď, Andulko, nezáviď a pošli mi bratřičku, ať s ním moc nehážem. -

Petr se na sanitáře vděčně usmál. Přece jenom se v takové delikátní situaci raději nechal převléct od chlapa. Ale na mladíka, který vstoupil za sanitářem, se podíval překvapeně. S hustou rezavou hřívou a jizvou, která tam, kde ostatní mají pod nosem jemný žlábek, dělila celý horní ret, připomínal lva. Muž u okna se cudně odvrátil, když ho začali dávat do pořádku. Moč se vsákla i do obvazu a ten rezavý řekl:

- To se musí předělat nebo nás primářka sežere. Jak to doděláme, přivez mi vozík, já to převážu. -

- Jasně. -

Petr se díval, jak mu opatrně sundává obvaz. Tentokrát necítil nic. Nevadilo mu, jak mladý muž vypadal, to naprosto ne. Ale když se ho dotýkal ten druhý, cítil jemné mrazení.

- Tak jo. Nožička se zahojí a za chvilku budeš zase lítat za holkama. -

- Mně se holky nelíbí. -

- Já mysel, že ti dali narkózu, ale asi sáhli vedle a píchli ti sérum pravdy, - zasmál se blonďák a pohladil mu vlasy. Odněkud se vynořili mravenci a rozběhli se Petrovi po těle.

Noha, jako by tušila, že se Petrovi v nemocnici líbí, se odmítala hojit. Kilometry obvazů, drény a nic neříkající prognóza: víc vám řekneme, až se to začne hojit. Petrovi se narodila sestra, ale zatím ji viděl jen na obrázku. Jako správný starší bratr se vyslovil, že je pěkná, ale v duchu si pomyslel: novorozenec se asi fakt může líbit jenom mámě, ale snad z toho vyroste.

Ale jinak mu nechybělo nic. Těšil se na každé ráno a doufal, že blonďatý ošetřovatel má službu. Z různých narážek sester už pochopil, že je imunní vůči slečnám, a nenápadně se mu pokusil dát najevo, že… tedy… jaksi… Ale i když muž zjevně pochopil, nikdy neměl pocit, že by o nějaké sbližování stál.

"Možná má svého kluka, je přece tak hezký. Možná se mu zdám na chození moc mladý. Je aspoň o deset let starší, možná i víc. No ale…," říkal si v duchu Petr a dál vysílal k objektu své touhy tiché pohledy. Byl na pokoji sám a Renek za ním občas zašel i mimo své povinnosti. Přinesl mu noviny, občas něco dobrého, co dostal od pacientů. Když bylo večer teplo, posadil ho na vozík a šoupl na balkon. Sedl si k němu a povídali si i dvě hodiny. Občas viděli Jardu, jak jde k ubytovnám nebo stává pod stromem a čeká na Baryho.

- Proč mu říkáš bratřičko? -

- Protože si dodělává zdravotní školu. Bude diplomovaná zdravotní sestra. A uznej: volat na chlapa sestřičko, to zní blbě. -

- A proč na sebe čekávají? To jsou takoví kámoši? - zeptal se, i když tušil odpověď.

- No, kámoši… I když, i tak se to dá říct. Jejich přátelství je velmi hluboké. -

- Jo? Asi tak sedmnáct cenťáků? -

- Tak co se ptáš, když to víš? -

- Už tu pracuješ dlouho? -

- Ne. Asi tři roky. Předtím jsem dělal v jednom skladu. -

- Tady je to lepší, že? -

- No, ani ne. Ten sklad byl totiž v divadle a já tou prací a lidmi okolo doslova žil. Miloval jsem to tam. -

- Tak proč jsi odešel? -

- Vyhodili mě. Kvůli chlastu. -

- No a tady to jako nevadí? -

- Ó, to víš, že jo. Ale už je to za mnou. Prošel jsem léčením, od té doby jsem si nedal ani pralinku. Pro jistotu jaksi. Ale ne, myslím, že jsem v pohodě, tehdy to byla taková hloupá etapa, hlavně má velká pitomost. -

- Promiň, nechtěl jsem… -

- Ne, v pohodě. Učili jsme se o tom mluvit. Proč jsme začali a tak. Nevadí mi to. -

- Ale vždyť to ani není dobré, proč jsi vlastně začal? -

- Myslíš? No kéž by ti to vydrželo. No, co chceš slyšet? Klasika. A nebo jo… Že jsem na kluky, to je nám oběma jasný, takže dál. Potkal jsem ho v jednom klubu a byli jsme spolu pět let. Bylo to super a já měl pocit, že je to beton, že je to napořád. A pak jsem potkal kluka, který se živil jako model. Svedl mě a já… no, vyspal jsem se s ním. -

- Jak se svádí chlap? -

- Na to máš ještě chvilku čas, nepospíchej. -

Petr sklopil hlavu, ale muž pokračoval.

- Tu první nevěru mi můj přítel ještě odpustil. Ale potom mi ten kluk řekl, že by to se mnou zkusil. Takhle doslova to řekl. Nevarovalo mne to. Chvilku jsem hrál na dvě strany. Svému příteli jsem na Vánoce dal plyšáka. Tomu druhému zlatý řetízek, bylo mi jasný, že je zvyklý na jiné dárky. Zajisté, že to časem prasklo. Přítel prásknul dveřma a byl konec. Definitivní. A já časem zjistil, že mému novému partnerovi nešlo ani tak o mne, jako spíš, abych ho seznámil s lidmi od divadla. Doufal, že si ho někdo všimne, dá mu roli. Pak by se tím někde mohl prezentovat, jako že hraje i divadlo. Strašně se toužil dostat k filmu. Přestalo nám to klapat i ve vztahu, rozumíš. Myslel jen na sebe. A poslední kapka bylo, když se ohledně dovolené zeptal: tak kam mě vyvezeš? My dřív jezdili na Máchovo jezero a jak to bylo fajn. Ale on chtěl k moři. V podstatě s tím i počítal. Kde bych na to vzal? A pak mu někdo nabídl výlet a focení v Německu. Vzal to. Sbalil se a šel. Konec pohádky. -

- A kvůli takovému debilovi jsi začal pít? -

- Ale ne. Zkusil jsem se vrátit ke svému bývalému příteli, ale už bylo obsazeno. Zkusil jsem pár vztahů, ale nějak to nebylo ono. Občas jsem si dal panáka, občas dvojku, časem obojí a už to jelo. No a dál to asi uhádneš. Ale pak jsem se léčil, prošel jsem detoxem, Bary mi sehnal práci v nemocnici, nejdřív jenom něco v dílnách, ale udělal jsem si kurz a dělám tady na oddělení. Ale víš jak, divadlo to není. -

- A odkud Baryho znáš? Taky z nějakého klubu? -

- Ten kluk, kterého jsem podvedl, je Bary. -

- Co prosím? -

Renek se musel zasmát Petrovu vykulenému výrazu. Neodolal, aby nevztáhl ruku a nepohladil ho.

- Zazvonil zvonec, pohádky je konec. Jde se spát, musím s holkama na úpravy. -

- Počkej a to se tak klidně kamarádíte? S Jarkem mluvíš jako s nejlepším kámošem. Nebo to jen před lidmi? -

- Ne. Jsme v pohodě. Přece se nepostřílíme? -

TOUHA

Noha se konečně umoudřila a Petr mohl domů. Strašně se těšil na matku, na otčíma, se kterým si docela rozuměl, dokonce i na řvoucí mimino. Na druhou stranu na něj dolehl smutek. Na kousek papíru napsal Renkovi číslo svého telefonu, ale pak nenašel odvahu, aby mu ho dal. Ostatně ani Renek nijak nenaznačil, že by měl zájem se s ním vidět. Jenom mu podal ruku a to bylo všechno.

Petr na Rendu ale myslel čím dál častěji. Dokonce uvažoval, že mu zavolá. Jenom tak nezávazně. Něco jako: ahoj, jak se vede. Ale přece nemůže jen tak telefonovat na oddělení. A to by řekl: sestro, je tam sanitář Renek? Vždyť ani nezná jeho příjmení. Začal se ometat okolo nemocnice, ale nikdy Renka neviděl, jenom Jardu a Baryho. Ty ostatní ani neznal. Nakonec si dodal odvahu a na Jarka zavolal.

- Copak? Už jsem tě tu párkrát viděl. Tak co mám které vyřídit? -

- Hele, nech si to. Víš, že na sestru tu nečekám. -

- Tak jo, ty číháš na Renka, mám pravdu? -

Petr zrudl, ale přikývl. No co no. Však je taky k tomu, tak co se směje?

- V pohodě. Já přece vím, že se ti líbil. Jenomže věc se má tak, že už tu není. Pracuje jinde. -

- On odešel? - Petr se snažil, aby se mu nechvěl hlas, ale moc se mu to nepodařilo.

- Ano. Vrátil se do divadla. Moc o to stál a když se mu nabídla ta šance… Chápej ho, on tu práci měl nadevše. -

- Já to chápu. Koukni, Jardo, nemohl bys mi na něj dát telefon? -

Jarda dobře věděl, jak mu je. Ale tohle si sám netroufal. Nevěděl, jestli taky Renek stojí o tohohle zajíčka. Sice se smál, jak po něm mládě jede, a Bary neopomněl připomenout, že mu to "někoho" připomíná, ale nikdy neslyšel Rendu říct, že by o Petra nějak stál.

- Pochop, nemůžu ti dát cizí telefon. -

- Jasné. Ale můj mu dát můžeš, ne? Když nezavolá, nedá se nic dělat. -

- Bezevšeho. Ale myslíš, že by o to stál? -

- Jo to nevím, ale já ano. -

- Předám mu to, slibuju. -

Bary se zasmál:

- To jsem nevěděl, že sis jako vedlejšák přibral poslíčka lásky. -

- Bylo mi ho líto. -

- Já jen, že mu není ani osmnáct. Tak jen aby z toho nebyl průser. -

- Bude mu za pár dní. -

- A co já? Já taky potřebuju spoustu lásky. Tak co s tím uděláš? -

Pomalu jakoby loudavě popošel Jarda k Barymu. Bary na nic nečekal a jedním pohybem mu stáhl kalhoty. Už dávno to nebyl chlapec samá kost. Teď to byl mladý muž. Mladý muž se vším všudy. Oči mu zářily a Bary měl pocit, že se v té záři ztrácí. Vztáhl ruce a přitáhl ho k sobě na postel. Nahé teplé tělo se k němu přtisklo.

- Ale nepospícháme, že ne? - zeptal se Jarda.

- To víš, že ne. Jsem už stará osoba a na ty se pospíchat nesmí. -

Jarda se jen usmíval.

- Jestli chceš, ochotně ti zresuscituju tvou mužnost. -

- Jo? Dáš mi umělé dýchání? -

- A co takhle transfůze? -

- No, pokud mi tu jehlu zavedeš šetrně… -

- Žádný strach, učil jsem se od mistra… -

Petr seděl proti Renkovi a cítil, jak se mu chvějí kolena.

- Nezlob se, že jsem ti poslal to číslo. Jenom jsem tě chtěl vidět. -

- Myslím, že oba víme, že nejen proto. -

- Dobře, nejen proto. -

- Ale víš, co bylo, takže i přes to, co o mně víš? -

- I přesto. -

- Koukni Petře, já si v nemocnici pochopitelně všiml. Ale v nemocnici je to jiné a potom zas jiné. Proto jsem nijak neodpovídal. A taky, jsem o patnáct let starší, není to na prvního partnera trochu velký rozstřel? -

- Já nevím. -

- No právě. Jsi mladý, ještě možná ani nevíš, jestli… jestli chceš zrovna tohle. Rozumíš mi? -

- Jo. Ale myslím, že tohle vím. Je jiná doba. Věděl nebo minimálně tušil jsem to už v devítce. -

- Lidi dokážou být někdy pěkně hnusní, věř mi. A ani Praha není dost velká, aby se to tvoji rodiče nedozvěděli z nějakého ochotného zdroje, navíc možná ještě přikrášleně. -

- Já jim to už řekl. Včera. -

- Aha? A co oni? Mám si najmout ochranku? -

- Máma teda nadšená nebyla, ale nějak to moc neřešila. Náhradník byl v pohodě, řekl, že to poznal sám. -

- Tak toho si važ. Protože pokud vím, tak většinou to tak hladce neprošlo. -

- Akorát mi otčím tvrdil, že nevím, o co přicházím. Ať si prý nejdřív najdu holku a potom třeba zjistím, že je to lepší. -

- Ne, to bych ti ani neradil. Akorát budete oba nešťastní. To znám. -

- Asi ti připadám trapný, že jo? -

- Ale ne. Já vím, že jsem se ti líbil už v nemocnici. Akorát jsem ti nechtěl plést hlavu. Já už viděl tolik pacientů, co se "zamilovali" do sestřiček a když vyšli… tak nic nic. -

Petr seděl a koukal na Renka. Muž vztáhl paži a pohladil ho po vlasech. Konec konců, ani on nebyl z kamene. Petr se mu líbil, jenom si nebyl jistý, jak by takový vztah dopadl. Petr ho náhle vzal za ruku a on z něj vycítil něco, co už dávno z nikoho. Věděl, že ten kluk je jako on, když byl mladý, plný divoké touhy, a že by bylo škoda nechat ho zkazit od bůhví koho.

- Víš to jistě? Jsi opravdu ještě mladý. -

Petr nemohl ani mluvit, jak byl vzrušený. Jen mlčky přikývl.

Když ho Renek už na posteli svlékal, třásl se jako v horečce. Chvějícíma se rukama začal stahovat oblečení z Rendy. Než Renek cokoliv řekl nebo udělal, klekl si a dal se na všechny čtyři. Renek se v duchu zasmál, jako by viděl sám sebe před lety. Opatrně ho otevřel pomocí nagelovaných prstů a pak vstoupil na panenskou půdu. Ucítil pevný stah a zároveň ho to vytlačilo ven.

- Promiň, moc to bolelo? Chceš ještě počkat? -

- Ne. -

Zdvihl chlapce a obrátil k sobě.

- Počkám, jak dlouho budeš chtít. Není potřeba, aby sis mě poutal k sobě sexem. -

- To je dobrý. Strašně jsem to chtěl, pořád to chci. Nevím proč… -

- Protože je to poprve, protože se bojíš. Možná i proto, že to chceš tak moc. Možná i proto, že moc koukáš na péčko, kde to jde jako po másle. -

Petr zrudl. Ano, koukal, aby věděl co a jak. Renek se rozesmál. A to je oba uvolnilo.

- Pojď, zkusíme něco jiného. -

Renek vytáhl kondom, ale nasadil ho Petrovi. Pak si lehl a nechal Petra, aby si vyzkoušel své teoretické znalosti i v praxi. Petr překonal rozpaky a opatrně udělal první krok. Zalil ho zvláštní pocit, to bylo něco jiného než sám se sebou. Ještě nikdy se s nikým nemiloval, ale jsou činnosti, ke kterým návodu netřeba…

- Na to, že to bylo poprve, jsi byl opravdu úžasný, ale pamatuj, že cvičení dělá mistra. Kdy musíš být doma? - zeptal se půl žertem, ale půl zcela vážně Renek. Petr se rozzářil jako vánoční stromeček.

- Řekl jsem, že přijdu večer. A mám mobil. -

- Tak jdem se někam najíst, ne? Ať nabereš sil. -

- Můžem se najíst i doma, ne? Že bysme se nemuseli zdržovat oblíkáním a vyslíkáním potom. -

Renek objal Petra a začal se smát. Tak to jo, tohle se mu začínalo velice líbit. Vzpomněl si na Baryho. Že by opravdu souznění? No, asi ano.

Konec