Kaluž I.

Léta šedesátá – 1966

Chodbu starého gymnázia zalily paprsky srpnového slunce. Ozývalo se jen bouchání řemeslníků ze třídy, kde vyměňovali školní tabuli. Po schodech do poschodí stoupal černovlasý mladík, který by svým vzhledem ještě mohl připomínat žáka, ale jeho přítomnost v této době svědčila, že bude nejspíš učitelem nebo, jak se nesprávně říkalo, profesorem. Taky dnes nešlo o gymnázium, překřtěné v počátku padesátých let na jedenáctiletku a nyní v šedesátých na Střední všeobecně vzdělávací školu neboli SVVŠ. Spěchal, byl pozván soudruhem ředitelem k rozhovoru. Po cestě sem marně přemýšlel, o co může jít. Všechna hodnocení měl výborná, až na nechuť stát se kandidátem na členství ve straně. Sice ji zatím maskoval tvrzením, že ještě k tomuto kroku nedozrál a pilně se přičiňuje. Ovšem tušil, že dlouho s tím nevydrží. V zamyšlení venku míjel na cestě u chodníku velkou kaluž. Ale jak se říká, co čert nechtěl, zrovna kolem projíždělo docela rychle zelené embéčko, vyhýbalo se autu v opačném směru a výsledkem byl gejzír špinavé vody. Sprška ho doslova zlila od hlavy k patě. Cítil pramínky stékající pod košilí na jeho nové, tuzexové, křídově bílé slipy. Levý rukáv a polovina košile, stejně jako levá nohavice šedých tesilek byly pod nánosem jemného bahýnka. Co teď? Vrátit se domů nepřipadalo v úvahu i tak jde na poslední chvíli. Navíc na schodech potkal staršího kolegu, matematika Jardu.

„Studuješ život potkanů? Vypadáš jako cestovatel po kanálech. To ta kaluž venku, že? Skoč si k sobě do kabinetu a vezmi si aspoň přes to plášť.“

„Dík, to není rada k zahození. Zato moje oblečení je na čistírnu.“

„Máš aspoň číslo?“

„Měl jsem toho sajrajtu plný oči.“ Vždyť si jen všimnul, že embéčko bylo zelený a na konci čísla šestka.

„Počkám a hodím tě domů, já byl u řídi před tebou.“

„O co jde?“

„Budeme po večerech učit na nově zřízené škole pro pracující, skoč pak za mnou, Viki.“

Zašel si pro plášť. Trochu se utřel do starého ručníku. No nic, jde.

„Čest, soudruhu Korečný. Vidím, další oběť kaluže. Dnes třetí. Už jsem volal na Technickou správu, nemají samozřejmě lidi. Ucpal se kanál. Máme si prý vzít krompáč a uvolnit ho. Školník je na dovolené. A montéři, co instalují nové tabule, no ani nechtěj vědět, co mi řekli. Mám prý slézt z piedestálu kultu osobnosti a jít na to sám. Strašné. No ale o co jde. Dostali jsme stranický úkol, Viktore. Musím dát dohromady vyučující pro dvouletou školu pracujících. A znáš to, ty s Jardou jste tady nejmladší, svobodní, nemůžu tam dát ženy od dětí. Bude to zřejmě okolo dvaceti hodin týdně, samozřejmě odpoledne a hlavně večer. Konec někdy po deváté. Tři nebo čtyři dny v týdnu. A ještě něco. Je žádoucí, aby odmaturovali. Všichni. Stranický úkol, už jsem říkal. Na školu dál půjdou snad tři čtyři mladší, jinak ostatní soudruzi a soudružky potřebují střední vzdělání kvůli postupu ve svých zaměstnáních. Nejstarší je major před důchodem, ale to víš, vyšší šarže, vyšší důchod. No a tak podobně. Prostě z nich nemusíte vychovávat Einsteiny, ale řekněme si to otevřeně, aby zase nebyli úplně blbí. Někdo si určitě zvolí biologii, tak se hned věnuj tomu, co bude u maturity. No ještě to pak budeme řešit s ostatními. Nakonec bys mohl učit i politickou ekonomii, bude to průprava pro vstup do strany. Tak čest, soudruhu, čest!“

Paráda, pomyslel si Viktor, hned vzápětí další průser. Celý týden ve škole. Začít ráno v sedm a končit někdy k desáté. Od pondělí do pátku, v sobotu dopoledne. Volné jen půl soboty a neděle a možná půlden v týdnu. To si těžko někoho najde. V sobotu nebude mít ani chuť někam chodit a neděli prospí.

„Do prdele,“ ulevil si.

Zaklepal na matematicko-fyzikální kabinet.

„To je pěkně v prdeli,“ smál se Jarda. „A to jsme si říkali, že vyrazíme do nějaké kavárny nebo baru. Já sbalím nějakou kóču a ty kocourka.“

„To jsem ti něco řekl, i stěny mají uši.“

„Ale neblbni, čumíš moc na filmy o špionech a diverzantech. Tady žádný odposlechy nejsou a nakonec to už trestný není.“

„Jo, ale vyhodit by mě za to mohli.“

„Nebuď labuť, nezbude nám, než sbalit nějaký, co budou maturovat. Ti už budou mít léta. A vypadnou ze školy. V áčku, tam se dítka vydařila. Blonďatá Kateřina a zrzka Marta jsou už pěkný samice. A Mikuláš, božský Mikinek, ten po tobě přímo slintá. To je buzna jak vyšitá.“

„Tobě se líbí?“

„Mně ne, ale být teplej, bylo by to na jistotu.“

„No vidíš, takový se mi zrovna nelíbí.“

„A můj jmenovec, prý chodí stát modelem nějakému sochaři. Uhodl jsem, že, úplně jsi zčervenal.“

„Jistě, ten mně dělá problémy, je úplně dokonalý. Jednou jsem suploval tělocvik a musel jsem jít narychlo odpustit na záchod. Za rok, co jsem tady, mě několikrát úplně rozhodil. Jenže je hetero a žák. Nechci, aby mě po roce někam přeložili. A vůbec, jedeme. Musím se doma převléct a pak do čistírny, než tam zavřou.“

Venku na parkovišti nasedli do Jardova Hillmanu, trochu nehezké šedomodré barvy. Ale i tak lidská závist způsobila, že ho někdo udal, jak si mohl učitel učící tři roky koupit v Mototechně anglické auto za padesát tisíc. Vyšlo sice najevo, že auto kupoval jeho otec, významný chirurg v Praze, ale nepříjemnost z toho měli všichni. Jarda zastavil u paneláku, kde dostal Viktor od města byt 1 + 1 s malým balkonem. Vyjel do pátého, posledního patra. Za rok si toho moc nepořídil a navíc všechno z bazaru. No co, ženit se nebude, velkou dvoupostel má, ale nikoho do ní. Ke skříni na šaty a prádlo má několik nižších, i když jiné barvy, kde stojí rádio, gramofon, televize a magnetofon. V kuchyni už byla plechová linka, stůl a rohová lavice. Umakartové sociální zařízení jako v každém paneláku. Vysvlékl se, osprchoval, košili vypere s jiným prádlem dole v prádelně a kalhoty zanese zítra. Dnes už se mu nikam nechtělo. Vyndal z vestavěné skříně na potraviny v kuchyni konzervu Fazole s klobásou, otevřel, přendal na pánev a ohřál. Měl starou litinovou pánev, na které se dalo dělat cokoliv. Měla vysoké okraje, tak v ní vařil kolikrát i polévku. Pro jednoho žádný problém. Ve fazolích byl spíš špekáček. Jeden celý a půl. Něco jako rajská omáčka bylo příliš řídké, tak vše zahustil lžící strouhaného sušeného chleba. To ho naučila babička. Za války se nic nevyhodilo. I on si ze zbylého chleba nakrájel kostičky, usušil, někdy ještě osmahl na sádle a přidával do polévky. Strouhaným se dalo cokoliv zahustit místo jíšky. V plátěném pytlíku měl rohlíky. Přidal dvě nakládačky nakrájené na kolečka a k tomu na talířek malou kapii. Fazole jedl přímo z pánve. Ubude nádobí. Po obědě si sedl do starého ušáku u okna. Poslední úlovek z bazaru. Naproti němu bydlel čalouník v důchodu. Poradil mu, pokud jsou dobrá péra a bude se mu v něm pohodlně sedět, tak za pár korun mu natáhne novou látku a ušetří dvě třetiny ceny.

Pozoroval střechu vedlejšího paneláku, kde právě nějaký mladý montér předělával společnou anténu. Všechno shodil a byl tam v tom horku jen ve slipech. Určitě si byl vědomý, že ho nějaká ženská pozoruje. Kdyby měla třeba divadelní kukátko, bylo by na co. Viki se zasmál, tak on ženská není, ale podívá se rád. A kukátko je ve skříňce. Zaostřil. Jo, tak to by mohl. Tělíčko jak ze zahraničních časopisů pro homosexuály. Tam bývají takoví. Aby se bylo nač dívat, když už. Ty slipy tak tak drží svůj obsah pohromadě. A že se tam toho vleze. Taky se mu pěkně jeho klacík, no spíš klacek, začal stavět. Na opěradle měl froté zelenou žínku. V závěrečné fázi ji nasadí, obtočí… To bude úleva. Až poleze dolů, podívá se z balkonu. Určitě tam bude mít firemní auto a…

Začal se smát, co blbnu, je to kus k zulíbání, tak v jeho letech, ale určitě není jak božský Mikinek. Podívat se ovšem může. A to taky důsledně dělal. V jedné ruce kukátko, ve druhé už hezky nahoněné péro. Položil kukátko, nasadil žínku a to tedy byla síla. Ani nemohl popadnout dech. Uchopil kukátko právě včas, aby se naposled pokochal tělem Amorovým, protože mladík zrovna měl montérky v úrovni stehen. Skvostných. Najednou si sáhl do slipů, montérky spadly a on si druhou rukou urovnával, och bože, paráda. Zřejmě se tam přimotala zbloudilá nitka, no prostě předvedl vše, co pak těžce pěchoval zpět. Vikimu se z toho zatočila hlava. Znovu zvedl montérky, ještě jen z venku prohrábl rozkrok, pohodil rozkošnou prdelkou a zavázal u montérek šňůrky. Tak to bylo divadlo. Jak v Národním. Uf, odfrkl si, musí se podívat, až vyjde ven. Vyšel na balkon. Mladík se taky objevil dole u vchodu s menším plešatým mužem a podepisoval papíry. Pak se dal směrem k vedlejšímu vchodu a odemknul zelené embéčko. Rychle kukátko.

Auto bylo od bláta a na konci značky byla šestka.

„Ty vole, to je ten hajzl, co mě zasral jak dobytek. A já tu nad ním slintám,“ ucedil polohlasně.

Pak se ale začal smát. To by bylo přece hezké seznámení. Chtít po něm, aby zaplatil čistírnu. Teď má číslo celé. A ten plešatec naproti bude vědět, z jaké je firmy. Určitě tu bude jen jedna. Vrátil se do ušáku. To se povedlo. No třeba něco zkusí.

Další den odnesl kalhoty do čistírny, ale pak se na ostatní vykašlal. Nač se seznamovat s někým, kdo je stejně normální, a jen si dráždit chutě. Po neděli začala škola. Slavnostní proslov v aule ani nevnímal. Jeho a Jardu jako nejmladší strčili na konec sálu, aby hlídali právě letošní ročníky maturantů. Úplně vpředu bylo nové maso z devítiletek. Ještě ze všeho vyvalení, sledovali soudruha ředitele, který začal Říjnovou revolucí a končil válkou ve Vietnamu. Mezi tím neopomněl vyzvednout současné úspěchy Sovětů a dalších socdem států, a nebýt tam vykulení prvňáci, nikdo by ho neposlouchal. Češtinářka Kolomazníková, rok před důchodem, si sedíc za klavírem, vytáhla pletení. Ostatní členové učitelského sboru projevovali cokoliv, jen ne nadšení. Od čtení časopisů a novin po zírání z okna, nebo na soudružku profesorku Maulovou, jejíž bujaré vnady zamotaly hlavu nejednomu z žáků i učitelů. Božský Mikinek si lakoval nehty a určitě měl nově kysličníkem odbarvený pruh ve světle hnědých vlasech. Nějak se nikomu nechtělo ho převychovávat v hrdinného komsomolce. Všechno měl, jak říkal, u …déle. Viktor ho chvíli sledoval a představoval si ho nahého, ne ovšem ve své posteli. To bych radši vlezl na holku, co je ostříhaná na kluka, než na tohle stvoření. Probral ho až potlesk. Dlouhotrvající. Zase dva inspirátoři každého průšvihu, Karel a Karel, v tleskání neustávali a ostatní se s radostí přidávali. Vznikly z toho sílící a slábnoucí vlny a soudruh ředitel byl dojatý úspěchem své řeči. Konečně se všechno rozešlo do tříd se svými třídními. Jarda se zastavil v přírodovědném kabinetu za Viktorem.

„Viki, tu tvoji samotku ti docela závidím. Já si musím denně vyslechnout příběhy ze života šťastně ženatého muže. Počínaje tím, že ráno ženu bolela hlava, tak to nešlo, a večer, když se sešli, ji bolely zuby, zase to nešlo. V sobotu jeli k rodičům, zase to nešlo, tak šel v neděli na pivo, zazdil pár panáků, možná by to šlo, ale usnul.“

„To ti tedy nezávidím, tady si můžu povídat jen s vycpaninami, nebo embryi v lihu. Kdy začne ta naše fuška?“

„Příští týden a netěš se. Mně to už říďa vysvětlil. Když prý učím matematiku, přiberu fyziku, jim bude stačit, když budou vědět, proč neteče voda do kopce, a chemii, ta bude jen chvíli a můžu jim vyrobit nějaký parfém, aby měly zájem i ženské. Ty budeš mít zeměpis a dějepis, to prý je na jedno brdo, názvy států se pořád mění a historie taky, a jen s biologií a politickou ekonomií bys byl nevytížený. Silně pochybuji, jestli má nějaké pedagogické vzdělání. Po válce to dávali i na psí knížku. Češtinu bude mít Zdenička, co nahradí Kolomaznici, a on ruštinu. Bude mít hned ty první hodiny, protože později má jiné stranické úkoly.“

„Prosím tě, jaké? Leda že by pod okny špicloval, kdo poslouchá Svobodnou Evropu.“

„To může být. V ředitelně si přidělal na nástěnku plakáty, co si přivezl z Ruska. Určitě se podívej, bude nadšený, ale musíš se kousat do rtů, aby tě nepostihl záchvat smíchu. Doslova a do písmene, strašné pičoviny.“

„Chápu, že většině těch našich žáků jde jen o papír, tedy maturitu, to mi taky říkal. Ale jsou tam i nějací, co chtějí na vysokou školu.“

„Pokud tam bude pěkná mladá paní, doučil bych ji soukromě. Klidně do čtyřicítky. A ty?“

„Slyšel jsem, major před důchodem, policajt, co mu zarazili postup kvůli vzdělání. To si radši budu v duchu představovat tvého jmenovce Jardu, jak stojí někde modelem.“

„Proč představovat, koupíš v Túzu nějaký lepší pití, já ho naťuknu.“

„Zbláznil ses, to fakt chceš, aby mě osud vyhodili?“

„Většina kluků si to chce vyzkoušet, tak třeba by po tom skočil.“

„Nech toho, bude ještě něco, nebo jedeš domů?“

„Tak jdeme, zítra už naplno.“

Jak došli k autu, procházel se tam Božský Mikinek.

„Pane profesore, vás seslalo samo nebe, prosím pěkně, pacičky spínám, svezete mě na Palacák. Říďa to zase natáh. Mám tam schůzku, moc důležitou, nebude to žádná zajížďka. I vy, pane profesore Korečný, prosím.“

„Tak si sedni.“

„Nedávno jsem jel taky Hillmanem, ale dvoudveřovým. Celý prázdniny jsem projezdil stopem.“

Uvelebil se ve středu zadní sedačky a naklonil se mezi ně.

„My kluci to máme těžký, mně by se třeba líbily punčochy, ale to by mě naši zavřeli do blázince a říďu by kleplo. Loni jsem si musel čtyřikrát odlakovat nehty u naší třídní, pak to vzdala a řekla, že takové jako já zavírají pro potulku, nebo prostituci, to řekla potichu a dodala, že asi za to nemůžu. No měla pravdu. Taky už mě domů přitáhli poliši, ještě že táta je právník, tak vždycky sklapli kufry. Jsme tu, jste oba cukroušci, mohl bych vás pozvat do mléčňáku. Dají nám do hrníčku třeba Martell, Whisku, Vodku, cokoliv, jako abychom mravně neohrozili děti alkoholem, co tam papají zmrzlinku. Moc, moc, moc dík.“

Hoch vystoupil, zamával a zmizel mezi lidmi. Oba se začali nehorázně smát.

„To byla síla, nevím, jak to s ním ještě rok vydržíme. Jet s ním ještě chvíli, tak nám kouří péra,“ culil se Jarda.

„Ve škole se chová slušně, nebo to není ten výraz. Zdrženlivě, mě dostal s těmi hrníčky s chlastem. Děti snad ohroženy nejsou, ale jejich tatínek určitě. Vidíš, otec je právník, velký zvíře, tak mu projde všechno. Jinde policajti jak má někdo dlouhý vlasy, tak ho nechají ostříhat, akce proti máničkám. To teď je skoro všude.“

„Co dnes máš v plánu, Viki?“

„V pondělí? Všude je zavřeno normálně, nebo tam visí cedulka Sanitární den, Z technických důvodů zavřeno, dovolená, leda navštívit ten mléčný bar s hrníčky. Pustím si magič, nebo desky, upeču si dampr…“

„Upeču? Dampr? To mně nic neříká.“

„To si pekli, tuším v Austrálii, tamní kovbojové. Jde to i na pánvi nad ohněm. Náhrada chleba. Hladká mouka, voda, trochu tuku, sůl a kypřící prášek nebo dřív soda. Toť vše. Já si tam dávám kmín, koriandr, nebo míň soli, pak anýz, fenykl. To je varianta na sladko. To můžeš s marmeládou, nebo ke kompotu. No a na slano k čemukoliv. Taková vyšší placka.“

„Za manželku bych tě nechtěl, to je jídlo jak z kriminálu.“

„Já to mám rád, dá se tam nakrájet i uzené maso, opečený kabanos, smažená cibulka.“

„To už zní líp, ještě vynechat dampr a bylo by to k jídlu. No, podívej, rychle se podívej, můj jmenovec model a ta samice vedle.“

„Vidíš, a to mi ho pořád cpeš do postele.“

„Prostě, mohli byste být pěkná trojka.“

„A její prsa čtverky, je takový číslo, to víš, já se v tom nevyznám.“

„Do prdele, to je ale hezounek, aby ho v tom poprsí nezalehla.“

„Jardo, od kdy se ti líbí kluci?“

„Já to neberu jako sexuální objekt, ale jako krásu, mám z toho vizuální požitek.“

„Jen aby ti při něm nestouplo péro, mně už skoro jo, radši jeď pryč.“

„Ta jeho obdivovatelka, jestli ji šuká, tak to je frajer.“

„To snad není možný, počkej, zastavím, samí kluci. Karel a Karel.“

„Dlouho jsme se neviděli, páni profesoři,“ smál se Karel, ve škole Kája, aby se nepletli, i když protestoval, že Kája byl Mařík.

„Zdravím, jak jste přežili ten říďův blábol? Divím se, že ho nepřednesl v ruštině,“ dodal Karel, příjmením Zelený, zatímco Kája byl Čížek. Zelený, Čížek, na škole proslavená dvojice taky pod jménem Čízel. Nejvíc se ale uchytilo Karel a Karel.

„Chlapci, je to váš pedagog,“ usmíval se Jarda.

„Jo beru, že je fronťák, byl v Rusku, ale mohli si ho tam nechat. Vystudoval institut někde U tří vlků na Sibiři. Nemít aspoň dvě stranický knížky, tak prodává lístky na nádraží.“

„Mírněte se, hoši, a kde máte spolužačky?“

„Oslavují nový školní rok v cukrárně.“

„Rakvička, některý vypadají, jako když z ní vylezly, věneček, to aby si vzpomněly na mládí, když ho ještě měly, šlehačka, vzpomínka na včerejší noc. Budou nakynutý jak v jináči. Možná některá je. Jako z Béčka loni ta Monika, co měla dvojčata.“

„A vy? Jak slavíte začátek školy?“

„Zajdeme na frťana. Utopí nám vodku do zelenejch bublinek. Můžeme vás pozvat, vám by nalili normálně.“

„To je lákavé, ale učitel a žák? A jste druzí v pořadí, už nás zval Božský Mikinek na hrníček do mléčného baru.“

„Ten by vás pozval i jinam, táhne to s vedoucím.“

„Díval jsem se na to dnešní mládí,“ Karel rozhodil rukama. „Jsou takoví vystrašení, to jsme tak vypadali i my, pane profesore?“

„Vy rozhodně ne,“ smál s Jarda.

„Taky jsme se vám mockrát omluvili a můžeme si kleknout na kolena i dnes.“

„Abys věděl, Viktore, tihle výtečníci mě první den potkali na chodbě s dotazem: Čau vole, kde je tady aula?“

„Když jste, pane profesore, vypadal mladší jak my. Když vás poprvý viděly naše holky, měly z toho orgasmus.“

„Stejně jako loni z vás,“ otočili se kluci k Viktorovi, „i Božskej Mikinek se udělal.“

„No hoši, nějak se nám ta debata svezla…“

„Bez obav, my víme, jak to dneska chodí. Já ráno taky zdravím naši důvěrnici, nebo desítkářku Čest práci soudružko! a myslím si Polib mě, babo, zádel.“

Rozloučili se a jeli dál.

„Rok a bude se nám po těchhle exotech stýskat. Jinde jsou všichni moc normální.“

„To máš pravdu, tady co kus, to originál.“

„Jseš doma, tak zítra, čest soudruhu!“ chechtal se Jarda.

„Práci čest!“ dodal Viktor.

Ještě slyšeli kolem jdoucí babičku.

„Panenko Mário, svět jde do prdele.“

To už se skoro váleli smíchy.

Vikiho smích přešel, když na výtahu byla cedulka Nejede a na tak zvaném dobytčáku pro stěhování Porucha.

No pět pater ho přece nezabije. Když dofuněl nahoru, říkal si, že moc zpohodlněl. Bude třeba změnit životosprávu.

Dát si zabrat, vypotit to. Nejlíp na cizím těle. Hned si vzpomněl na včerejší událost a jeho zrak zaletěl k televizní anténě naproti. No jistě, přece se mu tam nebude zjevovat jak džin z lahve. Na tomhle stole bude dělat přípravy, ale kdy, když bude po večerech učit. I politickou ekonomii. Snad dostane nějaké podklady. Ale co, nebude se stresovat. Šel do kuchyně, někde by měl mít lahvinku Veltlínu. Vyměnil bombičku, udělá sodovku a pak vinný střik. Od zítřka by mělo fungovat i školní stravování. Někdy je to děs, ale pořád lepší než jíst vlašák z papíru, nebo si něco vařit a nosit v kastrůlkách. Poohlídne se v bazaru po ledničce. Bude stačit nějaká menší.

Přitáhl si k ušáku malý stolek a židli. Na stolek si dal střik a na židli nohy. Měl by se po čtrnácti dnech podívat domů. Pak už bude málo času. Doma. Pro něj od určité doby příliš neosobní místo. Záviděl všem, co nadšeně vyprávěli o dětství. Jeho vzpomínky byly na úrovni postradatelné. Otec pracoval v malé továrně na nábytek jako účetní. Nesnesl žádné změny. Všechno se doma řídilo podle zavedených pravidel. Od snídaně po večeři. Kontrola podle hodinek. Až když bydlel při studiu na kolejích, poznal, že žít se dá i jinak. Chodil plavat. Vídával tam chlapce, o kterém začal uvažovat jinak než jako o kamarádovi. Půl roku to byly spíš oční kontakty, pár slov, podání rukou, od něj první pozvání na nedělní výlet. Petr. Začalo krásné objevování. Začal skutečný život. Škola končila, každý se ocitl někde jinde. Vojna a nástup zde. Opravdové přátelství s Jardou. Viktor si nijak, co se dělo, ani neuvědomoval. Nesvobodu jako ostatní nevnímal. Kolem sebe měl vždy jen samé příkazy a zákazy. Cítil se, jako by žil vedle. Souběžně, ale jinak i v jiném světě. Ani teď se ho nijak nedotýkaly politické události, ze kterých ostatní šíleli. Nijak mu nevadilo, že nemůže do zahraničí, že je cenzura, nejsou potraviny. To všechno se dá přece přežít, když je s kým. A tady začal kámen úrazu. Podstatný. Nelze tak žít. Bez hledání a vymýšlení různých cest. S neustálým strachem o prozrazení. Většina lidí si pořád myslí, že je za to kriminál. Pro další jsou úchylkou, nemocí, nejlépe takové zavřít do léčebny, aby nenakazili ostatní. Tak to vnímají stále mnozí. A on přemýšlí o televizním nejspíš opraváři, o kterém bezpečně ví jen, že by stál za hřích a oblil ho sajrajtem z kaluže. Začal se smát, ale malý osten zvědavosti ho ponoukal, co když? Jenže ztrapňovat se zjišťování a hledáním? Prostě chce to obrátit list.

Vyučování se rozjelo na plné obrátky. Dostával se do loňských kolejí. Jen ho trošku začal vykolejovat Jarda, tedy student. Raději nechodil uličkou, kde seděl. Jednak jeho oči vždy sklouzávaly do jeho nabitého rozkroku a ten, jako by to tušil, byl vždy odsunutý od své lavice co nejdál a houpal se na židličce a pak začal používat pánskou voňavku dost intenzivní a vzrušivé vůně. Taky to komentovala děvčata, ale bez úspěchu. Prý se vyjádřil, že „co je v domě, není pro mě“. No jistě, hned si Viki vybavil tu pořádnou samici, se kterou ho viděli. Přesto měl někdy pocit, že ho hoch úmyslně provokuje, když se protahoval a měl rozepnutou a rozhalenou košili, aby se pochlubil bezvadným prsním svalstvem. Nebo když dával v kabinetě do nejhořejší police šišky cedru a sjely mu trochu kalhoty. Klidně je rozepnul naproti Viktorovi, spustil do půl žerdi, popotáhl si slipy a pak si kalhoty znovu natáhnul. Ještě to okomentoval, jak na slipy stál tři hodiny frontu u Tuzexu, když mu jedna prodavačka řekla, že je přivezou. Jenže to by musel o Viktorovi něco vědět, což se nedalo předpokládat. Zdálo se, že tahle třída výtečníků bude v maturitním roce brát školu konečně vážně a to i Mikuláš, neboli Božský Mikinek. Na nehty zvolil bezbarvý lak a místo kabelky růžový sportovní pytel.

Přehoupl se týden do druhého a konečně pozná své trochu odrostlejší žáky. Ti se už sešli ve čtyři odpoledne v jedné třídě. Včele se soudruhem ředitelem, Viktor s Jardou vykročili z nemožného udělat zázrak.

Všichni vstali.

„Čest práci, soudružky a soudruzi, čest,“ zvolal ředitel.

„Čest, čest, čest,“ zašumělo třídou. Viktor to vnímal spíš jako „šest“.

Ředitel, který strašně rád poslouchal sám sebe, je se vším seznamoval. Viktor, jak měl ve zvyku, ho neposlouchal vůbec. Probralo ho akorát, když zmínil jeho jméno.

„A tady soudruh profesor Jaroslav Klasík bude váš třídní a soudruh profesor Viktor Korečný mu rukou nerozdílnou bude pomáhat. Bude toho moc, soudruzi, ale strana vám dala důvěru a společně ji nezklameme. Tak čest!“

Ředitel konečně odešel.

„Nás už znáte a teď prosím o krátké představení vás. Vezmeme to tady hned z kraje.“

Viktor zase moc nevnímal. Jen se díval, jak se jejich žáci nemotorně zvedali z lavic a odříkávali své nacionále. Zase ho probrala asi čtyřicátnice v nařasených šatech, postavy na hraně plnoštíhlosti.

„Tak soudruzi, jsem Alena Hluchá,“ začala se smát, „ale slyším dobře, i co nemám,“ zase se smála. „A jsem referentka na bytovém odboru.“

Všichni se k ní otočili. Bytový odbor, to by nebyla známost k zahození. Viktora zrovna napadlo, že mít 1+2 by bylo rozhodně lepší jak 1+1. Usmíval se tomu, ale najednou mu úsměv zamrznul. Za referentkou schovaný se napřímil montér televizní antény na protější střeše a zároveň řidič zeleného embéčka, co ho zlil jako dobytek.

„Daniel Jaroš, televizní opravář,“ sedl si a zase se schoval za soudružku Hluchou.

„Tě prdel,“ pomyslel si Viki. „Nepustím tě k maturitě,“ ale začal se usmívat. Svět je děsně malej. Navíc v malým městě. Skočil mu přímo do náruče. Už si představoval, jak by mučil tu krásu, co mu na pár vteřin ukázalo kukátko. Teď už mu neuteče, jenže možná už doma objímá ženu, nebo aspoň milenku. Skončí to jako vždycky, když se mu někdo líbil, byl většinou ještě navíc homofobní. Jarda jim vysvětloval, jak budou jejich studium řešit, co se bude po nich chtít. Na stolcích měli složené učebnice, sešity a další pomůcky. Když skončil výklad, otočil se k Viktorovi:

„Prosím tě, spěchám, dnes tě nevezmu, jedu na opačnou stranu, až vypadnou, tak zavři. Ahoj.“

Jejich žáci se vytráceli pomalu, najednou tam zůstal jen opravář Daniel. Zvedl se a šel k Viktorovi.

„Promiňte, pane profesore, já vás viděl, ale už nešlo zabrzdit. Podnikový auto kleklo, tak jsem skočil pro embo a moc jsem spěchal. V celým městě nebyla jediná kaluž. Jelo druhý auto, moc se omlouvám a škodu vám zaplatím.“

„Jenom jsem se lekl, škoda žádná nevznikla a nevykej mi. Jednak jsme určitě ve stejných letech a náš soudruh ředitel, no vždyť jsi ho slyšel. Chceš jít na vysokou?“

„Zkusit to chci, když je člověk mladej, tak je i blbej.“

„To chceš říct, že už jsme staří?“

„Po dvacítce to jde z kopce. A mladej je skoro jako nadávka. U nás v práci, kdo sjede do skladu, mladej, co antény, mladej, já mám ve výšce závratě, potřebujeme někoho na nedělní brigádu, mladej, ten nemá děti ani starou.“

„To máme stejný, vidíš, taky jsme vás vyfasovali, protože jsme tu nejmladší, ale že budeme čumět ve škole od rána do noci, no co vždyť mladí nemají co na práci. Tak jdeme, musím si něco uklohnit k večeři.“

„Nemohl bych tě pozvat na večeři do malé hospůdky, za tu kaluž?“

„Proč ne?“ Viktor se usmál, ale zároveň se zalekl, postupuje všechno moc snadno, o to bude pak větší zklamání.

Vystoupili u nízké budovy na okraji města. Nad vchodem nápis U kormidelníka, i když široko daleko nebyla ani kaluž. V šenku se držel u stropu oblak kouře, se kterým marně zápasil ventilátor nad oknem. Prošli do vedlejší menší místnosti, kde byla přes celou protější stěnu natažená rybářská síť. Kolem rybářské trofeje. Vypreparované hlavy kapitálních úlovků, štik, sumců, kaprů, taky plno fotografií, na poličkách poháry z rybářských závodů.

„Krásný večer, pánové,“ vítala je příjemná bruneta v černé sukni a krajkové halence. „To je dost, Danečku, že se ukážeš své staré tetě,“ smála se.

„Se stářím to nepřeháněj, máte ještě něco primovního? Ježíš, jsem vůl,“ otočil se Dan k Vikimu, „já se tě nezeptal, jestli jíš ryby?“

„Jistě a rád.“

„Taky nemáme jenom ryby, ale jsme domovská hospoda rybářů. Něco vám, chlapci, přinesu. Hotovku, nebo minutku, spěcháte?“

Dan se podíval na Vikiho. Ten zavrtěl hlavou.

„Minutku.“

V místnosti seděli sami. Zato v lokále to hřmělo jak velká voda.

Teta přinesla dvě dvojky vína.

„Nebudete tu sedět u prázdného stolu.“

„Už jsi tu někdy byl?“

„Kdepak, ani na tomhle konci města. Jsem tady rok. Celodenní bufet, jedna hospoda, kde bydlím, s kolegou občas kino, koncerty konzervatoře, dvakrát divadlo, kavárna Housličky. Moc času první rok nebylo. Dřív jsem chodil plavat, na škole v Praze. A měl rád turistiku.“

„To mám taky rád. Jsem sice místní, ale se zdejšími kluky jsem nikdy moc netáhnul. Zajímá je fotbal, ale kibicovat, pivo, sobotní čaje, kde se zlijí do němoty a pak někde přes hauptnu přehnout holku, co to má ráda. Kdybys někdy chtěl, auto je, vyrazit někam do skal, nebo k jezeru. I když učitel a žák.“

„No, to nám snad nehrozí v našem věku,“ usmál se Viktor.

„Mám rád slunce, od jara, když hřeje a dělám antény a sám, jsem jen v trenclech, nebo ve slipech. A půlhodinka k půlhodince a jsem hnědej jak od moře. Ono to vlastně moře je, moře střech.“

Viktor už chtěl říct, že ho viděl, ale včas se zarazil. Pokud je normální, tak by jeho pozorování s kukátkem nepochopil a hned by si ho zařadil jako úchyla. Bože, proč je život tak složitej.

A byla zde večeře. Filety ze štiky na másle a bylinkách, opečené brambůrky a v malých porcelánových omáčnících tři druhy. Zřejmě tatarka, něco zeleného a to červené jak kečup nevypadalo.

„Pokud ti nevadí ostré, tak červená omáčka je s feferonkami. Zelená je hořčičná s pažitkou a petrželkou a tatarka.“

Štika byla skvělá i feferonková omáčka. Vikimu přinesli ještě dvojku vína.

„Hodím tě domů, a kdybys chtěl, tak někdy můžeme po okolí, než začne zima, ale dalo by se i na lyže. Nebo někdy na večeři, dnes to byla specialita, co je málokdy. Ale mají tu i různě upravený hejky, ty jsou levný, ale dobrý, jinak filé, kapra, jeden čas se dovezlo mražený velrybí maso. Lidi to neznali, že je to vlastně jak hovězí.“

Před panelákem se loučili.

„Vidíš, tady jsem taky dělal anténu, vedle na domě. Doufám, že se už nezlobíš, a budu poslušnej žáček. Měj se, čau.“

Viktor odemkl, vešel a zavřel dveře nohou. Opřel se o ně zády. Co teď? Jak zjistit, jak je Dan na tom. Bylo mu s ním dobře, až moc dobře, jenže on potřebuje někoho i na sex. Nemůže se s ním moc sbližovat. V sobotu zajede domů, dokud je dost času. Splnit na čas povinnost. Večer může zajít do kavárny, ráno na hřbitov, přesně ve dvanáct nedělní oběd. Odpolední návštěva příbuzných, kafe, bábovka. Žádná lákavá představa. Šel spát. Postel má sice pro dva, ale ten druhý je ještě ve hvězdách.

Až do soboty nic nového, všechno začalo ve vyjetých kolejích. S hrůzou si uvědomoval, že jeho současný život se začíná podobat tomu kdysi doma. Den má rozporcovaný podle rozvrhu. Daniel nijak nedával najevo, že se znají. Konečně zvonění na chodbě ukončilo sobotu. Nebude se už vracet domů, nestihl by polední vlak. Pak ještě půlhodinka. Domů zase kvaltovat nemusí. Staví se v malé cukrárně na pohár.

Cestu napůl prospal. Pak si zjišťoval odpolední a večerní odjezdy. Domů nepsal, že přijde, nemusí spěchat.

Horké popoledne udělalo své. Cukrárna byla plná. Neviděl sice do malých boxů pro dva na konci, kde se místnost zúžovala. Bezradně se otáčel, jestli se někdo nechystá platit a odejít.

„Pane profesore, držím vám místo!“ mával na něj od malých boxů jeho žák Jarda.

Nechápavě se díval. Nikde ho cestou neviděl, ani ve vlaku. Váhavě vykročil. Další pokušení.

„Já vás viděl vysedat, šel jste k jízdním řádům. V tom hicu jsem správně vyhodnotil, že zvolíte cukrárnu, a kdybyste ji minul, zavolal bych z okna. Můžu vás pozvat na pohár?“

„To by mělo být spíš naopak.“

„Jo, jako že bych chtěl pak za to lepší známku? To nehrozí, nuly a záporná čísla se nedávají,“ smál se. A měl pravdu, patřil k nejlepším studentům.

Viktor, když si sedal naproti, ucítil sice jen nepatrně vzrušující vůni. Viděl krásné bílé zuby a plné rty. Začínal se obávat nejhoršího. Jestli ten kluk po něm jede, tak je ztracený. Žádná obrana nebude platit.

„Co vy proboha v tomhle Bohem zapomenutém městě? Pokud to není tajemstvím.“

„Narodil jsem se tu,“ konstatoval Viktor.

„Já taky. Odstěhovali jsme se před třemi roky. Jak to, že vás neznám?“

„Univerzita, vojna, to sis ještě hrával na vojáky.“

„Slečno, přineste nám dva největší a nejlepší poháry, co máte, a dvě Stoličné. Chcete vidět občanku?“

„Ne, já se dívám na vašeho kamaráda. Nebydlel jste na Myslbekové?“

„Máte pravdu, ještě tam bydlí rodiče.“

„Když jste maturoval, měli jste tablo v naší výloze. Všechny holky vás zbožňovaly.“

„U nás je to stejný. A nejenom holky,“ významně na Vikiho mrkl.

Ten dělal, jako že neslyšel, ale cítil, že všechno spěje ke katastrofě. I když tady jsou od školních škamen daleko. Poháry byly opravdu obrovské. Jarda vzal skleničku s vodkou a nahnul se k Viktorovi.

„Nebojte se, není to žádná provokace. Tady se můžeme chovat tak, jak cítíme. Jsem šťastný, že jsme se potkali. Život je splašená kobyla, někdy ji musíme chytit za hřívu, i když hrozí kopanec.“

Když si připíjeli, zdálo se, že do podmanivé vůně proniká i vůně Jardova mladého těla.

Viki věděl, že ho jeho protějšek dostává přesně, kam chtěl. Do postele. Přestal se bránit.

„Neurazíte se, když ta další bude na tykání. Ve škole ne, tolik rozumu mám a po poháru změníme lokál.“

Když si připíjeli, měl Vikor nesmírnou touhu po vůni chlapcova těla, po dotecích, polibcích, po úplném ukojení.

„Jak jsi poznal, že já…“

„Tušil jsem to a většinou jsem se nespletl. Ta voňavka je silné dráždidlo. Obloukem ses mě vyhýbal. Viděl jsem, že holky pro mne nejsou žádná konkurence. Přehlížel jsi je jak družstevní lány. Ale bál jsem se mého jmenovce, než jsem poznal, že zbytečně. Jen prosím nečekej dlouhodobý vztah. Nechci se nikým vázat a ty možná taky ne. Nemůžeme spolu být jako manželé, ale život si můžeme zpříjemnit tak, aby to nikoho neohrozilo. Nedělám si zářezy na pažbě, kolik jsem svedl mužů, nějaký byl a každý měl dokonalé charisma. To není krása, ta když je, je to bonus navíc. Vyznávám milování jako jedno z největších umění. A to naše je pořád bráno jako obtížný vřed. Je strašně těžký někoho jako ty najít. A když už, jseš učitel. Po těch se chce, aby byli všem vzorem. Už někdy z antiky. Přes volnost v některých létech jsme jenom štvaná zvěř. Bože, já ti tu přednáším. To je tvoje obživa. Já mám mlčet a pokorně naslouchat. No půjdeme.“

Viktor chtěl platit.

„Neboj se, podělíme se. Nechci mít pocit, že si mě někdo vydržuje. Je tady malý hotel, mám tam známého. Není to můj bývalý milenec, jen mi fandí. Jenže já vůl opitý úspěchem jsem se ani nezeptal, jestli chceš tuhle noc se mnou?“

„Tak trochu jsem ztratil řeč, ještě se nemohu zbavit toho, že jsi můj žák. Jo vím, máš osmnáct, tak ti už všude i nalijí a můžeš všechno legálně. Jen mně dej trochu času. Ale couvnout už nejde ani nechci.“

Hotel byl bokem. V ulici, která se bude jednou bourat. Proto zůstal v podobě jak z válečných filmů. V restauraci stoly, u kterých byly židle thonetky. V recepci masivní pult a na stěně police s přihrádkami na klíče. Jarda prohodil s recepčním pár slov a vyzvedl klíče. Prvé patro. V pokoji manželská postel, dva noční stolky, dvě křesla a kuřácký stolek s lampou, skříň na šaty, věšák a koš na hole a deštníky. V koupelně veliká litinová vana, klozet, toaletní stolek a malá židlička.

„Není to žádný luxus, ale bezpečí. Všechno je už trochu opotřebované, ale čisté. V žádné knize hotelových hostů nebudou naše jména. Prostě jsme tu nikdy nebyli. Myslíš si, že jsem zblblý fracek, co si jen chce udělat dobře? Jo, možná tak vypadám, ale nechtěl bych nikomu ublížit. Celý rok jsem vymýšlel, jak tě někam dostat, a když jsem tě viděl ve vlaku, tak jsem si řekl, že taková příležitost už možná nebude nikdy. Snad mi to vyšlo. Nelituješ?“

„Litovat mohu jen toho, že jsme se nepoznali dřív.“

„Vždyť se známe rok a já se s tebou ve své mysli miluji od prvního dne, co jsem tě viděl. Všiml sis mě vůbec?“

„Nejenom všiml, když jsem hned zkraje jednou suploval tělocvik, musel jsem odběhnout na záchod a odpustit.“

„Nekecej, to je síla. Tak snad to bude fungovat i dnes.“

„Nevidíš naše kalhoty?“

„Jo, ale nechci je vidět.“

První si vzájemně rozepjali a sundali košile. Pak všechno další. Stáli a prohlíželi svá těla.

„Marně na tobě hledám nějaké odlišné místečko, co bych mohl ulíbat k smrti,“ rozesmál se Jarda.

„No začínáš hezky. Nikdo o nás nebude vědět, když nejsme zapsaní. Je to tady před demolicí, takové české Psycho.“

„Začali jsme to z jiné stránky, ani jsme si nedali pusu, hned to napravím.“

Bleskově si před Vikiho klekl a začal líbat jeho zcela ztopořený penis. Pomalu ho dotlačil ke křesílku a usadil ho. Jeho kouření nabralo na intenzitě, nešlo se udržet. Viki naplnil Jardova ústa.

„Nádhera, tak jsem si tě vždycky představoval. Zhmotnils moje sny. A skutečnost je mnohem krásnější.“

„Pěkně se vyměň, chci tě stejně.“

Viktor posadil Jardu a hned se svými ústy zmocnil nádhery před ním. Už se moc nemusel snažit. Jak bez toho mohl tak dlouho žít?

Jarda ho vyzvedl. Stoupli si a začali se líbat. Jeho živelná dravost Viktora chvíli ochromovala a vzápětí provokovala oplácet s vzrůstající intenzitou.

Při napouštění vany další líbání.

„Pojď do mojeho klína,“ smál se Jarda. „Já si tě ulovil. Jsi nejlepší úlovek mého života. Na lopatce máš krásný znamínko. Nemůžu přijít na to, co mi připomíná.“

Viktor cítil Jardův jazyk. Dál líbal jeho krk a ramena. Silné paže si ho natáčely a zcela se mu poddal. Jarda si ho nadzvedl do kleku a znovu přitáhl. Ruce sjížděly od boků ke stehnům. Slyšel jeho vzrušené vzdechy.

„Promiň, promiň, je to k zbláznění, jak moc tě chci.“

Jardův jazyk zcela opanoval jeho zadek. Líbání a lízání jen prohlubovalo touhu. Konečně si za něj klekl a naslinil penis. Pomalu a jemně pronikal. Přisál se k jeho rameni. Viktor se držel okrajů vany. Takhle to nikdy nezažil, i když miloval obě role. Cítil se být krásnou kořistí svého milence. Vnímal všechna napětí jeho svalů. Vlny rozkoše se rozlévaly v jejich tělech. Napětí vrcholilo. Hoch sevřel jeho boky a vzepjal se. Pak se jednou rukou zmocnil Viktorova tvrdého penisu a pár tahy uvolnil i jeho napětí. Oba se zhroutili do vody, až se jí část vylila na podlahu. Začali se smát.

„Mám strašnej hlad, Viki. A ty?“

„Taky, ale i na tebe, nevím, jestli ti dokážu oplatit stejně. V tobě je úžasná síla mládí.“

„Mládí? A ty? O šest let víc? Pane profesore, už pomýšlíte na důchod?“

Při oblékání se pošťuchovali a kočkovali. Málem skončili v posteli.

„Musíme doplnit pohonné hmoty. Bílkoviny, sacharidy, tuky. A hlavně něco na nekončící erekci. Chtěl bych se s tebou promilovat do bezvědomí. Tu sílu mládí už jsem vypotřeboval.“

Seběhli do restaurace.

„Jsme tady jediní mladí,“ ukazoval Viktor.

„Sem chodí samí penzisti, protože je tu levně. Taky nečekej zázraky. To všechno vyváží absolutní soukromí.“

Jídelní lístek na dobu večeře byl docela bohatý. Znojemská, vepřová kotleta na pepři, maďarský guláš, nudle s tvarohem a knedlíky s vejci. V minutkách grilovaná kuřecí prsa, plněné bramboráčky. Jako všude tatarák, obložená mísa, utopence. U okolních stolů viděli většinou guláš, bylo ho hodně a byl nejlevnejší.

„Co ty kuřecí prsa a pak tatarák?“ ptal se Viktor.

„Souhlas.“

Rozhodně nelitovali, číšník jim ke kuřeti doporučil Rulandské šedé, k tataráku Frankovku.

„Ten tatarák jsme si měli dát později,“ mínil Viktor.

„Neboj, za chvilku budeme mít hlad, já to vyřešil.“

Ozvalo se zaklepání. Jarda šel otevřít. Servírka přivezla velikou obloženou mísu pod poklopem, rohlíky, misku oliv a dvě láhve šampaňského, samozřejmě Igristioe v nádobě s ledem.

„To ale, musím ti to…“

„Nemusíš, něco tak krásnýho se musí oslavit. Rok po tobě šílím a za rok budu kdoví kde. Teď a chvíli zítra a pak už budu jen slušný žák, co ti bude říkat ano, pane profesore. Je to ode mě sobecký a vlastně i hrozný schovávat se tady jak nějací zločinci. Když nemáme právo se ukazovat na světle, tak holt jsme ve tmě. Ale živořit jako krysa, která čeká na odpadky, nechci. Nijak neutrácím, ale peněz, když mám, mně líto není, ty budou furt, ale kdoví, kdy se nám něco takovýho podaří. A pojď ke mně. Bublinky si necháme do vany. Jako ve filmu.“

„Tak zkusíme naši postel?“ Viktor odhrnul prošívanou deku.

„Doufám, že jsem ti nějak. Tady mají jen tenhle krém,“ Jarda podával malou modrou krabičku.

„Prostě jsme si vyměnili role. To, co ty děláš, měl být můj zájem. Já se měl o tebe snažit a všechno…“

„Vždyť je to jedno. Já tě chtěl ulovit, tak na mně je použít luk a šípy. Ne na Amorovi. Já se měl plížit houštinou, nedbat na trny ostružin a zacílit na parohy před sebou,“ začal se nehorázně smát. „Jo parohy bys mohl nasadit i ty lovci. A proč ne, klidně bych přibral něco tak krásného jako ty. Byl jsi už někdy se dvěma, nebo víc?“

„Ne, já moc zážitků nemám.“ Ale hned se mu vybavil Daniel. Jak to, že zatím na něj nepomyslel?

„Být uprostřed, to mě láká. Já nic takového taky nezažil. Ale máme celou noc.“

Jarda si lehl na postel. Jednu nohu pokrčil a natočil zadek.

„Máš mě jako na talíři, jen zasednout k hodům.“

„Ještě chvilku, musím si pořádně vtisknout do paměti tvoje tělo. Já malovat neumím.“

„Pokud myslíš toho malíře, co jsem mu stával, tak ten teplej není. Říkal jsem si bohužel. Teď bohudík. Už mě nenapínej. Jo, to je ono.“

Jarda doprovázel každý zásun Viktorova penisu jemným výkřikem. Oba si užívali nespoutanou rozkoš.

„Napustím vanu, dáme bublinky. Kaviár není, co olivy, můžeš?“

K vaně přistavil Jarda židli. Led se dávno rozpustil, ale láhev byla pořád studená. Zátku nasměroval ke stěně.

„Jak se dívám na strop, napadala by na nás omítka,“ smál se.

Padla i druhá láhev. Leželi vedle sebe, hladili se s občasnými polibky.

„Zvláštní je, že jsem nikdy po milování neuvažoval jako s tebou. Nikdy mě netáhla představa s mým milencem žít.“

„Jak to myslíš?“

„S tebou si dovedu představit, že krájím cibuli, vynáším koš s odpadky, dokonce peru v umyvadle naše slipy. Rovnám kytky na stole ve váze, jdu nakoupit, probíráme, na co musíme našetřit. Takovej normální život. A je mi poprvé líto, že nikdy nenastane. Žít v budoucnu sám není vůbec lákavý.“

„Většina z nás to asi proto řeší, že se nakonec ožení, přemůže se a jen si někdy někam odskočí.“

„Těžko bych se přemáhal, Viki. Dřív jsem o takových věcech neuvažoval, asi stárnu.“ Nakonec se zasmál.

Čaj, chleba s máslem a pár plátků šunky. Snídali s nimi jen dvě starší dvojice. Ti si dali kávu a vánočku s džemem.

„Prospěla by nám procházka, ale raději se spolu ukazovat nebudeme. Čert nikdy nespí,“ mínil Viktor.

„Ono je víc způsobů, jak se zbavit přebytečných kalorií,“ culil se Jarda.

„Jsi jako sluníčko.“

„Tak se jdeme opalovat,“ běžel jeho chlapec do schodů.

Zase se Viktorovi připomněl Daniel. Třeba se někde opaluje a kdoví s kým. Jako by pocítil hrot žárlivosti. Jsem vůl, pomyslel si, co si můžu lepšího přát, než mám. Jen ho trošku mrzelo, že na všem nemá žádnou zásluhu. Když vešel, Jarda už byl v rouše Adamově. Přitulil se k němu.

„Pane profesore, nechcete si namočit své péro?“

Před nádražím se rozešli a vraceli se raději každý v jiném vagonu.

„Viki, doma skládals uhlí, nebo ryl zahrádku,“ smál se kolega Jarda u oběda. „Můj jmenovec mi usnul v matematice. Nevědět, žes jel k vašim, tak bych řekl, že sis vzal mou radu k srdci a někde jste spolu prošukali neděli.“

Kdyby jen neděli, pomyslel si Viktor a blaženě se usmál.

„To víš, přijedu jednou za čas, tak hned je práce.“ Bude si muset před kolegou dávat pozor na jazyk. Lepší když o jejich vztahu nebude nikdo vědět. Trochu se zaradoval, že i jeho nezkrotný milenec se pěkně vyšťavil. Usnout v matematice.

Večer měl výhled na Daniela. Soudružka Hluchá si přesedla, aby byla blíž k tabuli. Musel se dívat, i když nechtěl. Začal srovnávat. Je to blbost, každý je jiný. Poslední hodinu neměl, ale jaksi s odchodem domů otálel. Pak se konečně rozhodl. Seběhl schody, chvíli prohodil pár slov se školníkem a vyšel ven. Zelené embéčko vyjíždělo z parkoviště.

„Chceš ušetřit pár kroků?“

Přisedl si.

„Dík, jsem dnes docela unavený.“

„To chce něco ostřejšího na vzpamatování.“

„Alkohol rozhodně ne.“

„To nemyslím, jestli se neurazíš, pozval bych tě na takovou nakládačku. Něco jako utopenci, ale pestřejší.“

„U tvé tetinky U kormidelníka?“

„Ne, u mě doma. Pokud ti to nebude vadit. Moc zařízení nemám, panelák.“

Viktor nevěděl, co honem říct. Ale přece se o nic nejedná.

„Rád zkusím, taky nemám zařízený byt, a co mám, je z bazaru.“

Sídliště, na které přijeli, bylo teprve ve výstavbě. V jediném bloku svítila v oknech světla. Byt byl hned v přízemí. Když rozžal v předsíni, v prvních dveřích bylo vidět kupu různých televizorů.

„Ze starých nové,“ smál se. Druhé dveře byly zavřené. Kuchyň jako v každém paneláku.

„Opláchni si ruce, však to znáš, nejlíp se jí rukama.“

Jak se Viktor vrátil, odskočil si taky. Vyndal z velké lednice zavařovací sklenici. Z plechového chlebníku na lince krajíčky chleba a rohlíky. Ze sklenice pak vyndával na talířky utopence a nakrájenou zeleninu. Vypadaly poněkud jinak, než byl jeho host zvyklý z hospody. Ze zářezu vykukovaly plátky sýra, cibule a feferonky. V další cibuli byly okurky a červená a žlutá paprika, taky zřejmě zelí. První sousto viditelně zapálilo v ústech.

„Není to moc ostré?“

„Je, teď už to jde, ale skvělé.“

„Ještě něco jemnějšího.“

Daniel vyndal menší skleničku se sýrem a kořením naloženém v oleji.

„K tomu ti dám lžičku.“

„Úžasná chuť.“ To by určitě probralo i Jardu, pomyslel si.

Jeho hostitel otevřel dvě piva.

„Chutná?“

„To si ani nezasloužím, musím příště taky přispět,“ Viktor si uvědomil, že řekl „příště“.

„To ještě za kaluž,“ smál se Dan. „Hospodyňku nemám a rád dobře jím. Někdo výplatu propije, když je sám, já prožeru.“

„Proč jsi opravářem televizorů a ne kuchař?“

„Sám nevím, jak začnou hony, možná i spíš, uděláme si bažanta a zajíce. Lidem se zdá bažant suchej a zajíc jim smrdí. Protože neumí vařit. Doufám, že tě můžu pozvat?“

„Obojí jsem jedl naposledy někdy v dětství. To přijdu rád.“

„A jinak bys… Třeba si někam zajet? Jak jsem ti říkal, v sobotu se stanem, dokud je hezký počasí.“

Viktor rychle přemýšlel, s Jardou to vyjde za týden, pak za tři neděle, přijde zima, jaro a konec. Tohle by vypadalo trvalejší, a navíc se asi plete, zřejmě Dan shání spíš kamaráda, zkusí to.

„Jestli něco nemáš, tak za čtrnáct dnů, podle počasí.“

„Jen musíš říct, co mám koupit, já umím ohřát jen konzervu.“

Domluvili se. Dan ho zavezl domů. Když se loučili, podal mu ruku. Drželi se dlouho. S tímhle tak trochu počítal, aspoň zjistí, jak na tom Dan je. A Jardu nehodlá ztratit. Rok nic a teď?

Konečně vytoužená sobota s Jardou. Oba jeli stejným vlakem, ale sešli se až v cukrárně. Tentokrát počasí nebylo příznivé pro milovníky zmrzliny. Spíš tak na grog, nebo svařené víno. Taky v cukrárně bylo jen pár babiček u kafíčka a laskonky, které probíraly události maloměsta. Seděli naproti sobě. Malou čtyřhrannou lžičkou uzobávali z dortového řezu. Hrníček kávy, letmé doteky rukou. Jen takové přátelské stisknutí.

„Tady se snad nemusíme až tak hlídat, pane profesore,“ usmíval se jeho žák.

„Musím tě pochválit, Jaroušku. Ve škole ses tvářil, že mě máš plné zuby.“

„To byl obranný mechanismus. Nejraději bych na tebe skočil a znásilnil tě mezi lavicemi.“

„Pořád nevím, jestli jsme spíš k pláči, nebo k zasmání.“

„Vždycky s úsměvem, jediná tragedie bude z jara, náš nucený rozchod. Je třeba se na něj připravit. V Praze budu mít určitě výběr, ale ty bys měl na náhradníkovi už pracovat. V prvácích je docela milounký klouček. Myslím v áčku. Určitě sis ho všimnul, nejde přehlédnout.“

„Myslíš hnědovláska, co mu padají vlnité vlasy přes čelo a nosí všechny trička i košile ve žluté barvě?“

„Přesně, Žluťásek, ten je teplej, na to dám krk a má rozkošnou prdelku.“

„Je mu šestnáct.“

„Za dva roky ti doroste a bude k utrhnutí.“

„A co ty dva roky?“

„Musíš rozhodit sítě, vyjít mezi lidi, co ti tví dospěláci? Všichni nejsou důchodci. Budu si je muset prohlídnout. Ale teď, můj milovaný orátore, změníme lokál.“

„Asi si mě pleteš, nejsem žádný řečník a biologie není moc upovídaná.“

Poznámka o dospělácích Viktora trochu rozhodila. Ale zatím se vlastně vůbec nic nestalo, a zřejmě kdyby ano, Jardovi by další přítel nevadil, jak říkal. Ale přece. Uvidí, jak dopadne na výletě s Danielem.

„Posledně jsi říkal, žes jel původně na návštěvu k rodičům a já ti ji překazil. Já tu mám sestřenku a bratránka, dnes to můžeme uskutečnit, co říkáš?“

„No, snad.“

„Neboj, neuteču ti nikam. Sejdeme se v našem hotýlku v osm. Budeme mít celou noc a zítřek. Ono totiž tady půl zaměstnanců hotelu je z přízně. To víš, ten řekne tomu, další onomu, aby neřekli, že jsem se na ně úplně vysejřil.“

No co už. Na návštěvu rodičů nebyl Viktor psychicky připravený. Ale Jarda má pravdu. Člověk nemůže sobecky myslet jen na sebe. V cukrárně si nechal zabalit do krabičky pár zákusků. S trochou obav vykročil ke svému bývalému domovu. S máti se rád uvidí a s otcem večer přežije. Myslbekova ulice byla kus za náměstím. Kdysi honosné vily někdy z poloviny třicátých let. Pak rozdělené na trošku lepší byty. Horní, větší měl samostatný vchod i schodiště. Přízemí, kde bydleli, zase verandu do zahrady, zmenšovala ho společná prádelna a garáž. Prošel zelenou brankou a zazvonil. Otevřela maminka v modrých šatech s bílým páskem.

„Vikoušku, tos nemohl zavolat k tatínkovi do práce? Zrovna sedíme na verandě, venku je dnes chladno.“

Políbil maminku a vešel do prostorné předsíně, na konci s velkým oknem a obrovskou kamélií. Vyzul se. Tady míval své pantofle. Maminka mu jedny podala z přihrádky pro návštěvy. A co je jiného? Vždycky tu byl jako na návštěvě.

„Neválej se po koberci! V osm zhasnout! Kde máš školní brašnu? Večeře byla v sedm, máš smůlu! Ty brouky okamžitě vyhoď!“ Otcovy neustálé příkazy. Teď také nejde v čas svačiny, kdo ví, jestli dostane kávu. Zasmál se tomu. Prošli pokojem. Uviděl otce. Seděl jako vždy v proutěném křesílku, podložený polštářky. Podali si ruce.

„Zdravím, Viktore, nenapsals,“ podíval se významně na hodinky, pak se otočil k matce.

„Udělej nám dvě kávy. Co nového ve škole?“

Viktor vyprávěl zcela nepodstatné příhody. O řediteli, o tom, že učí na škole pracujících, jak si zařizuje postupně byt. Jen to, co otec chce slyšet. Strohá fakta.

„Jak ti zvýší plat?“

„No ještě nevím, podle hodin.“

„Jak nevíš! Jsi stejně nezodpovědný jako dřív. Je zázrak, žes školu dokončil. A teď sebou necháš zametat. Nebudu se rozčilovat. Kde máme tu kávu, Libo!“

„Už ji nesu a Vikinek nám přinesl zákusky.“

„Vikinek, je snad dospělý ne? Každý normální kluk, co je zajištěný, je ženatý. To si nemůžeš nějakou vzít aspoň naoko?“

Viktor neodpovídal, nemělo to cenu. Nechá ho, až se u zákusku uklidní. Měl na sebe zlost, že sem šel. Raději si měl jít sednout na lavičku do parku. Ale chtěl vidět mámu. Stejně si s ní nepopovídá, pokud nezajde do kuchyně. Tam ji uklidnil. Všechno je v pořádku, nemusí si dělat starosti. Po večeři se rozloučil a spěchal k jejich hotýlku. Chvíli na Jardu čekal.

„Jseš nějakej zvadlej, trochu života do toho umírání.“

Viktor se usmál.

„Vždycky si říkám, že tentokrát bude všechno jinak. Bohužel. Ani bys nevěřil, kolik lidí tak žije. Otec, živitel rodiny, matka u plotny a dětí. Teď navíc chodí ještě ženská do práce. Osvobozená domácnost, jak se hlásalo, se moc nepovedla.“

„To já jsem z rodiny, která se pořád slézá, na všechny narozeniny, jmeniny, pohřby, a když nikdo nic dlouho nemá, nějaká akce se vymyslí. Jenže já na tenhle tyátr nejsem. Nějak mi to prochází. Teď jsou všichni zděšení, že chci studovat jadernou fyziku.“

„Nejsou sami, taky to nechápu.“

„Jenže všichni jste vystrašení vojenským využitím, tohle je něco úplně jiného a je v tom obrovská budoucnost.“

Jarda začal o možnostech a o neskutečném štěstí dostat se tam.

„Bože, potřeboval bych pravítkem přes prdel, ještě není nic jistý a máme před sebou jiné studium.“

„Když myslíš.“

„Promiň, byl to blbej nápad někam chodit. Teď budeme těžce dohánět normu.“

Rozesmál Viktora.

„Normu?“

„Dnes je všechno znormovaný. Už vidím normovače, jak stojí u nás a měří rychlost, hloubku ponoru, intenzitu vzdechů, počet výstřiků, mačká stopky a říká, kluci, máte skluz, už vám dávno zase měly stát péra se stoprocentní tvrdostí, vaše je jen na sedmdesát procent. Pohonit na sto dvacet.“

„Hloubka ponoru, tak to nemá chybu.“

„A není? Už tě chci mít ponořenýho až na dno. Viki, mein Gott, může být něco krásnějšího?“

„Jenom další číslo s tebou.“

Vraceli se jako minule. Viktor se doma natáhnul na deku a nebyl schopný se ani vysvléknout. Vzbudil se kolem druhé v noci a teprve si šel lehnout. Ráno si škodolibě po očku prohlížel Jardu. Vypadal, že zase usne v matematice. Ředitel jim přeházel rozvrh. Většinou v pondělí měl až druhou hodinu, teď měl biologii hned první a také u prvňáků. Když vešel, teprve si uvědomil, že je to třída, kde je Žluťásek, jak ho nazval Jarda. Navíc seděl v první lavici, přímo před ním. Všichni vstali.

„Čest práci, soudruhu profesore.“

„Čest práci.“

Pokynul, aby se posadili. Ještě byli naočkovaní ředitelem. Jeho oblíbení třeťáci dávno zdravili „Dobrý den“ a „Čest“ jen za přítomnosti soudruha ředitele. Zapsal docházku a pokračoval ve svém úvodu do biologie. V poznámkách měl zasedací pořádek se jmény žáků, než si na ně zvykne. Třikrát Jaroslav, dvakrát Miloslav, Bohuslav, Pravoslav, to bude na palici. Dvakrát Jiří, dvakrát Petr, dvakrát Jan a Žluťásek je Denis. Konečně něco jiného a krásného. Jméno i jeho nositel. Nenápadně si chlapce prohlížel. Hezká tvářička, trochu zúžená brada, spolu s mírně mandlovýma očima mu dávala východní ráz. Zvlněné hnědé vlasy, bronzové až nazlátlé s neposlušnou čupřinou a překvapivě široká ramena. Žlutá polokošile s krátkým rukávem odhalovala slušné bicepsy. Zřejmě hoch sportuje. Nějak pořád nemohl odhadnout barvu očí. Bylo mu samozřejmě jasné, jak barva u oka vzniká, že vše je odvislé od množství a druhu melaninu v pigmentové vrstvě. Nejspíš mu připadaly zelené, ale zase si ho nechtěl až tak upřeně prohlížet. Každopádně barva očí ho činila o to víc atraktivnějším. Taky viděl velký zájem ze strany dívek. Když končili, zapisoval si pár postřehů pro příště do poznámek a vzhlédl k chlapci. Teď se jejich oči setkaly. Ani jeden neuhnul pohledem, dokud Denise neplácl po rameni jeden z Jardů. Hoch se krásně usmál a pak sklopil zrak, vzal si koženou aktovku a vyšel s kamarádem ke dveřím. Jarda měl pravdu. Má krásnou prdelku. Jenže má také šestnáct let. Jako sexuální objekt touhy si ho musí škrtnout. Ale ty oči. Jako by k němu vysílaly nějaký signál. No co naplat. Zapovězeno. A v sobotu vyjede s Danielem. Koncem týdne jel Jarda na atletické závody reprezentovat školu a vrátí se až v neděli. Pak má něco doma. Na Dana si už nějak zvykl. Ale i na ostatní z večerního vyučování. Všichni svou školu brali docela vážně. Začalo se ochlazovat.

„Mám v sobotu volno, kdyby sis mohl přeložit hodinu, můžeme vyjet už v deset,“ sděloval mu Dan, který zůstával ve třídě o něco déle, zatímco ostatní spěchali domů.

Nakonec kolegové pomohli, vždyť on kolikrát vyhověl i jim s přeložením hodiny.

Trochu s obavami očekával domluvený výlet.

Daniel raději zastavil ve vedlejší ulici, ne na parkovišti před školou. Viktor přiběhl, rychle nasedl a vyjeli. Za chvilku opustili město. Už v pátek večer si dal do auta svůj spacák a teplejší oblečení na túru.

„Nepojedeme daleko. Ale určitě se ti tam bude líbit, a kdyby ne, je auto.“

Projeli lesem, kde byla vidět auta houbařů. Pak střídajícími se loukami, kousky lesa k malé hájovně a úzkou kamenitou cestou kousek výš na louku se zbytky dřevěného ohrazení.

„V hájovně jsem dělal anténu. Nemohli chytit signál. Tady na louce se kdysi pásly ovce a je tu malá bouda, kde v létě spával pastevec. To někdy hned po válce. Teď nemá kdo ani co. Ze statku posečou dvakrát za rok louku, usuší seno a odvezou. Nikdo sem nechodí. Je tu plno šípků, trnek, v lese houby, studánka.“

Vyjeli až k malé boudě s kamenným venkovním komínem. Okno, dveře. Venku březová lavička a stůl. Romantická krajina pro romantické… co? Milování?

Uvnitř dvě široké lavice, mezi nimi stůl. Kamenná pícka, naproti plechový stolek s lavorem.

„Na noc si zatopíme, vodu doneseme, na lavice mám v autě nafukovací lehátka, no hotel to není, ale teď lepší jak stan, jseš zklamanej?“

„Vůbec ne, jen se divím, že se něco takového zachovalo.“

„Jezdívali sem vnuci starého hajného, vyrostli, mají jiný zájmy. Hlavně je tu klid. Já jsem celý den mezi lidma, každej se chce vypovídat, opraváři jsou takový vrby. Tady jsou slyšet jen ptáci.“

„Tak teď tě budu rušit já.“

„Ne, to ne. Samota je taky špatná. Jestli můžu poprosit, zajdeme si na vodu, je to kousek. Mám takový kanystry s popruhama na záda. Kus dál je sice studna, když tady byly ovce, ale pumpa je prožraná rzí. Určitě najdeme houby.“ Kousek za boudou, v lískových keřích byla schovaná kadibudka.

Studánka hned u kraje lesa. Voda vytékala z kovové trubky usazené mezi kameny. Kus dál se pramínek ztrácel mezi kapradím a mohutným porostem ještě stále žlutě kvetoucích netýkavek.

„Vidíš, jak je někde vlhké místo, obsadí ho netýkavky. Tohle je malokvětá, invazivní druh ze Sibiře.“

„Necháme si tady kanystry. Nasbíráme lišky. Tady jak je smrkovej lesík.“

Měl pravdu, bylo tam hezky žluto. Viki vzpomněl na Žluťáska Denise.

S vodou a úlovkem lišek se vrátili. Viktor zatopil v pícce. Na horních tálech už stál hrníček na polévku a rozpouštělo se na pánvičce sádlo k osmažení hub, které dočišťoval a krájel Daniel.

„Na houby zajdeme odpoledne a budou ještě u kamenolomu ostružiny. Tam jsou až do mrazů.“

V poledne polévka z lišek, pečené kuře po studenu s chlebem, které si přivezli.

„Tady je akorát špatné, že všechno musíme zase odvážet. Staroušci tvrdí, že se tu občas někdo schová před nepřízní počasí, nechtějí, aby se bouda zamykala. No já tu nikdy neviděl ani nohu a jezdím sem rok. Třeba časem.“

Jídlo si dali ven. Nakonec byl docela krásný a teplý den. Odpoledne přinesli plné košíky hub a bandasku ostružin. Houby mimo bedly a pěkné kloboučky hřibů, co poslouží zítra jako řízky, krájeli na plátky k sušení. Dan měl v autě síta na zavěšení nad pícku.

„To už jsem si pořídil vloni. Doma je pak dosuším v troubě. Jen nám budou v noci docela dost vonět. Musíme si před spaním vyvětrat.“

„Je to jako kdysi draní peří,“ smál se Viki, „tady krájíme houby a povídáme si.“

Večerní holubinky jako škvarky, to byla pochoutka. Ovocný Danův čaj rudé barvy je zahřál, než se přestěhovali do boudy. Na noc se venku zase ochladilo. Pak přinesl kalamář mělnické Ludmily.

„Nedávno jsem vypomáhal v Mělníku, zase, kdo tam pojede? Mladej. Ale vyplatilo se. Šoupl jsem tam klukům televizi, natáh připojení a bylo vínečko. Neboj, trochu vína a při pomalém pití nám na houby neuškodí. Špatně by nám bylo po hnojníku inkoustovém.“

Seděli, sem tam popili, vyprávěli. Oba cítili, že něco je ve vzduchu, ale jako by se báli začít mluvit na podobné téma. Víno je ukolébalo. Viktor, než usnul, si promítal celý den, byl krásný, ale neví pořád nic, jak je na tom Dan. Být tu tak Jarda, vrhl by se do poznávání rovnýma nohama. S tím bude až za čtrnáct dnů. Příští sobotu slíbil Danovi, že mu pomůže se zavařováním hub. Taky obrázky hub opanovaly jeho sny. Spousty holubinek nazelenalých, co skončily na pánvi jako škvarky. Nazelenalé, nazelenalé, nebo zelené oči. Žluťásek Denis. Ovoce zakázané. Matně si uvědomoval, že by se určitě nechal vyhnat z ráje.

Salám, kousek sýra a chleba. Vonící houby převoněla káva. Vzbudil se, když už snídaně byla na stole.

„Promiň, nějak jsem se nemohl vzbudit.“

„Taky jsem teprve vstal. Zdál se ti nějaký hezký sen?“

„Jo, samé houby.“ Ale zase viděl před sebou zelené oči. Nejdřív Jarda, teď Denis, na kterého myslel stále víc. Přitom bylo jasné, že všechno je zbytečné. Nemůže se pustit do takového risku a stejně kdo ví, jak všechno je. A Dan? Pojedou domů a neví nic. Snad příští týden. Dopoledne, kdy bylo chladněji, natahali z okolí vyřezané soušky. Zajet se sem dá kdykoliv, pokud nebude moc sněhu. Něco i nařezali a složili u venkovní stěny. V poledne brambory, smažené bedly a klobouky hřibů. Polévka z lipůvek, neboli opěnek. A po obědě další sběr hub, co bude doma zavařovat Daniel.

Večer po návratu si sedl do ušáku, hlavu plnou otazníků. Byly to krásné dva dny, jenže co měly splnit, nesplnily. On nesplnil. Vůbec netušil, jestli bude mít odvahu začít takový rozhovor příště. Chybí mu Jarda, jeho přímost a cílevědomost. Taky by dodnes nebylo nic nebýt jeho. A proč se mu pořád do všeho plete zelenooký Žluťásek. Měl studovat něco jiného. Tady se pořád budou vynořovat chlapci jitřící jeho představivost.