Kosatce I.

Léta padesátá – 1952

„Mami, maminko, přijel jsem na tři dny, nech té motyky a pojď se posadit,“ volal vysoký ramenatý voják. Zpod čepice mu vykukovaly šedohnědé krátké vlasy.

„Pozdrav tě pán Bůh, Matějíčku, dnes se mi v noci o tobě zdálo. Ještě kousíček a půjdeme si sednout. Ale mám jen brambory, ještě staré. Jen je tady dobrý sklípek a dostala jsem trochu podmáslí. Zítra udělám slepici.“

„Neboj, kluci z kuchyně mně dali na cestu chleba a špek. Taky dvě konzervy s masem a dvě pomazánky, budeme mít hody.“

Voják otevřel malá dřevěná vrátka mezi kamennými sloupky, prošel kouskem předzahrádky a políbil starší prošedivělou ženu v modrobílé zástěře s motykou v ruce. Směřovali ke dveřím starého výměnku s malými okny.

„Je tady nezvyklý klid.“

„Všechno přestěhovali ke Knappům, tady nechali jen sklady. Tak tam chodím ráno dojit. Zítra řeknu o mléko. Pořád nás hlídají, jestli něco nekrademe.“

„Táta psal? Jak to zvládá?“

„Vždyť víš, dopisy kontrolují. Má se dobře, jídlo je slušné a je v dobré partě.“

„Na podzim končím, sjedu do Jáchymova, snad mi povolí návštěvu.“

„Dvakrát do roka. Mě nepustili, není za mě prý náhrada a mám být ráda, že vůbec mám práci. Ještě tři roky, než se vrátí.“

„Já tu nemíním jezdit s traktorem. Už jsem se poohlédl. Je velký nábor na stavbu přehrady na Lipně. Ta má přednost přede vším. Bude tam hodně mladých, konečně si někoho najdu.“

„Matěji, proboha, vždyť tě zavřou. Líbil ses Bohuňce, pořád nikoho nemá, je hezká a pracovitá. Dostali byste od družstva i byt. A mohli mít záhumenek a nějaký dobytek.“

„Mami, to už jsme několikrát probírali. Nechci tak žít. Máš pravdu, je hodná a pracovitá, tak si zaslouží někoho, kdo ji bude mít opravdu rád. A to já nemůžu. Do města nesmím, na náš statek nesmím, už nechci mít se zemědělstvím nic společného. Chci tam, kde je hodně mladých kluků, a někoho si najít. Samozřejmě to bude taky jen tak, aby o tom nikdo nevěděl. Šance je jenom na takových stavbách. Za tři roky se vrátí táta. A bylo by všechno dokola. Dávej si pozor, měl by ses léčit, chce to překonat. Je tvrdá palice, já taky. Nebyl bych doma, ani kdyby nepřišli ti zasraní komunisti. Jo, vím, že mi budeš připomínat, že jsme už pátá generace, co hospodaří a chová koně. Jenže na co? Do salámů? Všechno zvládnou traktory. Na vojně jezdím i s pásákem, mám na všechno řidičák. To je jediný plus vojny. Tak se nějakých strojů nebojím. Tátu mám samozřejmě rád, ale diktovat si život nenechám jako on od dědy.“

„Já tě chápu, na mě se také nikdo neohlížel. Vdáš se na statek a konec. Naštěstí táta byl vždycky ohleduplný a pozorný. Nemůžu si stěžovat, jen byl moc k té zemi přirostlý a ke koním. Když nám je brali, tak se neudržel. Jenže vzal bič…“

„A dostal pět let. A nás šoupli do statku, odkud vystěhovali jiný. Tedy jen do výměnku. Kdoví, kdo tady bydlel, nevíš, kam strčili je?“

„Někde do pohraničí, na státní statek, aspoň jsem slyšela.“

„Tady není pohraničí, ale vyjde to nastejno. Tak brambory dej zapéct, mám i sklenici sádla. A já zvládnu meltu.“

V síňce za dveřmi byla skříňka s policemi na boty, na zdi věšák, pak dveře do kuchyňky. Na druhé straně chodby v rohu koupací, sedací, plechová vana, rovněž plechový stolek se smaltovaným lavorem, pod ním velké džbány s vodou. Studna s pumpou v předzahrádce, na dvorku dřevěná kadibudka u bývalého hnojiště. V kuchyni stará plechová kamna na nízkých nožkách, dvě a dvě různé židle u starého stolu s vydrhnutou deskou. Pod okny lavice a truhla. Z šatní skříně za pomoci poliček kredenc a trochu nádobí. Dveře do spíže a do ložnice. Matějova matka přede dvěma lety si mohla vzít jen pár věcí. Manžel šel do vazby a kriminálu, syn na vojnu. Něco bezcenného tu zbylo. Horší jako kdysi v pohraničí domy po Němcích. Nakonec všechno stejné jako přes kopírák. Tak žili dnes všichni kulaci. Mnozí ještě hůř. Sotva skončily hrůzy války a lidé se trochu nadechli, přišel konec všech nadějí v lepší zítřky, jak se nadneseně říkalo. Všichni, co měli víc polí než patnáct hektarů a nevstoupili rychle do vznikajících družstev nebo státních statků, během několika roků přišli o všechno.

„Vidíš, mami, jakou máme hostinu. To nemá ani Kléma na hradě. Brambůrky jsou jako nový a kůrečka jako maso. To my na vojně taky nemáme nic extra, ale celkem dost, když po nás chtějí těžkou práci.“

„Zítra bude do melty i mléko, já ho moc neberu, všechno hned odpočítávají. Na lístky je toho žalostně málo a kolikrát ani není co za ně koupit. Abysme měli dost na Vánoce.“

„Mami, prosím, nešetři na sobě. Na svátky snad domů přijedu, ale říkám ti, do družstva mě nikdo nedostane. Na stavbách se dá i vydělat.“

„Kdybys přece jen se rozmyslel, tak aby…“

„Už o tom nemluv. Venku stojí nějakej kluk tak v mých letech. Znáš ho? Je místní?“

„Ne, myslím, že jsem ho v životě neviděla.“

„Copak tady nejsou blonďáci?“

„Nejsou, je určitě cizí.“

„Mrknu se ven, co tady pohledává.“

Matěj se zvedl, odložil hrnek s meltou a vyšel ven. Ale venku nikdo. Ani na cestě k vesnici a dalšímu bývalému statku. Dál vedla jen polní cesta lemovaná spoustou šípků a divokých trnek. Vrátil se, šel na malý dvorek, který vznikl oplocením vedlejšího velkého dvora. Opraví králíkárnu a kurník.

Asi po půlhodince za ním přišla maminka.

„Za plůtkem je zase ten blonďáček a dívá se do zahrádky.“

„Na zloděje nevypadal, ostatně co by tady chtěl krást. Spíš by musel něco přinést,“ smál se Matěj. „Obejdu to z druhé strany od polí, zadem přes chlívky. Hned jsem tady.“

Vyšel spěšně dvorkem mezi pár stromy a keři rybízu a angreštu na polní cestu. Hned chlapce uviděl. V jeho očích docela hezký. O něco drobnější, s kšticí blond vlasů, plátěné šedivé kalhoty, nazelenalá košile s krátkými rukávy. Stál u plotu a díval se na kytky.

„Hledáš tady někoho, nebo něco?“ spustil na něj.

Nijak se nelekl, jen se hezky usmál. Prohrábl si blonďatou kštici, celý se natočil k Matějovi.

„Jen se dívám, jestli tu zůstaly kosatce. My jsme tady kdysi bydleli a maminka je měla moc ráda. Je nemocná, chtěl bych jí nějakou sazeničku přinést. Valerián,“ napřáhl ruku.

„Matěj, no nebudeme tu stát u plotu. Pojď dál, moje máti má taky ráda květiny. Myslím, že kosatce právě okopávala, je jich tu plno.“

Otevřel vrátka a pokynul Valeriánovi.

„Máti, máme hosta, zbyla ještě melta?“

„Pozdrav Pán Bůh, Ouběnická, posaďte se u nás.“

„Dobrý den. Valerián Werner, víte, to byl kdysi náš statek. Maminka všude, kde byla, prohlížela kosatce. A když byl některý trochu jiný, požádala o aplégr. Když jsme museli pryč, tátu zavřeli. Mohla mít jen dvě zavazadla. Prosila, že by si vzala malou rostlinku, ale jeden z estébáku ji praštil pažbou. Zlomil jí prst. Já chtěl pomoct, ale zmlátili mě, svázali ruce a vyhodili na korbu náklaďáku. Sem máme zakázaný přístup. Vrátil jsem se na jaře z vojny. Chci udělat máti radost. Dělám v opravárenských dílnách, mám tři dny volna.“

„To máme hodně společného. Manžel je v Jáchymově, ještě tři roky. Nás taky vystěhovali zase sem. Ale nic tu nezůstalo, všechno bylo rozkradené. Jen trochu nábytku.“

„Tyhle dvě židle, určitě byly naše. Zespodu jedné je vypálený hrad. Nažhavoval jsem jako malý drát v otevřeném popelníku kamen a kreslil jím.“

Matěj zvedl židli:

„To vím, už jsem si toho všiml loni. Já končím na podzim. Určitě máš hlad. Máme ještě opečené brambory. Mami, vyndej je z trouby. Spěcháš?“

„No mám ještě dva dny, ale hlavně bych poprosil o ty aplégry.“

„To zvládneme zítra, aspoň si s někým můžeme promluvit.“

„Nechci, aby mě tu někdo viděl.“

„K nám nikdo nechodí, neboj, večer sjedu na kole do hospody s bandaskou pro pivo. A mám vepřovou konzervu.“

Do večeře si povídali. Matěj, jak slíbil, zajel pro pivo.

„V létě spávám na půdě, místa je dost, nebude ti to vadit? Když jsou velký vedra, otevřu okýnka naproti sobě a krásně tam profukuje. Mám dvě palandy, vlastně jednu, ale přeřezanou. Na výšku by se nevlezla. Tu jsem přivezl z vedlejšího statku. No byls na vojně, tak ti takové ležení vadit nebude.“

Kluci se vysvlékli do trenek a šli se umýt do předzahrádky k pumpě. Valerián ukazoval na vedlejším velkém domě, kde měl v podkroví pokoj:

„Tady bydlela babička, naštěstí se hrůzy našeho rozkulačení nedožila.“

„Nahoře mám jenom baterku. Líbí se mi svíčky, ale všechno je tam dřevěné.“

Vyšli na půdičku. Sedli si naproti sobě.

„Musím se ti omluvit za to, jak jsem se poprvé schoval. Nesmím sem, to konečně znáš, bál jsem se, že tu bude někdo z místních. Neměli jsme s nimi dobré vztahy. Po válce vadilo lidem i naše prý německé jméno. Přitom otec byl v koncentráku. Předsedou Národního výboru se stal příštipkář, který ani boty neuměl opravit. Ale byl straník. Hlavně na každého něco věděl. No nic, je po všem. Na vesnici byli lidi moc srostlí s půdou, dobytkem, se starými tradicemi. My už to tolik necítíme. Jenže jsme ještě jednou nohou stále v tom, co bylo.“

„Máš pravdu. Proto chci, až se vrátím, někam jinam. Kde je hodně mladých, slyšel jsem o stavbě přehrady na Lipně.“

„Taky o tom přemýšlím, Družstva vedou totálně neschopní lidé. Na takové obrovské stavbě musí být i odborníci.“

„Chodíš s nějakou dívkou?“

„Myslíš, že by se nějaká našla pro syna kulaka? A ty?“

„Stejně, máti by mě ráda viděla v chomoutu, já o to nestojím.“

Matěj už chtěl říct, že jeho dívky nepřitahují, ale rozmyslel se. Stejně tak Valerián, jenže mluvit o něčem takovém bylo tabu. Ani jeden nechtěl druhého nějak vyplašit. Zároveň oba pociťovali napětí, vzájemnou náklonnost vyvolanou nejen událostmi doby.

„Upekla jsem vám buchtu s rybízem a tady máte mléko do melty. Musím ještě zpátky, přijdu v poledne. Nachystáme kosatce,“ volala ráno maminka.

Sešli se zase u studny.

„Vedle jsme měli koupelnu. Co tam teď vůbec je?“

„Nic, v hospodářských budovách sklady. Asi váš byt chystají pro nového předsedu, co má přijít. Chtěl jsem opravit malé chlívky. Kdo ví, jestli nám něco takového dovolí.“

„Bude druhá vlna, půjdou i po těch menších, po všech, co nechtějí vstoupit do družstva.“

„Je to jedno, státní statek nebo družstvo. Jak se vrátím z vojny, hned se budu shánět po jiné práci.“

„Jen jestli nás někam pustí.“

„Doly, hutě, přehrady mají přede vším přednost. Můžeme si zažádat oba. Bylo by dobré být spolu. Podržet se v cizím prostředí. Rozhodně to zkusíme.“

Odpoledne šli na kosatce.

„Já si označila pár stejných, ale barvy označené nemám.“

„Máma bude ráda za cokoliv.“

„Ode všech půjde oddělit kus oddenku. Listy se zkrátí. Já si už také pár jiných koupila.“

„Díky, paní, nějak se budeme revanšovat.“

„Vždyť jsou vaše, budu ráda, když udělají znovu radost.“

„Jen jestli přežijí zabalení v Ruďasu, odneseme je do sklípku a ráno si je dáš do torny, než půjdeš na autobus do vedlejší vesnice. Můžu s tebou. Stejně musíme oba na nádraží.“

Matěj pak přestupoval, podali si ruce. Drželi se hodně dlouho. Než zazněla píšťalka. Oba cítili, že za těch pár hodin mají k sobě velmi blízko. V obou stejná nevyslovená otázka: „Nejsi náhodou jako já?“

Kluci si napsali a hned, jak se vrátil Matěj z vojny, zašli oba na Národní výbory do náborových oddělení pro nejdůležitější stavby socializmu. Preferovaly se doly, hutě, těžký průmysl a hlavně nové stavby. Na státním statku ani v napůl vznikajícím družstvu moc radost neměli, ale stavba přehrady a podzemní hydrocentrály Lipno, to byla vyhlášená stavba Gottwaldovy pětiletky. Vybaveni doklady se sešli na nádraží v Českých Budějovicích. Společně pokračovali do Rybníka a odtud elektrifikovanou železnicí do Lipna nad Vltavou. Hned na nádraží byla informační tabule, kam se mají obrátit budoucí pracovníci a brigádníci stavby. Kolem panoval až překotný ruch. Plno dělníků, traktorů, nákladních aut.

Šipky je dovedly přes staveniště. Vše bylo v dlouhém dřevěném baráku, zřejmě z doby války. Dlouhá chodba byla plná lidí. Prohlíželi nápisy na dveřích. Z jedněch právě vyběhl rozcuchaný čtyřicátník v kárované košili v pumpkách.

„Copak, soudruzi, co hledáte?“

„Odbor pět, kádrové oddělení.“

„Tak to je přímo u mě, moment, počkejte.“

Prodral se k vedlejším dveřím, zašel dovnitř, ale po chvíli se vrátil.

„Jdeme, soudruzi, jdeme.“

Prošli malou kanceláří, kde seděla u stolu mladá žena u psacího stroje. V další místnosti byly stoly do tvaru T. Ukázal na židle a sám se posadil do čela.

„Dobrý den,“ pozdravili.

„Čest práci, soudruzi, čest, jsme stavba socializmu, soudruzi. Pro příště.“

Podali mu svoje doklady a přihlášky z Národních výborů. Chvíli všechno prohlížel.

„Všechno je v pořádku, přesně takové lidi tu potřebujeme. Až, soudruzi, na kádrový původ. Synové kulaků. Ovšem mladým je potřeba dát příležitost. Z vojny hodnocení dobré. Zrovna letos vyšel Pavlík Morozov, to si určitě přečtěte, máme ji v knihovně v Rudém koutku. Doufám, že stavbu myslíte vážně. A nechcete třeba za kopečky. No taky jsou takové případy, taky, soudruzi. Zrovna minulý týden se pokoušel jeden z brigádníků. Měl štěstí, že ho kryly stromy. Jinak ho zastřelili. Přežil to a čeká ho kolik let ve vězení. Dostanete bumážky pro zdejší pobyt. Zvláštní pro pravý břeh Vltavy. Tam jsou všude vojáci pohraniční stráže. No nebudeme myslet na nejhorší. Tak soudruh Matěj Oulický, jezdil jste se stojedenáctkou, Stalinec šedesátka a pětašedesátka, skvělé. Soudruh Valerián Werner, Valerián, velmi neobvyklé jméno. Opravárenství, ženijní technika, průkaz na všechno. To je přesně to, co potřebujeme, soudruzi. Rychlou mobilní úderku. Jako na vojně. Mám už tu pár lidí…“ Sehnul se k šuplíku v psacím stole a vyndal slohu s papíry.

„Totiž kolikrát se nám stane, že musíme rychle zasáhnout u bourání. Tady se totiž nejenom staví, ale zatím spíš bourá a odklízí. Celá plocha, co bude zatopená, to je okolo padesáti čtverečních kilometrů, se musí vyklidit. Stovky hektarů lesa, několik obcí, co zaniknou, mosty, elektrické vedení, telefonní dráty, ale i hřbitovy. Už se nám stalo, že nám buldozer shodil sloup, a stavba byla bez elektřiny. Máme dílenskou erenu, Tatru stojedenáctku i tahač, buldozer a nakladač, všechno připravené. Tak mimo vás dva tu mám svářeče, zámečníka, dalšího řidiče, zedníka, instalatéra, tesaře, elektrikáře a povede vás stavební inženýr. Pak k vám přidám dva, s kterýma si nevím rady. Ty nám sem strčili. Aminá, nebo animátor, co kreslil nějaké pohádky, nebo co a kuns…,“ podíval se znovu do papírů. „Kunsthistorik, nějaký znalec umění. Prostě něco podrží, můžou házet lopatou, kopat krumpáčem, nebo chodit pro pivo,“ začal se smát.

„Konečně na skále, co bránila stavbě silnice z Lipna do Frymburku, tu byli svazáci a měli jen ruční nářadí a kolečka na odvoz. Kus od Frymburku vás ubytujeme. Tady se teprve všechno staví. Je to odsud asi deset kilometrů. Počkejte venku, je tam kiosek s občerstvením a trafika. Seženu ostatní.“

U kiosku byly stolky, kde stálo plno pracovníků. Pivo, párky, bulky s máslem a imitací. Stoupli si do fronty. Ale ta se rychle posunovala. Ještě nedojedli, když viděli přijíždět skříňovou erenu. Zastavila a z ní se vyhrnulo asi šest mladíků něco přes dvacet. Znovu se pak objevili s jejich kádrovákem. Kluci si vzali ruksaky.

„Doklady vyhotovíme a pošleme, soudruzi, ostatní vám řeknou, tak čest práci.“

„Ahoj,“ podával jim ruku štíhlý kluk s vizáží patnáctiletého floutka. „Jarda, elektrikář. Doufám, že žádný nejste Josef, máme už tři. Matěj, to jde. Valerián? To jako jméno? Valerián tu je, ale příjmením. Někde u minérů.“

„Jeden Josef jsem zrovna já, říkají mně Pepa, tesař.“ Silnější, docela vazba, nazrzlé vlasy na ježka.

„Instalatér, Petr,“ pohledný černovlásek s vážnou tváří, zřejmě spíš málomluvný.

„Já jsem Honza, takovej ten českej pohádkovej, co nejraděj leží na peci. Proto jenom zedník, ale příležitostně Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Všude, kam zajdu, hledám nějakou zajdu. Zatím v nedohlednu.“ Vlasy vyšisované od sluníčka, větší nos, široká pusa, trochu odstáté uši, přesto působící velice mile.

„Josef Josef, holt i příjmením, takže mi říkejte Josefe, kluci. Jezdím se vším, co má aspoň dvě kola.“ Vyšší, ramenatý, na první pohled trochu nemotorný. Velké ruce, kratší hnědé vlasy na pěšinku, malá jizva na čele.

„Poslední z mladejch, Ivan, svářeč. Další poznáte na haciendě. Miluju oheň a vodu. Šílenej rybář. Rád vařím a taky jím.“

Vzhledem na jedlíka moc nevypadal, štíhlý blonďák, krásné modrozelené oči, rty vytvářející pocit stálého úsměvu.

Josef sedl za volant, vedle něj Petr a ostatní se usadili ve skříňové nástavbě. Matěj s Valeriánem moc z cesty neviděli, seděli mimo okna. Moc dlouho nejeli. Když erena zastavila, ještě ze dveří viděli přízemní dřevěnou ubikaci, jako na většině staveb natřenou světle hnědou barvou, plnou odlišných fleků.

„Vítáme vás na naší Posrané haciendě,“ smál se Ivan.

Skutečně, barva dřeva tomu odpovídala.

„Ta ohyzdnost je dědictví z války. Nějaký vojenský sklady. Zato klid. Když jsme byli ještě v Lipně, tam jsou stovky dělníků. V noci je tam strašnej bordel. Moc se chlastá. Ono co taky tady, že? Budete mít apartmá vedle umývárny. Jsme tu měsíc a trochu jsme si všechno, co šlo, předělali. Sice jsou to takový kurníky, hodně malý, ale po dvou. Máme i jídelnu s kuchyňkou, kuřárnu a jako všude Rudej koutek. To aby nás nebuzerovali. Prej jste kulaci, paráda, to tu ještě nemáme. Večer nám dohodí dva intelektuály. A tohle je náš velkej šéf a náčelník, pan inženýr Karel Zelenka,“ ukazoval na přicházejícího muže okolo padesátky s počínající pleší, malýma tmavýma očima za kostěnými brýlemi.

„Zelenka, vítám vás, chlapci, na naší haciendě, jak říkáme. Bobří řeka tu není, zato divoká Vltava. Než ji trošku zkrotíme. Ivan vás provede a seznámí, jak to tu chodí. A tohohle pohodáře ještě neznáte, třetí Josef, aby se nepletl, tak Pepan, náš zámečník.“

Přicházející, taky starší muž měl tmavé kníry a malou bradku, trochu vrásčitou tvář, ale usměvavou. V ruce viržínko.

„Samo krásný mládí, tak vítejte, kluci, Pepan. Perlivý víno, jemnej kouř, nožka v nylonkách, to mě pořád baví.“

„Tady jsou spíš nožky v onucích a bagančata,“ usmál se inženýr Karel.

„Tak jdeme, ať se můžete ustájit,“ ukazoval Ivan.

Asi v polovině chodby otevřel dveře. Naproti okno, v horní části s malou větračkou. U něj stůl, dvě židle. Napravo za dveřmi skříň, nalevo kamna, po bocích dvě železné postele. U kamen koš na dřevo.

„Další bude na vás. Jako na vojně. Jen nemusíte cpát slamníky a skládat komínky. Skříň je napůl, nějaký police se dají získat při bourání, my jsme si už všechno dovybavili. V ubytovnách jsou po čtyřech i po víc. Je tu zásuvka na vařič, pokud máte, lampičku, radio, jinak funguje kuchyňka v jídelně. Obědy nám většinou vozí i večeře a svačiny, pokud nejsme někde mimo, další je na každým. Obchod se smíšeným zbožím je v městečku, nahoru ke kostelu. Většinou si napíšeme, co kdo chce, dáte lístky, nebo peníze a Josef s Petrem to přivezou. Děláme podle potřeby, v létě od šesti. Nějaký pracovní oblečení tady je, hodně má svý starý hadry. Večer si sedneme na chvíli do jídelny. Pojíme, někdy se něco uvaří, popijeme, ale střídmě. To všechno poznáte. Inženýr je perfektní. Tak si, kluci, vybalte věci. Za hoďku v jídelně.“

Sedli si na postel.

„Tak a máme, co jsme chtěli,“ Matěj se pootočil k Valeriánovi.

Začali si prozpěvovat.

„Teď když máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela.
Ať těm, kteří za nás mřeli, žádný hanbu nedělá.
Vyhrňme si rukávy, když se kola zastaví,
Hej rup, hola hej,
hej rup, hola hej,
do práce se dej.“

„Taky se zpívalo,“ smál se Matěj, „vyhrňme si rukávy, lehněme si do trávy, a pak, od práce se dej.“

„To tady určitě hrozit nebude.“

„V to jsem ani nedoufal, že zůstaneme spolu, a navíc snad i v dobré partě, nebo sis všechno představoval jinak?“

„Vlastně ani nevím, tady to bude jiné, než náš život dřív. Ale jsem moc rád, že jsme spolu. Neměl jsem moc kamarádů, spíš v dětských letech. Na vesnický balíky se všichni dívali spatra. Večer napíšeme domů.“

„Je tu plno opuštěných stavení, možná tam budou taky kosatce. Ty, co jsem přivezl, krásně chytly. Myslím na mámu, už je jí líp. Těch pár kytek jí připomnělo domov.“

„My ho možná najdeme tady.“

„Myslíš oženit se, mít rodinu?“

„To asi ne, já, no jak to říct…“

Přerušilo je zaklepání.

„Přijeli poslední do naší úderky, přijďte do jídelny,“ volal přes dveře Ivan.

„Jdeme, ani jsme nevybalili.“

Tam už byli všichni obyvatelé baráku a taky dva poslední noví.

Kunsthistorik Vilibald Krátký měl čtyřicet, trochu přihnutý nos, co dominoval celé tváři, širší čelo a úzkou bradu. Byl sem poslaný za špatný vztah k socialistickému a hlavně sovětskému umění.

Totéž se dalo říct o mladém výtvarníkovi, který odmítl práci na propagandistickém animovaném filmu. Byl o něco starší než zdejší ostatní mladí. Říkali mu Rudo. Měl divně narůžovělou nezdravou barvu. Menší, trochu jako přikrčený, s pořád poněkud nakloněnou hlavou.

Večeře, přivezený bramborový guláš s krájenou uzeninou, možná kabanosem. Ale dost, mohli si i přidat. Lahvové pivo, přípitek s nově příchozími dnešního dne. Jak jinak než rumem. Dlouho se neponocovalo, ráno pojedou bourat na pravý břeh, pod dohledem vojáků, do Přední Výtoně. Na noc si většina zatopila. Začaly mrazy. V umývárně byla velká lázeňská kamna s napojením na jednu sprchu a mycí žlab.

Na předchozí hovor už chlapci nenavázali. Když usínali, měli v hlavách dokonalý galimatyáš. V pět je vzbudil pokřik na chodbě.

„Snídaně!“ Samozřejmě tma jako v pytli. Ke snídani chleba, sádlo, kousek špeku a hořčice. Kluci si mazali hořčici na chleba se sádlem. Melta a čaj.

Pod přístřešky za budovou byla auta, buldozer na podvozku, tahač. Všechno se připravovalo, po šesté ještě za tmy vyjeli k mostu na pravý břeh. I ten budou jednou bourat, říkal inženýr. Za mostem je čekali vojáci pohraniční stráže. Kontrolovali doklady a propustky, bumášky. Prohlédli několik budov. Matěj pak začal čelní radlicí dílo zkázy. Nakladač na Tatře stojedenáctce, který obsluhoval Josef, hned nakládal suť na přijíždějící nákladní auta z levého břehu, které doprovázeli vojáci. Ostatní s háky odstraňovali železo, dráty, trubky, dřevo. Trámky si nakonec odvezou na topení.

Někteří už prohlíželi další budovu opodál a připravovali ji k demolici. Demoliční suť odvážely náklaďáky, drobná byla rozhrnuta po okolí. Železo poputuje zpět do hutí, trouchnivé a drobné dřevo se shrnulo na hromady ke spálení. Okolo desáté svačina. Chleba, gulášová polévka.

„Samej brambor,“ stěžoval si Pepa. „Jen zředili večerní guláš. Máte tam někdo maso?“

Z obhlídky se vrátil inženýr.

„Dnes pojedeme nejméně do šesti, vojáci chtějí mít od nás pokoj. Za týden bude hotovo.“

„Pane inžinýre, to je musíme mít furt za prdelí?“ volal Jarda.

„Co kdybys chtěl přelízat ostnatý dráty, jako elektrikář bys věděl jak na to,“ smál se Ivan.

„Je mi z toho bourání zle,“ přiznal se Matěj. „Já měl představu, že budeme sypat hráz, betonovat, razit tunel a místo toho ničíme něčí domovy. Možná tu žili stovky let.“

„Mají, nebo jim staví nové moderní domy. Bez elektřiny nejde dnes nic. Chápu to, ale pokrok se nedá zastavit. Taky z toho nejsem nadšený,“ přisvědčoval inženýr.

„Třeba najdeme nějaký poklad. Někdo mohl něco schovat před válkou, odvezli ho do koncentráku a už se nevrátil.“

„To těžko,“ přidal se do řeči Vilibald. „Jednak tu byli většinou Němci a po válce všechno prolezli tehdejší zlatokopi. Spíš ve městech, kde byli Židé.“

„Kluci, do prdele, za mnou je pes,“ ozval se najednou Honza.

„A pořádnej, jako vlčák jen dlouhosrstej, pojď sem, Alíku, chceš trochu polévky?“ Ivan natáhl svůj ešus.

Pes velikosti i vzhledu německého ovčáka, celý černý jen se světle hnědými znaky, ale s dlouhou srstí, nejdřív naklonil hlavu a pak přiběhl k Ivanovi. Pustil se do nabízené polévky. Pak si k Ivanovi sedl.

„Víte, že tohohle psa, tedy hlavu mají ve znaku čeští zakázaní skauti? Četli jste Jiráskovy Psohlavce? Maloval je Mikoláš Aleš, je to zdejší plemeno staré staletí, Chodský pes, domácí právě tady na Šumavě,“ řekl Rudolf.

Ivan se zvedl, vzal prázdný ešus a šel ke skříňové ereně. Pes s ním.

„Máš novýho parťáka,“ volal na něj Valerián.

„Asi tu někomu patřil, hledal ho, nenašel. Určitě dlouho nic nežral, no co vezmeme ho. Nahlásím to ve Frymburku, a když tak si ho necháme. Co vy na to, pane inženýre?“

„Pes by se nám docela hodil, mohl by naši Posranou haciendu hlídat,“ smál se.

Celou další dobu se pes od Ivana nehnul. Bourání protáhli až skoro do sedmi hodin. Všechno tu nechají, vrátí se jen erenou. Vždyť je to tady samý voják.

Pes bez problémů skočil za Ivanem do nástavby na ereně.

Večer chleba, hrachová kaše a párek. Z vlastních zásob pivo.

„Jsem nějakej udrncanej,“ stěžoval si Matěj. „A hluchej. Musím si sehnat špunty do uší. Za pár dní z toho zblbnu.“

„Můžeš se vystřídat s Josefem a se mnou.“

„Nedáme si ještě skleničku na dobrou noc?“

„Myslím, že nám něco rumu zbylo.“

„Jenom na dobrou noc? Jak jsi u nás říkal, že nikoho nemáš, a já, že o žádnou nestojím, je to tak?“

„Jak myslíš? Jako že…“

„Jo, že jsme trochu jiní. Jsme?“

„A když ano?“

Matěj doposud objímající skleničku posunul svoji ruku k Valeriánově. Nadzvedl prsty nad jeho a palcem zajel pod ně. Stiskl je. Zachytli se prsty.

„Myslíš, cos řekl, vážně? Já už u vás poprvé jsem měl divný, ale krásný pocit. Něco mě k tobě moc táhlo, ale bál jsem se. I teď se bojím. Nemůžu se s tím vyrovnat. Podle všech je to nenormální a špatný, trestný. Kladu si za vinu, že se nedokážu bránit, ale opravdu nedokážu. Je příjemný cítit tvoje prsty na mých.“

„Už se ti někdo líbil, myslím kluk?“

„Zakazoval jsem si to. Nejde to.“

„Vždyť jsme sem proto jeli, necítíš to tak?“

Valerián přikývnul, ale vyvinul se mu.

„Zamknu a zhasnu. Stydím se. Promiň.“

Zvenku dopadalo trochu světla od lampy visící u přístřešku pro stroje. Matěj vstal a šel svému protějšku vstříc. Sedli si na jednu postel. Znovu se propojily jejich ruce. Pomalu se přibližovali. Vzájemný pocit dechu. V kamnech se sesuly ohořelé špalíky z trámků.

„Můžu, Vali?“

„Já…, ale chci, Matěji.“

Vzájemně stažená trika, rozechvělá kůže obou, až palčivé doteky. Matěj podložil ruku pod záda svého protějšku. Pomalu ho pokládal. Začal přejíždět rty po tvrdnoucích bradavkách. Pocítil nepoznanou touhu po těle pod sebou. Valeriánovy prsty pročesávaly vlasy. Jemné mnutí ušních lalůčků, kresba nehtů na kůži krku. Kolik je podob lásky? Nikdo je nikdy nespočítá. Neustále se rodí nové, aby nahradily předešlé. Prsty obou se znovu semkly. Ústa spojilo nekončící líbání.

„Ještě chvilku, tohle jsem nikdy nepoznal,“ žadonil Valerián, když Matějovy ruce ucítil na gumě trenýrek.

„Neboj se, budeme mít teď každou noc, jen si musíme dávat pozor před ostatníma.“

„Tobě se lehce řekne, neboj se, mně celou dobu vtloukali do hlavy, jak je to zvrácený a špatný. Po válce farář, pak otec, na vojně všichni okolo. Měl jsem pořád strach, že poznají, jaký jsem.“

„Jseš strašáček. Když ti něco bude vadit, řekni.“

Matěj je zbavil trenek. Sklonil se. Opatrně vzal do úst penis svého partnera. Jazykem dráždil uzdičku a okraje žaludu. Přetočil se. Ucítil stejné laskání od Valeriána. Po chvíli už zcela propadli hře se svými miláčky. Konečně jejich úsilí přineslo očekávanou odměnu.

„Srdce mám někde až v krku.“

„Neboj, nevyskočí. Bude se mu milování líbit.“

„Venku poletuje sníh,“ volal Valerián.

„Tady přichází zima brzo, ve světle lampy ho taky vidím poletovat.“

„Chlapci, teplé holínky a onuce,“ volal na chodbě inženýr, „je pět pod nulou a bude mrznout celý den.“

„Viděl jsem v jedné zahrádce kosatce, ukážu ti je, abys je nezahrnul. Z jara je vyrýpnu pro mámu.“

„Jsou taky u kostela sv. Filipa a Jakuba, ten je nad budoucí hladinou. Vojáci tam mají seno pro koně.“

Venku se ozvalo štěknutí.

„Alan nás budí.“

„Ivan nebyl daleko, když ho nazval Alíkem.“

Ukázalo se, že pes patřil starému pánovi z Přední Výtoně. Přestěhovali jej do nových domů ve Frymburku, ale onemocněl, odvezli ho do nemocnice, kde zemřel. Pes ho hledal na starém místě, zřejmě několik dnů. Na Národním výboře řekli Ivanovi, ať si ho nechá, jinak by ho museli utratit. V jejich Posrané haciendě si rychle zvykl.

Na kamnech velká konvice s meltou, druhá s čajem. Ivan dělal na dvou pánvích volská oka.

„To je, jako když prdne do větru,“ stěžoval si Josef. „Je to tady jak odtučňovací kůra.“

„Mně stačí jedno,“ ukazoval Ruda.

„Jo, ty vole, a odfoukne tě vítr do Rakous, nebo až do Západního Reichu,“ smál se Jarda.

„Tebe taky, jsi jak stelná niť, i když žereš za dva,“ dodal Pepa.

„Musíš mít aspoň dvě tasamnice, to není možný, kam to žrádlo dáváš,“ usmíval se Pepan.

„Můžeme si pořídit slepice. Drátěný pletivo je u každýho baráku, co bouráme.“

„A co budou žrát?“

„Je tu státní statek, určitě se dá sehnat nějaký zrní. A míváme i zbytky.“

„To vidím dnes, kolik jich je,“ ukončil debatu Josef.

„Jardo, jedou z Lipna pro tebe.“

„Co jsem provedl, to půjdu za katr?“

„Mají problém v Černé. Nějaké staré zapojení kabelů, snad ještě z války.“

„Bože, pane inženýre, je tady nejmíň padesát elektrikářů a staří fachmani, co tam budu dělat?“

„Je to shora, volali mi vysílačkou.“

„Tak se, kluci, loučím, pošlete mi na Vánoce balíček.“

„Neblbni, myslím, že zrovna přijeli, a dobře se obleč. Marodku tu nemáme.“

Ostatní vyjeli na staré pracoviště. Ještě dva tři dny a půjdou jinam. Valerián našel na dalších zahrádkách kosatce. Z jara si pro ně sjede. Udělal se ošklivý vítr a začalo sněžit. V poledne pojedli v ereně, kde bylo naftové topení. Rozdělal se oheň i venku, aby bylo kde se nahřívat.

„Co budete dělat, až bude dvacet pět pod nulou?“ uculoval se jejich šéf.

„Tady jsou takový zimy?“ vyděsil se Vili.

„Ještě větší, v devětadvacátém roce tu bylo přes čtyřicet. Dnes není ani deset.“

„V našem baráku zmrzneme.“

„Jak bude větší zima, tak někdo zůstane topit. Asi vy se budete střídat s Rudou.“

Večer se vrátil Jarda. Přivezli ho Tudorem dodávkou.

„Vidíš, už jsme mysleli, že si tě v Černé nechají.“

„Kdepak, zářil jsem jako kometa. A zítra tam pomažeme všichni. Víte, na co chtěli zrovna mě? Zřejmě za války tam měli Němci nějakou výrobu, nebo sklady. Je to dost bokem a všechno zatopí voda. Při bourání našli kabely, co vedou do podzemí, a já jedinej jsem se tou betonovou šachtou protáhnul. Všichni mají plný trenky, že je to zaminovaný a kdoví co, a hlavně jsou tlustí. Jsou tam samý bedny. Přijedou na to nějací vojenští specialisti. A my jim budeme asistovat. Blízko jsou doly na grafit, které taky zatopí přehrada. A nesmíme o tom mluvit.“

„To je pěkná kravina, když to nakonec bude pod vodou,“ mínil Pepan.

„Kdo ví, co si myslí, že tam je.“

„Hlavně aby tam nebyly miny. Zařvat na něco takovýho skoro osm let po válce, to bych nechtěl,“ řekl Matěj.

„No proto tam nejdřív půjdou ti machři od vojáků.“

„Vidím, že už rozebíráte naši novou práci,“ přišel inženýr. „Ráno musíme pro všechno do Výtoně a přesuneme se k Černé v Pošumaví. I když spíš je to blíž k Mokré.“

„Jseš nějakej zaraženej, Matěji,“ Valerián si nahříval záda u kamen.

„A ty se na zítřek těšíš?“

„Snad to prohlídnou vojáci.“

„Copak nevíš, jak to na vojně chodí?“

„Můžu tě vystřídat.“

„A jak bych to pak vysvětloval tvé máti, kdyby se nedej Bože něco stalo?“

„A já tvé? Vždyť je to nastejno. Pojď se raději ohřát.“

„Pořád mám takový blbý tušení.“

„Tak ho nech odtušit, nebo vytušit?“

„Ještě že tě mám. Jsi moje sluníčko.“

„Těžký, včera jsme utrhli šroub, co drží drátěnku pod matrací.“

„Už jsem ho vyměnil, můžeme se hned zahřát.“

Matěj si lehl na bok, pokrčil a nadzvedl nohu. Valerián nechal nahřívání u kamen a přilehl si.

„Seš pěkně studenej.“

„Zato tvoje péro krásně hřeje.“

„Nebýt kosatců, nikdy bych tě nepoznal.“

„Poznal bys někoho jinýho, možná lepšího.“

„A jak, nikdo to nemá napsáno na čele. Jistě nejsme jediní ani tady, ale každý se bojí.“

Dnes si vyměnili role. Opačná byla častější. Každopádně vždy si užívali všeho, co znali a poznávali. Všechno by bylo jinak, pokud by byli ubytovaní ve větších noclehárnách. I v nových zděných domech, kde jednou budou normální byty, bydlelo vždy víc pracovníků. Tady měli sice bydlení velice skromné, ale zato spoustu soukromí.

Souhra jejich těl už byla dokonalá. Každý věděl, co druhý miluje.

„Nejvíc mě vzrušuje líbat pěšinku od pupíku níž. Když mám hlavu dole, nikdy ji nemůžu minout. Je jemná a hlaďoučká. To já tam mám úplné křoví,“ ukazoval Matěj.

„A v křoví se skrývá ptáček. No je to spíš pořádný pták.“

„Vždycky jak naše milování skončí, mám pocit, že tě musím pevně držet a tisknout k sobě. Jako kdyby hrozilo, že mi tě někdo vezme.“

„Tak si mě ještě užij, než se odstěhuju na svoje. Nevím, co by na to, že spíme v jedné posteli, říkala chlupatá příšerka Alan.“

Alan se naučil ráno všechny budit. Skočil na kliku, a pokud by bylo zamčeno, štěkal.

„Pes je lepší jak budíček. Nedávno jsem ho zapomněl natáhnout a nebýt Alana, spal bych dál,“ pochvaloval si inženýr.

Ráno chleba s paštikou a přesun techniky z Přední Výtoně. Mrzlo, ale když se dostali se vším na místo, vyšlo sluníčko. Bylo tam už několik aut vojáků, podle značek s azbukou ruských. Civilista na hlavě s ušankou ukazoval názorně, jak si jejich práci představuje. Všude jsou závaly. Bude třeba kus šachty nadzvednout, nepoškodit kabely, nahradit jiným betonovým panelem a nakladačem vyzvedávat věci z podzemí. Zatím tu panovala docela přátelská atmosféra. Boky šachty zajišťovali výztuhami. Dolů se spustili naši i ruští vojáci. Pak nakladačem vytahovali velké bedny, pobité železnými pásy. Celé to trvalo, dokud bylo světlo. Zítra přijedou všechno zahrnout.

Vili, který zůstal doma, všude topil. Když se vrátili, přinesl inženýr čtyři lahve ruské vodky.

„To doufám je tak akorát,“ smál se. „Zítra všechno zahrneme, a když už tam máme techniku, srovnáme pár chalup. Do Výtoně se vrátíme až před svátky. Taky se musíme domluvit na vánočním volnu. Je to čtvrtek a pátek, když si vezmete v sobotu dovolenou, a taky na středu, máte pět dní. Někdo tu bude muset zůstat.“

„My s Vilim moc nemáme kam jít, dohodli jsme se, že si uděláme hezký Vánoce tady,“ začal Ruda.

„Do Pasova ani do Lince nemůžeme, tak bych zkusil nějakej den Krumlov, nebo spíš Budějovice. Dát si skleničku, cigárko a nějakou plnoštíhlou lady. Tak dva tři dny. Jinak tady,“ usmíval se Pepan.

„Já moc domů nespěchám, pane inženýre,“ ozval se Ivan.

„Podobně, tady bude klid,“ přidal se Petr.

„Tak to je nás polovina, akorát. Je čas, ale abych věděl. Budou to po nás chtít. Jsme tu takový děvče pro všechno. Tak si, chlapci, připijeme.“

„To bylo v těch bednách?“ pozvedl hořčičák Jarda.

„Ne, to je odměna od Sovětů.“

„V bednách jsou jen lejstra. Jedna těm volům spadla z auta a praskla. Nějakej jejich lampasák tam řval jak pominutej. Chtěl jsem jim pomoct, ale hnali mě pryč,“ dodal Josef.

„Ivane, ty seš taková kuchyňka, udělal bys topinky, když je nakrájíme?“

„Jasně, večeře byla pro kojence,“ přidal se hned Josef.

„A tatarák si mám nahonit jo?“

„Když bude dost česneku, stačí paštika a těch máme plno,“ ukončil smířlivě Ruda.

Za chvíli zavoněl opečený chleba a česnek. Ivan nestačil.

„Holt rychleji to nejde.“

„Furt jsem jako topinka,“ smál se Matěj, když ukládal kartáček a zubní pastu.

„Česnek je zdravej a jedli jsme ho oba.“

„Tak teď dojde na tatarák, Valerijku.“

„To mi ho chceš rozžužlat?“

„Cože?“

„A jak tomu říkáš?“

„Kouření.“

„Ale to vypadá jinak.“

„Možná, říkej si, co chceš. Neznám nic lepšího. Jak jsme bez toho mohli žít?“

„Škoda, že na svátky nebudeme spolu, ale našim mámám by bylo smutno.“

„Hůř bude tátům, kdo ví, jaké mají Vánoce ve vězení.“

„Vynahradíme si všechno na Silvestra.“

„Je zvláštní, jak člověk přilne k úplně cizím lidem. Máme štěstí, jsme tady jako rodina.“

Svátky se přiblížily velmi rychle.

„Chlapi, mám pro vás dvě zprávy,“ řekl u večeře inženýr.

„Tak nejdřív tu špatnou,“ dodal Pepan.

„Obě jsou dobrý.“

„Padla vláda?“

„Tak dobrý zase nejsou. Jde o svátky. Ti, co jedou domů, mají volno už od úterý. Den na cestu a volno už na Štědrý den a den po svátcích na návrat. Takže nástup do práce v pondělí. Ti, co tady zůstanou, když bude nějaká akce, tak příplatky. Než pojedete, dostaneme každý malou vánoční, čokoládovou kolekci, pytlík s pomeranči, šunku v konzervě a pleskačku rumu.“

„To bude od Ježíška, nebo od dědy Mráze?“ smál se Honza.

„Od ROH, museli jsme tam všichni, platíme příspěvky, tak aspoň něco. A v obchodě to nekoupíte. Taky snad nějaký peníze od vedení stavby, ale to není tak jistý.“

Nakonec, den před odjezdem, dostali všechno. Od vedení každý pět set. A od inženýra dvě stovky z nějakého fondu. Matěj s Valeriánem jeli společně až do Budějovic a taky se tu při návratu setkají. Měli čas na další spoje, tak nakoupili pár drobných dárků.

Autobus, třítunová také erena s vystouplým čumákem, měl ještě malý vlečný vůz, kam se nikdo nehnal. Proč, zjistil Matěj, až se rozjeli. Vlečka neměla žádné topení a přes zamrzlá okna nebylo vidět ven. Musel si na okně vyškrábat průzor, který neustále zamrzal. Ale měl nový zimník, svetr, šálu a rukavice. Vlečka byla těžká, místy kluzko, tak jízda ubíhala pomalu.

Když dojel, viděl, že vedlejší dům je už obydlený. Shrnutý sníh a u vchodu sněhulák.

Dlouho se s maminkou objímal. Ukazovala dopis od otce. Poslala mu vánoční balíček.

„To víš, kdo ví, co mu z toho dají. Vedle je nový předseda. Vypadá docela přísně, ale nedělá mezi lidmi rozdíly. Včera nechal přivézt kapry, kdo chtěl a ti, co mají děti, dostali pomeranče, citrony a nějaký cizí ořechy. A taky čokoládové figurky dědy Mráze. Můžeme si koupit i sele do chlívku i kozu.“

Matěj byl rád. Nebude tu mámě smutno. Byla na domácí zvěř zvyklá. Pod stromečkem si rozdali malé dárky. Myslel na Valeriána. Udělají si Vánoce, až se vrátí. Tady je jen s mámou. Byl šťastný, že je doma, ale jako doma začal i vnímat jejich malou ubikaci, na první pohled postrádající to, co dělá domov domovem. Přes doslova chudé provizorium tam měl pravý pocit pohody a štěstí. Byl tam jeho blonďáček. Kamarád, přítel i milenec. Znovu ho viděl u plotu, jak se dívá na kosatce. Jenže jejich domov na Lipně skončí za nějaký rok. Co pak. Buď se přesunout na další stavbu, jak to mnozí dělají. Ale u provozu přehrady budou potřeba také lidé. Zkusí se zeptat inženýra. Šel se podívat na půdu. Nefučelo tam, ale studila dvojí zima. Skutečná i z opuštěných postelí. Měl v očích slzy. Sakra, pomyslel si, nejsem přece žádná třasořiťka, ale stesk po Valeriánovi byl velice silný. Na stavbě jsou pořád spolu. Sešel dolů a sedl si s maminkou u vánočky a kávy, kterou přivezl.

Shledání v Českých Budějovicích bylo vysvobozením. Objali se a políbili. Viděli koutkem oka, jak se někteří lidé nevraživě dívali. No co, po dlouhé době se lidé objímají a líbají. Copak to nebylo dlouhé odloučení? Přijeli k večeru jako poslední. Ono vlaků v neděli moc nejezdilo. U nádraží stála skříňová erena. Už se strachovali, že půjdou pěšky. Posadili se do kabiny k Josefovi. Svátky prý byly v klidu. Všichni je doma vítali, hlavně Alan a opožděně si přáli. V jídelně byla krásná jedlička, plná ozdob. Z papíru, krepu a staniolu je vyrobil Vili s Rudou. Ještě z lesních plodů a šišek, ze slámy a rákosu.

Dárečky si připraví na Nový rok. Na stole různé vánoční cukroví, co přivezli navrátilci. I Matěj s Valeriánem. Vánoční klasika. Linecké, vanilkové rohlíčky, úly, zázvorky, perníčky, pařížské tyčinky, medvědí tlapky. Taky sušená jablíčka, hrušky, švestky, vlašské a lískové ořechy. Pepan sehnal docela levné i dobré červené víno, co sem vozí jeden Moravák od Znojma. Dvacetilitrový demižon na svaření a druhý bílého. Hned se na něj složili. Bude na Silvestra a mrazivé večery.

A ten dnešní zase spolu. Leželi stulení k sobě a vyprávěli si. O Vánocích doma, o svých rodinách, o budoucnosti. Tady jim štěstí přálo. Jsou spolu, vydělávají slušné peníze a mají dobrou partu. Práce tu bude na pár let.

„Valerijku, ty moje blonďatá prdelko, pořád tě vidím, jak stojíš u našeho, vlastně vašeho plotu a díváš se na kosatce. Bez nich bych tě nikdy nepotkal.“

„Kosatce, máš pravdu, daly nás dohromady. Jsou krásný, ale kvetou krátce. Ivan s Jardou a Honzou, co chodí na tancovačky do Lipna, už rozhlásili po ostatních partách, co bourají a uklízí, aby dali z jara vědět. Myslím, že máti nebude stačit záhumenek.“

Matěj si svého milence rád stočil do klubíčka. Pokrčené nohy, ruce sepnuté pod koleny a ta až u brady. Kolébal ho na zádech. Pak se Valeriánovy nohy zapřely o jeho prsa a narovnané objímaly krk.

„Nejsem hadí muž, vždycky se mi zdá, že mě chceš zmačkat jak nedopalek cigarety.“

„Asi máš pravdu. Strašně mě vzrušuje, když seš takovej uzlíček nabodnutej na mým péru. Pěkně si tě držím a přirážím, aby mi tě někdo nevzal.“

„Tady nic takovýho nehrozí, nebo myslíš, že je někdo taky teplej?“

„Na zábavy z mladých nechodí jen Petr. I my se byli podívat. On nikdy. Při tom je myslím tady určitě nejhezčí, nesměje se, nemluví o rodině, na Vánoce nikam nejel. Několikrát mu Ivan říkal, ať s ním jde na ryby, nešel. Je divnej.“

„S Ivanem by byli krásná dvojka, blonďák a černovlásek. Ivan taky nemluví o holkách.“

„Jenže jinak hubu nezavře, s každým je hned kamarád, vidíš, i pes šel za ním. Umí vařit, cokoliv sehnat, hlavně potravinový lístky, pěkně by se doplňovali.“

„Inženýr říkal, že přímo na stavbě dělá tři tisíce lidí. Určitě jsou tu takoví jako my.“

„Můžeš napsat plakát, všichni teplí, u druhýho kesonu, zítra v osmnáct hodin. A bude tam plno.“

„A za rohem nás můžou esenbáci s tajnejma rovnou cpát do antonů.“

„Nás antonem nevezli, jen na korbě náklaďáku.“

„Nás taky, antony jsou ve městech. Prý se tomu říká podle berlínské věznice na Antonstrasse.“

„A říká se i zelený anton, asi byly auta zelený.“

„Kam jsme se to dostali? Z ráje do kriminálu.“

„Hned to napravíme. Máme červená jablíčka.“

„Musíš si kousnout první, Valeriánku, jseš dnes Eva.“

„Chybí nám fíkový list.“

„Ten si tam přidala až církev.“

Přiložili, aby v několika metrech jejich ráje měli jak v ráji.

„Příšerko chlupatá, tobě může člověk i vynadat, že budíš, a pořád se směješ,“ Matěj drbal Alana pod bradičkou.

„Ještě tři dny rachoty, Novej rok a znova. Nejhorší je, že jezdíme až někam do Tramtárie.“

V jídelně už všichni popíjeli meltu a Ivan byl samý úsměv.

„Dneska jsou vajíčka s čímkoliv. Dali jsme dohromady všelijaký zbytky z Vánoc, tak je tam slanina, klobáska, uzený, salám, kabanos a moře cibule. Jo a musím vám říct něco důležitýho. Seznámil jsem se v Lipně s jedním príma týpkem, jmenuje se podobně jak Valerián. Nějakej Kristián Majer, kluk zblblej vodou jako já. Jezdí na kajaku. Je tady Tělovýchovná jednota Tatran Loučovice, uděláme za rok závody ve vodním slalomu na Čertových proudech.“

„Tak na to se těším,“ smál se Pepa. „Do cíle doplave pár zlámaných prkýnek a vás bude Alan tahat z vody. Voraři museli vždycky svý vory rozebrat a přepravit s koňmi nebo s voly.“

Byl to krásný vodácký sen, uskutečnil se ovšem až za další rok, 26. září 1954.

Zatím se blížil Silvestr.

„Je možnost na Silvestra na zábavu v Lipně, to je pro chudý lid, nebo v hotelu Šumava ve Vyšším Brodě, kde jsou minéři, barabové, tam se ovšem chlastá první liga,“ sděloval Pepan.

„Barabové, to je šlechta. Mají až osmnáct korun na hodinu. Platy dvakrát až třikrát takový, ale dýchat celej den žulovej prach, to bych nechtěl. Je tam hodně muklů.“

„Kluci, já myslím, že si uděláme Silvouše tady. Víno je, rum taky. Máme i schopnýho kuchaře, že Ivane?“

„Jsou i ryby, no jak chcete.“

Všichni se shodli, že nebudou trhat partu, a těšili se na Nový rok.

Ivan je ještě upozornil, že sehnal z místního statku prasečí hlavu a celou čtvrtku prasete. Samozřejmě na černo. Tedy spíš výměna za pár pytlů cementu a kůroviny, což byl takový hodně slabý cement. A vše byla zase výměna a odměna za pomoc s nakladačem pro místního kluka, který potřeboval písek.

„Na Nový rok nemá být ryba, štěstí by uplavalo, nic pernatého, uletělo by.“

„A co prase?“ culil se Honza. „To štěstí neuteče? A ještě, pane inženýre, mohl bych si sem na chvíli po Silvestru pozvat kamarádku. Mrzne, tak není kam jít.“

„Ty vole, kdes k ní přišel?“ divil se Jarda. „Já ti v cimře zaclánět nebudu, ale zírám.“

„No jistě, Honzo, proti návštěvám nic nemám.“

„Dělá v té obrovské vývařovně, co nám vozí jídlo.“

„No já bych zase příští neděli, vlastně už sobotu, navštívil jednu dámu ve Vyšším Brodě. No, taky je kuchařka,“ dodal Pepan.

„Jenom zírám, kdo další ještě někoho ulovil,“ staral se Jarda. „Co ty, Petře, já mít takovou vizáž, tak mám na každým prstu tři baby.“

„Klidně si je nech, o žádný nestojím.“

„A o kluky stojíš?“

Petr se zvedl a beze slova odešel.

„To nebylo vhodné, Jardo, omluv se mu. Proč myslíš, že je tady. Měl nějaký hodně velký problém, jen vím, že byl i na léčení. Je uzavřený, jsem rád, že tady všechno zvládá.“

„Promiňte, pane inženýre, no já tím nic nemyslel, já proti teplejm nic nemám. Dokonce znám dva takový kluky u nás doma a jsme nejlepší kámoši.“

Z venku se vrátil Vilda.

„Co se děje? Zapomněl jsem si v ereně šálu. Je devatenáct. V tom mrazu tam sedí Petr jen ve svetru a odmítl jít sem.“

Valerián se podíval na Matěje.

„Skočíme pro něj. Ještě by dostal zápal plic.“

Zašli si pro teplé vaťáky a vzali náhradní s sebou. Petr seděl na kusu trámku.

„Prvně si vem vaťák, tady nemůžeš sedět, pojď k nám, uvaříme si pravou kávu.“

Nedůvěřivě se podíval.

„Myslel jsem, že tady bude klid, nevím, kdo co řekl. Abych si hledal místo jinde. Vždycky mě ta hrůza dožene.“

„Pojď s náma do tepla, když nechceš, nemusíš nic říkat, ale tady tě nenecháme. Jednomu u kesonů omrzly nohy.“

„Přece nechceš, abychom se s tebou přetahovali.“

Vstal a neochotně je následoval.

„Do jídelny nejdu!“

„Říkal jsem, pojď k nám na kafe.“

Posadil se na židli. Valerián dal na kamna konvici.

„Tohle je třetí místo. Už nemůžu.“

„Jarda jen tak plácnul, nikdo neví, o co jde.“

„Ono je to jedno. Jo, měl pravdu. Jsem na kluky. A s jedním jsme prožívali nádhernej život. Než jeho a mí rodiče došli na to, kde se scházíme. Přišli tam s esenbákama. Chystal se soud, když nás převáželi, Fanda se vytrhl a skočil pod nákladní auto. Já chtěl skočit z mostku na železniční trať, ale chytli mě. Dali do blázince. Soud už pak nebyl. Vojna, jedna stavba, druhá a tady konečně klid. Jenže někdo má život posranej na furt.“

„Jestli tě to uklidní, proč myslíš, že jsme tu my?“

„Abysme mohli být spolu. Abysme se v tomhle mraveništi ztratili.“

„Vy jste taky?“

„Taky, jen jsme se naučili všechno skrývat.“

„Jak jste se poznali, jste každý odjinud.“

„Kosatce.“

V krátkosti mu povyprávěli svůj příběh.

Vrátili se do jídelny. Jarda se chtěl omlouvat, ale Matěj mu ukázal, ať mlčí.

Na Silvestra jen srovnávali kus cesty, kde se utrhl svah. Buldozer, kolečka, krompáče. V poledne to všichni zapíchli. Doma slavnostní oběd. Řízky a bramborový salát. Ivan do něj dodělal majonézu. V hovězí polévce byly dosti velké kousky masa. Zásobování stavby bylo přece jen mnohem lepší, než co bylo, nebo spíš nebylo v normálních obchodech.

Za potravinové lístky nebylo zboží a na černém trhu ceny tak vysoké, že si jen málo kdo mohl přilepšit.

Vilda s Rudou zase vyzdobili jídelnu. Papírové řetězy, svícny z chvojí, veliké růžové prasátko z látky zavěšené na stropě. Z kartonů elektrické hodiny, které odbijí půlnoc. Práce Jardy a Pepana. Jako na westminsterském Big Benu. Večeře napůl upytlačení pstruzi. Z nově založeného Státního rybářství Lipno, které bude významné po napuštění přehrady, se Ivan seznámil s klukem, co taky právě přišel na podzim z vojny. Další milovník vody a ryb a nadšenec vodního slalomu.  Hezký, kudrnatý šedovlásek, Rosťa. Měl skutečně vlasy jak myší kožíšek. Několikrát už byl na haciendě. A taky se staví na Nový rok. K rybám zbytek salátu a upečené brambory s česnekem. Na později byl plný Rudý koutek, kde se netopilo, obložených chlebů. Doslova. Do zásobování se vloudila chybička. Slibované veky jaksi došly. Prostě někdo zaplatil víc. Shánět pochoutky, když i běžné potraviny byly pořád na lístky, nebylo nic snadného a všichni museli sáhnout hlouběji do úspor. Čekalo i štěně piva, víno, rum a domácí slivovice.

„Tak si nežijí ani buržuji v kapitalismu,“ smál se Pepan v kuřárně, kam chodil i Ruda, Vilda, Pepa a Josef. Dnes svátečně i pan inženýr.

„Na Svobodné Evropě hlásili, že směřujeme ke krachu a bude měna,“ ujal se zase slova Pepan.

„Problémy jsou, to je vidět i na zpoždění na stavbě. Pořád něco není. Nám to u bourání nevadí, jedeme na sto dvacet procent. Musíme brzdit, aby se na nás nenaštvaly další party. Ale minéři mají problém, dynamit chodí nepravidelně. Betonářům chybí cement, písek, pořád něco není. Měna by státu pomohla. Záleží, v jakém poměru by se měnilo.“

„V bance snad prachy budou bezpečný, ne?“ mínil Josef.

„Tím bych si nebyl tak jistý.“

„Pro mě za mě, prachy můžou padnout třeba zítra,“ ukazoval Pepan. „Mám známýho, jak dám trochu peněz do kupy, hned koupím podle jeho rady obraz a dám ho k ségře. Samozřejmě ne jeleny na louce nebo Lenina na Auroře. Co ty na to, Vili?“

„Cena uměleckých předmětů pořád roste. Jen musí člověk dobře vybrat. Já mám všechno ve známkách. Jsou malý a skladný.“

„Ségra staví, tak je kam dávat,“ smál se Josef.

„To mám stejný,“ dodal Vili.

„Taky to vrazím rodině,“ řekl Pepa.

„A ty, Karle?“ obrátil se Pepan na inženýra.

„Může to být jen fáma, zatím jsem se nerozhodl.“

„Tak moc neváhej, musíme upozornit i další kluky, to už je lepší všechno prochlastat a prožrat, jak to tady dělá většina chlapů, než to nacpat do chřtánu komoušům,“ rozčílil se Pepan.

Když se vrátili, ptali se i dalších.

„Zatím to žádná závratná suma není, co jsme tady, ale asi bude lepší nakoupit potřebné věci, docela tomu věřím,“ usoudil Matěj.

„Taky to tak vidím, nám doma chybí kde co,“ přidal se Valerián.

„U mě nic nehrozí, občas udělám doma stojku,“ smál se Honza.

„Nový kajak, udice, to mně všechno chybí,“ povzdechl si Ivan.

„Já nevím, ani kolik mám, zatím beru všechno na lehkou váhu a kolikrát řeknu volovinu, promiň, Petře,“ otočil se k němu Jarda.

„To nic, jsem moc vztahovačnej. Kluci mi to vysvětlili,“ usmál se na Valiho a Matěje. „Chci koupit místo a náhrobek v urnovým háji. Pro přítele, co tragicky zahynul. Rodina se ho zřekla. A dík, že tu můžu být,“ odhodlal se i Petr.

„Myslím, chlapci, že jsme tu skutečně dobrý kolektiv. To slovo mi promiňte, je hodně zneužívané, stejně jako parta. Jsme spolu v práci i doma, dá-li se to tak nazvat. A byl bych rád, kdybychom se tak i všichni cítili. Děkuji vám.“

Kluci zatleskali.

„Pane inženýre, to byl skoro novoroční projev, díky, ale půlnoc je daleko. Vzhůru do bezvědomí! Připijme si,“ zvolal Jarda, zvedl sklenici a první si šel připít s Petrem. V jeho očích viděl slzy na krajíčku.

Půlnoc se nezadržitelně blížila. Na přípitek sovětské šampaňské. U lahví Jarda, Honza, Pepan a Matěj. S posledním úderem hodin to pěkně bouchlo. Skoro jako u minéru v podzemím tunelu. Všichni si přáli a objímali se. Inženýr všem poděkoval a vyslovil naději, že se tak setkají i na konci roku 1953. Vždyť tady bude práce ještě kolik let. Přinesla se uvařená prasečí hlava. Ivan rozděloval, aby měli všichni stejně. Co to ovšem je pro dvanáct chlapů? Z vývaru a ještě darovaných nožek, s mrkví a kyselými okurky byl velký pekáč sulcu. Další přípitek, kuřáci si šli prásknout jednu novoroční a pak už po druhé hodině se všichni rozcházeli do pokojů.

„Petr mě s tím urnovým místem úplně rozhodil,“ Valerián si stoupl ke kamnům.

„Nejenom tebe, má to kluk těžký, ze vzpomínek, navíc tak tragických, se moc žít nedá. Měl by si někoho najít. Ale jak?“

„Teď v zimě to půjde těžko, je mi z toho smutno. My máme všechno, on nic, ale všichni si uvědomili, o co asi šlo, a berou ho dobře.“

Leželi dlouho vedle sebe.

„Jak na Nový rok…, co na to říkáš Valerijku?“

„Matějíčku, tak po celý. Loni jsem byl na vojně na stráži, kluci odpalovali rachejtle. Tady až na pár ran o půlnoci byl klid.“

„Je to zakázaný, aby si na Západě nemysleli, že na ně začíná útok,“ smál se Matěj.

„Tak hlavně, aby tu byl letos klid. Když se dívám třeba doma, jak lidi žijí, taky v práci od nevidím, do nevidím, ale za pár korun.“

„Konec práce, té si ještě užijeme dost. Nalaď se romanticky. Snídaně bude až v deset.“

„Třeba tam někde nahoře,“ ukázal Valerián do okna, „jsou takový světy jako je náš.“

„A leží tam spolu taky podobná dvojička, žes na to myslel?“

„Možná vypadají jinak než my, ale mají se rádi.“

„Jinak? Třeba jako mravenci?“

„Proč ne? Vývoj se tam mohl dát jinou cestou.“

„Ty můj Darwine. U mravenců šukají jen královny se samečky a ti si vrznou a chcípnou. A zbytek mraveniště jen pracuje, tak to by se mně teprve nelíbilo.“

„No tady je to podobně, většina taky jen pracuje a chlastá nebo prohrává výplaty v kartách.“

„Opusť říši fantazie, mám radši, když tě držím za kmínek.“

„Jakej kmínek?“

„Tos neslyšel má prdelku jak dva kmínky?“

„Můžeš i víc, jak ji držet.“

Krásné novoroční milování. Doteky, které probouzejí touhu i vášeň.