Kosatce II.

Po desáté se jednotliví obyvatelé Posrané haciendy trousili do jídelny. Všeho ještě zbylo na bohatou snídani. Honza už byl dávno na cestě pro svou kuchařinku a za Ivanem se zastavil Rosťa. Taky seděl v jídelně a bavil všechny rybářskou latinou. Když vešel Matěj s Valeriánem, zrovna líčil, jak v tůni, kde se vlévá říčka Olšina, co teče ze stejnojmenného rybníka, chytil sumce, co byl větší jak on a málem ho i s loďkou stáhl do vody. Že se takové obludy chytají na větší kachňata. Naproti seděl Petr u melty a usmíval se.

„To je snad poprvé, co se skutečně směje,“ ukazoval Matěj. Rosťa při vyprávění živě gestikuloval a při dalším rozhozením rukou trefil konvici se zbytkem melty. Převrhla se a vylitý obsah stekl bleskurychle Petrovi do klína.

„Ježíš, to jsem vůl, nestalo se ti něco, myslím, Petře, že jo?“

„Nic, už je skoro studená, skočím se převlíct.“

Když se Petr vrátil, vyndal Rosťa z kožené brašny malou skleničku.

„Moc, moc se omlouvám, vezmi si za moji nešikovnost uzené jikry v oleji. Můj výrobek. Bohužel poslední.“

Petr se rozhlédnul.

„Nebojte, podělím se,“ a skleničku dal Ivanovi, ať ji otevře.

Ten nakrájel pár rohlíků, namazal máslem a přidal jikry. Všichni byli nadšení.

„No jo, ale teď nemáš nic, jen kousek. Chodíš na ryby?“

„V životě jsem na rybách nebyl.“

„A šel bys?“

„Proč ne,“ opět se usmíval Petr. „Teď v zimě?“

„Jasně. Vždycky je flaška rumu a kus slaniny, že Ivane? A hlavně nohy si musíš obalit ještě do novin. Ty jsou skoro lepší jak onuce. Nejvíc zima je od noh a podupávat tam nemůžeš,“ rozesmál se Rosťa.

Před obědem se přihnal i Honza a Fany. Hned sháněla zrcadlo. Chtěla si nejdřív upravit svoji vodovou. Načesat si lokny, které jí trochu pocuchal silný vlněný šátek.

„Přišel jsem moc brzo, ještě měla natáčky.“

Hezké děvčátko, samostatné a nebojácné.

„Dědeček chtěl vnuka, byl František, tak jsem Františka, Fany,“ představila se jim.

Bydlí na ženské ubytovně, jsou čtyři na světnici, přihlásila se na inzerát, protože nabízeli slušné peníze. Taky je tady od podzimu. Hned se zapojila s Ivanem do podávání oběda. Čočková polévka, opečené brambory a obrovský kus krásně dočervena vypečeného vepřového masa získaného na černo ve statku spolu s hlavou. Fany se divila Ivanovu kuchařskému umění. Salát z kvašeného zelí. Po jídle pivo nebo dvojka vína. A všichni se těšili na skutečnou pravou kávu. Dala se sehnat jen na černém trhu, zrnková, a cena za kilogram dosahovala až tisíc šest set korun. Prodávala se většinou rozvážená po padesáti gramech. Ještě bylo i vánoční cukroví a Fany přinesla tašku oplatek, co si dělali v práci, a meruňkový džem. Pak si s Honzou šli popovídat, jak říkal. Ani nevěděli, kdy ji odváděl do Lipna. Cestou sem se svezli v traktoru a věřili, že je zase někdo sveze. Mezi Frymburkem a Lipnem byl na silnici neustálý provoz. Rosťa seděl vedle Petra a povídali si.

„Všiml sis Petra?“

„Že by našel štěstí? Moc bych mu to přál.“

„Uvidíme, co tenhle rok přinese nám.“

„Pojď za mnou, budeme snít. Už tě vidím zase u plotu, díváš se na kosatce a já si říkám, co je to za blonďáčka, tak ten by se mně líbil.“

„Ještě se ti líbím i dnes?“ usmál se Valerián.

„Jistě, hlavně když se vymotáš z osušky a přehozené deky.“

„To zmrznu.“

„Neboj, kamna už hučí, zapomněli jsme přiložit.“

Matěj shodil nátělník a trenky s dlouhým rukávem a šel se přibalit k Valeriánovi.

„Vidíš, naši ptáčci se třesou zimou.“

„Jen počkej chvilku a bude to nedočkavostí.“

Zcela podlehli dlouhému mazlení. Tady v bezpečí si ho mohli náležitě vychutnat. Bloudící ruce na jejich tělech neustále objevovaly místečka už dokonale známá.

„Nevím, proč mám vždycky takovou chuť si tě zmačkat do klubíčka.“

V pátek po Novém roce se nikomu moc do práce nechtělo. Mráz trochu polevil, bylo jen okolo deseti stupňů. Bourali celou řadu seníků. Bude spousta dřeva na topení. Taky kamenné zídky, pár chlévů z nepálených cihel, vepřovic. Matěj se střídal s Valeriánem a Josefem. Když byli mimo na samotách, zaučovali Ivana. Všude měli i rozdělaný oheň, v ereně se topilo a vařil čaj a melta. Když mrzlo hodně, utopil se v čaji i nějaký rum. V sobotu zase přimrzlo, ale v poledne byli doma na oběd. Tentokrát topil Vili. Všude krásně teplo.

„Kde se zasekl Petr?“ ptal se Josef. „Musíme mu nechat oběd.“

„Nemusíme, přijede až v neděli večer,“ řekl Ivan. „Jel s Rosťou na ryby a na ondatry.“

„To se zbláznil, někde zmrzne, není zvyklý být venku.“

„A my snad děláme v tropech. Spát budou na rybářské boudě a jsou tam kamna. A vůbec buďme rádi, že se trochu vzpamatoval, někdy vypadal jako hluchoněmý.“

Petr zatím prožíval po dlouhé době pocit přátelství a možná, kdo ví? Domluvili se na Nový rok. Rosťa pro něj přijel na německém motocyklu Zündapp KS 750 se sajdkárou. Jeden z mnoha, co používal Wehrmacht.

„To je má válečná kořist,“ smál se, „ jako kluci jsme jich pár odtáhli a schovali do sena. Jezdí dobře, ale moc žere. Ve vozíku mívám sítě. Je nás tu zatím v Státním rybářství pět a já jedinej mladej. To se změní, až bude přehrada napuštěná. Kolegové jsou bývalí rybáři, co chytali na šňůry, do sítí a jeden čeřenář. Zajedeme na boudu.“

Ta byla kus od ústí Olšiny do Vltavy, schovaná za stromy a kameny. Bylo vidět podle projetého sněhu, že se sem jezdí i v zimě. Pod přístřeškem mohli přes pletivo vidět malou veslici a dvě větší rybářské pramice. Pak byla kůlna na sítě a konečně dřevěný přístavek z klád a kamene.

Rosťa odemknul kůlnu a zajel do ní s motorkou. Ze sajdkáry vyndal koš s proviantem. Pak otevřel přístavek. Vedle dveří a na boku byla dvě okna s okenicemi a pod nimi s mřížemi. Vnitřek zabíraly dvě palandy, stůl, židle, lavice, velká litinová kamna na dřevo a malý smaltovaný sporák s troubou. Hned za dveřmi dvě skříně. Na stěnách police a nástěnné petrolejové lampy s bočními zrcátky.

„Za rok dva to také zbouráte, nebo někdo jiný, nad námi bude tři metry vody. Zatopím.“

Do kamen dal pár třísek, kůru a menší polínka. Hned se ozval praskot. Sedli si blízko kamen.

„Navečer zajdeme na protější břeh. Je tam plno rákosí, ostřic a ve svahu u vody jsou nory ondater. Velice se přemnožily. Mimo zimu je tady myšaři vypichovali. To se u nor natáhne síť a šťourá se lískovými pruty, vypichuje. Vyběhnou a chytí se do sítě. To ale nemají tak dobrou kožešinu. Ta se prodá a zpracovávají ji na bizam. Jenže teď zalezly hluboko. Nasadíme železa s návnadou, košťály zelí a mrkev, a ráno posbíráme úlovky. Můžeme pak vysekat díry nad tůňkami a chytit něco na udičky. Někde jsou i úseky nezamrzlé, ale moc prudké. Ryby stojí v hlubších tůňkách. Na rybníku budou vojáci, tam by bylo složitý se s tebou dostat. Teď si ohřejeme guláš, nevadí, že je trochu ostřejší?“

„Taky mám rád pálivou papriku. Škoda že se tahle bouda taky zbourá. Je to krásná samota.“

„Vy tam máte taky klid. V ubikacích na stavbě je jak na Klondajku za zlaté horečky.“

„Jsem rád, moc lidí mi vadí a někteří jsou plní nenávisti.“

„S tím si musíme zvyknout žít, promiň, nechci se tě nějak dotknout. Já taky nemusím mít ke štěstí ženskou. Asi jsme na tom podobně.“

„Někdo ti něco řekl?“

„Trochu Ivan, ale v dobrým. A zdálo se, že ti nejsem protivnej.“

„To bych taky s tebou nejel. Já se pořád nemůžu smířit s tím, co se stalo. Ale být sám a užírat se tím, je ještě horší.“

Začal vyprávět svůj příběh. Jak se ještě na učilišti sblížil s kamarádem, se kterým chodili s jedním z mistrů na fušky. Seznámily se i jejich rodiny a všechno vypadalo dobře. Pak je snaživá sousedka viděla na zahradě, jak se líbají. A všechno skončilo strašnou tragedií. Všude ho dostihla. Vždycky se našel někdo, co o tom věděl a řekl dalším. I na vojně. Zažil tam pak o to víc šikany než druzí. Stejně v práci. Tady si myslel, že se ve stovkách lidí ztratí. I jak si vyložil špatně Jardovu poznámku a taky o Matěji a Valeriánovi.

„Ti vypadají velice v pohodě, mají štěstí. Nemohlo by se usmát i na nás?“ ozval se od kamen Rosťa.

„Snad.“

„Jenom snad? Jistě, nechci tě k ničemu nutit, ale trochu jsem s tím počítal, když z tvé strany nezaznělo odmítnutí jet sem.“

„Jenom si pořád nepřipouštím, že žít se dá i jinak než ze vzpomínek. Promiň, je to moc náhlý.“

Rosťa vyndal z jedné skříně hluboké talíře a lžíce. Guláš krásně provoněl celou místnost. Nakrájel chleba.

„Dobrou chuť, Petře. Dáme si pak pivo. A mám s sebou i namletou kávu. Seženu i pro vás. Už jsem říkal Ivanovi. Nemá cenu dávat takový šílený peníze překupníkům. Pořád se přes hranice pašuje. Ale z Německa. Rakušáci na tom nejsou o moc líp jak my.“

Vyndal z koše dvě lahve piva.

„Chutná ti?“

„Je výbornej, masíčko se úplně rozpadá a je ho spousta.“

„To vařila jedna ségra, je jehněčí. Všechno je výměnnej obchod. Na statku mají ovce a jeden z šéfů miluje parmy nebo štiky. Mám šest sester, proto asi mám ženskejch až po krk. Táta zahynul na konci války. Ale holky jsou i s máti docela fajn. A určitě by ses jim líbil. Můžeme se zítra stavit i u nás, když bys nebyl proti.“

„Oni ví, že jsi…“

„Jasně, jim to nevadí.“

„Všechno je těžký. Jsem jako rozdělenej na půlky. Jedna žije pořád z toho, co bylo, a klade si všechno za vinu,“ odmlčel se.

„A ta druhá polovina?“

Petr se zvedl, přešel naproti k Rosťovi.

„Tu druhou jsi probudil k životu. Už nechce před ničím utíkat. Ale ještě není připravená na všechno.“

Jeho protějšek vstal, přistoupil blíž. Ruka se vnořila do černých vlasů a přitáhla si hlavu. První polibek začínal jen lehkým dotekem rtů. Pak se oddálili a dlouho se dívali vzájemně do očí. Ve druhém se dotkli jazyky. Třetí už ovládla vášeň.

„Vydrž ještě, prosím, je toho na mě moc.“

„Jistě, dáme si kousek koláče od maminky a kávu. Ale pochybuji, že bude sladší, no trošičku se usměj, Peťulko.“

„Nezlobíš se?“

„A proč? Začne se stmívat. Půjdeme položit návnady.“

Kluci naložili do kamen a vyšli přes zamrzlé tůně ke druhému břehu. V jeho prudkém svahu byly vidět nory. Rozmístnili železa s drátky, které se připnuly na dlouhé lanko přichycené na obou koncích ke stromům.

„Některá se může chytit špatně a utekla by i s železy. Nestává se to, ale znáš to. Tak je jistota.“

Když pokládali o něco dál další řadu želez, byla už tma a Petr svítil baterkou. Nepřipadalo jim, že by nějak moc mrzlo, ale po návratu se nahřívali u kamen.

„K večeři si můžeme dát uzeného úhoře, taky můj výrobek, nebo kozí sýr, ten dělá máma, nebo raději oboje.“

„Takový lahůdky si ani nezasloužím, ale jednu bych si dal předem.“ Petr objal svůj protějšek. „Večeře počká.“

„Jsem přetaženej, uděláme si čaj proti nachlazení. Něco na mě leze,“ stěžoval si v sobotu večer Valerián.

„Vzhledem k tomu, že já to nejsem, tak je tvůj stav vážný.“

„Děláš si srandu, ale fakt mně není dobře.“

„Skočím za Pepanem, určitě poslouchá v Rudým koutku Svobodnou Evropu. Má slivovici.“

„Raději ne. Na tu nemám vůbec chuť. Stačí čaj od tvé maminky. Jsou tam šípky, trnky, lípa, divizna, bezinky a kdoví co.“

„Do jara našetříme cukr a seženeme med a budeme si nakládat všechno od podbělu a fialek po celý rok na sirup. Je pak výborný do čaje. Chce to velký pětilitrový sklenice od okurek. Ty by nám mohla sehnat Honzova Fany z vyvařovny.“

„Myslím na Petra. Myslíš, že Rosťa je teplej?“

„To nevím, ale určitě si dobře rozumí, když s ním jel. Přejme jim to a můžeme s nimi někam po okolí, moc ho neznáme. A skočím ti k Pepanovi, bude mít určitě i nějaký prášky.“

Valerián si oblékl nové flanelové pyžamo, dárek od maminky, a nahříval se u kamen. Pak slil čaj do dvou kameninových půllitrových hrnků, které si taky koupili před Vánoci v Budějovicích. Byly bílé a zvenku je zdobilo slunce a měsíc. Na dně uvnitř bylo červené srdíčko. Na pletené ošatce měli na stole jablka, hrušky, ořechy. V misečce křížaly a pár kousků cukroví. Vili s Rudou vyrobili krásné svícny i všem do jejich pokojů. Vrátil se Matěj.

„Tady je teploměr, dej si ho hned pod paži. Prášky od našeho závodního doktora Zenáhlíka ti posílá inženýr, od Ivana citron, nevím, kde ho vzal, asi čaruje. Pít na patáky nemůžeš, tak pleskačku s odlitou becherovkou dám zatím do skříně. Když budeš mít ráno teplotu, tak zůstaneš doma ležet. Vidím, žes tu vykouzlil malou hostinu, mně nic není, ale na čaj se těším.“

„Jenom na čaj?“

„No uvidíme, marode.“

Čaj s trochou medu byl skvělý. Matěj ho upil a pak si do něj přidal pár plátků sušeného ovoce. Pěkně v něm zvláčnělo.

„Nemáš ani teplotu, no možná trošku. Prášek ti neuškodí, je i na bolesti. Zatím se nám nemoci vyhýbaly.“

„Už ses dopil k srdíčku?“

„Jo, ale chci cítit to živý.“

„Koupíme si z jara rádio a takovej přenosnej gramofon, jak má Pepan, a nějaký desky. Bylo by krásný ležet a poslouchat muziku. Teď nám tu jen praská dřevo v kamnech. Jako by trámky vyprávěly, co všechno viděly, když ještě rostly v lese, a to bylo pár let. Přišli dřevorubci, pak pila, tesaři. Možná některý byl zrovna v ložnici a byl svědkem milování.“

„Ty můj károvanej romantiku, myslím, že ty pyžamový kalhoty ti sundám, pletou se mi do všeho. A kabátek je moc dlouhej. Až na prdelku. Neboj, nezmrzneš, zahřeju tě.“

„Pokud mi něco je, tak můžeš nemoc ode mě chytit.“

„To by nebylo tak špatný. Ve dne v noci v posteli a furt do toho bušit.“

„Omrzel bych tě.“

„To mě neznáš, když se do něčeho zakousnu, tak nepustím. A konec řečí.“

Matěj si přitáhnul Valiho klín. Líbal heboučké chloupky na stehnech a pak výš.

„Vždycky mě tvoje nářadíčko dostane jak poprvé. Je jako stvořený k dlouhýmu líbání.“

Matěj se pak prolíbával až k ústům svého miláčka. Dnes žádné klubíčko, bylo by mu zima. Pootočil si ho na bok, přetáhl deku. Jejich nejprve pomalé a dlouhé vzdechy se zrychlovaly, až se dostaly do správného rytmu.

Když se Petr vzbudil, voněla melta a na talíři byla buchta plněná marmeládou. Rosťa se na něj usmíval.

„Zajdeme pro úlovky. Nevadí, když pak sjedeme k nám domů? Mám tady málo napínáků na kůže. Aspoň poznáš náš babinec.“

„Nejdřív promiň, večer jsem to ještě nezvládnul. Moc jsem chtěl, ale pořád se vynořuje minulost.“

„Chápu to, nevím, jak bych se zachoval já. Něco tak hroznýho si nedovedu představit.“

„A u vás? Co řekneš?“

„Že jsme kámoši. Nemusíš se ničeho bát, my držíme pěkně při sobě. Ono by to ani jinak nešlo. V naší obci jsme celá třetina obyvatel. Svatonina Lhota patřila Rožmberkům už ve čtrnáctém století, ale pomalu se vylidňuje.“

„Taky ji zatopí voda?“

„To ne, od vody jsme daleko, ale mladí odchází do měst, staří umřou. Tady dosídlili po válce i nějaké rodiny z Rumunska, do usedlostí po Němcích, ale taky tu nikdo moc nechce být. Museli ti větší do státního statku, pár menších jenom doslova živoří. Tady na polích nejsou žádné velké výnosy, ještě tak pastviny. Dřív dělalo hodně lidí jako voraři, na pilách, ve mlýnech, při kácení, pár rybářů, v lomu a dolech na grafit. Polovičku všeho zatopí voda. Teď je práce na stavbě přehrady, dá se i vydělat. Ale jak se dostaví, tak mladší půjdou zase jinam.“

Pojedli. Rosťa vzal proutěnou nůši a koš na železa. Venku svítilo slunce, ale dost foukalo. Sebrali čtrnáct úlovků.

„Docela slušný na tohle období, ještě zkusíme nějakou rybičku a na oběd budeme doma.“

Přešli po ledu na protější stranu, kde prý pod keři vrb jsou hlubší tůně. Vysekali čtyři otvory v ledu. Ve sklenici s mokrou slámou měl Rosťa červené žížaly hnojňáky, přinesené z domu, kde měl zásobu ve velké bedně v chlívku s kozou, kde nemrzlo. Znal hloubku zdejších tůněk a podle ní měl na kolících namotanou strunu s háčkem. Kolík se buď držel a pomalu se s návnadou popotahovalo, nebo delší byl položený přes vysekanou díru. První Petrův úlovek byl krásný, určitě kilový okoun. Na jen položené udice se chytila mezitím parma a Rosťa vytáhl velkého lipana. Ještě chytili dva okouny, tlouště a dalšího lipana. Vše se složilo do sajdkáry spolu s ondatrami, nasadili si vlněné kulichy a obličej ovázali šálami. Taky nejeli nijak rychle, ani nebyl veliký mráz. Projeli kusem lesa a po nějaké době se ukázaly pastviny, pár políček a domy, vše pod příkrovem sněhu. Projeli malou návsí s rybníkem. Na opačné straně Svatoniny Lhoty zastavil Rosťa před přízemním domem a zdí s vysokými vraty. Zatroubil a za chvíli vjeli otevřenou bránou dovnitř.

„Jdeme se ohřát, holky se o všechno postarají.“

Dvě dívky zabalené do vlňáků se smály a vyndávaly ze sajdkáry úlovky.

Celý nevelký dvůr byl zbavený sněhu a cestičky ke chlévům a stodole posypány pískem. Vešli do dlouhé síně, sundali svrchní oblečení. To už se otevřely dveře z kuchyně, odkud hned zavanulo příjemné teplo. Ve dveřích je vítala prošedivělá žena okolo padesátky v modrých šatech, pleteném hnědém svetru a v kostkované zástěře.

„Čekali jsme na vás, běžte se opláchnout, hned bude polévka.“ Kluci zamířili dál do chodby. Když Rosťa otevřel, Petr se nevěřícně rozhlížel.

„To víš, sedm ženskejch, každá to chce mít vyšperkovaný. Já bych tu měl vanu, kamna a smyčec.“

Celá koupelna byla obložená modrými kachličkami i vana. Umývadlo, držák na ručníky, toaletní stolek s velkým zrcadlem. Vyšívané obrázky, poličky, vázičky s chvojím, jmelím, flakony s voňavkami.

„Tak trochu jsme se rybiny zbavili, jdeme jíst.“

V kuchyni už byli všichni. Rosťa jim představil Petra a pak se smíchem ukazoval.

„Maminku už znáš a teď nejstarší sestřička Alena, pak dvojčata Běla a Božena, další jsem byl já, dvojčata Jaroslava, Julie a nejmladší Květa.“

U stolu si sedli naproti mamince a po bocích sestry.

„Polévkovou mísu sice máme, ale asi by byla malá. Tak holt z hrnce.“

Podávali talíře a brali si plné. Bramboračka s houbami. Pečený králík, knedlík, zelí.

„To víte, jak je to s masem, ale na venkově máme štěstí. Drůbež, dvě králíkárny plné, koza. Zelí vlastní. Bylo tu dřív plno mlýnů, jeden kousek odsud. Ale pořád se něco sehnat dá. Vždycky lituji lidi ve městech. Nejsou potraviny na lístky a černý trh, tam jsou hrozné ceny. Tady se dá sehnat i ledasco pašovaného. A hodně ušetříme rybami.“

Po obědě koláč s borůvkovým džemem a pravá káva. Děvčata vzorně obsluhovala kluky.

„Znáte to, neděle, přes týden jsou všichni v práci nebo Květa ve škole, já chodím na pár hodin do teletníku. To míváme kyselo, brambory, kaši z krup nebo sladkou s ovocem, chleba se sádlem a zase ryby díky Rosťovi. Kozí mléko šetříme na sýr. Holky nosí oblečení po sobě a jedna je švadlena, tak umí všechno přešít, všelijak nastavit. Chtějí být hezké. Tři starší už mají vážné známosti, tak vyletí z domu, pak mladší a budu tu s Rosťou sama. U toho se nevěsty nedočkám, ale jsem ráda, že je zdravý, má dobré zaměstnání. Až bude přehrada, bude i lépe placené. Jsem ráda, že vás syn přivezl, jsme tu jen samé ženské, na svátky jste byl určitě doma a neděle, to je na cestování krátká doba, budu ráda, když nás navštívíte.“

„Přijedu rád, když nebudu vadit. Já nikam jinam nejezdím, jsem na naší ubikaci.“

„Mami, prosím tě, nevyptávej se, jo?“

„Tak si zajděte k tobě, Rosťo, tady je jak na perském trhu. Máš tam zatopeno. A ve sklepě je určitě ještě od svátků víno. Já si chvilku lehnu, zítra vstávám už ve čtyři.“

„Tady byla parádní světnice, výměnek, drvárka a mlat. Stodola je malá. Ještě jsme všechno předělali před vojnou. Spávali jsme všichni v ložnici u kuchyně. Holky mají tři pokojíčky a já na konci jeden, co jsem teď ještě nestihl dodělat.“

Za posledními dveřmi byla útulná místnost až na jednu stěnu, kde stála kamna, obložená dřevem. I strop byl dřevěný, nesený třemi trámy.

„Všechno mimo stůl a židle jsem si dělal sám. Šatní skříň, lavici, postel, police, skříňku. Ještě jednou napustit, přelakovat. Nemám koberec, no je to jako u vás v Posrané haciendě. Posaď se, skočím pro víno.“

Petr si sedl a prohlížel zařízení. Vypadalo jak z prodejny nábytku. Co to všechno muselo dát práce. Ale má domov. Vzpomněl na svůj pokoj. Pak pokojík na psychině, kde byli čtyři, na vojně deset, na první stavbě šest, na druhé čtyři a teprve tady dva. A nic svého, oblečení, hrnek, pár osobních maličkostí. Z domova vůbec nic. Domov nemá žádný. Nemá nic a nikoho. Ani malé místo v urnovém háji. Ještě není dost peněz, snad z jara. Měl v očích slzy. Vrátil se Rosťa. V ruce láhev a dvě sklenice.

„Stalo se něco?“

Sklonil se k němu a políbil ho.

„Těžko bych ti vysvětloval, co mně chybí. Až když ho nemáš, uvědomíš si, jak zoufale ho postrádáš. Domov. Mít kousíček místa, kam můžeš zalízt před celým velkým a nepřátelským světem. Už jsem ti včera říkal, když si člověk začne myslet, že je všechno za ním, teprve vylézá smutný a špatný, jak na jaře zima z kamennejch zdí. Promiň, kazím jenom tvoji snahu mě vytáhnout ze všech sraček.“

Rosťa nalil. Přiťukli si.

„Nedovedu si ani představit, cos prožil. Ale kousek domova můžeš mít i tady, není to nic moc, ale kdybys chtěl i celej.“

„Díky, jen prosím, s ničím na mě nespěchej. Snad se z toho marastu dostanu. Co ondatry, musí se stáhnout, ne?“

„Hotovo, holky se postaraly, budou chtít kožešinu, tak se musí snažit. I ryby na večeři jsou připravený. Dáme si okouny na kmínu, jsou vynikající. Nebo bys chtěl udělat ondatru?“ zasmál se Rosťa.

„To se jí? Vždyť je to větší potkan.“

„Je to hlodavec a ze Severní Ameriky, ale u nás se silně přemnožily. Podobná větší je nutrie z Jižní Ameriky, ta se chová na maso a kožešiny. Kdysi tu byli i bobři, ale ty vyhubili už před sto lety. A máme tu vydry, to jsou lasicovité šelmy, živí se většinou rybami. Taky je lovili, ale těch tu moc není, nejsou společenské. Ondatry dokážou doslova provrtat hrázky u rybníků, když je jich moc. My ondatry nejíme, dáváme je jedněm známým, maminka taky říká, že jsou jak potkani. Já je ochutnal a jsou dobré.“

Kluci seděli naproti sobě a drželi se za ruce. Povídali o všem možném. Po zaklepání přišla Květa ohlásit večeři. Smažení okouni po mlynářsku, obalení v mouce s kmínem byli vynikající, i když oproti jiným rybám měli víc kostí. Ochutnali taky upečenou parmu, lipany a tlouště. Bramborová kaše politá osmaženou cibulkou a kyselé okurky.

„Nezůstaneš do rána?“

„Musel bys vstávat v pět, v šest už jsme na cestě.“

„Já většinou taky vstávám brzo.“

Když se Petr vrátil z koupelny, na stole hořely dvě olejové lampičky, plaváčci. Dávaly se i do hřbitovních luceren. V kulaté nádobce byl olej ke svícení a na něm na třech kouscích korku zapíchnutý plechový držáček knotu. Nádobka stála ve válcovité sklenici. Talířek pusinek z bílku a věneček sušených fíků. Půllitrová sklenice, dvě štamprlky.

„Světýlka z Plzně, fíky z Německa, pusinky od maminky a griotka ode mě.“

Petr měl zase slzy v očích.

„Je tady tak krásně a všechno…, promiň, díky.“

„Ochutnej můj výrobek,“ Rosťa nalil. „A ať se ti tady líbí.“

Napili se.

„Fík nebo pusinku?“ Petr se naklonil:

„Pusinku, ale tuhle až později.“

Začali se líbat. Odsunuli židle. Tři kroky k posteli. Tři kroky do ráje.

Petr se konečně uvolnil ze sevření vzpomínek. Najednou cítil obrovské prázdno, co vyplňovalo dosud jeho život. Strach překonala touha. Ruce se zmítaly na jejich tělech. Jako by chtěly rychle nalézt všechna vzrušivá místa. Už nemohl vydržet. Zbavili se rychle zbytku oděvu. Sedl si na kraj postele, nadzvedl nohy na pelest, přitáhl si Rosťu a navedl jeho penis. Ten pronikal s minimálním odporem. Ještě párkrát, trochu nesměle a pak už je dlouhá abstinence hnala do vytouženého ukojení.

Když přivážel Rosťa Petra, byl už nastartovaný tahač s buldozerem na přívěsu.

„Rychle se skoč obléct, Peťo, na hrázi je neštěstí,“ volal Matěj, „my už jedeme, přijedete za námi erenou. Kluci nakládají hevery.“ Tahač se rozjel.

Petr převlečený doběhl k ostatním. Hned vyjeli.

Ivan je informoval, co se stalo.

„Přijeli pro nás, budil jsem inženýra, už jel i s Jardou s přenosnýma reflektorama. Někde na boku, kde bude končit hráz, jsou dva velké pásové nakladače, na dvakrát naloží celou Tatru. Utrhlo se kus svahu a jeden nemohl vyjet. Tak ho tahali dvěma nákladními auty, ale utrhlo se toho víc a oba nakladače sjely dolů a strhly i ty dva náklaďáky. Pod nimi nahrnovaly buldozery a byla další auta, nějakej dopravník. Všechno je na hromadě. Jsou tam zranění. Dva další buldozery mají nepojízdný, nějaký v opravě. Ostatní daleko.“

„To dělali v noci?“

„Jo, byli pozadu, protože pořád něco chybí. To bude obrovskej průser, pokud jsou tam i mrtví.“

Když přijížděli, byly už vztyčené dřevěné sloupy s osvětlením. Lidí tam bylo sice plno, ale spíš zmatek. Dvě sklápěčky Ify a jejich tahač vytahovaly další Ifu z nadzvedlého ramena nakladače. Vyndali plyn a kyslík a Ivan se pustil do přepůlení konstrukce dopravníku. Jejich inženýr s vedoucím stavby ing. Behemským a několika dalšími vedoucími konečně zvládli pořádek. Zranění byli vytaženi z kabin a mimo několika zlomenin nebyla žádná vážná újma. Dorazil hasičský vůz a autojeřáb, oba také východoněmecké Ify. A další buldozer. Přivezli horkou meltu, čaj a chleby se salámem. To už se začalo rozednívat. Okolo poledne končili. Velké nakladače měly jen rozbitá skla a poškozené plechy. Nejhůř dopadl buldozer, co měl zcela zničenou kabinu. Taky řidič měl zlomenou nohu a obě ruce, mimo pořezání sklem. Dvě sklápěčky měly poškozené kabiny a korby, starý nákladní Mercedes byl na odpis. Ostatní jen menší opravy.

Vedoucí stavby děkoval, zvlášť Matějovi, jak si uměl poradit. Přivezli jim oběd. Pojedli z ešusů v ereně. Pak všechna lana, hevery, kabely uklidit. Vraceli se, když už se stmívalo. Doma zůstal Ruda, tak všude bylo krásně teplo. Teplá voda vyšla jen na polovinu osazenstva, další museli půlhodinku počkat.

„No zrovna nás novej rok moc hezky nepřivítal, ale hlavně že tam nikdo nezařval. Vypadalo to hrozně, Karle,“ zapaloval si Pepan viržinko.

„Hlavně všem dík, byli jste skvělí, myslím, Matěji, že bude nějaká odměna, říkal šéf. Trochu jsem měl strach, když Valerián a Petr připevňovali lana, tam moc vidět nebylo. Zapijeme to jindy, zásoby pro mimořádné události došly.“

„Pane inženýre, vždycky je něco za bukem,“ Ivan přinesl rum.

„Nebo taky pro strýčka příhodu,“ dodal Pepan a přinesl další.

„Jen to, kluci, nepřežeňte, ráno se pak nechce vstávat.“

„Vstávalo by se těžce, když by bylo vedle děvče. To tu nehrozí. Tak žádný obavy,“ smál se Pepan.

„Viděl jsem, že se k nám přidal Petr, a byli jste při tom všem samá řeč.“

„To víš, nikomu jinýmu se přiznat nemohl a byl plnej dojmů.“

„Takže s Rosťou už nejsou jen kamarádi?“

„Ne, včera do toho vlítli a je jak znovu narozenej.“

„Přejme jim to. Po tom co prožil. A Rosťa se zdá být skvělej kluk.“

Že je Rosťa skvělej kluk, se přesvědčili příští sobotu, když s Petrem pozvali Matěje s Valeriánem do rybářské boudy.

„Uděláme si malej sraz spřízněnejch duší.“

Mrzlo sice jako v Rusku, ale Rosťa zatopil už v sobotu ráno. Když odpoledne přijeli, bylo tam útulně. Do sajdkáry se vlezli, Valerián seděl Matějovi na klíně. Nikomu nevadilo, že skoro všechno je z ryb. To na stavbě neměli. Upečená štika, doma naložené zavináče, v oleji uzený úhoř. Víno z trnek a z šípků. Buchty od maminky a Rosťových sester. Popovídali si o svých problémech, o vojně a hlavně, jaké je tady potkalo štěstí. Nedělní chytání ryb odložili, protože k mrazu se přidal i vítr. Po poledni je raději Rosťa odvezl. Přes pracovní ušanky si omotali šály. Všichni byli jako mumie, jen s průzorem pro oči. Jízda na motorce v zimě, když pořádně mrzne, je docela o hubu.

Taky další práce venku při bourání trochu omezili, k naftě, údajně z Ruska, která měla vydržet do mínus třiceti, přidávali trochu benzínu. To kluci znali z vojny. S nakladačem pomáhali při svážení vytěženého dřeva a buldozerem bořili a srovnávali kamenné zdi. Končívali za světla a soboty věnovali údržbě. Na slavnostním shromáždění k výročí Vítězného února dostal Matěj za záchranné práce zkraje ledna chromované hodinky Doxy a všichni z Haciendy poukázky na potraviny v hodnotě dvou set korun.

Mrazy nepolevovaly ani začátkem března. Stavba ovšem šla dál, i když s běžnými potížemi. Pořád něco chybělo. Večer se všichni po večeři zahřívali grogem, nebo svařeným vínem. Tak tomu bylo i pátého března, když do jídelny vběhl Pepan, který v Rudém koutku poslouchal Svobodnou Evropu.

„Chlapi, umřel Stalin.“

„Konečně,“ ozývalo se.

„Jen si nic nemalujte, může tam přijít i někdo ještě horší,“ mínil Pepan.

„Devátého má pohřeb a v Rusku ho prý miliony lidí oplakávají.“

„My se rozhodně nepřidáme, Rusi mají rádi diktátory, ono car nebyl taky žádný lidumil,“ přidal se Vili.

„Tady se nic nezmění. Osm let po válce a na všechno jsou přídělový lístky.“

„To zase je třeba říct,“ dodal Pepan, „že lístky jsou i na Západě, třeba v Británii. A nejen tam. Ale snad za ně něco koupí. Tady kolikrát není co.“

Pustili rádio v jídelně.

„Naši potentáti pojedou na pohřeb, snad devátýho.“

„Jo, to hlásila Praha, taky tvrdí, jak je náš lid smutný ze skonu Josifa Vissarionoviče.“

„Jako bych to tušil, dnes máme černý pivo, jiný totiž nebylo,“ sděloval Ivan.

„Jen nic takového nikde neříkejte,“ varoval Ruda. „Za takový řeči je kriminál.“

„Tady snad žádnej bonzák není, ale venku, určitě jsou tu nějací donašeči, když je tolik lidí.“

„To mi připomíná, jak jsem byl v jedné pražské kavárně s kámošem, říkal jsem mu nějakej vtip a on buď zticha, tady když hodíš kamenem, tak trefíš kurvu, nebo estébáka,“ usmíval se Pepan.

A nebyl to poslední pohřeb. Z Moskvy se vrátila státní delegace, prezident Gottwald se prý nachladil a čtrnáctého pohřbili i jeho. Jednadvacátého zvolilo Národní shromáždění prezidentem Antonína Zápotockého.

Začínalo jaro i zde, i když hodně nesměle. Zima byla velmi tuhá. Ve sněhu se objevovaly sněženky, pak podběly, na bývalých zahrádkách zbořených domů tulipány a narcisy.

„Vidíš, jak tu všechno kvete, kdysi je sem sázely něčí ruce, ještě nějaký rok a pak i ty poslední svědkové zmizí pod vodou. Označím si ty moc hezké kolíkama, až odkvetou, vykopu cibulky. Tady jsou krásné krokusky. Je mi z toho smutno. Kosatce ještě nelezou nebo jsou moc malé,“ ukazoval Valerián.

„Nejlíp bude, když všechno projedeš s Rosťou na motorce. Viděl jsem i krásné tulipány u opuštěných domů ve Svatonině Lhotě. Řekneme holkám, ať se taky poohlédnou,“ přidal se Petr.

„A maminka si může otevřít zahradnictví,“ smál se Matěj.

Večer zbylo dost chleba.

„Nastal čas topinek, chlapci, šetřit se musí,“ volal Ivan.

„Taky se říká, kdo šetří, má za tři,“ dodal Pepan. „Ale roky tuberu, když se ani nenažere.“

„V sobotu odpoledne můžeme počítat s pomocí u chovných rybníčků?“ ptal se Petr Matěje.

„Nejen s naší, domluvil jsem ostatní, pojedeme erenou, vyřiď to Rosťovi.“

Bylo třeba po jarních táních vyčistit přítoky a odtoky i některé rybníčky pro odchov plůdků. Měla se časem stavět i umělá líheň. Přes neděli stejně většina nikam nechodila a těch pár starších rybářů by na tom nechali ruce, jak říkal Ivan.

„Posledního dubna pořádá Svaz mládeže vatru míru v Lipně, tak nahonem překřtili pálení čarodějnic, nezajdeme? Bude tam i muzika a ženský.“

„Zpívat častušky s modrokošilačkama u ohně, to je pro vás mladý. Ani tu ještě nepokvete žádná třešeň, jestli tu je, na ranní polibek,“ dobíral si Vili Jardu.

„Třešeň může nahradit i bříza a ty tady jsou,“ Ruda si mazal na topinku sýrovou pomazánku.

„Stejně, chlapci, musíme na slavnostní prvomájové shromáždění, je to pátek, místo práce, účast povinná, bude pak pivo, guláš nebo klobáska a máme vyrobit nějaký transparent,“ oznamoval inženýr.

„Vili s Rudou něco vymyslí, že kluci?“ uculoval se Pepan.

„A za týden v sobotu pokračování, výročí osvobození Československa Sovětskou armádou.“

„Ježíš, pane inženýre, tady byli přece Američani a nějaký Belgičani, co vím,“ rozčiloval se Josef.

„Jistě, generál Patton, jenže o tom se nesmí mluvit. Už to nejsou spojenci, sakra, kluci, ať neuděláte nějakou blbinu.“

„Nebojte, spíš budeme hledat, koho pod tou břízou políbíme. Co ty sestry Rosťi, Peťo, šest mladejch koček, to je síla.“

„Budou teď některý u chovných rybníčků, tak můžeš, Jardo, vybírat,“ smál se Petr.

„Budeme se muset poohlídnout po nějaké bříze, Matěji.“

„Dvě rostou za přístřeškem, to máš hned naproti. A ještě ti nějakej den chybí.“

„Ale líbat se můžeme i teď bez břízy.“

„Ty bys chtěl, vždyť ti líbání už muselo zevšednět, ne?“

„Ne, ty se netvař, že jo. Určitě bych našel plno míst, který jsem nepolíbil.“

„Žádný nehledej a pojď ke mně.“

Matěj svůj protějšek pevně objal a přitiskl k sobě.

„Už jsem ti dlouho neřekl, že tě mám rád. Prostě jen tak obyčejně rád. Jako když mi podáváš náš hrnek a zeptáš se, jestli už vidím červený srdíčko. A já ti zalžu, že ne, aby ses zeptal ještě jednou. Víš, takový ty všední maličkosti, který nás provází celý den a my už je ani nevnímáme. Jen si je uvědomíme, když nejsme spolu. A najednou chybí. Chybí stejně jak touha po fantastickým milování, po těch několika vteřinách vrcholu. Třeba jen mimoděk zavadíš o mou ruku. Zlomek vteřiny, ale vnímám ho vším. A toužím ten nepatrný dotek změnit v celý tvoje tělo. Hladit ho tisíci dalšími doteky. Promiň, já neumím tak krásně mluvit jako ty. Jen jsem ti najednou potřeboval říct, že tě miluju pořád víc, i když to tak neumím dávat najevo.“

„Naopak, řekls to líp, než bych dokázal já. Spíš mám někdy pocit, že si ani neuvědomujeme, co máme. Obdivuju Petra, jak dokázal takovou hrůzu vydržet. A jsem rád, že tu našel nový život. A že tady máme přátele, co jsou jako my. Někdy se v noci probudím a spím na své posteli, a přestože jsme se krásně milovali před pár hodinama, tak strašně mi chybíš, že jdu a znova se k tobě vnutím. Nevzbudíš se, ale přivineš si mě k sobě jako svou součást.“

V sobotu odpoledne vyrazili všichni k rybníčkům. Bylo krásně, nezvykle teplo a poslední zbytky sněhu ležely v úžlabinách v lese mezi kameny. Přivezli si rýče, lopaty, kolečka.

„Pane inženýre, stačí, když nás budete dirigovat,“ říkal vedoucí rybářů.

Ale ten se i tady jako vždy zapojil do manuální práce. Polovina byla vypuštěná už na podzim. Vyveze se ztuhlé bahno, které se dalo hezky rýči krájet, zpevní se hrázky. To zvládnou za dvě neděle. Ostatní práce si dodělají rybáři. Rosťa přivezl dvě sestry. Smál se:

„Tři starší už mají ženichy, tak nemají čas. Květa se musí učit. Tak vezu Jarču a Julču, budou se starat o proviant.“

S rozděláváním ohně a sháněním dříví ochotně pomáhali Pepa s Josefem. Ve velikém hrnci se vařil králičí guláš. K tomu doma pečené housky. Co taky jiného pro tolik hladových chlapů. V neděli budou ryby. Pěkně nad uhlíky. I nedělní počasí přálo. Zato na májovou manifestaci pěkně sněžilo. Přijel náměstek ministra, okresní i krajský tajemník strany, novináři z Prahy. Když ta paráda skončila, brali všichni útokem pár stánků s jídlem a pivem zdarma a rumem za svoje. Kluci se dostali ke klobásám, pár piv a hurá do ereny a domů. Lidovou veselici ve velké jídelně a dalších barácích oželeli. Grog, to byla jistota proti nachlazení. Honza si přivezl Fany a Petr večer odjel s Rosťou. Uvolnil tak místo. Vždyť první máj je v roce jeden. Sobotní údržba byla jen zástěrkou pro spáče. Odpoledne vyjeli znovu k rybníčkům.

„Vidíte,“ ukazoval Pepan, „včera se Pánbíček nasral, tak sněžilo. Dnes je krásně.“

Fany se přidala k holkám, které přivezly fazolový guláš a vařená uzená žebra. Původně chtěly do guláše dát jen maso, ale zvítězila obíračka. Řezník ve Frymburku potřeboval vlečku cihel z bouraček. A byla žebra. Po návratu se kluci smáli.

„Pane inženýre, můžete nám naši Posranou haciendu vyfotografovat? Po těch fazolích to bude jak po granátu.“

Všichni v pohodě přečkali i další slávu, jen Pepan provokoval, že jeho gramofon je i na kličku, chtělo by to amplion a pustit americkou hymnu.

„Zásobování se prásklo přes kapsu,“ dodal. „Po neděli budou nudle s mákem a brambory na loupačku.“

Všichni se v pondělí smáli. Byly kroupy se zelím.

Nikdo zatím netušil, co chystá první červen.

Nejvíc si opožděného jara užíval Petr. Z nemluvného a smutného podivína se vyklubal zábavný, milý a veselý společník. Taky si užíval nabyté lásky. Kolikrát nevydržel do soboty a Rosťa ho přivezl až ráno. Pepan, který občas opečovával kuchařku z hotelu ve Vyšším Brodě a seznámil se tam s několika baraby, přinesl pozvání na velkou ožíračku v sobotu šestnáctého května. Třináctého před rokem začali razit podzemní tunel. Rok tvrdé práce v obrovském hluku a hlavně v prachu, to chce pořádně zapít. Minéři Jeřábek a Černý slibovali i holky z Prahy.

„Hlavně, kluci, pozor na hubu. Budou tam jako všude estébáci. Ty místní prý znají a ukážou nám je, ale čert nikdy nespí.“

U vchodu byli dva vyhazovači a přísně kontrolovali pozvané. Jen dámy, ty měly neomezený vstup. Rosťa jako dodavatel ryb pro hotel byl také pozvaný a jen mu vytýkali, kde má ostatní sestry, když přijely jen dvě. Honzova Fany vzala s sebou i tři kamarádky z pokoje. Velký sál byl slavnostně nazdobený. Ve výklenku vedle klavíru už byli muzikanti. Swingový big band, jak hlásal nápis na velkém bubnu. Bicí, klavír, kontrabas, kytara, saxofon, trubka, pozoun. Po uvítání a krátkém proslovu a přípitku do toho začali kluci řezat. Pár orchestrálek, Glenn Miller, Dvorský. Vedle kytaristy, zároveň zpěváka, se objevila i zpěvačka ve flitrových šatech. Sám s děvčetem v dešti, Žaluji tmám, Sladce mě líbej, Růžová krinolína, Šumění deště, Slunečnice a plno dalších hitů. Oba Josefové a Honza byli pořád v kole, dívky tu byly velmi nedostatkové. Tři Fančiny kamarádky se smály, protančí tu boty. Podával se guláš z divočáka, později byla možnost utopenců, nakládaného sýra a klobásek. Pivo, víno, rum, vodka, fernet, pro dámy fefrmintka, griotka a ajrkoňak.

Objevila se i slibovaná děvčata z Prahy, ale hned se vytratila do pokojů. Zájemců bylo nepočítaně. Kolem druhé se účastníci z Haciendy i s jejich dívkami vypravili domů. V ereně bylo veselo. Oslavy v hotelu pokračovaly dál a poslední mohykáni se prý rozcházeli až skoro před polednem. V hodně pozdním ránu se všichni sháněli po sodovce. Žízeň veliká. Ivan s Fany vařili česnečku a smažili topinky.

„Po třetí bude obědovečeře. Jak kdo přijde,“ upozorňoval všechny Ivan.

Další květnové dny ubíhaly, bouralo se dál, proti proudu Vltavy. Akce Kosatce jela naplno. Jak začnou kvést, objedou všechna naleziště Valerián s Rosťou na motorce. V pátek dvacátého devátého večer přiběhl Pepan, který jako vždy poslouchal Svobodnou Evropu, že lidé konečně dobyli nejvyšší horu světa Mount Everest. Novozélanďan Hillary a domorodý šerpa Tenzing. Ale taky, že se chystá měna.

„Tak to už říkají jak dlouho, zatím nic. Konečně moc peněz nemáme, tak co,“ řekl Honza.

„Já už koupil místo i pomníček z mramoru, no pomohl mi Rosťa, něco chybělo.“

„Ale co jeho ségry, šetří na věno?“ ptal se Jarda.

„Taky mají většinou nakoupený, tak nějak se o tom mluvilo,“ dodal Petr.

Řeč se stočila jiným směrem.

V sobotu jeli na zakázanou pravou stranu pomáhat vojákům u stavby mostku. Dřevěný se rozpadl. Nový měl být z panelů, ale jeřáb, co měli, s nimi nehnul. Končili až večer a ještě v neděli nahrnovali kámen na cestu. Taky se odpoledne s nimi dostali na prohlídku zříceniny hradu Vítkův kámen a kostela sv. Tomáše. Jejich kapitán byl docela rozumný a slíbil, že jim i přispějí finančně.

„No kluci, jste moc hrrr. Dělat i v neděli je proti všemu a všem. A pak se trmácet po zřícenině. Po večeři hned zalehnu,“ stěžoval si Pepan.

Ráno vyjeli zase hodně brzo. Když jim přivezli obědy, svolával všechny Ivan s Rudou, co je chystali do ešusů.

„Je to tady pánové, měna. Jinde už je z toho pozdvižení, říkal šofér z vyvařovny. A naladil jsem Prahu v ereně. Vynesu rádio ven.“ Taky ho vyndal a zapojil do prodlužky.

V rádiu označovali měnu jako vítězství pracujícího lidu, nad keťasy a černým trhem, protože zároveň končí lístkový systém a všechno zboží bude nevázané. Pak byl přehled, v jakém poměru se bude měnit. Hotovost do 300 v poměru 5 : 1, další 50 : 1, vklady 6,25 : 1 do 10 000. Pak se pořád snižovalo až k 50 : 1. U podniků a družstev 5 : 1, větší hotovost doma neuložená nic. Zároveň se rušily bez náhrady vázané vklady z roku 1945, státní dluhopisy a všechny cenné papíry. Staré bankovky se dají měnit jen do konce měsíce.

„Tak a máme to, v piči, i když to je krásný místo, pro tohle kurevstvo by se muselo vymyslet nový slovo,“ odplivl si Pepan.

„Záleží, jaká bude teď cena potravin a všeho ostatního. Každopádně než se všechno vyřeší, bude to problém. Myslím, že všechno zůstane podobné, jen z kraje nebude mít nikdo nic. Tím vyřeší to, že by lidé chtěli skupovat, co vlastně nebude. Teď bez úspor moc nesvedou. Každopádně buďme rádi, že máme stravování. Jak to dopadne v obchodech, to si nedovedu představit.“

„Pane inženýre, vy to berete moc složitě. Prostě doteď jsme měli hovno a teď budeme mít dvě,“ prohlásil Josef.

„Ještě že jsme nakoupili nějakej chlast do zásoby,“ pochvaloval si Pepan.

Večer se všichni sesedli u Svobodné Evropy. Hlásili, že v Plzni jsou nepokoje. Dělníci ze Škodovky a studenti. Zasahuje tam osm tisíc policistů, estébáků a Lidové milice. Zatkli přes tři sta lidí a na dvě stě je zraněných. A protestuje se i jinde.

„To není od nás tak daleko,“ uvažoval Pepa.

„Bohužel výsledek bude další lidi do kriminálu,“ řekl Vili.

„O všem rozhodují Sověti, nový peníze už přivezli natištěný,“ Pepan si chtěl zapálit viržinko, ale zase ho vložil do pouzdra. „Ani by mně dnes nechutnalo a na horší časy. I když tabák a chlast, bez toho se lidi neobejdou, to ví i komouši.“

„Ještě že jsme si koupili rádio na poslední chvíli. Jen musíme dodělat anténu.“

Valerián postavil na stůl srdíčkové hrnky s čajem.

„Je mi z toho smutno. Budeš dnes mým utěšitelem.“

„To chceš říct, že jindy nejsem?“

„Ty nemáš takovej blbej pocit?“

„Ten mám vždycky, když jseš v nedohlednu.“

„Myslím to vážně.“

„Já taky. Máš krásně teplou ruku od hrníčku.“

„Nejen ruku, ale to jsme oba,“ zasmál se, „teplí.“

„Pojď ke mně, Budulínku.“

„Chceš mě povozit na ocásku?“

„To víš, že jo! Peněz nám moc nezbylo, tak si trošku pohrajeme.“

Dnes si chlapci vyměnili role.

„Taky si z tebe udělám klubíčko.“

„Můžeš, můj Valerijku, ani se nebudu bránit.“

Nejdřív zvítězila touha ochutnávání. Překulili se k vzájemnému kouření. Matěj se najednou začal smát.

„Chvilku nás poslouchej, to je mlaskání jako ve chlívku.“

„Taky to tady o moc větší nemáme, ale útulný a naše.“

Všichni na stavbě nadávali, ale co se dalo dělat. Jednou k večeru se v Haciendě objevil kapitán pohraničníků, kterým pomáhali s mostkem. Přijel Gazem sám. Nějakou dobu byl u inženýra a odjel.

„Mám tu, chlapci, nabídku, ale nevím, co si o tom myslet. Aby to nebyla nějaká provokace. Ono totiž všem se nové peníze nemění ve známých kurzech. Důstojníci, policie a někteří zasloužilí členi strany mění 1 : 1. Zatím jsme měnit nebyli, nabízí určitou částku, že by nám vyměnil. Jen mám obavu, aby to nebyl nějaký manévr StB.“

„No mít místo šedesáti korun tři stovky, to by nebylo k zahození,“ uvažoval Pepan.

„Ale co když mu dáme peníze a on nám nic, tolik ho neznáme. A něco si musíme vyměnit i na stavbě,“ měl obavy Jarda.

Nakonec se dohodli. Zkusí to. Petr ještě přinesl peníze od Rosťi. Nikdo žádné velké sumy neměl. Všechno proběhlo bez problému. Druhý den už měli nové bankovky.

Za několik dnů, v pátek šestadvacátého, je brzo ráno budil zuřivý štěkot Alana. Venku stálo několik aut, než došel Ivan, který vstával první a dělal snídani, ke bráně, muži venku přecvakli řetěz.

„Odvolejte psa, nebo ho zastřelíme.“

Dovnitř vniklo několik civilistů, vojáků a esenbáků. Všichni se museli shromáždit v jídelně. Začali prohledávat všechny místnosti i pokoje. Nadzvedávali matrace, vyházeli prádlo. Otevřeli kufry, zásuvky. Ničeho malého si nevšímali. Zřejmě nic nenašli, co by je zajímalo. Asi po hodině odjeli bez vysvětlení a odvezli s sebou inženýra.

„Ten bordel ani za dnešek neuklidíme, myslíte, že to byla ta výměna peněz?“ ptal se Pepa.

„Rozhodně ne, hledali něco většího. Poliček si ani nevšimli, jen mě mate, že odvezli Karla a žádný vysvětlení,“ řekl Pepan.

„Taky jsem myslel na prachy. Nic nechybí, jen je strašnej bordel ve skladech,“ ukazoval Ivan.

„Já mám v Ruďasu naladěnou na rádiu Svobodnou Evropu, stačilo otočit knoflíkem a byl jsem v prdeli, ale po tom nešli.“

Zatímco se domlouvali co dál, přijel na motorce jeden z mladých inženýrů z kanceláří.

„Chlapi, strašnej průser. Zatkli hlavního inženýra Behemského, našeho závodního doktora Zenáhlíka a prý asi dalších šedesát lidí. Protistátní činnost. Předávání zpráv vysílačkou. Víc nevím. Plno lidí vyslýchají. I vašeho šéfa. Probrali i naše kanceláře. Když tak zítra pokračujte. Jak budeme vědět víc, dáme vědět. Zatím nikdo neví, co bude dál.“

„Do prdele, víte, o co jde?“ ozval se Pepan, když mladík odjel.

„Protistátní činnost, to je minimálně deset let, ale i doživotí. Doufám, že Karlovi nic nepřišijou.“

Všichni se dali do uklízení. Dlouho taky nikdo nevezl oběd. Když ho přivezli, vrátil se i inženýr.

„U našeho doktora našli vysílačku a Tonda, myslím vedoucího stavby Behemského, prý dodával nějaké informace. Jsou v tom i další lidi mimo stavbu. Nás, které odvezli k výslechu, vybrali podle doktorových záznamů, léčili jsme se u něj. Tak snad budeme mít tady klid. Nejdřív jsem myslel, že je to kvůli penězům, když jsem viděl i vojáky. Máme něco tvrdšího na uhašení žízně?“

„Jasně, pane inženýre, dnes si trochu chlastu zasloužíme. Tak jsem se dlouho nevylekal. Málem jsem si cvrnknul do gatí,“ smál se Jarda.

Časem se všechno trochu uklidnilo. Stavba pokračovala dál s novým vedoucím. Jejich úderka hlavně vlivem kapitána pohraničníků dostala trvalé povolení pro pravý břek Vltavy. Sice je pořád doprovázeli vojáci, ale většinou jen dva strážní. Vůbec s vojáky měli velmi dobré vztahy. Nakonec vždyť většina byli kluci jen o dva tři roky mladší. Akce kosatce se vydařila. Bylo jich opravdu požehnaně. Rosťa sehnal velký plytký proutěný koš, přes vrch připevnili pytlovinu a vše poslali jako spěšninu z nádraží vlakem.

Prosákly i nějaké zvěsti o protistátním spiknutí. Jejich závodní lékař MUDr. Zenáhlík pracoval prý pro francouzskou rozvědku. Byl zatčený i jeho bratr, manželka, pár lidí, kteří se podíleli na spolupráci, jako jejich bývalý stavbyvedoucí Behemský. Doktor předával zprávy vysílačkou. Všichni byli ve vyšetřovací vazbě.

Ale život na stavbě pokračoval dál. Hned ještě z jara kluci uvnitř jejich oploceného areálu zorali kus louky a zasadili brambory. Taky trochu řepy. Udělali si kurník s výběhem a pořídili slepice. Ivan, Petr a Jarda se přidali k vodákům z Loučovic, kde byl už Rosťa. S jeho dvěma sestrami začali chodit oba Josefové. Honza měl svoji Fany, Pepan kuchařku z Vyššího Brodu. A práce, ta přímo rostla pod rukama. Padly sice lístky i černý trh, ale zboží a potravin nijak nepřibylo. Místo toho se uplatňoval podpultismus. Kdo neměl známého, nebo neměl něco na výměnu, byl na tom stejně jako dřív.

Posraná hacienda si žila svým vlastním životem. Vzhledem k velikosti jim tam nikoho nemohli přidat. Nejprve se uvažovalo o maringotkách pro další partu, ale nakonec je posunuli mnohem dál. Přiblížil se podzim a Matěj s Valeriánem se chystali oslavit roční výročí na stavbě.

„Uděláme si malou oslavu, co říkáš, Valerijku?“

„Už jsem se domlouval s Rosťou a Petrem. Na rybářské boudě.“

„To bude fajn, podělit se s někým o naši radost, kdo nám ji přeje.“

„Stěžovat si nemusíme. Myslím, že to o nás už všichni vytušili. A berou to dobře.“

„Hodně jsem teď vzpomínal na naše začátky. Měli jsme opravdu štěstí. Jednak že jsme se potkali, rozhodli se odjet sem a tady se dostali do dobré party, která je tak trochu jiná. Bydlet na ubikacích ve Vyšším Brodě nebo na Lipně, ale i vůbec někde jinde, bylo by všechno jinak.“

„Jen mě mrzí, že naše mámy jsou daleko a samotné. Tátům amnestie zkrátila vězení o třetinu. Aspoň to. Ale vracet se domů rozhodně nebudeme, nebo bys chtěl, Matěji?“

„To víš, že ne. Tady bude práce nejmíň do osmapadesátýho, říkal inženýr. A pak stavebníci se přesunou jinam, ale plno lidí bude potřeba na údržbu, v elektrárně i ve Vojenských lesích. Pořád tu můžeme mít šanci být spolu. To by u nás v družstvu nebo na státním statku moc nešlo.“

„Rosťa říkal, že tu budou různý samoty, co byly výš a voda je nezatopí. Některé patří k Vojenským lesům, když obce zanikly, a daly by se pronajmout a časem odkoupit.“

Vyprávěli si, plánovali, ale počítali i s tím, že všechno může dopadnout jinak. Každý den neskončil milováním, ale pokaždé nezapomněli na polibky, hezká slova a něžná pohlazení. Někdy se i trochu poškorpili, většinou pro bezvýznamnou maličkost. Vždyť usmiřování je tak krásné.

Oslava v rybářské boudě byla malá, jen s těmi nejbližšími.

„Máme ode všeho trochu na bohatém stole,“ smál se Petr.

Řízky se krásně ohřály v troubě s trochou sádla. Ty přivezl spolu se salátem Rosťa. Stejně tak moučník a kávu. Na neděli jim Ivan upekl dvě velká kuřata a sehnal rýži, kterou si jen uvaří. Venku už mrzlo a všichni se shodovali v tom, že bude velmi tuhá zima. Taky v noci začalo sněžit.

Tentokrát si místo petrolejek zapálili pár svíček. Do kamen naložili borovici, která sice rychle hoří, ale krásně praská. Svařené víno se skořicí, hřebíčkem a badyánem vytvářelo svojí vůní předvánoční atmosféru.

„Já vám, kluci, vlastně ani nepoděkoval, když jste pro mě zašli pod přístřešek. Byl jsem vším tak strašně sevřenej, myslel jsem, že je to zase konec a budu muset odejít.“

„Na špatný nevzpomínejme, Peťo, my budeme slavit po Novém roce, tak si tuhle malou žranici zopakujeme,“ Rosťa všem nalil.

„Nepřemýšleli jste někdy, kolik takovejch jako my tu je?“ ptal se Valerián.

„Jistě, mockrát mě to napadlo. Ale s nikým jsem do styku nepřišel. Ivan je krásnej blonďák, trochu jsem to na něj zkoušel, ale opravdu jen nepatrně, prostě se bojím. Tomu děkujeme, že jsme se potkali.“

„My taky něčemu vděčíme, viď, Matěji. Kosatcům.“

Než šli spát, naložili silná polena buku, aby oheň vydržel co nejdéle. Různé zvuky obou dvojic vyvolávaly smích. Tady se nemuseli za svoji lásku stydět, ani se obávat jejího prozrazení.

Epilog

Přehradní hráz byla dohotovena v roce 1958 a od března se měla napouštět. Povodeň z jarního náhlého tání způsobila, že voda ji naplnila již mezi 17. až 20. únorem. O rok dřív byla spuštěna Kaplanova turbína na vyrovnávací nádrži Lipno II. 15. července zprovoznili první Francisovu turbínu, 7. prosince 1959 druhou. Tím skončila stavba a začal provoz celé soustavy. Hned po napuštění, v létě roku 1958, začala vodní plocha přitahovat množství rekreantů. Začaly se stavět první rekreační objekty. Všechno pouze na levém severním břehu. Pravý jižní byl uzavřený až do roku 1989 kvůli ostraze hranic. Všichni z Posrané haciendy nakonec nalezli své domovy v blízkosti přehrady. Jejich inženýr se podílel na výstavbě rekreačních objektů a cest. V restauracích a hlavně chatách ROH našli práci Vilibald s Rudolfem. Taky Honza se svojí Františkou a Pepan s kuchařkou z Vyššího Brodu. Petr se stal rybářem jako Rosťa, oba další Josefové se oženili s Rosťovými sestrami. Zaměstnání našli v údržbě na přehradě, stejně jako Valerián s Matějem. Jarda a Ivan zvolili hydroelektrárnu. Častokrát se scházeli a rádi vzpomínali na své začátky na přehradě. Povídka vznikla v roce 1975 při jednom z těchto setkání u Valeriána a Matěje na jejich kouzelné samotě uprostřed milovaných kosatců.