Quasimodo ze sběrného dvora II.

Když se vracel druhý den vlakem, napadlo ho, že by si Štefana mohl vzít k sobě. Upravit místnost, kde skladuje nábytek. Nebyl by problém sem tam odskočit, je to jen pár metrů, a navíc je tam i telefon. Určitě by to nebylo na dlouho. Doma by musel být sám. Zkusí se zeptat vedoucího. Vždyť by mohl být i v jejich kanceláři a vyplácet za přinesené suroviny. Přemýšlel, jak žádost co nejlépe sestavit. Vedoucí proti tomu kupodivu nic neměl. Jen že musí nahlásit, kde bude, pro případ kontroly, a pokud bude ve stavu nemocných, nebude dostávat mzdu, ale jen nemocenskou jako dosud. Pak se jel domluvit s rodiči a na vyjednávání v nemocnici si vzal svého známého doktora. Všechno proběhlo dobře. Za týden ho propustí do domácí péče. A snad za měsíc, podle výsledků, by mohl nastoupit.

Pepa se pustil do usilovné práce. Vymaloval pokoj žlutě, obrousil a natřel podlahu. Stejně postel, skříň, stůl a židle. Kamen měl několik. Nejlepší vytřel novým šamotem. Skoro nespal. Ostatní stihne později. Babičky mu sehnaly prošívanou péřovou deku a polštář. Prostěradla a další deku koupil. Zarámoval na zeď pár fotografií a výstřižků z plakátů. Do dvou oken sehnal primulky. Když ho přivezli sanitkou, nestačil se Štefan divit.

„Tak krásný a velký pokoj nemám ani doma.“ A byl veselý a nadšený. Začaly tuhé mrazy, nechodil skoro nikdo, jen z továrny přivezli vlečku šrotu, ale museli ho páčit sochorem, jak byl přimrzlý. V poledne jim vozili jídlo, jinak tu byli jako na polární stanici. Jedno odpoledne, když Pepa odhrnoval sníh, přijelo auto. Vystoupil mladší z estébáků, kteří tu už byli. Prý jede na kus řeči. Zašli do haly. Posadili se u rozehřátého vincka. Muž byl jen o nějaký rok starší.

„Všichni si tě, Pepo, chválí,“ začal familiárně. „Vidím, že to tady zvládáš. Tvůj předchůdce se prý občas napil víc, než snesl. Taky si cení, jak ses postavil ke svému spolupracovníkovi. Je na tom doufám už líp. Víš vůbec, jak se dostal do problémů, co má?“

Pepa jen zavrtěl hlavou.

„Začalo to tím, že snad Štefan vzal za ruku a políbil jednoho z těch kluků. Ten ho odstrčil, ale řekl to ostatním. A jeden z těch idiotů ho pak tak zřídil. Protože nenávidí buzny. Pořádně si naběhl, už je ve vězení. A co tam čeká mladýho kluka? Tu buznu z něj udělají. Ještě rád bude nosit krajkový kalhotky a dělat děvku místnímu kápovi. Samozřejmě, homosexualita je trestná, ale tady o žádný takový čin nešlo. Vůbec tam nemusel být sexuální motiv. Názory různých odborníků se liší. Ale musí se zatím řídit platným zákonem. Začal jsem studovat a chtěl bych přejít na kriminalistiku. Sem mě naverbovali na vojně, nešlo říct ne. Konečně to jistě znáš. Nechci rozebírat, jestli je Štefan teplej, nebo není. Ani jaký máš ty k němu vztah. Ale abys věděl, co hrozí, a podle toho jste se zachovali. Tady jste celkem mimo dění ve městě. Stačí už postižení, co máte, není třeba se vystavovat dalšímu nebezpečí. Tohle je ovšem jen můj názor, ne moje práce. Můj kolega, ten vidí jen samé třídní nepřátele, ale problémy skutečných lidí ne. No, ať je to, jak chce, je třeba si dávat pozor. Je mi jasné, jak se všichni dívají na estébáky. Ale nejsou všichni stejní. Chtěl bych řešit skutečnou kriminalitu a ne, co někdo někde řekne u piva nebo jaký poslouchá rádio, navíc rušený. A nezmrzněte tu, kluci.“

Vyšel ven a Pepa ho musel trochu potlačit sněhem, aby se rozjel. Vrátil se a byl docela zmatený. Štefan je jako on. Hned ho napadlo, jak mu Federico říkal, že někoho takového potká. Ale po tom, co prožil, jak mu dát najevo, co cítí? Uvědomoval si všechno kolem, jak se snažil, aby byl u něj, tak asi vypadá zamilovanost?

Štefan seděl u umyvadla na stole, měl odlepené druhé oko a vymýval si ho borovou vodou.

„Měls počkat, až přijdu. Je to lepší?“

„Nebolí, jen vnímám světlo a nějaký šmouhy. Někdo tady byl?“

„Jo, jeden známej se přijel přeptat, jak tu zimujeme, toho neznáš.“

Obě fenky ležely u Štefana.

„Co vy, bando líná, máte pobíhat venku!“

„Vždyť jsou tam celou noc.“

„Zalezlé v boudě vycpané hadrama.“

„Jenom se obleču a provětráme se, že holky?“

Jak viděly, že se obléká, radostně skákaly a co teprve venku ve sněhu. V prostředku dvora měli obrovského sněhuláka.

„Škoda, že tady nemáme žádný kopeček, ale můžeme si pořídit běžky v bazaru.“

„Jistě, ale příští rok. Ještě se máš šetřit.“

„Už bych radši chodil do práce, musím se zeptat doktora.“

„No, tady jsme furt v práci i furt doma. Kdo jiný má takovou výhodu?“

„Uděláme si topinky.“

„Zase? Tolik šetřit nemusíme, už je večeříme třetí den.“

„Máme tam od tety ještě oštěpek a sulc z nožek.“

„To už zní líp.“

I sulc dělali často. Pepa vozil z jatek krmení pro psy a nožek mu vždy dali plnou tašku. Doma je dočistili. Pak jen je dobře uvařit, aby se skoro rozpadaly. Velké kosti zatím štěňatům nedávali. Vybrané kůže, pomleté s trochou uvařeného masa nebo vnitřností, s přídavkem mrkve, okurek, celeru, někdy vařeného vejce s vývarem a okyselené, to byla lahůdka a skoro zadarmo.

„Lepší než z Masny. Nemusíme stát ve frontě a čekat, co přivezou.“

Podle toho, kdo byl na vrátnici jatek, jim řezník ve výdejně i něco přihodil dolů pro ně. Vždycky to nešlo. Jeden z vrátných nechal kolikrát i kbelík vysypat do lódny a přehraboval se v tom. To se pak balíček přehodil na znamení přes plot. Bylo to tak všude, kde se dalo. Kluci ale měli rádi játra, slezinky, ledvinky i plíčka, neboli pajšl a ty nikoho nezajímaly. Spadaly do krmení pro psy.

„Díky našim fenečkám se máme jako v ráji, nebo RaJi?“

Večer došlo na topinky, zbytek oštěpku a sulc. Ten si ještě posypali jemně krájenou cibulí s octem. Seděli pak u konvice horkého čaje. Pepa chtěl nějak navázat hovor na ožehavé téma, ale měl pocit, že by Štefana tím vystrašil. Dřív ho nijak nevnímal, jen jako spolupracovníka, až poslední dobou. Vždyť byl docela hezký, jen problémy s okem. Teď ho možná bude mít zakryté páskou. Zkusil si zavřít oko. Zhrozil se, vždyť polovina toho, co viděl, mu zmizela.

„Nepotřebuješ ještě něco? Máš tam dost teplo? Mrzne pořádně. V umývárně jsem musel zapnout topné tělísko.“

„Ne, jen si vezmu trochu čaje do termosky, doma jsme tak teplo nikdy neměli. Když jsem byl menší, nahřála maminka na kamnech cihlu, obalila hadrou a já si na ní hřál nohy.“

Pepa si všimnul, že nějak změnil hlas. Podíval se na něho.

„Ty pláčeš? Bolí tě něco?“

Vstal, šel k němu a pohladil ho po vlasech. Štefan ucuknul. Jako by se lekl.

„To nic, jenom vzpomínky. Tady je dobře. Děkuju ti. Tak zítra.“

Vstal a odešel do jeho pokojíku. Naložil do kamen. Lehl si. Začal ho obestírat strach ze ztráty něčeho, co ještě nevzniklo.

Sotva ráno Pepa otevřel dveře, jejich holky ho málem porazily, jak se draly ke kamnům. Přišly se vždycky ohřát.

Každá se natáhla na jednu stranu kamen. Postavil konvici na meltu a psům kastrolek jejich polévky. Ráno bude chleba s marmeládou, což bývala obvyklá snídaně. Nebo se sádlem. Máslo bylo dost drahé. Pro mléko by musel do obchodu. Nezbyl už ani tvaroh. Ten si dělali s mletou paprikou a česnekem, nebo cibulí. Za boudami si musí udělat výběh a kurník. Je toho ještě hodně, na čem se dá ušetřit. V pátek dopoledne budou mít zavřeno, už mají oznámení přes týden na vratech. Pojede se Štefanem na kontrolu do nemocnice. A koupí si rádio. Chtěl si ho naložit k Vánocům, ale ostatní dárky ho vyčerpaly.

Kontrola dopadla dobře, za čtrnáct dnů může do práce, ale nic těžkého. S okem je situace horší. Buď dostane brýle s tmavým sklem, nebo pásku. Naděje na zlepšení není. Štefan si zvolil pásku.

„Budu jak Žižka,“ usmíval se.

Pepa věděl, že se tím brání slzám, a bylo mu ho líto.

„Koupíme si rádio, co říkáš?“

„To je ale hrozně drahý, jen nějaký malinký.“

V prodejně je hned poznali.

„Vy jste ze sběrného dvora, že, vozíme k vám nepotřebné kartony.“

Nakonec se nechali umluvit. Koupí si úplně nově vyráběné rádio Máj. Mělo magická oka, čtyři venkovní stupnice z plexiskla, dřevěnokoženkovou bedýnku. A samostatný gramofon, který se dá připojit. Navíc se s tím nemusí tahat, v sobotu k nim povezou sběr a vše jim přivezou. Koupili si ještě několik gramofonových desek. Musí přece všechno vyzkoušet. Zapojení a funkčnost jim předvedli v obchodě. A konečně domů.

„Polovinu ti hned doma dám,“ staral se Štefan.

„Neboj se, brzo zase našetříme. Vždyť za nic mimo jídlo neutrácíme.“

„To není pravda, koupili jsme si teplé boty a na doma přeskáče. A musíme šetřit na sadbu brambor a slepičky z jara. Pořád něco kupujeme, vlastně kupuješ, nemůžu tě tak zneužívat, jak budu zdravý…“

„Zadrž. Rádio jsem chtěl dávno a měl něco našetřeno. Dáme ho k tobě, ať tam nejsi přes den sám, a večer si uděláme guláš. Babičky nám na trhu koupily pravou maďarskou sušenou papriku. Má nádhernou rudou barvu. Lidi se tam o ni prý málem porvali. Ta v obchodě je jak mletý cihly.“

Chleba koupili celou tříkilovou štryclu, pěkně prasklou, jak říkají pekaři, odfouklou. Prasklá kůrečka měla úžasnou chuť. Po návratu byli pořádně promrzlí. I obě fenky se honem draly do tepla. Štefan krájel maso a Pepa hromadu cibule. Nela s Lunou čekaly na odřezky a škrupličky.

„Dvacet sedm a teprve je večer. Ještě že je hodně sněhu. Půjdu zacpat okno do skladu a brambory přikrýt pytlem s pilinami.“

Pepa se vrátil a to už nádherně voněl guláš.

„Oboje dveře jsem zakryl kartony. Budete dnes spát na starém koberci v síňce,“ oznamoval fenkám.

Ale ty se jen zaujatě dívaly k plotně, kde se v jejich hrnci vařila polévka.

„V takovou zimu určitě se sběrem a rádiem nepřijedou,“ posmutněl Štefan.

„Tak počkáme do jara,“ rozesmál se Pepa.

„Do jara?“

„Zatím ti místo rádia můžu vyprávět pohádku, až půjdeš spát. Máš v pokojíku jako v lázních.“

„Pohádku?“

„Jistě, když mí sourozenci byli malí a máma chodila jen na noční, vždycky jsem jim vyprávěl. Sice jsem si je vymýšlel, protože ty známé znali ze školky a ze školy, ale líbily se jim.“

K výtečnému guláši a chlebu načali sklenici čalamády s beraními rohy a okurky.

„Asi se ani nezvednu,“ pochvaloval si Štefan. „A babky měly pravdu, takovou barvu jsem ještě neviděl.“

Na noc přenesli uhlíky ze sporáku do kamen. Sporák by rychle, když se nepřikládá, vyhořel. Kamna plná tvrdého dřeva vydrží do rána. U Štefana i v kuchyni.

„Tak jdeme na pohádku ne?“

„Tos myslel vážně?“

„Jistě, všechno myslím vážně.“

Šli se postupně umýt.

„Ještě že jsi tam zapnul to ohřívátko, stejně tam jde pára od pusy.“

„Bude určitě třicet, ale ven mě nikdo nedostane, chce to teploměr na okno.“

„Ještě že tu celou dobu topíme. Hezky si lehni, poslouchej, třeba se ti bude ten příběh líbit.“

„Před mnohými lety, kdy lidé neznali střelné zbraně ani brambory a cukr, žili všichni jak Bůh dal. Pěstovali ječmen, oves a pšenici, pohanku, hrách, čočku, řepu a zelí. Pásli dobytek, v podhůří kozy a ovce. Vysazovali ovocné sady, sbírali a sušili lesní plody a houby. Sladilo se medem, vzácná byla sůl a koření. Potoky a řeky byly plné ryb. Všude na příhodných místech rostly strážní a obranné hrady. Šlechta vyjížděla do okolních lesů a hor na lov. Pokud nebyly války, nemoci a neúroda, nežilo se lidem zle. Výš v horách už byli většinou jen pastevci, ale i ti se v zimě stěhovali se svými stády do údolí. Jen velmi málo lidí žilo v nehostinných končinách. V malém, zapomenutém horském údolí, kam nevedla žádná cesta, v domě a chlévu z obrovských klád žil mladý chlapec. Nikdy nebyl dole na lukách v rovině ani ve městečku. Jen několikrát do roka scházel se svými obrovskými pasteveckými psy do osady v údolí. Psi měli postroje a pomáhali mu s nákladem. Přinášeli lesní med, uzený sýr, uzené jehněčí, kůže, vlnu a také po zimě kožešiny z ulovených zvířat. Léčivé čaje a vzácné byliny. Nahoru si nesli sůl, čočku, jemnou mouku, koření, občas potřebné nářadí. Chlapec si skoro nevzpomínal na své rodiče, bylo to dávno, co zde žil sám. Dlouho mrzlo a kolikrát po sklizni ječmene a ovsa napadal sníh. Úroda nebyla velká a stačila pak rozemletá mezi kameny jen pro něj a jeho dobytek. Vždy se urodilo jen dostatek hrachu a usušil vonící seno. K orání a na mléko měl jednu kravičku. Vstával i chodil spát se sluncem. V zimě mimo kontroly pastí nevycházel z malého palisádového dvora. Medvědi spali, vlci se stáhli k údolí. Jen občas se objevila liška, přilákaná pokřikem drůbeže. Nezřídka skončila zasažená jeho šípem.

Když začala zima, byla nejprve velmi mírná, jen se spoustami sněhu. Vyšel hned ještě před polednem do blízkého lesa. Den byl přece jen příliš krátký. Na keřích byly ještě zbytky šípků s čepičkami sněhu. Prošel s oběma psy polozapadlou pěšinou k rokli s hlučícím vodopádem.“

Pepa se podíval na ležícího Štefana. Zdálo se, že má zavřené oči. Už se chystal zvednout.

„Promiň, jsem nějak unavený, ale ještě chviličku, je to krásný.“

„Ale jen malou.“

„Najednou psi začali být ostražití a rozběhli se k vodopádu. Na okraji uviděl rozdupaný sníh. Koňská kopyta pokračovala zpět, ve směru odkud jezdec přijel. Jen psi stále pobíhali na pokraji srázu. Hoch se chytil silné větve smrku a nahnul se. Viděl tříštící se vodu o kameny a z čepice sněhu vyčnívající kožešinovou botu. Pochyboval, že by někdo takový pád mohl přežít. Snad ho zbrzdil sníh. Párkrát zavolal, ale nepřišla žádná odezva. Nosil s sebou vždy provaz, ale ten rozhodně dosahoval jen do poloviny výšky. Když se vrátí domů pro delší, zastihne ho tma. A může být pozdě na záchranu. Kus dál uviděl kmen suchého smrku. Olámal slabší větve a s pomocí psů a provazu ho dotáhl k převisu. Spustil ho dolů. Snad se nepřelomí. Po pahýlech se dostal k říčce. Najednou se potemnělo a během chvilky se spustila sněhová bouře. Dole byla dutina ve břehu po vypadlých kamenech, mezi kterými zřejmě leželo tělo. Rychle odhrabával sníh. Uviděl pochvu meče. Nahmatal pás a muže vytáhl z prohlubně. Celý obličej měl zalitý krví. Nijak nereagoval. Snažil se ho dostat k dutině. Těžce dýchal a i z úst mu vytékal pramínek krve. Bylo vidět, že je zřejmě mladý. Sundal provaz a přivázal si ho na záda. Začal pomalu vystupovat po kmeni. Pokud by se smrk u vrchu zlomil, ani jeden by nepřežil. Sníh, kam původně spadl, byl rozhrabaný, když se ho snažil vyzvednout. Už byl na dosah psů. Právě když se zachytil obojku jednoho z nich, ozval se praskot a kmen se zřítil do vodopádu. Držel se. Druhý ze psů zachytil do zubů provaz, kterým měl přivázaného muže, a oba je vytáhli kus od propasti. Znovu se rozběsnila bouře. Odsekl tesákem dvě prohnuté větve a svázal. Muže obalil větvemi keřů se zbytky listí a pod smrčky strženým mechem. Venku už byla zcela tma, ale místo znal a psi zapřažení do provizorního smyku se rozběhli k domovu. Sotva jim stačil.“

„Tak Štefánku, hezky spinkej. Venku mrzne jak v Rusku. Zítra nám rádio určitě nedovezou, tak budeme pokračovat.“

„Ale to není od tebe hezký, když je to zrovna napínavý.“

„Můžeš přemýšlet, jak všechno skončí, dobrou noc.“

Sobotní ráno nevypadalo, že by bylo tepleji. Pepa vstal. Půjde zavolat do obchodu, ať nejezdí, že jsou tu jak v ledovém zámku. Dveře z chodby ven byly zcela přimrzlé. Vrata ani nebude otvírat. Když, tak je na nich zvonek. Fenkám se moc ven nechtělo. Stejně musel i oklepat plechové dveře do haly. Trochu čaje v hrníčku zamrzlo. Ještě že nanosil hodně dřeva do síňky. V obchodě se domluvil, ať přijedou třeba i za pár dní, až se počasí zlepší. Bez rádia vydrží. Všichni honem utíkali do tepla. Postavil vodu. Dnes si udělají skutečnou kávu, bude jim krásně vonět. Měli upečený bacouch, jak říkávala Pepova maminka a naučil se ho i on. Do mísy mouka, v ní důlek na kvásek. Když vzešel, přidalo se trochu rozpuštěného margarínu, žloutek, trocha cukru a mléko. Pak se těsto nechalo vykynout, mísilo, vyndalo na vál a občas se s ním bouchlo, neboli báclo. Polovina těsta se rozprostřela na dno vymazaného vysokého pekáče a na něj co dům dal. Proto ho také někteří vtipálkové nazývali codumdal a smáli se, že je to mongolské národní jídlo. V zimě hlavně strouhaná jablka, když byly, i hrušky, které se nepatrně posolily. Ač je to k nevíře, špetka soli uvolní z ovoce další cukr. To znaly i jejich babičky. A plně té vlastnosti využily za války při zavařování. Jejich kompoty byly sladké i bez cukru.   Taky se hodně používala povidla a marmelády a v létě jakékoliv ovoce. Pekáč musel být opravdu vysoký, koláč hodně vyrostl a z obyčejného by přetekl. Pak se s pekáčem ještě báclo, když se vyklápěl. Prostě bacouch. Ale zamiloval si ho i Štefan. Zvlášť kousky, které vždycky po okrajích malinko přetekly a někdy byly připečené šťávou z náplně, to byl pravý pamlsek.

Pepa ho nechal trochu nahřát v troubě a to už přišel Štefan. Na stole měli misku s hnědým nerafinovaným cukrem, přímo z cukrovaru. Taky výměna, za sběr papíru pro vnuka. Cukr byl výborný, ale obsaženou melasou se nějak slepil a bylo nutné ho vždycky natlouct.

„Nesmíš mě nechávat spát, vždyť půjdu za chvíli do práce. A nechceš mi u snídaně vyprávět, jak to bylo dál?“

„Ne, rádio přivezou až po neděli, bude na dobrou noc.“

„Krásně tu voní dřevo, káva a pečená jablíčka. Doufám, že naši doma mají dost dřeva. Ale navečer snad ani nestihnou byt vytopit. I když nemusí otevírat ke mně.“

„To já mám zase strach, máma chodí na noční, dopoledne spí, aby děcka něco nevyvedla kolem kamen. Loni natáhla nad kamna šňůru a sušila tam kabátek od sněhu. Ještě že jsem se vrátil z práce. Šňůra se vytrhla ze zdi. Mohli jsme vyhořet. Kolem poledne navozím na sáňkách další dřevo, ať ho máme v síni aspoň na týden. Máme ještě guláš a co v pondělí. Kdo ví, jestli se sem dostanou s obědem.“

„Tak si uděláme nudle s mákem, to je hned. Cukr natluču v hmoždíři.“

Den uběhl velice rychle. V síňce se skoro nedalo projít na záchod. Všude dřevo až ke stropu. Museli tam otevřít na chvíli i oboje dveře, jak tam byla zima. V místnostech, kde se netopilo, namrzla okna i zevnitř. Konvice s čajem a meltou byly stále na okraji sporáku. Obě primulky raději sundali z oken na stolek. Večer byly palačinky.

„Nevadí ti zase sladký po bacouchu, Štefi?“

„Vždyť jsou tak dobrý, takový nedělá ani máma.“

„No, sem tam mám hrudku, zapomněl jsem přesít mouku, ani nejsou pěkně kulatý.“

„Vevnitř jsou maliny a rybíz.“

„A med, to ti donesly babičky ještě před mrazy. A lež, furt seš nemocnej.“

„Co pohádka?“

„No jo, ani nevím, kde jsem skončil.“

„Jak se psi s tím zachráněným rozběhli k domovu.“

„Tak jenom naložím plná kamna, přinesu čaj a meltu, vydrž.“

Když se Pepa vrátil, donesl i ošatku jablíček a misku naloupaných ořechů.

„Všichni dorazili do ovčákovy ohrady. Zatáhnul smyk do jediné obytné místnosti s ohništěm, píckou, truhlou a velkou postelí, kde dřív spala celá rodina. Rozfoukal uhlíky v pícce a od nich zapálil nachystané dřevo v ohništi. Nad něj zavěsil kotlík na teplou vodu a druhý na polévku. Vybalil mladého muže z větévek a mechu. V teple se jeho zmrzlý šat rozpouštěl. Nemůže ho nechat v mokrém a musí prohlédnout zranění. Odepjal pochvu s mečem, rozepnul pás a sundal boty a oblečení z teplých kožešin. Pomalu stáhnul košili, spodky. Vzal ho do náruče a nahého položil na kožešiny v posteli. Ještě nikdy neviděl nahé tělo, jen svoje vlastní v odrazu vody v kádi, nebo v létě v malém jezírku na pastvině. Mladíkovo tělo bylo krásné, aspoň se mu takové zdálo, jen zcela pokryté modřinami, oděrkami i hlubšími ranami. Vzal pláténko, do vlažné vody nalil pár kapek balzámu a něžně je otíral. Sám byl výborným ranhojičem. Mnoho se naučil ve své pustině a ještě víc od staré kořenářky, pro kterou sbíral ve vysokých horách byliny. Některé měly největší sílu při ranní rose, jiné v poledne, další za úplňku. Nosil jí i lůj na masti a med včel sbíraný z květů bylin, z divokých úlů v puklinách skal.

Naučila ho ošetřit zranění, horkost, dušnost, kašel, ale i pomoci od uřknutí a nástrah zlých sil. Bydlela v domku u jeskyně mezi jeho horskou loukou a malou osadou. Hned na ni vzpomněl. Horší byla zranění na hlavě. Měl jen kožešinovou čapku a sníh zřejmě jeho pád na hlavu mezi kameny nijak nezbrzdil. Celý obličej byl zalitý krví, která prosakovala i přes obvázaná plátna. Muž dýchal, ale nevnímal. Snažil se mu lžící nalít do úst posilující čaj z bylin. Trochu snad polknul. Pohmožděniny natřel mastí, rány léčivým olejem a zásypem. Zlomeného zřejmě nemá nic. Přikryl ho plátnem a kožešinami a sám přilehl vedle. V noci se často budil a kontroloval, jak na tom mladík je. V ohništi rozhrábl shořelá dřeva, přiložil silná polena. Vítr v noci nezeslábnul, spíš naopak, vše bylo pokryté mohutnými závějemi. Z jejich nočních stop nezbylo vůbec nic. Ráno se podařilo chlapci vpravit do zraněného trochu polévky a odvaru z bylin. Jen spal. Nepočítal dny, i když tomu umění ho naučila kořenářka. Číst a psát neuměl, na pytlíky s bylinami si maloval barevné znaky. Zelené byly jarní, červené letní, modré zimní. Co rostlo pod zemí bylo naznačeno pod hnědou čárkou, nad ní listy a květy. Rány srůstaly, podlitiny a modřiny se ztrácely. Obličej byl až na několik jizviček krásný, zřejmě jako dřív. Začal jíst, občas otvíral nevěřícně oči, ale nemluvil. Chlapec čistil a omýval jeho tělo, krmil ho a párkrát i oholil. Přistřihl vlasy, stejně světle hnědé, jaké měl on. V noci byl mezi nimi jen kousek kožešiny.

V údolí už jistě roztál sníh a pokvetou jarní byliny. I tady se na slunci tvořily rampouchy a sníh povoloval. A jedné noci vznikla první, spíš tedy předjarní bouře. Vítr skučel a ze skal se ozývala mnohonásobná ozvěna hromů. Viděl, jak se mladík chvěje. Přilehl si až k němu, aby ho zahřál. Ten ho obejmul a začal líbat.“

„Prosím, prosím ne. Promiň, prosím, promiň.“

„Co je na tom tak strašnýho, chtěl jsem ti jen ukázat, že lidi jako my byli i dřív a milovali se.“

„Jak my? Proboha, kdo ti to o mně řekl? Slíbili, že se to nikdo nedozví. Měl jsem zůstat v nemocnici. Kam teď půjdu. Můžou nás zavřít. Všechno skončilo.“ Rozplakal se.

„Co tady sakra blbneš? Myslíš, že jsem to na tobě nepoznal? Chtěl jsem tě jen přimět, aby ses vymáčknul. Nic po tobě nechci. Jo, jsem taky teplej a navíc zrůda. To nemůžou dva teplí kluci žít vedle sebe a chápat se? Nebo kluk s holkou jen kámošit. To myslíš, že hned na sebe vlezou. Myslel jsem, že máš i rozum. Ale mohlo mě napadnout, že se na všechno vysereš, když jsem kripl.“

Vstal, odstrčil židli, vyšel na chodbičku a práskl dveřmi. Obě fenečky se vyděsily. Šel k sobě a opět práskl dveřmi. Vzteky kopl do židle, až se převrhla. Ucítil bolest v palci. Šel ke kredenci, vyndal láhev rumu, který si občas dávali do čaje. Nalil plný hořčičák. A druhý. Aspoň vím, proč někdo chlastá, pomyslel si. Nebyl zvyklý pít. Láhev a sklenici si postavil na stůl. Je hrbáč a hrbáčem zůstane. S Federicem to byl jen jeho úlet. Chtěl šukat se zrzkem, co má velký péro. Stejně ho už neuvidí. Byl rozezlený na celý svět.

„Zkurvenej, posranej svět,“ polohlasně pronášel, než usnul u stolu.

Štefan si přetáhl deku přes hlavu. Nechápal, co se stalo. Ani co řekl on, ani Pepovu reakci. Začínalo to tak krásně. Sotva se trochu zbavil hrůzy a bolesti, všechno se vrátilo. Zase viděl nenávistné pohledy, cítil první facku, pak rány pěstí. Snažil si chránit oči. Strhli mu ruce, další rány ho srazily k zemi, kde do něj začali kopat. Už viděl, jak si někteří rozepínají poklopce, aby ho pomočili. Pak někdo zařval „fízli“. To už ztratil vědomí. Celé se to neustále vynořovalo jako opakující se film. Co ho vůbec tak strašně vyděsilo na Pepově příběhu. Byl tak romantický a krásný. Byla to jen slova, slova o tom, o čem sám snil a co nikdy nenastane. Na stole zbylo trochu melty. Měl žízeň, jen se bál zvednout a jít se napít.

První ranní pocit byl strašná bolest hlavy. A celého těla. Pepa večer usnul přímo u stolu. Těžce se rozpomínal, co se stalo. Musí zavolat, jestli přijedou s obědem a se sběrem a rádiem. Sakra, neměl by raději říct, že si ho nevezmou? Jenže je jejich napůl. Poprvé se trochu usmál, když si představil, jak rádio řežou pilou na poloviny. Podívá se na Štefana, ať je to, jak chce, je sice zrůda, ale ne zas tak bezcitná, aby se vykašlal na nemocného. Uvařil čaj, namazal chleba pomazánkou z taveného sýra a tvarohu. Zaklepal. Nic se neozvalo, lekl se. Když otevřel dveře, viděl, jak si Štefan přetáhl deku přes obličej.

„Pořád mrzne. Máš tu snídani. Jdu zavolat, jestli se sem dostanou s obědem.“

Položil všechno na stůl a vyšel se psy ven. Přehodil si jen kabát. Bylo vidět, že se neoteplilo. V závodce mu řekli, že ve městě skoro nic nejezdí, nafta zamrzá, zamrzly přívody vody a odpady. Že jim všechno vynahradí později, protože se do jejich vyhnálova nedostanou. Zato v obchodě byli nadšení. Mají na dvoře starou Tatru sedmadvacítku na dřevoplyn, včera ji vyčistili, nařezali špalíky, zatopili a ona jede jak zběsilá, pokud se tak dá nazvat padesátikilometrová rychlost. Na sto kilometrů spotřebují sedmdesát kilo suchého dřeva. Naloží kartony, rádio a jsou tam coby dup. Budou pak v téhle kalamitě pomáhat s rozvozem přes národní výbor. Dřevoplynu nevadí ani minus padesát, chlubili se. No, ono coby dup trvalo dvě hodiny, ale dojeli. Jenže nákladní váha zamrzla. Železná táhla přimrzla k sobě.

„Nám stačí napsat padesát kilo na podnik, po dvaceti děckám na sběr a je to.“

Ukázali, kam si mají natáhnout anténu, co s uzemněním. Anténu přidělal Pepa zatím jen prozatímně. Rádio odnesl do pokoje ke Štefanovi.

„Prosím, všechno vybal, dej na místo na stolek, pod něj gramec. Jdu vařit, nic nejezdí. Přijeli třítunkou na dřevoplyn,“ řekl nezúčastněně Pepa a odešel. Trochu mu začalo být Štefana líto, i slov, která mu řekl, když viděl, že se ho skoro bojí. Uvaří klobásky, co udili v JZD a podarovali je, brambory a udělá salát z kysaného zelí. Bude to hned. Zatímco se vše vařilo, nakrájel na jemno cibuli, zelí trochu překrájel, trošku octa a cukru. Pak dal všechno na plechový tác a odnesl ke Štefanovi. Začali jíst, občas se podívali na své krásné super moderní rádio, ale nikdo ho nepustil. Pak šel Pepa dnešní kartony a vlnité lepenky převažovat na decimálce. Vydělali skoro tři metráky kvalitního papíru. Bude jim muset ještě něco do obchodu napsat. Aby neřekli, že jsou nenažraní. K večeři oloupal zbylé brambory, nastrouhal, přidal mouku a upekl placky na plotně, pleskánky. Oběd byl bohatý, ale věděl, že oba mají rádi sladkou variantu tohoto levného pokrmu. Vždy z horní strany pomaštěné, skládané do mísy v pootevřené troubě, aby zůstaly horké. Pak si je každý potřel povidly, sroloval a šup s nimi do pusy. Jediná špatnost byla v tom, že se hrubá mouka na tálech připalovala a musela se seškrabávat a otírat. A větrat v téhle Sibérii, to bylo líp trošku smrádku. Vyvětrá pak na chodbu. Tam se už těšila Nela s Lunou na nepodařky. Přetržené, připálené, nebo jen nevzhledné, které dával Pepa hned vychladnout na misku. Kopec pleskánků a rozehřátá a trochu zředěná povidla zanesl vedle. Povidla se prodávala v malých dřevěných bedničkách, uvnitř vyložených mastným papírem, aby nevytekla. Jenže ona sesychala. Odkrojil, někdy spíš odsekl se potřebný kousek a místo se potřelo nějakou kořalkou nebo rumem, aby se nedělala plíseň. Stejně se povidla nikdy nekazila. Viděl, jak se Štefanovi rozzářila očka, vlastně jen jedno. Začalo mu ho být ještě víc líto. Rádio mlčelo. Nevěděl co říct, byl rád, když se pustili do jídla.

„Bylo to velice dobré, děkuji,“ jenom tichounce špitnul.

„No co, až budeš zdravý, uděláš je zase ty. Musím si tam jít vyvětrat a dočistit plotnu.“ Vstal, sebral nádobí a dveře z kuchyně a vlastně zároveň i jeho pokoje a ložnice otevřel na chodbu. Fenky se hned rozeběhly ke kamnům. Smrádek pomalu vyvětral. Nahlédl k Štefanovi.

„Proč si nepustíš rádio?“

„A můžu?“

„Co tě to popadlo? Nejsme tady spolu dva dny. Dřív by ses na takovou blbost nezeptal. To jsem tak strašnej? Nechtěl jsem tě ničím vyděsit. Omlouvám se ti.“

Raději odešel k sobě. Začal se obviňovat. Neměl na něj tak vyletět. Asi co prožil, ho příliš vystresovalo. Otevřely se dveře.

„Pepo, prosím, pojď ke mně. Je mi tam smutno. Pustíme si nějakou hudbu, ano?“

Vstal, ještě ve dveřích ho pohladil po vlasech.

„Asi patřím do blázince, dělám, co nechci, nemůžu se zbavit strachu, pořád se bojím.“

„Ale není čeho. Nikdo ti neublíží.“

Pepa šel naladit nějakou stanici. Jemné, romantické housle. Sedl si naproti Štefanovy postele. Uviděl jeho napřaženou ruku. Přisedl blíž a vzal ji do svých dlaní.

„Nechtěl bys mi dovyprávět pohádku?“

„Já její konec nechci měnit. A tobě se nebude líbit.“

„Neměň nic, vím asi, jak skončí, prosím.“

„Pasáček cítil mladíkovo objetí, bylo krásné, nikdy se s nikým neobjímal a nelíbal. I on objal svůj protějšek a jejich ústa se znovu spojila.

‚Kdo jsi, překrásný anděli? Myslel jsem, že v nebi je všechno jen zlaté a bílé. Oblaka a závoje.‘

‚Nejsi, vzácný pane, v nebi, ale měl jsi tam blízko. Jsme vysoko v horách v ovčáckém srubu zapadlém sněhem. Jmenuji se Michal a bydlím tu od narození.‘

‚Já jsem Filip, syn hraběte ze Hlušic. Byl jsem s přáteli na lovu. Můj kůň se splašil a zaběhl do hor. Pak jsem viděl vodopád a hlubokou strž, víc nevím.‘

‚Spadl jsi do ní, začala sněhová bouře a mí psi tě našli, pane.‘

‚Jak jsem tu dlouho? Bylo to včera, nebo dřív?‘

‚Tři měsíce, pane Filipe.‘

‚To není možné, a kdo se o mne celou tu dobu staral?‘

‚Já, pane, trochu se vyznám v ranhojičství. Jen jsem se bál, že se už nikdy neprobudíš. Tvé rány, ty na povrchu se zhojily rychle, ale duše se léčí dlouze.‘

‚Nejsi pohoršený, že jsem tě objímal a líbal?‘

‚Proč, můj pane, nikdy jsem nic takového nezažil a bylo to krásné. O nebi jsem jen slyšel vyprávět. Ale raději jsem na zemi. U svých ovcí a psů. Nechodím mezi lidi, jen párkrát do roka do dolní osady. Vyměnit, co mi chybí, a odnést, čeho mám dostatek. Tady mám všechno, co k životu potřebuji.‘

‚Ale jsi tady sám, samota tě netíží, Michale? Nechceš si sem přivést třeba dívku?‘

‚Ne pane, nelíbí se mi. Jsou příliš upovídané. Vidím je na trzích. Hádají se a závidí si. A sem do hor by žádná nešla. Nemám ani žádné peníze a ty mají děvčata rády.‘

‚A jak nakupuješ bez peněz, to přece nejde.‘

‚Jde, můj pane. Mám to, co dole potřebují, co nikdo jiný nemá, všechno vyměňuji.‘

‚Nacházíš zde v horách snad zlato, nebo vzácné kameny?‘

‚Kdepak. Větší poklady, pane. Léčivé byliny, co rostou jen zde. I tobě, pane, vrátily zdraví. Med divokých včel, mé uzené sýry i plno věcí obyčejných, co jsou jen na horách.‘

Michal vstal, šel naložit polena do ohniště. Filip si prohlížel jeho tělo v záblescích ohně. Něco, po čem vždycky jen toužil.

‚Už ti někdo řekl, jak jsi krásný?‘

‚Jak by mohl, pane, nikdy u mne nikdo nebyl. A krása, pane, jak ji cítím já, není jen na povrchu, víš, ta brzo pomine. Všechno mladé je krásné, jako i ty, pane. Ale člověk potřebuje víc než jen krásu.‘

‚Ano, máš pravdu, potřebuje lásku.‘

‚Tu si neumím představit. Jednou v osadě byl mnich a mluvil o lásce k Bohu. Ale jak mohu milovat Boha, když ho neznám a nikdy jsem ho neviděl.‘

‚A mne bys dokázal milovat, Michale?‘

‚Jistě, můj pane. Znám každý kousíček tvého těla. A pečovat o tebe bylo mou radostí. Ale to teď skončí, vím. Odjedeš na svůj hrad a brzo zapomeneš. Říkají, že urození jsou jen s urozenými. Tak je to po věky. Přeji ti štěstí, pane.‘

‚Štěstím jsi byl ty. Určitě bych tam zmrzl. Nevděčníci, ani mě nehledali.‘

‚Padal sníh, pokud se vrátil kůň, stopy zapadly.‘

Michal si lehl k Filipovi a dál se hladili a líbali. Jak šel čas, Filip se zcela uzdravil a jednu noc se naplnila jejich láska se vším všudy. Přišlo jaro a oni se stále nemohli nasytit svou vášní. Společně se starali o stádo. S kravkou obdělali políčko, nasušili seno.

‚Je čas k návratu. Odvezu si tě na náš hrad.‘

‚Nikdy jsem jinde nežil, nevydržel bych bez hor, luk a lesů. Ale bez tebe také budu jen chřadnout.‘

‚Já to mám stejně. Nechci být bez tebe, ale řešení je. Jsou tu silné krásné stromy, kámen, písek, vápenec. Postavíme náš hrad tady. Když se mi zasteskne po údolí, sjedeme dolů, když tobě po horách, vystoupáme sem.‘

A tak se i stalo. Stejně často přespávali ve starém srubu, v ohradě vedle hradu a připomínali si začátek jejich lásky.“

„Vidíš, tady jsme také jako na hradě. Když zavřeme plechová vrata, nikdo na nás nemůže. Mrazy poleví, všechno bude jako dřív.“

„Zůstaneš u mě?“

„Vždyť tady jsem.“

„Myslím i v noci. Jenom se pořád bojím.“

„Zůstanu, když chceš.“

Pepa všude přiložil a pak si lehl na krajíček k Štefanovi.

„Je tu dost místa, posunu se.“

Leželi vedle sebe a oba přemýšleli, co přinesou následující dny. Pepa cítil, jak se Štefanovy prsty pomalu sunuly k jeho, až se po nesmělých dotecích spojily.

„Díky, už se nebudu bát.“

Ráno bylo pošmourné, hodně se oteplilo a začal padat sníh. Bude třeba ho odhrnout od vrat a po dvoře. Dnes určitě dorazí skalní dodavatelé. Taky dorazily jejich babičky, zabalené do zimních kabátů s kožešinkami, které pamatovaly ještě lepší dobu. Šály, šátky, palčáky rukavice. Hnaly se do kanceláře.

„Pozor“, varoval je Pepa, „vincek je rozpálený do ruda. Ať se nepopálíte.“ A naléval honem do hrníčků meltu.

Hned se pustily do vyprávění událostí ve městě. Někde zamrzla voda, na nádraží rozmrazují vagony s uhlím, vlaky mají zpoždění, potrhalo se námrazou elektrické vedení a telefon, v obchodech chybí plno zboží, havaroval náklaďák s cisternou na mléko. Lidi prý tam hned běželi s konvičkama a esenbáci je rozháněli. Až teď všechno pomalu povolí, bude katastrofa s prasklou vodou a odpady. Pepa musel na chvíli ven. Traktor z fabriky přivezl vlečku odpadu. Museli táhla u nákladní váhy polít vařící vodou několikrát za sebou a chlapi s vděčností přijali pozvání na horkou meltu. Pořád někdo jezdil. Když ten frmol viděl Štefan, oblékl se a šel do kanceláře vypisovat lístky a vyplácet. Kdo ví, jestli jim vyjdou hotové peníze, museli by na poštu. V poledne pojedli hned z kastrůlků jídlonosičů, jen si vše trochu ohřáli na vincku. Ani nezavírali. Nenechají přece lidi čekat venku, než se nají. Na večeři se nestihlo nic uvařit, ale volali jim z blízkého obchodu, právě přivezli soudek čerstvých zavináčů. Pepa zaběhl s kbelíčkem a přinesl krásné velké macky.

Proložené cibulí, okurkou, zelím a kouskem papriky. K tomu chleba a byla hostina. Když si večer šli čistit zuby, upadl Štefanovi kartáček na zem. Oba se sehnuli. Když se narovnávali, byla jejich ústa nebezpečně blízko. Pepa se přiblížil. Viděl, že se chlapec neoddaluje. Jen se ozval:

„Ještě jsem si neumyl…“

„Nevadí, zavináče miluju, můžu?“

Odpovědí bylo přikývnutí a přivřené oči.

Kolikrát pak se smíchem vzpomínali na jejich první zavináčovou pusu. A nebyla jen jedna. Když si šli lehnout, byl Štefan zase trošku vystrašený.

„Já, víš já ještě zatím…“

„No co, počkáme, až se nebudeš bát jako v té pohádce.“

„Nebojím se, ale nemusíme spěchat.“

Obavy a ostych pomalu mizely, stejně jako poslední sníh. V řídkém porostu lesa se objevily podběly, sněženky, pak sasanky a všechno bylo neskutečně vesele zelené.

Štefan na louce se skotačícími psy trhal pampelišky.

„Budeš si plést věneček?“

Úplně zrudnul.

„Máme dost cukru, udělám léčivý med.“

„Jsi celý žluťoučký jako kuřátko. Právě jsem dodělal náš budoucí kurník, hned tam můžeš na bidélko,“ smál se Pepa.

Byli oba veselí a najednou se líbali, objímali. Postel pěkně zapraskala, když se na ni svalili.

„Už je ten den?“

Štefan neříkal nic, ale rozvázal šňůrky na Pepových montérkách. Víc ho pobízet nemusel. Najednou byli oba nazí a jejich polibky změnily směr a cíl.

Začala krásná, pro ně přímo pohádková doba. Ve výkupně sice trávili všechen čas, ale byla po zavření i jejich skvělým domovem. Nemuseli se zde bát zlých pohledů, posměchu ani napadení. Žádné cesty do práce, jen pár kroků a všechen volný čas mohli věnovat jejich políčku, zařizováním bytů z odloženého nábytku. Pepa získal řidičský průkaz, Štefan chodil na cvičák se psy. Večer poslouchali Rádio Luxembourg, který se zde dal hlavně v noci dobře naladit. Zašli i do kina. Na kole objížděli ve volné pondělí okolí, pamětihodnosti, s harmonikovým Kodakem si vše fotografovali, sušili houby, byliny, lesní plody. Nakonec sehnali od Československé Pošty vyřazenou tříkolovou Jawu dvěstěpadesátku, rikšu. Za sedícím řidičem bylo buď sedadlo pro dvě osoby, nebo nákladní nástavec. Byla skvělá na nákupy a hlavně pro dovoz krmení z jatek pro psy.

Ano, pro mnoho lidí tam venku byli nežádoucími. Doba byla plná obrovských křivd, nespravedlnosti, nepochopení strachu a omylů. Mnozí zaplatili životem za touhu žít svobodně a čestně. Ale my se museli snažit žít a přežít. Byli jsme tehdy mladí, plní snů, tužeb a lásky. Těch příběhů s dobrým koncem až tolik nebylo. Proto jsme si je rádi vyprávěli. Přinášely totiž naději, že jednou…