Quasimodo ze sběrného dvora I.

Léta padesátá – 1955

Šedozelená Praga RN, dvoutunka, lidově zvaná Erena, vyjela ze brány dvora okresního podniku Sběrné suroviny. Vyšší chlapec se zrzavými vlasy s nazrzlými pihami ve tváři ještě zamával a pak zavřel plechová vrata. Vykročil k budově po pravé straně, bývalým kancelářím strojně traktorové stanice. Taky už asi dva roky bývalé. Zdejší prostory byly přece jen malé a po přestěhování objektu do nových zde vznikl sběrný dvůr. Ještě byl taky jen poloprovozem. Dvě podlouhlé haly a pár plechových garáží se upravily, aby mohly sloužit novému účelu.

Hoch vešel do síňky, kde měl na hromádce několik kartonových krabic s celým svým majetkem. Nalevo byla malá kuchyňka se sporákem na kovových nožkách, dřevěná kredenc, stůl, židle, lavice a otoman, stejně jako ve většině domácností. Na malý vařič postavil konvici. Přihřeje si meltu. Nalil ji do hrnku s červenými puntíky. Sedl si pod oknem. Byl rád, velice rád, za události posledních dnů. Pihovatá tvář s trochu větším nosem a vysokým čelem byla docela příjemná, jen celá hlava byla divně vystouplá dopředu na delším krku. Způsoboval to oblý hrb hned pod koncem krku v místě lopatek. I celé držení těla bylo částečně vybočené do strany. Hrbáč. Ani by nespočítal, kolikrát tuhle nadávku slyšel. Zvlášť v dětství. Později, i když lidé kolem něho nic neříkali, bylo vidět, jak se usilovně dívají jinam a jsou v jeho blízkosti nesví. Proto raději nikam moc nechodil. Po škole se vyučil obráběčem kovů. Tam jedině bylo místo. Na vojnu ho samozřejmě neodvedli. Ale i ve své profesi měl v práci zdravotní problémy. Proto když se dozvěděl, že starý výkupčí zemřel, šel se na místo přeptat. A dostal ho bez problémů. Navíc i s malým bytem v areálu. Ještě mu doporučili, ať si pořídí psa. Pro ostrahu. Budou mu na krmení přispívat. Týden ho zaučovali z jiné výkupny. Používání vah, velké nákladní váhy, lisu na papír a textil. Výhodou byl i jeho svářecký kurz. Velké kusy se někdy musí rozřezat autogenem.

Usrkával meltu. Má celé odpoledne, neděli a pondělí. Od úterka otevřeno do soboty a v neděli dopoledne. V pondělí volný den. Vybalí si svých pár věcí z domu. Moc toho nechtěl brát. Má pět mladších sourozenců a maminku, která pracuje na noční v pekárně. Tady si postupně všechno zařídí. Pár věcí tu zůstalo po jeho předchůdci. Obědy mu budou vozit z jedné místní závodní jídelny ve městě. Něco občas prý dovezou z družstva, pro které bude vykupovat tvrdý chleba a pečivo. Docela se na svou práci těšil. Určitě si koupí rádio, aby tu nebyl tak sám. Nehrozí, že by si někoho našel. Které děvče by si vzalo hrbáče, a navíc jemu se děvčata nelíbila. Zato tím víc kluci. Ale to je ještě horší. Jednak je homosexualita trestný čin. Mohl by se dostat do vězení nebo léčebny. A s jeho postižením si někoho najít se rovná přímo nule. Bude se s tím muset smířit. Má pár vystřižených obrázků a fotografií a třeba najde ve sběru nějaký zahraniční časopis, prý takové existují.

Dostal najednou hlad. Přinesl si chleba zabalený v pláténku a sklenici sádla. Ukrojil krajíc, natřel sádlem a hořčicí. Posypal cibulkou. Dokonalé hody. Musí zjistit, kde je tady nejblíž obchod. Ráno si uvaří silnou česnečku a opeče nasucho kostky z rohlíků. V poledne konzervu párků s fazolemi a topinky, večer brambory s podmáslím. V pondělí už bude mít oběd ze závodky, neboli z „klohně“. Půjde obhlédnout své království.

Přímo naproti bývalé kanceláři byla jedna z hal, u vchodu malý kamrlík, kde se vypisovaly dodací listy, potvrzenky za výkup, starý sejf na hotovost pro vyplácení a pro zimní topení malý vincek. Dál byly kóje na různé papíry, kartony, časopisy a noviny. Pak lis na papír. V druhé půli sběr látek, použité dřevité vlny, výrobků z plastů a kaučuku. Naproti, vedle bývalé kanceláře, jen trochu bokem, druhá hala, kam se dávalo peří, kůže a kožky, rohovina, kopyta, lidské vlasy z holičství a kadeřnictví, koňské žíně. Před ní přístřešek a nákladní váha. Dál venku plechová kůlna na pneumatiky, staré akumulátory, další na skenice, sklo a střepy. Konečně na nejvzdálenějším místě byl výkup kostí jak syrových, tak vyvařených. Tady bude určitě pořádný smrad. I když bylo všechno nyní po inventuře odvezeno a zbyly tam jen hliníkové lodny, pach tu zůstal. Za kůlnou dva velké ořechy, plné zelených poldů. Pod střechami hal byla nabitá prkénka pod několika vlaštovčími hnízdy. Zřejmě tu budou mít dostatek much. Výkup kostí bylo snad jediné, co zde mohlo vadit. Hoch se vrátil. Na dveře výkupny do tabulky s pracovní dobou zasunul štítek Josef Svoboda, výkupčí. Prošel chodbičkou bývalé kanceláře na opačnou stranu ven. Za ní byl poměrně velký prostor, kde se původně skladovaly různé staré zemědělské stroje. Vše bylo zarostlé kopřivami, mladými bezinkami, lopuchy, až na malý záhonek s petrželí, pažitkou, cibulí a mrkví, co tu měl jeho předchůdce. Vše co je potřeba do polévky. Kdyby se místo vyčistilo a zoralo, byla by tam pěkná zahrádka a políčko na brambory. To by mohl do podzimu stihnout. Plot kolem celého objektu byla vysoká cihlová zeď na pravé straně, na levé plechová pole mezi sloupky, nahoře s nataženými řadami ostnatého drátu.

Po návratu se Pepa pustil do vybalení svých věcí. Vedle kuchyně byla větší místnost, zatím prázdná. Zbyla tam jen stará litinová kamna, pak ještě jedna menší, skoro celá zaplněná starými knihami. Prý je předchozí obyvatel používal na zatápění. Je to tam už dlouho, může s tím topit, nebo použít do sběru. Nikde nejsou nijak vedené. Na protější straně síňky byl záchod, umývárna bot a dvě sprchy. Funkční elektrický ohřívač. Ještě dvě prázdné místnosti a malá komora, kde dřív měli sklad. Na otoman natáhnul deku, druhou na přikrytí. Trochu prádla v krabici a vše ostatní uložil v prázdné místnosti za kuchyní. Uvaří si polévku na večeři. Bude mít sice i brambory, ale v poledne se jen odbyl. Z venku přinesl zeleninu, přidal sušené houby. Trochu hotové jíšky z kameninového hrnečku, co měl z domu. Přidal ještě něco krupice, ať je hustá, jak měl rád.

Doma. Snad si tam poradí. Sourozenci jsou už školáci. Měli ho sice rádi, ale přece jen, teď bude líp. Nikdo jim nebude předhazovat, že mají bratra hrbáče. Zmizí z očí, zmizí z mysli. Stouply mu do očí slzy. Proč zrovna on. Vzpomínal na otce, říkal, že by se s tím snad něco dalo dělat. Měli i našetřeny peníze. A přede dvěma lety přišla měna. Mnoha lidem se zhroutil celý svět. Pět ku jedné do pěti tisíc, pak část, co byla uložena, třicet ku jedné, co bylo doma, zase jen do určité částky padesát ku jedné a pak nic. Jen si z bankovek udělat ohníček. Otec byl nemocný a měna ho naprosto zlomila. Po roce zemřel. Všechny naděje byly pryč. A on se bláznivě zamiloval do kluka v učilišti. Nejhorší bylo, že od začátku věděl, že všechno je předem ztracené. Ten hoch nebyl sice žádný krasavec, spíš obyčejný týpek, jakých je plno. Nijak Pepův vzhled neřešil, ale jednou se vyjádřil, že naprosto nesnáší buzíky. Zhasla i poslední jiskřička.

Tady sice bude chodit hodně lidí, ale oni budou ti, co budou něco potřebovat. Doufal, že jeho vzhled je neodradí. Celý areál byl na předměstí, za ním už jenom pole a potok s porostem vrb. Směrem k městu byla ulice, z obou stran domky se zahradami. Cesta dál pokračovala na opačnou stranu kusem lužního lesa k vedlejší vesnici. Po večeři se vydal na obhlídku. Ulice s příhodným názvem Polní nebyla moc dlouhá a napojovala se na rušnější Okružní. Na jednom rohu hospoda Na křižovatce, na druhém konzum se smíšeným zbožím. Do obchodu není daleko. Napadlo ho, co když si dá jedno pivo, ale na podmáslí by to nebyla dobrá volba. Celou cestu nikoho nepotkal. Je horko, chlapi jsou v hospodě, ženský ukládají děti k spánku. Možná tu někdo má i televizi a doma plno sousedů, co se přišli na ten zázrak podívat. Taky se byl jednou podívat, takové malinké kino v obrovské bedně. Ani se nevysílalo všechny dny. Bude mu stačit rádio. Dá se kolikrát sehnat i v bazaru. Otočil se a vracel zpět. Výkupna za ploty a plechovými vraty mu připadala jako nedobytný hrad.

V úterý otevřel v deset hodin a čekal na první návštěvníky. Přikolébaly se dvě babky. Jedna s malou dvoukolovou kárkou, druhá se starým kočárkem. Papír a hadry. Překvapilo je, že nový výkupčí je mladík.

„Bylo teď dlouho zavřeno, tak se nám toho trochu nahromadilo, pane Pepo, můžeme vám tak říkat? Ono Josef, to mi hned připomíná kostel a panenku Marii. Dnes si trošku vyhodíme z kopýtka, zajdeme si do cukrárny na opravdový kafe a zákusek. To víte, důchod je moc malej a obě jsme už jen vdovy, co nikoho nemají. Bydlíme blízko, tak přes neděli vaříme, jak se říká, do holportu, a někdy i v týdnu, hodně se ušetří. Teď jsme chodili na klásky, přijde řepa a výkopky brambor. Bezinky, šípky, hloh. Dokud to jde, ať má člověk nějakou korunu na komoře.“

„To jsme taky měli, přišla měna a najednou nebylo nic. Mýho otce přivedla do hrobu.“

„Tak dopadla většina lidí. Ale policajtům, vojákům, a obrkomunistům měnili jedna ku jedné. Před tím vázaný vklady. Tak si radši dáme o zákusek víc. Na náměstí mají výborný šmetrdólky a indiány.

Babky odjížděly s dobrou náladou. Dopoledne moc lidí nepřijde. To hlavně jezdí z podniků, obchodů. Běžní lidé a děti odpoledne. Ještě přijel muž na motorce, v sajdkáře tři pytle vlasů. Vozívá tak pytel, ale bylo zavřeno. Těsně před polednem traktor s vlečkou přivezl odpady z dílen, železo a měděné dráty z kabelů. Přivezli také oběd v jídlonosiči. Hovězí vývar, sekanou, brambory a kompot. Klasika. Jako v každé závodce. V polévce moře maggi, sekaná samá houska. Ale dost. Do kastrůlků většinou dávali o něco víc než v jídelně. Po obědě fůra starých pneumatik a duší z místního JZD. Přivezli také papírové pytle na vykupovaný chleba a pečivo. To si budou odvážet vždy v sobotu.

Ani se nenadál, týden byl pryč. Než se dvůr pořádně zaplní, bude chvíli trvat. Byla neděle před polednem. Zamknul vrata za posledním zákazníkem. Chtěl si k obědu udělat sladkou rýži s modrými mirabelkami, co rostly u plotu. Jenže rýže je velice drahá. Zvolil žemlovku. V obchodě koupil starší ztvrdlou veku. Stejně se namočí v mléce. Jablka na několika starých jabloních za plechovými boudami nebyla zralá, samé zimní odrůdy, tak použil mirabelky. Žemlovka byla sice dost mokrá a šťáva se mu na pekáčku trochu připálila, ale chuť výborná. Zapíjel meltou. Měl sice malý sáček kávy i malý ruční mlýnek, ale ušetří ji na příště. Hned si zavedl obálkový systém, jak to dělala většina lidí. Na jednotlivé si rozepsal veškeré výdaje, a kde věděl, i potřebný obnos. Za bydlení, elektřinu a vodu neplatil nic, tedy jen symbolickou jednu korunu. Vždyť bydlí v areálu a nebudou na vše zavádět nové hodiny. Ale musí šetřit na otop. Protože sem vozili i nepotřebný nábytek, říkali mu, že poslouží i na přitápění. Nějaké dřevo a uhlí přivezou pro kancelář v první hale a při tom si může objednat i pro sebe. Na pracovní oblečení a boty, mimo co už dostal, vyfasoval poukázky. Pak už zbude jen jídlo, rádio. Co na sebe má a stejně nikam nebude chodit. Doufal, že prázdnou místnost vedle si postupně zařídí z odloženého nábytku. Po obědě se pustil do upravování budoucího políčka. Kopřivy a další plevel nechá uschnout a pak spálí.

Zastihla ho skoro tma. Šel se umýt pod sprchu. Namydlil si celé tělo, na záda použil žínku nasunutou na kartáči s dlouhým držadlem. Pomalu si mnul penis, koule a hladil si stehna a podbříšek. Dokonale se vzrušil. Začal si představovat, že ve vykachlíkovaném žlabu není sám. Prohlížel se v zavěšeném zrcátku. Zepředu není žádná zrůda. Tělo má souměrné a hezké. Jeho penis i šourek jsou spíš větší. Ještě si pamatoval kluky na učilišti ze sprch a taky, když stál u odvodní komise, kde jich bylo asi dvacet. Jenom všechno kazil nešťastný hrb. Zrcátko raději otočil. Pomalu přejížděl prsty po svém tvrdém miláčku. Jednou rukou až k sevřenému svěrači. Začal pomalu honit. Prodloužit co nejdéle překrásný pocit. Našpulil rty a přitiskl je k chladivým kachlíkům. Jazyk oblízl jen zbytky mýdlové pěny. Jenže on cítil pulzující rty svého imaginárního milence. Vždyť mu dal tolik podob. Od romanticky zasněných blonďáků s modrýma očima a štíhlými prsty, přes hravé drobné hnědovlásky s nenasytnými ústy po nekončících polibcích, až k neřestně černým a temným mladíkům s atletickými těly. Napjaté svaly, svírající ruce s nehty vnikajícími až do kůže, mohutné přírazy zakončené výkřiky a výstřiky semene. Nebo naopak poddajně se podrobující jemu. Konečně převládlo až ochromující vzrušení. Po kachličkách stékaly bílé stružky. Některé zachytil do dlaní a roztíral po těle. Pak voda spláchla nejen sperma, ale i vzrušivé vidiny.

Zavřel kohoutek s vědomím, že tak to zůstane navždy. Euforii vystřídal pocit smutku a marnosti. Oblékl si trenky a tílko. V kuchyňce byl nezvyklý chlad. Z kredence ze skleničky vyndal malou kostku tureckého medu. Přinesl si ho asi před měsícem z mírové slavnosti. Na stánku kostky sekal a dával do kornoutů z tvrdého papíru překrásný chlapec, asi jeho věku. Černé kudrnaté vlasy, opálené tělo kontrastovalo s křídově bílým tílkem. V levém uchu měl náušnici. Velké a široké rudé rty se rozevřely, aby odhalily zářící zuby.

„Pojď sem,“ zavolal na něj.

„Já?“ tázal se nechápavě.

„Kdo jiný, vezmi si med. Život máme hořký, tak trochu slastné sladkosti, ne?“

Pepa se bál přistoupit. Hoch byl ve stánku o něco výš, určitě si musel všimnout jeho hrbu. Ale on se stále smál.

„Máš krásný rudý vlasy a úžasně roztomilý pihy na nosíku.“ Podával mu kornout.

Pepa jistě úplně zčervenal, po kapsách hledal mince.

„Nic nechci, je to dárek, ode mě, perníkový srdce z lásky tu nemám, ani cukrkandl, tak aspoň med.“

„To nemůžu vzít…“

„Všechno můžeš, odpoledne odjíždíme, ale možná přijedeme na dožínky. Zastav se, ale hned první večer. Nezapomeň.“ Poslal mu vzdušný polibek. A už se usmíval na skupinku děvčat.

Nespal tehdy celou noc. Zřejmě to řekl jen tak. Musel přeci vidět, jak vypadá. Dožínková slavnost bude prý za čtrnáct dnů. Taky přijet nemusí a nebo si na něj ani nevzpomene. Vzal si jednu kostičku a vsunul do úst. Teď ho znovu ovládla vidina jeho dárce. Sedl si a stáhl trenky. Z úst vyndal ulepené cukrátko a začal s ním přejíždět po svém znovu ztopořeném péru. V duchu opět prožíval nepoznané radosti až k vyvrcholení. Zachytil vše do dlaně s kouskem tureckého medu. Dlaň přiblížil k ústům. Být to doopravdy, slíbávat tak výstřiky černovláska. Znovu se propadal do snění. Ale jen vstal a šel si dát studenou sprchu. Vzpamatuj se, řekl si.

Dnes bude lahůdková večeře. Před pár dny se mu v obchodě podařily koupit tvarůžkové zlomky. Dal si je do sklenice a zalil pivem. Teď ještě trocha kmínu a mleté papriky. Co se týká vůně, byla to biologická zbraň. Ale chuť božská.

Dny ubíhaly velmi rychle. Už si na něj všichni zvykli. Většinou sem chodili stejní lidé. Hlavně takoví, co si chtěli trochu přilepšit, nebo z obchodů, podniků, kde odvádět sběr bylo jejich povinností. S jeho prvními návštěvnicemi Vilemínou a Renatou se docela spřátelil. Někdy přišly, i když nic nedonesly, jen tak na pokec. Taky věděl o všem ve městě, aniž by vystrčil ze sběrny nos. Donesly mu občas buchty nebo domácí vánočku a on jim na oplátku připsal něco navíc. Těch pár korun se ve velkých dodávkách z podniků ztratilo a jim pomohlo. Nejvíc se vyzískalo na železe z továrny. Chlapi ani nekoukali na váhu a sami mu řekli, ať si něco vždycky ubere pro sebe. Oni z toho stejně nic nemají, jde to na ROH, a tak jim zase něco přihodil i pro ně v papíru. Hlavně pro děti ve škole. Velice rychle se naučil v tom chodit. Přesto si dával pozor, dbal, aby měl každý platný doklad. Nikdy se nedalo vyloučit, že přijde někdo nastrčený z podniku.

A taky se kontrola objevila, jen z jiného směru. Přijeli dva soudruzi, kteří byli Pepovi hned podezřelí. Sem nikdo nechodil s prázdnýma rukama. Každý něco přinesl. Poprvé viděl pod klopou saka pověstný odznak StB, na modrém okraji nápis Státní bezpečnost, červený štít s bílým lvem a rudou hvězdou, zlatě lemovanou. Provedl je areálem a jen mu sdělili, že se může při své práci setkat se zahraničními protistátními letáky nebo jinými tiskovinami a v takovém případě by je měl ihned informovat. Jinak mu poděkovali za práci, kterou dělá, která je velmi důležitá v získávání druhotných surovin pro naše hospodářství, a odjeli. Dost ho jejich návštěva rozhodila. Vždyť je to jen pět let od nejstrašnější poválečné doby. Politické procesy, zabírání majetku, vystěhovávání kulaků, veřejné pranýřování keťasů.

Nikdy nemohl zapomenout, jak v noci vtrhli k jejich sousedce a zabavili jí všechny potraviny. Lidé byli zvyklí z války dělat si zásoby. Nepomohlo, když její děti řekly, že jsou to i jejich věci, ale nemají v bytovkách studené sklepy a spíže. Vystavovali pak vše zabavené za výkladem jednoho obchodu. Pytlíky s moukou, cukrem, hrnec sádla, zavařeniny, naloženou zeleninu, ale i látky, povlečení, prostě všechno, co má většina větších rodin doma. Ve městě bylo takových keťasů snad deset. Nic jiného než lidská nenávist a vyřizování osobních účtů. Nejlepší je nic nemít, nešetřit a všechno projíst a propít, to říkal už jeho otec po měnové reformě. Šel si honem udělat skutečnou kávu a hodně si ji osladil. Stejně hořkost nespláchnul.

Až babči Renata s Vilemínou ho přivedly na jiné myšlenky. Od soboty začnou dožínky. Prý budou veliké. Přijede i ruský soubor písní a tanců, bude kolotoč, houpačky, střelnice. Pódium už staví. Hned si vzpomněl na krásného kudrnatého černovláska. Půjde se podívat, i když moc nevěřil, že přijede. A když ano, kdo by si ho pamatoval. Stejně byl nervózní. Bude muset mezi lidi. Vždyť i do obchodu chodil brzy ráno, aby co nejrychleji vypadl. Vezme si šedé tesilky od jediného obleku, co má, a proužkovou polokošili. Zdálo se mu, že v ní není tak jeho postižení vidět. Nejraději by šel až za tmy, ale bude tam moc lidí, v tom chumlu se ztratí.

Dožínky se konaly na veliké louce za fotbalovým stadionem, kde bývaly i jiné atrakce. Cirkusy, provazochodci, jezdci smrti na motorkách, ruské kolo a vodní panny. Prostě světští, komedianti. Když celý nervozní přicházel Pepa ke vchodu, začal zpívat folklorní ruský soubor. Všichni se dívali tím směrem. Vstupní lístky prodával jeden z činovníků Národního výboru. U Pepy mávnul rukou.

„Jen běžte, soudruhu Svobodo, vždyť jste tak trochu i náš zaměstnanec.“

Dál už byly samé krámky a maringotky. Perníkáři, prodejci lékořicových pendreků, cukrové vaty na špejlích, svatojánského chleba, fefrmincových hadů. RaJ, neboli Restaurace a Jídelny, tu měly pod plachtami celou hospodu i několik stánků s točeným pivem, limonádami, párky a klobásami. Největší nával byl u stánku se zmrzlinou. Cukrárna měla i další stánek se zákusky, Hořickými trubičkami a Lázeňskými oplatky. Těsně než začínaly střelnice a zábavní atrakce, uviděl stánek s tureckým medem. Starší muž s fezem na hlavě odsekával kousky z velkého bloku. A pak Pepa uviděl svého černovláska. Nejdřív ho nemohl poznat. Na hlavě měl turban ze zlatavého plátna a v něm zatknutou rubínovou jehlici. Zpod turbanu mu vykukovalo pár černých kudrlinek. Pepovi se snad zastavilo srdce. Zase se bál přistoupit blíž. Teď ho ovšem chlapec uviděl. Ještě víc se usmál a pokynul prstem. Pepa nevěřícně ukázal na sebe.

Hoch naznačil, ať obejde stánek. Vykročil jako ve snách. Polilo ho horko. Ne venkovní, ale vnitřní, jaké dosud nepoznal. Za plachtou stánku byl stolek a židle. Na jedné v dřevěném obalu a pergamenu zřejmě připravený další blok medu. Nerozhodně stál u židlí. Kus plachty se odhrnul a objevil se jeho idol. Podával mu misku s kousky tureckého medu.

„Máš čas?“

Přikývnul.

„Vydrž chvilku, přijdou mě vystřídat holky, tady máš i něco k pití.“ Sehnul se pod stůl a podal mu láhev s jablečným moštem.

Pepa seděl a těžce se bránil úplnému zmatku. Nejenom že si ho pamatoval. Vypadalo to, jako by ho očekával. Skoro se bál pomyslet, co všechno by z tohoto setkání mohlo vzejít. Pořád ho ve všem sráželo jeho postižení. Třeba je to jen nějaká zlomyslná hříčka a skončí výsměchem a ponížením. Znal dobře lidskou krutost od útlého mládí. A to ještě jeho hrb nebyl tak viditelný. S roky se začal zvýrazňovat. A navíc jeho rudé vlasy a pihy. Z úvah ho vytrhly dvě asi patnáctileté dívky. Se smíchem proběhly kolem něj. Po chvilce se objevil jeho pohádkový hoch.

„Tak mám volno a provedu tě po našich atrakcích. Federico, přátelé mi říkají Fedi. Dřív jsme jezdili po celé Evropě, teď nás omotali ostnatými dráty. No, moje mamka se zapomněla v Itálii, otce nemám, přivezla si jenom mě, a ty?“

„Jsem jenom obyčejnej Josef, Pepa.“

„To není zas tak špatný jméno, jen hodně častý. Můžu ti říkat Pepi?“

„Jistě.“

„Tak vyrazíme.“

„Ty se mnou chceš fakt jít? Nevadím ti?“

„A proč? Hlupáci jsou všude. Zapomeň na ně. Jdeme.“

První byly lodičkové houpačky.

„Zvládneš, když se přetočíme?“

„Snad jo.“

Řetízkový kolotoč. Tam si ho Fedi přitáhnul k sobě. Všude se na ně smáli. Aby ne, vždyť světští jsou jedna velká rodina. Strašidelnou jízdu si projeli dvakrát. Pepa všechny udivoval ve střelnici. Kdysi měl vzduchovku. Ještě vznášející se labutě. Dali si párky, pivo, později ještě klobásku. Po jídle jen divácké atrakce, žongléry, krasojezdkyně a vrhač nožů. Najednou se ocitli před maringotkou natřenou bíle a červeně. Fedi zvenku na konci vozu zavřel okenice.

„Zvu tě do mýho domečku na kolečkách,“ řekl a vyběhl po schůdkách. Natáhnul ruku k Pepovi. „Je to i mé matky, ale ta tu teď nebydlí, našla si novýho přítele. Tak co je? Neboj!“

Pepa vyšel po schodech, trochu se lekl, když Fedi za nimi zamknul.

„Občas se nějaký opilec splete, tak ať máme klid.“

Prošli miniaturní kuchyňkou, pak boční chodbou do druhé půlky vozu. Za dveřmi byl nádherný pokojík, připomínající spíš dívčí království. Na oknech i nábytku krajky. Barevné obrázky květin, ptáků a fantaskních krajin. V čele velká postel, plná polštářků v barvách duhy, různých tvarů a velikostí. Federico z boku stěny sklopil stolek a rozevřel dvě skládací plátěné židle. Ze skříňky vyndal krásné broušené číšky.

„Hned jsem u tebe, máme tu i malou ledničku.“

Přinesl baňatou láhev v rákosovém opletu. Nalil temně rudou hustou tekutinu.

„Od mnichů z kláštera v Polsku. Neboj, neoslepneš, žádná samohonka. Po staletí zdokonalovaná receptura z bylin a sušených plodů.“

Pozvedli své skleničky. Vůně luk se mísila s jemností lesního ovoce. Jahod, malin, ostružin.

„To nemůže být pravda, promiň, Fedi. Jen s hrůzou čekám, kdy se všechno rozplyne a zůstane jen bolest.“

„Pepi, co ty pohřební řeči. Myslím, že bolesti, odmítání a nepochopení sis za svůj život užil dost. A že jsi jako já. Něco mi napoví, nevím co, ale jsem si naprosto jistý.“

Přitáhl si ho blíž a políbil. Pepa se lehce vyvinul z jeho objetí.

„Já, já se ještě nikdy s nikým nelíbal. Maminka mě líbala na čelo. Je to nádherný, ale bojím se. Máš pravdu, líbí se mi kluci, ale jsou to jen sny. I o tobě. Nikdy nebudou skutečností. Jenom čekám, kdy tě ta hra omrzí a vyhodíš mě.“

„Mrzí mě, že si něco takového myslíš. Nejsem žádný sadista, který by měl radost obelhat tě a ponížit. Chci tě. Nikdy jsem neměl zrzavýho kluka. Jistě že nejsem žádnej anděl. Třeba mě nebudeš chtít ty. Už dávno jsem si představoval ve svých klučičích snech milování, ale nikdy v tom nebyly holky. Jednou jsme vypomáhali strýci, co jezdí s cirkusem. Bylo tam taky pár mladých, ale moc se se mnou a ještě mým bratrancem nebavili. No mně se líbili, asi jsem na ně civěl, jeden večer mě chytli, odtáhli do nepoužívané klece. Všechno ze mě ztrhali a znásilňovali, až jsem omdlel. Jen mě pak polili kýblem vody, abych se probral. Byli čtyři a hodně brutální. Museli pak zavolat doktora. Měli co dělat, aby to nenahlásil. Ale ani já jsem to nechtěl ohlásit. Mohli nás zavřít všechny. Najednou se mi ty vzpomínky vracely, ale ne jako hrůza mojeho poprvé, začal jsem po sexu toužit a vyhledávat ho. Jen jsem ho chtěl krásný a jemný. Hladit se, líbat, vzrušovat, dopřávat to samé i mému milenci, všechno co mi při znásilnění chybělo. Strašně mě vzrušovali zrzci, říká se, že mají velký péra a výdrž, to možná zjistím s tebou. Občas když někde jsme, narazím na podobnýho teplýho kluka. Je bokem, jen se dívá a cítím, že by chtěl co já. Moc často se něco takového nestává, ale když, ještě jsem se nespletl. Nechci a neslibuji lásku na věky. Ta není pro nás. Ale krásnou lásku na jednu dvě noci, na kterou budeme rádi vzpomínat. Promiň, jsem moc ukecanej.“

„Já ti ale nemám co dát. Nic z toho, po čem toužíš, neumím. Nikdy jsem se nelíbal, s nikým jsem nebyl, jen sny. A navíc, tví milenci byli vždycky krásní, žádní zvoníci od Matky Boží.“

Fedi se rozesmál.

„Jsi strašně miloučkej, když se bráníš. Cítím v tobě něco, po čem toužím dávno, nejen rudý vlasy a pihy. Do Quasimoda máš daleko a já tě chci, chci takovýho, jakej jseš. Ale nutit tě nemůžu.“

Znovu se nahnul k Pepovi. Vždyť jeho pihovatá tvář je hezká a hodně vzrušivá. Krásné ušní lalůčky, rudé kotlety do poloviny uší přecházející v husté mírně zvlněné vlasy. Rovný delší nos s rezavými pihami, které se jakoby rozlévaly po tvářích a končily pár tečkami na bradě. Tentokrát se Pepa nevytrhl, naopak začal prožívat neskutečné slasti prvních svých neohrabaných polibků. Se vzrůstající intenzitou pociťoval zatím nepoznaný tlak v koulích. A jeho penis se už zcela vymkl jakékoliv poslušnosti. Tělo, osvobozené od strachu, obav a nejistoty si začalo žít vlastním životem. Všechny potlačované pocity vlastní nemohoucnosti vzaly za své. Přitáhl si teď sám Federica, aby se mohli líbat ještě vášnivěji.

„Mám tu i maličkou koupelničku, trošku se připravíme, chceš?“

Vrátili se a Fedi si s Pepou stoupl k zrcadlu.

„Opaluju se na střeše nahý. Ty myslím moc na slunce nemůžeš, viď?“

„Musím pomalu a opatrně, hned jsem jak rak a loupu se. A taky nebylo kde. Nemohl jsem se nikde vysvléct.“

Oběma jejich péra krásně stoupla. Pepovo bylo o hodně větší na délce i objemu.

„Musel bych mít na porovnání ještě jiný zrzavý, ale ty máš teda kládu.“

„Nebudu ti vadit?“

„Nebudeš, výstavní kousek. Velký, ale jemný a máš na něm i pár pih a v houštince vlevo malý mateřský znamínko.“

„To tvůj je krásně tmavej, nebyl otec spíš mulat?“

„Kdo ví, máš proti mýmu ptáku nějaký rasový předsudky?“ rozesmál se Fedi.

„Je k sežrání,“ Pepa se sklonil a začal kouřit. „Asi mi to moc nejde, všechno je poprvý.“

„Jseš skvělej, skoro ti nevěřím, ale chci taky.“

„Nevím, jestli tě unesu,“ Pepa vzal Fediho do náruče a položil mezi polštářky. Hned se přetočil, aby si jejich miláčci přišli na své. „Vždycky jsem o tom jen snil.“

Černovlásek jemně stiskl svými zuby žalud a opatrně zmáčknul kulky.

„Není to sen.“

Z poličky vzal tubu, nanesl krém na Pepův penis a jemně ho roztíral. Sám si přejel prsty mezi půlkami.

„Už nevydržím, prosím, pojď do mě.“

Pepa se otočil a klekl si za klečícího Fediho. Ten vzal nastávající objekt potěšení a pomalu si ho začal nasouvat. Chvilku byl problém, ale vše povolilo a Pepův zatím nesplněný sen se stával skutečností. Pevné svírající objetí pozvolna ustupovalo. Cítil všemi póry, jak se noří stále hlouběji. Táhlý vzdech jeho milence nabíral na intenzitě. Stejný se dral i z jeho úst.

„Neboj,“ ozvalo se, „ještě můžeš, až na konec.“

Pak se vracel a znovu pomalu zajížděl. Jen zvolna přidával na rychlosti. To bylo něco jiného než ruka. Neskutečné objetí a propojení. Přestal úplně vnímat svět. Celé tělo se podřídilo nepoznanému naplnění touhy. Zrychlili. Fedi mu vycházel vstříc, jako by se snažil ještě víc si jeho naběhlý penis dorazit. Už nešlo nic oddálit. První výstřik byl až bolestivý, měnící se v úžasné opojení na hraně vědomí.

Leželi vedle sebe.

„Nemyslel jsem si, že milování je tak krásný.“

„Je, Pepi, ta nejkrásnější věc na světě. Když si ti dva vzájemně ve všem vyhoví. Jen pro nás je i nebezpečný. Jenom si všechno krásný krademe, aby nás nikdo neviděl, nepřistihl. Možná si myslíš, jak by bylo krásný tak i žít, jako manželé. Jen snad někde v divočině bez lidí. Ani tady by to nešlo. U nás taky není bezpečno, jen možná na čas. Ale najdou se lidé, kterým vadíme. Sami si život zpackali a šťastnejm závidí. Chtěli by taky, ale nemůžou. Tak to bylo i s mým znásilněním. I oni byli oběti. Pomluv, nenávisti, nepochopení, vlastního neštěstí. S jedním jsem pak mluvil. Snažil se nějak omluvit. Byli opilí a na mně to prý viděli. Chtěli jen zkusit, jestli jsem teplej, a už se tomu nedalo zabránit, když viděli jeden druhýho. Chtěli všichni. Ale to je pryč. A já, taky jsem na tobě viděl, že zřejmě někoho hledáš. Netroufáš si, bojíš se s někým seznámit kvůli postižení, trestnosti, nezkušenosti. V našich letech je plno kluků ženatých. Když šťastně, můžou souložit, kdy chtějí. Ani neví, co mají. Odjíždíme v pondělí večer a úterý ráno. Můžeš aspoň na noc?“

„Zítra otvírám až v deset a v poledne končím. Aby se dostali se sběrem ti, co nemůžou přes týden. A pak začínám až v úterý v deset.“

„Budeš chtít být se mnou do úterního rána? Ukážu ti náš vchod mezi vozy, ať nemusíš platit zítra vstupné. V pondělí se bude balit a uklízet. Já si na tebe udělám volno. Všichni mně tu něco dluží, plno záskoků. Moc bych o tebe stál. Pak přijedeme až možná na jaře, ale kdo ví. Snad nás pustí i do zahraničí.“

„Udělám všechno, jak budeš chtít. Pro mě jsi uskutečněný sen a za všechno dík.“

„Do rána daleko, přinesu něco k jídlu, jen malýho a můžeme pokračovat.“

Přinesl olejovky z Polska, rohlíky, naložené olivy s papričkou z NDR.

„Jenom si lehneme, budeme se hladit a vzrušovat, chceš, Pepi?“

„S tebou nejde něco nechtít, jen je mi smutno, až odjedeš, už nikoho nenajdu.“

„Najdeš, někde už na tebe čeká, věř mi, prý přináším štěstí těm, co hledají,“ smál se Fedi.

„Cítíš, když si je vzájemně držíme, jak v žílách tepe srdce?“

„Cítím, asi říká, že si je nemáme jen držet, že patří někam jinam, stejně bude tepat na mých rtech, chci slíznout rodící se kapičku.“

Sklonil se, obemkl Pepův penis rty. Pak ho otočil na břicho a jeho rty a jazyk začaly prozkoumávat půlky roztahované prsty.

„Trochu se bojím, Fedi, nesměj se. Vypadám jak úplnej vůl, já vím.“

„Nemusíme víc zkoušet.“

„Chci zkusit všechno.“

Namazané prsty opatrně hladily sevřenou růžici. Přejíždění, kroužení, vnikání. Pak nahrazení a další pomalé vnikání.

„Můžu, miláčku?“

„To mi ještě nikdo neřekl, snad v dětství máma. Můžeš, je to jenom nezvyk.“

„Otočíme se na bok, chci dosáhnout na tvé opuštěné zvířátko, cítíš, jak ožívá, taky si bude hledat cestu.“

Zrychlili. Pocit tlaku a plnosti se měnil v úplně jiný, neznámý a krásný. Sotva dozněly Fediho výstřiky, přetočil si ho Pepa a nedočkavě do něj vnikl taky z boku.

„Promiň, neudržel jsem se.“

„To nic, vždyť to chceme oba.“

Kdo by sledoval čas, až vzájemné vyčerpání je ukolébalo. Na chvíli usnuli. Přišlo svítání. Neproniklo přes zavřené okenice pokoje, jen rozzářilo chodbičku.

Pepa se vracel, hvízdal si, bylo mu krásně jako snad ještě nikdy. U vrat už stálo nákladní auto plné starého nábytku.

„Přestěhovali jsme se, dvě rodiny, nemáme to kam dát, vezmete nám to?“

Stůl, postele, různé židle, sametový ušák, mycí stůl a několik skříní.

„Máme teď ústřední topení, jinak bychom to rozbili a spálili.“

Nábytek byl sice starý, ale neponičený. Plno věcí se bude hodit. Jednak do prázdného pokoje, vždyť nemá ani postel, a ostatní uloží do vedlejších prázdných místností. Rozbít a spálit, na to je dost času. Přivezli také pytle plné šatů. Všechno jen dámské. I kabáty. Nechá to na prohlídku jeho babičkám, Renatě a Vilemíně. Ještě přišlo pár lidí. Hlavně se sklem a papírem. Končil, všechno prohlédl, vrátí se až v úterý ráno. Těšil se na Federica. Ukrojil kousek chleba, namazal sádlem a při jídle se umyl a oblékl. Sandále, plátěné kraťasy, jak mu řekl Fedi. Prošel mezi maringotkami.

„Vyrazíme do světa,“ uvítal ho jeho nový přítel. „Mám sice volno, ale znáš to, určitě by někdo něco chtěl v pondělí, až se bude balit. Přežiješ dvě noci ve stanu?“

„Určitě, ve stanu jsem nespal. Kluci z okolí jezdili, ale to víš, nikdy mě nikam nechtěli.“

„Budeš muset vzít na záda tenhle batoh.“ Ukázal na něj v koutě, s řemínky připnutým složeným stanem.

Venku mezi vozy nasedli na červenou Jawu dvěstěpadesátku, pérák.

„Na sedačce je pásek na držení, nebo se mě chytneš v pasu.“

Vyjeli směrem k zalesněným kopcům. Než vjeli do lesa, zastavili se v malé hospůdce. Dršťková polévka, krásně upečený bůček s bramborem a zelím. S sebou do tašky jim dali velký kus studeného a pár lahví piva. Projeli cípem lesa a pak sotva znatelnou stezkou kolem staré polozbořené vápenky. Najednou se mezi keři a stromy objevil dávno nepoužívaný lom. Byl částečně zarostlý náletem až na malý palouček s nízkou trávou.

„Tady si postavíme stan, svítí sem ranní sluníčko, když je chladno. Teď je tady stín. A vedle mezi kameny je ohniště.“

„Jak tohle místo znáš, když jezdíte všude po republice?“

„Už předloni mě sem zavezl jeden kluk od nás. Sbalí vždycky nějakou kočku a jede si pěkně zapíchat. Tak má všude místa, kde je klid. Motorka je taky jeho i stan, ale přeje i mně. Ví dobře, jak na tom jsem. I u nás se najdou takoví, co by nás nejradši viděli v kriminále. Netroufají si sice kvůli máti, je z rodiny Burianů, a to je jedna z nejstarších, ale závist je všude.“

Postavili stan na místě, kde byly ještě znatelné rýhy v písčitokamenité půdě pro odvod vody za deště. Blízko skalních stěn nebyl problém nasbírat popadané suché větve. Stačí malý ohýnek. Je horko a k večeři mají bůček. Uvaří si jen čaj nebo kávu, ráno polévku. V lese budou určitě houby a ostružiny. Po jídle si zašli pro vodu a umýt se kousek zpět, k nepatrnému potůčku, kde byla z kamenů vytvořená malá tůňka. Jen odstranili ztrouchnivělou větev a něco napadaného listí. Už blízko vody našli několik hub. Ryzce černohlávka, holubinky, suchohřiby. Budou do ranní polévky. Když se setmělo, seděli u ohýnku a drželi se za ruce. Občas jen malé líbnutí, které většinou přerůstalo ve vášnivé a intenzívní. To pak nemohlo skončit jinak než milostnými hrátkami ve stanu. Vrstvička žhavých uhlíků ještě posloužila k upečení několika brambor. Posolené byly skvělé ke zbytku bůčku.

Ranní milování, cesta k potůčku, polévka z klobásky, brambor a hub. Dopoledne plné doteků, pohlazení, polibků.

„Chci si všechno co nejvíc užít. Teď, když člověk pozná, jak je milovat krásný, bude těžký chodit spát a probouzet se sám,“ přiznával Pepa.

„Já jsem na tom stejně, nemysli si, nejsem jako námořník, kterej má v každým přístavu milenku. Musíme se spoléhat sami na sebe a urvat z možnýho co nejvíc.“

Kluci si užili krásný den i noc. Poslední. Ráno vzal Fedi Pepu až k sběrnému dvoru. Ještě polibky za plechovou bránou, aby je náhodou někdo neviděl. Oba měli v očích slzy.

„Určitě někoho potkáš, a když ne, z jara se možná uvidíme, díky.“ Fedi ještě zamával a zmizel v zatáčce na konci ulice. Pepa už nechal otevřená vrata. Posadil se na stoličku před halou. Pořád nemohl uvěřit posledním dnům. Ze slastného rozjímání ho vytrhl příjezd jeho šéfa z okresního města.

„Jsem rád, že tady je všechno v pořádku. Ale máme problém s jednou výkupnou. Bude se tam stavět. Tady jsou prostory. Zvětšíme ji. Hlavně výkup železa. Posuneme plechový plot a boudy. A přidáme ti sem jednoho pomocníka, a hlavně budeš mít o něco větší plat. Chlapi na to hned vletí, za tři dny bude hotovo. A pořiď si sem psa. Krade se všude.“ Taky hned přijela parta dělníků a venku začali usazovat nové sloupky pro plechový plot. Pak se přestěhují kůlny. Když přišly jeho bábinky Renáta s Vilemínou, radil se, kde sehnat psa.

„Jako na zavolanou, u nás v ulici je bývalej pohraničník, co má chovnou stanici německých ovčáků. Má tam dvě krásný fenečky, ale mají nějakou vadu vybarvení nebo čeho, je mu líto je utratit, ptal se, kdo by se jich ujal. My vám je, pane Pepo, přivezeme.“

Snad nebude vadit, že jsou dvě, pomyslel si Pepa. Druhý den přivezli v kočárku dvě štěňátka. Jedno skoro černé, ale s hnědýma zadníma nohama, druhé hnědošedé s výrazně šedou hlavou.

„Nic za ně nechce. Jen se dojde podívat a poradí vám s výcvikem. Je tady nějaký spolek a chodí se tam cvičit.“

Pepa jim hned udělal pelíšek v předsíni. Svaří pro ně výběh přes den a mimo otevírací dobu budou běhat po celém areálu. Z podniku dostal poukázky na maso z jatek a na další krmení. Sotva bylo vše dodělané, hned přijelo několik aut se železným šrotem. A po neděli nastoupí i nový zaměstnanec. Ze zemědělského družstva mu slíbili na podzim sadbový česnek a pro jaro i brambory na kus políčka za bývalou kanceláří. Sehnali si pro sebe nějaké velice rané a rohlíčky, tak mu také nechají. Teď si zasel špenát, ředkve a salát. Co bude navíc, prodají mu babičky na trhu. Je třeba využít všechno, co se dá. Peněz moc není. Konečně nedělní odpoledne. Za celý týden se ani nezastavil. Začalo pršet, uvařil si konvici čaje, koupil v obchodě vyřazené tvrdé keksy. Původně pro štěňata, ale namočené v čaji byly skvělé. Tak se s nimi podělil. Docela slušně lilo.

Vzpomínal na úžasné dny před týdnem. No co naplat, život není jen krásný, vždyť si jinak nemá na co stěžovat. Co je tady, neslyšel ani žádné narážky na jeho hrb a Federico mu zvedl i sebevědomí. Kdoví jaký bude jeho nový spolupracovník. Vybírat si nemůže. V pondělí ho upozornili, ať je v objektu, přijedou natáhnout dráty. Bude mít v kanceláři telefon. Chtěl se původně zastavit doma, tak až za týden. Štěňata se mu uvelebila na klíně ve starém ušáku. Nesmí je na to zvykat. Musí rychle dobudovat kotec s výběhem a začít je cvičit. Všichni tři usnuli.

Hned ráno přijeli s telefonem. Vypadal hodně staromódně. Jako v předválečných filmech. Montér mu ukázal, jak je nutné zatočit s kličkou, aby se ozvala spojovatelka na poště. Také se ozvala, měla velice příjemný hlas.

„Má službu Lenička,“ sděloval montér. „Taky chudák doplatila na válku. Ve čtyřicátým sedmým si hrála někde s klukama. Našli nevybuchlou munici a hodili ji do ohně. Toho kluka výbuch zabil, jí utrhl nohu. Krásná holka, ale kdo si ji vezme? A někteří lidi jsou hovada, no asi to znáš sám. Mysleli jsme, že si lidi po válce budou vážit víc života, ale opak je pravdou. No nic, tak mizíme. Ještě jedeme zavádět další.“

Když šel v úterý otvírat bránu, stál tam už nějaký chlapec, asi v jeho letech.

„Dobrý den, jste prosím pan Svoboda? Mám se u vás hlásit jako výpomoc.“

Menší, drobnější, hezká tvářička, vlasy pochcaná sláma. V jeho případě snad spíš špinavá, ale co každého hned muselo pořádně trknout, byly oči. Jedno krásně modré se pohybovalo normálně, druhé švidralo a bylo zkalené.

„Tak pojď dál, jsem Pepa, myslím, že léty jsme na tom stejně, tak žádný pán.“

„Štefan Cípro, pocházíme ze Slovenska, ale přišli jsme hned po válce. Vyučil jsem se vazačem knih, i tak mám problémy s očima a není tady jiné místo, snad mě taky nevyhodíte.“

„Nevykej mně, Štefane, a pojď dál. Tak brzo nikdo nechodí, piješ meltu?“

Chlapec přikývnul. Zašli do kanceláře. Na poličce byly čtyři hrnky. Někdy si dal s babičkami meltu nebo i kávu. Nalil do dvou hrnků z modré, trochu oprýskané termosky.

„Po deštích se ochladilo. Přijel jsi vlakem?“

„Ano, já, já na jedno oko vidím celkem dobře, na druhém jsem měl tupozrakost, s tím už nic nepůjde, prý se zanedbala léčba, něco se přidalo. Ve vazárně mně říkali, že odstrašuji zákazníky, ale ti budou i tady.“

„Jsou to idioti, podívej, já mám hrb. Všude se mě smáli, tady je klid. Lidi si na tebe zvyknou jako na mě. Budeme dva hnusní, no co, taky jsme lidi. Tady nás uklidili před světem, o kterej aspoň já moc nestojím. Z nádraží se sem dá jít, pokud není moc bláta, zadem po polní cestě, tam potkáš jedině traktor. Tady nebudeš dělat nic těžkýho, jen brát hlavně papír a hadry. Železo, pneumatiky nebo lisování bude na mě. Obědy ti domluvili?“

„Musím si sehnat jídlonosiče, dva, aby byly na střídačku.“

„Víš, kde jsou tady Domácí potřeby? Tak tam sjedeš na kole. Jedno tu mám daný dohromady asi z pěti rozbitých, ale jezdí dobře. Teď hned, abys je měl, když přijedou s obědem. Máš peníze?“

Štefan vyjel a během půl hodinky byl zpět. Akorát přijela Renata s Vilemínou. Dovezli veliký úlovek. Vlnitou lepenku. Do kanceláří dostali nový nábytek, a když ho vybalili, zůstala hromada obalů. Nikdo pro ně pořád nejel a nebylo kam je uklidit. Správce byl rád, že babičky vše odvezly. Hned se seznámily se Štefanem.

„Jak to, že lidi se tady chovají jinak? Ty babičky byly hrozně fajn.“

„No vidíš. Lidi, co sem přijdou, jsou spíš chudí, kterým pomůže i koruna za kosti. Mají hned na polívku. Nebo schraňují sběr pro vnoučata do školy. Vždycky jim na potvrzení napíšu o nějaký kilo navíc. Jsou tady jako v hospodě štamgasti.“

Přivezli oběd. Maso na kmínu a knedlík. Pojedli v Pepově kuchyňce. Hned ukazoval své království. Spával pořád na otomanu v kuchyni. Vedle už měl skříň, postel, stůl i židle, ale všechno chtěl obrousit a natřít lakem. Ukázal i malou místnost s množstvím knih.

„Mám knihy velice rád. Proto jsem šel na knihaře. To je tady vážně na pálení? Myslím, že většina by se dala dobře prodat ve velkém městě v antikvariátě.“

„To můžeš zkusit, taky jsem je nechtěl pálit. Prý je sem přivezli, když se v padesátém rušila část knihovny v zámku.“

Ještě ukázal Štefanovi dvě místnosti naproti přes síňku, kam dával různé věci z dovezeného nábytku, co by se mohly hodit. Odpoledne přivezli z RaJe docela velkou lednici.

„Máš tu lednici? Nemáš. My jsme ji vyřadili, ale poslouží ještě pár let, chtěla by jen natřít a pořádně vymýt,“ ukazoval Pepovi vedoucí z restaurace. A hned ji složili do kuchyně. To bylo něco, bude moct na jatka jen jednou za týden nebo dvakrát, až budou psi větší. Se štěňaty zatím venku běhal Štefan. Pár krámů přivezli z autoškoly. A Pepa se přihlásil. Na auto sice dlouho nebude mít, ani na starší, ale motorka by se levná zánovní dala sehnat. Bude lepší jak kolo, na nákupy a do jatek. Štefan pro oční vadu si řidičák dělat nemohl. Kluci si ve všem vycházeli vstříc a Pepa byl rád, že získal i kamaráda. Jen se oba vyhýbali úzkostlivě zmínkám o holkách. Začal podzim. Sklidili jablka a ořechy. Zasadili veliký záhon česneku. Na tom se vždy vydělalo. Všechno se dařilo. Jednu protější místnost upraví, aby tam mohl Štefan přespat, až začnou větší mrazy a nemusel jezdit vlakem. A jedno ráno Štefan nepřišel. Pepa myslel, že mu třeba ujel vlak, nebo náhle onemocněl. Odpoledne mu volal jejich šéf. Leží v nemocnici v kritickém stavu, jak se večer vracel domů, parta kluků ho přepadla a surově zbila. Je v bezvědomí na přístrojích. Všechno šetří Bezpečnost.

Pepa zavřel dřív, jel na kole na nádraží, dal ho do stojanu, zamknul a jel do města s okresní nemocnicí. Na chodbě se potkal se Štefanovými rodiči. Ani je k němu nepustili. Lékař jen přišel s tím, že jeho stav je stabilizovaný, ale pořád kritický. Má zranění ledvin, slinivky, krční páteře, zlomenou ruku a těžké poranění očí, otřes mozku. Pokud ostatní zvládne, zřejmě nebude vidět. V noci přijede specialista z Brna. Nemá cenu v nemocnici čekat, do rána jim žádné jiné zprávy nepodají. Pepa se vracel po desáté vlakem, co jede po skončení odpolední směny. Rodiče zůstali v nemocnici. Nemohl pochopit, co se mohlo stát. Sice mu prý nadávali, že je chcíplo a švidra nebo slepejš, ale nikdy ho nikdo než slovně nenapadl.

Nemohl spát, ráno volal do nemocnice. Odmítli mu cokoliv říct, není rodina ani zaměstnavatel. Trochu se znal s jedním zdejším doktorem. Jezdil si k němu vybírat trubky pro konstrukci na ovocné kordony. Dobře vždy zaplatil, víc jak za cenu šrotu. Řekl, že mu zavolá večer. Jak skončí ordinaci, sjede do nemocnice. Večer volal. Stav je pořád velice vážný, ale snad ne kritický, ale všechno se může rychle změnit. Dobré je to, že zdravé oko není až tolik poškozené, ovšem to zjistí, až nabude vědomí. Spíš se teď bojí o poškození mozku. Kluky, co ho zmlátili, už mají ve vyšetřování.

Cítil zvláštní směs pocitů. Mimo Federica to byl jediný člověk, se kterým se sblížil, kterého měl rád, aniž by si něco takového dřív připouštěl. Pepova rodina těžce nesla, když byli někde společně s ním. Jen Federico neřešil hrb a se Štefanem od počátku svá postižení ani nevnímali. Kdo mohl něco tak strašného udělat a proč? Jistě že kluci se občas porvou, ale tohle je něco jiného. Jak ubíhal čas, Štefanův stav se pomalu zlepšoval. Konečně mohl za ním na návštěvu. V cukrárně vzal pár zákusků se šlehačkou. Ty měl prý rád. Musí se zeptat, co může jíst. Byl už na normálním pokoji spolu s dalšími šesti pacienty. Na ruce měl ještě sádru a přelepené nemocné oko. Na tom brýle se zahnědlým sklem. Z dálky se usmál. Tak snad vidí, to je dobré. Pozdravili se, Štefan podal Pepovi ruku.

„Co Nela a Luna?“ ptal se první na štěňátka. „Už mě nepoznají,“ posmutněl. „Přijali někoho místo mě? Chtěl bych se vrátit.“

„Jistě se vrátíš, už jsem o tom mluvil se šéfem. A psi si pamatují, neboj se. Mně je taky smutno. Bude zase dobře.“

„Není to tak špatný jak na začátku. Sádru mi sundají, mám už jen bolesti páteře a oka. Točí se mi hlava. Na svátky mě možná pustí domů a pak se uvidí. Naši jsou pořád v práci, není, kdo by se staral. Zastavíš se ve svátky u nás?“

„Samozřejmě. Na Štědrý večer budu u nás doma. Přivézt dárky sourozencům. Pak se určitě zastavím, ale to je ještě čas. Přijedu za tebou aspoň dvakrát týdně.“

„Díky, jsi moc hodný. Snad ani mezi lidi nepatřím.“

„Nic takovýho neříkej, taky jsem si to kdysi myslel. Hrb není můj jedinej problém. A nemáš se unavovat mluvením. Donesl jsem ti něco se šlehačkou, to můžeš, ptal jsem se.“

Pepa seděl u pacienta, až ho přišly sestřičky požádat, že návštěva končí. Vracel se domů a přemýšlel, co se vůbec stalo a proč. Štefan o tom zřejmě nechtěl mluvit.

Jezdil na návštěvy do nemocnice. Na svátky si Štefana rodiče zavezou domů, vzali si každý pár dnů dovolené. Hlavní problém byly závratě, které prý odezní až časem. Nemohl proto zůstat bez dozoru. Pepa sehnal z cukrárny velkou vánoční kolekci na stromeček. Vůbec nebyly v prodeji. Jen pro známé pod pultem. Taky hračky, starším sourozencům knížky a nějaké oblečení. Od babiček i pro maminku pletené teplé šály, ponožky, rukavice a svetry. Štědrý den byl pracovní a končil až navečer. Mrzlo, ale sníh byl odhrnutý pluhy. Některé ještě tahali koně, na hlavních cestách traktory. Ani se mu všechno nevešlo do batohu, nesl i tašku. U kašny balili prodej kaprů.

„Ještě nám tu jeden zbyl, veliký, bude se slevou,“ volali na něj dva mladíci.

Koupil ho a dobře udělal. Doma měli jen malého, zato velikou mísu bramborového salátu. Kapry hned připravil. Od dob, co umřel táta, tolik rybích řízků ještě neměli. I při večeři myslel na Štefana. Zítra se za ním zastaví. Měl pro něj také šálu a svetr, knížku a krásná plnicí pera v dřevěné krabičce. Doma rozložil pod smrčkem dárky a rozvěsil kolekci čokoládových figurek balených ve staniolu. Taky ostatní vánoční ozdoby ze skla, papíru, slámy i dřeva. Pozlacené oříšky, fondánové bonbony v třepenitém barevném papíru, malá jablíčka a preclíčky. Papírové řetězy, staniolové třásně a úchytky se svíčkami. Na samotný vrchol blyštivou špici. Rozžal svíčky a šel do chodby zazvonit malým zvonkem. Starší už samozřejmě na Ježíška, co nosí stromeček, nevěřili, ale z čokoládových figurek byli nadšení. Jak bylo všechno krásné, když byli pohromadě všichni. Viděl, že se mu pomalu odcizili. Jeho postižení z něj už nikdo nesejme. Kde asi slaví Vánoce Federico. Říkal, že na zimovišti, které sdílejí příbuzné rodiny.

Vyspal se na gauči v pokoji a po poledni jel do sousedního města navštívit Štefana. Bydleli v dlouhém dřevěném přízemním domě, z doby první republiky. Dělnická kolonie. Každý byt měl z ulice zvláštní vchod a na opačné straně malý dvorek a zahrádku. Větší kuchyně i s jídelním stolem, ložnice rodičů a Štefanův pokojík. V něm postel, stolek, židle a skříň. Polička s knihami. Topilo se jen v kuchyni a nechávaly se otevřené dveře do pokojíků. Štefan, sedící na široké židli s polštářky, ho radostně vítal. Naproti seděl otec a maminka vyndávala z trouby velikou vánočku. Pepa si přisedl. Vyndal dárky pro Štefana, jeho otci přinesl láhev slivovice a mamince modře vyšívaný ubrus, také práce babiček. Sám dostal dvě knížky vázané v kůži s vytláčenými postavami a ornamenty, co vázal Štefan. Hned když přišel, nabídli mu, ať zůstane do zítřka, večer už nic nejede. Přespí v kuchyni na kanapi. Další hezký večer. Vyprávěli, jak sem přišli ze Šaštína, kde měli rodiče otce statek. Nejdřív je vystěhovali poblíž Bánské Bystrice jako kulaky, pak tady sehnali místo. Nikdo se zase nezmiňoval o tom, co se stalo teď, jen že se zdraví lepší, ale bude se muset ještě vrátit do nemocnice. Snad ho tam nechají. Nemohou na něj dávat pozor, když chodí do práce.

Až šli rodiče spát, sedl si Pepa ke Štefanovi na postel a povídali si šeptem.