Kaluž II.

Ve škole uviděl Jardu s holí v hloučku spolužáků.

„Vrcholovým sportem k trvalé invaliditě. Naštěstí vrcholový nejsem, tak se z toho brzy vylížu.“

„Co se stalo?“

„Pane profesore, myslel jsem si, jak nejsem dobrej skokan, a opravdu nejsem. Přetrh jsem si vazy v koleně, nebo tak něco. Tak chvíli sportem praštím do kouta. Než se začne lyžovat.“

Viktor ho nechal v obležení hlavně holek a šel do kabinetu. Stejně se sejdou až za čtrnáct dnů, koleno moc potřebovat nebude. Ale hned si v duchu vyčinil, měl by svého milence spíš litovat. Už by ho hodně, moc hodně potřeboval. Včera večer myslel, že mu prasknou koule. A nebyl žádný ponor, jak říká Jarda. Začal se smát nad vyvolanou vidinou. Ozvalo se zaklepání. Vešel Jarda, tentokrát kolega.

„Viki, průser, letím k doktorovi, mám horečku. Mám třídníctví u prváků v áčku. Ve středu je první třídní schůzka. Vezmeš to všechno za mě. Ředitel to schválil. Tady máš nějaký podklady hodnocení žáků. No tak moc dík. Mažu, ať to taky nedostaneš.“ A byl pryč.

„Do prdele,“ ulevil si Viki. Pohlédl na kupu papírů a začal je bezmyšlenkovitě přerovnávat. Pročítal jména, ale ještě se mu nevybavovaly podoby. Jarda, Jarda, Jarda, to je třída, kde je Denis! Hledal v papírech jeho jméno. Denis Heller. Začalo zvonit. Musí běžet. Po hodině zeměpisu se vrátil. Další hodinu měl pauzu. Tedy měl mít, jenže onemocněním Jardy se všechno posunulo. Kolega, co učil fyziku a deskriptívní geometrii a sdílel s Jardou kabinet, prohlásil, že nemůže sedět jednou prdelí na třech hrncích. Viktora poslali na matematiku do jeho zamilované třídy.

„Mám tu suplovat matematiku, ale nebudu se ztrapňovat, když tu máme tři matematické genie. Jarda, jak jsem viděl, je zraněný, ale je tu Karel a Karel. Pořád jste, hoši, na nějakých soutěžích a vozíte vavříny, jen prosím z toho neudělejte estrádu.“

„Pane profesore, vždyť nás znáte, díky za důvěru, jdeme k tabuli, nebojte se, můžete si zatím číst knížku. Holky vám půjčí nějakej doják, třeba Márinčino dětství.“

Druhý Karel zatím psal na tabuli příklady.

„No zkuste to, když tak vám všechno za chvíli vysvětlíme. Pokud některá z dívek najde aspoň dvě řešení, bude sladká odměna v cukrárně.“

„Jardo, nenapovídat!“

Ozvalo se zaklepání. Karlové si bleskově sedli. Nakoukl fyzikář.

„Já se jen jdu mrknout, jestli…,“ nechápavě zíral na tabuli. „Viktore, tebe je na biologii škoda. Matematika je holt královna věd.“

„Máte to, pane profesore, jisté, od příštího roku učíte matematiku,“ smáli se Karlové, jak odešel.

„Nemohl bych poprosit o soukromé doučování?“ usmíval se Jarda.

Jen počkej za čtrnáct dnů, pomyslel si Viktor, to tě přejde smích, jenže smích přecházel spíš jeho. Co bude na třídní schůzce vyprávět rodičům? Musí si přečíst ta Jardova hodnocení.

O velké přestávce si sedl k papírům. Počkat, tady něco nehraje. Data narození. Už je to tak, Denis má sedmnáct a za dva měsíce, narodil se prvního ledna, osmnáct. Jenže bude na škole tři roky. Tři roky skrývat vztah učitel, žák, by nešlo. A o čem vlastně uvažuje. Zatím ani náznak, stejně tak s Danem. Musí všechny podobné úvahy vyhnat z hlavy. Dnes vyrazí k Housličkám. Byl tam snad dvakrát s teď nemocným Jardou. Jsou taky jiní lidé než jen učitelé a žáci. Tady hrozí akorát průser.

Poslední hodinu měl v Denisově třídě. Má znalostní testy z biologie, jednak uvidí, co v nich je z minulé školy, a bude mít co říct rodičům. Hlavně si je v klidu prohlédne, když bude na chvíli jejich třídním. Dvojlisty s otázkami předal naproti Denisovi, aby je rozdal. Teď chápal jeho sportovní vzhled, vždyť je skoro o dva roky starší. Měl upnuté manšestrové modré kalhoty a samozřejmě citronově žlutou košili s manžetovými knoflíčky a vestičku ze stejného materiálu. Viktor ho sledoval. Jarda má pravdu. Skvostná prdelka. Jenže! Vyndal si zasedací pořádek a ke jménům si připisoval, co ho na kom zaujalo. Denis se vrátil na své místo a dal se do vyplňování. Po chvilce si všiml, že se už nesklání k testu. Jejich oči se zase setkaly. Jsou určitě zelené. Chlapec se zlehounka usmál.

„Nevíš si s něčím rady?“

„Ne, mám hotovo, pane profesore.“

Viktor najednou nevěděl co říct. Hotovo. Spíš počítal s tím, že většina všechny odpovědi nestihne. Chlapec ho z trapného ticha vysvobodil. Podal mu svůj test. Rychle ho přelétl. Bez jediné chyby. Vrátil mu ho.

„Jak skončí hodina, posbírej, prosím, testy a přines mi je do kabinetu. Víš, kde to je?“

„Ano.“

Když vyšel ze třídy, měl pocit, že ho bolí u srdce, a navíc se cítil naprosto rozpolcený. Nechtěl se s Denisem nějak sbližovat a na druhou stranu se na něj těšil. Co to vůbec dělá? Když došel, musel si napustit sklenku vody. Stál před malým zrcadlem a díval se na sebe jako na zcela cizího člověka. Jarda, Daniel, Denis. Vyrušilo ho zaklepáni. Stál tam. V ruce aktovku a přehozený světle šedý baloňák, ve druhé testy. Viktor si je vzal.

„Spěcháš?“

„Ne, není kam.“

„Vezmi si tady židličku a posaď se.“

Chlapec si sedl, aktovku a plášť si dal na kolena.

„Překvapila mě tvá rychlost. Máš velmi dobré znalosti, ani jediná chyba. Zajímá tě biologie, nebo její část?“

„Ani ne.“

„Ne? A tvůj zájem?“

„Balet, tanec, divadlo.“

„Ale to jsi na úplně jiné škole. Tady nic z toho není.“

Teď se zase potkaly jejich oči.

„Když to je těžký, pane profesore. Býval jsem dost nemocný. Naši mě dali do školy o rok později. A já zase marodil a opakoval první třídu. Všichni se mi smáli. Proto jsem se začal učit tak, abych měl samé jedničky. Na balet už pak bylo pozdě a ani jsem nesměl po základce na konzervatoř, ani do Lidušky, prostě nikam, abych se nestal komediantem.“

„Mohl bys studovat umění, je tam spousta oborů. Sice teď také nejsou moc preferované, no máš na rozmyšlenou ještě čas dva roky.“

„Do ledna, už si pak nenechám nic nařizovat a odstěhuji se k dědečkovi. Promiňte, to jsem neměl říkat, bude třídní schůzka, přijde máti a vy prý budete zastupovat pana profesora Klasíka.“

„To jí samozřejmě neřeknu, ale odejít z domu není tak jednoduché.“

I když hned si vzpomněl na svá studia. Taky by odešel, ale nebylo kam.

„Pro mě je. Mám toho víc na svědomí, jak říká otec. Promiňte, nechci s tím obtěžovat.“

„To není žádné obtěžování. Já měl také problémy s otcem, všechno muselo být podle něj. Naštěstí školu zkousnul. Ale taky nebyla podle jeho představ.“

„Někdy,“ upřeně se chlapec podíval, „nemám chuť žít. To se těžko vysvětluje. Pořád mi doma předhazují, jak všechno mám, co jiní nemají, jak jsem nevděčný, když odmítám, co se mi vnucuje. Pak se mi mstí, kde to nejvíc bolí.“

„Jsou nějaké poradny, máš doktora pro mládež, psychiatrie. Nejsem si jistý jak, ale budu se snažit ti taky pomoct. Já vím, že mě bereš jako učitele, jenže mezi námi je jen šest let. Ta doba mi není tak vzdálená.“

„Díky, jen netušíte…, raději půjdu, pokud ještě něco nepotřebujete.“

„Nic, jenom když budeš chtít si promluvit, můžeš kdykoliv. Tak na shledanou.“

Musel se znovu napít vody. Je pondělí, dnes nikam nevyrazí. Vždyť neví, jestli je ve vinárně otevřeno. Zaskočí si aspoň do bufetu, v šest má zase školu a dnešní buchtičky se šodó byl šílený blivajz. Oblékl tříčtvrteční kožený kabát a vyšel do větrného odpoledne.

Bufet byl sice jen na stojáka, s několika stoly k sezení, ale slušný a hlavně oproti restauracím neskutečně levný. Vzal si umělohmotný tác neurčité barvy a zařadil se. Moc zájemců tam nebylo, tak rychle postupoval podél zábradlí.

„Prosím, ovarové koleno, hořčici, křen a dva chleby.“

Vydávající slečnu už trochu znal, nebyl tady poprvé. Viděl pořádný kus masa, no c to snad sní. Ještě na váhu, lžíce hořčice a křenu. Dva krajíce a na lístečku napsaná váha masa. Ten odevzdal u pokladny. Hned blízko si sedl k volnému stolku. Pochutná si. Miloval i pěkně do měkka uvařenou kůži, kterou dost lidí nechávalo na talíři. Na to už čekávali lovci zbytků, kteří většinou o kus dál, kde byl nálevní pult, cmrndali pivo a rozhlíželi se po kořisti. Občas je sice vedoucí vyhazoval, ale pak to vzdal. Nakonec je i využil, když bylo potřeba rychle vynosit bedny s prázdnými lahvemi ze dvora k autu, nebo cokoliv jiného. Tady byli dva. Měli invalidní důchod, který jim ovšem stěží stačil na cigarety a pivo. A jídla, co zůstalo na talířích, bylo pořád dost. Viktor se musel zasmát, on vytře i zbytek hořčice chlebem.

Doma si sedl do něčeho, co se tvářilo jako vana, ale bylo spíš sprchovým koutem. Vzpomínal na hotelovou vanu, na Jardu a přepadla ho lítost, jak koncem jara jejich milování skončí. Utěšoval se, teprve je podzim, v sobotu pojede s Danielem na houby. Jo, celé je to na houby. Pořád neví, na čem je. Sliboval si, že tahle sobota rozhodne. Jistě, mohou zůstat dobří kamarádi, i ti jsou potřební v životě, nejen milenci, jen chce mít jistotu. Utíral se do zeleného froté ručníku. Denis, zelenooký žluťásek. Leden bude co nevidět. Ale pořád učitel a žák. Jardu už tak nevnímal, byl už jednou nohou jinde. Vzal si župan a posadil se do ušáku. V umyvadle vypraná žínka už čekala na svoji roli. Zelená. S vidinou Denisovy prdelky se udělal velice rychle.

Obávaná třídní schůzka nastala. Rodičů se sešlo hodně. Všechno naštěstí zahájil ředitel, který zase probral mezinárodní situaci. Pár všeobecných poznámek o studiu, o celkových výsledcích, které jsou zatím uspokojivé. Co ovšem Viktora přímo vykolejilo, bylo jeho závěrečné „Na shledanou, soudruzi“. Že by se něco dělo? Slyšel o nějakém uvolňování ve společnosti. Ve sborovně se všechno probíralo, jenže on politiku nechával plynout kolem. Zřejmě obava i z této schůzky ho přinutila vtisknout si jednotlivá jména s podobami do paměti. Někteří rodiče spěchali a letmé zhodnocení zatím bez problémů jim stačilo. Další se seřadili podle abecedy, ale i tak šlo všechno rychle.

„Hellerová,“ ozvala se vysoká dáma v béžovém kostýmku. Prsteny, bižuterie, přes kabelku rukavičky. „Máme zde syna, Denise, nedělá vám problémy?“

„Naopak, paní Hellerová, zatím se jeví jako nejlepší žák.“

„Jistě, to nemyslím. Vždycky se učil skvěle. No snad víte, je starší, býval dost nemocný. A jeho nemoci se odrazily na psychice. Jak bych to řekla. Žije v trochu jiném světě. Někdy si vymýšlí. Přitom je obklopený vším, co je dnes možné. Bývá dost náladový. Se svým otcem se naprosto nesnáší, proto jsem tady sama. Nevíme, jak situaci řešit. Doufám, že vám problémy nebude dělat. Jen vás chci upozornit, no, jste velmi mladý a atraktivní muž,“ usmála se a otevřela kabelku. „Moje navštívenka. Nebojte se zavolat, kdyby nastal problém, ale,“ upřeně se na něj podívala, „i kdyby nebyl.“

To skoro vypadalo, „i kdyby nebyl“, co si o všem myslet? Konečně se všichni rozešli. Pomalu bloumal k domovu.

V hodině další den měl Denis sklopené oči, díval se do lavice. Pak najednou vzhlédl, bělmo bylo zarudlé, trošku se usmál a oči zase sklopil. Určitě byl nevyspalý. Až v sobotu se dlouho vzájemně dívali do očí. Viktorovi se zdálo, že skrývají prosbu. Ale když skončila hodina, chlapec rychle zmizel.

Ve vedlejší ulici čekal Daniel.

Když dojeli k boudě, vyšlo slunce z malých roztrhaných mráčků a bylo nádherné podzimní odpoledne. Kolem byly spíš jen kousky lesů a dlouhá hustá seč, všichni směřovali do hlubšího lesa. Takže pravé žně zůstávali pro ně. Do večera šli s košíky třikrát. A václavky budou sbírat zítra. Přímo do bedýnky. V seči, hustém porostu smrků byla spousta pařezů přímo obalená stovkami kloboučků.

„Doufám, že nám je někdo neposbírá,“ smál se Dan, „ale viděls, tady ani noha.“

Za boudou natáhli ve stínu celtu a pod ní rozložili úlovky na kartony. Zítra přidají ranní sklizeň ze vzdálenějšího lesa, václavky a pojedou k Danovi vše zavařovat. K večeři bude houbový guláš a rohlíky. Večer příjemně praskal oheň v pícce a voněl guláš. Po jednom lahváči Plzně ovocný Danův čaj. Viktor se konečně rozhodl, zkusí to, ať konečně ví, na čem je. Když šli ven s košem pro dřevo, objal Dana a políbil. Ten ho obejmul stejně a začali se líbat. Najednou se mu vytrhl.

„Promiň, Viki, nejde to.“

„Ty promiň, doufal jsem, že jsi…“

„To jsem, ale nejde to. Tohohle jsem se strašně bál, nechci o tebe přijít, ale… Nevím, jak to říct, pojď dovnitř, když tak tě zavezu domů.“

„Někoho máš? Já vlastně taky, ale jen nezávazně a brzo bude konec.“

„Nemám nikoho, kdo by o mě stál. Jsem nemocný, ne neboj se, není to nic nakažlivého, jen se stydím říct, že…“

„Jestli o tom nechceš mluvit, tak odpusť, omlouvám se ti.“

„Teď už je to jedno. Jsem teplej a moc bych tě chtěl. Léčím se, ale zatím se nic nelepší. Mám poruchu erekce. Erektilní dysfunkce. Prostě mně nestoupne a nejsem schopnej ničeho. Nemohl bych ti dát vůbec nic. Nejdřív si mysleli, že je to jen psychický, chodil jsem na terapie, teď beru léky a zase nic. Prý to chce čas. Bojím se toho, neměl jsem se s tebou nijak sbližovat, je to moje vina. Myslel jsem, jak to zvládnu, promiň.“

„Ty mi promiň. Něco takového mě vůbec nenapadlo. Já se ti musím přiznat, viděl jsem tě na střeše naproti, byls jenom ve slipech a pak jsem viděl tvoje auto. Všechno vlastně způsobila kaluž. Tvá nabídka do restaurace, pak někam můžeme zajet. Moc jsem tě chtěl. Místo toho jsem se zapletl s mým žákem, který ale končí, a víš, jak je to učitel a žák, vlastně u nás je to stejné, ale přece jiné. Teď nevím co říct. Je mi to nesmírně líto, ale určitě to půjde léčit, já nespěchám, počkám, je mi s tebou dobře. Když tak zůstaňme, prosím, přátelé, nemám nikoho tak blízkého. Prosím.“

„Dík, nevím, jak všechno zvládnu. Nejdřív jsem si myslel, je to jen tím, že nemusím holky. Nevzrušujou mě a líbí se mi kluci, ale ono to nefungovalo nikde. Zažil jsem šílenej trapas. Navíc u doktora jsem nemohl říct, jsem asi homosexuál, protože se o nich vyjadřoval jako o úchylce. Musel jsem říkat, že mám přítelkyni. Nevím si s tím rady.“

„Kdybych to nějak zkusil?“

„Jseš moc hodnej, teď vidím, i když velice chci, tak nic. Zůstaneš, nebo tě mám zavézt domů?“

„Samozřejmě zůstanu, určitě se všechno změní, a jak budeš chtít, tak ti pomůžu.“

„Já, jsem ti moc vděčnej, je to hrozně ponižující pro mužskýho. Jak chodím po opravách, ženských bych mohl mít, jenže ty mně opravdu nic neříkají, a co bych chtěl, to nejde.“

„Jsem rád za naše neděle, určitě se všechno změní. Nechci o tebe přijít. Jen některé do jara budu s Jardou z posledního ročníku. Chci, abys to věděl. On sám chtěl, abych si někoho našel. Naše milování je krásný, taky ho nechci ztratit, ale nemá žádnou budoucnost. Jezdí na soutěže, matematické, fyzikální, má příslib studovat jadernou fyziku u nás a pak v Rusku. Kantor to má těžký, plno krásných mladých kluků a ve vzduchu pokušení, ale i vyhazov. A kde sehnat někoho jiného? Žít v celibátu, když jsi mladý a cloumá s tebou testosteron. To je to, co tobě chybí. Kdyby to šlo, půlku bych ti dal. Asi ho mám až moc. Jen nechci nic skrývat, upřímnost za upřímnost. Nejsi žádná náhrada. Jen víš, jak to chodí, trvalé vztahy jsou jen sněním. Třeba kdybych si k tobě lehl, nezkusíme něco?“

„Díky, zatím raději ne. Ta má neschopnost mě rozežírá jak kyselina. Bylo by to další zklamání, jak jsem neschopnej.“

„Nechci na tebe naléhat, je mi s tebou krásně i tak, když vím, o co jde. Jen se nikdy neboj říct, když bys chtěl něco zkusit.“

Ranní úlovek ve vzdálenějším lese byl také skvělý. Obrovské množství malých babek, suchohřibů, klouzků a dutonožek. Jako stvořené pro nakládání na sladkokyselo. Po poledni jeli k Danielovi domů. Měl už připravené spousty malých skleniček. Větší houby se krájely na dušení ve vlastní šťávě, nebo v tuku, menší do nálevů. Končili po půlnoci. Dan bude sterilovat úrodu až do rána. Jen zavezl Viktora, i když nechtěl. Pokud nezamrzne, za čtrnáct dnů dají repete. Rozloučili se polibkem.

„Jarda má zápal plic a ještě nějaké komplikace, je v nemocnici a zatím za ním nemohou návštěvy. Doufám, že nikdo nemáte nějaké potíže, kolegové,“ řekl ředitel ve sborovně a všichni na něj zírali s překvapením. Tak jim totiž ještě nikdy neřekl. Jak odešel, hned to všichni řešili, až na Viktora. Ten měl hlavu plnou Dana, svého Jardy a Denise. V noci ani nemohl usnout. Proč se najednou všechno tak komplikuje. Nějak v duši si říkal, že jak odejde Jarda, určitě se Danovi vrátí jeho mužnost. Ale všechno nahlodával Žluťásek. Narazil na něj ještě před školou. Z baloňáku mu čouhala žlutá šála. Když se setkaly jejich pohledy a pozdravili se, vyznělo to jako výkřik o pomoc. Tohle ještě v očích neviděl. Pořád si říkal, nemůže podléhat podobným vidinám, ale začal se o chlapce obávat. Zvlášť po rozhovoru s jeho matkou. Vůbec nevnímal, že by trpěl poruchou psychiky. Zato vnímal obavy, ba přímo strach v jeho krásných zelených očích.

Rozvrh kvůli nemocnému Jardovi byl zcela přeházený. Ve škole pro pracující se také hodiny posunuly a všechno, co učil Viktor, se přesunulo až na ty úplně poslední hodiny. Končil tak většinou až skoro po deváté večer. Pokud chtěli jeho žáci nějaké dodatky a vysvětlení, nebo něco, co spadalo pod jeho nynější třídnictví, končili až v deset. Ještě že ho většinou svezl Daniel. V tom nikdo neviděl nic závadného, občas svezli i soudružku Hluchou, když pro ni nepřijel manžel. Jen jí říkali „paní Alenko“, jak si přála. Tak trochu se přehnaná soudružskost začala vytrácet. I ve sborovně se říkalo, že pomalu začínají tát ledy.

V sobotu se sešli tradičně v cukrárně.

„Už se těším, až mi pofoukáš bebíčko,“ uculoval se Jarda na půl úst.

„Neboj, budu tě ošetřovat jak sv. Roch.“

„Toho neznám, my náboženství nemáme. Životy svatých jsem nestudoval.“

„Už je počasí na grog, co říkáš, náboženský nevzdělanče.“

V jejich pokojíku bylo útulně a teplo.

„Moc mi chybíte, pane profesore, tak velké mezery nemůžeme dělat. Skoro se na další školu netěším, kde najdu náhradu?“

„Každý je nahraditelný, můj milý žáčku. A s tvojí vizáží a odvahou nebudeš mít problém.“

„Nechci náhražku, ale originál, Viki.“

„Co kolínko,“ ukazoval Viktor na obinadla, když stáli u sebe nazí.

„Nesmím ještě moc divočit, to bude dnes na tobě a v sobě tě chci víc jak na ponor. Musím se ti přiznat, před týdnem jsem si vzal taxíka a jel k tobě. Já vím, slíbil jsem, že to neudělám. Navíc mě bolela noha a úplně jsem zpanikařil, žes nebyl doma. Ještě že taxík čekal. Je mi jasné, že nebudeš doma koukat na bednu, když je tam prd. Promiň, jsem vůl, kterej je na tobě závislej.“

„Byl jsem na houbách.“ Uvažoval, jestli má říct o Danielovi. Ale co? Neměl strach, že by mu vadil, spíš by chtěl trojku, co by asi v momentální situaci nepřipadalo v úvahu, ztrapnil by Dana. Jarda se dál neptal. Hned se přesunuli na postel. Proč nejde hlava jednoduše vypnout. Teď tu má, po čem celou dobu toužil. Leželi na boku. Cítil nezvykle pevné obemknutí a rukou si začal hrát s penisem svého miláčka. Jeho hlasité vzdechy přehlušovaly myšlenky, za chvíli už nebylo nic než jejich dokonalé spojení.

U večeře vyprávěl Jarda o atletickém poháru a pak o minulém týdnu, kdy měli spojený tělocvik s prváky.

„Žluťásek je teda kus. Kdybych nekončil, tak po něm vyjedu. Tak sexy kluka jsem ještě neviděl. Doufám, že už na tom pracuješ, než ti ho někdo klofne. A určitě jako zastupující třídní víš, v lednu bude mít osmnáct. Sedí naproti tobě. To je přímo znamení, že jste pro sebe určení.“

„Jak, prosím tě, všechno tohle víš ty?“

„O přestávce jsem si přisedl a trošku z něj tahal rozumy. A je z tebe úplně vedle. Tady budeš mít jistotu. Můžu vám zajistit i tenhle pokoj. To je hodně daleko od školy.“

„Jardo, prosím tě, nic nedomlouvej, tedy myslím s ním. Má asi nějaké problémy doma. Něco naznačila jeho matka i on, jen to nech být, to není naše věc. Konečně, má svůj rozum.“

„Každej není tak drzej jako já. Je takovej smutnej, ale o to hezčí. Skoro ti závidím, jak ho budeš konejšit a opečovávat.“

„Teď opečovávám tebe.“

„Vážně?“

Když večer doma uléhal, přepadla ho svíravá tíseň. Rok nic, jenom představy. Najednou Jarda, Daniel a možná Denis? Jistě, o Jardu brzo přijde, ale s tím počítal od počátku. Je to taková dravá a nenasytná láska užít si všeho, dokud to jde. S Danem by to byla pohoda, společné zájmy, výlety, jenže zatím je to pro oba dost stresující, a říct mu teď, je konec, to by jeho problém ještě zhoršilo a ani nechce, vždyť je to do budoucna určitá jistota. Jeho problém časem vymizí. Denis je pořád jeho žák, a zatím ani neví, jak se k němu chovat. Určitě má problémy doma. Něco mezi nimi je, rád by mu pomohl, ale myslet na něj jako na milence teď nemá smysl. Jenže denně ho má před očima. Tušil blížící se pohromu.

Neděle trávil střídavě s Jardou a Danem. Všechno vycházelo, ani jeden se neptal, počasí se horšilo a přišly uplakané dušičky. Tentokrát doslova. Mrholilo, opadávalo mokré listí, v květinářstvích a u hřbitovů se prodávaly věnce, kytice, koše, lesní i z umělých květů. Taky chrysanthemy, žluté, bílé a bronzové barvy. Ve výkladu čistírny na inzertní tabuli našel Viktor nabídku menší ledničky. Opsal si adresu, zkusí tam zajít. Na opačné straně města za starou vilovou zástavbou v nově svépomocí postavených domcích. Mladí manželé s dětmi. Koupili si velkou, malá jim už nestačila. Byli velice příjemní, pozvali ho na čaj a koláč. Domluvili se, ledničku mu i přivezou po neděli. Pomalu se vracel, na kraji zahrad a vil se málem, jak šel zamyšlený, srazil s Denisem, vycházejícím z branky, v ruce velikou kytici rostlých žlutých chrysanthem. Chlapcova tvář se rozzářila.

„Dobrý den, pane profesore, byl jsem u dědečka a nesu kytku babičce na hrob. Dušičky jsou v úterý. Někdo chodí teď, někdo až příští neděli.“

„Dobrý den, Denisi, takový uplakaný, já tu byl prohlédnout menší ledničku, co chci koupit. Když je člověk sám, velkou nepotřebuje.“

„Být sám je hodně těžké. Já jsem stále sám. To u dědečka je pořád někdo. Víte, byl tady primářem na chirurgii. Přijdou jeho bývalí kolegové, známí, nadšenci a chovatelé kanárů. Je jich úžasně moc plemen, forem, mutací. Má teď v důchodu na ně čas. Mohu vás pozvat? Určitě budete nadšený a dědeček si rád popovídá s biologem.“

„Přiznám se, kanárka jsem naposledy viděl u tety jako ještě dítě. Já doma žádné zvíře mít nemohl.“

„Ve středu nemáte večer školu, dědeček bude rád, můžu poprosit? Můžeme hned po vaší hodině, v neděli už je budeme zazimovávat. Pak už nejsou tak dobře vidět.“

Jak ví, kdy večer učí? Ale nechtěl ho zklamat, když viděl v jeho očích nadšení. Povídali dál a najednou si všiml, jsou před hřbitovem.

„Jdete také na hřbitov?“

„Ach ne, nikoho tu nemám, ale podívat se mohu. V tuto dobu mají hřbitovy zvláštní atmosféru a bývají na nich kolikrát unikátní sochy.“

„Tak to vám něco ukáži, místo kam chodím jen já.“

Nejdříve prošli dlouhou alejí javorů, pak odbočili malou uličkou k rodinné hrobce rodiny Jílovských. Denis dal chrysanthémy do vázy a odskočil s malou konví, co byla v keři za pomníkem, pro vodu. Pak ho vedl k místnímu kolumbáriu. Vytvářely ho dvě zdi se zasazenými urnami pod loubím z odkvetlých pnoucích růži. V zalomení vysokého živého plotu z tújí byla úzká pěšinka. Před nimi se objevilo několik záhonů jehličin a zakrslých listnáčů pro výsadby na hroby. U vysoké hřbitovní zdi stál empírový altánek. Čtyři kamenné sloupky, stříška do oblouku. Dvě dřevěné lavičky naproti sobě a uprostřed kvádr žuly.

„Kdysi tu prý stávala socha, chodím sem často. Nikdy jsem tu nikoho nepotkal. Vůbec to tady nevypadá jako na hřbitově. Jako by za tújemi byl vzdálený zámek nebo hrad. Kreslím si tady obrázky, píšu povídky, nebo básničky pro…,“ zarazil se, „pro mé vysněné lásky,“ posmutněl.

Sedli si vedle sebe. Denis otočený k Viktorovi začal recitovat:

„Ve starém altánku slyším slova,
jak křídla nesoucí dotek duše duši,
skloněný, skloněný ještě víc se skláním,
odevzdaný, přicházím se svým odevzdáním,
kladu oběti své do listí,
ať uchrání je příkrov zimy,
pro tvé kroky prostírám náruč svou,
mezi stoly prostřenými,
mezi třpytem jen šeď obyčejné žuly,
stíny, co se hnuly, plaším srdcem svým,
uštvaným, unaveným, zlomeným.“

Vzal Viktorovu ruku a políbil ji.

„Denisi, chlapečku, Žluťásku můj, to nemůžeme.“

„A v lednu? Ještě nikdo mi neřekl Žluťásku. Budu u dědečka a budu čekat. Jenom nevím, jestli vydržím. Nebo nemám žádnou naději?“

„Moje city jsou k tobě stejné, jenom víš, co nám hrozí? Žádná romantika. Nekonečné skrývání. Všechno si rozmysli, prosím.“

„Ve středu?“

„Jistě, slíbil jsem, půjdu rád. A pokud potřebuješ nějakou pomoc. Neboj se říct.“

„Pomoc? Jen trochu lásky. Půjdeme, pane profesore, hodně se ochladilo.“

Před hřbitovem se rozloučili. Viktor se vracel a měl málem slzy v očích. Ten kluk je zamilovaný až dětsky naivní láskou. Jenže měl obavy, to není ta první láska, na kterou se pak jen s úsměvem vzpomíná. Je v ní přílišná opravdovost se stínem tragiky. V jeho životě se skrývá něco temného. Bude s ním muset jednat opatrně, nebrat mu žádnou naději. Přitom cítil, jak velice by ho chtěl. A nejen krásu jeho těla. Možná se něco víc dozví u dědečka.

Středa, poslední hodina. Oba byli nervózní.

„Počkám venku, pane profesore.“

Viktor si ještě v kabinetu oblékl vestičku. Musel se i usmát. Jako kdyby šel požádat o ruku své vyvolené, nebo vyvoleného? Trochu si zjišťoval, jak se tady na bývalého primáře dívají. Jen samá chvála. Cestou prohodili pár poznámek. Odložili si v předsíni. Denis ho zavedl do malého útulného pokoje se zařízením z dob první republiky. Z křesílka vstal starší, silnější bělovlasý muž. Denis je představil.

„Můj milý profesore, spíš bych vás tipoval na Denisova spolužáka. Mládí je tak krásné. Mohu vám familierně říkat Viktore? A mně jen doktore. Docent jsem byl na škole, primář v nemocnici, ale všechno je už pryč. Denisku, připrav nám něco k zakousnutí. Zavedu vás nejdříve ke kanárům, dokud je světlo. To víte, milý Viktore, ničím jiným už se pochlubit nemohu.“

Vyšli do předsíně, pak pod vysunutou stříškou k podlouhlé budově. Hned venku byl slyšet zpěv a štěbetání opeřenců. Prošli malými dveřmi do široké chodby se skleněnou střechou. Po obou stranách byly desítky klecí. Viktor měl z dětství vžitou velikost i barvu kanárka. Žlutozelenou. Tady to hrálo všemi možnými barvami i velikostmi. Dostalo se mu vysvětlení, že jsou kanáři zpěvní, postavoví různí svým tvarem, barevní a kříženci. Většinou nejznámější jsou zpěvní, ale zpívají jen samci, a navíc musí být sami. Tady jsou spíš barevní a také kříženci. Ještě se šli podívat z venku na druhé straně budovy k venkovním voliérám.

„Pojďte, prosím, pane Viktore, doufám, že zde nejste naposledy. Denisek nám určitě připravil něco dobrého. On bude muset asi za hodinku domů, kvůli otci.“

Na stolku už byl talíř s několika chlebíčky, sušenky, krásně žluté hrušky a hrníčky na kávu. Denis přinesl konvici a naléval.

„Dáte si i mléko, pane profesore? Co kanárci?“

„Jsou nádherní, znám jen ty divoké z Kanárských ostrovů, ale zase jen z knih.“

V příjemném rozhovoru čas ubíhal rychle. Denis jim přinesl vychlazenou vodku a pomerančovou šťávu.

„Musím, otec by se zbláznil. Nashledanou zítra.“

Doktor nalil další sklenky.

„Můj vnuk, to je jediné, co mi v životě zbylo. Bojím se o něj. Chtěl jsem ho k sobě. Snad to projde až v lednu. Já na dceru neměl čas, je, jaká je, je to bohužel i moje vina, ale ten idiot, aparátčík, Denisův otec, to snad ani není člověk. Bude to muset chlapec vydržet. I tak bude mít život dost krutý. Něco vám ukážu. Denis tu má svůj pokoj. Respektuji jeho soukromí, ale, jen, no uvidíte sám.“

Přinesl zápisník v kožené vazbě. Rozevřel ho a podal Viktorovi.

„Stovky mých zakázaných snů končících strachem z probuzení jsou skutečností.
Jsi. Já si tě vytvořil v představách, když mé ruce chránily hlavu před ránami nenávisti.
Jsi. V tvých očích je vlídnost, v hlase jemnost, letmý dotek našich rukou mně vrací touhu po životě.
Jsi. Přežívám všechnu bolest, abych ti jednou mohl dát čistotu své lásky.
Jsi. Má láska není žádná obehraná písnička. Učitel, žák.
Jsi. Pokouším si tě načrtnout, ale nejsem Caravaggio ani Michelangelo, mé tahy jsou jen touhou po tobě.
Jsi. Vrostl jsi do mne, toužím být tebou, splynout s tělem i duší.“

„Víte, na první pohled je to až dětsky naivní. Je si toho vědomý. Učitel, žák. Ale u něj je to skutečné. Snažil jsem se s ním o tom mluvit. Miluje vás, jen nevím, jaký je váš cit. Ať je jakýkoliv, promluvte si o tom. Nemá cenu, aby si dělal iluze o něčem, co nikdy nenastane. To všechno je na vás, nic nechci nijak ovlivňovat. Vím, rozhodnutí je nesmírně těžké, ale nutné. Z těch dvou měsíců mám obavy. V rodině jsou neustálé hádky, otec Denise fyzicky napadá a týrá. Teď s tím nejde nic udělat. Bylo by to hlavně neúnosné pro něj. Dnes už žádný vliv nemám a zákon obejít nelze.“

„Mohu vám, pane doktore, slíbit, že s Denisem promluvím. Ale upřímně nevím, co dál. Každopádně udělám všechno, abych jeho city neranil, mám ho rád, ale víte, co by nás čekalo. Rozhodně bych se dokázal vzdát i místa, nebojím se žádné práce ani pomluv.“

„Snad nebude situace tak vyhrocená. Děkuji vám.“

Rozloučili se. Viktor se vracel a vůbec netušil, co dělat. Jarda, ten v tom problém vidět nebude a stejně od počátku si řekli, že jejich vztah je jen do jara a žádná zamilovanost. To už probírali mnohokrát. Ale jak se zachovat k Danielovi. Když všechno naráz utne, bude to vypadat, že je v tom jeho současná indispozice. Není to úplná zamilovanost, spíš jen zase sexuální touha a přátelství. A o to by také nechtěl přijít. Denis splňuje úplně všechno, po čem kdy toužil, ale co když se za nějaký čas jeho touha otočí jinam. Riskovat místo a dobrou pověst a pak stejně zůstat sám? Jenže trvalý a vroucí vztah mu nezaručí nikdo. To je život, kdy se může i největší láska změnit až v nenávist. Zároveň takhle uvažovat, to by člověk musel zůstat sám. Když došel domů, pokračoval v úvahách. Nemohl usnout a ráno málem zaspal. Navíc, končit bude až večer po desáté. Jarda, kolega, je stále v nemocnici a nejspíš se vrátí až dlouho po Novém roce.

Nebyl schopný se soustředit na nic. Všechno probíhalo, jako by měl horečku. Občas vzhlédl k Denisovi, ale sklopil zrak. Jeho oči mu připadaly, že čekají na odpověď, kterou neznal. Navíc ho vidina chlapcova těla začala přitahovat stále víc. Všechny myšlenky se bortily jak hrad z písku. V sobotu pojede s Jardou. Co mu řekne. A příští neděli s Danielem. Teď nikam sám s Denisem nemůže, ale co v lednu? Nikoho nechce zranit, odmítnout. Zkusí si promluvit v sobotu v jejich hotýlku.

V cukrárně neměl na nic chuť. Pak se nechal přemluvit na ovocný řez a kávu.

„Bože, co se děje? I minule už tě něco hlodalo. A viděl jsem, že tě vezl docela sexy kluk z těch asi tří mladých z večerní školy. Tak je to v pohodě a co Denis? Ten chodí jako mátoha. Chce určitě trochu popostrčit.“

„Všechno ti řeknu, musím se někomu svěřit, nebo mi z toho praskne hlava.“

„Tak tady balíme. Mám lahvinku pálenky z broskví, je skvělá, bude se ti líp mluvit.“

Broskvovice byla vynikající, ale Viktor nevěděl, jak začít své vyprávění. Musí říct všechno, jinak by to nemělo smysl.

„Ty vole, tak to ti nezávidím. Se mnou si nemusíš dělat starosti. Lhal bych, kdybych ti řekl, že je mi to jedno. Ale od začátku jsme to oba, aspoň doufám, brali, že je to sice to nejlepší, co jsme zažili, ale na jaře všechno skončí. Myslím, když rozumně promluvíš s Danielem, určitě spíš snese, že ses zamiloval do jinýho, nakonec si ho může i prohlídnout, než aby si myslel, že je to kvůli jeho indispozici, a kamarádi můžete být dál. Ale u Denise, to si netroufnu odhadnout. Trochu jsem se o něj zajímal. Kamarádí s holkou, co je ségra mýho kámoše. Dělá mu vrbu, vidíš, jako já teď tobě. Neboj, klučina není na oboje. Otec u něj našel časopisy a fotky. Řval, že to z něj vytluče a dají ho na léčení. Zachránil ho jeho dědeček, co tu byl primářem. Ale za ním natrvalo nemůže, osmnáct má až v lednu. Pak už to vyřídí známý právník. Je zřejmě do tebe úplně zblblej. Jen nikdy nevíš, co se může stát. Ty kvůli němu budeš chodit kanálama, riskovat místo a on se jednoho dne probudí a zjistí, že to byl jen rozmar. Co potom? I když tohle snad nehrozí. Záruku ti nikdo nedá.“

„To vím, jenže asi už mě to zasáhlo tak, že ho chci, i kdyby se pak všechno podělalo.“

„Musíte si o všem promluvit. Jestli po něm tak jde jeho otec, půjde i po tobě, pokud se něco dozví. A je to velký zvíře, který ti může škaredě uškodit. A žít tři roky jako v zákopech a čekat, kdy bouchne granát, to není ideální láska.“

„Půjde pak na výšku, na vojnu, to všechno vím.“

„Zrazovat tě ale také nechci. Ještě by sis mohl myslet, že to je ze žárlivosti. Ono s náma je všechno jinak. Kluk, když se rozejde s holkou, tak je jich kolem stovky. Tys měl štěstí, máš nás tři. Ale k použití zatím jen jednoho. Nebo ses rozhodl, že naši šukačku utneme? Vidím, že tvoje tělo říká něco jinýho.“

Tělo si až příliš zvyklo na občasnou dávku milování, do kterého se oba propadli.

Viktor si pořád nevěděl rady. Pokud to šlo, vyhýbal se očním kontaktům s Denisem. Raději chodil po třídě nebo u tabule, aby nemusel sedět za stolem. Jediné rozptýlení zažíval v Jardově třídě. Božský Mikinek zvolil tmavé tóny oblečení a na saku měl v kapsičce umělou kytičku z kůže. Kalhoty do zvonu a kozačky s vysokým podpatkem. V kalhotách měl plno následovníků. Občasné suplování matematiky zvládali Karel a Karel spolu s Jardou. V sobotu se chystal do boudy s Danielem.

Přešly mrazíky, ale pořád byly lesy plné hub. Nejen hřibovité, i lišáci, lošáci, krásnoporky v jehličí, v mechu obrovské koberce lišek nálevkovitých, jen si přičapnout, nebo kleknout a řezat hlavičky. Čirůvky fialové skoro všude a začínaly vysoké strmělky velké a masité strmělky mlženky. Večer se Viktor odhodlával říct o svých potížích Danielovi. Ten ho ale naprosto překvapil.

„Tak to ti, Viki, nezávidím. Ale na mě se nijak nevaž. Mám rozum. Spolu být nemůžeme, ale prosil bych tě o přátelství, které snad máme. A když budeš potřebovat s Denisem soukromí, zavezu vás sem a zase pak odvezu domů. Jo, není to tady jako v hotelu, ale kolem je krásná příroda a klid. Jak ho líčíš, určitě bude mít vztah k přírodě. A můžeme vyrazit na houby, dá se i v zimě, nebo pak na bylinky. Večer odjedu a dovezu vám oběd, nebo večeři.“

„Je to od tebe moc hezký, dík. Ale já se připadám jako bezohledný hajzl.“

„To nemusíš, chápu tě, ať všechno dopadne dobře.“

Ale to hlavní, promluvit si s Denisem, odkládali oba. Začal prosinec. Několikrát se potkali u dědečka. Řeč se vždycky stočila jinam. Přišla sobota, týden před svátky. Viděl před sebou Denise a jeho chování bylo divné. Hned si uvědomil, že všechno dělá levou rukou. Pokoušel se vzít tužku, ale po pár tazích ji položil.

„Máš něco s rukou, Denisi?“

„Naraženou, to nic.“

Míval poslední hodinu.

„Zastav se za mnou v kabinetu.“

Když vešel, zůstal nerozhodně stát u dveří.

„Denisi, někdo tě uhodil?“

„Nechci o tom mluvit, musím vydržet, doma je peklo. Chtějí se rozvádět. Otec pije, je úplně nepříčetný.“

„Jdi k dědečkovi.“

„Nemůžu, už mi vyhrožoval, poslal by esenbáky, má i nějakého doktora.“

„V tomhle se nevyznám, nebo někam odjeď.“

Chlapec jen zavrtěl hlavou.

„Mám naději?“

„Jak budeš u dědečka, všechno vyřešíme, mám tě rád, neboj se, jen musíme vymyslet co dělat, aby nám nemohl nikdo ublížit. Tady, mohl by někdo přijít.“

„Díky,“ a tiše dodal, „lásko.“

Jen odešel, začal si Viktor vyčítat, že mu měl víc zdůraznit svůj cit. Byl úplně bezradný. Dál žil jak v horečce a odpočítával dny. Poslední sobota, vánoční prázdniny. V neděli ráno ho probudil zvonek. Za dveřmi byla neznámá žena.

„Pan profesor Korečný? Prosí vás pan primář, abyste hned k němu přišel.“

Viktor se spěšně oblékl a vyběhl do padajícího sněhu. Doktor mu otevřel.

„Pojďte, prosím, dál, Denis je v nemocnici, pokusil se o sebevraždu, ale není to kvůli vám, i když tak na půl je.“

Prošli do předsíně.

„Sundejte si zimník, k němu vás nepustí, nemá to cenu.“

Viktor se posadil bezvládně u stolu.

„Dobré je, že je už z nejhoršího venku. Všechno bude záležet na vás dvou. A na jeho psychice. Co se stalo, na tom nemáte žádnou příčinu. Je to naše rodinná tragedie. Měl jsem se snažit udělat víc. Má dcera neměla všechno nechat dojít tak daleko. O jeho otci se raději nezmiňuji. Nikdy neměl Denise rád, a když zjistil, že je homosexuál, změnilo se všechno v nenávist. Zašel moc daleko a začal ho mimo šikany skutečně napadat. Rukou si Denis chránil hlavu, když ho napadl olověnou trubkou. Všechno vyvrcholilo včera, když se vrátil ze školy. Dostal se do hádky rodičů, kdy mu nakonec má dcera řekla, že Denis není jeho syn. Kopl do skleněných dveří, ty se vysypaly na zem. Odešel. Když se vnuk ptal, jak to je, matka ho odbyla a rovněž odešla. Jeho otec se večer vrátil opilý s dalšími třemi chlapy, řval, když je buzerant, tak že si užije. Zbili ho a všichni znásilnili. Denis napsal dopis, v lékárničce našel plno léků, co kdy užívala jeho matka, všechno sesypal, snědl, lehl si do vany do vody. Naštěstí se dcera vrátila, přivezl ji nějaký známý. Denis se pomalu sesouval, byl těsně u hladiny. Většina prášků byla na spaní, uklidnění. Nic nevnímal. Vzali ho do deky, posbírali obaly od léků a jeli do nemocnice. Pak přijeli pro mě a dali mi jeho dopis. Není adresovaný, ale je pro vás.“ Vyndal ho. „Říkal jsem vám, že jeho láska je až dětsky naivní, ale přes to opravdová. Všechno, co se stalo, napsal. Že nemůže žít, protože zabili čistou lásku, kterou vám chtěl dát. ‚Čtyřikrát mě vzali život, nikdy bych se nemohl podívat do tvých očí, nikdy bych nemohl říct miluji tě. Je konec. Žluťásku můj už nikdy neuslyším. Díky za těch pár okamžiků s tebou, Viki. Sbohem.‘ Tak dopis končí. Je určitě mimo nebezpečí, bude muset na psychiatrické léčení, jak dopadne, nikdo neví. Jak se rozhodnete vy, vím, je to těžké. Promyslete si to. V pondělí odpoledne tam půjdu. Ve dvě.“

„Je hrozné, co se stalo, ale nic to nemění na mém vztahu. Taky mám vinu. Viděl jsem, že má něco s rukou. Řekl jsem, že ho mám rád a všechno nějak zvládneme. Měl jsem v tom udělat něco víc. Řešila to bezpečnost?“

„Ne, víte, co by z toho vzniklo? Policie, soudy, lékařská vyjádření, to by Denise uštvalo znovu. Musel by se někam odstěhovat, rodiče v rozvodu. Kamarád právník všechno vyřídí. Bohužel takových případů je v rodinách plno. Co se nikdy nedostanou na veřejnost. Už tak bude problém. Po pokusu o sebevraždu je nařízená léčba. Jako důvod lze napsat cokoliv, ale přejít a zamlčet to nejde, už kvůli možným následkům. Zveřejnění by nám zničilo život všem a nejvíc vnukovi. Je to strašné, kruté, ale doufám, že se z toho všichni dostaneme. Pokud to bude možné, myslím, že by zvládl školu na dálku. Ztratit další rok? Už jsem se ptal, jde to. Uvidíme, v jakém bude stavu. Tak zítra.“

Viktor ani nevnímal, jak se dostal do bufetu. Bývalo tu plno už od pěti ráno, kdy se otvíralo, aby si mohli zajít na snídaňovou gulášovku nebo dršťkovou lidé spěchající na šestou do práce. Ty pak vystřídali navrátilci z nočních směn. Volněji tu bývalo mezi devátou a desátou, to se tu v zimě scházeli maminky s kočárky na zákusek a hlavně kus řeči. Zašel dopředu k pultu a dal si turka a půldecku rumu utopit. Šálek postavil na pultík u výlohy a díval se ven na poletující vločky sněhu.

„Ježíši, pane profesore, vás bych tu nečekal,“ ozvalo se vedle něj. Božský Mikinek v zimním dubeňáku s fialovou šálou kolem krku, v ruce tácek s dršťkovou, rohlíkem, ovocným řezem a kávou.

„Chodívám sem někdy na oběd.“

„Já byl trošku na cestách a mléčňák ještě není otevřený. Na to, že je to obyčejnej bufáč, je to tady slušnější jak v některých hospodách. Podle hrnku vidím, máte tam něco utopenýho. Počkejte,“ odběhl.

Vrátil se, na malém tácku dva velké fernety.

„Budou svátky, připadáte mi smutnej. A na smutek je nejlepší fernet.“

„Ale to nemůžu,“ Viktor se rozhlížel kolem.

„Můžete, z naší alma mater tu nikdo není, i když my jsme jen takoví předskokani.“

„Tak na ty svátky, Mikuláši,“ přiťukl si.

Hoch zase odběhl a hned byl zpět s druhou várkou.

„Nic neříkejte, do druhý nohy. A lichý čísla nejsou šťastný. Já si to vyberu třeba o prázdninách, to už se můžeme legálně ztřískat jak dogy. Nemám vám skočit pro polévku?“

„Ne díky, tak snad časem.“

Božský Mikinek. Tenhle kluk si žije svůj vlastní bizarní život a na nic se neohlíží. Jistě, prochází mu všechno díky otci, ale i tak je odvážný postavit se všemu svojí jinakostí. Hoch pojedl, vypil kávu a rozloučil se ještě zamáváním.

Pomalu vyšel do padajícího sněhu. Před bufetem zastavil traktor s radlicí. Dva muži se hrnuli kolem něj ke dveřím. Zarazil se u výkladu prodejny knih. Díval se a tušil, že něco je tady jinak. Jistě, žádný děda Mráz a zasněžené stromy. Po létech uviděl betlém. Ty byly jen v některých kostelích. Tady chlév s Ježíškem, zvířátka, přijíždějící Tři králové, kometa. Škoda že je zavřeno. Vedle knih bylo rozevřených několik skládacích papírových betlémů jako vánočních přání i s poštovní obálkou. To by loni ještě neprošlo. Pomalu procházel ztichlým předpoledním městem. Uvědomil si, že zašel do míst, kde nikdy nebyl. Zorientoval se podle věže kostela. Pustil se ulicí vedoucí ke středu. Jednopatrové domy. V přízemí kdysi obchody. Někde přetažené, plechové, zrezivělé rolety. Vločky se zachytávaly, rozpouštěly a stékaly jako slzy. Dole na zmrzlé zemi vytvářely malé stalagmity. Asi v polovině narazil na restauraci. Pocítil hlad. Vešel. Výčep, několik stolů a další dlouhá místnost, táhnoucí se dál, zřejmě do dvora se dvěma kulečníkovými stoly. U nich také postávalo několik mužů. Dva dědci srkali pivo s vloženými ohříváčky. Jinak prázdno. Zimník pověsil na věšák u zdi. Přišourala se servírka.

„Máte přání?“

„Mohu dostat jídelní lístek?“

„V hlavě. Polívka, hovězí vývar s nudlemi, rajská, rizoto, řízek, ale ten jako minutka.“

„Dám si polévku a řízek, pivo, desítku.“

Měl jít raději zpět do města, no snad to nebude až tak špatný. Polévku donesla hned. Na podnose talíř a roznášecí šálek. Byla dobrá. Ani to zase tak dlouho netrvalo a byl tu řízek s bramborovou kaší. Třešňový kompot a vzápětí pivo. Zase vše nad očekávání.

Najednou u něj stál asi padesátiletý muž, kuchař. Zdál se mu nějak známý.

„Viděl jsem vás přijít. Brácha chodí na večerní školu, Jelínek.“

„Jistě, jste si hodně podobní a jídlo bylo výborné, to jsem ani nečekal.“

„Chodí sem víc lidí, ale před svátky všichni šetří, znáte to. Pošlu vám Vídeň. Tak mějte se a přijďte zas.“

Servírka přinesla vysokou sklenici kávy s mohutnou čepicí šlehačky. Když chtěl platit, řekla, to je od kuchaře. Tak jí dal aspoň spropitné.

Doma si uvařil čaj. Zkusil chvilku číst, pustil si rádio, gramofonovou desku, u ničeho nemohl vydržet. Oblékl se, jeho kroky směřovaly na hřbitov. Cestička k altánku nebyla prošlapaná. Sedl si na lavičku, ze které oprášil sníh. Proč se vůbec něco takového stalo? Co bude dál? Snad se Denis dokáže vzpamatovat z prožité hrůzy. Určitě, pomůže mu. I kdyby se musel vzdát místa. Jakou by mohl dělat práci? Vždyť nic neumí, jen učit. A umí vůbec předávat své znalosti žákům? Kde se v člověku vezme láska? Jeho Zelenoočko, Žluťásek. Musí se zeptat, proč si tak oblíbil žlutou. Vůbec nevnímal, že se už šero mění v tmu. Najednou ho osvítila baterka.

„Dobrý večer, pane, zavíráme. Máte štěstí, že jsem si všiml stop. Žádné nevedly zpět. A přelézat pak zeď a ještě v zimě, to není žádná legrace.“

„Promiňte, zamyslel jsem se, už jdu.“

Hlavní cesty byly osvětleny a na mnoha hrobech svítily světýlka svíček a lampiček. Doma usnul až hodně pozdě. Ještě že měl natočený budík. Když zvonil, uvědomil si, že je sice pondělí, ale má volno. Vstal. Čaj a koupená vánočka. Bude muset o Vánocích navštívit rodiče. Pro Jardu i Dana má drobné dárky, vždyť jejich přátelství potrvá i dál. Pro Denise sehnal kolibří vydání Villonových básní, vázané v kůži. Zeptá se, snad už může jíst všechno. Nechal by mu udělat koš s lahůdkami a ovocem. A hlavně, jestli mu povolí návštěvy, to snad domluví dědeček. V poledne si ukrojil chleba a otevřel olejovky. Konečně zazvonil u primáře.

„Přijede pro nás kamarád, zároveň i právník, ale teď nic řešit nebudeme. Jen to, abyste ho mohl kdykoliv navštívit.“

Známý přijel a odvezl je svojí Simcou do nemocnice. Nejdřív k Denisovi šel dědeček s jeho právníkem. Když vyšli, zavolali Viktora. Vešel do malého pokoje se dvěma lůžky. Krajní bylo prázdné, u okna Denis.

„Vi – ki! Tys…“

Ale to už byl u něj Viktor a políbil ho.

„Víš, co se všechno stalo?“

„Jistě, ale o ničem, co bylo, nechci mluvit, jen o tom, co je a co bude.“

Byl bledý a pohublý, ruku měl zavázanou. Ale ve tváři byl vidět nepatrný úsměv.

„Můžu tě držet za ruku?“

„Můžeš všechno, co budeš chtít. Jen jak tě pustí z nemocnice.“

„Ale pak budu muset na léčení, někam jinam, tady blázinec není.“

„Budu za tebou jezdit, to přece vydržíš.“

„Neříkáš to jen tak, abych zase něco…“

Viktor si sedl k němu. Tak teď to bylo skutečné líbání. Musel se držet, aby si Denise nepoložil a nepokračoval v polibcích jeho těla.

„Všechno, všechno zvládneme, neboj. Budu ti vozit úkoly, pak uděláš zkoušky, jak zvládáš látku, a o tenhle rok nepřijdeš.“

„Udělám všechno, jenom se bojím, že ti nebudu moct dát opravdovou lásku. Je to pořád přede mnou.“

„To je o čase, nemusíme spěchat. Donesl jsem ti malou bonboniéru. To můžeš a ani nevím, co máš rád?“

„Tebe a zase tebe. Je mi tady moc smutno. Mám rádio, knížky, jsou na mě hodní. Někdy mám pocit, že by bylo lepší, kdybych nebyl.“

„Prosím, moc prosím, tohle neříkej. Chci být s tebou. Všechno jsem uvážil, bude to těžké kvůli lidem kolem, ale proto se tě nevzdám, můj Žluťásku. Všechno zvládneme.“

„Od tebe tak krásně zní, jak mi říkáš.“

„A jseš taky Zelenoočko a proč máš vůbec tak rád žlutou barvu?“

„To není hezká vzpomínka. Vlastně první moc špatná. Bylo jaro, já byl před tím nemocný. Kvetly pampelišky. Viděl jsem to před rokem u děvčat. Pletly si z květů věnečky a dávaly si je do vlasů. Podařil se mi krásný věneček, měl jsem radost. Matka se tomu smála, jak mně sluší. Ale objevil se otec, jak mi ho strhával z hlavy, přibral i nějaké vlasy. Řval na máti, že už mně zrovna má dávat punčochy a sukni, ležela tam hadice na zalévání záhonku, tak ji vzal a začal mě s ní mlátit. Do toho se vložila máti. To bylo poprvé, co jsem viděl, jak se vzájemně nesnáší. Mně se žlutá barva líbila, tak mi začala všechno kupovat žluté, otci naschvál. Někdy, když byl opilý, na mě roztrhal košili, spálil svetr. Pak začal řvát, že ze mne roste buzerant, a když našel časopisy, myslel jsem, že je to můj konec. Hrozně mě zbil, zkopal. Musel jsem k doktorovi. Chtěl jsem k dědečkovi, ale vyhrožoval, že mě dá na léčení. To bohužel pořád existuje. Při tom se s máti denně hádali. Začala škola, poznal jsem tebe, zamiloval se. Vím, že tě nemůžu nijak vydírat. Když to nebude i ze tvé strany. Asi takoví jako já opravdu nemají nárok žít.“

„Denisi, tohle neříkej. Nejsme ve středověku. I když někteří takové názory mají. Všechno zvládneme. Nejsme sami. Máš i dědečka, co tě má rád, a většina lidí není jako tvůj otec, je-li to vůbec tvůj otec. Neboj se, budu za tebou jezdit s učivem ze školy. Na tom nikdo nic špatného nebude vidět. Až se vrátíš, to už budeš u dědečka. Všechno si pak domluvíme, abychom nikomu nevadili.“

„Nechci tě ohrozit, vím, co by pro tebe znamenalo dostat se náš vztah na veřejnost.“

„V nejhorším, jsou i jiná zaměstnání jak učitel. Nenechám si tě vzít.“

„Viki, ty bys…“

„O takových věcech už nemluvme. Budou svátky, domluvím se, abych za tebou mohl na Štědrý večer a nejen ten. Když mně dovolí, přijdu každý den, třeba jen na chvilku. Jak pak začne škola, bude to horší, ale to už budeš na léčení, asi nám zbudou jen neděle. Tři měsíce utečou rychle. Vrátíš se s jarem.“

Ozvalo se zaklepání. Vešla sestra.

„Pane profesore, nerada vás ruším, ale pacient potřebuje zatím klid. Dnes toho bylo na něj moc. Jinak máte povoleny návštěvy kdykoliv od rána do večera. Pan primář už odjel s panem doktorem.“

Rozloučili se. Ve vrátnici stála sanitka.

„Pane profesore, pojďte, hodím vás domů, taky jedu na večeři, už jsem skončil a ráno dávám auto do servisu. Asi si mě nepamatujete. Učíte mýho syna, Holinka, kluk je Jarda.“

Ani se nenadál a byl doma. Začíná tu být moc známý. A to za necelého půl druhého roku. Co tak za dvacet let? Musel se usmát. Ale vzhledem k Denisovi by taková popularita nebyla žádoucí.

Dlouho zase nemohl usnout. Jeho miláček bude určitě v pořádku. Miláček? Vždyť jejich láska je jen duševní záležitostí. Co když později zjistí, že tělesně jim nebude vyhovovat? Musel myslet na Jardu. Nemůže to táhnout na dvě strany. Sice do jara bude Denis v léčebně. Ne, to by nemohl. A co když se za nějaký rok objeví další Denis. Učitelé to mají setsakramentsky těžké.

Další dny přinesly krásné chvilky s jeho chlapcem. Chodil raději dopoledne, když nebyly normální návštěvy. Vždycky se snažil přinést nějakou malou dobrůtku. Před Štědrým dnem se večer zastavil Daniel. Chtěl se zeptat, jaké má plány, že by ho rád pozval k sobě. Nevěděl, co se stalo.

„V nemocnici budou mít řízek nebo filé. Udělám vám vykostěného kapra a salát. Zavezu tě tam a pak mi můžeš zavolat, mám telefon. Přijedu pro tebe a chvilku posedíme.“

„Nevím, je mně trapně, nemůžu tě tak využívat. Jsem sice v nemocnici domluvený, myslel jsem, že koupím kapra v bufetu.“

„Jo, nějakého leklého, kdy mám přijet?“

Taky večer se dostavil s velkým košem.

„Pozor, kapr je v rozehřátém kameninovém hrnci, nespal se o poklici. Máš tam i utěrku, talíře, příbory, v míse je salát.“

Přišel těsně před večeří.

„Ještě jsme neroznášely,“ smála se sestra. „No to je servis. Tak dobrou chuť. Máme tu jednoho jedlíka, ten bude rád za dvě porce.“

„Viki, kdes to vzal?“

„Vyčaroval a nejsou tam kosti.“

Všechno nachystal na stolek, zapálil dvě svíčky. Po jídle lístkový závin a káva z termosky.

„Ani si nepřipadám jak v nemocnici. Dědeček mi sem poslal nazdobený stromeček a taky plno jídla. Byla tu po poledni i máma, přinesla dárečky, jsou pod stromečkem, i od dědy a je tam i malý pro tebe.“

„Taky něco malého mám, tak po večeři.“

Z chodby se ozvaly vánoční písničky a koledy.

„Rolničky, Tichá noc, Narodil se Kristus Pán, Půjdem spolu do Betléma.“

„Roznesu dárečky.“

Viktor se díval na konečně veselého Denise. Vždyť možná je i o nějaký centimetr větší jak on, ale pořád je až skoro dětský. V bílé nemocniční košili je jako anděl. Vybavila se mu jeho podoba s pampeliškovým věnečkem. Žluťásek. Tenhle krásný obrázek hned zničily další vzpomínky z vyprávění.

„Tady máš něco, už jsem víc nestihl a tohle je od tebe? Viď.“

Viktor dostal krásnou kazetu s plnícím perem, kuličkovým perem a versatilkou s barevnými tuhami. Denis byl nadšený z Villona. Hned se naklonil k polibku.

„Na přípitek máme mošt. Víno teď na prášky nemůžeš.“

Před desátou přišla sestra. Rozloučili se. Z vrátnice zavolal Danovi. Zítra zajede domů.

„Nevím, jak ti, Dane, poděkovat. Nikdy jsem nikoho nepoznal, kdo by byl jako ty. Takové přátelství si rozhodně nezasloužím.“

„Ale vždyť to nic není, kousek rybičky. A jsem rád, že netrávím dnešek sám. Že jsem s někým jako já. Komu nevadím, nemusím se přemáhat a neustále kontrolovat, abych něco neřekl. Jako je to doma. Rodiče se s tím nikdy nesmíří. Zítra se jen zastavím popřát svátky. Jako bych šel ke zcela cizím lidem.“

„Tak to máme stejné, taky pojedu zítra popřát. A co bude dál, kdo ví. Náš vztah s Denisem je velice intenzívní. Jako když člověk hoří. Bojím se, aby nevyhořel příliš brzy. Až ho propustí z léčení. Jenže couvnout nejde a ani nechci. Mám ho rád. Promiň, nechci tím působit bolest tobě. Proč jenom je všechno tak složité.“

„Naopak, jsem rád, žes našel štěstí, věřím, že vám vyjde. Já si ještě musím chvilku počkat. Ale dík, že mám přítele.“

Povídali dlouho do noci. Viktor u Daniela přespal. Když si šli lehnout, přemítal, v jaké je zvláštní situaci. Jak by všechno bylo, kdyby…

Ráno posnídali, Dan zavolal na nádraží, jak jezdí vlaky, a pak Viktora odvezl a vyprovodil až k vagonu. Co by dělal, kdyby tím vlakem jel Jarda. Vydržel by? Touha těla je zrádná. A milování s Denisem tak daleko. Vítr odfoukal v některých místech sníh. Několik zajíců se páslo na seschlé trávě. Vlak jedoucí v těsné blízkosti je nijak nevylekal. Zvykli si. Nic jiného jim nezbylo. Jako lidem. Ne nadarmo se říká, že žít se dá i pod šibenicí.

Viktor šel kolem zavřené cukrárny a pak městem k jeho bývalému domovu. Na maminku se těšil, litoval ji, jak se jí musí těžce žít s jeho despotickým otcem. Bohužel, nijak pomoct jí nemohl. Věděl, nikdy by nikam neodešla, neozvala se, vždyť i on všechno snášel až do doby, než odešel na vysokou. A dnes, návštěva se odehraje podle obvyklého scénáře. Na druhou stranu pociťoval i určitou vděčnost. Jako dítě nestrádal, vystudoval školu, jen nesměl nikdy vybočit z daných mantinelů. Maminka neskrývala radost a objali se, s otcem si podali ruce. Popřáli hezké svátky a hodně zdraví a štěstí v nadcházejícím novém roce a předali si dárky. Polévka s játrovými knedlíčky, kachna, dvojí knedlíky, červené zelí. Bábovka s ořechy a hrozinkami, káva. Pivo, Valtický Merlot. Samozřejmě otec hodnotil, že se něco začíná v politice dít, není už tak velká cenzura, dá se číst mezi řádky, necpou nám pořád všechno jen sovětské. Zase se podivoval, že Viktor se moc o dění nezajímá, a jako omluvu částečně bral, že učí na večerní škole pracujících. Konečně otec zvolil odpočinek a mohl jít do kuchyně popovídat si s mámou. Ve tři hodiny byla nahlášená teta Šárka a teta Vlasta s rodinami. Maminčiny sestry. Otec měl sice také bratra, ale nestýkali se, jen na pohřbech. Přišly s manžely, bratranci a sestřenicemi. Musel se usmát, jak se otec bude významně dívat na hodinky až bude pět. To všichni znali a tou dobou se zvedali k odchodu. V pokoji už byl rozložený stůl a nachystané cukroví a ovoce. Taky na talířcích řezy dortu a připravené hrníčky na kávu. Ta se pak rozlévala z konvice. Jedině jedna sestřenice byla už na zdravotní škole, ostatní školáci. Taky se po jídle vyhrnuli do zahrady stavět sněhuláka. V závěru je zavolají na čaj a obložené chlebíčky. S Blankou si vzali talířky s dortem a šli si sednout do jeho bývalého pokoje. Hned se svěřila, že chodí na vážno s klukem, který se vrátil na podzim z vojny a je veterinář. Původně ho chtěla vzít i sem, ale měla obavy, co na to řekne strýček.

„Tak to nevím, otec moc doktory nemusí, zvíře jsme žádné neměli, ale rozhodně bude mít šanci spíš než třeba zedník. On taky všechno hodnotí podle výdělku a společenského postavení. Nakonec, vždyť je to jedno, na Velikonoce ho klidně vezmi, ty dvě hodiny vydržíte.“

Když se rodina rozešla, pomáhal s nádobím a přípravou večeře.

Otec setkání hodnotil jako ztracený čas a peníze kvůli společenské zvyklosti. Děti jsou nevychovaní fracci, on by s nimi zatočil. Vzal si noviny a začal číst. Po večeři byl unavený a šel si lehnout. Viktor ještě seděl s maminkou v kuchyni. Ptala se, jestli si někoho našel. Něco málo řekl, hlavně se nezmínil, že je Denis jeho žák. Nemá cenu, aby se maminka stresovala, stačí, co musí snášet s otcem.

Jeho pokoj mu připadal cizí. Dokonce cizejší jak hotelový, kam jezdil s Jardou. Jednak tam moc teplo nebylo, ale hlavně všechno pokrývala neosobní prázdnota. Žádný kousek lidskosti. Holé zdi, srovnané hřbety knih. Prázdný okenní parapet jako někde v muzeu. „Tak se žilo v první polovině šedesátých let.“ Docela by se sem takový nápis hodil. Když si lehl, vzpomínal na svého Žluťáska. Už zcela ovládl jeho mysl.

„Viki, na Silvestra a Nový rok mě pustí k dědečkovi. Můžeme být spolu. Pak už budu v blázinci a uvidíme se jen v neděli. Přijdeš?“

„Jistě, uděláme si krásný večer.“

„Dědeček tam sice mívá plno hostů, ale můžeme být v mém pokoji. Máma mi tam už přivezla, co potřebuji. Do našeho domu už nikdy nechci vstoupit.“

Viktor si uvědomil, Denis bude mít zároveň narozeniny, musí mu sehnat dárek. Jak to, že si nevzpomněl včas?

„Od jídla a pití bude všechno zajištěné. Nic nesháněj. A ještě jednou dík za Vánoce.“

Měl si na dárek vzpomenout před Vánoci, ale přece, viděl krásný kožený kufřík, kterému se říká Atache nebo Diplomat. Jen jestli ho budou mít. V prodejně sice byly, ale ne ten, co viděl. Pak mu prodavačka přinesla ještě hezčí.

„Tyhle se prodávají v Tuzexu, objednali jsme ho, ale nikdo ho nevyzvedl, asi se zdál nakonec moc drahý. Pokud vám cena nevadí. Museli bysme ho vrátit, tady teď po svátcích ho neprodáme. Má číselný zámek.“

Otevřela kufřík. Uvnitř byly navíc ještě dvě peněženky, velká portmonka a menší dolarka. Několik oddělení, dokonce tajná schránka. Pouzdro na pera. Viktor si musel domů zaskočit pro peníze. Tolik u sebe neměl. Ale bude to krásný dárek. Ještě návštěva v nemocnici a konečně Silvestr. Přišel hned po poledni, ještě Denise nepřivezli. Konečně. Políbil dědečka i Vikiho.

„Jenom se zbavím nemocničního odéru, hned jsem zpět. Běž prosím do mého pokoje.“

Vrátil se v županu.

„Budu hned.“

Viktor toužil vidět tělo, které tak obdivoval, ale nechtěl chlapce nějak polekat. Ten se zatím za otevřenými dveřmi skříně převléknul. Vyšel ve žlutých kalhotách a žlutém pulovru. Prostě Žluťásek. Políbili se.

„Nebude ti vadit, když pak zajdeme pozdravit dědečkovi přátele a o půlnoci přípitek s nimi?“

„To víš, že ne, jen nevím, jak se budou na nás dívat.“

„Neboj, dobře, dědeček se nestýká s lidmi, co by nás odsuzovali. O mně to ví.“

Bylo toho najednou tolik, co si všechno chtěli říct. Když zašli za dědečkem, u rozloženého stolu sedělo pět jeho přátel zhruba ve stejném věku. Viktor znal právníka, co je vezl do nemocnice, další dva byli také bývalí primáři, pak lékárník a stavitel. Spojovala je navíc i kdysi stejná škola a dnes kanáři. Bylo s nimi příjemné posezení. A pak se sešli u přípitku. Všichni jim přáli štěstí a tolerantní okolí. Když se vrátili do pokoje, ještě jednou si připili. Polibek se změnil v úžasné líbání. Ve vzájemném objímání se zbavovali oblečení. Konečně Viki viděl a líbal, co dřív jen tušil. Výrazně vystouplý okraj chlapcova penisu byl jak droboučké korálky. Klekl si nad něj a všechno pohltilo jejich vzájemné kouření. Cítil všechno napětí a prudké vyvrcholení Denisovo přešlo v jeho. Lehli si vedle sebe.

„Lásko, lásko moje, dík, nic krásnějšího jsem neprožil.“

Viki přes ně natáhnul prošívanou deku. Leželi a drželi se za své miláčky.

„Kdy ses narodil?“

„Hned po půlnoci.“

„Mám pro tebe dárek.“

„Už jsi mi ho dal.“

„Trošku jiný.“

Vybalil kufřík.

„Ten je nádherný.“

Denis ho prohlížel, hladil kůži a všechno skončilo zase líbáním. Přesunuli se zpět do postele. Viktor pomalu zajížděl s prsty k chlapcovu zadečku, k rozkošné krásné prdelce, jak říkal Jarda.

Jenže najednou sebou hoch trhnul, vyškubl se z objetí a posadil se.

„Nemůžu, promiň, patřím do blázince. Cítím zase strašnou bolest, odpor, ponížení, jsem pošpiněný, nikdy nesmyji hnusný sliz. Teče mi po stehnech, zabili ve mně lásku, kterou jsem ti chtěl dát. Odpusť mi, nejde to.“

„Denisku, ty odpusť, neměl jsem spěchat, cos prožil, bylo hrozné, ale v mých očích jsi pořád stejný jako před tím, překonáme všechno, jen je brzo, promiň mi.“

„Co když se nepřemůžu nikdy? Najdi si někoho, nech mě shnít v blázinci.“

„Nenechám, budu na tebe čekat a věř, že čas všechno vyřeší. Je to má vina.“

„Není, já to chtěl taky a chci to i dál, jen teď se mi všechno připomnělo, neumím s tím bojovat. Moc moc tě chci, ale jak tam cítím jenom pouhý prsty, je všechno zpátky.“

„Už o tom nebudeme mluvit, nechci tě rozrušovat, ale počkáme, v léčebně, tam se nebudeme moct ani líbat, ale neopustím tě. Teď si lehnu na gauč naproti, ať máš v noci klid a pocit bezpečí.“

„To by nebylo bezpečí, to cítím s tebou. Jen bych tě poprosil, kdyby sis lehl mně do klína. Zepředu mi nevadíš a chci tě blízko. Odpusť mi.“

„Není co, a když bude cokoliv, vzbuď mě.“

Ráno se tak i vzbudili. Oblékli se a posnídali s dědečkem. Před polednem přijela sanitka. Polibek a rozloučení.

„Viktore, mohu vás na chvíli zdržet?“

„Mohu se zeptat na vaši noc, jsem lékař, žádné detaily nechci. Denis mě uprosil. Měl strach, že jinak o vás přijde.“

Viktor mu stručně řekl, jak vše dopadlo.

„To je pozitivní, očekával jsem všechno horší. Jeho znásilnění je moc čerstvé. Překonáte to, nebojte se. Mladý organismus se lépe přizpůsobí, jen to bude trvat déle a ne možná najednou. Jinak jsem mluvil s vaším ředitelem, souhlasil. Budete jezdit v neděli za Denisem a průběžně ho informovat, připravovat. Až tam skončí, udělají se ve škole u jednotlivých učitelů zkoušky a může pokračovat. To bude bez problémů. Ostatní je na vás dvou. Nespěchejte, všechno vyřeší čas. A taky jeho zamilovanost. Přeji vám krásný Nový rok a děkuji vám za vnuka.“

Pobyt v léčebně utíkal velmi rychle. Denis školu zvládal bez problémů. Měl tam k tomu dosti času. Občas Viktora zavezl Daniel. Seznámil ho s Jardou. Možná, kdo ví. Když tak budou taky jen kamarádi. Jeho mysl už zcela opanoval Žluťásek. Nakonec odpočítávali metr jako na vojně. Jen o něco kratší. Mezi úkoly a učením povyprávěl i svůj milostný příběh. A vyzvednout Denise jeli všichni tři.

„Jardu znám a myslel jsem si, že je mezi vámi víc. A ty jseš ten tajemný vánoční kuchař,“ smál se Denis. „Doufám, že mi Vikiho nebudete chtít odloudit. Myslím, že je dobré, když přátelé nemají žádné tajnosti. A snad přátelé budeme.“

„Chlapci, vidím to, což návrat oslavit v našem bývalém doupěti neřesti, v hotýlku. Dva pokojíky se tam najdou,“ navrhoval Jarda.

„Jenže, však víš, moc si od toho neslibuj. Ještě k normálu je daleko,“ zvážněl Daniel.

„Pořád se stydím vůbec to říct. Ani já nevím jak dál. Bojím se,“ přidal se Denis.

„No přece se nebudete trýznit do důchodu. Chce to vypnout hlavu, ať si odpočívá. Tělo není žádnej blbec, to si poradí.“ Prostě Jarda si vždy věděl rady.

Ve škole, kam se už po Novém roce vrátil i Viktorův kolega Jarda, neměl Denis žádný problém, udělal zkoušky a spolužáci ho nadšeně vítali. Aprílové sluníčko hřálo a v sobotu po poledni vyjeli všichni do Viktorova a Jardova rodiště.

Tradičně navštívili cukrárnu. Pak si v restauraci hotýlku dodávali odvahu, ale ne moc, varoval Jarda, aby pak neusnuli. Po večeři se loučili u pokojů.

„Bože, nepřijeli jsme na pohřeb. Úsměv, a když se něco nepovede, dáme za týden repete.“

Hned za dveřmi se kluci začali líbat.

„Chce to jiné prostředí, napustíme si vanu, nebo vlastně asi ne?“

„Vím, proč myslíš, ale z vody nemám strach, je taková konejšivá, sedneme si naproti sobě.“

„Vidím, že…“

„Chceme se, to tělo, jak říká Jarda, jen vypnout mozek.“

Viktor si ho pomalu přisunoval k sobě. Pak ho podebral a nadzvedl. Nohy šly do kleku. Denis se trochu chvěl. Křečovitě sevřel ramena svého protějšku. Nejdřív cítil jen vodu, konejšivou, laskající. Pak malé pohlazení. Jeho tělo se nebránilo. Pomalu si zvykalo na dotek. Nadzvedl se a pomalu poklesával. Jako když se točí malý vodní vír. Jejich oči se setkaly. V jeho zeleni už nebyl strach. Spíš očekávání, zvědavost, touha. Viktor si ho přidržoval v bocích. Jen nepatrně přitlačil. Vír se zvětšoval a uvolňoval své místo. Skoro neznatelný tlak ustupoval. Poplašené srdce se uklidňovalo. Cítil jednotlivé údery. Nepozorovatelná bolest. Bolest? Pocítil touhu po pocitu, který byl uspokojivou bolestí. Nadzvedl se. Viki se vylekal.

„Ne, neboj, už se nebojím, lehneme si do postele, můžu, prosím?“

Než si lehli, vzal Viki malou skleničku olejíčku.

„Nechci ti, Žluťásku můj, ublížit. Počkáme.“

V Denisových očích se objevily slzy. Kutálely se po tvářích.

„Stalo se něco?“

„Stalo, chci tě, moc tě chci. Jako bys mi vracel čistotu, kterou jsem ztratil. Jen prosím, nechci tě mít zatím za zády. Chci tě vidět, že jsi to ty.“

Viktor nadzvedl jeho nohy. Klekl si před něj a pomalu hladil svým penisem, který si přidržoval rukou, narůžovělou štěrbinku. A zlehka zasunoval. Byl silně vzrušený a stěží se ovládal. Pomalu všechno povolovalo. Nejdřív to byly jen skoro neslyšitelné povzdechy. Pak ho začaly Denisovy ruce ještě víc přitláčet. Už se nedalo přerušit. Všechno spělo k vrcholu. Jeho milenec si ho přidržel. Pak se sklonil a slíbával Denisovo semeno na jeho bříšku.

„Nejdřív jsem se hrozně bál. Jen kdybych někdy ještě nemohl, promineš mi?“

„Neboj se, teď už se ti to nestane. Jen se připrav na dvojí život. Venku a v soukromí. Bude to někdy těžký, moc těžký.“

„Vím, vydržíme lásko. Víš, jak se dá měřit štěstí?“

Ráno se sešli u snídaně.

„Vidím, chlapci, že se smějete, tak konečně?“

„Ještě ze mě bude chvíli všechno, co bylo, padat. Jo, nic krásnějšího jsem nezažil,“ svěřoval se Denis.

„No a my, pochlub se, Dane.“

„Ještě to není úplně, ale lepší jak všechny terapie a prášky.“

„Říkal jsem, hlavně vypnout hlavu, chlapci. Mozek je sice úžasná věc, ale někdy je i brzdou. Tak odbrzdit, život je tak strašně krátkej. Proto si ho musíme užít, dokud to jde.“